28 A 7/2022 – 64

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: MUDr. J. Z. zastoupen Mgr. J. B., MBA, LL.M. obecným zmocněncem bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2022, čj. KUKHK–34165/DS/2022–6 DV takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. P/4174/2022/OP/Dvo, čj. MMHK/136120/2022/OP/Dvo, a potvrdil je. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), z nedbalosti, čímž porušil § 18 odst. 4 téhož zákona, a za to mu byla uložena pokuta 7.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku.

2. Přestupku se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 17. 11. 2021 v 8:12 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky BMW, registrační značky xx po silnici č. II/324, v obci Lubno u čp. 6, ve směru jízdy na Hradec Králové, přičemž jím řízenému vozidlu byla silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM (v. č. TC003659, směr – příjezd; GPS délka 1539'21.41'' E, GPS šířka 5014'26.84'' N) naměřena rychlost 98 km/h v místě, kde je v obci dle zákona povolena nejvyšší rychlost 50 km/h, tedy po odečtu tolerance odchylky měření silničního měřidla (± 3 km/h při rychlostech do 100 km/h), byla skutečná rychlost měřeného automobilu 95 km/h, čímž daný limit překročil o 45 km/h.

3. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zjistil v řízení stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad napadeného rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tj. zásadou legality, zákazu zneužití pravomoci, resp. zákazu zneužití správní úvahy, zásadou proporcionality a ochrany dobré víry, zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou nestranného přístupu, resp. formální spravedlnosti.

4. Dále s odkazem na listiny založené ve správním spise uvedl, že zjištěné skutečnosti týkající se posuzovaného přestupku považuje za prokázané. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo řádně zadokumentováno, platnost měření je ve spisu doložena ověřovacím listem měřícího zařízení a osvědčením o proškolení policisty provádějícím měření. Záměrný kříž byl správně umístěn na přijíždějící vozidlo, přístroj jeho rychlost zaznamenal, údaje z měřícího zařízení na fotodokumentaci jsou čitelné a svědčí o tom, že bylo skutečně měřeno vozidlo řízené žalobcem. Předmětné vozidlo bylo hlídkou policie zastaveno a totožnost žalobce ověřena, a tak není pochyb o tom, že k přestupku došlo tak, jak je uvedeno v rozhodnutí. Podrobně se pak věnoval vypořádání jednotlivých odvolacích námitek.

II. Shrnutí žalobních bodů

5. Včas podanou žalobou a jejím doplněním se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení. Proti napadenému rozhodnutí uplatnil následující žalobní body: 1) neprůkazné zaznamenání naměřené rychlosti vozidla, 2) vadné posouzení splnění podmínek krajní nouze, 3) opomenutí správního orgánu vypořádat se s námitkou proti neprovedení výslechu svědkyně M. K. a neučiněný výslech svědkyně zdravotní sestry J. P., 4) porušení principu legitimního očekávání a 5) ignorování odvolací námitky č. 5 odvolání – Úřední záznam PČR ze dne 8. 3. 2022.

6. V prvním žalobním bodě žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí a nesprávný postup správních orgánů. Upozornil na rozpor v rozhodnutí, kde na str. 13 je uvedeno, že v určitých oblastech (silná zástavba, nadjezdy, tunely, atd.) může dojít ke ztrátě signálu GPS, čímž správní orgán vysvětluje rozdíl v čase měření a skutečném čase, a to přesto, že ve výroku rozhodnutí jsou uvedeny GPS souřadnice místa spáchání přestupku. Přesnost měření je dle jeho názoru zcela na místě, když pouhých 6 km/h dělí v daném případě povinnost uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel. Dle žalobce měřicí přístroj vykazoval tak zásadní vady, pro které nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se fakticky dopustil přestupku dle skutkové podstaty uvedené v § 125c odst. 1 písm. f bod 2. zákona o silničním provozu. Dle žalobce se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou uvedenou v bodě 5) odvolání, čímž porušil zásadu uvedenou v § 7 správního řádu. Tutéž zásadu porušil správní orgán tím, že nevypořádal námitky žalobce uvedené v bodě 6) odvolání, zejména, že měření rychlosti neproběhlo v souladu s návodem k obsluze, že měřicí přístroj byl technicky nezpůsobilý a že nebylo provedeno znalecké zkoumání měřicího zařízení.

7. Další námitka tohoto žalobního bodu spočívá v nesouhlasu žalobce s odmítnutím v odvolacím řízení předloženého odborného vyjádření a vypořádání se s ním pouze jako s odvolací námitkou. Důvodem odmítnutí byl závěr správního orgánu, že odborné vyjádření nemá náležitosti znaleckého posudku nebo odborného vyjádření, neboť nebylo vydáno soudním znalcem zapsaným v seznamu znalců a nebylo opatřeno úředním razítkem. Dle žalobce ale jím předložené odborné vyjádření splňuje požadavky pro vydávání odborných vyjádření zcela, bylo zpracováno třemi soudně zapsanými znalci (J. K., Ing. J. V., M. M.). Tím, že správní orgán nehodnotil toto odborné vyjádření jako vyžádaný listinný důkaz, ale pouze jako odvolací námitku porušil základní zásadu správního řízení uvedenou v § 32 správního řádu, rovněž zásadu uvedenou v § 4 odst. 4 správního řádu a zásadu uvedenou v § 6 odst. 2 správního řádu. Odborné vyjádření nemá přesně stanoveny formální náležitosti, nemusí být vyhotoveno znalcem a nemusí být opatřené znaleckým razítkem. Nesprávným odmítnutím takového odborného vyjádření došlo k výraznému zásahu do práv na spravedlivý proces žalobce a k nesprávnému posouzení věci, neboť odborné vyjádření konstatovalo, že předmětný laserový měřič rychlosti nebyl v odpovídajícím technickém stavu, neboť jedna důležitá veličina (čas měření) neodpovídal času v té době platnému. Samovolné restartování potvrdilo závěry o dočasné nefunkčnosti přístroje, přístroj měl být proto neprodleně otestován. Uvedené měření rychlosti nelze považovat za reálné jak v čase, tak v rychlosti. Naopak správní orgány uzavřely, že „k chybnému záznamu času na záznamu měřícího zařízení nedošlo vlivem nefunkčnosti měřicího zařízení, ale pouze a jenom na základě výpadku GSP“. Takový závěr nemá dle žalobce oporu v žádném z provedených důkazů, naopak je v přímém rozporu se záznamem o přestupku, z něhož vyplynulo, že v době měření bylo zařízení GPS plně funkční a zaznamenalo přesné souřadnice měření, které byly promítnuty i do výrokové části rozhodnutí. Veličiny „místo a čas“ jsou spolu kvůli signálu GPS neoddělitelně spojeny a není možné krom poškození přístroje, aby se objevil jiný reálný čas a současně správné souřadnice místa měření. Žalovaný tak neprokázal vinu žalobce bez důvodných pochybností a je třeba postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo.

8. Ve druhém žalobním bodě žalobce rozporoval posouzení splnění krajní nouze. Uznal překročení povolené rychlosti, nikoliv však o 45 km/h, a v celém správním řízení zastával názor, že přestupkovému jednání předcházely okolnosti naplňující objektivní kritéria krajní nouze, neboť jednal s přesvědčením, že odvrací poruchu významnějšího zájmu (ochranu života a zdraví aktuálně zraněného pacienta), k čemuž měl zcela objektivní indicie. Žalobce od počátku deklaroval, že se jako člen zásahového týmu – specializovaný lékař úrazové chirurgie, emergency, v předmětný okamžik přesouval na základě avíza zdravotní sestry Jany Podlucké z místa Nový Bydžov na zdravotní stanoviště první pomoci HK – EMERGENCY. Doložil správním orgánům, že v případě takového avíza musí jednat okamžitě a na svém pracovišti být v co nejkratší době, neboť mnohdy minuty rozhodují o životě pacienta. Žalobce vyjádřil nesouhlas s vyhodnocením podmínek krajní nouze správními orgány, dle nichž nebyly naplněny a nebyla naplněna ani subsidiární, ani proporciální stránka krajní nouze. Hodnocení si dle žalobce protiřečí a nebylo doloženo žádnými důkazy, správní orgán se navíc nevypořádal ani s odvolací námitkou č. 3). Na své odvolání pak zcela odkázal.

9. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl opomenutí správního orgánu vypořádat se s námitkou proti neprovedení výslechu svědkyně M. K. a výslechu možné svědkyně zdravotní sestry J. P.. Předvolaná svědkyně M. K. se dle žalobce nedostavila k výslechu bez náležité omluvy, správním orgánem pak bylo za její svědeckou výpověď označeno její písemné vyjádření, což žalobce považuje za porušení principu „rovnosti zbraní“ a práva na spravedlivý proces dle § 7 správního řádu, neboť nemohl klást svědkovi své otázky, a tak náležitě hájit svá práva. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 52/16, a ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03. Správní orgán se vůbec nevypořádal s touto odvolací námitkou, navíc uvedl na str. 23 rozhodnutí, že v rozporu se skutečností žalobce její výslech nepožadoval, přestože ve svém podání ve správním řízení žalobce výslovně uvedl, že na jejím výslechu trvá. Obdobně ohledně výslechu J. P. správní orgán I. stupně pouze uvedl, že není důkazními návrhy vázán, k čemuž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2014, čj. 59 A 77/2016–26. Odvolacími námitkami se žalovaný nezabýval, čímž dle žalobce zatížil rozhodnutí vadou v nedostatku jeho důvodů.

10. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl porušení principu legitimního očekávání ve vztahu k rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 14. 12. 2016, čj. P/2705/2016/OS1/DvP, jímž byly za shodných skutkových okolností shledány okolnosti vylučující protiprávnost jednání, a to krajní nouze. Nyní však postupovaly správní orgány diametrálně odlišně, k tomu žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 As 86/2016–41, ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009–541, a ze dne 12. 8. 2004, čj. 2 Afs 47/2004–83. Vyhodnocení správních orgánů, že se jednalo o jinou skutkovou podstatu dle dnes již neplatného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je nesprávné, neboť institut krajní nouze se v nové úpravě nijak nezměnil.

11. V posledním žalobním bodě žalobce namítl nevypořádání odvolací námitky č. 5 (úřední záznam PČR ze dne 8. 3. 2022) a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2014, čj. 59 A 77/2013–26. Dle žalobce je rozhodnutí i v tomto bodě zatíženo vadou spočívající v nedostatku jeho důvodů.

III. Vyjádření žalovaného

12. V prvním písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které zrekapituloval, a navrhl zamítnutí žaloby. Zopakoval, že k chybnému záznamu času na záznamu z měřícího zařízení nedošlo vlivem nefunkčnosti měřícího zařízení, ale na základě výpadku GPS. Místo a čas spáchání přestupku je zřejmý a byl řádně zadokumentován v oznámení přestupku a ostatních dokumentech předložených policií. Není pochyb o tom, že správný čas 8:12 hod. byl uveden od samého počátku. Čas generovaný zařízením nemá na přesnost měření žádný vliv. K námitce týkající se krajní nouze se žalovaný ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně, že v projednávané věci nehrozilo dodržováním dovolené rychlosti žádné nebezpečí, jež by bylo třeba odvracet, naopak žalobce svým jednáním mohl ohrozit nejen svůj život, zdraví a majetek, ale též životy, zdraví a majetek ostatních účastníků silničního provozu. V závěru upozornil, že žalobce podal dne 23. 11. 2022 podnět k přezkumnému řízení, pročež žalovaný předal kompletní spisový materiál nadřízenému správnímu orgánu, Ministerstvu dopravy.

13. V dalším vyjádření ze dne 6. 2. 2023 žalovaný uvedl, že vyžádal spisový materiál z Ministerstva dopravy a podklady předložil soudu. K neprůkaznému zaznamenání naměřené rychlosti zopakoval, že není pochyb o správnosti času spáchání přestupku v 8:12 hod. Čas generovaný zařízením nemá na přesnost měření žádný vliv, neboť jde pouze o doplňující údaj. Uvedl, že z této skutečnosti nelze dovozovat technickou nezpůsobilost měřicího přístroje ani závěr, že se jedná o zásadní vadu měřícího zařízení, což potvrdilo i Ministerstvo dopravy ve svém sdělení ze dne 23. 1. 2023. Pokud se na displeji neobjevila chybová hláška, nemohlo dojít k chybnému měření.

14. Ohledně odmítnutí předloženého důkazu – odborného vyjádření v odvolacím řízení žalovaný odkázal na stranu 12 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že s jeho názorem se ztotožnilo rovněž Ministerstvo dopravy v uvedeném sdělení s tím, že odborné vyjádření je pouze obecné a spekulativní a nelze z něj dojít k jednoznačnému závěru, že by na základě něho vznikly pochybnosti o stavu věci, a to tím spíše, že rozporován je pouze čas měření a nikoliv naměřená rychlost.

15. K posouzení krajní nouze žalovaný odkázal na stranu 13 až 16 napadeného rozhodnutí. Ohledně neprovedených výslechů zasahující policistky a zdravotní sestry se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně a u první jmenované konstatoval nadbytečnost takového výslechu pro dostatek jiných podkladů osvědčujících spáchání přestupku a u druhé svědkyně nadbytečnost, neboť její výpověď byla již písemně podchycena ve spise. Žalovaný neshledal obdobu s žalobcem jmenovaným případem a odkázal na stranu 24 napadeného rozhodnutí.

IV. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání postupem a za podmínek stanovených v ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

17. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 4. 12. 2021, čj. KRPH–107168–1/PŘ–2021–050206, a spisový materiál k přestupku, který mu postoupila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Dopravní inspektorát Hradec Králové, a to včetně úředního záznamu ze dne 4. 12. 2021, oznámení přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti ze dne 17. 11. 2021, fotodokumentace a videozáznamu přestupku, rovněž je zde založen výpis z evidenční karty řidiče – žalobce. Součástí správního spisu je dále ověřovací list č. 8012–OL–70084–21 vydaný Českým metrologickým institutem dne 5. 8. 2021 k rychloměru LTI 20/20 TruCAM, v. č. TC003659, který byl jako stanovené měřidlo ověřen a bylo jej proto možno používat k měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální použité rychlosti. Dále je ve spise mimo jiné založeno osvědčení č. 004/2015 ID ze dne 12. 3. 2015 pro policistu M. L. o absolvování základního školení operátora laserového měřiče rychlosti LTI 20/20 TruCAM s náplní: měření rychlosti laserovým měřičem, volba stanoviště a metodika měření, nastavení měřiče a záznamového zařízení, přenos fotografií a videí a obsluze SW TruCAM Image Viewer. Ve správním spise je dále založeno vyjádření žalobce k naplnění okolností vylučujících protiprávnost jednání (krajní nouze), úřední záznam vyhotovený pprap. M. L. ze dne 8. 3. 2022, protokol o ústním jednání ze dne 29. 3. 2022, vyjádření žalobce ze dne 5. 4. 2022 k proběhlému jednání, omluva z jednání předvolané svědkyně M. K. ze dne 9. 5. 2022, protokol z ústního jednání ze dne 25. 5. 2022, vyjádření žalobce ze dne 31. 5. 2022, protokol o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření žalobce ze dne 8. 7. 2022.

18. Dne 25. 7. 2022 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. MMHK/136120/2022/OP/Dvo, sp. zn. P/4174/2021/OP/Dvo, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 pro porušení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit shora popsaným jednáním, a za něž mu byly uloženy shora uvedené správní tresty. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

19. V prvním žalobním bodě namítl žalobce neprůkazné zaznamenání naměřené rychlosti vozidla. Žalobce připustil, že nejvyšší dovolenou rychlost v daném místě překročil, nicméně opakovaně namítal vady měřicího přístroje, které dle jeho názoru relativizují zjištění stavu věci bez důvodných pochybností, a to tím spíše, že pouhých 6 km/h jej dělí od mírněji trestané skutkové podstaty. Odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 16. 5. 2017, čj. 1 As 53/2017–42.

20. Krajský soud se s tímto názorem žalobce neztotožňuje. Naopak považuje za správné hodnocení žalovaného na straně 9 a násl. napadeného rozhodnutí. Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný se zabývali prokázáním žalobci za vinu kladeného jednání (tj. řízení vozidla v obci, kde řidič překročil maximální dovolenou rychlost o 40 km/h a více). Ze správního spisu vyplývá, že byla řádně prokázána totožnost řidiče (žalobce), doložena skutečnost, že v místě spáchání přestupku byla omezena maximální dovolená rychlost na 50 km/h a ze záznamu přestupku obsahujícího i fotografie z měřícího zařízení vyplynulo naměření rychlosti 98 km/h vozidlu žalobce.

21. Judikatura správních soudů opakovaně dovodila, že k prokázání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 až 4 zákona o silničním provozu zpravidla postačí oznámení přestupku, záznam přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru. Všechny tyto důkazy jsou ve správním spisu k předmětnému přestupku založeny, rovněž je založeno i osvědčení o proškolení policisty prap. M. L., který prováděl v daném případě měření. V rámci řízení před správním orgánem I. stupně byl při ústním jednání dne 25. 5. 2022, jehož byl rovněž přítomen zástupce žalobce, vyslechnut i zmíněný policista prap. M. L. jako svědek, který vypověděl, že postupoval v souladu s návodem k obsluze. Dotazován byl rovněž k chybně znázorněnému času přestupku (o 1 hodinu méně), dle jeho výpovědi se pouze „nepřepsal čas, který se měl automaticky přeladit přes družici při zapnutí přístroje, což se potom následně stalo během měření“. Svědek vyloučil vliv události na přesnost měření. Na dotaz zástupce žalobce svědek uvedl, že čas se nastavuje automaticky přes družici nebo mechanicky. Na přístroji bylo nastaveno automatické nastavení času.

22. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že poskytl–li certifikovaný a ověřený rychloměr jednoznačný výsledek měření rychlosti namísto chybového hlášení, došlo fakticky k bezvadnému změření rychlosti vozidla (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, čj. 3 As 82/2012–27, nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013–60, všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).

23. Pokud žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, čj. 1 As 53/2017–42, pak krajský soud předně upozorňuje, že žalobcem citovanou větu předmětný rozsudek vůbec neobsahuje. NSS v uvedeném rozsudku posuzoval obecnost použití závěrů svého předchozího rozsudku čj. 3 As 82/2012–27 tak, že „v tomto rozsudku je uvedeno, že laserový měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoliv chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje. Pokud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřicím zařízením zaznamenaná vůbec není. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 3 As 82/2012–27)“ a ve zmíněném rozsudku tento svůj původní závěr rozšířil i na radarové zařízení RAMER 10 C. Závěr NSS ze zmíněných rozhodnutí koresponduje se závěry uvedenými v předchozím odstavci, tedy že v případě nedodržení návodu k obsluze radarového měřiče, nedojde k záznamu měření rychlosti – tedy na obrazovce se objeví chybové hlášení, případně se přístroj automaticky vypne (dle typu a značky zařízení), každopádně po takovém chybném měření nebude existovat výstup z radaru zaznamenávající naměřenou rychlost vozidla. Žalobce však z uvedeného vyvodil závěr, že v případě nedodržení návodu k obsluze není rychlost vůbec změřena, tedy že předmětný výstup z rychloměru a na něm zaznamenaná rychlost nejsou správné. Tak tomu ale není a takový závěr z citovaného rozhodnutí nevyplývá. Naopak skutečnost, že existuje záznam přestupku (výstup z radaru), svědčí o tom, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že v nyní posuzovaném případě byl použit laserový radar.

24. Na základě uvedeného lze uzavřít, že během měření byl ze strany policisty návod k obsluze dodržen, což ostatně potvrdila i jeho svědecká výpověď. Jedinou otázkou zůstalo, zda skutečnost, že radar zaznamenal na svém výstupu o hodinu nižší čas měření, mohla mít vliv na schopnost radaru správně měřit rychlost a značila by tak poruchu radaru mající vliv na jeho metrologické vlastnosti. V tomto směru se krajský soud ztotožňuje se zdůvodněním správních orgánů (správního orgánu I. stupně na straně 7 až 8 jeho rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného na stranách 9 až 13). Měření bylo provedeno schváleným přístrojem, jenž měl platné ověření v souladu se zákonem č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcími předpisy. Měření bylo provedeno řádně proškoleným policistou, jenž postup v souladu s návodem k obsluze potvrdil i ve své svědecké výpovědi provedené k návrhu žalobce. Snímek z měřícího zařízení je čitelný, vozidlo identifikovatelné, údaje rovněž čitelné a záměrný kříž je umístěn na středu přední části vozidla mezi jeho světly. Rychlost byla změřena na 98 km/h v místě s maximální rychlostí 50 km/h. Správní orgány správně aplikovaly i možnou odchylku měřicího zařízení, přičemž výsledná změřená rychlost vozidla byla 95 km/hod. Žalovaný správně uzavřel, že čas spáchání přestupku lze považovat za prokázaný z ostatních listin založených ve správním spise, kde kromě času na fotografii z radaru (7:12:07) je ve všech dokumentech, včetně oznámení přestupku podepsaného žalobcem, jako datum a čas spáchání přestupku uváděn den 17. 11. 2021 v 8:12 h. Žalobce v uvedeném oznámení uvedl pouze: „jel jsem ze služby LSPP Nový Bydžov do HK do služby na OUM a spěchal jsem, protože jsem byl volán“, čas přestupku a kontroly nijak nezpochybňoval. Není tedy pochyb, že k jednání žalobce došlo právě v 8:12 h, což ostatně žalobce ani nikdy v budoucnu nezpochybnil.

25. Krajský soud vyšel z Uživatelského manuálu v.2.1cz k měřicímu zařízení TruCAM přiloženého ke spisu, jenž je soudu rovněž znám z úřední činnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. 28 A 1/2021 jej prováděl k důkazu). Skutečnost, že uživatelský manuál je znám rovněž žalobci, vyplývá z jeho podání, kde na jeho ustanovení a konkrétní strany opakovaně odkazuje. Krom závěrů vyvozených z tohoto manuálu správními orgány lze poukázat i na strany 13 a 14 manuálu, kde je uvedeno, že vnitřní hodiny TruCAM mají přesnost ± 10 minut za rok v teplotním rozsahu – 30°C až 60°C. Manuál dále uvádí, že GPS se používá pro automatické nastavení systémového času. Proto se nastavuje v TruCAM pouze časové pásmo a informace o letním čase. Návod dále znázorňuje ikonu signálu, která informuje, že GPS přijímač zachytil potřebný počet družic, systémový čas je synchronizován. Pokud ikona nesvítí, systémový čas se bere z vnitřních hodin. Dále uvádí správními orgány citované upozornění, že použití GPS v silně zastavěném prostředí – uvnitř budov, nadjezdy, podjezdy, tunely … může způsobit ztrátu signálu GPS. Z uvedeného je zřejmé, že došlo k použití času vnitřních hodin, v jejichž nastavení nedošlo k změně informace o tom, že již neplatí letní čas (strana 13 manuálu). Ať již došlo k použití vnitřních hodin proto, že přijímač v okamžik promítnutí času nezachytil potřebný počet družic či došlo k dočasné ztrátě signálu v důsledku zastavěného prostředí, případně nedostatečného nastavení informace o časovém pásmu a nepoužití letního času anebo nenastavení automatického nastavení systémového času, z manuálu nevyplývá, že by nastavení času mělo (mohlo mít) jakýkoliv vliv na metrologickou vlastnost měřicího zařízení a že by v případě nesprávně zobrazeného času bylo měření nepoužitelné pro nesprávnost. Proto lze souhlasit s hodnocením žalovaného, že čas generovaný radarem nemá na správnost zařízení vliv.

26. Co se týče namítaného odmítnutí předloženého odborného vyjádření, pak lze obecně souhlasit se žalobcem, že náležitosti odborného vyjádření nejsou nikde stanoveny, může tudíž být vypracováno i osobou odborně znalou i nikoliv znalcem. Odborné vyjádření je třeba posuzovat jako jakýkoliv jiný listinný důkaz a jako takový je třeba jej v souladu s principy správního řádu podrobit hodnocení. Ačkoliv se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil, že k odbornému vyjádření bude přistupovat jako k odvolací námitce, neboť odborné vyjádření nemá náležitosti znaleckého posudku nebo odborného vyjádření znalce zapsaného v seznamu znalců a není opatřeno znaleckým razítkem, je zřejmé, že předloženou listinu hodnocení jako důkazu podrobil a své úvahy a závěr v napadeném rozhodnutí vyjádřil, když uvedl, že „závěry uvedené ve vyjádření odkazují na uživatelský manuál, jsou obecné a nevysvětlují uspokojivým způsobem, proč došlo k zápisu jiného času“. Krajský soud souhlasí se žalovaným v tom, že předmětné odborné vyjádření je stručné, obecné a dle názoru soudu spíše spekulativní, neboť uvádí, že ačkoliv měl přístroj platné ověření, „nelze vyloučit, že bezprostředně po zapnutí došlo k poruše přístroje vlivem krátkodobého přerušení napájení způsobeného např. nárazem, pádem, vlivem oxidace kontaktů, změny teploty, i ke kombinaci těchto vlivů, či jinému nepředvídatelnému stavu“. Je třeba si uvědomit, že toto nelze vyloučit u žádného přístroje, přesto však z takového důvodu nelze u každého elektronického zařízení vyvodit závěr o jeho nefunkčnosti. Pokud však zpracovatel odborného vyjádření (za všechny tři znalce) J. K. toto konstatoval na základě (jak uvedl) zjištěných skutečností, které popsal mimo jiné tak, že „stalo se, že se přístroj sám vypnul a zapnul a na přístroji se zobrazil jiný čas než skutečný. Mohl i sám po zapnutí vygenerovat reálný čas,“ pak nutno dodat, že takové skutečnosti ze správního spisu neplynou a není zřejmé, z čeho takové tvrzení (okolnost) čerpal. V závěru odborného posouzení pak zpracovatel uvedl, že měřič „nebyl v odpovídajícím technickém stavu, neboť jedna důležitá veličina (čas měření) neodpovídal času v té době platnému. To, že se sám po určité době restartoval na reálný čas, potvrzuje závěry o dočasné nefunkčnosti přístroje a tento laserový měřič měl být neprodleně otestován“. Ze správního spisu, konkrétně z výpovědi policisty provádějícího měření, vyplynulo pouze to, že čas se přenastavil později, nikoliv, že došlo k samovolnému vypnutí přístroje, jak uvedl zpracovatel. Provázanost času a správnosti měření rychlosti nevyplývá ani z manuálu ani z jiných listin založených ve správním spise. Rovněž závěr odborného vyjádření, že přenastavení přístroje na správný čas je důvodem k novému metrologickému ověření, nemá oporu v manuálu. Výrobce neuvádí, že by nesprávné zobrazení času (či načtení času z vnitřních hodin) signalizovalo poruchu přístroje či mělo nějaký vliv na jeho metrologické vlastnosti. Závěr odborného vyjádření by ad absurdum vedl k tomu, že každá ztráta GPS signálu, každý okamžik, kdy přístroj nezachytí dostatečný počet družicových signálů (a tedy na obrazovce nesvítí manuálem uváděná ikona signálu), by byl důvodem opětovného metrologického otestování, což by se mohlo stát i několikrát denně. Předložené odborné vyjádření tak nevycházelo ze skutkového stavu daného případu (předpokládalo samovolné vypnutí a zapnutí přístroje) a činí spekulativní a ničím nepodložené závěry, které jsou v přímém rozporu s informacemi uvedenými výrobcem zařízení v manuálu. Žalovaný proto správně vyhodnotil, že k odbornému vyjádření a jeho závěru o potenciální nefunkčnosti zařízení nelze přihlížet.

27. Krajský soud dodává, že žalovanému lze vytknout, že k provedení tohoto listinného důkazu (odborného vyjádření) nenařídil ústní jednání, ačkoliv je zřejmé, že je jako důkaz hodnotil. S ohledem na to, že odborné vyjádření bylo důkazem předloženým žalobcem, z jeho aktivity, nemohlo mít takové procesní pochybení vliv na zákonnost samotného rozhodnutí a ani nijak nezasáhlo do uplatnění procesních práv žalobce.

28. S ohledem na shora uvedené krajský soud tudíž nemá pochybnost o správnosti měření rychlosti v daném případě a dostatečném zjištění skutkového stavu v tomto směru.

29. V druhém žalobním bodě žalobce namítl vadné posouzení podmínek krajní nouze, neboť má zato, že jeho jednání naplnilo okolnosti vylučující protiprávnost. Žalobce se jako specializovaný lékař – chirurg a jako člen zásahového týmu první pomoci přesouval z místa výkonu služby v nemocnici v Novém Bydžově do místa výkonu služby ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové poté, co dostal od zdravotní sestry J. P. avízo o převozu akutně zraněného pacienta. Hodnocení správních orgánu dle žalobce bagatelizovalo jeho jednání, a proto okolnosti vylučující protiprávnost nedovodilo. Žalobce zejména brojil proti hodnocení správního orgánu, že si sám vyhodnotil situaci tak, že má čas strpět policejní kontrolu a tím, že kontrolu strpěl, muselo mu být známo, že má dostatečnou časovou rezervu. Žalobce ovšem čas rozhodování o tom, že jednal v krajní nouzi, zasadil před okamžik samotné silniční kontroly k okamžiku avíza o převozu pacienta. Žalobce rovněž nesouhlasil s hodnocením, že pacient se nacházel v péči lékařů, čímž byla vyloučena subsidiární stránka krajní nouze. K tomu uvedl, že je chirurgem a ne každá lékařská péče je způsobilá zachránit život pacienta. Dále správním orgánům vytkl, že rezignovaly na zásadu materiální pravdy.

30. Krajský soud se plně ztotožňuje s hodnocením správních orgánů a odkazuje na výklad institutu krajní nouze na stranách 13 až 17 napadeného rozhodnutí. Existence okolností vylučujících protiprávnost značí, že čin není protiprávní. Beztrestnost jednání v krajní nouzi dle § 24 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), představuje výjimku z odpovědnosti za přestupek, kterou je nutno vykládat s ohledem na její podstatu a smysl.

31. Jednáním v krajní nouzi se rozumí čin (jinak trestný), jímž osoba odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Zákon takto (v případě střetu vícero zákony chráněných zájmů) umožňuje v konkrétní situaci chránit (důležitější) zákonem chráněný zájem obětováním jiného (méně závažného) zákonem chráněného zájmu. Zároveň nesmí jít o některou ze situací vymezených v odstavci 2 ustanovení § 24 zákona o odpovědnosti za přestupky, které stanoví, že nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak (princip subsidiarity) nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (princip proporcionality), anebo byl–li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Nebezpečím je hrozba poruchou zákonem chráněnému zájmu a v souladu s judikaturou musí být skutečné (objektivní) nikoliv jen domnělé (subjektivní) reálné, které přímo hrozí nebo trvá v čase a prostoru, nikoliv jen v představě osoby, která jej odvrací. Dále je třeba naplnit podmínku subsidiarity a proporcionality jednání v krajní nouzi.

32. Krajský soud souhlasí se správními orgány, že okolnosti vylučující protiprávnost v daném případě neexistovaly. Nelze za objektivní považovat pocit žalobce, že extrémně nebezpečnou a rychlou jízdou v zastavěné části obce nedaleko přechodu pro chodce v dopoledních hodinách odvracel nebezpečí hrozící chráněnému zájmu (zde život pacienta), a že nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak, než jeho rychlou jízdou. Pacient nacházející se v krajské nemocnici na oddělení urgentního příjmu není a nemůže být svým životem odkázán na příjezd žalobce, krajská fakultní nemocnice je dozajista personálně vybavena tak, aby byl život pacienta zachován do příchodu dostatečně erudovaného lékaře, ať již konajícího službu, příslužbu (pohotovost na telefonu), či z jiného, běžného chirurgického oddělení dané nemocnice. Sám žalobce tomu přisvědčil, když uvedl, že v případě nehody jeho vozidla by byl aktivován jiný lékařský tým. Skutečnost, že sestra vyčkávala příjezdu lékaře vzdáleného desítky kilometrů od nemocnice, aniž takovou skutečnost považovala za důvod aktivovat onen jiný lékařský tým, nemůže zakládat oprávněný pocit žalobce, že porušením dopravních předpisů v tak extrémní intenzitě chrání jiný zákonný zájem, jenž měl být chráněn zřejmě vhodnějším přístupem zdravotnického personálu (právě aktivací jiného lékařského týmu, jiného lékaře).

33. Ze správního spisu, konkrétně z č. listů 15, 16, 17 a 18 vyplynulo, že žalobce sloužil v nemocnici Nový Bydžov dne 16. 11. 2022 od 7 hodin do dne 17. 11. 2022 do 7:15 hodin a současně dne 17. 11. 2022 od 7.30 hodin sloužil pohotovostní službu ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Je otázkou, zda vůbec muselo dojít k takové situaci, pokud by žalobce jednal od samého počátku preventivně a zodpovědně, a tedy pokud by informoval sestru koordinující práci emergency lékařů, že nedorazí do služby / na avízo včas, protože se zdržel u pacienta v nemocnici v Novém Bydžově (dle č. l. 16 správního spisu ošetřoval až do 7.45 hodin akutního pacienta). Žalobce tedy v době, kdy usedal za volant svého vozidla v Novém Bydžově, již věděl, že z důvodu vzdálenosti do fakultní nemocnice nedorazí včas. Dle své výpovědi telefonoval s koordinující sestrou po čas své jízdy opakovaně a o své situaci ji mohl informovat namísto toho, aby se rozhodl vystavit v nebezpečí životy, zdraví a majetek ostatních účastníků silničního provozu extrémní rychlostí a neohleduplností své jízdy. Takové jednání nemůže být považováno za dobrodiní (odvracení nebezpečí zájmu zákonem chráněnému), pro něž by se nemělo jednat o protiprávní čin (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2021, čj. 8 As 380/2021–31).

34. Ve třetím žalobním bodě vytýkal žalobce správním orgánům opomenutí vypořádat se s námitkou neprovedení výslechu svědkyně M. K. a neprovedení výslechu svědkyně J. P.. Brojí předně proti tomu, že předvolaná svědkyně K. se z výslechu omluvila a správní orgán nečinil vůči ní donucující kroky a spokojil se s její písemnou omluvou, která dle žalobce nebyla náležitá, což označil za zásadní porušení správního řízení.

35. Krajský soud se ani s tímto názorem žalobce neztotožňuje. Pokud jde o svědkyni K., žalobce při prvním ústním jednání navrhl výslechy zasahujících policistů a správní orgán I. stupně oba zasahující policisty řádně předvolal. Policistka K. se omluvila z důvodu, že již u Policie ČR nepracuje a k věci se dne 9. 5. 2022 písemně vyjádřila tak, že zopakovala řádnost zásahu, ztotožnění pachatele, skutečnost, že jak měření, tak oznámení o přestupku realizoval druhý zasahující policista, na jehož úřední záznam se odvolala s tím, že k přestupku nemá víc co dodat. Během ústního jednání byl tedy vyslechnut pouze zasahující policista L., který prováděl jak měření, tak veškeré následné kroky (jednání s pachatelem, soupis oznámení o přestupku a následnou administraci přestupku). Ve své výpovědi uvedl, že kontrola probíhala standardně a prováděl ji on. Na dotaz zástupce žalobce, zda byla celou dobu řešení přestupku přítomna kolegyně, uvedl, že nikoliv a že vše řešil on a nahrával zákrok na minikamerku. Po seznámení se se záznamem z kamery zasahujícího policisty krajský soud shledal, že správní orgány vyhodnotily správně, že výpověď druhé policistky není třeba, neboť výpověď zasahujícího policisty, který provedl vůči žalobci veškeré úkony, zcela koresponduje s obsahem spisu i záznamem na kameře. Výslech zasahujícího policisty potvrdil, že druhá policistka nebyla celému zásahu přítomna, nadto žalobce opakovaně doznal, že rychlost překročil a že tedy kontrola byla důvodná, zpochybnil pouze to, zda výstup z radaru byl správný, a to pouze z důvodu jiného času měření zaznamenaného na výstupu z radaru (o hodinu méně). Šlo tedy o skutečnost, kterou zprvu nezaznamenal ani zasahující policista, tím méně by o ní mohla vědět druhá policistka, která měřicí zařízení neobsluhovala. Žalobce po celou dobu brojil pouze obecně proti neprovedení výslechu a nepoužití donucujících prostředků vůči svědkyni. Své legitimní očekávání, že výslech svědkyně bude proveden, včetně upření možnosti klást jí otázky, zmínil rovněž pouze obecně. Ani v průběhu správního řízení ani v žalobě přitom neuvedl, co by výslech této svědkyně, která vůči němu neučinila žádný úkon, měl konkrétně prokázat. Proto lze zcela přisvědčit hodnocení správních orgánů o nadbytečnosti takového výslechu. Rovněž krajský soud má zato, že skutkový stav byl dostatečně zdokumentován a výslech svědkyně nemohl přinést nic nového, či skutkový stav zpochybnit, což ostatně netvrdil ani sám žalobce. K porušení jeho procesních práv neprovedením tohoto důkazu tak nedošlo.

36. Pokud žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí nezhojitelnou vadou, když žalovaný uvedl, že žalobce na výslechu svědkyně netrval, pak ani tomu nelze přisvědčit. Je sice pravdou, že na straně 23 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že během ústního jednání dne 25. 5. 2022 správní orgán I. stupně akceptoval omluvu svědkyně, o níž byl vyrozuměn žalobce, „který byl přítomen a který výslech svědkyně nepožadoval“, a to přesto, že žalobce v následujícím písemném vyjádření uvedl, že na výslechu svědkyně trvá. Nejedná se však o vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí, jde spíše o formulační neobratnost správního orgánu, který popisoval stav při ústním jednání, při němž bylo ukončeno dokazování a žalobce poučen o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, přičemž žalobce během tohoto ústního jednání výslech svědkyně nepožadoval. S následným vyjádřením žalobce, v němž na výslechu svědkyně trval, se pak správní orgán I. stupně vypořádal ve svém rozhodnutí na straně 6 bod 1), straně 7 bod 7) a na straně 9. Žalovaný se k této otázce vyjádřil na straně 23 a postup správního orgánu I. stupně považoval za správný.

37. Obdobné platí i o výslechu žalobcem navržené zdravotní sestry, který správní orgán I. stupně zamítl při ústním jednání 25. 5. 2022 s odůvodněním, že výpověď byla podchycena dostatečným způsobem písemně, pročež by byl výslech již nadbytečným. Následně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výslech této sestry, která se již písemně vyjádřila, nepovažuje za podstatný právě žalobce, neboť není zodpovědná za výkon jeho práce a jeho nezastupitelnost mohla potvrdit jen kompetentní osoba z vedení FNHK (strana 6 bod 2) a dodal, že výpověď zdravotní sestry nebyla ve věci stěžejní, podstatnou by mohla být, pokud by zdravotní sestra byla přímou nadřízenou žalobce. Krajský soud souhlasí s tím, že výpověď zdravotní sestry byla s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav nadbytečná a v podrobnostech odkazuje na své odůvodnění k neexistenci okolností vylučujících protiprávnost činu výše. Odkazuje–li žalobce na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 22. 1. 2014, čj. 59 A 77/2013–26, pak je tento odkaz nepřiléhavý. V odkazované věci šlo o odmítnutí vypořádat se s odvolací námitkou v rozhodnutí o odvolání z důvodu, že taková námitka již byla vypořádána v rozhodnutí o předchozím odvolání, jímž bylo původní prvostupňové rozhodnutí zrušeno. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení o odvolání proti novému prvostupňovému rozhodnutí se správní orgán takovou námitkou odmítl zabývat, připravil o přezkum rozhodnutí v této části účastníky, neboť se de facto jednalo o nové rozhodnutí (po zrušeném). V nyní projednávaném případě se však žádný ze správních orgánů neodmítl zabývat návrhem žalobce na provedení důkazu, oba orgány takový návrh zhodnotily jako nadbytečný s ohledem na zjištěný skutkový stav a toto své rozhodnutí odůvodnily.

38. Další žalobní bod směřoval proti porušení zásady legitimního očekávání. Žalobce nesouhlasil s hodnocením správních orgánů, že rozhodnutí téhož orgánu ze dne 14. 12. 2016, čj. P/2705/2016/OS1/DvP, je skutkově odlišné a má za to, že je třeba jej posuzovat nikoliv s ohledem na překročenou rychlost a její výši, ale s ohledem na postup správního orgánu ve vztahu k okolnostem vylučujícím protiprávnost. Případ se stal na stejné komunikaci, správní orgán měl obdobné materiály a dospěl k jinému závěru.

39. I ohledně této otázky se krajský soud ztotožňuje se závěrem správních orgánů. V žalobcem poukazované věci rozhodované v roce 2016 dospěl správní orgán I. stupně za aplikace předchozího právního předpisu o přestupcích (zákona č. 200/1990 Sb.) k závěru, že žalobce jednal v krajní nouzi, neboť držel v nemocnici Nový Bydžov jako jediný lékař pohotovostní službu, nacházel se však na druhém pracovišti ve FNHK a byl volán k pacientovi s akutním úrazem vezeném do nemocnice v Novém Bydžově. Dle odůvodnění předloženého rozhodnutí byla tato skutečnost prokázána, potvrdily ji i výslechy zasahujících policistů. Rychlost však byla v daném případě překročena o 20 km/hod. Správní orgán I. stupně se nyní na straně 6 bod 4 rozhodnutí vyjádřil tak, že se skutkově nejedná o stejný případ, neboť šlo o jinou skutkovou podstatu. V nynějším případě se jednalo o překročení rychlosti o 45 km/hod., tedy téměř dvojnásobné, rovněž zmínil zpřísnění judikatury ohledně posuzování krajní nouze v posledních pěti letech. Žalovaný pak zopakoval, že v prvním případě byla rychlost překročena o 20 km/hod. a že lékař spěchal za pacientem v Novém Bydžově, což správní orgán shledal za naplnění okolností krajní nouze; nyní že se jednalo o jinou skutkovou podstatu, rozhodnutí bylo vydáno za dnes již neplatné právní úpravy a správní orgány vyšly ze současné judikatury.

40. Dle krajského soudu se skutečně nejedná o skutkově totožné případy, a to nejen s ohledem na výši překročení maximální povolené rychlosti, ačkoliv i tuto skutečnost považuje krajský soud za podstatnou. V předchozím případě spěchal žalobce za pacientem do oblastní nemocnice v Novém Bydžově, kde vykonával pohotovostní službu jako jediný lékař schopný pacienta ohroženého na životě operovat, což dle odůvodnění rozhodnutí bylo ve správním řízení konkrétně prokázáno. V nyní posuzovaném případě však žalobce spěchal za pacientem do krajské nemocnice a k tomu lze odkázat na vypořádání druhého žalobního bodu shora, tj. že stěží by byl jediným lékařem konajícím službu v krajském nemocničním zařízení, pročež ani ze subjektivního hlediska nemohl samotný žalobce považovat případy za totožné. Nadto nelze odhlédnout ani od rozdílné výše překročení rychlosti, když překročení maximální povolené rychlosti v obci o 20 km/hod. anebo o 45 km/hod. je výrazně odlišné, což zohledňuje právě i konstrukce jednotlivých skutkových podstat přestupků, a zejména pak i výše trestů k daným skutkovým podstatám se vztahující. Jízda obcí v blízkosti přechodu pro chodce rychlostí téměř dvojnásobnou než je maximální povolená rychlost je jízdou bezohlednou a značně ohrožující ostatní účastníky silničního provozu, reakční schopnost takového řidiče je značně omezená a následky, jež by mohl způsobit v případě jakékoliv nehody, by byly podstatně vyšší a nelze je snižovat tím, že v daném případě k nehodě nedošlo, což bylo dílem náhody, nikoliv díky umu či ohleduplnému chování žalobce. Takovému chování nelze poskytnout právní ochranu. Žalobce proto nemohl legitimně očekávat, že se svým zdůvodněním, že spěchá za pacientem, může libovolně a opětovně (výrazně) překračovat maximální povolenou rychlost a zcela ignorovat právní předpisy a pravidla platící pro všechny účastníky silničního provozu.

41. V posledním žalobním bodě žalobce dovodil nezákonnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když se žalovaný nezabýval odvolací námitkou č. 5, tj. že úřední záznam zasahujícího policisty z 8. 3. 2022 byl získán nezákonně.

42. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil. Ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího činit závěr, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího NSS ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008–13).

43. Zároveň je vhodné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. již citovaný rozsudek NSS čj. 9 Afs 70/2008–13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4 odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5 odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6 odůvodnění /všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/, či rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011–72, atd.). To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013–50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

44. K tomu lze pro úplnost ve vztahu k odůvodnění rozsudku uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013–19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů „ … přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. … V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 45. Krajský soud konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně na všechny zásadní námitky žalobce odpovědělo. Je sice pravdou, že se žalovaný konkrétně nevyjádřil k námitce nezákonnosti úředního záznamu ze dne 8. 3. 2022, která se týkala toho, že do původního úředního záznamu ze dne 4. 12. 2021 (čl. 1 správního spisu) mapujícího předmětný přestupek a činnost policisty, doplnil zasahující policista větu, že „na měřícím zařízení se automaticky nesprávně nastavil čas, který byl posunutý o hodinu zpět“. Podstatné ovšem je, že otázkou chybně nastaveného času na měřícím zařízení se žalovaný ve svém rozhodnutí (a před ním i správní orgán I. stupně) zabýval, a to v části týkající se nesprávně uvedeného času měření v době spáchání přestupku. Je rovněž zřejmé, že správní orgány zmíněný úřední záznam mezi důkazy, které by byly pro posouzení věci stěžejní nebo zásadní, nezahrnovaly. Další významnou skutečností je, že zasahující policista (který vypracoval zmíněný úřední záznam) byl k návrhu žalobce vyslechnut jako svědek během ústního jednání dne 25. 5. 2022, přičemž byl rovněž vyslechnut právě ke změně času na měřícím zařízení. Otázka nastaveného času na měřícím zařízení tak byla oběma správními orgány dostatečně podrobně řešena (nyní soudem pod vypořádáním prvního žalobního bodu). Úřední záznam ze dne 8. 3. 2022 doplněný o jednu větu konstatující pouze to, že došlo ke změně času na měřícím zařízení, což ostatně bylo prokázáno a dále objasňováno, tedy sám o sobě neměl a nemohl mít žádný vliv na skutková zjištění učiněná správními orgány. Proto ani absence explicitní reakce žalovaného k námitce nezákonnosti úředního záznamu ze dne 8. 3. 2022 neměla a ani nemohla mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí a závěr ve věci.

46. Krajský soud uzavírá, že správní orgány v posuzovaném případě opatřily postačující množství podkladů, které vedou k jednoznačnému závěru, že žalobce vytýkané protiprávní jednání spáchal. O jednání v krajní nouzi se přitom nejednalo, neboť okolnosti vylučující protiprávnost předmětného činu v době spáchání přestupku neexistovaly. Shromážděné důkazy a z nich získaná skutková zjištění podávají dostatečný podklad pro to, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti o skutkovém stavu a tedy i vině žalobce. Rovněž správní tresty i jejich výše byly správními orgány uloženy v souladu se zákonem a řádně odůvodněny.

V. Závěr a náklady řízení

47. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

48. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly nad běžnou úřední činnost.