28 Az 11/2021 – 31

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: M. I. zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2021, čj. OAM–421/ZA–ZA11–ZA03–2021, ve věci mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 27. 8. 2021, doručenou soudu téhož dne, domáhá přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, existencí důvodů pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 13 cit. zákona a pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 cit. zákona, dále se zabýval důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a cit. zákona a konečně i existencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b cit. zákona. Dospěl přitom k závěru, že v případě žalobce není dán žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jak jsou předvídány výše citovanými ustanoveními zákona o azylu.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě

3. Žalobce vytýká žalovanému zjednodušený pohled na věc, z čehož pak plynou i jeho závěry. Poukázal i na to, že žalovaný přihlédl k prvnímu azylovému řízení žalobce, které však proběhlo již před 20 lety. Zdůraznil složitost a nejednoznačnost pojmu „pronásledování“, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008. Je přesvědčen, že jím uváděné skutkové okolnosti jsou způsobilé být posuzovány z pohledu ustanovení § 12 a násl. zákona o azylu, ve správním řízení reálně popsal své obavy z pronásledování a tyto vycházejí ze skutečného stavu věci.

4. Napadené rozhodnutí žalobce považuje za pečlivě zpracované, avšak vycházející z domněnek nikoliv z důkazů. Rovněž je považuje za zatížené skutečností, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za přečin krácení daní. Uvedl, že v době podání žaloby byl již podmínečně propuštěn.

5. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas se žalobními námitkami a navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na napadené rozhodnutí, obsah správního spisu, na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce a použité informace o zemi původu, které označil za aktuální, zcela dostatečné a objektivní. Napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné, nesprávné či nezákonné. Dle jeho názoru byl v dané věci zjištěn skutečný stav věci, bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, a byly opatřeny potřebné podklady pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však správní orgán nedospěl k závěru, že by žalobce splňoval podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž zdůraznil, že napadené rozhodnutí nebylo ovlivněno skutečností odsouzení žalobce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť toto nemělo na rozhodnutí žádný vliv.

IV. Posouzení věci krajským soudem

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání postupem a za podmínek stanovených v ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

8. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 21. 6. 2021 žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany v České republice.

9. Dne 24. 6. 2021 poskytl údaje k podané žádosti, v nichž uvedl kumyckou národnost s místem narození a rovněž posledním místem bydliště ve vlasti v Machačkala, Dagestán, kde stále vlastní dům, v němž dnes nikdo nežije. Dále uvedl, že vyznává islámské náboženství, že není členem žádné politické strany a nikdy se politicky neangažoval. Od roku 2004 je rozvedený a v České republice má dvě zletilé děti, které mají české státní občanství. K průběhu poslední cesty do České republiky zmínil, že přicestoval dne 21. 8. 2018 po asi třech dnech jízdy automobilem na základě vlastního cestovního dokladu. V České republice měl povolení k trvalému pobytu a následně již nevycestoval. Sdělil, že v České republice žije od roku 2001, v témže roce podal první žádost o azyl a následně po skončení azylového řízení mu byl v roce 2006 udělen trvalý pobyt, který mu byl zrušen 25. 5. 2021 z důvodu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Jeho zdravotní stav je dobrý, bez omezení. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že je tu již dlouho (20 let), má tady děti a nechce je opustit. Jako druhý důvod uvedl, že se v České republice seznámil s přítelkyní, Ukrajinkou, a chtěli uzavřít manželství, ale nemohou žít ani v Rusku ani na Ukrajině, neboť žadatel je muslim a partnerka pravoslavná křesťanka. V dubnu 2018 se žadatel pokusil jet na Ukrajinu, kam nebyl vpuštěn z důvodu ruské státní příslušnosti. V létě 2018 mu otec sdělil, že pokud si vezme Ukrajinku, nemá se již vracet domů. Proto chtějí žít v České republice, jiné důvody nemá.

10. Pohovor byl se žalobcem proveden téhož dne. Při něm uvedl, že od roku 2006 byl v Rusku asi čtyřikrát, naposledy právě v létě v roce 2018 za účelem návštěvy rodičů. Při vycestování z Ruska neměl nikdy problém s výjimkou problémů na hranici s Ukrajinou v roce 2010, od té doby jezdí výlučně delší cestou přes Bělorusko. Problémy neměl ani s vystavením cestovních dokladů. V návratu do Ruska mu nic nebrání kromě přítelkyně a dětí, které žijí v České republice. Bydlí v bytě v Praze 4 již od roku 2004, jednou za tři měsíce za ním přijíždí přítelkyně z Ukrajiny, s níž se zná od roku 2017 z práce. Přítelkyně si nevyřídila dlouhodobé povolení k pobytu, protože se na Ukrajině stará o starou nemocnou matku. Svatbu plánovali teoreticky, ale matka přítelkyně je nemocná, tak to nechali do budoucna a zatím přítelkyni o ruku nepožádal, ale mluví o tom a chtějí se vzít a žít v Praze. Problémem jsou rodiče žalobce, kteří si svatbu nepřejí kvůli náboženství, neboť praktikují muslimskou víru a zákony a podle nich si smí vzít jen muslimku. Přítelkyně o konvertování k islámu uvažuje, neodmítla je, žalobce ji ale nenutí, protože ani on sám není dokonalý muslim a uznává, že není třeba měnit víru, aby spolu mohli dva žít. I proto chtějí žít v České republice, kde na ně není činěn tlak ve vztahu k náboženství. Stěhování do Ruska by nebylo jednoduché kvůli ukrajinsko – ruským vztahům. Ohledně trestního stíhání žalobce sdělil, že spáchal trestný čin krácení daně a byl mu udělen trest odnětí svobody na 2 roky nepodmíněně, k výkonu nastoupil dne 21. 5. 2019 a propuštěn byl dne 26. 6. 2020 s podmínkou do roku 2028. Trest vyhoštění z České republiky mu uložen nebyl. Děti žijí stále s matkou, syn pracuje, dcera studuje a rovněž nepravidelně pracuje na uměleckých zakázkách, oba jsou zcela soběstační. S žalobcem jsou v pravidelném telefonním i osobním kontaktu. Po rozvodu zůstal žalobce v České republice kvůli dětem, jinak by se vrátil do Ruska.

11. Ve správním spise jsou dále založeny informace, které správní orgán shromáždil v průběhu správního řízení, a to Informace OAMP ze dne 17. 6. 2021 – Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi; Výroční zpráva Human Rights Watch 2021 o Rusku; Informace OAMP – Ruská federace ze dne 24. 1. 2020, Ukrajinci v Ruské federaci, Demografie, postavení smíšená manželství s přihlédnutím k Dagestánu; Zpráva Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) publikovaná v roce 2021 – Ruská federace, Přehled údajů o zemi za rok 2020 a žalobcův opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob. Dne 20. 7. 2021 byl žalobce seznámen s podklady pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, k podkladům se vyjádřit nechtěl, neuvedl další doplnění podkladů ani další skutečnosti nebo nové informace, které měl žalovaný vzít v potaz při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

12. Dne 21. 7. 2021 vydal žalovaný rozhodnutí ve věci, čj. OAM–421/ZA–ZA11–ZA03–2021, jímž žalobci mezinárodní ochranu ve smyslu § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona o azylu neudělil.

13. Krajský soud na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012–47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

14. Rovněž je třeba poznamenat, že úkolem soudu je přezkoumat žalobu v mezích žalobních bodů, jak je zmíněno výše, přičemž právě míra podrobnosti tohoto přezkumu se odvíjí od konkrétnosti žalobní argumentace. Žalobce vyslovil pouze velice stručný nesouhlas s napadeným rozhodnutím, provedenými důkazy a závěry žalovaného. Žalovaného nařkl ze zjednodušeného pohledu na věc a z toho, že hodnocení rozhodnutí je postaveno na domněnkách nikoliv důkazech. V žalobě však nezazněla konkrétnější námitka či tvrzení ze strany žalobce, veskrze se jedná spíše o jeho obecný nesouhlas, žalobcem přednesené námitky nereagují na podrobné úvahy žalovaného k jednotlivým institutům azylového práva ani k závěrům žalovaného, proč nesplnil jednotlivé konkrétní podmínky pro jejich udělení.

15. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá–li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 nebo § 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda–li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

16. Žalobce ve svém žalobním bodu týkajícím se pronásledování toliko obecně namítl, že se domnívá, že jím uváděné skutkové okolnosti jsou způsobilé být posuzovány z pohledu ustanovení § 12 a následující zákona o azylu. Zmínil, že popsal zcela reálně své obavy z pronásledování vycházející ze skutečného stavu věci. Upozornil, že objektivně může danou situaci posoudit jen ten, kdo má v zemi kořeny a žil tam. Rovněž hodnotil složitost výkladu pojmu „pronásledování“, odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008 a rovněž zmínil, že „Vrchní soud při výkladu Ženevské úmluvy z r. 1951 připomněl, že Úmluva nevyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu byl obětí pronásledování. Požadavkem Úmluvy je toliko, aby pociťoval odůvodněné obavy z pronásledování“. Žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by měly plynout zmíněné obavy žalobce z pronásledování, však v žalobě nezmínil.

17. K tomu krajský soud uvádí, že důvody udělení azylu upravuje zákon o azylu v ustanovení § 12 tak, že azyl se udělí cizinci, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

18. Pronásledování je v § 2 odst. 4 zákona o azylu definováno jako „závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování“.

19. Podrobnější definici pronásledování obsahuje čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle nějž je pronásledováním jednání, které je: „a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“ Následující odstavec 2 čl. 9 kvalifikační směrnice uvádí demonstrativní výčet jednání, jež lze považovat za pronásledování: „a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice; f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“ 20. Krajský soud po prostudování správního spisu (vycházeje zejména z odpovědi žalobce na otázku 13 ve formuláři poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, že nemá politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani skupiny a nikdy se politicky neangažoval) ve shodě se žalovaným konstatuje, že žalobce nebyl vystaven žádnému jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako azylově relevantní pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Krajský soud souhlasí s hodnocením správního orgánu, že žalobce nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Nadto v žalobě žalobce ani nevznesl žádné námitky či konkrétní výhrady ve vztahu k neudělení azylu ve smyslu tohoto azylového důvodu. Žalobce fakticky své žalobní námitky směřoval k azylovému důvodu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, ač je obecně uvedl odkazem na § 12 a následující.

21. Pokud jde tedy o azylový důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu, z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že žadatel o mezinárodní ochranu musí kumulativně splnit následující prvky definice uprchlíka: (1) Musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování; (4) ochrana v zemi původu selhala; (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).

22. Posuzování odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, jelikož přezkum udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu je postaven na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatelů do země původu. Jedná se tedy, obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní rozhodování. Samotné ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem. Zkoumána je možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická. Z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice pak vyplývá, že pokud vyjde najevo skutečnost ukazující na „předchozí pronásledování žadatele, jedná se o závažný ukazatel odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpeční utrpění vážné újmy“.

23. Žalovaný se zabýval podrobně otázkou udělení azylu z důvodu dle § 12 písm. b) zákona o azylu na stranách 3, 4 a 5 napadeného rozhodnutí a nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v předmětném ustanovení anebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. S takovým závěrem se krajský soud ztotožňuje. Žalobce sám během pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že mu „nic nebrání v návratu do země původu, a kdyby neměl přítelkyni a děti, mohl by se do Ruska bez problému vrátit. Žádný problém v tom nevidí.“ Rovněž uvedl, že v Rusku opakovaně v předchozích letech navštěvoval své rodiče a nikdy neměl problém ani s vycestováním z Ruska (s výjimkou jednoho incidentu na rusko–ukrajinských hranicích v roce 2010, což řešil následně cestou přes Bělorusko), neměl ani problémy s vyřízením cestovních dokladů.

24. Jako hlavní důvod své žádosti o mezinárodní ochranu žalobce opakovaně zmínil skutečnost, že v České republice žijí jeho zletilé a soběstačné děti, a rovněž vztah k přítelkyni, která je ukrajinské státní příslušnosti a žije na Ukrajině, v České republice nemá povolení k pobytu a za žalobcem pouze dojíždí. Nejsou sezdáni, podle výpovědí žalobce pouze teoreticky plánují, že by se vzali, s čímž z náboženských důvodů nesouhlasí žalobcovi rodiče a otec žalobci při poslední návštěvě řekl, že pokud si přítelkyni vezme, nemá se domů vracet. Přesto, že žalobce přítelkyni dosud nepožádal o ruku a jedná se pouze o hypotetické úvahy, ověřil žalovaný případné následky sňatku žalobce s Ukrajinkou i s konkrétními dopady v Dagestánu (autonomní republika v rámci Ruské federace, v níž žalobce vlastní dům), do spisu založil Informaci OAMP ze dne 24. 1. 2020 – Ukrajinci v Ruské federaci, Demografie, postavení a smíšená manželství s přihlédnutím na Dagestán, a uzavřel, že okolnost smíšeného (národnostně či nábožensky) manželství není v Rusku výjimečná (zejména rusko–ukrajinská manželství jsou častá) a sama o sobě nenasvědčuje možnosti pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a to ani na území Dagestánu, kde teoreticky a v závislosti na konkrétním místě bydliště může být lépe tolerováno nábožensky smíšené manželství v případě konverze křesťanky k islámu. V tomto směru krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že v případě, že by žalobce s přítelkyní nechtěl akceptovat takový eventuální přístup na některých místech Dagestánu, nic mu nebrání pobývat v rámci Ruské federace v jiné oblasti či městě, kde jsou taková smíšená náboženství častá (nebo alespoň častější) a tolerována, a proto žalovaný správně uzavřel, že neshledal u žalobce při návratu do země původu důvodnou obavu z pronásledování a z důvodu v § 12 písm. b) zákona o azylu žalobci azyl rovněž neudělil.

25. Krajský soud dále uvádí, že žalovaný dostatečně odůvodnil i neudělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu, neboť nebyl ze strany žalobce tvrzen a ani ze strany žalovaného nalezen žádný rodinný příslušník žalobce ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o azylu, jemuž by byl udělen azyl. Rovněž neudělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu bylo žalovaným řádně odůvodněno a nenaplňuje prvky libovůle, neboť k tomu nebylo v případě žalobce opodstatnění, ostatně k neudělení azylu z těchto důvodů žalobce žádné žalobní námitky nevznesl.

26. Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

27. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

28. V odůvodnění této části rozhodnutí vycházel žalovaný jak z informací sdělených žalobcem, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které opět ve svém rozhodnutí konkrétně vymezil. Ty lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a žalovaný se s nimi vypořádal při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž správně uvedl, že článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je nutno ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vykládat tak, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 zmíněné úmluvy. Aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj zmíněný článek 3, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Takové nebezpečí přitom lze shledat pouze tam, kde hrozí reálně a bezprostředně, nikoliv tam, kde nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat.

29. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany na stranách 6 až 9 napadeného rozhodnutí. Po provedeném přezkumu má krajský soud za to, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a odkazuje na ně, jak připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. Nejvyššího správního soudu.

30. Krajský soud po zhodnocení výpovědí žalobce, důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a podkladových informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu.

31. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení § 14b zákona o azylu upravuje doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny. Krajský soud konstatuje, že žalovaný správně uzavřel, že takovou doplňkovou ochranu nelze žalobci udělit, neboť ze strany žalobce nebyla tvrzena a ani ze strany žalovaného nebyla dohledána žádná osoba, která by naplnila v souladu s předmětným ustanovením definici rodinného příslušníka ve vztahu k žalobci a byla ji udělena doplňková ochrana.

32. Závěrem nutno uvést, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu, které je nutno posuzovat u každého žadatele individuálně. Nelze přitom přisvědčit, že by pouhá skutečnost, že žalobce v České republice pobývá již 20 let a subjektivně považuje za nespravedlivé, aby mu nebylo umožněno zde pobývat i nadále na základě poskytnutí mezinárodní ochrany, mohla založit právo na azyl. Rovněž vztah s přítelkyní ukrajinské státní příslušnosti, která nemá k České republice žádný azylově relevantní vztah, sama žije v Ukrajině a do České republiky za žalobcem pouze dojíždí na návštěvy, nemá ve vztahu k poskytnutí mezinárodní ochrany žalobci žádný dopad.

33. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), přičemž neporušil ani zásadu volného hodnocení důkazů. Krajský soud tak neshledává důvodnou ani námitku žalobce, že by žalovaný vyšel z domněnek a nikoliv důkazů a nesprávně tak zjistil skutkový stav.

34. Ve vztahu k žalobcovu odsouzení za trestný čin krajský soud nemůže přisvědčit ani žalobní námitce, že by žalovaný zatížil své řízení touto skutečností. Žalovaný zjistil skutkový stav v souladu se správním řádem, jak již soud uvedl výše. V otázce odsouzení žalobce se žalovaný vyjádřil toliko ve vztahu k případnému pobytovému oprávnění žalobce při eventuálních cestách za svými zletilými dětmi do České republiky, kdy mu ani odsouzení nebrání v získání krátkodobého povolení k pobytu až na dobu 90 dnů. Ve vztahu k jednotlivým azylově relevantním důvodům však žalovaný otázku spáchaného trestného činu žalobcem nehodnotil.

V. Závěr a náklady řízení

35. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

36. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.