28 A 12/2017 - 46

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: F. N. zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina se sídlem Jihlava, Žižkova 57 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2017, čj. KUJI 24452/2017, sp. zn. OOSČ 162/2017 OOSC/6 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. MHB DOP/2545/2016-25, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ustanovení § 18 odst. 4 a § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a v jeho průběhu zjištěné skutečnosti. Uvedl, že žalobce se dopustil přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu porušením ustanovení § 18 odst. 4 a § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona tím, že mu jako řidiči motorového vozidla Audi A6, registrační značky x, byla dne 14. 5. 2016 v 8:59 hod., na silnici I. tř. č. 34 v obci Šmolovy, u autobusové zastávky, ve směru jízdy od obce Havlíčkův Brod na obec Věž, kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C, obsluhovaným hlídkou Policie ČR, naměřena rychlost jízdy 71 km/h. Při zvážení maximální možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 68 km/h. Kontrolou dále bylo zjištěno, že žalobce užil k jízdě vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, tj. zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), kdy nemělo platnou technickou prohlídku (konec platnosti dne 27. 3. 2016). Za spáchané přestupky byla žalobci uložena pokuta a současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení.

3. Dle žalovaného správní orgán I. stupně postupoval v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zjistil v přestupkovém řízení stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad napadeného rozhodnutí s požadavky zákonnosti. Žalovaný má zato, že spáchání přestupku žalobcem bylo na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjištěno a prokázáno. Správním orgánem I. stupně stanovenou výši a druh sankce v daném případě označil za přiměřenou a odpovídající porušení předmětných povinností stanovených právními předpisy.

II. Shrnutí žalobních bodů

4. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Jednotlivé žalobní námitky soustředil do následujících bodů:

I. Vada výroku

5. Žalobce předně namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahuje všechna právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno. K přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, k jehož spáchání mělo dojít porušením § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona (užití vozidla s neplatnou technickou prohlídkou), totiž namítl, že posledně zmíněné ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) je ustanovením blanketním, neboť žádná konkrétní povinnost užít vozidlo s platnou technickou prohlídkou z něj nevyplývá. Jelikož ve výroku nebylo uvedeno konkrétní ustanovení zvláštního právního, se kterým mělo být jednání žalobce v rozporu, je výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonný.

II. Měření rychlosti

6. Žalobce uvedl, že v řízení namítal, že měření rychlosti bylo provedeno v zatáčce, což dokládal 7. mapovým podkladem s vyznačeným zakřivením a navrhoval prokázat návodem k obsluze a ohledáním místa za účasti osoby odborně způsobilé k přezkumu zakřivení měřeného úseku, a že rovněž namítal nedodržení předepsaného úhlu měření, což dokládal provedenou geometrickou analýzou snímku, kterou navrhoval zopakovat správním orgánem.

8. K tomu správním orgánem obstaranému odbornému vyjádření zaměstnance výrobce rychloměru ing. L., žalobce namítl, že z vyjádření lze dovodit, že se zabýval toliko tím, zda se vozidlo nachází v radarovém svazku, což žalobce nijak nerozporoval. Je rovněž patrné, že vycházel toliko ze snímku obsaženého v záznamu o přestupku. Z tohoto snímku přitom nelze přezkoumat, zda bylo měření provedeno v zatáčce či v přímém úseku, k tomu je nutné mít mapový podklad. Rovněž není patrné, že by se ing. L. zabýval úhlem měření, tedy zda např. provedl geometrickou analýzu snímku, jakou provedl žalobce. Z jeho vyjádření lze dovozovat pouze to, že provedl přiložení šablony k vyhodnocení snímku z měření, který právě jeho zaměstnavatel distribuuje správním orgánům, pomocí které lze činit toliko závěr, zda došlo či nedošlo k reflexi. Vyjádření ing. L. proto v žádném směru nevypořádává námitky žalobce, že došlo k měření v zatáčce a k nedodržení úhlu měření, neboť tato hlediska jím nebyla zkoumána.

9. Dle žalobce rovněž úvaha správního orgánu o tom, že obsluha rychloměru byla proškolena, v tomto směru nic neznamená, neboť ani u proškolené osoby nelze vyloučit, že postupuje v rozporu se svým proškolením. Ve věci tak dle žalobce zůstala důvodná pochybnost o tom, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu s návodem k obsluze, tedy zůstala důvodná pochybnost též o vině žalobce.

10. Dále žalobce uvedl, co v řízení posléze doplnil, konkrétně to, že v okamžiku změření nebyl řidičem, ale spolujezdcem, a že následně po změření došlo k jejich výměně z toho důvodu, že skutečný řidič byl patrně pod vlivem alkoholu. Rovněž uvedl, že na rychloměru nebyly úřední značky a navrhoval k tomu provést jako důkaz ohledání rychloměru a svou účastnickou výpověď. Konečně žalobce uvedl, že si při jízdě povšiml, že měřící vozidlo nebylo ustaveno rovnoběžně s vozovkou. K tomu navrhoval provést jako důkaz ohledání místa, při kterém by byla pořízena rychloměrem nebo fotoaparátem fotografie ze stejného místa po správném (tj. rovnoběžném) ustavení, a následně snímky porovnány, čímž by vyšlo najevo, že snímek z měření byl pořízen pod jiným než předepsaným úhlem. K tomu navrhoval provést svou účastnickou výpověď a vyjádření Českého metrologického institutu.

11. K reakci správního orgánu na tyto jeho výhrady žalobce namítl, že není povinností obviněného se jakkoliv hájit či předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení. V tomto případě nadto neexistoval jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že právě žalobce vozidlo v okamžiku změření řídil, toto bylo možné dovozovat toliko z úředních záznamů, které však samy o sobě jako důkaz nepostačují. Bylo proto na správním orgánu tvrzení žalobce o výměně řidiče vyvrátit, a to např. výslechem zasahujících policistů. Za dané situace tak zůstala důvodná pochybnost o tom, zda to byl právě žalobce, kdo vozidlo v okamžiku změření řídil. I pokud jde o úřední značky, není pravdou, že by toto tvrzení nebylo doloženo. Žalobce v tomto směru navrhoval zcela způsobilé dokazování ohledáním rychloměru. Správní orgán se tímto důkazním návrhem vůbec nezabýval, jedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz. Stejně tak se správní orgán nijak nevypořádal ani s důkazním návrhem na účastnickou výpověď žalobce. Ve věci tak zůstala důvodná pochybnost o tom, zda bylo měření rychlosti provedeno ověřeným rychloměrem. Žalobce uvedl, že i k nerovnoběžnému ustavení vozidla, navrhl dokazování ohledáním místa za pořízení fotografií použitým radarem po jeho řádném ustavení, které mohlo tvrzení žalobce prokázat nebo vyvrátit. Žalobce uzavřel, že s jeho důkazními návrhy se správní orgán řádně nevypořádal.

III. Zavinění

12. Žalobce dále namítl, že správní orgán zcela nedostatečně odůvodnil zavinění přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, neboť pouze ze skutečnosti, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění nelze dovozovat, že věděl, že se nachází v obci, jakož ani to, že věděl, jakou rychlostí jede. Žalobce namítl i to, že se správní orgán nijak nezabýval zaviněním u přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. IV. Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci 13. Žalobce v závěru žaloby vyjádřil nesouhlas s tím, aby rozhodnutí v této věci bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, který by zasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. Žalobce dodal, že v případě nerespektování této žádosti se obrátí v této věci na Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Úřad pro ochranu osobních údajů a soud. Má zato, že příslušná ustanovení kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke zveřejňování jména, příjmení a sídla právních zástupců účastníků soudního řízení a publikace rozhodnutí nemají oporu v zákoně.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

14. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. V reakci na žalobní námitky uvedl, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je přezkoumatelný, obsahuje všechna právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, a byl koncipován v souladu se související judikaturou, zejména se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 9 As 131/2016- 33.

15. K námitkám týkajícím se měření rychlosti žalovaný uvedl, že závěry o správnosti měření jsou opřeny o relevantní podklady obsažené ve spisové dokumentaci. Konkrétně jde o snímek změřeného vozidla, které je v pořízeném snímku řádně ustaveno, s čitelnou registrační značkou a vyplněnými údaji (čas a místo měření, režim měření, rychlostní limity, výrobní číslo zařízení a číslo pořízeného snímku, rychlost vlastního zařízení a jméno policisty, který nastavoval měřící zařízení, a jméno druhého člena hlídky). Jako další podklad žalovaný jmenoval odborné posouzení pořízené fotodokumentace, které vypracoval ing. V. L.. K tomu dodal, že odborné vyjádření obecně nemá přesně stanovené formální náležitosti, nemusí být ani vypracováno znalcem nebo znaleckým pracovištěm, ani není výsledkem znalecké činnosti. Je odborným vyjádřením osoby znalé, tzn. odborníka k určité dílčí otázce, což v daném případě bylo splněno. Jako další významný podklad jmenoval žalovaný ověřovací list radarového rychloměru.

16. Závěrem žalovaný uvedl, že i otázkou zavinění se správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval dostatečně, kdy vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a po zhodnocení jednání žalobce došel k závěru, že oba přestupky byly spáchány nedbalostně, neboť úmyslné zavinění nebylo provedeným dokazování prokázáno.

17. Žalovaný má za to, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s ustanovením § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu a v přestupkovém řízení zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

IV. Jednání soudu

18. Z jednání soudu, které se uskutečnilo dne 26. 2. 2019, se účastníci omluvili. Při jednání soud přistoupil k ověření některých skutkových otázek a doplnil dokazování.

V. Posouzení věci krajským soudem

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Po prostudování předloženého správního spisu a projednání věci při nařízeném jednání dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

20. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně na základě oznámení přestupku vyhotoveného dne 7. 6. 2016, čj. KRPj-54338/PŘ-2016-161606, a spisového materiálu o přestupku včetně fotodokumentace přestupku, který mu postoupila Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Havlíčkův Brod, dopravní inspektorát, vyhotovil dne 20. 9. 2016 příkaz o uložení pokuty za přestupek. Proti příkazu podal žalobce odpor, proto následně správní orgán I. stupně žalobce předvolal k ústnímu jednání na den 6. 12. 2016. V reakci na to byla správnímu orgánu doručena plná moc k zastupování pro ing. M. J. a následně dne 2. 12. 2016 zasláno vyjádření k přestupku, v němž je namítáno, že měření bylo provedeno v zatáčce a že nebyl dodržen měřicí úhel. Dne 6. 12. 2016 proběhlo ústní jednání, kterého se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nezúčastnili. Při jednání správní orgán provedl důkazy listinami. Správní orgán téhož dne vyžádal i odborné vyjádření od společnosti RAMET, a. s., k provedenému měření, toto vyjádření obdržel dne 12. 12. 2016.

21. Následně byl žalobce, resp. jeho zástupce, vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, ten správní orgán požádal o zaslání listin, kterými byl správní spis doplněn a dne 12. 1. 2017 zaslal vyjádření, v němž uvedl, že vozidlo neřídil, že jel ve vozidle pouze jako spolujezdec a vznesl další námitky proti správnosti měření a námitku, že na rychloměru chyběly úřední značky.

22. Dne 20. 1. 2017 vydal správního orgánu I. stupně rozhodnutí sp. zn. MHB DOP/2545/2016- 25, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v příčinné souvislosti s porušením ustanovení § 18 odst. 4 a § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Těchto přestupků se měl dopustit tím, že mu byla dne 14. 5. 2016 v 8:59 hod. jako řidiči motorového vozidla registrační značky x, na silnici I. tř. č. 34 v obci Šmolovy, kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, naměřena silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C rychlost jízdy 71 km/h., tj. po zvážení maximální možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h rychlost jízdy 68 km/h. Kontrolou dále bylo zjištěno, že žalobce užil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zákonem č. 56/2001 Sb., neboť nemělo platnou technickou prohlídku (její platnost uplynula dnem 27. 3. 2016). Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

23. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce blanketní odvolání (nedatované), které došlo správnímu orgánu dne 13. 2. 2017. V něm žalobce pouze žádal zaslání kopie listin ze správního spisu a žádal o sdělení, kdo bude ve věci rozhodovat, před vydáním rozhodnutí o odvolání. Současně uvedl, že podání doplní v zákonné lhůtě. Výzvou ze dne 17. 2. 2017 vyzval správní orgán I. stupně zástupce žalobce k doplnění odvolání ve lhůtě 5 pracovních dnů. Vzhledem k tomu že žalobce odvolací důvody ve stanovené lhůtě nedoplnil, postoupil správní orgán I. stupně odvolání spolu se spisem a svým vyjádřením žalovanému jako odvolacímu orgánu.

24. Součástí správního spisu je dále mimo jiné Ověřovací list č. 197/15 ze dne 27. 11. 2015 o provedené kalibraci měřicího zařízení RAMER 10C, který byl jako stanovené měřidlo ověřen a bylo jej proto možno používat k měření rychlosti silničních vozidel.

25. V prvním okruhu žalobních námitek žalobce brojil proti formulaci výroku, který dle jeho názoru neobsahuje všechna právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, neboť u přestupku spáchaného porušením § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je zmíněné ustanovení ustanovením blanketním. A protože ve výroku nebylo uvedeno konkrétní ustanovení, se kterým mělo být jednání žalobce v rozporu, je výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonný.

26. Nutno konstatovat, že výrok rozhodnutí musí splňovat jednak obecné náležitosti dle § 68 odst. 2 správního řádu, jednak dle § 77 zákona o přestupcích, tedy musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Na výrok takového rozhodnutí jsou kladeny vysoké formální požadavky, ze skutkové věty musí vyplývat nejen popis skutku, který musí být vyjádřen nezaměnitelným způsobem, ale i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro jeho právní kvalifikaci, tj. subsumpci pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Z výroku rozhodnutí, jímž je obviněný shledán vinným ze spáchání přestupku, musí být jednoznačně zřejmé, jakého deliktu se z hlediska skutku i jeho právní kvalifikace dopustil, a jaká mu za to byla uložena sankce.

27. V posuzovaném případě správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že žalobce je uznán vinným z přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. k) zákona o silničním provozu spáchaných dne 14. 5. 2016, přičemž tyto přestupky ve výroku popsal. Dále uvedl, že tím žalobce porušil z nedbalosti ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a za to mu uložil pokutu ve výši 1.500 Kč. Žalovaný jako odvolací orgán ve výroku svého rozhodnutí odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

28. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu stanoví, že se „[f]yzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1“.

29. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se „[f]yzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“.

30. Dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je „[ř]idič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem“.

31. Dle ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu „[v] obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1“, 32. Z uvedeného je zřejmé, že sběrná skutková podstata obsažená v ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu není popsána konkrétně a v úplnosti slovně, ale citované ustanovení obsahuje normu odkazující na jiné právní ustanovení daného zákona, které stanoví jednotlivé povinnosti řidiče. Správní orgán I. stupně do výroku svého rozhodnutí zahrnul i odkazované ustanovení, tj. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Pokud pak jde o znak skutkové podstaty přestupků dle zmíněného ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu spočívajících v porušení povinností řidiče užít vozidlo, které splňuje technické požadavky stanovené zvláštním právním předpisem, toto ustanovení však obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče, přičemž jaké technické podmínky musí vozidlo užité řidičem splňovat, je určeno opět prostřednictvím odkazu na jinou právní normu. Norma, na kterou je odkazováno, však již ve výroku rozhodnutí orgánu I. stupně uvedena není, což ani žalovaný svým rozhodnutím nenapravil.

33. V této souvislosti je nutno poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se již zabýval otázkou, zda je nezbytné, aby výrok rozhodnutí o správním deliktu (stejné závěry platí bezpochyby i v případě přestupku) obsahoval ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro posouzení viny, zejména zda v případě odkazujícího (blanketního) charakteru normy vymezující skutkovou podstatu správního deliktu je nutné uvést i odkazovaná ustanovení, která byla porušena, anebo zda stačí, aby odkazovaná ustanovení byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nsoud.cz), formuloval následující závěry: „I. Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. II. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ 34. Při posouzení námitky žalobce, že výrok rozhodnutí správních orgánů je v části nesrozumitelný, neboť z něj nelze zjistit, jakou právní normu, na kterou odkazuje § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, měl porušit, krajský soud vyšel ze shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu.

35. Správní orgán I. stupně, byť tedy ve výroku rozhodnutí k přestupkům uvedl i některá z odkazovaných ustanovení, zákonnou povinnost v tomto směru bezezbytku nenaplnil. Ve výroku v rámci právní kvalifikace protiprávního jednání uvedl, že žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Toto dále odkazuje na zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášku č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění vyhlášky č. 100/2003 Sb. (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“). Tyto odkazované normy však již výrok rozhodnutí neobsahuje, v popisu skutku je u přestupku spočívajícím v porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu pouze slovně vyjádřeno, že vozidlo žalobce nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem - neplatná technická kontrola. V odůvodnění rozhodnutí (na straně 2) správní orgán I. stupně k porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu specifikoval, že technické podmínky vozidla stanoví zvláštní právní předpis, tj. zákon 56/2001 Sb., v němž ustanovení § 37 písm. c) výslovně uvádí, že silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud provozovatel vozidla neprokáže jeho technickou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích způsobem stanoveným tímto zákonem. K tomu dodal, že kontrolované vozidlo nemělo platnou technickou prohlídku, která byla platná do 27. 3. 2016.

36. Z uvedeného tak vyplývá, že správní orgán I. stupně u přestupku podřazeného pod ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, konkrétně u neprokázání platné technické kontroly, v odůvodnění rozhodnutí doplnil příslušnou odkazovanou normu a jeho konkrétní ustanovení v odůvodnění rozhodnutí, rovněž tak následně žalovaný tuto skutečnost stručně zmínil v odůvodnění rozhodnutí o odvolání (strana druhá). Byť tedy u tohoto přestupku neplyne přímo z výrokové části, jakou konkrétní (odkazovanou) normu a jaké její ustanovení žalobce porušil, plyne to jednoznačně z odůvodnění rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nejde proto o takové pochybení, které by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí a které by muselo vést k jeho zrušení.

37. V dalším okruhu žalobních námitek žalobce vznášel námitky proti měření rychlosti. Předně uvedl, že již ve správním řízení namítal, že měření rychlosti bylo provedeno v zatáčce, že nebyl dodržen předepsaný úhel měření a následně i to, že vozidlo nebylo ustaveno rovnoběžně s vozovkou, dle jeho názoru se s jeho námitkami správní orgány dostatečně nevypořádaly.

38. Ze správního spisu vyplývá, že měření bylo provedeno měřícím zařízením RAMER 10C, ke kterému byl vydán ověřovací list, přičemž měření prováděli policisté dopravního inspektorátu Krajského ředitelství Policie ČR.

39. Správní orgán I. stupně po obdržení námitek k nesprávnosti měření požádal Autorizované měřicí středisko RAMET, a. s., Kunovice (tj. výrobce předmětného rychloměru) o odborné vyjádření k pořízené fotodokumentaci z rychloměru ohledně dodržení návodu při měření. V jeho vyjádření, které vypracoval ing. V. L., vedoucí automatizovaného metrologického střediska K22 RAMET, a. s., je uvedeno, že na záznamu o přestupku je vozidlo na snímku na odjezdu svým koncem zachyceno správně v prostoru radarového svazku a že ze záznamu nevyplývají žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že měření proběhlo jakkoliv v rozporu s návodem k obsluze, a že tedy výsledky měření lze použít jako platné pro správní řízení.

40. Za situace, kdy autorizované měřicí středisko podalo uvedené vyjádření, nelze vytýkat správním orgánům, že jej upřednostnily před výpočty, které předložil sám žalobce, resp. jeho zástupce, a že dospěly k závěru, že shromážděnými důkazy, které vyjmenoval (včetně zmíněného odborného vyjádření), nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by zakládala podezření, že by měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, a proto již správní orgán I. stupně uvedl, že provádění dalších navržených důkazů považuje za nadbytečné (viz strana 3 rozhodnutí prvostupňového rozhodnutí). Není důvodu, proč by správní orgán nemohl jako důkazní prostředek použít i listinu vydanou subjektem, který je nepochybně schopen jako výrobce dotčeného rychloměru poskytnout relevantní a odborné informace o správnosti měření a použitelnosti získaných výsledků. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že vzhledem k tomu, že se odborné vyjádření nevyslovilo přímo k jeho námitkám (tj. k měření v zatáčce, předepsanému úhlu měření, ustavení měřícího vozidla), že zůstaly důvodné pochybnosti o měření v souladu s návodem k obsluze. Bezpochyby právě i z výsledku zachyceného na snímku z měření lze usuzovat na dodržení či nedodržení návodu k obsluze, neboť i z pozice vozidla (zde na odjezdu), které je zachyceno na snímku, lze usuzovat na to, zda odpovídá či neodpovídá ustavení rychloměru a jeho použití v souladu s návodem k obsluze, zda byla nastavena správná volba dosahu svazku radarových paprsků apod. Z návodu k obsluze (z popisu funkce měření rychlosti) pak navíc mimo jiné vyplývá, že po změření následuje ověření výsledku měření, přičemž teprve po úspěšném ověření dochází k ukončení a záznamu změření, jinak je měření anulováno (k tomu viz níže).

41. K námitkám zpochybňujícím dodržení návodu k obsluze při měření rychlosti krajský soud dále doplňuje, že při soudním jednání k požadavku žalobce provedl jako důkaz návod k obsluze rychloměru RAMER 10 a dále k jeho námitkám týkajícím se měření uvádí následující.

42. K námitce, že měření probíhalo v zatáčce, což má být návodem k obsluze zařízení zakázáno, nutno konstatovat, že z návodu takový obecný závěr ani nevyplývá. Návod zapovídá pouze měření na vnějším okraji zatáčky, přičemž měření na vnitřní straně zatáčky je za splnění stanovených podmínek možné. Žalobce přitom nijak relevantně neprokázal, že by měření proběhlo v rozporu s těmito podmínkami, ani že měření skutečně probíhalo v zatáčce, jak je vymezena v návodu k měřícímu zařízení. Sice doložil mapku měřeného úseku, avšak ani z ní rozhodně nevyplývá, že by se měřený úsek nacházel v zatáčce. Rovněž tak přímo ze záznamu o přestupku, na němž je vyfoceno vozidlo, nevyplývá, že by se jednalo o úsek v zatáčce. Náhledem na mapový portál mapy.cz lze ověřit, že se jedná dokonce o úsek téměř rovný. Soud navíc nemá důvodné pochybnosti ani o tom, že policisté z dopravního oddělení vybrali úsek nikoliv v zatáčce, ale úsek, kde by se dala rychlost vozidla změřit tak, aby to bylo v souladu s návodem k obsluze.

43. Žalobce ke svým tvrzením ohledně měření rychlosti v zatáčce a nedodržení předepsaného úhlu měření předložil již ve správním řízení i svou analýzu snímku z provedeného měření. K této analýze je krajský soud nucen konstatovat, že žalobce ani jeho zástupce ing. J. nejsou odborníky na měření rychlosti. Výpočet dokládající nesprávný odklon osy záznamového zařízení a osy pohybu měřeného vozidla tak nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení žalobce a zároveň zde nejsou žádné další okolnosti, které by byly toto tvrzení způsobilé prokázat. Žalobcem, resp. jeho zástupcem, předložený výpočet je založen na úvaze o umístění měřícího zařízení v okamžiku měření rychlosti, které vychází pouze z fotodokumentace změřeného vozidla, avšak zcela přesné umístění měřícího zařízení pro exaktní výpočet nemohlo být autorovi výpočtu známo. Je totiž nemožné jen ze zmíněné fotodokumentace jednoznačně spočítat úhel nastavení záznamového zařízení od osy pohybu měřeného vozidla. Správné ustavení lze s určitostí poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomoci pozice radarového svazku (u rychloměrů, kde je přímo ve snímku zobrazována) nebo pomocí šablony - pomůcky pro vyhodnocení měření. Jiným způsobem to přesně zjistit nelze. Krajský soud proto tuto námitku ohledně nesprávně provedeného měření posoudil jako tvrzení, které není schopno samo o sobě vzbudit důvodnou pochybnost o zjištěném skutkovém stavu. Proto by také bylo zcela nadbytečné provádět v tomto směru další dokazování.

44. Krajský soud dále doplňuje, že důsledky nedodržení návodu měřícího zařízení RAMER 10C se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud. Např. v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, čj. 7 As 303/2017-39, k této otázce Nejvyšší správní soud konstatoval, že otázkou vlivu nedodržení návodu k obsluze na fungování radarového měřícího zařízení RAMER 10C se již ve své judikatuře zabýval a dospěl k závěru, že „pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný (viz rozsudek ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 309/2015-51). Správní spis v nyní posuzované věci obsahuje fotografický snímek s vyznačením rychlosti; je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace měření proběhla úspěšně a snímek je hodnověrný.“ Obdobné závěry konstatoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 6 As 40/2017-32, nebo ze dne 6. 9. 2017, čj. 6 As 164/2017-39.

45. Jak je již shora uvedeno, krajský soud provedl při jednání důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení RAMER 10, jehož podstatné části založil do soudního spisu, konkrétně ty, v nichž je popsána funkce tohoto rychloměru, technické parametry a jeho instalace na stanovišti. Pokud správní orgán spojoval svůj shora uvedený závěr o funkcích měřícího zařízení RAMER 10C s existencí výstupu z měřícího zařízení v podobě finálního snímku, v němž jsou zaznamenány všechny potřebné informace, a kdy je vozidlo na snímku ve správné pozici (s poukazem na odborné vyjádření ing. L.), lze jeho závěru přisvědčit. 46. v souladu s názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS.: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá i přesvědčivý závěr o tom, že došlo k překročení maximálně dovolené rychlosti. To vyplývá mimo jiné z fotodokumentace pořízené měřícím zařízením, přičemž tomu korespondují i další podklady založené ve spisu (zejména oznámení přestupku, úřední záznam o spáchání přestupku). Nutno podotknout, že alobce provedené měření rychlosti bezprostředně po zastavení zasahujícími policisty nijak nezpochybňoval, v oznámení přestupku sepsaném na místě se k vytýkaným přestupkům nevyjádřil, ač k tomu měl možnost, a odmítl se podepsat. Jeho pozdější obrana se proto jeví i jako účelová. To ostatně správně, zejména ve vztahu k námitkám uvedeným žalobcem v jeho druhém vyjádření k věci, dovodil i správní orgán I. stupně.

47. Shora uvedené plně platí i pro argumentaci žalobce, že v okamžiku měření nebyl řidičem, ale spolujezdcem, „že následně po změření došlo k jejich výměně z důvodu, že skutečný řidič byl patrně pod vlivem alkoholu“. Toto své tvrzení neuvedl ani při ústním jednání u správního orgánu, ani ve svém prvním vyjádření, ale dokonce až ve svém druhém vyjádření k věci v lednu 2017. Nutno konstatovat, že pokud při silniční kontrole nic nenasvědčuje tomu, že by vozidlo řídil někdo jiný, než po zastavení vozidla osoba sedící na místě řidiče, která se prokáže jako řidič vozidla doklady a s policisty i komunikuje v postavení řidiče, a později správnímu orgánu tato osoba, tj. při kontrole ztotožněný řidič tvrdí, že řidičem nebyl a přenáší odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, musí počítat s tím, že jeho diametrálně odlišná tvrzení, kdy v jedné své verzi rozhodně nemluví pravdu, jej staví pozice zcela nevěrohodné osoby, která jednou tvrdí to a podruhé ono. Žalobcovu druhou verzi o řízení vozidla v době spáchání přestupku jinou osobou pak lze i s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti a shromážděné důkazy (viz níže) ve věci důvodně označit za nevěrohodnou a účelovou. Lze dodat, že z úředního záznamu ze dne 14. 5. 2016 (k jeho použitelnosti viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014-70), který sepsal zasahující policista, vyplývá, že žalobce byl ve vozidle sám. Tomu koresponduje i oznámení přestupku sepsané na místě, kde v části, kde se vyplňují další přítomné osoby ve vozidle (jako svědci) není uvedeno nic.

48. Obdobné platí i pro další tvrzení žalobce, a to, že na rychloměru nebyly úřední značky. Rovněž až ve svém druhém vyjádření v lednu 2017 (tj. cca 7 měsíců po spáchání přestupku) tvrdil, že mu policisté odmítli ukázat úřední značky na rychloměru, ale že „přesto má důvodné podezření, že se na měřícím zařízení zcela nebo zčásti tyto úřední značky nenacházely“, což by dle jeho názoru mělo za následek zánik ověření rychloměru. I tuto námitku je nutno považovat za zcela účelovou. Kromě toho, že si žalobce de facto protiřečí (tj. přestože značky neviděl, když mu je policisté neukázali, tak ví, že tam nebyly …), nutno konstatovat, že měl tuto výhradu uvést ihned při silniční kontrole, neboť k tomu měl příležitost. Účelovost a nevěrohodnost tohoto jeho tvrzení pak umocňuje i to, že zástupce žalobce navrhl rovněž až po cca 7 měsících od spáchání přestupku (tj. od předmětného měření) jako důkaz rychloměr ohledat (což v přestupkových věcech stejný zástupce přestupců v obdobných případech činí velmi často), přestože mu musí být zřejmé, že po tak dlouhé době se ohledáním nemůže nic zjistit. Prokazovat stav věci v minulosti je totiž obecně neúčelné, protože v průběhu času se může stav věci měnit. Proto, je-li stav určité věci důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné do té doby provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti, a to v daném případě rozhodně nebyly.

49. V návaznosti na to je třeba odmítnout i námitku žalobce, že se správní orgán nezabýval jeho důkazními návrhy a že se tak jedná o tzv. opomenuté důkazy. Správní orgán I. stupně se však k žalobcem navrženým důkazům vyjádřit neopomněl. Byť tak učinil strohým způsobem, na straně třetí odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že další dokazování považuje za nadbytečné s odůvodněním, že předmětné přestupkové jednání řidiče má za zcela jednoznačně prokázané, přičemž jmenoval podklady, z nichž dle jeho názoru vyplývá, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Pokud šlo o námitky žalobce o tom, že nebyl řidičem a že neviděl úřední značky, označil správní orgán I. stupně toto tato jeho tvrzení za tvrzení účelová, s čímž lze souhlasit (k tomu viz shora), byť výslovně své úvahy o tom neodůvodnil. Toto dílčí pochybení však na celkovém závěru ve věci nemohlo nic změnit.

50. Lze dodat, že jestliže byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a v dané věci neexistovala žádná důvodná pochybnost, nebyl správní orgán I. stupně povinen vyhovět všem dalším důkazním návrhům žalobce, které by byly za dané situace nadbytečnými. Žalobcem zmiňované právo obviněného totiž nelze vykládat tak, že musí být vyhověno každému jeho návrhu na provedení důkazu. Dospěly-li správní orgány k názoru, že spáchání skutku je bez pochybností prokázáno, a tudíž neshledaly důvod v dokazování nadále pokračovat, nejsou povinny provádět nadbytečné důkazy jen proto, aby tím vyhověly všem návrhům účastníků řízení. Správní orgán je při zjišťování skutkového stavu vázán zásadou materiální pravdy, zakotvené v ustanovení § 3 správního řádu, kdy platí, že nevyplývá-li ze zákona (tedy ze správního řádu nebo z jiného zákona) něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby byl úkon správního orgánu v souladu s požadavky obsaženými v § 2 správního řádu, tedy se zásadami legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality a ochrany dobré víry, ochrany veřejného zájmu, nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání. Ani takto formulovaná zásada materiální pravdy samozřejmě nezbavuje správní orgán povinnosti stanovené v ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, tedy opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí, zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Současně je však třeba konstatovat, že zmíněná zásada materiální pravdy tak, jak je definována v ustanovení § 3 správního řádu, je korigována i zásadou procesní ekonomie, dle které by mělo být řízení vedeno co nejúčelněji, nejrychleji, nejjednodušeji a nejlevněji, tedy efektivně. Prováděním nadbytečných důkazů by se tak správní orgány dostaly do rozporu právě se zásadou procesní ekonomie.

51. Krajský soud uzavírá, že žalobce nepředložil taková tvrzení a důkazy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že postup měření rychlosti vyškolenými policisty neprobíhal v souladu s návodem k obsluze, resp. že naměřená rychlost nebyla skutečnou rychlostí měřeného vozidla. Žalobci se nepodařilo relevantním způsobem zpochybnit ani ostatní skutková zjištění správních orgánů (a k tomu shromážděné podklady) a lze konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ve vztahu ke shora uvedeným námitkám žalobce obstojí.

52. Krajský soud se dále zabýval žalobní námitkou, že správní orgán zcela nedostatečně odůvodnil zavinění přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu a že se nezabýval se zaviněním u přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.

53. Krajský soud k tomu uvádí, že dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

54. Pro vznik odpovědnosti za přestupek je tak třeba, aby jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Nedbalostní zavinění žalobce správní orgán I. stupně vyjádřil ve výroku rozhodnutí výslovně „přestupků se obviněný dopustil z nedbalosti“, v odůvodnění rozhodnutí poté jako nedbalost nevědomou. Z tohoto je nepochybné, že správní orgán I. stupně posuzoval zavinění žalobce jako nedbalost nevědomou, přičemž tuto skutečnost rovněž uvažoval při rozhodování o druhu a výši sankce, kterou pak stanovil na samé spodní hranici zákonné sazby. Z hlediska posouzení viny tedy správní orgán I. stupně správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přestupku, který byl žalobci kladen za vinu, postačuje.

55. Správním orgánům je však třeba vytknout, že ve svých rozhodnutích výslovně nepředestřely i své úvahy o nedbalostním jednání žalobce. Závěr o tom, že se žalobce dopustil jednání přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti, z jejich rozhodnutí nicméně plyne jednoznačně a krajský soud nemá pochybnosti o tom, že se jej podařilo ve správním řízení prokázat. Pravidlo, že řidič smí jet v obci rychlostí maximálně 50 km/h (a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, maximálně rychlostí 80 km/h, viz § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu), je natolik elementární, že jej má, resp. musí, znát i nezkušený řidič začátečník. Žalobce jako účastník provozu na pozemních komunikacích měl a mohl vědět, že se v okamžiku změření rychlosti vozidla nacházel v obci, čemuž měl přizpůsobit rychlost jízdy. Skutečnost, že šlo o obec, musela být žalobci zřejmá nejen na základě dopravní značky označující začátek obce, ale také (i ve zcela nepravděpodobném případě, kdy by obec nebyla v rozporu se zákonem osazena dopravní značkou začátek obce) z okolní zástavby, která je zachycena na fotografii založené ve správním spise.

56. Žalobce tedy měl a mohl vědět, že překročením rychlosti 50 km/h může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti bylo prokázáno už jen zjištěním správních orgánů o tom, že žalobce řídil v zastavěné obci vozidlo vyšší než povolenou rychlostí. Nelze proto souhlasit s názorem žalobce, že pouze ze skutečnosti, že je držitelem řidičského oprávnění nelze dovozovat, že věděl, že se nachází v obci a jakou rychlostí jede.

57. Žalobce, resp. jeho zástupce, v závěru žaloby požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce.

58. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

59. K žalobcem v žalobě odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dlužno dodat, že jeho výběr judikatury je převážně účelově selektivní, nezohledňující odlišný skutkový stav judikovaných věcí, jím citované pasáže vyňaté z této judikatury jsou také povětšinou vytrženy z kontextu, a proto nejsou na nyní projednávanou věc přiléhavé.

VI. Závěr a náklady řízení

60. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

61. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

Poučení