27Co 58/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 44 979 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 46 C 407/2022-75 ze dne 9.12.2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 46 C 407/2022-75 ze dne 9.12.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 300 Kč od 18.3.2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 30 679 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 888,36 Kč od 18.3.2022 do zaplacení, s úrokem 56 % ročně z částky 16 188,36 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 116,50 Kč, zamítá (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že dne 13.1.2020 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno]) a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 20 000 Kč, což žalovaný svým podpisem potvrdil. Žalovaný měl tuto částku vrátit právní předchůdkyni žalobkyně a zaplatit poplatek ve výši 18 779 Kč, z toho úrok ve výši 7 889 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 10 890 Kč, vše v 65 týdenních splátkách po 597 Kč. Za celou dobu trvání vztahu žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem 5 700 Kč. Dále soud prvního stupně na základě listinných důkazů uzavřel, že žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho příjmy a výdaje. Právní předchůdce žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z žalovaným deklarovaného měsíčního příjmu ve výši 30 230 Kč, který byl ze strany žalovaného rovněž doložen výplatními páskami za dva měsíce předcházející datu uzavření smlouvy, ve vztahu k výdajům žalovaného však právní předchůdkyně žalobkyně vycházela výlučně z výdajů žalovaným deklarovaných. Neměla doloženo, kde žalovaný skutečně žije a s jakými měsíčními náklady a spokojila se s jeho odpovědí„ vlastní bydlení“ a výší ostatních nákladů v částce 4 000 Kč, přičemž tuto skutečnost ani neověřovala např. nahlédnutím do katastru nemovitostí. Právní předchůdkyně žalobkyně pak ani nezjišťovala další podrobnosti o dalších půjčkách či úvěrech žalovaného navzdory tomu, že žalovaný při uzavření smlouvy uváděl měsíční splátky ve výši 8 000 Kč. K doloženému výpisu z centrální evidence exekucí soud prvního stupně nepřihlédl, jelikož tento obsahoval údaje platné k datu 2.11.2022, tj. o téměř dva roky později po datu uzavření smlouvy. Soud prvního stupně neprovedl pouze důkaz výslechem [jméno] [příjmení], která měla být přítomna u podpisu smlouvy a zaznamenat údaje do zákaznické karty, a to pro nadbytečnost, jelikož tyto skutečnosti byly zjištěny ze samotné zákaznické karty, která byla k důkazu provedena. [právnická osoba] následně uzavřela jako postupitel s žalobkyní jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobkyně před podáním žaloby. Žalovaný na výzvu nikterak nereagoval a nezaplatil již ničeho. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále vyšel z toho, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nedostatečně, proto je smlouva absolutně neplatná, jak dovozuje i judikatura a odborná literatura. Strany se pak vypořádají podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení, proto lze žalobkyni přiznat pouze nezaplacenou jistinu úvěru (§ 2991 o.z.). Ve zbytku žalobu zamítl a podle výsledku rozhodl i o náhradě nákladů řízení.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v rozsahu jí nepříznivých výroků II. a III. Ve výroku I. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).

4. Žalobkyně v odvolání uvedla, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, právní předchůdkyně žalobkyně ve skutečnosti zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečně. V projednávané věci se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právního předchůdce žalobce sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy předložená zákaznická karta, kterou žalovaný podepsal. Vázaný zástupce před podpisem předmětné smlouvy řádně a odborně ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to i prostřednictvím dvou výplatních pásek. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil předmětný spor a odchýlil se od„ ustálené judikatury“ Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3236/18 ze dne 9.4.2019 ve spojení se sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22.6.2021). Jako v projednávané věci se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou a byla vyplněna totožná zákaznická karta, ve které byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, byly doloženy výplatní pásky, resp. výpisy z bankovního účtu žalovaného, byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalovaného. Taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí a nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení.

5. Současně žalobkyně odkázala na svůj předchozí (již před soudem prvního stupně uplatněný) odborný výklad historie a účelu právní úpravy podle evropských směrnic o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že jednotlivé orgány veřejné moci v ČR kladou na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele odlišné požadavky. Odkázala též na odbornou literaturu a na zákaz eurokonformního výkladu contra legem. Poukázala též na interpretaci příslušné směrnice Evropským orgánem pro bankovnictví. Žalobkyně má za to, že požadavky na posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí její předchůdkyně důkladně a bezezbytku naplňuje, a dokonce má za to, že v této oblasti„ značně převyšuje, jak své zákonné povinnosti, tak standard trhu.“ Odkázala na zkoumání výpisů z bankovních a nebankovních registrů, dále z registru [příjmení], kde žalovaný„ neměl žádný negativní záznam.“ Žalovaný neměl záznam ani v interní databázi právní předchůdkyně žalobkyně, ani v insolvenčním rejstříku či Centrální evidenci exekucí. Dále žalobkyně uvedla, a že její předchůdkyně„ komplexně vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného,“ kdy se využívá i skóringového systému, který preferuje odborná literatura s tím, že je třeba„ varovat před přehnaným spoléháním se na písemná potvrzení o příjmu či zaměstnání spotřebitele“ a že„ z pouhé skutečnosti, kdy si poskytovatel nevyžádá formální potvrzení o pracovním příjmu, nelze dovozovat, že zákonnou povinnost nesplnil.“ Všechny skutečnosti rozhodné pro poskytnutí úvěru byly ověřeny ze strany vázaného zástupce poskytovatele úvěru (paní [jméno] [příjmení], jejíž výslech žalobkyně navrhla), který je uveden v registru České národní banky, podléhá pravidelné kontrole poskytovatele a je povinen dodržovat pravidla při sepisování zákaznické karty. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty byly také vyhodnoceny. Podle žalobkyně je ověřování výdajů„ mnohem složitější, pouze některé tvrzené výdaje možné konfrontovat s pohyby peněžních prostředků na běžném účtu, ale u jiných je poskytovatel úvěru zcela odkázán na čestné prohlášení spotřebitele.“ Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021 s tím, že soud nepřisvědčil neplatnosti smlouvy za situace, kdy se žalobkyně nespoléhala jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila„ jak z interních údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, tak se externí databáze.“ Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence„ důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ Dále odkázala na rozhodnutí vrchního soudu sp. zn. 104 VSPH 506/2020, podle kterého je„ zcela dostatečné, pokud věřitel ověřuje příjmy a výdaje prostřednictvím ekonomických modelů.“ Proto není povinností poskytovatele úvěru zkoumat jednotlivé dílčí výdaje úvěrovaného. To, podle žalobkyně, zastává i odborná literatura s tím, že odhad budoucích nákladů lze nejlépe dosáhnout na základě dostatečně rozsáhlého souboru statistických dat. Podle žalobkyně„ lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe, než posouzení úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu.“ Žalobkyně má za to, že z obvykle citovaných rozhodnutí vyšších soudů činí nižší soudy nesprávné závěry, neboť nedostatečně zohledňují okolnosti konkrétního případu. Rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nelze podle žalobkyně„ paušalizovat.“ Dále žalobkyně zdůraznila, že při posuzování věci by neměla být opomenuta povinnost samotného spotřebitele poskytnout úplné, přesné a pravdivé údaje pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr a jeho případná trestní odpovědnost. Dále odkázala na judikaturu, která (podle žalobkyně) přiznává poskytovatelům úvěrů„ široký prostor k úvaze ohledně určení konkrétního rozsahu posuzovaných informací od žadatele,“ např. ve věci Bakkaus C -449/13. Ochrana spotřebitele nemůže být podle žalobkyně„ absolutní“ a nesmí být„ zneužívána k posilování jeho práv.“ Neměla by„ chránit spotřebitelovu nedbalost či nezájem.“ Žalobkyně má za to, že pokud se celková výše spotřebitelského úvěru pohybuje v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud„ pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam,“ např. údaj o výši příjmů. Odkázala též na rozhodovací praxi rakouského Nejvyššího soud dvora. Proto navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude i ve zbylé části vyhověno.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

7. Skutkově lze z obsahu spisu shrnout, že zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná, proto na ně odvolací soud pro zjednodušení nad rámec níže uvedeného zcela odkazuje (srov. závěry Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011), a to i proto, že žalobkyně v rámci vymezených odvolacích důvodů výslovně brojí jen proti právnímu posouzení, byť tak částečně činí na základě judikatury stojící na odlišných skutkových základech (viz níže). Žalobkyně ale v odvolání netvrdí, že soud prvního stupně měl z provedených důkazů zjistit více, nebo něco jiného, popř. že měl provést ještě další včas označené důkazy a podobně, pouze považuje prokázaný postup za dostatečný.

8. Z hlediska následného právního posouzení lze shrnout, že žalobkyně ve skutečnosti vůbec nedisponuje žádným výpisem z centrální evidence exekucí, z insolvenčního rejstříku či ze zmíněných registrů dlužníků z doby před poskytnutím předmětného úvěru. Nic z toho a ani nic dalšího nepředložila, ač byla soudem prvního stupně řádně poučena podle § 118a o.s.ř., údajně proto, že další listiny„ nebyly dohledány.“ Není tedy pravdou, že tyto údaje její předchůdkyně jako poskytovatelka úvěru zkoumala, resp. to nebylo ničím prokázáno. Nic na tom nemění ani aktuální výpis z centrální evidence exekucí dokládající, že žalovaný tehdejší záznam nemá, jak správně uvedl soud prvního stupně, a má jen záznam o exekuci zahájené později (9.8.2021). Spisem rovněž neprochází žádná tvrzení, zda a jakým interním skóringovým systémem předchůdkyně žalobkyně disponuje, jaké jsou jeho skutečné vlastnosti a jak je používán. Vzhledem k tomu, že zákaznická karta se vyplňuje ručně, jde o hotovostní úvěr v místě bydliště dlužníka, jak z karty vyplývá, lze spíše pochybovat, že uvedený konkrétní systém vůbec existuje a pokud ano, že splňuje vlastnosti popisované v podáních žalobkyně s odkazem na odbornou literaturu (že slouží ke zkoumání úvěruschopnosti lege artis). Poměřováno s individuálními poznatky a následným vývojem úvěrového vztahu tomu tak spíše není.

9. V daném případě byly k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předloženy toliko dvě výplatní pásky za říjen 2019 (s čistým příjmem 35 295 Kč, ale srážkami ze mzdy 3 000 Kč a s poznámkou o„ půjčce z fondu, na byt“ ve výši 3 000 Kč) a za prosinec 2019 (s příjmem 36 373 Kč, ale srážkami ze mzdy již ve výši 8 208 Kč, s poznámkou o„ půjčce z fondu, na byt“ ve výši 3 000 Kč a o výplatě„ mimořádné zálohy mzdy“ ve výši 5 000 Kč). Výplatní páska za listopad 2019 z neznámého důvodu chybí. Jinak tyto příjmy (např. za delší období) ani jiné příjmy doloženy nebyly. Výpis z účtu nebyl vůbec zkoumán, resp. předložen. Žalovaný o sobě v zákaznické kartě uvedl, že bydlí ve vlastním, ale tuto skutečnost nedoložil, stejně jako náklady bydlení. Dále uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti, výše výživného nebyla zkoumána. Už jen na tomto základě ale nelze uvěřit tomu, že„ odhadované“ měsíční výdaje žalovaného (mimo splátky dluhů) činily 4 000 Kč, jak je zaznamenáno v zákaznické kartě, což by mělo pokrývat i náklady bydlení a výživné. Žalovaný podle zákaznické karty pracuje jako kovář u označeného zaměstnavatele na plný úvazek. Vázanému zástupci měla být údajně předložena i pracovní smlouva, tu však žalobkyně také nepředložila, lze tedy pochybovat, že byla skutečně k dispozici. Z ostatních finančních údajů vyplývá, že žalovaný měl mít v době žádosti o úvěr další externí splátky úvěrů ve výši 8 000 Kč měsíčně. Interní splátky (u předchůdkyně žalobkyně) nejsou uvedeny, podle úvěrové smlouvy žalovaný částečně předmětným úvěrem refinancoval a rozšiřoval předchozí úvěr u stejného poskytovatele. Ke zkoumání výše uvedených úvěrů a jejich řádnému (či naopak vadnému) splácení ale opět žalobkyně nic nepředložila, zjevně se tím nijak nezabývala. Totéž platí pro důvody existujících srážek ze mzdy a potřebu žalovaného při prokázaném měsíčním příjmu čerpat mimořádnou zálohu mzdy. Za těchto okolností již odvolací soud považoval za nadbytečné zjišťovat prostřednictvím výslechu vázaného zástupce, který zákaznickou kartu sepisoval, zda a jaké další listiny měly být ze strany žalovaného předloženy, je-li zřejmé, že žádné další listiny předloženy nebyly, a žalobkyně to ani netvrdí, popř. již bylo zjištěno, že neexistují ani některé listiny, jejichž existenci tvrdila, přesně jak uzavřel soud prvního stupně (viz výše).

10. Další skutková zjištění soudu prvního stupně (zejména o obsahu smlouvy, včetně dohodnutých splátek, o převzetí částky 20 000 Kč a o částečném plnění, nikoli však v dohodnutých splátkách) jsou také správná. Žalovaný ostatně také nic jiného netvrdil. Totéž platí pro postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Žalovaný ve smlouvě vystupoval jako spotřebitel, o tom také není sporu.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav shodně se soudem prvního stupně za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně (resp. její předchůdkyně) řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně poskytovatelka nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, pokud žalovaný na svůj dluh nic neplnil.

18. Odvolací soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

19. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

20. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

21. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

22. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 23. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

24. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 25. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010. Opačná argumentace žalobkyně je tedy podle názoru odvolacího soudu nepřípadná.

26. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

27. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

28. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

29. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 30. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

31. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně (její předchůdkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru) svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno, předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace zachycené v zákaznické kartě. Doklady týkající se podstatných výdajů žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjevné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře (karty) k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

32. Pokud poskytovatel úvěru zkoumá podklady (informace) spotřebitele, musí tyto dokumenty také uchovávat (viz též § 78 zákona o spotřebitelském úvěru), nikoli jen poznamenat, že (údajně) existují, popř. co mělo být jejich obsahem. Takových zjištění nelze efektivně dosáhnout ani výslechem poskytovatele vázaného zástupce poskytovatele úvěru. Bez zkoumání relevantních listin nelze považovat povinnost poskytovatele za splněnou (ani za prokázanou), což je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí všech senátů Krajského soudu v Praze.

33. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

34. Obezřetnost a důslednost předchůdkyně žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři - v předtištěných podmínkách) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z.

35. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima (toto lze jen těžko prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení (v celkových nákladech domácnosti) ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že celkové náklady (včetně vlastního bydlení plnění dvou vyživovacích povinností) činí 4 000 Kč, což je zcela nereálné, navíc se tento údaj objevuje i ve věcech jiných spotřebitelů. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit, že žalovaný tímto zohlednil i všechny obvyklé výdaje na dopravu do zaměstnání, popř. další obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Výpis z účtu, z něhož by mohly být určité výdaje (včetně plnění jiných dluhů) patrné, také nebyl předložen (poskytovatelem požadován). Předchůdkyně žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc bez ověření žalovaného v registrech dlužníků (např. [anonymizována dvě slova] a [příjmení]), jak shora uvedeno. Vůbec nebyly zkoumány stávající úvěry, jejich výše a plnění, a to ani ty, které žalovaný doznal s tím, že již před poskytnutím předmětného úvěru měl splácet celkem 8 000 Kč měsíčně, tedy téměř čtvrtinu svého čistého příjmu, z něhož byly již prováděny srážky.

36. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Způsoby řádného plnění uvedené povinnosti, jak je žalobkyně popisuje, ale nepovažuje odvolací soud za správné, navíc reálný postup předchůdkyně žalobkyně těmto jejím představám ani neodpovídá a je velmi nadnesené tvrdit, že„ značně převyšuje, jak své zákonné povinnosti, tak i standard trhu.“ 37. Nelze sice očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady (informace) musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení a již známé existující úvěry. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně (její předchůdkyně) jasně účelové - ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

38. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat, je třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit. Za popsaných okolností ale není třeba o ekonomickém modelu žalobkyně nic bližšího znát, aby bylo zřejmé, že povinnost odpovědného úvěrování s řádnou odbornou péčí není tento model schopen (nejméně v tomto případě) naplnit. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze již v celé řadě dalších případů podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců.

39. Závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, na které poukazovala žalobkyně v odvolání, jsou v praxi zatím spíše ojedinělé, a proto nepředstavují„ ustálenou judikaturu.“ Zejména však na posouzení projednávané věci nedopadají. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že šlo o bagatelní spor, a hodnotil pouze to, zda postup obecných soudů byl srozumitelný, racionální, prostý libovůle, nikoli že byl„ správný“ či„ jediný správný,“ popř.„ za všech okolností správný.“ Navíc nebylo vycházeno ze shodného či obdobného skutkového stavu jako v této věci, což vylučuje aplikaci závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 3236/18, kterým žalobkyně také argumentovala. Skutková odlišnost od případu řešeného Ústavním soudem spočívá např. v tom, že v předchozí věci byla předložena pracovní smlouva, poskytnuté prostředky nebyly v nepoměru ke zjištěným poměrům a splátky úvěrů byly řádně hrazeny, čímž nebyla úvěruschopnost žadatele ani zpětně zpochybněna, což v projednávané věci nebylo splněno.

40. Samotná výše poskytnutého úvěru navíc nemá vliv na povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele, neboť i nižší závazek (či jejich kumulace) spojená s přísnými podmínkami jeho zajištění či utvrzení, může mít obdobné následky jako poskytnutí vyššího úvěru. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů, podle individuálních okolností. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není dostačující pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele. I žadatel s vysokými příjmy může mít již vysoké dluhy a může být neschopen hradit další.

41. Totéž platí obdobně i pro ostatní žalobkyní citovaná (k tomuto účelu vybraná) rozhodnutí. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 ICdo 27/2021 byly např. k dispozici výstupy z registrů, interní informace z vedení účtu (výpisy) a funkční ekonomický model banky. Nic z toho předchůdkyně žalobkyně v této věci k dispozici před poskytnutím úvěru neměla, jak shora uvedeno. To platí obdobně i pro citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

42. V tomto směru žalobkyně také zcela přehlíží jinou konstantní rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze i ve věcech, v nichž byla sama účastníkem a jejichž skutkové okolnosti byly mnohem podobnější, včetně nereálných údajů zahrnutých do zákaznické karty klienta. Namátkou lze uvést např. sp. zn. 23 Co 11/2023, 25 Co 7/2023, nebo 27 Co 290/2022. Existuje však i řada dřívějších rozhodnutí v řízeních, jejich účastníkem byla přímo právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno]). Za této situace nelze nijak přeceňovat tvrzenou erudici vázaných zástupců právní předchůdce žalobkyně a jejich motivaci poskytovat úvěry jen osobám, jejichž úvěruschopnost byla skutečně úspěšně ověřena. Samotná skutečnost, že takový vázaný zástupce je zapsán v evidenci u České národní banky, nemá valný význam. Tvrzená kontrola ze strany poskytovatele je zjevně nefunkční, pokud se podobné případy stále opakují.

43. Důsledkem popsaného postupu předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost postoupeného nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

44. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. Ustanovení § 3002 o.z. se zde neuplatní, neboť úprava § 87 je ve vztahu k němu ustanovením speciálním. V daném případě žalovaný zaplatil jen menší část dluhu, musí tedy vrátit vše, co si půjčil (obdržel), nic víc. Splatností nároku není třeba se podrobněji zabývat, neboť v této části žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně nenapadala.

45. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Jakožto věcně správný pak byl podle § 219 o.s.ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení, jež nebyly s ohledem na jen částečný úspěch žalobkyně uloženy (a přiznány) žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). K příslušenství jistiny pohledávky je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlížet zejména v situaci, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků, tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení. V daném případě je přitom patrné, že soud prvního stupně žalobě vyhověl co do nezaplacené jistiny úvěru jen v menší části předmětu řízení, převážně úspěšnému žalovanému ale žádné náklady nevznikly.

46. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem ve věci byl žalovaný, kterému však žádné náklady v ani v této části řízení nevznikly.

Poučení