27Co 37/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupena advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení částky 27 854 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 C 139/2020 - 58 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 414 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 103 Kč od 6. 2. 2018 do 21. 9. 2018 ve výši 2 203,01 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 414 Kč od 22. 9. 2018 do zaplacení, částky 16 440,45 Kč, smluvního úroku ve výši 49,78 % ročně z částky 37 351,88 Kč od 6. 2. 2018 do 21. 9. 2018 ve výši 11 386,32 Kč a smluvního úroku ve výši 49,78 % ročně z částky 10 714,33 Kč od 22. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok za dobu od 6. 2. 2018 dosáhne částky 116 596 Kč (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že v projednávané věci byl na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 7. 2016 žalované žalobkyní poskytnut úvěr 50 000 Kč, smluvní úroková sazba činila 62,87 % ročně a celkem měla žalovaná žalobkyni zaplatit 97 164 Kč ve 36 měsíčních splátkách po 2 699 Kč. Soud prvního stupně posoudil takto sjednanou úrokovou sazbu za zcela neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy, kdy úroková sazba 62,87 % ročně neodpovídá běžným úrokovým sazbám úvěrů, které poskytují banky (soudu je z jeho úřední činnosti známo, že se úroková sazba v případě hotovostních neúčelových úvěrů pohybuje maximálně kolem 20 % ročně) nebo nebankovní instituce (úroková sazba se pohybuje zpravidla kolem 35 % ročně). Na soudem shledanou neplatnost úrokové sazby pak nemá vliv skutečnost, že žalobkyně požadovala smluvní úrok v nižší výši, než bylo účastníky sjednáno, a to 49,78 % ročně, a celkovou výši úroků omezila částkou 116 596 Kč. Podobně pak na neplatnost nemá vliv skutečnost, že žalobkyně v žalobě označila sjednanou úrokovou sazbu jako efektivní, když dle smluvních ujednání se jednalo o pevně stanovenou úrokovou sazbu platnou po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Otázkou přiměřenosti úroků se zabýval například Ústavní soud ve svém Nálezu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, v němž dospěl k závěru, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího; pokud jde o lichvu, představující určité právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, jejím podstatným objektivním znakem je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti. S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že úroková sazba přesahující 62,87 % ročně nemůže obstát, kdy ujednání je naprosto nepřiměřené, neodpovídá poskytnuté výši úvěru, ani podmínkám jeho čerpání a splácení. Ve smlouvě nebylo sjednání takto vysoké úrokové sazby nijak odůvodněno, soudem zjištěné skutečnosti týkající se úvěru pak takovou úrokovou sazbu rovněž neodůvodňují. S ohledem na výši poskytnutých prostředků, výši měsíčních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické poměry žalované ke dni uzavření smlouvy dospěl soud k závěru o neplatnosti sjednaných úroků ve výši 62,87 % ročně, a proto žalobkyni vzniklo právo na zaplacení pouze tzv. obvyklých úroků (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 ICdo 45/2013, podle něhož, je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné, má věřitel právo na obvyklé úroky). Za přiměřenou obvyklou úrokovou sazbu lze považovat v daném případě úrok ve výši 40 % ročně, přičemž tento úrok byl žalovanou žalobkyni zcela uhrazen. Žalovaná na poskytnutý úvěr celkem zaplatila 70 174 Kč, přičemž při úrokové sazbě 40 % ročně, se zohledněním jednotlivých úhrad provedených žalovanou, tedy zaplacení částky 2 699 Kč dne 2. 8. 2016, 5. 9. 2016, 3. 10. 2016, 4. 11. 2016, 5. 12. 2016, 6. 1. 2017, 1. 2. 2017, 3. 2. 2017, 4. 4. 2017, 10. 5. 2017, 6. 6. 2017, 12. 7. 2017, 14. 8. 2017, 12. 9. 2017 a 13. 11. 2017, a dále částky 29 689 Kč dne 21. 9. 2018, by úrok za období od 4. 7. 2016 (datum čerpání úvěru) do 21. 9. 2018 (poslední úhrada, kdy došlo ke splacení jistiny úvěru) činil 19 446,19 Kč. Pokud tedy jistina úvěru činila 50 000 Kč a smluvní úrok, který lze žalobkyni přiznat, činil po jeho vypočtení 19 446,19 Kč, byla jistina úvěru i smluvní úrok žalovanou zaplaceny, když žalovaná celkem uhradila 70 174 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení za období od 6. 2. 2018 do 21. 9. 2018 ve výši 2 203,01 Kč a od 22. 9. 2018 do zaplacení. Ke dni 6. 2. 2018 činila dlužná jistina úvěru 9 515 Kč a úvěr byl ke dni 21. 9. 2018 splacen (při zohlednění plateb žalované a neplatnosti sjednané úrokové sazby), a proto vzniklo žalobkyni právo na zákonný úrok z prodlení za období od 6. 2. 2018 do 21. 9. 2018 z částky 9 515 Kč ve výši 505,20 Kč. I tento zákonný úrok z prodlení byl žalovanou uhrazen (žalovaná zaplatila 70 174 Kč, přičemž jistina činila 50 000 Kč, smluvní úrok 19 446,19 Kč a zákonný úrok z prodlení 505,20 Kč, celkem tedy 69 951,39 Kč). Dále byla účastníky sjednána řada smluvních pokut, které měla žalovaná platit v případě prodlení se splácením úvěru - smluvní pokuta 8 % z dlužné částky při prodlení s úhradou sjednaných splátek v délce 15 dnů, při prodlení nad 30 dnů dále smluvní pokuta 13 % z dlužné splátky, smluvní pokuta v případě neuhrazení zesplatněné částky v den následující po zesplatnění ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, a při nezaplacení zesplatněné částky do 10 dnů další smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné zesplatněné částky (navíc pro případ zesplatnění se měly veškeré dlužné částky stát tzv. novou jistinou, tedy nově měla být tato celková dlužná částka úročena smluvním úrokem ve výši 62,87 % ročně a zákonným úrokem z prodlení, a podrobena sjednaným smluvním pokutám). Dle názoru soudu prvního stupně jsou uvedená ujednání výrazně nevyvážená, kdy žalovaná, jakožto spotřebitel a tedy slabší smluvní strana, byla povinna hradit v případě prodlení smluvní pokuty, jejichž výše neodpovídá smyslu a účelu tohoto zajišťovacího institutu. Navíc byly smluvní pokuty sjednány zcela jednostranně, smlouva je výrazně nevyvážená. Soud přihlédnul rovněž k tomu, že v případě zesplatnění měla být vytvořena tzv. nová jistina úvěru, kdy veškeré dlužné částky, tedy i neuhrazené smluvní úroky, měly být považovány za jistinu úvěru a měly být opětovně úročeny smluvním úrokem 62,87 % ročně, úrokem z prodlení a měly podléhat smluvní pokutě. Soud proto dospěl k závěru, že sjednané smluvní pokuty jsou neplatné pro jejich rozpor s dobrými mravy a pro jejich zjevnou nepřiměřenost. Odkázat lze například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5254/2016, podle něhož účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout; sankce nepřiměřeně vysoká může mít za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Dále pak lze upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014, podle něhož je institut smluvní pokuty jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejichž smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků; účelem smluvní pokuty je hrozbou sjednané sankce zajistit, že závazek bude řádně splněn, ale i poskytnout předem dohodnutou náhradu případné újmy, jež by věřiteli nesplněním závazku nebo tím, že nebude splněn řádně, mohla vzniknout; smluvní pokuta má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další (sekundární) povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši; sjednání smluvní pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran, to však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být smluvní pokuta sjednána v neomezené výši - jestliže by sjednaná smluvní pokuta byla v rozporu dobrými mravy nepřiměřeně vysoká, bylo by ujednání o ní neplatné, přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty z hlediska jejího souladu s dobrými mravy je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval (v úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti, i výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti). S ohledem na množství sjednaných smluvních pokut a jejich výši, při zohlednění celkové výše zajišťované povinnosti, a s ohledem na další smluvní ujednání (především se zohledněním úrokové sazby, možnosti zesplatnění úvěru s vytvořením tzv. nové jistiny úvěru, povinnosti uhradit zesplatněnou částku v den následující po zesplantění) dospěl soud k závěru, že sjednané smluvní pokuty jsou pro rozpor s dobrými mravy zcela neplatné - smluvní ujednání o smluvních pokutách jsou výrazně jednostranně nevýhodná pro žalovanou, sjednané smluvní pokuty jsou zcela nepřiměřené zajišťované povinnosti. Žalobkyně též náležitě nezkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, při vyhodnocování rizikovosti úvěru vycházela nikoli ze skutečných a doložených výdajů žalované, ale pouze z paušálních výdajů, které zcela zjevně nemohly odpovídat skutečnosti. Z uvedených důvodů byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, neboť je zcela nepochybné, že žalovaná úvěr i s obvyklým smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení žalobkyni zaplatila a nárok na zaplacení žalované smluvní pokuty žalobkyni nevzniknul, a to z důvodu neplatnosti ujednání o smluvních pokutách. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, avšak žádné náklady jí v průběhu řízení nevznikly.

3. Proti celému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že by předmětné ujednání o smluvním úroku bylo absolutně neplatné, když má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Poukazovala na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, v kteréžto sféře je běžné, že úrok„ je o něco vyšší než u bankovních subjektů“. Citovala z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 C 36/2018 a dalších rozhodnutí soudů, z nichž dovozovala, že předmětné ujednání o výši daného úroku není nepřiměřené ani v rozporu s dobrými mravy. Zdůrazňovala zásadu„ pacta sunt servanda“ a zásadu„ in favorem negotii“, kdy je preferován výklad smlouvy jako platné před výkladem zakládajícím její neplatnost. Dále poukazovala na § 1813 o.z., podle něhož se přiměřenost ceny plnění nepřezkoumává, pokud je sjednána jasným a srozumitelným způsobem. Tato podmínka byla dle žalobkyně splněna a úrok byl dle jejího názoru sjednán jasným způsobem. Pro případ, že by přesto měl soud za to, že výše úroku je otevřena přezkumu, měl v takovém případě dle žalobkyně postupovat za použití § 577 o.z. a modifikovat sjednaný úrok tak, aby odpovídal obvyklé výši úroků požadovaných nebankovními poskytovateli úvěrů. Na podporu svých názorů citovala z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Dále žalobkyně uvažovala o případném použití § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení na souzenou věc, které však předpokládá, že se zkrácená strana svého práva dovolá, což se však v daném případě ze strany žalovaného nestalo. Poukazovala na sazby úroků v době uzavření smlouvy o úvěru, obecně pak polemizovala k otázce výše úrokové sazby a argumentovala, proč dle jejího názoru nejsou ke zjištění obvyklé výše úroků použitelné údaje z databáze ARAD. Nesouhlasila též s nepřiznáním smluvních pokut a nákladů spojených s prodlením dlužníka, když má za to, že byly sjednány v souladu se zákonem (§ 122 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy. Upozorňovala též na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8.7.2020, č.j. 75 Co 71/2020-84, v němž uvedený soud vyslovil názor, že s ohledem na změnu právní úpravy v § 2993 o. z. oproti dřívějšímu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013 (dále jen„ obč. zák.“), již nelze použít dřívější judikaturu k otázce vzájemného vypořádání nároků z neplatné smlouvy a že, pokud žalovaná strana námitku vzájemného plnění v řízení nevznesla, není soud oprávněn plnění, která žalovaná strana poskytla,„ sám započíst“. Žalobkyně dále odvolání doplnila k otázce hodnocení úvěruschopnosti žalované. Při jejím zkoumání vycházela zejména z údajů uvedených klientem (žalovanou), které svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta. Žalobkyně nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené klientem a poukázala na smluvní ujednání ke smlouvě o úvěru (čl. 10 odst. 10.1). Klient je zodpovědný, za to, že údaje, které uvede, jsou správné a jedině klient je zodpovědný za to, že pokud uvede úmyslně nesprávné údaje, pak takovému jednání nepřísluší žádná ochrana, natož ochrana soudní. Žalobkyně zjišťovala veškerá objektivní kritéria, která lze doložit a při sjednávání úvěru postupovala s maximální a řádnou péčí, která lze po něm požadovat, a to nad rámec povinností plynoucích ze zákona. Měla k dispozici řadu listin prokazující příjem žalované, ohledně výdajů vycházela ze sdělení žalované, ověřila si taktéž z veřejných registrů informaci ohledně jeho případných dalších závazků, příjem žalované měl postačovat k úhradě sjednaných splátek bez nějakého výrazného omezení životního standardu žalované. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru (v době uzavření úvěrové smlouvy platil novelizovaný zákon č. 145/2010 Sb.) nelze vykládat extenzivně. K nákladům na bydlení žalovaná uvedla, že bydlí ve vlastním bydlení. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovanou a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovanou není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaná uvedla v hodnocení klienta, že bydlí ve vlastním bydlení a platí„ Nájemné, inkaso, doprava, ostatní“ v částce 4 000 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobkyně nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem, a kromě zjevně nepřiměřených údajů (náklad 100 Kč včetně služeb apod.) mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Žalobkyně zkoumala i další možné výdaje žalované spojené se splátkami ostatních úvěrů, kdy z dostupných podkladů uvedených žalovanou nezjistil žádné její další závazky. Částka 3 800 Kč uvedená ve formuláři hodnocení klienta je primárně určena jako částka pokrývající životní minimum a náklady spojené s výživou a zajištěním základních potřeb. Příjmy žalované výrazně převyšovaly její tvrzené výdaje, kdy v tomto případě tedy nelze shledat nemožnost splácet.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

6. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že na základě žádosti žalované ze dne 20. 6. 2016, která byla žalobkyní schválena dne 1. 7. 2016, účastníci sjednali smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr 50 000 Kč, který byl vyplacen bezhotovostně na účet žalované dne 4. 7. 2016. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách po 2 699 Kč, splatnými vždy k 5. dni v měsíci. První splátka byla splatná dne 5. 8. 2016. Byla sjednána úroková sazba ve výši 62,87 % ročně s tím, že celková částka, kterou se žalovaná zavázala uhradit, činila 97 164 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná na těchto splátkách uhradila ke dni podání žaloby celkem 70 174 Kč. Žalovaná žádné další platby na úhradu dotčené pohledávky netvrdila.

7. Soud prvního stupně při zkoumání uvedené úvěrové smlouvy zaměřil svou pozornost primárně na jiné otázky, než zda žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru splnila řádně svou zákonnou povinnost posoudit ještě před vlastním uzavřením smlouvy náležitě úvěruschopnost žalované, když se zabýval hodnocením jiných otázek, jejichž řešení v případě neplatnosti smlouvy je již nadbytečné (např. výše sjednaného úroku). Otázka zkoumání úvěruschopnosti má být s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy řešena v první řadě, neboť následkem porušení této povinnosti je neplatnost celé smlouvy, oproti neplatnému ujednání o výši smluvního úroku, které může mít za následek pouze částečnou neplatnost dotčené smlouvy. Stručný závěr soudu prvního stupně, že při vyhodnocování rizikovosti úvěru žalobkyně vycházela nikoli ze skutečných a doložených výdajů žalované, ale pouze z paušálních výdajů, které zcela zjevně nemohly odpovídat skutečnosti, je však správný.

8. Jelikož tak neučinil soud prvního stupně, vyzval odvolací soud žalobkyni při odvolacím jednání v souladu s § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tvrzením, týkajícím se posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyní, načež žalobkyně odkázala na svá tvrzení v žalobě a na listiny označené a předložené k důkazu již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Po zopakování dokazování k otázce zkoumání úvěruschopnosti dle § 213 odst. 2, 3 o.s.ř. se skutková zjištění odvolacího soudu neodchylují od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z ověření klienta v databázi SOLUS a NRKI, kdy v prvním z nich neměla žalovaná žádný záznam, dle výpisu NRKI (výpisu z nebankovního registru klientských informací) činilo skóre žalované [anonymizováno] bodů, ale nebylo uvedeno zařazení do odpovídající kategorie, jen poznámku, že čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka v registru NRKI a vyšší pravděpodobnost splácení), nicméně z daného výpisu NRKI nebylo zřejmé, z jakých podkladů a údajů se při daném vyhodnocení vycházelo. Žádný kód příznaku nebyl uveden. Z listin předložených žalobkyní nebylo zřejmé, z jakých podkladů bylo při hodnocení výdajů žalované vycházeno, neboť výpisy z účtu, SIPO či doklady o nákladech žalované nebyly připojeny, byly pouze doloženy listiny o příjmu žalované, a to potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba], o tom, že žalovaná je svobodná a je od 1.4.2014 zařazena jako obsluha automatů a baru a dosahovala za poslední tři měsíce průměrného čistého příjmu ve výši 11 929 Kč a za květen 2016 čisté mzdy ve výši 11 794 Kč, což bylo doloženo i mzdovým listem za květen 2016 Vedle toho žalobkyně v rámci svého zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činil 12 200 Kč. Její výdaje byly uvedeny částkou 3 800 Kč, u druhé osoby v domácnosti (partnera) a u dětí v domácnosti byla uvedena nula. U další položky nazvané„ Spoření“ a„ Splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.)“ byla uvedena nula. Dalšími výdaji dle vyplněného formuláře byly (další) splátky hrazené žalovanou ve výši nula a další výdaje na bydlení ve vlastním (nájemné, inkaso) v částce 4 000 Kč. Jako volné zdroje byla uvedena částka 4 400 Kč. Stran zjištění výdajů žalované se z předložených listin, které nebyly stejně jako tvrzení žalobkyně ničím dalším doplněny ani po výzvě odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. Žalobkyně zjevně vycházela pouze z tvrzení, které jí byly žalovanou uvedeny, žádným způsobem tato tvrzení již neověřovala a odborně tak ani nemohla posoudit.

9. Odvolací soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

10. Soud prvního stupně věc sice správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a zjevně vycházel i z ustanovení speciálního zákona o spotřebitelském úvěru, pokud hodnotil i povinnost žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, ale odkaz na příslušná zákonná ustanovení opomněl v odůvodněnírozhodnutí uvést.

11. Na posouzení věci je tedy, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy dne 20. 6. 2016, nutno aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016, neboť obligační právní vztahy a práva a povinnosti z nich vzniklé se řídí a je třeba je zásadně posuzovat podle právní normy účinné v době právního jednání (uzavření smlouvy), srov. § 3028 o.z. Zákon č. 145/2000 Sb., který byl účinný v době uzavření předmětné smlouvy, byl zrušen a nahrazen až s účinností od 1. 12. 2016 zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb. platí,„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti“. Ujednání smluvních stran o použití nového zákona nebylo tvrzeno a nový zákon o spotřebitelském úvěru tedy na posouzení projednávané věci aplikovat nelze. Praktický rozdíl na právní posouzení věci však není, jak bude dále podrobně rozvedeno.

12. Za právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, tak rovněž i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je na místě se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele - žalované.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

15. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 - 20 aj.).

16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp.zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, dostupné na www.judikatura.cz, I. ÚS 50/03, dostupné na www.judikatura.cz, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 17. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

18. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

19. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru by použití výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Z povahy věci smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018.

20. Pokud tedy záměrem zákonodárce v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku (o.z.) nebylo oslabení ochrany spotřebitele, není logický výklad, žer došlo ke změně právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude od účinnosti o.z. posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

21. Současně pokud má právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže.

22. Odvolací soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/ES a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

23. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).

24. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 25. Výklad předmětného ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

26. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé.

27. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (upravujícího následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

28. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

29. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

30. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 31. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

32. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jeho příjmů a výdajů, nicméně výdaje žalované (a to alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

33. Z potvrzení zaměstnavatele žalované vyplývalo, že se dosahuje nízkých příjmů, a o to větší obezřetnost byla proto při posuzování úvěruschopnosti žalované na místě, zejména porovnání jejích příjmů a nákladů. Žalobkyně se však při zjišťování nezbytných informací spokojila pouze se zjištěním příjmu žalované (v hodnocení klienta navíc navýšených na 12 200 Kč oproti potvrzením zaměstnavatele doloženému průměrnému příjmu 11 861 Kč) s nijak neověřenými a nedoloženými paušálně určenými náklady (výdaji) ve výši 7 800 Kč, jenž měly zahrnovat i natolik významné náklady, jako jsou náklady na bydlení, inkaso, atd. V hodnocení nejsou uvedeny další náklady žalované, např. na telefon, který žalovaná v žádosti o úvěr označila či náklady na dopravu do zaměstnání, když sídlo zaměstnavatele žalované je v [obec a číslo] a bydliště žalované v [obec]. Přitom po odečtení měsíční splátky úvěru ve výši 2 699 Kč by žalované zůstalo k dispozici pouze 1 362 Kč.

34. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra zákonem uložené povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti klienta, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými náklady jsou minimálně již zmíněné náklady na bydlení. V daném případě nebylo při posouzení žalované jakožto žadatele o úvěr doloženo, zda skutečně disponuje vlastním bydlením či platí nájemné a jaké jsou platby za služby spojené s bydlením (zahrnující náklady hrazené zpravidla formou inkasa, vynakládané na elektřinu, vodu, plyn atd. a zda má další náklady, které lze podle jejích uvedených poměrů očekávat (telefon, dopravné) a z jakých prostředků jsou hrazeny S ohledem na shora uvedenou zjištěnou vyšší míru rizikovosti žalované, pak toto neověření uváděných výdajů žalobkyní působí účelově, s cílem uvést pouze formálně údaje, které by bylo lze vyhodnotit jako postačující, aniž by však byla patrná skutečná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V souzené věci lze tak uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí ve shora citovaném § 9 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, nepostupovala s (požadovanou) odbornou péčí, ale naopak posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žadatele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem.

35. Zákonným důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. V souladu s ustanovením § 2991 a násl. o.z. vznikl žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku plnění bez platného závazku. V daném případě bylo soudem prvního stupně správně určeno, že výše plnění poskytnutého ze strany žalobkyně na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy činila 50 000 Kč a při zohlednění žalovanou již vrácené částky ve výši 70 174 Kč, tak již byl uspokojen celý nárok žalobkyně. Soud prvního stupně proto žalobou uplatněný nárok důvodně zcela zamítl.

36. Na základě shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Stejně tak potvrdil i nákladový výrok II. odpovídající výsledku řízení před soudem prvního stupně a skutečnosti, že zcela úspěšné žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly (§ 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s.ř.).

37. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšné žalované ani v tomto řízení žádné náklady nevznikly.