28 A 8/2015 - 75

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: L. F., zast. JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2015, č. j. 9687/DS/2015/SR, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2015, č. j. 9687/DS/2015/SR, a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 3. 2. 2015, č. j. P/3671/2014/OS1/Hej, MMHK/020139/2015, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 15.896,- Kč, a to do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Denise Mitroviče.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále také jen "správní orgán I. stupně“ nebo „magistrát“) ze dne 3. 2. 2015, čj. P/3671/2014/OS1/Hej, MMHK/020139/2015, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 18 odst. 3 téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 35.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a v jeho průběhu zjištěné skutečnosti. Uvedl, že žalobce se dopustil přestupků tím, že dne 18. 10. 2014 v 09:22 hodin řídil na dálnici D11 v km 62,5 ve směru jízdy na Prahu osobní motorové vozidlo značky Škoda Octavia, registrační značky ..., a při účasti provozu na pozemních komunikacích se neřídil jeho pravidly, když překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec na dálnici 130 km/h. Měřícím zařízením POLCAM byla vozidlu naměřena hlídkou Policie ČR rychlost 155 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3% tedy byla vozidlu jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 150 km/h. Řidič tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 20 km/h. Provedenou lustrací v evidenční kartě řidiče bylo zjištěno, že řidič není držitelem příslušného řidičského oprávnění, jelikož má od 6. 5. 2013 platnou blokaci řidičského oprávnění na veškeré dosažené skupiny, přičemž si po skončení zákazu řízení motorových vozidel (zákaz platil od 6. 8. 2013 do 6. 10. 2013) uloženého rozhodnutím Magistrátu města Pardubice pod čj. OSA/P-160/13-D/35 nepožádal na příslušném odboru dopravy o odblokování a vrácení řidičského oprávnění. K odvolacím námitkám týkajícím se výroku rozhodnutí, žalovaný poukázal na ustanovení § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a ocitoval skutkovou větu z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dle jeho názoru popis skutku obsahuje jak označení místa spáchání přestupku: „na dálnici D11 v km 62,5 ve směru jízdy na Prahu“, tak i den a čas jeho spáchání: „dne 18. 10. 2014 v 09:22 hodin“. Výrok rozhodnutí dále obsahuje i vyslovení viny ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu s tím, že uvedeným jednáním žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 18 odst. 3 téhož zákona. Z obecné formulace „při účasti provozu na pozemních komunikacích se neřídil jeho pravidly, když …“ nelze dovozovat, že správní orgán spatřuje ve skutku porušení § 4 písm. b) silničního zákona a naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona. Žalovaný konstatoval, že výrok rozhodnutí si neodporuje co do popisu skutku a právní kvalifikace přestupkového jednání, výrok je přesný a určitý. Dle jeho názoru žalobce vytrhává slova z kontextu. Jestliže ve skutkové větě správní orgán I. stupně uvedl, že „provedenou lustrací v evidenční kartě řidiče bylo zjištěno, že řidič není držitelem příslušného řidičského oprávnění …“, z úředního záznamu ze dne 19. 10. 2014 vyplývá, že Policie ČR provedla nezbytné služební úkony, z nichž bylo zjištěno, že žalobce má blokaci řidičských oprávnění. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud nejsou po interpretaci rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků – pochyby o jeho významu. V daném případě lze dospět k závěru, že provedená lustrace, z níž bylo zjištěno porušení právního předpisu, kdy řidič řídil v době, kdy nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, se vztahuje na dobu kontroly, tj. ke dni 18. 10. 2014. Dle názoru žalovaného je formulace ve výroku prvostupňového rozhodnutí správná, právní otázka v dané věci byla správně posouzena a výrok rozhodnutí činí rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným. Výrok obsahuje obligatorní náležitosti stanovené zákonem o přestupcích a správním řádem a skutek tak, jak je popsán ve výroku rozhodnutí, je přestupkem paragrafově označeným ve výroku. K námitce porušení ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a otázce, zda bylo možné rozhodnout v nepřítomnosti žalobce, žalovaný uvedl, že zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v I. stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Tím je sledována a garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém řízení a se zřetelem k závažnosti následků nedostavení se k tomuto jednání má zásadní význam (mimo řádného předvolání k projednání přestupku) i řádné posuzování dalších zákonných podmínek umožňujících projednat věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku. Žalovaný konstatoval, že žalobce byl řádným způsobem přípisem ze dne 18. 12. 2014 předvolán k ústnímu jednání na den 7. 1. 2015 ve 14:30 hodin. Předvolání mu bylo doručeno dne 29. 12. 2014. V tomto přípise byl též poučen, že v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu má právo se ve lhůtě stanovené správním orgánem v řízení vyjádřit k podkladům rozhodnutí, a to po skončení dokazování ve shora uvedeném termínu při ústním jednání o přestupku, k němuž byl předvolán. Dále byl poučen o tom, že podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc projednat v jeho nepřítomnosti, pokud se k ústnímu jednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nebo se dostavit odmítne. Žalobce tak byl povinen na základě řádně doručeného předvolání, které mu bylo vloženo do schránky dne 30. 12. 2014, dostavit se na ústní jednání, popřípadě se bezodkladně omluvit. Žalobce se k jednání nedostavil, správní orgán I. stupně věc dle ustanovení § 74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích a za splnění tam uvedených podmínek projednal v jeho nepřítomnosti. K fotokopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. C 1712475, které žalobce správnímu orgánu zaslal a jímž byl uznán práce neschopným od 2. 1. 2015, žalovaný (stejně jako předtím správní orgán I. stupně) konstatoval, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely. Potvrzení lékaře, že uznal žalobce práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že současně není schopen dostavit se k nařízenému ústnímu jednání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně žalobci znemožňují účast na nařízeném ústním jednání. Samotné předložení zmíněného potvrzení dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro žalobce vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění. Při ověřování údajů o pracovní neschopnosti správní orgán současně zjistil, že žalobce si dne 6. 1. 2015, tedy v době pracovní neschopnosti, nahlásil v registru obyvatel doručovací adresu Varšavská 215, Pardubice - Polabiny. Z tohoto důvodu zaslal dne 8. 1. 2015 Městskému úřadu Lázně Bohdaneč žádost o sdělení informace, zda se žalobce dostavil osobně v uvedený den na jejich úřad. V odpovědi došlé dne 15. 1. 2015 Městský úřadu Lázně Bohdaneč sdělil, že se žalobce dostavil dne 6. 1. 2015 na Městský úřad Lázně Bohdaneč osobně, kde předložil svůj občanský průkaz a prostřednictvím Czech Pointu mu byla zavedena doručovací adresa. K otázce posuzování rozhodnutí o pracovní neschopnosti poukázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu v trestních věcech, z níž citoval a z níž vyplývá, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti samo o sobě bez dalšího není důvodem pro to, aby správní orgán byl povinen uznat takovou omluvu za řádnou. Z uvedeného správní orgány dovodily, že zdravotní důvody žalobci neznemožňovaly účast na nařízeném ústním jednání dne 7. 1. 2015 na Magistrátu města Hradec Králové, neboť pokud se mohl vypravit dne 6. 1. 2015, tj. v době dočasné pracovní neschopnosti, z Pardubic, kde měl stanovený pobyt v době dočasné pracovní neschopnosti, do Lázní Bohdaneč za účelem zavedení doručovací adresy, mohl se dostavit dne 7. 1. 2015 k ústnímu jednání na Magistrát města Hradec Králové. Správní orgán dále upozornil na skutečnost, že omluva žalobce byla správnímu orgánu doručena dne 6. 1. 2015 osobně na podatelnu Magistrátu města Hradec Králové a vyslovil podezření, zda i danou omluvu žalobce nedoručil na magistrát osobně. Žalovaný uzavřel, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti neobsahovalo žádné omezení ohledně pohybu žalobce, ani nepředpisovalo klid na lůžku. Správní orgán I. stupně omluvu nepřijal, neboť nebyla řádná a dostatečně odůvodněná. Dle jeho názoru doklad, který nepředepisuje klid na lůžku, nemůže být považován za řádnou omluvu. Neúčast žalobce na jednání nebránila správnímu orgánu v jeho konání, protože jeho osobní účast nebyla nutná. Postup žalobce, který doručil svou omluvu z jednání pouhý den před ním, kdy jako důvod uvedl dočasnou pracovní neschopnost trvající od 2. 1. 2015, správní orgán vyhodnotil jako nepostačující pro odročení jednání. Žalovaný neshledal, že by byl žalobce zkrácen na svém právu seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí. Byl řádně předvolán k ústnímu jednání, byl poučen o svých právech vyplývajících mu z § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Předvolání mu bylo doručeno a tím poskytnuto poučení o právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí v době, kdy již byly shromážděny všechny podklady. Současně bylo žalobci dáno na srozuměnou, že své právo může využít nejpozději při ústním jednání dne 7. 1. 2015. Žalobce tak veškerá práva zachována měl, měl možnost se důkladně seznámit se všemi podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a vznášet námitky, dostavit se k nařízeným jednáním a tam také využít práva účastníka. Dále žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně shromáždil tolik důkazů, kolik bylo potřeba k naplnění § 3 správního řádu, tj. zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dle jeho názoru není žádných pochyb o relevantnosti provedeného důkazu - pořízeném videozáznamu a listinné důkazy nasvědčující platné blokaci řidičského oprávnění je možné vyhodnotit jako postačující k prokázání přestupkového jednání, kterého se dopustil odvolatel. Žalovaný se podrobně vyjádřil i k rozdílným časovým údajům na videozáznamu. Uvedl, že v dolním levém rohu je uveden čas 09:22:18 (98) hodin T: 002,3 sekund, což je čas měřící jednotky, resp. čas měření. V horním levém rohu (aktuální čas) 09:22:25 hodin. Hodnota zvětšené zobrazené průměrné rychlosti zmizí z obrazovky po 5 sekundách nebo po zahájení dalšího měření. Po ukončení měření se zastaví čas zahájení měření uvedený v dolním levém rohu a aktuální čas plyne dál. Nelze tedy porovnávat aktuální čas po uplynutí dalších 5 sekund od zastavení času v levém dolním rohu. Pod ovládacími tlačítky se nachází čas přehrávače. Čas, který je uveden v tomto okamžiku, je 09:32:59 hodin. Tento čas nastavuje obsluha měřícího zařízení, nemá však vliv na čas měřící jednotky. Žalovaný proto považuje čas 09:22 hodin uvedený ve výroku za správný a odpovídající naměřené rychlosti. Ke zpochybnění prokázání spáchání přestupků žalobci pořízeným videozáznamem bez svědeckých výpovědí příslušníků policie žalovaný uvedl, že prvostupňový správní orgán nepochybil, pokud důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů neprovedl. Výslech svědků navržených žalobcem nebyl v předmětném řízení nezbytný, neboť skutková podstata spáchaného přestupku je objasněna pomocí jiného důkazu, a to pořízeným videozáznamem. Výslech svědků – zasahujících policistů by proto byl nadbytečný. Správní orgán I. stupně si obstaral tolik důkazů, kolik bylo potřeba k vyjasnění okolností, které žalobce zpochybňoval. Ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu uvádí, že správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, což mu umožňuje některé důkazy přijmout a jiné odmítnout. K otázce odmítnutí některých důkazů poukázal žalovaný i na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Neprovedení navrhovaných důkazů je odůvodněno zejména jejich nadbytečností a skutečnost, že byla žalobcem překročena nejvyšší dovolená rychlost na dálnici, byla bez důvodných pochybností prokázána zejména pořízeným videozáznamem. Žalovaný konstatoval, že i kdyby byl výslech policistů proveden, představovalo by toto svědectví toliko nepřímý důkaz, jehož provedení by nepřineslo významnější upřesnění případu, neboť by svědci neuvedli ve věci nic jiného, než co vyplývá již z provedených důkazů. Dle žalovaného by byl nadbytečný nejen výslech zasahujících policistů, ale i výslech spolujezdkyně P. H., neboť přestupek byl plně prokázán jiným plnohodnotným důkazem. Ke skutkovému zjištění překročení rychlosti zcela postačuje změření řádně osvědčeným a kalibrovaným záznamovým zařízením Polcam PC2006, jehož výstup v podobě pořízeného videozáznamu spolu s příslušným ověřovacím listem měl správní orgán I. stupně k dispozici, a následné ztotožnění řidiče – žalobce, které bylo provedeno v souladu se zákonem. Žalovaný uzavřel, že porušení předpisů žalobcem bylo zcela průkazně zadokumentováno a spolehlivě umožňuje identifikovat osobu pachatele přestupku. Správní orgán I. stupně měl za bezpečně zjištěné a prokázané, že žalobce byl řidičem vozidla, které překročilo povolenou rychlost, byl jako řidič zastaven a kontrolován bezprostředně po spáchání přestupku a byl tak i ztotožněn. Obdobně je prokázáno, že rychlost vozidla, které řídil, činila při měření 155 km/hod., po odečtení předepsané tolerance 3 % 150 km/hod., čímž překročil dovolenou rychlost o 20 km/hod. Dále žalovaný uvedl, že žalobce byl potrestán i za to, že řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění. Bez rozhodnutí příslušného úřadu se totiž nestal držitelem řidičského průkazu automaticky uplynutím doby zákazu řízení. Bez jakýchkoliv pochybností bylo prokázáno, že platné oprávnění k řízení motorového vozidla žalobce při silniční kontrole neměl. I kdyby měl žalobce dostatek řidičských zkušeností a všechny ostatní podmínky splňoval, zákonnému požadavku by přesto nedostál, protože zákon opravňuje k řízení motorových vozidel pouze ty osoby, které jsou držiteli řidičského oprávnění, což v době řízení motorového vozidla dne 18. 10. 2014 nebyl. Závěrem se žalovaný zabýval výší a druhem sankce v daném případě a označil ji za přiměřenou a odpovídající porušení předmětných povinností stanovených právními předpisy. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí magistrátu, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Předně namítl absenci ústního jednání ve věci, přičemž s poukazem na ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích k této otázce citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že ze strany správního orgánu I. stupně byla v rozhodované věci žalobci doručena jediná předvolánka k ústnímu jednání na den 7. 1. 2015. Žalobce se řádně a včas omluvil z důvodu nemoci a ve smyslu ustanovení § 52 správního řádu k omluvě přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavenou lékařem, včetně stanovených kontrol u lékaře. Žalobce se tedy náležitě omluvil a důležitý důvod doložil, správní orgán I. stupně však v rozporu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích rozhodl v jeho nepřítomnosti. Upozornil na to, že sám správní orgán vyžádal a do spisu založil listinu vyhotovenou dne 20. 1. 2015 Okresní správnou sociálního zabezpečení Pardubice sp. zn. LPS/15/LAG, ze které jednoznačně vyplývá, že „pracovní neschopnost byla biologicky odůvodněná“. Provedením ústního jednání v nepřítomnosti žalobce byla porušena jedna ze zásad přestupkového řízení, kterou je zásada ústnosti jednání, a bylo tak porušeno právo obviněného vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a uplatňovat důkazy na jeho obhajobu a podávat jiné návrhy, základní právo obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru žalobce je opodstatněnost a důvodnost jeho pracovní neschopnosti a posouzení podmínek vystavení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti pouze a jenom věcí lékaře a České správy sociálního zabezpečení, která sama v dané věci potvrdila důvodnost pracovní neschopnosti, jako důvodu nedostavení se obviněného k ústnímu jednání. Žalobce zopakoval, že byl pouze a jenom jedenkrát předvolán, řádně se omluvil, řádně doložil důvod omluvy a navíc jej správní orgán I. stupně telefonicky kontaktoval a zdravotní stav zjišťoval. Usuzuje-li žalovaný již z první a jediné řádné a včasné omluvy na první a jedinou předvolánku, že se bude vyhýbat řízení, je jeho názor ničím nepodložený a zcela jistě nezákonný. Žalovaný se staví do nezákonného a nekompetentního postavení posuzovat zdravotní stav obviněného. Žalobce připustil, že si dne 6. 1. 2015 osobně zřídil v informačním systému evidence obyvatel doručovací adresu, a to v den, kdy byl na kontrole u lékaře (viz rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti), a to proto, aby správní orgán I. stupně mohl doručovat písemnosti v souladu se správním řádem. I tato součinnost se správním orgánem je mu dávána k tíži, stejně jako jeho osobní účast na kontrole u lékaře. Tuto spekulaci žalovaného považuje žalobce „za hranou zákona“ a nelze ji považovat za odůvodnění vydání rozhodnutí v nepřítomnosti obviněného. Stejně tomu je i u spekulace o osobním podání omluvy na podatelnu magistrátu. Podle žalobce měla být první, jediná, náležitá, včasná a řádně doložená omluva na první a jediné ústní jednání ze strany správního orgánu I. stupně akceptována, mělo být nařízeno nové ústní jednání, předvoláni svědci a provedeno řádné relevantní dokazování. Spekulace o vyhýbání se řízení by byla na místě v závěru prekluzivní lhůty, nikoliv po první a jediné předvolánce a řádné, včasné a doložené omluvě. Shora popsaným nezákonným postupem, tj. rozhodnutím v nepřítomnosti žalobce, bylo ve věci upřeno žalobci právo na obhajobu a spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010–63, všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Dle žalobce postupoval žalovaný nezákonně i proto, že potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když nebyla splněna i další podmínka pro toto rozhodnutí, a to, že vina je řádně prokázána. V této souvislosti nejprve poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, čj. 7 As 102/2010–86, ve kterém soud uzavřel, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Žalobce shrnul, že trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standart i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Ústavní soud zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v němž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporována ani obecnou zkušeností [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. Žalobce uvedl, že se žalovaný odpovídajícím způsobem nezabýval jeho odvoláním. Již v něm namítal, že správní orgán I. stupně neprovedl důkazy, kterými by prokázal, že se přestupku dopustil, a že se rozhodnutí opírá pouze jednostranné a nepřímé důkazy. Mimo jiné namítal, že se na pořízeném videozáznamu objevují současně dva rozdílné časové údaje, kdy tuto skutečnost mohli odpovídajícím způsobem vysvětlit právě jenom zakročující policisté, kteří však vyslechnuti nebyli. Žalovaný odpovídajícím způsobem neodůvodnil, na podkladě jakých konkrétních přímých důkazů dospěl k závěru, že „není pochyb o relevantnosti provedeného důkazu a pořízeného videozáznamu je možné vyhodnotit jako postačující k prokázání přestupkového jednání“. Žalobce je přesvědčen, že bez dalšího samotný videozáznam neprokazuje spáchání přestupků (řízení vozidla) jeho osobou, proto chtěl při ústním jednání vypovídat a právě za tímto účelem navrhl v odvolání provedení konkrétních důkazů. Současně odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, rozsudek ze dne 21. 1. 2011, čj. 5 As 82/2009-75). Ve světle uváděné judikatury má žalobce za to, že žalovaný svým postupem v řízení o přestupku porušil zásadu rovnosti zbraní, když zcela vyloučil prezentaci důkazů svědčících ve prospěch obviněného a závěr o skutkovém stavu věci učinil toliko na základě jednostranných, a podle žalobce nepřímých, důkazů. Byť může být odborná znalost žalovaného na vysoké úrovni, není znalcem, aby vykládal technický princip silničního rychloměru, navíc není policistou, který silniční rychloměr ovládal, aby vysvětlil v napadeném rozhodnutí, jak byly jednotlivé časové údaje nastaveny. Dle žalobce by jen řádným dokazováním při ústním jednání, tj. výslechem obviněného, výslechem svědků a policistů, konfrontací obviněného s policisty, bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že vozidlo řídil a dopustil se přestupků. Za stávajícího stavu tomu tak není a žalovaný se pouze svým rozsáhlým napadeným rozhodnutím snaží tento nežádoucí stav zhojit. Dle žalobce ani žalovaným uváděné listinné důkazy bez dalšího neprokazují, že vozidlo řídil, a v případě, že by správní orgán I. stupně akceptoval jeho řádnou a včasnou omluvu, mohl provést řádné dokazování. Nezákonnost postupu obou správních orgánů za stávajícího stavu správního řízení nemůže zhojit ani konstatování žalovaného o procesní efektivitě a hospodárnosti správního procesu, neboť se jednalo o první a ve věci jediné předvolání a náležitě doloženou omluvu. Žalobce trvá na tom, že v předmětném řízení nebyla jeho vina prokázána, přičemž namítl, že úřední záznam je jen předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu a dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. l As 54/2009-68 a rozsudek ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 As 16/2007-106). Oba správní orgány se nesnažily o řádné projednání věci a ani žalovaný vady prvostupňového řízení neodstranil. Dále žalobce namítl, že popis skutku činí výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelným. Skutek tak, jak je popsán ve výroku rozhodnutí, není přestupkem paragrafově označeným ve výroku rozhodnutí a neobsahuje obligatorní náležitosti, stanovené zákonem o přestupcích a správním řádem. Žalobce zdůraznil důležitost jeho přesnosti a určitosti. S poukazem na odbornou literaturu a komentáře k přestupkovému právu a správnímu řádu konstatoval, že v případě, že obviněný je uznán vinným za přestupek, je nezbytné, aby tato skutečnost byla ve výroku konstatována a aby byl výstižně a úplně popsán skutek, který byl předmětem projednávání. Výrokem správní orgán rozhoduje o věci a to jednoznačně, přesně, srozumitelně. Do výrokové části patří uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení a dále musí obsahovat výstižný popis skutku, který tvoří podstatu přestupku a vyslovení viny. Žalobce poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2010, čj. 2 As 16/2010-59, v němž tento soud uzavřel, že správní rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť výrok tohoto rozhodnutí neobsahuje právní hodnocení popsaného skutkového děje a proto je výrok vnitřně rozporný (není zřejmé, zač byl vlastně přestupce uznán vinným). Žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně žalobce jej viní z toho, že „řídil a při účasti na provozu na pozemnících komunikacích se neřídil jeho pravidly, když …“, tedy správní orgán v popsaném skutku spatřuje porušení ustanovení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu (při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem), tj. naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a/ až j/, nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II silničního zákona). Popsaný skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak dle žalobce neodpovídá právní kvalifikaci. Z popsaného skutku totiž vyplývají tři porušení zákona o silničním provozu (neřízení se pravidly silničního provozu - § 4 písm. b/, překročení rychlosti (§ 18 odst. 3) a řízení bez řidičského oprávnění (§ 3 odst. 3 písm. a/), tj. naplnění skutkové podstaty tří přestupků (§ 125c odst. 1 písm. k, § 125c odst. 1 písm. f bod 4, § 125c odst. 1 písm. e bod 1), přičemž právní kvalifikace porušení pravidel silničního provozu, uvedená ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neobsahuje ustanovení § 4 písm. b) silničního zákona a rovněž neobsahuje právní kvalifikaci přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Žalobce namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vnitřně rozporný i proto, že v popisu skutku je konstatováno, že se žalobce měl dne 18. 10. 2014 dopustit přestupku překročení rychlosti. V popisu skutku však správní orgán konstatuje, že v době vyhotovování rozhodnutí obviněný není držitelem řidičského oprávnění (čas přítomný). Jinými slovy, přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona se žalobce nemohl dne 18. 10. 2014 dopustit, neboť podle popisu skutku ve výroku rozhodnutí nebyl držitelem řidičského oprávnění v době vyhotovování rozhodnutí. Citace a označení rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, včetně nabytí právní moci, je ve výroku rozhodnutí zcela nadbytečná a časový údaj o spáchání přestupků neodpovídá obsahu listin založených ve spisu. Žalobce uzavřel, že formulace výroku správním orgánem I. stupně v rozhodnutí je nesprávná, právní otázka v dané věci byla nesprávně posouzena a výrok napadeného rozhodnutí nedává smysl, výrok rozhodnutí činí rozhodnutí nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. V reakci na žalobní námitky, tj. k otázce ústního jednání, dokazování a správnosti výroku rozhodnutí orgánu I. stupně zopakoval některé argumenty uvedené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a odpovídající zjištěným skutečnostem. Při jednání soudu konaném dne 24. 11. 2016 setrvaly obě strany sporu na svých na svých skutkových tvrzeních, právních závěrech a procesních návrzích. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“), a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že rozhodnutím magistrátu ze dne 3. 2. 2015, čj. P/3671/2014/OS1/Hej, MMHK/020139/2015, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 18 odst. 3 téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 35.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Přestupků se měl žalobce se dopustit tím, že dne 18. 10. 2014 v 09:22 hodin na dálnici D11 v 62,5 km ve směru jízdy na Prahu při řízení motorového vozidla zn. Škoda Octavia, registrační značky ..., překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec na dálnici, neboť vozidlu byla naměřena rychlost 155 km/h, po odečtení možné odchylky měřícího zařízení 150 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 20 km/h. Současně bylo zjištěno, že není držitelem příslušného řidičského oprávnění z důvodu jeho blokace, přičemž si po skončení zákazu řízení motorových vozidel o odblokování a vrácení řidičského oprávnění nepožádal. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. nebo mimo obec o méně než 30 km/hod. Dle ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu. Dle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu smí řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg a autobusu jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod., na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod. Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání; v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích stanoví, co musí obsahovat výrok rozhodnutí, a to, že musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1 tohoto zákona). Krajský soud se předně zabýval námitkou, zda byly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce jakožto obviněného z přestupku, tedy zda nedošlo k porušení jeho práva na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud tak musel zodpovědět otázku, zda je možné považovat omluvu žalobce ze dne 6. 1. 2015, ke které byla přiložena kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z jednání nařízeného na den 7. 1. 2015 za náležitou, tj. včas podanou a řádně odůvodněnou. Správní orgány tuto omluvu nepřijaly s odůvodněním, že dle jejich názoru nebyla řádná a dostatečně odůvodněná. Jak vyplývá z ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Důležitost důvodu omluvy obviněného z přestupku z neúčasti u ústního jednání je přitom třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu a s ohledem na to, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek) a zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá obstrukční snaha obviněného z přestupku působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, čj. 7 As 28/2009-99). Ze správního spisu bylo zjištěno, že správní orgán I. stupně předvolal žalobce k ústnímu jednání předvoláním ze dne 18. 12. 2014 na úterý 7. 1. 2015, dle doručenky žalobce převzal předvolání dne 20. 12. 2014. Dne 6. 1. 2015 byla na podatelnu správního orgánu I. stupně doručena omluva z jednání z důvodu nemoci spolu s fotokopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce vystavené dne 2. 1. 2015 lékařem A. M.. Z tohoto rozhodnutí je dále patrné, že dne 6. 1. 2015 proběhla kontrola u lékaře (další pak měla proběhnout dne 9. 1. 2015), není v něm uvedena diagnóza a není vyplněna kolonka o povolení vycházek. Dne 7. 1. 2015 proběhlo ústní jednání bez přítomnosti žalobce, když správní orgán zmíněnou omluvu žalobce neuznal jako důvod pro přeložení nařízeného termínu jednání. Z dalších listin založených ve správním spise je zřejmé, že správní orgán I. stupně obdržel ke svému dotazu ze dne 8. 1. 2015 informaci od Městského úřadu Lázně Bohdaneč, že se žalobce dne 6. 1. 2015 osobně dostavil na tento úřad za účelem zavedení doručovací adresy Pardubice – Polabiny, Varšavská 215. Z odpovědi k dotazu správního orgánu I. stupně ze dne 15. 1. 2015 zaslanému Okresní správě sociálního zabezpečení Pardubice vyplynulo, že po telefonické konzultaci s praktickým lékařem tento orgán konstatoval, že předmětná „pracovní neschopnost byla biologicky odůvodněná“. V další informaci od okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 2. 2015 je uvedeno, že povinnost ošetřujícího lékaře odeslat hlášení o vzniku i o ukončení dočasné pracovní neschopnosti byla v daném případě splněna ve stanovených lhůtách, současně bylo konstatováno, že pracovní neschopnost žalobce trvala od 2. 1. do 9. 1. 2015 a že vycházky stanoveny neměl. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z toho, že meze práva na spravedlivý proces, které je jedním ze základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a 2) a které se uplatní rovněž v řízení o přestupku, je třeba interpretovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Ohledně žalobcem uplatněného důvodu své neúčasti při ústním jednání nařízeného na 7. 1. 2015 (tj. rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti) je krajský soud nucen konstatovat, že správní orgány nepostupovaly v intencích shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 28/2009-99, neboť důležitost důvodu omluvy žalobce vůbec nehodnotily v kontextu dosavadního průběhu řízení (k tomu srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, čj. 7 As 9/2009-66). Pro posouzení věci je však zcela zásadní, že omluva žalobce z jednání představovala první a jedinou omluvu z nařízeného ústního jednání ve věci. Žalobce se měl přestupku dopustit dne 18. 10. 2014 a v den nařízeného ústního jednání (7. 1. 2015) tedy zbývalo do zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku plynutí času více než devět měsíců (srov. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích). Ze správního spisu přitom nevyplývá ani žádná jiná okolnost, z níž by se dalo usuzovat na obstrukční snahu žalobce. Žalovaný argumentoval ve svém stanovisku o neuznání žalobcovy omluvy zejména tím, že pokud žalobci zdravotní stav neznemožňoval vypravit se dne 6. 1. 2015 z Pardubic do Lázní Bohdaneč za účelem zavedení doručovací adresy, mohl se dostavit i dne 7. 1. 2015 k ústnímu jednání na Magistrát města Hradec Králové. Nelze přehlédnout, že právě 6. 1. 2015 byl žalobce na kontrole u ošetřujícího lékaře (to je zaznamenáno na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti), a pokud tento den doručil svou omluvu správnímu orgánu, jde o omluvu podanou včas. Byť byl v pracovní neschopnosti od 2. 1. 2015, nemusel vědět, zda při kontrole dne 6. 1. 2015 bude dočasná pracovní neschopnost ukončena, či zda bude pokračovat. Pokud současně v tento den zařídil i jiné své záležitosti, pak z toho nelze bez dalšího vyvozovat závěr o jeho zdravotním stavu. Pokud tímto svým jednáním zároveň porušil léčebný režim práce neschopného (neboť neměl stanoveny vycházky), nelze z toho dovozovat ani to, že se současně mohl dostavit k ústnímu jednání u správního orgánu následující den. Pokud měl správní orgán za to, že zdravotní stav žalobci účast u ústního jednání neznemožňoval, měl pro tento svůj závěr zajistit dostatečné podklady. Správní orgány jsou bezesporu oprávněny ověřovat si účastníky řízení předkládané doklady včetně základní informace o jejich zdravotním stavu. Ke zdravotnímu stavu žalobce a stanovené diagnóze však není ve správním spise založena žádná listina (vyjádření lékaře, apod.). V této souvislosti nelze opomenout ani důsledky, s nimiž jiné právní předpisy spojují možné nedodržení léčebného režimu práce neschopným občanem (zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Dlužno dodat, že poukaz žalovaného na rozsudky soudů v trestních věcech, v nichž byla mimo jiné řešena otázka posouzení rozhodnutí o pracovní neschopnosti obžalovaného z trestného činu, je v nyní projednávané věci nepřípadný. V poukazovaných trestních rozsudcích totiž šlo vesměs o situaci nařízeného veřejného zasedání až ve fázi řízení před odvolacím soudem (nikoliv o hlavní líčení v prvním stupni), z odůvodnění rozsudků vyplývá, že se obžalovaný buď zjevně vyhýbal účasti jednání u soudu, šlo o opakované omluvy a opakovaná odročování jednání, příp. k výzvě soudu na předložení lékařské zprávy nebylo reagováno, atd. Situace v nyní projednávané věci přestupku však byla zcela odlišná. Jak je již uvedeno shora, důležitost důvodu omluvy obviněného z přestupku z neúčasti u ústního jednání je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu a s ohledem na to, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna a zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá obstrukční snaha obviněného z přestupku působit průtahy v řízení. Z tohoto pohledu však správní orgány předmětnou omluvu žalobce vyhodnotily nesprávně, resp. zmíněná hlediska vůbec nevzaly v potaz, ač měly. Krajský soud uzavírá, že za popsané situace podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného podle § 74 odst. 1 věta druhá zákona o přestupcích splněny nebyly. Pokud správní orgány založily svá rozhodnutí na opačném názoru, zatížily jej vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na to, že v dalším řízení o přestupku může dojít při ústním jednání v přítomnosti žalobce případně i k novým skutkovým zjištěním, bylo by za této situace předčasné vyjadřovat se i ke zbývající části žaloby, v níž žalobce popíral samotné spáchání přestupků a namítal vady dokazování ve správním řízení. Nelze totiž zcela vyloučit, že dojde k doplnění řízení a správní orgán pak bude v takovém případě znovu hodnotit všechny shromážděné důkazy. K námitkám žalobce směřujícím proti výroku rozhodnutí krajský soud ve stručnosti poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, v němž tento soud uvedl obecný závěr, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“, který je nutno vztáhnout i na řízení o přestupku. Lze konstatovat, že z popisu skutku spáchaného řidičem tak, jak jej učinil správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, nelze mít pochybnosti, že by bylo možné spáchaný a konkrétně vytýkaný skutek, resp. skutky, zaměnit za jiný. Dle názoru krajského soudu je formulace výroku rozhodnutí provedena částečně „kostrbatě“ a těžkopádně. Ostatně i sám žalovaný připustil, že ke vzneseným pochybnostem ohledně doby řízení žalobce bez příslušného řidičského oprávnění „je částečně nutno interpretovat rozhodnutí jako celek – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků“ a pak že nemohou být pochyby o jeho významu. Krajský soud proto vzhledem k požadavku na maximální preciznost výroku rozhodnutí o přestupku předpokládá, že správní orgán v případném novém rozhodnutí svůj výrok upraví tak, aby již žádné pochybnosti vznikat nemohly. S ohledem na shora uvedené musel krajský soud zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc žalovanému v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ze stejného důvodu zrušil krajský soud i rozhodnutí, které napadenému rozhodnutí předcházelo, (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši celkem 3.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu, účast při jednání u soudu) po 3.100,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ advokátního tarifu, pozn. soudu: zástupcem žalobce účtovaná částka za jeden úkon právní služby neodpovídala zmíněnému ustanovení), k tomu má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). V souvislosti s účastí při jednání je dalším nákladem zastoupení náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu dvou půlhodin po 100,- Kč a cestovní výlohy (osobní automobil) z Týniště nad Orlicí do Hradce Králové a zpět dle předloženého vyúčtování v částce 312,40 Kč (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je registrován jako plátce DPH, proto byla odměna a náhrady o hodnotu této daně povýšena (§ 14a advokátního tarifu). Krajský soud naproti tomu nepřiznal odměnu za úkony účtované zástupcem žalobce jako úkony právní služby za sepis návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby a jeho zpětvzetí, sepis doplnění žaloby a sdělení nesouhlasu s neveřejným projednáním věci na výzvu soudu, neboť se jednalo o úkony, které dle jejich obsahu nelze zahrnout pod úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Krajský soud uložil vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení