28 A 11/2015 - 49

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: P. S., zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem KVB advokátní kanceláře s. r. o. se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2015, č. j. 21612/DS/2015-2/SR, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Jičín (dále také jen "správní orgán I. stupně“ nebo „městský úřad“) ze dne 15. 7. 2015, čj. MuJc/2014/25707/DOP/StJ, sp. zn. DOP 491/2014, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Za to mu byla uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a v jeho průběhu zjištěné skutečnosti. Uvedl, že se žalobce dopustil přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona o silničním provozu tím, že dne 11. 9. 2014 v době od 21:30 hod. do 21:38 hod., v Jičíně, ulicích Hradecká, Husova, Vrchlického, Sv. Čecha, Havlíčkova, Nová a Tylova, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X. Po skončení jízdy v ulici Tylova byl jako řidič kontrolován ve 21:43 hod. hlídkou Policie České republiky, které nepředložil ke kontrole řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla ani zelenou kartu prokazující pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Byl vyzván k podrobení se odbornému měření na přítomnost alkoholu v dechu, které odmítl. Odmítl i výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření ke zjištění alkoholu v těle. Uvedeným jednáním žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu a § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. V reakci na odvolací námitky žalovaný uvedl, že povinnost řidiče podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, je upravena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, přičemž jedinou podmínkou stanovenou zákonem pro podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem je samotná výzva policisty. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps 3/2011-63, a ze dne 11. 3. 2015, čj. 6 As 276/2014-61. Dále uvedl, že správní orgán I. stupně při hodnocení skutkového stavu vycházel především ze svědeckých výpovědí policistů a oznamovatelky L. B. a jejích kamarádek, které s ní jely ve vozidle, L. J. a N. H. Policisté zajistili záznam DVD z městského kamerového systému, který provozuje Městská policie Jičín, a záznam z kamery umístěné na budově herny Flamengo, kterou provozuje soukromý subjekt a která monitoruje prostor před hernou (chodník a část silnice v Hradecké ulici), a DVD se záznamem telefonátu L. B. na policejní linku 158. Dále žalovaný zrekapituloval svědecké výpovědi. Uvedl, že svědkyně L. B. vypověděla, že dne 11. 9. 2014 po 21:00 hod. byla v herně Flamengo spolu s kamarádkami L. J. a N. H. Při odjezdu si všimla, že jeden z hostů - muž, který zde popíjel alkohol, nasedl do vozidla Škoda Octavia stříbrné barvy, s kamarádkami jela za ním a volala na linku 158, kde sdělila, že jedou za ním a kudy. Řidič zaparkoval v jednosměrce a po několika minutách přijela hlídka státní policie, svědkyně je zastavila a popsala jim situaci. Policisté šli za řidičem sedícím v autě, přičemž se dle svědkyně jednalo o muže, který u Flamenga nastoupil do Octavie, po celé trase vozidlo nikde nezastavilo, svědkyně vyloučila, že někdo vystoupil nebo nastoupil. K dotazu uvedla, že jednoznačně viděla, jak muž nastupuje do Octavie na místo řidiče. Svědkyně L. J. potvrdila výpověď svědkyně L. B. Svědkyně N. H. vypověděla rovněž, stejně jako obě svědkyně, že žalobce nastoupil u herny Flamengo do stříbrné Škody Octavie na místo řidiče, že nikdo jiný ve vozidle nebyl a že se rozjel se směrem do centra Jičína. Z výpovědí policistů vyplynulo, že obviněný seděl na místě řidiče vozidla Škoda Octavia. Svědek pprap. P. Ch. měl po předchozím oznámení svědkyň důvodné podezření, že obviněný vozidlo řídil, proto jej vyzval k předložení dokladů potřebných pro řízení vozidla a prokázání totožnosti a dále jej vyzval k podrobení se odbornému měření na přítomnost alkoholu a dechu přístrojem Dräger. Uvedl, že to žalobce odmítl a že odmítl také odborné lékařské vyšetření. Svědek vyzval obviněného k podání vysvětlení na služebně Policie ČR v Jičíně, čemuž vyhověl. Svědkyně prap. A. S. rovněž popsala služební úkon při kontrole žalobce, který seděl v zaparkovaném vozidle na místě řidiče. Její výpověď koresponduje s výpovědí pprap. P. Ch. Výzvy pprap. P. Ch. žalobce nesplnil a dopustil se tak výše uvedených přestupků. Policisté na základě zjištěných informací neměli pochyb o tom, že to byl právě žalobce, kdo auto řídil. Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem I. stupně, který neshledal žádné věrohodné skutečnosti, které by vedly k domněnce o zaujatosti svědkyň L. B., L. J. a N. H. Výpovědi zmíněných svědkyň byly shledány jako konzistentní a ve vzájemném souladu s dalšími důkazy tvořící od počátku ucelený řetězec informací o průběhu skutkového děje. Správním orgánem I. stupně tak bylo dle žalovaného dostatečně prokázáno, že žalobce předmětné vozidlo bezprostředně před provedenou kontrolou řídil a že tedy byl řidičem, který může být podroben výzvě ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Správním orgánem I. stupně bylo nade vší důvodnou pochybnost stanoveno, že žalobce se dopustil výše uvedených přestupků. Žalovaný neshledal důvodnou ani odvolací námitku o nemožnosti použití videozáznamu z kamery (resp. z něho pořízených fotografií) umístěné na herně Flamengo, neboť podkladem pro vydání rozhodnutí může být prakticky cokoliv, co má určitou vypovídací hodnotu pro dané řízení, může přispět ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem. Výčet důkazních prostředků uvedených v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je pouze demonstrativní. Důkazem proto může být dle žalovaného i záznam z kamerového systému. Dle názoru žalovaného je tento záznam legálně získaným důkazem, který správní orgán mohl použít k objasnění přestupku. Správní orgán I. stupně tento záznam za účasti žalobce přehrál a ten se k němu mohl vyjádřit. Kamerové záběry byly pořízené kamerou z herny Flamengo, která směřovala na vchod a prostranství před hernou a částečně zabírala vozidlo Škoda Octavia, se kterým žalobce dne 11. 9. 2014 v době kolem 21:12 hod. (dle času nastaveného na kameře, který je proti reálnému času posunut o cca 17 minut dozadu) odjel do ulice Tylova, kde vozidlo zaparkoval. Z videozáznamu je dále patrné, že dne 11. 9. 2014 ve 20:00 hod. (dle času nastaveného na kameře) přijíždí obviněný vozidlem Škoda Octavia před hernu, z vozidla vystupuje z místa řidiče a jde do herny. Až do 21:12 hod. z vozu nikdo nevystoupil, ani do něho nenastoupil. Ve 21:12 hod. žalobce přišel k vozidlu ze zahrádky před hernou, na vozidle 2x blikla výstražná světla, žalobce nasedl na místo řidiče a odjel směrem do centra Jičína. Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že přestože v době pořízení kamerového záznamu byl kamerový systém provozován, aniž by byla splněna oznamovací povinnost u Úřadu pro ochranu osobních údajů, takové porušení zákona není způsobilé závažně zasáhnout do soukromého a osobního života dotčené osoby, tedy obviněného. V době pořízení kamerového záznamu nebyl porušen zákon ohledně zpracování osobních údajů, neboť správce - společnost SLOT Group, a. s., prokázala, že kamerový systém je používán jako kontrolní prostředek vstupu do herny, a to k zajištění vyšší bezpečnosti jejích hostů, zaměstnanců a majetku. Ochrana těchto právem chráněných hodnot tímto způsobem je podle zákona legitimní. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010-68, správní orgán I. stupně aplikoval princip proporcionality se závěrem, že v tomto případě pořízením předmětného kamerového záznamu nebylo zasaženo do soukromého a osobního života žalobce, neboť se jednalo o snímané veřejné prostranství před hernou Flamengo. Formálně sice došlo k pořízení a zpracování záznamu v rozporu se zákonem, když nebyla splněna oznamovací povinnost dle § 16 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. zákona, o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“), avšak i s přihlédnutím k vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů se dle názoru žalovaného a jednalo o administrativní porušení povinnosti, které není způsobilé závažně zasáhnout do soukromého a osobního života dotčené osoby. Žalovaný má za to, že záznam z kamerového systému bylo možné použít jako plnohodnotný důkaz v tomto správním řízení, přičemž tento důkaz navíc jednoznačně objasňuje rozpor mezi výpověďmi svědků uvedených v policejním spisu (svědci L. B., L. J., N. H., pprap. P. Ch. a prap. A. S.) a výpověďmi svědků navržených žalobcem (svědci I. L., P. Z., L. L. a M. P.). Rozpor spočíval v tom, zda žalobce dne 11. 9. 2014 v cca 21:12 hod. (čas kamery) nasedl do vozidla Škoda Octavia, registrační značky X, na místo řidiče vozidla a řídil toto vozidlo, anebo nasedl do vozidla na zadní sedadlo za řidiče, kterým měl být jím navržený svědek P. Z. Předmětný kamerový záznam zcela zřetelně ukazuje, že vozidlem přijel před hernu žalobce ve 20:00 hodin (dle času kamery), zde zaparkoval a šel do herny. Od 20:00 hodin do 21:12 hodin z vozu nikdo nevystoupil ani do něho nenastoupil. Ve 21:12 hodin k vozidlu přišel sám žalobce, na vozidle 2x blikla výstražná světla a žalobce nastoupil do vozidla na místo řidiče a s vozidlem odjel ulicí Hradeckou směrem k centru Jičína. Před odjezdem se v blízkosti auta s nikým nebavil. Kamerový záznam tedy správnímu orgánu poskytl objektivní náhled na celou situaci. Svědecké výpovědi svědků I. L., P. Z., L. L. a M. P. tedy nejsou pravdivé, proto k nim nebylo přihlédnuto. Na základě popsaného dokazování je dle žalovaného nezvratně a nezpochybnitelně prokázáno a najisto postaveno, že sdělených přestupků se dopustil žalobce, a to úmyslně. Zda byl při řízení vozidla pod vlivem alkoholu, nebylo předmětem šetření, neboť to právě mělo být zjištěno odborným měřením na přítomnost alkoholu v těle, tj. dechovou zkouškou nebo odborným lékařským vyšetřením. K námitce poukazující na nestandardní způsob doručování úřední osobou, která osobně doručovala žádost o poskytnutí údajů ke kamerovému systému na budově herny Flamengo, žalovaný uvedl, že se nejednalo o provádění důkazu, ale o prosté doručení žádosti. Podle zásady hospodárnosti a urychlení řízení bylo provedeno doručení samotným správním orgánem, což je v souladu s § 19 správního řádu. Dle žalovaného je i výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně formulován tak, že je z něj jednoznačně patrno, jakých přestupků se žalobce dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena předmětná sankce. Je postaveno najisto, za které konkrétní jednání je žalobce postižen. To je zaručeno konkretizací údajů obsahující popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání. Žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí splňuje všechny náležitosti včetně řádného a přezkoumatelného odůvodnění, což je atributem zákonného rozhodnutí vylučujícího libovůli správního orgánu při správním řízení. Odůvodnění poskytuje výroku o vině dostatečnou oporu, jasně z něj vyplývá, že skutkový děj, který byl v procesu dokazování správním orgánem zjišťován natolik bezpečně a bezrozporně, že na jeho základě nebylo možné rozhodnout jinak než tak, jak je rozhodnuto. Závěrem se žalovaný zabýval výší a druhem sankce v daném případě a označil ji za přiměřenou a odpovídající porušení předmětných povinností stanovených právními předpisy. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V prvním okruhu výhrad namítl nezákonnost rozhodnutí pro podstatné vady řízení v procesu dokazování a nedostatek opory v realitě i ve správním spisu. Za zásadní pochybení označil zkonstruování takového skutkového stavu, který nemá oporu v realitě, ani ve správním spisu, a to v souvislosti s údajným žalobcovým zapojením do účasti na silničním provozu. Žalobce přitom kontinuálně tvrdí a dokládá, že řidičem řešeného vozidla nebyl, nemůže tedy být odpovědný za přestupek při řízení motorového vozidla, a rovněž tak se na něj nevztahovala povinnost podrobit se vyšetření na přítomnost alkoholu nebo jiných návykových látek, ani jiné povinnosti řidiče, tudíž nemůže být sankcionován za jejich odmítnutí. Je si vědom toho, že za řidiče je považována osoba, která bezprostředně předtím vozidlo řídila, ačkoliv v danou chvíli např. stojí na krajnici, nebo je již dokonce v bytě. Tato povinnost se však může vztahovat právě pouze na osoby, které skutečně vozidlo řídily. To musí být prokázáno v prvé řadě. Teprve poté lze konstatovat povinnosti řidiče a následně vyvozovat jeho odpovědnost. K dostatečnému prokázání skutečnosti, že žalobce opravdu řídil vozidlo, však nedošlo, a to z části kvůli prostému nedostatku průkazných a přímých důkazů, z části kvůli nezákonnému pořízení a hodnocení důkazů shromážděných. Dle žalobce neobstojí, pokud oba správní orgány považují uvedenou skutečnost za prokázanou na základě svědectví nedůvěryhodné svědkyně a jejích kamarádek, za pomoci neprůkazného videozáznamu pořízeného v rozporu se zákonem, a nakonec ze svědectví policistů, kteří navázali se žalobcem v dané věci kontakt, přestože ti uvedli, že dorazili na místo až po několika minutách od okamžiku, kdy měl údajně jím řízené vozidlo zastavit, a že žalobce řídit neviděli. Spornou dle žalobce zůstala otázka, zda byl řidičem, tj. účastníkem silničního provozu, a vzhledem k tomu, že je nemyslitelné, aby obstála argumentace správních orgánů založená na nezákonně pořízených či neúplně a nesprávně posouzených důkazech, měla by být uplatněna obecná zásada vycházející z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zásada in dubio pro reo. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, byť vydaný ve věci trestní, nicméně dle judikatury se obecné zásady trestního řízení vztahují i na tzv. malé trestní právo (trestní právo správní). Žalobce namítl, že výpovědi svědků (navíc nevěrohodných) byly hodnoceny nedostatečné, resp. neúplně, a že nebyly dodrženy zásady správního uvážení při hodnocení shromážděných důkazů. Poukázal na ustanovení § 50 odst. 3 a 4, § 3, § 7 odst. 1 a § 68 odst. 3 správního řádu s tím, že pokud nejsou jednotlivé důkazy ve vzájemném souladu, je namístě vycházet z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 6 A 139/1994, který uvedl, že „správní orgán může přistoupit k hodnocení důkazů teprve po vyčerpání možnosti odstranit existující rozpory v důkazech. Jestliže se však rozpory odstranit nepodaří, je nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v čem rozpor spočíval, co bylo učiněno pro jeho odstranění, proč se to nepodařilo a ke kterým důkazům se nakonec při svém hodnocení přichýlil a které důkazy odmítl a proč. Pokud se bez jakéhokoli zdůvodnění přikloní ke skupině důkazů, které podporují jedno skutkové zjištění (např. že účastník spáchal správní delikt), a pomine důkazy, z nichž vyvěrá opak, vybočuje tím ze zákonných mezí, které mu zákon pro hodnocení důkazů vytyčil.“ V daném případě je přitom základním důkazem, o který se správní orgány opírají, výpověď svědkyň, jejich výpovědi však byly správním orgánem I. stupně přijaty v zásadě nekriticky, s tím, že neshledal žádné věrohodné skutečnosti, které by vedly k domněnce o jejich zaujatosti. Správní orgán však tyto výpovědi důsledně nekonfrontoval právě s ostatními skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo, zejména s tím, co namítal žalobce. Ani žalovaný odvolací orgán potom tyto nedostatky ani přes námitky žalobce neodstranil. Skutečnosti, které zpochybňují věrohodnost svědkyň, jsou zde totiž dle žalobce zásadní. V řízení bylo prokázáno (nikdo ze svědků ani účastníků to nerozporuje), že na svědkyni H. jako zaměstnankyni herny Flamengo byly podávány opakované stížnosti, a to jak ostatními hosty, tak žalobcem. To pak vedlo až k jejímu postihu v rámci její pracovní pozice, resp. k ukončení působení na její dosavadní pozici. Jak plyne z její výpovědi, tuto skutečnost se navíc snažila před správním orgánem nejdříve zamlčet. Tvrzení prvostupňového orgánu, který uvedené nijak nereflektoval a uzavřel, že tato svědkyně žalobce vůbec nezná, není založeno na pravdě a vzhledem k uvedenému se dá zcela důvodně pochybovat o objektivnosti takového klíčového svědectví. Postup správních orgánů, které zároveň ignorovaly svědectví ve prospěch žalobce, je přitom zjevně nedostatečně odůvodněn, postrádá přihlédnutí ke skutečnostem v řízení zjištěným. Večer, kdy mělo dojít k předmětnému přestupku, si totiž žalobce na klíčovou svědkyni stěžoval v souvislosti s její prací v herně. Záhy nato jej tato svědkyně měla údajně opilého vidět odjíždět z herny Flamengo, na což reagovala tím, že se s kamarádkami okamžitě rozjely za ním a „nezištně“ informovaly Policii ČR. Už samotný pohled na to, s jakou pílí se tato svědkyně snažila údajně chránit bezpečí silničního provozu je zarážející a vyvolává otázky ohledně jejího osobního zájmu na (jakémkoli) negativním postihu konkrétně žalobce. Překvapující je dle žalobce i konzistence a přesnost podaných výpovědí, přestože za standardní je třeba naopak považovat, že svědci vnímají skutkový děj subjektivně svými smysly a z odlišných úhlů pohledu. Svědkyně se zcela shodují, přestože měly vidět vše z dálky a za ztížených světelných podmínek. Všechny tři svědkyně dle svých vyjádření vypovídají téměř se 100 % jistotou. Uvádějí, že žalobce sice vůbec neznají, ale i na dálku jej jsou schopny identifikovat. Žalobce si je vědom, že svědectví těchto svědkyň zachycuje modelově možný scénář, nicméně objektivně se nelze ubránit dojmu strojenosti celé epizody. Jakkoli je sám žalobce ohledně své nevinny v logické důkazní nouzi, musí poukázat na fakt, že vzhledem k zásadám uplatňovaným v trestním právu správním musí být správním orgánem prokázána jeho vina, a to bez důvodných pochybností. Vzhledem k tomu, že zmíněná svědectví jsou zpochybnitelná do významné míry, nemohou obstát jako jediný přímý důkaz jeho viny, a to obzvlášť v situaci, kdy existují čtyři koherentní a vzájemně se podporující svědecké výpovědi, které hovoří o značně odlišném skutkovém stavu a podporují nevinnu žalobce. Ty však oba správní orgány odmítly jako účelové, a to pouze s odkazem na nezákonně pořízený a vysoce nedůvěryhodný důkaz v podobě videozáznamu. Žalobce s poukazem na konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že uvážení správního orgánu musí vycházet z dostatečně zjištěného stavu věci, což se v dané věci nestalo. Správní orgány nevysvětlily, jakými úvahami se řídily při naplňování zásady volného hodnocení důkazů, když se skutečnostmi a důkazy zpochybňujícími svědectví uvedených svědkyň v podstatě odmítly zabývat. Takový přístup je však dle přesvědčení žalobce nezákonný a zatěžuje napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelností. Žalobce namítl i nedostatečné a neúplné hodnocení důkazů v jeho prospěch a nedodržení zásad správního uvážení při hodnocení shromážděných důkazů. Uvedl, že proti výše zpochybněným svědectvím stojí především výpovědi čtyř svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch. Tato svědectví byla označena za nevěrohodná s odkazem na nepřípustný a nedůvěryhodný videozáznam a nebyla vzata v potaz i proto, že se jednalo o svědky, kteří měli být žalobcovými přáteli. Avšak přinejmenším v případě svědkyně I. L. se jedná o osobu žalobci nepříliš blízkou, kterou ostatní svědci žalobcem navržení vůbec neznají. Proto se tak jeví být možná „smluvenost“ obsahu výpovědí málo pravděpodobná. Žalobce poukázal i na to, že žalovaný bez dalšího uvedl, že se jedná o svědectví nepravdivá a účelová, čímž vyjádřil i svůj předpojatý poměr k věci a účastníkům. Správní orgány bez hlubšího odůvodnění nezohlednily důkazy a námitky svědčící ve prospěch žalobce, což je postup vadný obzvlášť v situaci, kdy důkazy hovořící proti žalobci neměly dostatečnou kvalitu k tomu, aby prokazovaly jeho vinu bez důvodných pochybností. Jestliže rozhodly správní orgány pouze na základě nedůvěryhodných svědectví a nezákonně pořízeného a neprůkazného videozáznamu, přičemž zároveň ignorovaly důkazy svědčící žalobci, dopustily se porušení zásady materiální pravdy vyjádřené v ustanovení § 3 správního řádu a nedostály vyšetřovací zásadě plynoucí z ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti pak za zavádějící označil žalobce aplikaci některých judikatorních závěrů žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru skutkový stav nebyl zjištěn a určen v souladu se zákonem, naopak jsou o něm důvodné pochyby. Důkazy, které byly ke zjištění skutkového stavu provedeny, jsou poskytnuty neobjektivními svědky, pořízeny v rozporu se zákonem a naopak všechny důkazy svědčící ve prospěch žalobce nezákonně ignorovány pod tezí volného hodnocení důkazů. V dalším okruhu námitek žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí pro nesprávné posouzení právní otázky. Předně namítl procesní nepřípustnost kamerového záznamu jako důkazu. Jak v řízení opakovaně uváděl, existují zásadní důvody svědčící o tom, že záznam nebyl pořízen v souladu se zákonem a že jeho vypovídací hodnota je minimální. Zásadní a neodstranitelná vada v přístupu obou správních orgánů v této věci spočívá v tom, že sice konstatují, že má být za účelem posouzení přípustnosti takového důkazu proveden test proporcionality, ovšem poté jej ve skutečnosti vůbec neprovedou a pouze konstatují závěr, že zásah do osobnostních práv žalobce byl přípustný a tedy přiměřený. Žalobce podotkl, že test proporcionality byl Ústavním soudem formulován v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 Sb.NU 57; 214/1994 Sb.), a to jako kaskáda přezkumu dle tří kritérií. Dále podrobně rozvedl, jak a která kritéria (vhodnosti, potřebnosti, přiměřenosti v užším slova smyslu) je třeba ve smyslu tohoto nálezu posuzovat. Dle žalobce v jeho případě správní orgány neprovedly ani jeden z požadovaných kroků testu proporcionality, a to ačkoli právo, do nějž je pořizováním videozáznamů zasaženo, je na ústavní úrovni garantováno čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 i 3 Listiny základních práv a svobod a na úrovni zákona chráněno ustanovením § 86 občanského zákoníku. Žalobce je přitom přesvědčen, že v daném případě tvrzená přípustnost pořizování videozáznamů (a jejich následného používání jako důkazních prostředků) selhává nejpozději v druhém kroku testu proporcionality, přičemž o přiměřenosti zásahu v užším smyslu v konkrétním případě nelze hovořit již vůbec. V této souvislosti žalobce poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, čj. 8 Afs 40/2012-68, ze kterého vychází zobecňující závěr, že v situaci, kdy je soukromou osobou pořizována nahrávka jiné osoby bez jejího vědomí, nejde sice bez dalšího o nepoužitelný důkaz, je však třeba vždy řádně zvažovat všechny okolnosti stran přiměřenosti a nemá se jednat o důkaz klíčový, ale maximálně o podpůrný. Navíc kritéria plynoucí z uvedeného judikátu nemohou být naplněna v případě žalobce již proto, že v jeho případě se nejednalo o ojedinělou nahrávku, ale o dlouhodobé pořizování a nakládání s osobními údaji širokého okruhu osob, které probíhalo v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., přičemž nahrávání veřejného prostranství bylo systematické a sledující jiný účel, než dohled nad dodržováním zákona. K nezákonnosti pořízení záznamu poukázal žalobce i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133. Jestliže prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, jeho závěry označil žalobce za neaplikovatelné na jeho případ. Žalobce shrnul, že je jednoznačné, že předmětný videozáznam byl pořízen a následně proveden v rozporu se zákonem, což potvrzuje jak autoritativní sdělení orgánu veřejné moci, tak judikatura Nejvyššího správního soudu. Rozpor se zákonnými požadavky na proces dokazování existuje jak z hlediska zákona občanského zákoníku, tak zákona č. 101/2000 Sb. Proces dokazování realizovaný správní orgány je neakceptovatelný, neboť stojí a padá s důkazním prostředkem pořízeným i provedeným v rozporu s ustanovením § 51 odst. 1 správního řádu. Žalobce má za to, že i pokud by snad byl předmětný videozáznam procesně přípustný, nelze se bez dalšího ztotožnit s tím, jak jeho obsah a vyznění prezentují správní orgány. Nelze totiž bez dalšího vyloučit možnou manipulaci s časovým údajem na záznamu či s jinými jeho vlastnostmi. Byl-li záznam delší dobu v plné dispozici neznámých osob, jistě to významně narušuje jeho důkazní hodnotu, čímž se měly správní orgány důsledně zabývat. To plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 As 28/2013-24, dle něhož nebyl důkazně použitelný záznam, který byl několik měsíců v rukou policistů. V tomto případě byl dokonce v rukou soukromého subjektu a navíc se časový údaj na kameře i dle konstatování prvostupňového správního orgánu výrazně liší od reálného času, přičemž není zřejmé a zdůvodněné, jak k této informaci správní orgán přišel, což samo vytváří důvodnou pochybnost o autentičnosti obsahu videozáznamu či vede k závěru o možné pozdější manipulaci s jeho obsahem. Pokud jde o obsah předmětného záznamu, žalobce zpochybňuje jeho přesnost a dostatečnou zřetelnost, upozornil, že i sám žalovaný přiznává, že videozáznam má zachycovat pouze malou část žalobcova vozidla, přičemž vše probíhalo při zhoršených podmínkách viditelnosti. Závěr správních orgánů, že na videozáznamu je žalobce a jeho vozidlo, do nějž nasedl na místo řidiče, označil žalobce za spekulaci. Takový závěr nelze bez důvodných pochybností učinit již jen z toho důvodu, že se jedná o kameru se značně nekvalitním rozlišením, navíc není směrována do místa, kde měl údajně žalobcův vůz stát. Na záběrech je viditelná pouze zadní partie jakéhosi vozu, který nebyl správními orgány ani ztotožňován s vozem, v němž měla policejní hlídka zastihnout žalobce. Totéž platí i pro identifikaci osoby řidiče. V posledním okruhu námitek žalobce brojil proti vadám řízení, které měly být vyvolané mimoprocesními úkony prvostupňového správního orgánu. Dle jeho názoru úřední osoby správního orgánu I. stupně postupovaly v průběhu řízení velmi nestandardně, což zakládá důvodné pochyby o nestrannosti jejich přístupu k žalobci a k podkladům v jeho věci. Upozornil na neobvyklý způsob doručování, kdy úřední osoba nedoručovala úřední korespondenci do datové schránky, ani nevyužila poštovních služeb či policie, jak předpokládá správní řád, ale písemnost doručila sama. Jelikož mělo být v prvé řadě využito doručení do datové schránky, které je nesporně rychlejší a hospodárnější, žalobce je názoru, že úřední osoba měla v úmyslu získat informace k předběžnému zhodnocení možného nového důkazu. Takový postup se však příčí ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu. Úřední osoba se tak neomezila pouze na doručení písemnosti, ale rovněž poučovala provozovatele herny o povinnostech ohledně provozování kamerového systému, vyptávala se na okolnosti pořizování záznamů a dopouštěla se hodnocení právního stavu, který neměla ve své kompetenci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č j. 7 As 83/2010-63, přitom projevuje-li policista (a maiori ad minus jakákoliv úřední osoba) při řešení přestupku neobvyklou horlivost a důkladnost, pak je tím založena pochybnost o jeho nepodjatosti. Žalobce má za to, že úřední osoba (kromě toho, že poučovala pořizovatele záznamu o jeho legalitě) na místě prováděla jakési pseudodokazování stran relevantních okolností případu a vyslýchala zástupce pořizovatele obdobně jako svědka, ohledávala místo, aby zjistila, která prostranství kamery zabírají, atd. Takové jednání jeví znaky místního šetření s ohledáním na místě, u kterého by ovšem měli být přítomni účastníci řízení, tj. v prvé řadě žalobce, a o kterém měl být pořízen protokol. Místo toho byl pouze pořízen záznam o doručení, což je postup, který správní řád nepředvídá. Žalobce namítá, že tím, že mu nebylo umožněno ovlivnit závěry úřední osoby svým bezprostředním vyjádřením, bylo porušeno ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu. Přestože správní orgány neoznačují tento postup jako dokazování, prezentovaly a přijaly na jeho základě určitý postoj, který jde v neprospěch žalobce a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. V reakci na žalobní námitky, zejména k otázce dokazování, zopakoval některé argumenty uvedené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil názor, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě a že posoudil všechny relevantní skutečnosti včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že prvoinstančním správním rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015, čj. MuJc/2014/25707/DOP/Stj, sp. zn. DOP 491/2014, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona o silničním provozu, v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 a téhož zákona a ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) a § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 11. 9. 2014 v době od 21:30 hod. do 21:38 hod., v Jičíně, ulicích Hradecká, Husova, Vrchlického, Sv. Čecha, Havlíčkova, Nová a Tylova, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, přičemž po zastavení v ulici Tylova, kdy byl jako řidič kontrolován hlídkou Policie České republiky, hlídce nepředložil ke kontrole řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla ani zelenou kartu prokazující pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Byl vyzván k podrobení se odbornému měření na přítomnost alkoholu v dechu, které odmítl, odmítl i výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření ke zjištění alkoholu v těle. Tímto jednáním měl porušit ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu a ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 7. 8. 2015, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. K naplnění skutkové podstaty přestupku dle zmíněného ustanovení musí dojít ke kumulativnímu splnění následujících tří podmínek: 1) přestupek je spáchán v provozu na pozemních komunikacích, 2) řidič (přestupce) je kvalifikovaně vyzván k podrobení se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, 3) řidič se tomuto vyšetření odmítne podrobit. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. V hlavě II, konkrétně v ustanovení § 6 odst. 8 písm. a), b) a c) zákona o silničním provozu, je stanovena povinnost řidiče mít při řízení u sebe řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu Na výzvu policisty je pak řidič motorového vozidla povinen předložit tyto doklady policistovi ke kontrole (§ 6 odst. 12 téhož zákona). Dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je řidič při provozu vozidla na pozemní komunikaci povinen mít u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění a na požádání jej předložit příslušníku Policie České republiky. Pokud fyzická osoba jako řidič vozidla v rozporu s § 17 odst. 1 nepředloží zelenou kartu, nebo doklad o hraničním pojištění, dopustí se tím přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dle ustanovení § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Podklady pro vydání rozhodnutí správního orgánu se zabývá díl 3, hlavy VI, části druhé správního řádu. Mohou jimi být zejména návrhy účastníků řízení, důkazní prostředky uvedené v § 53 až § 56 správního řádu, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci (nejčastěji policejních orgánů), jakož i skutečnosti obecně známé. Správní orgán je povinen zjistit v řízení v dané věci všechny rozhodné okolnosti ve prospěch i neprospěch toho, jemuž má být ve správním řízení uložena nějaká povinnost, a to i bez návrhu účastníků, pokud se jedná o správní řízení, v němž má být taková povinnost z úřední moci uložena. Při hodnocení důkazů správní orgán postupuje v souladu se zásadou jejich volného hodnocení, podle níž hodnotí každý důkaz zvlášť, jakož i všechny důkazy v jejich souhrnu, a to podle své úvahy. Při hodnocení podkladů je správní orgán povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co v řízení v dané věci vyšlo najevo, včetně všeho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 3 a 4 správního řádu). Krajský soud se nejprve zabýval okruhem námitek namítajících nezákonnost rozhodnutí pro vady řízení v procesu dokazování a nedostatek opory skutkového stavu v realitě i ve správním spisu, kdy žalobce namítal, že hodnocení výpovědí svědků provedly správní orgány nedostatečně a neúplně a že při hodnocení shromážděných důkazů nebyly dodrženy zásady správního uvážení. Zejména namítal, že výpovědi svědkyň svědčících proti němu byly správním orgánem I. stupně přijaty v zásadě nekriticky a že správní orgány tyto výpovědi důsledně nekonfrontovaly s ostatními skutečnostmi. Současně namítal i nedostatečné a neúplné hodnocení důkazů, které byly v jeho neprospěch, a nedodržení zásad správního uvážení i při hodnocení těchto důkazů. Předně krajský soud připomíná, že rozhodnutí orgánu prvého a druhého stupně tvoří jeden celek. Pokud jde o rozhodnutí orgánu prvého stupně, ten se po zrekapitulování svědeckých výpovědí zabýval jejich hodnocením na stranách 6, přičemž shledal, že mezi dvěma skupinami svědků, tj. na jedné straně svědkyněmi B., J. a H. a na druhé straně svědky Z., L., P. a L., existuje rozpor, neboť se jejich výpovědi ohledně otázky, zda žalobce v inkriminovanou dobu nasedl na místo řidiče a řídil vozidlo Škoda Octavia, RZ X, diametrálně rozcházejí. Aby uvedený rozpor odstranil, pokračoval v dokazování, přičemž následně za další významný důkaz označil kamerový záznam z kamery umístěné na herně Flamengo pořízený dne 11. 9. 2014. Poté, co dospěl k závěru o jeho použitelnosti jako důkazu ve správním řízení (k posouzení otázky jeho použitelnosti jako důkazu viz níže), znovu posoudil shromážděné důkazy a uvedl (strana 13 odůvodnění rozhodnutí), že předmětný kamerový záznam jednoznačně objasnil rozpor ve výpovědích, neboť jasně a zřetelně vypovídá o tom, že vozidlem přijel před hernu žalobce ve 20:00 hod. (dle času na kameře), zde zaparkoval, a šel do herny. Od 20:00 hod. do 21:12 hod. z vozu nikdo nenastoupil ani nevystoupil a ve 21:12 hod. přišel k vozidlu žalobce, dvakrát blikla výstražná světla a žalobce nastoupil do vozidla na místo řidiče a vozidlem odjel směrem k centru Jičína. Správní orgán I. stupně konstatoval, že kamerový záznam z kamery umístěné na herně Flamengo poskytl objektivní náhled na celou situaci a ukázal nepravdivost výpovědí skupiny svědků navržených žalobcem, tj. svědků Z., L., P. a L. o otázce, zda žalobce po odchodu z herny Flamengo nasedl do vozidla na místo řidiče a vozidlo řídil. Znovu zrekapituloval okruh shromážděných důkazů a uzavřel, že ucelený okruh důkazů, tj. výpovědi svědkyň B., J., H., Ch. a S., audiozáznam telefonátu na linku 158 a kamerový záznam z kamery na herně Flamengo, nezpochybnitelně prokázal, že se žalobce sdělených přestupků dopustil. Žalovaný jako odvolací orgán se pak se závěry orgánu I. stupně zcela ztotožnil a dodal, že správní orgán I. stupně správně vzal v potaz, že výpovědi svědkyň B., J., H. jsou konzistentní a ve vzájemném souladu s dalšími důkazy a že od počátku tvoří ucelený řetězec informací o průběhu skutkového děje. Krajský soud považuje hodnocení výpovědí svědků tak, jak jej provedly správní orgány, v zásadě za dostatečné, srozumitelné a provedené při dodržení zásady volného hodnocení důkazů, neboť provedly hodnocení každého důkazu zvlášť i všechny důkazy v jejich souhrnu, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (s výhradou u svědkyně H. – k tomu viz níže). Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, že z kamerového záznamu (k jeho použitelnosti jako důkazu viz dále) bylo možno ověřit skutečnosti vypovídající o průběhu večera dne 11. 9. 2014 před hernou Flamengo v době mezi 20:00 a 21:30 hod., zejména o pohybu osob a vozidel před hernou, o tom, kdo a kdy z vozu, které přijelo před hernu, vystoupil a nastoupil a kdy toto vozidlo přijelo a odjelo. Bylo tak možno ověřit skutkový stav věci, tedy zejména to, které svědecké výpovědi jsou s ním v souladu a které nikoliv. Není pravdou, že by správní orgány ignorovaly svědectví a bez odůvodnění nezohlednily důkazy svědčící ve prospěch žalobce, z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá ani to, že by tyto výpovědi nebyly vzaty v potaz proto, že by se jednalo o přátele žalobce, jak namítá. Výpovědi čtyř svědků, které žalobce navrhl, a kteří vypovídali v jeho prospěch, byla označena za nevěrohodná a nepravdivá právě proto, že jejich pravdivost vyloučil záznam z kamery umístěné na herně Flamengo. Tento důvod také zcela zřetelně správní orgány uvedly ve svých rozhodnutích. Už vůbec pak vzhledem ke shora uvedenému nelze označit žalovaného za „předpojatého k věci a účastníkům“, jestliže po vyhodnocení kamerového záznamu uvedl, že se jedná o svědectví nepravdivá a účelová, jak žalobce rovněž namítá. Správnímu orgánu I. stupně je nutno vytknout pouze to, že v první fázi hodnocení svědeckých výpovědí neshledal žádnou pochybnost o objektivnosti výpovědi svědkyně H. (provozní v herně Flamengo), přestože na ní měly být podávány opakované stížnosti právě i žalobcem, jak uvedli i někteří svědci. Tato nesprávnost v posouzení její objektivnosti jako svědka však v zásadě neměla vliv na závěr ohledně zjištěných skutkových okolností ve věci, neboť předmětný kamerový záznam následně potvrdil skutečnosti, které ve své svědecké výpovědi uvedla, a odstranil tak pochybnost o její možné zaujatosti proti osobě žalobce. V dalším okruhu námitek žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí pro nesprávné posouzení právní otázky, konkrétně namítl procesní nepřípustnost kamerového záznamu jako důkazu. Namítl současně, že správní orgány sice konstatovaly, že má být za účelem posouzení jeho přípustnosti proveden test proporcionality, že jej však vůbec neprovedly a pouze konstatovaly, že zásah do osobnostních práv žalobce byl přípustný a tedy přiměřený. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že testem proporcionality se správní orgán I. stupně zabýval na stranách 9 až 11 a žalovaný pak již jen stručně na straně 13 rozhodnutí, kde se zcela se závěry orgánu I. stupně ztotožnil. Správní orgány se tedy s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010-68 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), testem proporcionality zabývaly a posuzovaly na straně jedné ochranu práv žalobce jako subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života a na straně druhé dosažení cíle, kterého mělo být prostřednictvím provedení důkazu kamerovým záznamem dosaženo. Po posouzení přiměřenosti použitého postupu dospěly k závěru, že v tomto případě nebylo pořízením předmětného kamerového záznamu zasaženo do soukromého a osobního života žalobce, neboť se jednalo o snímané veřejné prostranství před hernou Flamengo. Současně konstatovaly, že přestože nebyla splněna zákonná oznamovací povinnost vůči Úřadu pro ochranu osobních údajů, nebylo ani toto porušení povinnosti způsobilé závažně zasáhnout do soukromého a osobního života žalobce. Záznam z kamery proto dle jejich názoru bylo možné použít jako plnohodnotný důkaz. Krajský soud má zato, že správní orgány vypořádaly odvolací námitky žalobce a vyložily, proč zaujaly názor, že je kamerový záznam použitelným důkazním prostředkem. Jejich argumentace není jistě zcela vyčerpávající, avšak přiměřená formulaci námitek vznesených v průběhu správního řízení i námitek odvolacích. Krajský soud se se závěrem správních orgánů o použitelnosti předmětného záznamu z kamery umístěné na herně Flamengo jako důkazu ve správním řízení ztotožňuje. Vycházel přitom rovněž zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010-68, v němž se tento soud zabýval otázkou, zda je záznam ze soukromého kamerového systému umístěného na nemovitosti přípustným důkazem ve správním řízení, a to v návaznosti mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, na který opakovaně odkazuje žalobce. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku přitom specifikoval určitý návod na to, jak při řešení této otázky postupovat. Uvedl, že při posuzování problematiky kolize práva na ochranu soukromí a zájmu na odhalení protiprávní činnosti za pomoci takového videozáznamu, je nutné nejprve zodpovědět otázku, zda je daný videozáznam vůbec způsobilý do chráněné soukromé sféry fyzické osoby zasáhnout – v takovém hodnocení je nutno vyjít z konkrétních okolností daného případu, zejména ze skutečnosti, kde byl záznam pořízen (zda na místě soukromém, např. v obydlí, nebo na místě veřejném, např. na ulici) a jaký projev fyzické osoby byl zaznamenán. Teprve pokud je postaveno najisto, že daný záznam do soukromé sféry fyzické osoby zasáhnout mohl, přichází na řadu otázka, kdo takový záznam pořídil. Pokud jde o záznam pořízený soukromě, nelze jeho použití jako důkazu ve správním řízení a priori vyloučit, i kdyby nebyly splněny všechny zákonné požadavky spojené s provedením takového záznamu. V takovém případě bude však nutné zvážit, zda zájem na objasnění protizákonného jednání v konkrétním případě převáží zájem na zachování soukromí zaznamenané osoby. V daném případě je tedy nutno nejprve se zabývat otázkou, zda mohl obrazový záznam osoby zasáhnout do jejího práva na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů fyzické osoby. Z fotografií pořízených z kamerového záznamu i kamerového záznamu samotného, které jsou součástí správního spisu, je zřejmé, že zachycují žalobcovu celou postavu i jeho tvář, na fotografiích samotných jeho tvář není zcela zřetelná, na kamerovém záznamu ano. Registrační značka vozidla, ze kterého žalobce vystoupil a následně nastoupil, identifikovatelná není. Dle názoru krajského soudu není vyloučen zásah kamerového záznamu do žalobcovy soukromé sféry vzhledem k zachycení jeho postavy i tváře. Jako další krok, který je následně v takovém případě nutno učinit při posouzení použitelnosti obrazového záznamu, je zjistit, kdo jej pořídil. V posuzovaném případě není sporu o tom, že jej pořídila soukromá osoba, konkrétně společnost SLOT Group, a. s., která je provozovatelem herny Flamengo v Jičíně. Tento kamerový systém instalovala pro své interní účely jako kontrolní prostředek vstupu osob do herny z důvodu zajištění vyšší bezpečnosti hostů i zaměstnanců. Dále, jak uvedl Nejvyšší správní soud, je nutno zabývat se tím, zda byl při pořizování tohoto záznamu dodržen zákon. V obecné rovině jsou zde posuzovaná osobnostní práva, tj. právo na soukromí a právo na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů garantována § 11 a § 12 občanského zákoníku. Kromě této obecné soukromoprávní úpravy je těmto právům poskytována ochrana i předpisy práva veřejného, v případě práva na ochranu soukromí (se zřetelem k řešené problematice) zejména zákonem č. 101/2000 Sb. (§ 1 zmíněného zákona). K tomu dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud je kamerové snímání prováděno nikoli náhodně, ale systematicky a je-li z něho prováděn záznam, umožňující následně provést identifikaci osoby (§ 3 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb.), jde mimo jakoukoli pochybnost o zpracování osobních údajů [§ 4 písm. a) a e) č. 101/2000 Sb.] a tato činnost proto podléhá též reglementaci citovaného zákona. Za této situace je tedy provedení kamerového záznamu zásadně podmíněno souhlasem dotčené osoby [§ 5 odst. 2 věta první zákona č. 101/2000 Sb., ve spojení s § 4 písm. m) citovaného zákona]. Není-li tohoto souhlasu a není-li zároveň dána některá z výjimek z tohoto pravidla, jde o zpracovávání osobních údajů prováděné v rozporu se zákonem a dochází tím tedy i k neoprávněnému zásahu do soukromí dotčené osoby (viz § 1 zákona č. 101/2000 Sb.). V této souvislosti se současně vyjádřil i k důsledkům zjištění, že kamerový systém, z něhož byl záznam pořízen, není řádně registrován u Úřadu pro ochranu osobních údajů. V nyní řešeném případě přitom není sporné, že předmětný kamerový systém byl provozován bez řádného oznámení tomuto úřadu. V době pořízení předmětného kamerového záznamu dne 11. 9. 2014 byl kamerový systém provozován společností SLOT Group, a. s., aniž by byla splněna zákonná oznamovací povinnost u Úřadu pro ochranu osobních údajů dle § 16 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. Nesplnění zákonné oznamovací povinnosti hodnotí krajský soud jako formální pochybení v záležitosti administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu a dle jeho názoru ani z tohoto pohledu nejde o porušení právního předpisu takové závažnosti, které by mělo samo o sobě za následek nepoužitelnost pořízeného kamerového záznamu jako důkazu. Provozování kamerového systému bez zmíněného oznámení má však, jak konstatoval Nejvyšší správní soud, kromě případné sankční odpovědnosti provozovatele ten následek, že má-li být jím pořízený záznam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, bude nutné provést posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem či nikoliv. Ani porušení právních předpisů chránících osobnostní práva dotčeného subjektu však nemusí nutně znamenat nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku jako důkazu. V takovém případě je ale nutné provést test proporcionality, kdy na straně jedné bude uvažováno o legitimitě cíle, kterého má být prostřednictvím provedení tohoto důkazu dosaženo, na straně druhé musí být posouzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně individuálně. V posuzovaném případě krajský soud pro aplikaci uvedeného testu jako posouzení konfliktu práva na ochranu soukromí a zájmu společnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby tato jednání byla odhalena a potrestána, ale i konfliktu práva na ochranu soukromí zaznamenané osoby s ústavně zaručenými právy osoby, která záznam pořídila, považuje za významné následující okolnosti. Důvodem pořízení kamerového záznamu soukromou osobou byla kontrola vstupu osob do herny z důvodu zajištění vyšší bezpečnosti hostů i zaměstnanců. Pokud jde o způsob pořízení záznamu, kamera snímala veřejné prostranství před budovou, jednalo se o monitoring přístupového místa do herny, nikoliv o cílený monitoring konkrétní osoby. Vzhledem k místu, kde byl záznam pořízen, lze existenci soukromí dotčených osob považovat za prakticky vyloučenou, dotčené třetí osoby tak ani nemohly důvodně očekávat žádnou vysokou míru soukromí. Vzhledem k tomu, že šlo o hernu, tedy místo obecně nepochybně považované za rizikové, kamera umístěná na vstupu do herny sledovala legitimní cíl, nešlo o neoprávněné zasahování do práv třetích osob cíleným narušování soukromí. Za důležité považuje krajský soud i to, že získaný kamerový záznam byl určen pouze pro omezené použití, nebyl dostupný široké veřejnosti a nedošlo ke zneužití deklarovaného legálního cíle prováděného kamerového monitoringu k jiným účelům. Dle názoru krajského soudu lze dokonce konstatovat, že běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo i v uzavřených veřejných prostorách (např. v nákupních centrech), pokud je jejich instalace provedena za účelem ochrany majetku a odhalování pachatelů trestné činnosti, slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09). Krajský soud na základě shora uvedeného má zato, že instalace kamery na herně Flamengo a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení ústavně zaručeného práva žalobce na ochranu soukromí. S ohledem na shora uvedené považuje i cíl, kterého mělo být prostřednictvím provedení tohoto důkazu předmětným kamerovým záznamem dosaženo, za legitimní a použitý postup za přiměřený, neboť pořízený záznam byl využit jen pro nezbytně nutný účel (ve správním řízení) a nebyl nijak zneužit. Žalobce dále namítl i obsahovou nedostatečnost kamerového záznamu jako důkazu, a to, že nelze vyloučit možnou manipulaci s časovým údajem na záznamu či s jinými jeho vlastnostmi, zpochybňuje jeho přesnost a dostatečnou zřetelnost, když na záběrech je viditelná pouze zadní partie vozu, který nebyl ani ztotožňován s vozem, v němž měla policejní hlídka zastihnout žalobce, což dle žalobce platí i pro identifikaci osoby řidiče. Předně nutno konstatovat, že si žalobce částečně protiřečí, jestliže nejprve podrobně brojí proti pořízení a použití kamerového záznamu, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na ochranu soukromí, a tvrdí, že jeho osoba byla kamerou zaznamenána nezákonně, současně však namítá, že kamerový záznam není způsobilý identifikovat jeho osobu. Pokud by však záznam nebyl způsobilý k identifikaci zaznamenané osoby, pak by ale nebylo vůbec myslitelné, aby takový obrazový záznam vůbec mohl zasáhnout do jejího práva na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů fyzické osoby, jak vyplývá mimo jiné z judikatury, na kterou žalobce sám poukazuje. Pokud jde o zpochybnění jeho osoby zaznamenané na záznamu, nelze přehlédnout, že po celou dobu správního řízení žalobce namítal, že kamerový záznam byl pořízen v rozporu s právními předpisy, že by měl být z dokazování vyloučen, že takový pořízený a dále poskytnutý záznam o části soukromého života je značnou měrou způsobilý přivodit vážné obtíže, resp. následky v osobním a rodinném životě snímané osoby (jednání dne 6. 11. 2014, dne 3. 2. 2015, dne 26. 3. 2015 a následné vyjádření k němu ze dne 2. 4. 2015, dne 2. 7. 2015 a následné vyjádření k němu ze dne 13. 7. 2015). Poprvé až v odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně kromě námitek proti nezákonnosti pořízení kamerového záznamu stručně zmínil pouze to, že „z něho nelze spolehlivě ztotožnit osobu nastupující do vozidla, spolehlivě ověřit datum a čas jeho pořízení … a především nedokazuje další pohyb vozidla tak, jak mělo být předmětem dokazování“. Teprve až nyní v žalobě podrobně namítá nezřetelnost záznamu ohledně identifikovatelnosti své osoby. Jak vyplývá ze shora uvedeného, krajský soud přisvědčil stanovisku správních orgánů ohledně identifikovatelnosti osoby žalobce z pořízeného kamerového záznamu, jinak by totiž nebyl vůbec důvod zabývat se otázkou možného zásahu do jeho práva na ochranu soukromí a práva na ochranu před neoprávněným pořízením a použitím obrazového záznamu jeho osoby. S ohledem na popsaný postoj samotného žalobce k otázce kamerového záznamu v průběhu správního řízení považuje krajský soud tuto jeho námitku uplatněnou v podstatě až v žalobě za účelovou. Registrační značka vozidla, do kterého žalobce nasedl na místo řidiče a se kterým odjel, sice na kamerovém záznamu zřetelně viditelná není, avšak v daném případě byla z tohoto záznamu ověřena jiná podstatná skutečnost v této souvislosti, a to, že v inkriminovanou dobu nasedl do motorového vozidla na místo řidiče a s vozidlem odjel, což některé svědecké výpovědi potvrdilo jako pravdivé, jiné vyvrátilo. Identifikace předmětného motorového vozidla pak vyplynula z jiných důkazů, zejména svědeckých výpovědí, které byly vyhodnoceny jako věrohodné. Ani námitku, že není vyloučena manipulace s kamerovým záznamem, protože je na něm odchylný čas od času reálného, krajský soud rovněž neshledal důvodnou. Nutno připomenout, že správní orgány hodnotí důkazy ve vzájemné souvislosti, proto na důkazy nelze nahlížet izolovaně. Ačkoliv kamerový záznam obsahuje odlišný čas, než byl čas v tu dobu skutečný (posunut o 17 minut), zachycené události svým průběhem odpovídají skutečnostem vyplývajícím z ostatních provedených důkazů, tj. zaznamenanému telefonátu na linku 158, svědeckým výpovědím i úředním záznamům. Nesprávný čas tudíž nevzbuzuje pochybnosti o autenticitě kamerového záznamu a je logicky vysvětlitelný nesprávným nastavením záznamového zařízení o 17 minut dozadu. V posledním okruhu námitek žalobce brojil proti vadám řízení, které měly být vyvolané mimoprocesními úkony prvostupňového správního orgánu. Dle jeho názoru úřední osoba správního orgánu I. stupně postupovala v průběhu řízení velmi nestandardně, když se neomezila pouze na doručení písemnosti provozovateli herny, ale poučovala jej o povinnostech ohledně provozování kamerového systému, dopouštěla se hodnocení právního stavu, který neměla ve své kompetenci, a vyptávala se na okolnosti pořizování záznamů. Dle jeho názoru bylo porušeno ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu. Ustanovení § 51 stanoví, že k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědecké výpovědi a znalecký posudek. Odst. 2 téhož ustanovení stanoví, že účastníci musí být včas vyrozuměni o provádění důkazů mimo ústní jednání, nehrozí-li nebezpeční z prodlení. Pokud jde o zjišťování konkrétních údajů o provozování kamerového systému, správní orgán požadoval sdělení konkrétních informací k provozování kamerového systému na budově herny Flamengo v Jičíně, a to až po té, co již předtím (v září 2014) byl Policií ČR zajištěn k důkazu záznam z kamery, a to nejprve po společnosti Dynamic Gastro, a. s. Za tím účelem vyhotovil dne 29. 1. 2015 žádost, kterou úřední osoba správního orgánu osobně doručila členu představenstva této společnosti. O tom byl sepsán dne 4. 2. 2015 úřední záznam čj. MuJc/2014/25707/DOP/StJ. V něm je zaznamenáno i to, že se úřední osoba dotázala tohoto člena představenstva, zda je kamerový systém provozován v souladu se zákonem. Stejnou otázku (jakož i další) obsahuje i samotná doručovaná výzva (za jakým účelem byly záznamy z kamer pořizovány, jak s nimi bylo nakládáno, zda byla splněna oznamovací povinnost u Úřadu pro ochranu osobních údajů). S odpovědí na tento dotaz (z něhož bylo zjištěno pouze to, že provozovatelem herny i kamerového systému je společnost SLOT Group, a. s.), jakož i s dalším písemnými dotazy a odpověďmi provozovatele herny (tj. společnosti SLOT Group, a. s.) a Úřadu pro ochranu osobních údajů pak byl žalobce při nařízených jednáních správním orgánem I. stupně seznámen, při těchto jednáních nebo následně písemně se k nim i vyjadřoval. Krajský soud proto neshledal, že by správní orgán I. stupně prováděl na místě (v herně Flamengo) „jakési pseudodokazování“, jak namítá žalobce, tedy že by vyslýchal zástupce společnosti Dynamic Gastro, a. s. obdobně jako svědka a ohledával místo pro zjištění, která prostranství kamery zabírají, nebylo to totiž potřeba. Navíc žádné důkazy tohoto typu (tj. výpověď člena představenstva společnosti Dynamic Gastro, a. s., nějaké poznatky z ohledání na místě samém) nejsou správními orgány pro rozhodnutí ve věci ani zmiňovány, natož označeny za důkazy. Nutno poznamenat, že to, jaké prostranství zabírala kamera, z níž byl kamerový záznam zajištěn, je zcela zjevné právě ze samotného kamerového záznamu, který byl jako důkaz zajištěn a proveden. Žalobce rozporoval i způsob doručení písemnosti - žádosti ze dne 29. 1. 2015 společnosti Dynamic Gastro, a. s., úřední osobou. Samotný způsob doručování písemností v průběhu správního řízení je upraven v § 19 správního řádu hierarchicky tak, že za základní preferovaný způsob je považováno doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Dalšími způsoby doručení jsou doručení samotným správním orgánem, doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím obecního úřadu nebo prostřednictvím policejního orgánu. Jestliže správní orgán v daném případě nepostupoval dle uvedené hierarchie a písemnost byla doručena přímo správním orgánem samotným, aniž by předtím byl učiněn neúspěšný pokus o doručení do datové schránky adresáta, nejde v žádném případě o vadu, která by měla jakýkoliv vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Dlužno dodat, že jestliže měl žalobce za to, že při řešení jeho přestupku postupuje oprávněná úřední osoba tak, že její postup u něj vzbuzoval pochybnost o její nepodjatosti, měl možnost vznést námitku podjatosti proti takové osobě, o níž by musel správní orgán po posouzení jím uplatněných důvodů řádně rozhodnout. Krajský soud uzavírá, že v projednávané věci byl skutkový stav zjištěn dostatečně spolehlivě, neboť skutková zjištění získaná z kamerového záznamu korespondovala s dalšími provedenými důkazy a byl jím odstraněn rozpor mezi dvěma skupinami svědeckých výpovědí. Svědecké výpovědi svědkyň B., J., H., kontrolujících policistů, záznam z kamery umístěné na budově herny Flamengo a záznam o telefonátu na policejní linku 158 tvoří ucelený důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících důkazů spolehlivě prokazuje všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku a staví najisto, že se přestupkového jednání dopustil právě žalobce. Tyto důkazy a z nich získaná skutková zjištění podávají dostatečný podklad pro to, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti o jeho vině. Bylo tak dostatečně prokázáno, že žalobce vozidlo Škoda Octavia, RZ X, bezprostředně před provedenou kontrolou řídil, a že tak byl řidičem, který mohl být podroben výzvě ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

Poučení