28 Az 9/2013 - 54

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: S. N., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.6.2013, č.j. OAM-109/ZA-ZA04-ZA14- 2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí správního orgánu, stručný příběh žalobkyně, shrnutí obsahu žaloby a vyjádření žalovaného Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Pro další pochopení souvislostí je vhodné předestřít, že spolu se žalobkyní podal žádost o udělení mezinárodní ochrany také její manžel. Ani on nebyl se žádostí úspěšný a stejně tak se žalobou, kterou projednal zdejší soud pod sp. zn. 28Az 9/2013 ještě předtím nežli započalo jednání v této konkrétně popisované věci. Je namístě zdůraznit, že žalobkyně odvozuje jí tvrzené problémy v Gruzii, důvod ochodu a obavy z návratu od skutečností týkajících se problémů tvrzených jejím manželem. V záhlaví označené rozhodnutí tak rovněž napadla včas podanou žalobou. Tvrdila pochybení správního orgánu ze stejných důvodů jako její manžel, tedy pochybení spočívající zejména v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tedy v rozporu s § 3 a § 50 odst. 4 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád. Připustila, že sama nebyla členkou žádné politické strany či hnutí, nicméně zdůraznila politickou angažovanost manžela ve straně Národního hnutí prezidenta Saakašviliho a to od roku 2007. Ten se aktivně zapojoval do politického dění a stranu podporoval rovněž finančně. V předvolební kampani v říjnu 2012 rovněž aktivně vystupoval a hájil zájmy strany včetně finanční podpory předvolební kampaně. Poukázala na diskriminační přístup státních orgánů vůči její osobě a stejně tak vůči osobě manžela. Zmínila výhružky, uzavření podniku, zablokování účtu v bance a to vše bylo i dle jejího přesvědčení vykonáváno ze strany vládních orgánů, policie, finančního úřadu a bezpečnostních složek. Tyto formy represy byly zaměřeny vůči členům strany prezidenta Saakašviliho. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008 čj. 2 Azs 45/2008-74, www.nssoud.cz., který v tomto rozhodnutí přikázal eurokonformní výklad zákona o azylu. Ve shodě s námitkami manžela rovněž odkázala na čl. 9 a 10 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany tzv. kvalifikační směrnice. Připomněla, že je-li jí připisována politická aktivita, poté nemůže správní orgán odmítnout posoudit možnost pronásledování s tím, že se fakticky politicky neangažovala. Žalovanému vyčetla nedostatečně zjištěný skutkový stav, tedy že se nedostatečně seznámil s faktickou situací v Gruzii a vycházel toliko z dílčích zpráv o zemi. Zdůraznila, že její výpověď v průběhu správního řízení plně koresponduje s obsahem zpráv shromážděných žalovaným. Ten se ovšem s danou situací nikterak nevypořádal a konstatoval, že žalobkyně se může ochrany své osoby v Gruzii domáhat. Správní orgán si tak vůbec nezajistil informace o situaci v zemi, když v opačném případě by zjistil, že je vůči stoupencům prezidenta Saakašviliho postupováno tak, jak uvedla žalobkyně. Dle žalobce nevycházel z ustálené soudní judikatury, konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 31. července 2008 č. j. 5 Azs 55/2008-71, který klade při shromažďování informací o zemi původu důraz na relevantnost, důvěryhodnost a vyváženost, aktuálnost a ověřené různé zdroje včetně transparentnosti a dohledatelnosti použitých zpráv. Přesto i tyto informace potvrzují pravdivost situace a nátlak žalobkyní popsaný. Dále v tomto směru odkázala na řadu zpráv publikovaných v různých sdělovacích prostředcích a navrhla je provést k důkazu na podporu opodstatněnosti své žádosti. Za nesprávný označila – stejně tak jako její manžel - závěr žalovaného v tom směru, že v její vlasti má k dispozici účinné nástroje obrany svých práv. Tento závěr ze žádné shromážděné informace nevyplývá. Stejně tak neefektivní se jeví případné vnitřní přesídlení v rámci Gruzie, neboť pronásledování vychází ze strany samotného státu a tato ochrana by nemohla být účinná. Popsanou situaci lze podřadit pod čl. 9 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany tzv. kvalifikační směrnice. V souvislosti s tímto připomněla, že je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná. V případě návratu jí tak z důvodů popsaných hrozí reálné nebezpeční vážné újmy. Požadovala napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. listopadu 2013 popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany a informace jím přednesené, protokol o pohovoru, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí. Tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je politické pronásledování ze strany nové vlády, a to především manžela žalobkyně, který jako člen aktivně vystupoval na podporu Národního hnutí, podílel se i na financování předvolební kampaně, ale po prohraných volbách se stal terčem různých výhružek a spolu s ním i samotná žalobkyně. Tedy potíže manžela, tj. výhružky, blokování účtu nebo ukončení podnikání v případě manžela se dotýká též její osoby. Sama žalobkyně vedla ve města Kutaisi kadeřnický salon, kde se zákaznicemi politické poměry probírala. V jednom případě osobně navštívila předvolební mítink prezidenta Saakašviliho. Správní orgán nesporoval existenci potíží žalobkyní popsaných, nicméně za dané situace jistě měla právo obrátit se na kompetentní orgány se žádostí o vysvětlení důvodů, pro které jí byla uzavřena její živnost. Stejně jako v případě manžela problémy situaovala zejména do období měsíce října a listopadu, ačkoli zemi opustili teprve v březnu 2013 a to navíc s tím, že v Gruzii ponechali své děti, ačkoli obavami o jejich život a zdraví odůvodňovala žalobkyně i manžel jejich odjezd z vlasti. Takové jednání označil správní orgán přinejmenším za nelogické. Zdůraznil, že žalobkyně ani manžel neměli při vycestování z vlasti žádné problémy a stejně tak potvrdil, že jeho děti ani rodiče žádné potíže dosud nemají. Stejně tak nezmínila žádné trestní stíhání proti její osobě či proti osobě manžela. Z těchto důvodů proto žalobci nemohla být žádná z forem mezinárodní ochrany udělena. Trval na správnosti svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. II. Projednání věci krajským soudem, postoje účastníků, situace soudem ověřená ze správního spisu včetně použitých důkazů Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů. Žalobu projednal krajský soud při jednání za přítomnosti obou stran a tlumočníka. V přezkumném řízení provedl důkaz podstatným obsahem správního spisu a konstatoval tyto skutečnosti: Žalobkyně jako státní občanka Gruzie, gruzínské národnosti, středoškolského vzdělání a příslušnice gruzínské pravoslavné církve přicestovala do České republiky spolu s manželem 13. března 2013. Krom psychických potíží, pro které se však neléčí, označila svůj zdravotní stav za normální. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany uplatněné dne 2. dubna 2013 uvedla, že není členkou žádné politické strany ani hnutí, sympatizovala ovšem se stranou Národní hnutí, jejímž čelným představitelem byl prezident Saakašvili. Po volebním neúspěchu v říjnu 2012, kdy zvítězila strana Gruzínský sen v čele s Ivanišvilem započaly problémy žalobkyně a jejího manžela, který byl členem Národního hnutí. Tvrdila, že jim bylo vyhrožováno, byly učiněny kroky k ukončení jejich podnikatelských aktivit a manžel by opakovaně zbit. Z obavy o život a životy dětí Gruzii z obav o život raději opustili. V pohovoru konaném dne 9. dubna 2013 za přítomnosti tlumočníka výše uvedené skutečnosti potvrdila a v zásadě uvedla, že problémy souvisely především s osobou jejího manžela. Zopakovala, že jim bylo vyhrožováno, manžel byl zbit, měli strach posílat děti do školy. Nenechali je provozovat živnosti a manželovi obestavili účet v bance. Situaci přičítali příznivcům vítěze voleb Ivanišviliho s tím, že nová vláda chtěla prosadit pouze stoupence vítězné politické strany. Pomoc nikde nehledali, neboť všechny úřady a důležité pozice jsou obsazeny právě jeho sympatizanty. V ostatních problémech v zásadě odkazovala na přednesy učiněné manželem. Oproti manželovi ovšem tvrdila, že zná hodně lidí s problémy, ale nikoli tak velkými jako měla její rodina. Její manžel v řízení o své žádosti tvrdil opak v tom směru, že řada stoupenců Saakašviliho skončila uvězněním. Potvrdila, že v Gruzii zanechali v péči prarodičů celkem čtyři děti, dle informací jsou bez zásadnějších potíží. Součástí správního spisu jsou tytéž informace, které žalovaný shromáždil ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Správní orgán s jejich obsahem žalobkyni seznámil dle 14. června 2013, žádné zásadní připomínky či návrhy na doplnění dokazování nevznesla. Žalovaný tak hodnotil její příběh na pozadí těchto informací: Informace MZV ČR č. j. 101308/2013-LPTP ze dne 20. května 2013, která byla obsahově zaměřena na postavení členů politické strany „Národní hnutí“ po volbách z října 2012 a dále na postavení neúspěšných žadatelů o meznárodní ochranu v případě návratu do vlasti, Společnou zprávu vypracovanou v rámci spolupráce azylových úřadů Německa, Rakouska a Švýcarska z června 2011 – přehled gruzínského zdravotního systému a rovněž informace obsažené v aktuální databázi ČTK – Gruzie. Součástí dokazování učinil krajský soud také výsledek řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, který uplatnil manžel žalobkyně. Jeho žádost byla správním orgánem zamítnuta a řízení o žalobě proběhlo u zdejšího soudu pod sp. zn. 28A 8/2013 s tím, že žaloba byla shledána nedůvodnou a zamítnuta. Manželka žalobce v zásadě odvozovala důvody své žádosti od důvodů předložených žalobcem, tedy jejím manželem. Při jednání soudu účastníci setrvali na svých návrzích a odkázali na dosud učiněná písemná podání ve věci. III. Právní úprava dopadající na projednávaný případ a hodnocení věci krajským soudem Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování vztahuje pouze na část území státu. Z obsahu předloženého správního spisu se podává, že správní orgán postupoval způsobem obvyklým, tedy nejprve rámcově zjistil důvody, pro které se žalobkyně dovolává ochrany České republiky a poté k jí tvrzeným důvodům provedl pohovor. Žádost následně posuzoval na základě objektivních informací o zemi původu, když žalobkyně žádné důkazy ke svým tvrzením nenabídla a odvolávala se na důvody uvedené manželem. Pokud tedy krajský soud neshledal opodstatněnou žalobu jejího manžela, nemohl tak logicky přijmout odlišný závěr v případě žalobkyně. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. V případě žalobkyně nemohlo být správním orgánem uvažováno o udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť jmenované politické aktivity neuváděla a stejně tak vyloučila členství v politické straně. Jediná účast na předvolebním mítinku či debaty se zákaznicemi o politické situaci jistě nelze pod znění výše uvedeného ustanovení podřadit. Podrobně se k této otázce vyjádřil žalovaný na straně třetí a za dané situace není nutné jeho komentář a závěry opakovat, neboť s nimi krajský soud souhlasí. Dále správní orgán pečlivě rozebral a přiměřeně odůvodnil, proč v problémech popsaných žalobkyní nespatřuje naplnění podmínek pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Je vhodné připomenout, že žalobkyně odvozovala svoji žádost od problémů manžela. Jeho žádosti vyhověno nebylo a stejně tak zdejší soud neshledal důvodnou ani podanou žalobu. Pouze zopakuje, že správní orgán nezpochybnil aktivity manžela žalobkyně, které bylo lze označit za uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak se k dané otázce přiklonil krajský soud, který se rovněž shodl se závěrem žalovaného, že v případě manžela žalobkyně jím přednesené problémy především z hlediska jejich trvání a intenzity nelze postavit na roveň pronásledování z azylověrelevantních důvodů. Krajský soud chápe problémy žalobkyní a jejím manželem popsané, nicméně je přesvědčen, že intenzity pronásledování tak, aby mohla být poskytnuta mezinárodní ochrana formou azylu, nedosáhly. Následující řádky se proto shodují s částí odůvodnění rozhodnutí zdejšího soudu ve věci manžela žalobkyně. Žádný z manželů nebyl významnou či jiným způsobem důležitou postavou politické strany Národní hnutí, nezastával v ní pozici, která by byla nějakým způsobem výjimečná či zvláštní. Navíc se nepokusili ani zjistit důvody a okolnosti, pro které došlo k uzavření jejich provozoven a obstavení účtu v bance. Pokud oba svorně tvrdili, že domáhat se ochrany a pomoci u orgánů a institucí, kde pracovní a vrchnostenské pozice zastávají vítězové voleb není efektivní, pak krajský soud ve shodě s informací obstaranou žalovaným, konkrétně Informací MZV ČR č. j. 101308/2013-LPTP ze dne 20. května 2013, která byla obsahově zaměřena na postavení členů politické strany „Národní hnutí“ po volbách z října 2012, je toho názoru, že žalobce se měl – a soudě dle obsahu informace – rovněž mohl a nápravu poměrů alespoň pokusit. Ze zprávy se, pravda, podává nejednoduchá povolební situace, nicméně v žádném případě z jejího obsahu neplyne, že by občané mající pocit bezpráví nemohli tuto skutečnost oznámit úřadům a požadovat její řešení (viz blíže obsah uvedené informace). Problémy žalobkyní popisované krajský soud nezpochybňuje, představují dle názoru soudu problémy každodenního života při střídání moci dvou významných politických stran ve státě, kde úroveň demokracie nedosahuje obvyklých standardů. Nelze je však paušálně označit za důvody ospravedlňující bez případné „další přidané hodnoty“ možnost udělit mezinárodní ochranu. A právě tu potřebnou „nadstavbu“ žalobkyně ve svém příběhu nepřednesla. Naopak předestřela příběh jasný, byť velmi kusý, bez doložení jakýchkoli podpůrných důkazů. To za situace, kdy svůj odchod plánovala a jako středoškolsky vzdělané osobě jí muselo být jasné, že důkazy podporující její tvrzení mohou být stěžejním „jazýčkem na miskách vah“ při posuzování důvodnosti její žádosti. Stejně jako v případě manžela žalobkyně je zřejmě dobré zmínit rozpor v jejich jinak nikterak složitých přednesech. Jedná se o již zmiňované vnímání situace, kdy žalobkyně označila problémy jejich rodiny za poměrně výrazné, kdy ostatní tak velké problémy jako oni neměli. Na straně druhé její manžel tvrdil, že zná řadu osob, které byly po neúspěšných volbách jako stoupenci Saakašviliho uvězněni. Boj o moc, o vrchnostenské pozice, o ovládnutí státní správy, policie a dalších důležitých složek státní moci s sebou při „střídání moci“ politických stran nese řadu nepopulárních opatření. Je poté otázkou vyspělosti demokratického a společenskopolitického systému té které země, jaké doprovodné jevy takovýto mocenský boj provázejí. Správní orgán ani krajský soud nepopírají, že v Gruzii došlo v povolebním období k napjaté situaci, byl činěn tlak na představitele Národního hnutí a to především na úrovni místních samospráv včetně útoků fyzických, verbálních a to i vůči rodinným příslušníkům. Tento stav nicméně odpovídá úvaze krajského soudu výše zachycené, tedy problematickému střídání stoupenců politických sil. Žalobkyně ani její manžel nebyli žádné významné osoby, aktivity manžela žalobkyně rovněž nelze označit za něčím mimořádnou prezentaci své politické orientace. Rovněž musí krajský soud přitakat žalovanému v nelogickém vysvětlení důvodů, pro které v zemi žalobkyně zanechala děti a prarodiče. Pokud by byl manžel žalobkyně tak významnou osobou a jeho život v důsledku povolební situace ohrožen způsobem jím popsaným, je jen ztěží pochopitelné, že by dal svým „nepřátelům“ napospas v zásadě celou svoji rodinu. Podstatu odchodu žalobkyně a stejně tak jejího manžela krajský soud nerozkryl, úvahy by sice zaznamenat mohl, nicméně ty by se pohybovaly na poli pouhých domněnek. Předestřené okolnosti odchodu a tvrzené obavy z již vysvětlených důvodů neseznal krajský soud za důvody umožňující azyl udělit. Na nezájem o osobu žalobkyně a jejího manžela lze částečně usuzovat i bezproblémovým vycestováním z Gruzie. V ostatním si krajský soud dovoluje odkázat na obsah podrobně odůvodněného rozhodnutí správního orgánu, který se zabýval všemi podstatnými přednesy žalobkyně a kdy jím zjištěné a následně přijaté a odůvodněné závěry plně akceptuje. Pro tento postup nalezl krajský soud oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „ I. Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Z popsaných důvodů proto nepovažoval za nezbytné doplnit dokazování obsahem různých článků o situaci v Gruzii, jak bylo navrhováno v žalobě (§ 52 odst. 1 s.ř.s.). Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu) je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. K udělení azylu z humanitárních důvodů se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Lze tak odkázat na jeho rozhodnutí č.j. 2 Azs 8/2004-55 ze dne 11. března 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Krajský soud následně pouze zopakuje své úvahy, zjištění a závěry, který již přičinil v rozhodnutí týkajícím se manžela žalobkyně, neboť oba případy mají úzkou souvislost. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení. Na území Gruzie v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a případné vycestování žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Z Informace MZV ČR opatřené žalovaným a vyhotovené dne 20. května 2013, tedy z informace z objektivního, věrohodného zdroje a časově aktuální, vyplývá, že neúspěšným žadatelům o udělení mezinárodní ochrany žádný postih při návratu do Gruzie nehrozí. Nezájem gruzínských orgánů o osobu žalobkyně je navíc dokladován i již zmiňovaným vstřícným postojem při vyřizování formalit a dokladů. Krajský soud uzavírá, že neshledal žádné zásadní vady správního řízení, které které byly učiněny předmětem žaloby. Přezkoumávané rozhodnutí bylo dle názoru soudu vydáno v souladu se zákonem, žalobní námitky soud neseznal opodstatněnými, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ( § 78 odst. 7 s. ř. s.). IV. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení