28 Az 67/2010 - 54

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobkyně: a) H. F., b) nezl. H. I. B., zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2010, č. j. OAM-15/LE-05-K03- 2009, takto:

Výrok

I. Žaloba se v té části, ve které žalobcům nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného se v té části, ve které žalobcům nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. -2-

Odůvodnění

Žalobkyně požádala jménem svým a jménem svého nezl. syna o udělení mezinárodní ochrany. Důvody své žádosti spojila s problémy, které měl v Sýrii její manžel a pro které celá rodina zemi opustila. Jednalo se o problémy v souvislosti s oslavami svátku Newroz a dále byl její manžel nařčen z pašování cigaret. Kvůli těmto událostem byl vězněn a orgány policie fyzicky napadán. Nebyl schopen uhradit vysokou pokutu, a proto se rozhodl Sýrii opustit. Žalobkyně spolu s nezl. synem nechtěla rozbít rodinu, a proto manžela následovali. V případě návratu se obává uvěznění. Uvedená tvrzení doplnil správní orgán o informaci o zemi původu, vzal v úvahu příběh manžela žalobkyně, který označil s odkazem na zjištěné rozpory jako nevěrohodný. Žalobkyni a nezl. synovi mezinárodní ochranu podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neudělil. Na tomto místě odůvodnění bude vhodné doplnit fakta krajskému soudu známá z jeho úřední činnosti a mající bezprostřední vztah k případu žalobkyně a jejího nezl. syna. Žádost o mezinárodní ochranu podal ve stejný čas rovněž manžel žalobkyně, samostatnou žádost podala též nezl. dcera žalobců, která se narodila již na území České republiky. Krajský soud tak činí proto, že žalobkyně své problémy a případné potíže nezl. syna dávala do přímé souvislosti s potížemi svého manžela a jeho problémy přiměly k odchodu celou rodinu. Příběh manžela žalobkyně vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodný, a proto se v otázce neudělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu ztotožnil se závěry a odůvodněním rozhodnutí, které ve věci učinil správní orgán. Odlišný pohled zaujal soud k otázce neudělení tzv. doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, kdy se ztotožnil se žalobními námitkami a rozhodnutí v této části zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Případy výše zmíněné jsou vedeny u zdejšího soudu pod sp. zn. 28Az 66/2010 a pod sp. zn. 28Az 68/2010. Žaloby projednal krajský soud ve stejný den. S přihlédnutím ke stejnému výroku rozhodnutí ve všech třech případech krajský soud podotýká, že obdobná bude rovněž argumentace použitá při odůvodnění přezkoumávaných věcí. Nyní k případu žalobkyně a nezl. syna: žalobou doručenou krajskému soudu se žalobkyně domáhala přezkoumání uvedeného rozhodnutí. Ve shodě se svým manželem namítala porušení § 3 a § 50 odst. 3 zák.č. 500/2004 Sb., správního řádu. Tvrdila, že získané informace se jednak nepromítly do posouzení odůvodněnosti jejích, jednak – a to zejména k hodnocení důvodnosti žádosti z pohledu § 14a zákona o azylu – se jedná o informace neaktuální. Zdůraznila diskriminaci kurdského etnika a vytkla žalovanému, že daný problém bagatelizoval. Konstatovala, že spolu s manželem prokázali důvodné obavy a v případě návratu by jím hrozilo vězení, jak se lze domnívat z výroční zprávy Amnesty International z roku 2009 či ze -3- zprávy MZ USA z března 2010. Tím by došlo k narušení rodinných vazeb s nezl. dětmi. Závěrem žádala jménem svým i jménem nezl. syna zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný reagoval vyjádřením s datem 24. 1. 2011. Tradičně shrnul žalobní námitky, odkázal na obsah správního spisu, shromážděné důkazy a přednesy žalobkyně. Rovněž neopomněl zdůraznit provázanost případu žalobkyně a nezl. syna s příběhem jejího manžela. Připomněl, že sama žalobkyně uvedla za důvod podání žádosti problémy manžela v Sýrii. Jeho žádost posuzoval správní orgán samostatně a z důvodů nevěrohodnosti jeho výpovědi nevyhověl. Sama žalobkyně žádné problémy s orgány státní moci nezmínila, toliko v obecné rovině upozornila na diskriminaci a absenci základních práv Kurdů žijících v Sýrii. S přihlédnutím k obsahu shromážděných informací správní orgán neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu a rovněž tak neshledal naplnění podmínek pro udělení tzv. doplňkové ochrany. Poukázal na zprávu švýcarského Spolkového migračního úřadu z října 2009 a dále na zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie z roku 2009. Zpráva sice připouští možnost uvěznění v případě návratu, tento akt mohl postihnout manžela žalobkyně, neboť syrské úřady nechtějí ve vězení žádné děti. Především však zdůraznil, že jsou obavy z uvěznění v souvislosti s neúspěšnou žádostí o udělení mezinárodní ochrany nepodložené, neboť neúspěšný žadatel o azyl nebude považován za protivníka režimu jen proto, že požádal o azyl v zahraničí. Při rozhodování o doplňkové ochraně vycházel z obsáhlých informací o zemi původu, se kterými byla žalobkyně seznámena. Žalobní námitky považoval za nedůvodné z hlediska zákona o azylu, trval na zamítnutí žaloby. Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu za přítomnosti všech účastníků, zástupce žalobce a tlumočníka kurdského jazyka. V mezích žalobních bodů krajský soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. -4- Soud se seznámil s obsahem správního spisu, který obsahoval žádost žalobce, pohovor konaný dne 19. 3. 2009 a doplňující pohovor z 12. 7. 2010. Žalovaný shromáždil informace o Sýrii a to z různých informačních zdrojů. Při rozhodování vycházel z informace MZ USA z 11. března 2010 týkající se Sýrie s názvem – Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2009, Infobanky ČTK zahrnující poslední zprávu z 21. dubna 2010, , z Posudku Evropského centra pro kurdská studia a občanství kurdského obyvatelstva z 25. listopadu 2009 zaměřeného na možnost týrání při návratu do Sýrie, Informace MZV ČR čj. 114413/2009-LPTP ze dne 31. srpna 2009 (syrský zatykač), Informace MZV ČR čj. 123826/2008-LPTP ze dne 22. července 2008 zaměřenou na postavení kurdské menšiny včetně Kurdů bez státního občanství, Informace Human Right Watch z ledna 2009 o potlačování kurdských práv v Sýrii, Informace vypracované dne 15. 5. 2006 oddělením CEDOCA Belgického království zaměřenou na ilegální vycestování ze země a návrat do země, Výroční zprávy Amnesty International z 28. května 2010 (události za rok 2009), Informace MV Velké Británie ze 17. února 2009 obsahující směrnici pro posuzování žádostí o azyl ve vztahu k žadatelům ze Sýrie, Informace švýcarského Spolkového migračního úřadu z 19. října 2009 řešící problematiku ilegálního vycestování a delšího pobytu v zahraničí, z informace téže instituce ze 6. března 2009 mapující aktuální situaci Kurdů v Sýrii, z Informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky z 1. května, z Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) z 23. října 2008. Disponoval lékařskými zprávami, kterými žalobkyně dokladovala své zdravotní potíže v souvislosti s porodem. Rovněž se před rozhodnutím ve věci samé snažil ověřit věrohodnost přednesu žalobkyně porovnáním s informacemi poskytovanými jejím manželem. Do soudního spisu doložila informaci o situaci Kurdů v Sýrii zjevně získanou z internetu, nicméně nebylo možné identifikovat zdroj. Informace proto pro soud neměla zásadnější vypovídací hodnotu, zejména s přihlédnutím k tomu, že situaci Kurdů v Sýrii již zachycovaly zprávy z jasných informačních zdrojů shromážděné žalovaným v průběhu správního řízení. Žalobkyně ve své konkrétní věci přednesla tento příběh: v Sýrii žila nejprve s rodiči, kteří žijí doposud a s nimiž je žalobkyně v kontaktu. Vyznává islám, hlásí se ke kurdské menšině, politicky se v zemi žádným způsobem neangažovala ona ani nikdo z jejích blízkých. Opakovaně sdělila, že se rodina měla dobře, manžel vlastnil pozemky, ekonomická situace rodiny, kam zařadila rovněž své rodiče, byla velmi dobrá. Stejně tak jako v případě manžela považuje krajský soud za nezbytné stručně zachytit jednotlivé informace poskytované žalobkyní v průběhu řízení před správním orgánem a posléze i před samotným soudem. Činí tak se záměrem podpořit či vyvrátit pravdivost příběhu její rodiny a s tím související možné azylové důvody. Žalobkyně do České republiky přicestovala v lednu 2009 a do žádosti o udělení mezinárodní ochrany problémy rodiny situovala jednoznačně a bez -5- jakéhokoli zaváhání do roku 2008. Jednalo se o tytéž okolnosti, které uváděl manžel – účast manžela na oslavách svátku Newroz v březnu 2008 v Kámišli a obvinění z pašování cigaret při pobytu ve vesnici Amer. Lze předpokládat, že časové údaje svého příběhu měla v ještě čerstvé paměti. V žádosti uplatněné dne 15. ledna 2009 uvedla, že manžel ukryl u nich v domě jednu účastnici oslavy (demonstrace). Teprve druhý den přišli policisté, ženu již nenašli, ale našli kurdské symboly, a proto odvezli manžela žalobkyně. Domů se vrátil až za měsíc, rodinu obtěžovala návštěvami policie, a proto se odstěhovali na venkov. Zde byl žalobce po zásahu policie obviněn z pašování cigaret. Ničeho se přitom nedopustil, a proto ze země odjeli. Cestovali přes Damašek, letecky do Káhiry, kde setrvali asi 4 dny a poté do České republiky. V pohovoru k žádosti konaném dne 19. 3. 2009, tedy ještě s velmi krátkým časovým odstupem od doby příletu, potvrdila pravdivost poskytnutých informací. Nejprve znovu popsala situaci tak jako při žádosti, posléze doplnila, že se ukryly ženy dvě, které následně bez potíží odešly. K uvěznění manžela uvedla, že v Kámišli byl vězněn 1 měsíc, po události ve vesnici Amer 1 a půl měsíce. Připustila, že s policií osobně problémy neměla, případ s cigaretami řešili s manželem, který následně dostal pokutu 7 miliónu syrských liber. Znovu potvrdila velmi dobrou ekonomickou situaci své rodiny (vlastnili dům, manžel měl hodně pozemků), přesto pokutu odmítli zaplatit, když se manžel ničeho nedopustil – „Naše situace byla dobrá, ale 7. mil. zaplatit za nic, nezaplatili jsme ji .“ (čl. 44 správního spisu). Zajistili proto advokáta a manžel si podal odvolání. Jakékoli další problémy týkající se její osoby, nezl. syna jako druhého žalobce či členů rodiny popřela s tím, že Sýrii opustila proto, že se tak rozhodl její manžel a ona nechtěla zničit rodinu. Doplnila, že manželovi budou zaslány dokumenty mající vztah k potížím v souvislosti s obviněním z pašování cigaret. Zdůraznila, že porodila nezl. dceru, porod byl císařským řezem a její zdravotní stav není úplně dobrý. V doplňujícím pohovoru v zásadě potvrdila informace shora uvedené s tím, že když byli v Egyptě, tak se dozvěděli o exekuci na jejich majetek. Při jednání soudu dne 8. června 2011 situovala oba výše popsané problémy manžela do roku 2007. Krajský soud připomíná, že se to stalo poté, kdy projednal žalobu jejího manžela, následně učinil přestávku a žalobkyni poté kladl tytéž otázky jako manželovi. Dle jejího vysvětlení rok 2008 trávili 3 – 4 měsíce ve vesnici Amer, poté 5 měsíců v Damašku a poté v Egyptě. Doklady k vycestování si zařizovala za pomoci manžela v Hasace s tím, že se tak zřejmě stalo v době, kdy ještě žili na vesnici. Pas jí byl vydán v den podání žádosti. Nedokázala soudu vysvětlit, jak je možné, že cestovní pas byl vydán 17. 11. 2008, tedy dle jejího předchozího přenesu se tak mělo stát v době, kdy už byla s rodinou v Egyptě. Krajský soud byl v průběhu projednání této žaloby seznámen s informacemi, které tvrdil manžel žalobkyně ve svém vlastním řízení včetně listinných důkazů -6- majících dokladovat problémy v souvislosti s pašováním cigaret. Jednotlivé listiny mapují situaci od roku 2007 (rozhodnutí o pokutě z 22. 11 2007), předvolání k soudu na 15. 3. 2009, sdělení advokáta žalobce, který jej zmocnil pro zastupování před trestním i celním soudem s tím, že advokát oba případy přezkoumal a konstatoval, že jsou stále ve fázi vyšetřování. Poté, kdy správní orgán neshledal příběh žalobce s ohledem na zřejmé rozpory, které dotyčný nevysvětlil, věrohodným a krajský soud jeho závěr ověřil a plně se s ním ztotožňuje, podrobil „testu věrohodnosti“ informace přednášené žalobkyní. Je pravdou, že její výpověď před správním orgánem se jevila oproti přednesům jejího manžela poměrně konzistentní, nicméně porovnáním výpovědí manželů již v řízení před správním orgánem bylo možné vysledovat nesoulad (potíže v Kámišli, počet ukrytých žen, příchod policie a zatčení žalobce, délka uvěznění v obou případech atd.). O nevěrohodnosti předloženého příběhu nemá pak krajský soud po proběhlém jednání a přednesech žalobkyně a jejího manžela již pochybnosti žádné. Tento svůj rezolutní závěr činí u vědomí relativně nízkého stupně dosaženého vzdělání u obou manželů (pokud se tomuto dá s přihlédnutím k jejich schopnostem vycestovat bez potíží ze Sýrie, obstarat si potřebné formality, orientovat se v naprosto cizím prostředí apod.) uvěřit. Zejména v případě žalobkyně, které neměla v průběhu řízení před správním orgánem žádné pochybnosti o správnosti jí uváděných časových údajů, je s podivem, že poté, když obdrželi listiny týkající se pašování cigaret, kde je jedno z rozhodnutí o pokutě datováno 22. 11. 2007, následně při jednání soudu změnila svoji výpověď a problémy manžela situovala do roku 2007 – ostatně stejně tak učinil i její manžel. Po této časové změně popsala na výslovný dotaz soudu pobyt rodiny v průběhu roku 2008 – dle jejího přednesu měla rodina být v Egyptě přinejmenším již od září 2008, ačkoli pas byl vystaven 17. 11. 2008 a dle tvrzení žalobkyně si jej měla vyřizovat ještě za svého pobytu ve vesnici Amer. Ten ovšem měla rodina ukončit nejpozději v dubnu 2008 přestěhováním do Damašku. Z důvodu prosté logiky a procesu zapomínání by se měla jevit pravdivou výpověď žalobkyně učiněná bezprostředně po příletu do České republiky. Ta zasazovala oba stěžejní problémy bez jakýchkoli pochybností do roku 2008. Problém nastal poté, kdy se žalobkyně a její manžel seznámil obsahem listin, které jim byly zaslány advokátem k případu pašování cigaret. Doklady předložené správnímu orgánu totiž obsahují „rozhodnutí o pokutě“, které bylo ovšem vydáno již v listopadu 2007. Obsahu tohoto důkazu se následně oba manželé pokusili přizpůsobit své původní přednesy, dostali se nicméně do časově nelogických souvislostí a utvrdili tak soud o účelovosti svých přednesů. Krajský soud není schopen předjímat faktické důvody, které vedly žalobkyni a její rodinu k odchodu ze Sýrie. Je ovšem s přihlédnutím k jednoznačně nevěrohodné -7- a stále účelově upravované výpovědi manželů pevně přesvědčen, že důvodem nebyly skutečnosti, se kterými zákon o azylu spojuje možnost udělení mezinárodní ochrany formou azylu. Případ s cigaretami je řešen právní cestou a zájmy žalobce, dle důkazů jím předložených, má hájit jím zvolený advokát. Rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany formou azylu proto krajský soud akceptoval. Zjištěné a výše zachycené rozpory považoval za zcela zásadní, a to i s přihlédnutím k úvahám Nejvyššího správního soudu v Brně k otázce důležitosti věrohodné výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004, kde se říká: že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalosti.“ Krajský soud si je vědom dlouhotrvajících potíží kurdské menšiny v Sýrii, nicméně tato samotná skutečnost, tzn. příslušnost k této menšině, sama o sobě bez dalšího nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování těchto osob, jak lze vysledovat z četných informací o Sýrii. Především však v konkrétním případě žalobkyně nelze pominout, že tato opakovaně označila ekonomickou situaci své rodiny za velmi dobrou, problémy se státními orgány popřela a ze Sýrie odešla výlučně proto, aby zachovala rodinu. O správnosti rozhodnutí žalovaného ve věci neudělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu nemá proto krajský soud žádných pochybností a v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění správního orgánu, s jehož posouzením a závěrem se plně ztotožnil. Skutečnosti umožňující vydat kladné rozhodnutí ve vztahu k § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny) nebyly v řízení zjištěny. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení, konkrétně se týká té části rozhodnutí, kdy žalobkyni a nezl. synovi nebyla udělena mezinárodní ochrana dle § 14 zákona o azylu, tzv. humanitární azyl, může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda -8- správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Krajský soud nepřehlédl, že žalobkyně v průběhu řízení před správním orgánem poukázala na svoje zdravotní potíže v souvislosti s porodem císařským řezem. Při jednání soudu nicméně připustila přiměřenou úpravu daného problému. Soud proto shledal rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu v souladu se zákonem. Správní orgán neměl k dispozici žádné skutečnosti přednesené žalobcem, které by mohly odůvodňovat kladné rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Stejně tak jako v případě manžela žalobkyně se ovšem krajský soud neztotožnil s tou částí výroku rozhodnutí, která se vztahuje k ust. § 14a a § 14b zákona o azylu, tedy k otázce návratu žalobkyně a nezl. syna do Sýrie. Žalovaný při posuzování otázky návratu logicky vycházel ze znění zákona, kdy se dle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud se při posuzování této otázky zabýval především tím, zda-li správní orgán respektoval zásadní požadavek na objektivitu (věcnou i časovou) -9- informací o zemi původu tak, jak předpokládá ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71 Nejvyšší správní soud v Brně. Ten konstatoval, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“ Pokud krajský soud v intencích požadavků Nejvyššího správního soudu na kvalitu a aktuálnost informací sloužících jako podklad pro rozhodnutí shora uvedených a s přihlédnutím k žalobním námitkám ověřil shromážděné zprávy o Sýrii, tak zjistil, že informace zejména z hlediska časové aktuálnosti nemohou obstát. Je dobré připomenout, že předmětem žaloby je rozhodnutí správního orgánu vydané dne 29. 9. 2010. Žalovaný při posuzování otázky možného návratu do Sýrie, aniž by hrozilo navrátivším se skutečné nebezpečí vážné újmy, vycházel z informací, které hodnotily situaci v Sýrii do roku 2009. Jistě by bylo možné se v některých případech spokojit s informací staršího data a krajský soud sám takové důkazy akceptuje, pokud tento postup umožňuje společensko-politická a bezpečnostní situace v té které zemi. Takovýto postup ovšem v případě Sýrie možný není, neboť se jedná o zemi, ve které dodržování lidských práv výrazně zaostává za představou demokratického státu. S přihlédnutím k obecně známému vývoji společensko-politické a bezpečnostní situaci v Sýrii, jež se počátkem roku 2011 poměrně dramaticky vyhrotila, jak vyplývá z informací poskytovaných hromadnými sdělovacími prostředky, je soud přesvědčen, že bylo namístě, aby správní orgán při rozhodování o otázce návratu vycházel z důvodů výše vysvětlených z co možná nejaktuálnějších informací. Nestalo se tak, a proto s přihlédnutím k žalobní námitce ve směru nesprávného posouzení doplňkové ochrany krajský soud v tomto rozsahu napadeného rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten po ověření aktuální situace v Sýrii o možnosti vycestování žalobkyně a nezl. syna opětovně rozhodne. I kdyby však byly informace dostatečně aktuální v době, kdy rozhodoval správní orgán, krajský soud by s ohledem na vývoj situace v Sýrii postupoval nicméně stejně. Přiměřeně lze podle přesvědčení soudu v konkrétním případě rovněž vycházet z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, čj. 2 Azs 48/2007-71, které zachycuje následující stanovisko: „ Při posuzování překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala až po rozhodnutí správního orgánu, tehdy, pokud tato změna podle konkrétních skutkových okolností případu je natolik podstatná a intenzivní, že by mohla představovat „reálné nebezpečí“, že žadatel bude vystaven mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu [čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.)], anebo pokud by díky této změně bylo „přiměřeně pravděpodobné“, že v případě návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů uvedených v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.).“ -10- Po zvážení žalobních námitek a v kontextu s dosud shromážděnými důkazy včetně odkazu na rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu v Brně a momentální situaci v Sýrii dospěl krajský soud k přesvědčení, že je namístě rozhodnutí žalovaného ohledně negativního rozhodnutí ve smyslu § 14a (§ 14b) zákona o azylu zrušit. Z výše uvedených důvodů krajský soud posoudil žalobu v této části jako důvodnou, a proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. toliko v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Po doplnění dokazování ve směru uvedeném, tedy po zajištění zcela aktuálních informací o situaci v Sýrii, pak správní orgán opětovně rozhodne. V té části, ve které nebyl žalobkyni a jejímu nezl. synovi udělen azyl dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobci, kteří měli ve věci z části úspěch, své konkrétní náklady řízení nespecifikovali.

Poučení