28 C 1/2023 - 146

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do nároku žalobce na to, aby soud uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem za nesprávný úřední postup, ke kterému došlo ze strany žalované nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce ze dne [datum] o informace podle z. č. 106/1999 Sb., které bylo vedeno u Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] a sp. zn. [anonymizováno] [číslo], u Ministerstva vnitra pod sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] a před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], čímž došlo k porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a základního práva na svobodu projevu a na informace (v jeho časové dimenzi) podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a co do nároku žalobce na to, aby soud uložil žalované povinnost zveřejnit tuto omluvu žalobci po dobu 2 měsíců na webových stránkách Ministerstva vnitra.

II. Žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zveřejnit na webových stránkách Policie ČR po dobu 2 měsíců omluvu za nesprávný úřední postup, ke kterému došlo ze strany žalované nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce ze dne [datum] o informace podle z. č. 106/1999 Sb., které bylo vedeno u Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], u Ministerstva vnitra pod sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] a také před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], čímž došlo k porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a základního práva na svobodu projevu a na informace (v jeho časové dimenzi) podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 183 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 10 183 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba s tím, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 149 817 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 160 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, se zamítá.

V. Zamítá se žaloba s tím, aby soud uložil žalované povinnost zveřejnit na webových stránkách Policie ČR po dobu 2 měsíců omluvu za úřední postup žalované [anonymizováno] řízení, které bylo vedeno u Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], následně u Ministerstva vnitra pod sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] a také před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kterým mělo dojít k porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a základního práva na svobodu projevu a na informace (v jeho časové dimenzi) podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 40 644,50 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu za nesprávný úřední postup, ke kterému došlo ze strany Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Ministerstva vnitra a následně Městského soudu (potažmo Nejvyššího správního soudu) nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o informace ze dne [datum], dále uložil žalované povinnost tuto omluvu zveřejnit po dobu dvou měsíců na webových stránkách Policie České republiky a Ministerstva vnitra a uložil žalované povinnost k úhradě částky 160 000 Kč (jakožto přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu) spolu s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení v zákonné sazbě.

2. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] podal u Policie ČR žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., a to o personální informace k osobě tehdejšího komisaře skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství policie [obec] I [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], která byla vyřizována Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy pod [číslo jednací] [anonymizováno] a v odvolacím řízení Ministerstvem vnitra pod [číslo jednací].

3. Této žádosti o informace nebylo zcela vyhověno, když byla odmítnuta v rozsahu dvou dotazů, a to ohledně vysokoškolského vzdělání [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] a ohledně výše jeho služebního příjmu v období od ledna do července 2014. Žalobce následně podal dne [datum] žalobu proti rozhodnutí o vyřízení jeho žádosti o informace ke správnímu soudu. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byla obě rozhodnutí správních orgánů (ohledně částečného odmítnutí sdělení informací) zrušena jako nezákonná. V mezidobí bylo v rámci tohoto řízení o podané žalobě rozhodováno správním soudem vícekrát, což žalobce podrobil kritice s tím, že rozhodováno bylo opakovaně nesprávně nebo nepřezkoumatelně a že řízení u správního soudu bylo vedeno nekoncentrovaně s velkými prodlevami mezi jednotlivými úkony.

4. V mezidobí Policie ČR sdělila žalobci informaci o vysokoškolském vzdělání [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], žádost o sdělení jeho služebního příjmu však odmítla rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zamítnuto.

5. Žalobce ve věci následně podal dne [datum] žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta. Žalobou bylo brojeno proti rozhodnutí Policie ČR ze dne [datum], kterým bylo žalobci odmítnuto sdělení informace o příjmu jmenovaného policisty. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta.

6. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [číslo jednací] je konečným rozhodnutím ve věci a řízení o žádosti žalobce o informace ze dne [datum] trvalo až do [datum], tedy déle než 7 let a 8 měsíců. Žalobce v nepřiměřené délce řízení shledal nesprávný úřední postup a žalobou se proto domáhá písemné omluvy, zveřejněné i na webových stránkách žalobkyně a taktéž náhrady nemajetkové újmy.

7. Žalobce v žalobě dále uvedl, že žádostí ze dne [datum] uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž Ministerstvo vnitra přijetí žádosti potvrdilo, ale do doby podání žaloby o ní nijak nerozhodlo. O žádosti bylo Ministerstvem vnitra rozhodnuto v průběhu tohoto řízení, dne [datum], a to tak, že bylo vyhověno žádosti o písemnou omluvu a požadavek na přiměřené peněžité zadostiučinění byl odmítnut.

8. Žalobce taktéž odkázal na rozsáhlou judikaturu týkající se práva na informace a problematiky nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, i jinými skutečnostmi. Uvedl, že byl konsternován postupem Policie ČR a nekompetentností jmenovaného policisty, stejně jako celkovou délkou řízení, která v něm zakořenila stres a pocit bezmocnosti z dysfunkce státního aparátu a ze svévolného a průtažného jednání správních úřadů a soudů, které účelově odmítly vyhovět jeho zcela zákonné žádosti o informace o jmenovaném policistovi, jimiž chtěl žalobce ověřit zejména jeho kompetentnost a vzdělání a dále to, zdali nemá kázeňské postihy. Žalobcovo právo na informace nemůže být omezeno jenom proto, že žalobce tohoto práva využívá častěji – toto nemůže být důvodem, aby mu byly zcela legitimně požadované informace odepřeny. Ze strany správních úřadů se jednalo o sofistikovaný postup, kterým bylo zamezeno tomu, aby žalobce požadované informace obdržel v reálném čase – požadované informace tak ztratily na hodnotě. Žalobce dále uvedl, že informace požadoval pro svou soukromou potřebu a nikoliv, aby je někde ventiloval. Motivace žalobce k vyžádání informací a jeho zájem na nich je pak lhostejný, stěžejní je, že stát měl povinnost požadované informace sdělit v zákonné lhůtě, což nesplnil. Žalobce musel vynaložit nemalé množství prostředků, času a energie na to, aby se domohl svého práva, a i proto požaduje také peněžité odškodnění.

9. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy, ke konkrétním okolnostem případu, ale i k významu předmětu řízení (o žádosti na informace) pro poškozeného. Z hlediska významu požadované informace pro osobu žalobce lze dle žalované uvést, že údaje se nijak blíže nedotýkají žalobcovy osobní sféry a nijak přímo s osobou žalobce nesouvisí – význam řízení pro osobu žalobce lze tedy považovat za zcela zanedbatelný. Účel vyžádaných informací nemá co do činění s kontrolou nakládání s veřejnými prostředky a veřejným zájmem, žalobce nijak nespecifikuje, jaký prospěch by pro něj mělo včasné obdržení informací a doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce a nelze u něj dovodit zvýšený význam předmětu řízení. Žalovaná dále uvedla, že celkovou délku řízení o poskytnutí předmětných informací považuje za nepřiměřenou a žalobci za to zaslala písemnou omluvu, která byla následně taktéž zveřejněna na webu žalované. Takovou formu zadostiučinění považuje žalovaná za zcela dostatečnou a žalobu co do zbytku navrhla zamítnout.

10. Žalobce následně vzal žalobu následně zpět co do nároku na zaslání písemné omluvy ze strany žalované a po zveřejnění omluvy na webových stránkách Ministerstva vnitra též do tohoto nároku. Uvedl však, že význam písemné omluvy je snižován, jelikož omluva neměla veškeré formální náležitosti a obsahovala ve vztahu ke způsobené újmě žalobce bagatelizační a účelové vývody žalované.

11. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění:

12. Žalobce při jeho účastnickém výslechu uvedl, že se s policistou, kterého se žádost o informace týkala, dostal do styku dne [datum]. Se svým klientem chtěl nahlédnout do policejního spisu, který se týkal stížnosti podané klientem, policista jim nahlédnutí neumožnil a snažil se předložení spisu z různých důvodů vyhnout. Choval se při tom jízlivě a nepříjemně. Na chování policisty následně žalobce podal stížnost, ale dle policejního orgánu bylo vše v pořádku a postup policie nebyl shledán nijak závadným – s tímto závěrem žalobce nesouhlasil. Následně podal žalobce žádost o informace o osobě daného policisty, přičemž řízení o této žádosti (respektive jeho nepřiměřená délka) je předmětem tohoto řízení. Motivem žádosti o informace dle žalobce nebyla jakákoliv šikana či zneužití práva, daného policistu žalobce v návaznosti na jeho chování, kterým se ve vztahu k žalobci a jeho klientovi prezentoval, považoval za zcela nekompetentního a chtěl vědět, co je policista zač, mít informace o jeho vzdělání a o tom, co má policista za sebou z hlediska profesní kariéry. Dané informace chtěl žalobce přímo pro svou osobní potřebu. K částce 160 000 Kč jakožto požadovanému zadostiučinění dospěl žalobce svojí úvahou na základě judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že výše zadostiučinění by měla být taková, aby kromě satisfakční funkce měla i funkci preventivně-sankční. Zásadní zásah do jeho právní sféry spatřuje žalobce právě v tom, že vyřízení jeho žádosti trvalo namísto 15 dnů několik let. [příjmení] se setkává s tím, že orgány veřejné moci nechtějí oprávněným osobám legitimně požadované informace poskytovat a této povinnosti se vyhýbají. Žalobci tedy nezbylo, než se s obdrženou odpovědí na žádost o informace nespokojit a trvat na svém názoru a požadovat veškeré informace. Žalobce na svůj postoj nerezignoval, trval si na svém a toto úsilí zabralo několik let, přičemž jej stálo mnoho času a energie a stálo ho i velké množství peněžních prostředků v rámci soudních poplatků, nákladů na advokáty atd. Žalobce uzavřel, že pokud by dané informace byly poskytnuty v zákonné lhůtě, tohoto soudního sporu by nebylo.

13. Dne [datum] zaslal pan [jméno] [příjmení] Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy stížnost na protiprávní postup Policie ČR při vyřizování jeho stížnosti. Uvedl v ní, že se dne [datum] společně s jeho právním zástupcem (který má v tomto řízení postavení žalobce) dostavil do budovy Obvodního ředitelství policie [obec a číslo], aby společně nahlédli do spisu týkajícího se vyřizování jeho stížnosti na excesivní chování příslušníků Policie ČR, kteří mu zabránili v provedení exekuce. Nahlédnutí do spisu jim nebylo [anonymizována dvě slova]. [příjmení] umožněno. Dne [datum] podal obdobnou stížnost na postup por. [příjmení] na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy i žalobce. (stížností na protiprávní postup policie ČR při vyřizování stížnosti ze dne [datum], stížností na protiprávní postup policie ČR ze dne [datum])

14. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] vyhověl žalobě pana [jméno] [příjmení] a uložil žalované [příjmení] – Ministerstvu vnitra povinnost omluvit se mu za excesivní postup příslušníků Policie ČR, kteří mu dne [datum] neoprávněně zabránili v provedení exekuce. Současně žalované uložil povinnost uhradit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 10 000 Kč a co do nároku na úhradu částky 140 000 Kč žalobu zamítnul. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací následně rozsudek Obvodního soudu dne [datum] změnil tak, že žalobci přiznal nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. Žalovaná [příjmení] – ministerstvo vnitra se panu [příjmení] písemně omluvila dopisem ze dne [datum] (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omluvou Ministerstva vnitra ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací])

15. Dne [datum] žalobce zaslal Policii České republiky – Obvodnímu ředitelství policie [obec] I žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Vyžádal si informace vztahující se k osobě [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], komisaře skupiny vnitřní kontroly Obvodního ředitelství policie [obec] I, a to 1) od kdy je jmenovaný ve služebním poměru u Policie ČR, v jakých služebních hodnostech, na jakých služebních místech a na jakých služebních působištích působil, kde a s uvedením doby od kdy do kdy, 2) od kdy je služebně zařazen jako komisař skupiny vnitřní kontroly Obvodního ředitelství policie [obec] I, 3) jakou vysokou školu vystudoval a na jaké vysoké škole získal akademický titul bakalář, který užívá v úředním styku, a v jakém oboru, 4) zda proti němu bylo v minulosti vedeno řízení o kázeňském přestupku a pokud ano, o jakém, z jakého důvodu a s jakým výsledkem a 5) jaký služební příjem mu byl vyplacen v roce 2014 v měsících lednu až červenci, s uvedením všech jeho složek. (žádostí o informace datovanou dne [datum])

16. Policie ČR žalobci odmítla sdělit informace vyžádané pod body 3) a 5), tedy informace ohledně vysokoškolského vzdělání por. [příjmení] a informace o jeho služebním příjmu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, Ministerstvo vnitra však jeho odvolání zamítlo. Ministr vnitra následně obě tato rozhodnutí dne [datum] zrušil pro nezákonnost. Následně ministr vnitra své rozhodnutí ze dne [datum] zrušil dalším rozhodnutím ze dne [datum] pro nicotnost. (rozhodnutím krajského ředitelství policie hlavního města Prahy [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] [anonymizováno] ze dne [datum]; odvoláním proti rozhodnutí ze dne [datum]; rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]; rozhodnutím ministra vnitra ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací])

17. Žalobce následně podal k Městskému soudu v Praze žalobu proti pravomocnému rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace ze dne [datum]. Při ústním jednání konaném dne [datum] por. [příjmení] uvedl, že žalobce jeho žádosti o informace využívá pouze k vyvíjení tlaku na Policii ČR. Dne [datum] žalobci neumožnil nahlédnout do spisového materiálu, který neměl ve své dispozici a žalobce následně podal na tento postup stížnost, která byla ředitelem Obvodního ředitelství [obec a číslo] vyřešena, přičemž žalobce následně podal žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce při ústním jednání popřel, že by žádost o informace byla nějakou formou šikany nebo nátlaku, že se naopak jedná o zcela legitimní nástroj ke zjištění informací o policejním úředníkovi, který se dle žalobce nechová tak, jak by měl, a porušuje zákony. Městský soud v Praze rozhodnutí Policie ČR a Ministerstva vnitra ohledně odmítnutí žádosti o sdělení informací rozsudkem ze dne [datum] zrušil a Policii uložil povinnost poskytnout žalobci informace požadované v bodech 3) a 5). Ministerstvo vnitra daný rozsudek napadlo kasační stížností ze dne [datum], Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce následně ve vyjádření [datum] uvedl, že je místopředsedou [příjmení] na podporu nezávislé justice [příjmení] [příjmení], v rámci kterého monitoruje policejní bezpráví, na podané žalobě trvá a požadované informace ohledně veřejně činné osoby, jejích předpokladů pro výkon funkce a jejího služebního příjmu, považuje za zcela legitimní požadavek. Městský soud rozsudkem ze dne [datum] rozhodnutí Policie ČR a Ministerstva vnitra ohledně odmítnutí žádosti o sdělení informací zrušil a Policii uložil povinnost poskytnout žalobci informace vyžádané pod bodem 3) žádosti o informace. Rozsudek napadnul žalobce dne [datum] kasační stížností doplněnou podáním ze dne [datum]. Městský soud následně vydal dne [datum] doplňující rozsudek, kterým věc vrátil k dalšímu řízení žalované. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, rozsudek Městského soudu ze dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně rozsudkem ze dne [anonymizována dvě slova] [rok] opět zrušil rozhodnutí Policie ČR a Ministerstva vnitra ohledně odmítnutí žádosti o sdělení informací a věc tomuto orgán vrátil k dalšímu řízení. Na základě návrhu žalobce bylo k rozsudku vydáno opravné usnesení, které odstranilo početní chybu ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení. (spisem Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka]: žalobou ze dne [datum] na čl. l. [číslo]; přepisem zvukového záznamu na č. l. 64, rozsudkem Městského soudu ze dne [datum] na č. l. 66; kasační stížností Ministerstva vnitra ze dne [datum] na č. l. 77; rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] na č. l. 87; vyjádřením žalobce na č. l. 109-121, rozsudkem Městského soudu ze dne [datum] na č. l. 126, kasační stížností žalobce na č. l. 133 včetně jejího doplnění na č. l. 157, doplňujícím rozsudkem Městského soudu ze dne [datum] na čl. l. 154, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] na č. l. 162; rozsudkem Městského soudu ze dne [datum] na č. l. 175, návrhem na vydání opravného usnesení na č. l. 181 a opravným usnesením na č. l. 187)

18. V roce 2019 Policie ČR poskytla žalobci informace vyžadované pod bodem 3 – informace ohledně vysokoškolského vzdělání por. [příjmení]. Sdělení informace ohledně jeho služebních příjmů však odmítla novým rozhodnutím ze dne [datum]. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne [datum] odvolal, Ministerstvo vnitra ho však dne [datum] potvrdilo. Žalobce toto rozhodnutí napadnul žalobou proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, kterou k Městskému soudu v Praze podal dne [datum]. Městský soud se dne [datum] dotázal Nejvyššího správního soudu na stav řízení ohledně předchozí kasační stížnosti, ten reagoval dne [datum] sdělením, že o dřívější kasační stížnosti doposud nerozhodnul a zaslal Městskému soudu její úplné znění. Městský soud dne [datum] žalobu zamítnul. Žalobce toto rozhodnutí dne [datum] napadnul kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum] zamítnul. (rozhodnutím krajského ředitelství policie hlavního města Prahy [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]; rozhodnutím Ministerstva vnitra [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], spisem Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], zejména: žalobou ze dne [datum] na č. l. 1, dotazem na stav řízení na č. l. 52, sdělením o stavu řízení na č. l. 54, rozsudkem ze dne [datum] na č. l. 106, kasační stížností žalobce ze dne [datum] na č. l. 114, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] na č. l. 131)

19. Dne [datum] žalobce podal na Ministerstvo vnitra žádost o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ve které se domáhal písemné omluvy, zveřejnění této omluvy na webových stránkách Policie ČR a Ministerstva vnitra a peněžitého zadostiučinění ve výši 160 000 Kč Ministerstvo vnitra dne [datum] žalobci potvrdilo přijetí žádosti a dne [datum] zaslalo žalobci sdělení, ve kterém uvedlo, že se žalobci na základě jeho žádosti o přiměřené zadostiučinění omluví, ale peněžité zadostiučinění ve výši 160 000 Kč mu neposkytne. (žádostí žalobce ze dne [datum] adresovanou Ministerstvu vnitra, navazující reakcí Ministerstva vnitra datovanou [datum], dopisem odboru právního Ministerstva vnitra datovaným [datum])

20. Dne [datum] zveřejnilo Ministerstvo vnitra na jeho webu omluvu žalobci za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. (otiskem obrazovky, č. l. 118 tohoto spisu)

21. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] přiznal [anonymizováno] [jméno] [příjmení] finanční zadostiučinění ve výši 47 250 Kč, a to za újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž žádost o poskytnutí informací směřovala na platy tehdejších zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky a vyřízení této žádosti trvalo 19 měsíců. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno Městským soudem v Praze jakožto soudem odvolacím. (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací])

22. Z provedeného důkazu veřejné omluvy žalobci zveřejněné Ministerstvem spravedlnosti na webu [webová adresa] ze dne [datum], která se týkala jiné věci, soud nezjistil žádnou proto toto řízení relevantní skutečnost, vyjma formy a obsahu této omluvy a jejích náležitostí.

23. Na podkladě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

24. Žalobce dne [datum] podal žádost o informace o výše jmenovaném příslušníkovi Policie České republiky. Žádost o informace se skládala z pěti bodů, přičemž orgán policie žalobci odpověděl na tři z těchto bodů a žádost ve zbývajících dvou bodech odmítnul. K odmítnutí sdělení informace pod bodem 3) žádosti pak nebyl v dané době dán žádný relevantní důvod. Po odvolání proti správním rozhodnutím, po podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a několika kasačních stížnostech se žalobce v roce 2019 domohl jedné ze dvou původně odmítnutých informací (o dosaženém vzdělání jmenovaného policisty). Ve vztahu k napadenému rozhodnutí policejního orgánu sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] pak bylo finálně rozhodnuto soudem až ke dni [datum]. Vyřízení žalobcovy jednoduché žádosti o informace (konkrétně řízení Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], Ministerstva vnitra sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] a Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]) tak trvalo 6 roků 9 měsíců a 14 dnů (od [datum] do [datum]).

25. V rámci řízení Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], následně Ministerstva vnitra sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] a také Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], pak sice bylo Nejvyšším správním soudem naposledy rozhodnuto až ke dni [datum], avšak v tomto řízení již žalobce napadal pouze závěry policejního orgánu (jeho druhého rozhodnutí sp. zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum]) o neposkytnutí informace o platu předmětného policisty (bod 5) žalobcovy žádosti o informace ze dne [datum]). V návaznosti na tehdy již obecně známý platový nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (z něhož vycházelo i druhé rozhodnutí policie sp. zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] o poskytnutí informace požadované žalobcem pod bodem 3) jeho žádosti a o odmítnutí poskytnutí informace o platu policisty požadované pod bodem 5) žalobcovy žádosti ze dne [datum]), který musel být vzhledem k jeho rozsáhlé právní erudici znám i žalobci, a také vzhledem k tomu, že žalobce od počátku uváděl, že předmětné informace o jmenovaném policistovi požadoval výhradně pro vlastní potřebu a nikde je neventiloval ani nepodroboval veřejné diskusi či kritice (což potvrdil při účastnickém výslechu v rámci souzené věci), má zdejší soud za to, že tato druhá žalobcova správní žaloba, vztažená k rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], již byla v zásadě obsoletní a žalobce musel být s ohledem na výše uvedené předem minimálně srozuměn s tím, že s touto žalobou (ani s požadavkem na informaci o platu daného policisty) nebude velmi pravděpodobně úspěšný. K poskytnutí informace o platu daného policisty by totiž musel mít žalobce dle odkazovaného platového nálezu Ústavního soudu veřejný zájem – pokud žalobce dle provedeného dokazování opakovaně potvrzoval, že jeho žádost o informace, včetně té o platu jmenovaného policisty, byla motivována toliko osobními důvody (žalobce chtěl o daném policistovi zjistit požadované informace výhradně pro svou potřebu), nemohl být veřejný zájem na poskytnutí informace o platu daného policisty na straně žalobce od počátku dán. Závěry správních orgánů i soudů o neposkytnutí informace o platu daného policisty pak zůstávaly konzistentní a v rámci této konkrétní věci správné (názor správních orgánů ohledně neposkytnutí této konkrétní informace o platu daného policisty byl potvrzen i správními soudy v rámci řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Ohledně soudního řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] pak zdejší soud neshledal ani zásadně nepřiměřenou délku tohoto řízení (řízení započalo [datum] a včetně řízení o žalobcově kasační stížnosti skončilo [datum], přičemž toto řízení bylo vedeno koncentrovaněji i rychleji, nežli řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Zdejší soud pak v tomto kontextu vycházel i z v právních kruzích obecně známé a veřejně ověřitelné notoriety o tom, že v rámci soustavy správních soudů je Městský soud v Praze soudem nejvíce vytíženým, k němuž každoročně směřuje přes 30 % celorepublikového nápadu správních žalob (např. za rok 2020, kdy byla řešena mj. taktéž předmětná správní žaloba žalobce, směřovalo z celkem 10 018 správních žalob podaných v ČR 3 180 k Městskému soudu v Praze – viz [webová adresa]). Policie ČR pak v rámci rozhodnutí sp. zn. [anonymizováno] [číslo] rozhodla správně a v souladu se zákonem (poskytla žalobci informaci o vzdělání policisty a neposkytla informace o jeho platu). Bylo tedy pouze věcí žalobce a jeho rozhodnutím, že proti tomuto závěru policejního orgánu nadále brojil. Za situace, kdy byly závěry správních orgánů i soudů v tomto kontextu stejné a správné, tedy zdejší soud ve vztahu k řízení Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], následně Ministerstva vnitra sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] a také Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], neshledal, že by se měla žalovaná žalobci omlouvat, a tento svůj závěr vtělil do výroku V. tohoto rozsudku (částečně se pak již žalovaná žalobci i v tomto kontextu omluvila sama před tím, než soud v této věci rozhodl, pročež vzal žalobce žalobu částečně zpět – toto částečné zpětvzetí žaloby se zrcadlí ve výroku I. tohoto rozsudku).

26. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

27. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jako„ zákon o přístupu k informacím“) jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

28. Dle § 2 odst. 2 zákona o přístupu k informacím jsou povinnými subjekty dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

29. Dle § 3 odst. 1, 3 zákona o přístupu k informacím je žadatelem pro účel tohoto zákona každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci. Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

30. Dle § 4 odst. 1 zákona o přístupu k informacím je-li informace poskytována na základě žádosti, poskytuje se za podmínek, které jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační, nevýhradní a neomezují způsob ani účel následného využití poskytovaných informací 31. Dle § 8a odst. 1, 2 zákona o přístupu k informacím platí, že informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. o úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

32. Ust. § 15 odst. 1 zákona o přístupu k informacím stanovuje, že pokud povinný subjekt žádosti, byť jen z části nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě odmítnutí její části. Dle § 16 odst. 1 stejného zákona lze proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti podat odvolání.

33. Zákon [číslo] Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu“) v § 5 stanovuje, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

34. Dle § 6 odst. 1, 3 zákona o odpovědnosti státu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen„ úřad“). Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

35. Dle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

36. Dle § 31a odst. 1, 2, 3 zákona o odpovědnosti státu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo, jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vzniká nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, který přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

37. Dle článku 38 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., listiny základních práv a svobod, má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

38. Dle [číslo] odst. 1, 2, 3, 4, 5 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., listiny základních práv a svobod svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

39. Dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

40. Dle čl. 10 odst. 1, 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

41. Dle § 13 občanského zákoníku každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

42. Za použití výše uvedené právní úpravy na skutkový stav, který byl v řízení v průběhu dokazování zjištěn, soud dospěl k závěru, že žaloba je podána po právu, co do právního základu. Ohledně požadované peněžité satisfakce je pak žaloba důvodná pouze zčásti.

43. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 570/2020 ze dne 14. 10. 2020 ve skutkově velice obdobné věci judikoval, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

44. Dle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 862/2010 ze dne 19. 5. 2010 nepřiměřená délka v řízení ve svém důsledku způsobuje morální újmu a odpovídá tomu i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, specificky v případě nepřiměřené délky řízení, se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.

45. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2500/2017 ze dne 17. 10. 2017 pokud jde o otázku konstatování porušení práva, pak jde o podpůrnou funkci a použije se v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení mohl podílet. Naproti tomu nepřiznat zadostiučinění v penězích lze výjimečně, například když délka řízení byla způsobena ve velké části chováním samotného poškozeného, či pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný (shodně viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1166/2020).

46. V souzené věci bylo prokázáno, že řízení o žalobcově poměrně jednoduché žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím (konkrétně řízení Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], Ministerstva vnitra sp. zn.: [anonymizováno] [číslo] [rok] a Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]) trvalo déle než 6 let a 9 měsíců, přičemž do celkové délky řízení soud počítal v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/2020 jak délku správního řízení, tak i délku navazujícího řízení před správními soudy. Tuto skutečně extenzivní délku předmětného řízení zdejší soud vyhodnotil jako nesprávný úřední postup, v jehož důsledku žalobci vzniknul nárok na přiměřené zadostiučinění. Průtahy byly značné a ze spisů přitom nelze dovodit, že by byly průtahy omluvitelné objektivními okolnostmi (vyjma změny judikatury související s vydáním platového nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16) na straně účastníků řízení či správních soudů. Zdejší soud proto uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu za její nesprávný úřední postup v odkazovaném řízení na webu Policie ČR (viz výrok II. tohoto rozsudku). Vzhledem k tomu, že to byla primárně Policie ČR, která nedůvodným odmítnutím poskytnutí informace pod bodem 3) předmětné žádosti žalobce zapříčinila vznik žalobcovy újmy, je dle názoru zdejšího soudu adekvátní, aby byla omluva žalobci zveřejněna právě i na webu Policie ČR. Řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] pak soud bral jako jeden celek a zastává tedy názor, že omluva žalobci nemusí obsahovat i spisové značky, pod nimiž se v rámci této věci Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] vyjadřoval Nejvyšší správní soud.

47. K tomu, proč nebyla žalované uložena povinnost omluvit se žalobci i vztažmo k řízení Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], následně Ministerstva vnitra sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] a také Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], se pak již zdejší soud vyjádřil výše v bodě 25. tohoto odůvodnění a na tuto svou argumentaci odkazuje.

48. Pokud se jedná o přiměřené peněžité zadostiučinění, tak soud z hlediska právního zohlednil i žalovaným odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a sp. zn. III. ÚS 899/17 a žalobě v tomto bodu částečně vyhověl zejména s odkazem na preventivně-sankční složku a funkci náhrady za nesprávný úřední postup. V tomto případě se jednalo o v zásadě bagatelní a jednoduchou žádost o informace a jen to, že žalobce svého práva na informace využívá častěji, než jiné osoby, nepřiměřenou délku řízení nebo odmítnutí legitimně požadované informace neomlouvá a neodůvodňuje (viz také rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], nebo sp. zn. [spisová značka], nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Z důvodu, že dané řízení trvalo skutečně dlouhou dobu (téměř 7 let oproti zákonem požadovaným 15 dnům), ačkoliv se jednalo v zásadě o banalitu, kterou bylo možno vyřešit obratem, by tedy měla žalovaná dle názoru soudu v návaznosti na její nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení uhradit alespoň symbolickou částku, která byla žalobci přisouzena, a to i proto, aby i v těchto zcela jednoduchých případech bylo na dodržování zákonného postupu poskytování informací a na dodržování zákonných lhůt žalovanou pamatováno (v tomto závěru zdejšího soudu se tedy zrcadlí zejména preventivně-sankční složka a funkce náhrady). Žalobce navíc uvedl, že částky vysouzené v řízeních jako je toto využívá na financování neziskové organizace [příjmení], v jejímž čele stojí, a nikoliv k vlastnímu požitku – také k tomuto faktu zdejší soud při stanovení peněžité náhrady přihlédl.

49. Zdejší soud v intencích ustálené a v tomto rozsudku odkazované související judikatury přihlédl také k přitěžujícím okolnostem shledaným v postupu žalované: poté, co žalobce dne [datum] uplatnil svůj nárok u žalované, nezveřejnila žalovaná omluvu za nesprávný úřední postup na webu Policie ČR, ačkoliv právě Policie ČR svým přístupem k věci a odmítnutím poskytnutí legitimně požadované informace zapříčinila celou následně vzniklou situaci (že se žalobce musel ohledně svého požadavku soudit, apod.). Zohledněna byla i celková jednoduchost věci (řízení o žalobcově žádosti o informace) vztažmo k celkové délce řízení, a také to, že v rozhodné době neexistoval žádný důvod k tomu, aby bylo žalobci odmítnuto sdělit informace ke vzdělání daného policisty (bod 3) jeho žádosti). K délce řízení pak ani nepřispěl žalobce svými procesními kroky – v tomto ohledu lze konstatovat, že svým procesním postupem žalobce toliko hájil své právo na informace, případně brojil proti rozhodnutím, která byla následně v důsledku opravných prostředků podaných žalobcem opakovaně měněna nebo rušena (viz také body 15. – 18. tohoto odůvodnění). Pokud se jedná o postup Policie ČR, tato neměla žádný objektivní důvod požadované informace (vyjma té o platu dotčeného policisty) neposkytnout, což se soudu jeví jako postup poměrně svévolný a nerespektující tehdejší platnou právní úpravu a související judikaturu. Polehčující okolnost naopak soud v rámci dotčeného řízení spatřuje v tom, že se po prvotním rozhodnutí správního soudu (Městského soudu v Praze) ve věci sp. zn. [spisová značka] (ve které byla řešena první žalobcova správní žaloba související s neposkytnutím požadovaných informací) změnila judikatura (po vydání prvotního rozsudku správního soudu došlo k vydání platového nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne [datum], v jehož důsledku byl původní rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] v návaznosti na kasační stížnost žalované zrušen) – tato okolnost měla objektivní vliv na délku inkriminovaného řízení a nelze ji klást k tíži správního soudu.

50. Při rozhodování o výši peněžité náhrady vzal zdejší soud taktéž v úvahu, že délkou řízení žalobci žádná zásadnější újma nevznikla a význam požadovaných informací pro žalobce byl prakticky nepatrný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]). [ulice] motivací žalobce k podání žádosti o informace k osobě por. [příjmení] byla žalobcova zvědavost, osobu jmenovaného policisty považoval za neprofesionální a nekompetentní k výkonu jeho funkce u Policie ČR, stížnost žalobce na chování por. [příjmení] neměla žalobcem očekávané důsledky, pročež se žalobce rozhodl využít svého legitimního práva a podal žádost o informace, která mimo jiné směřovala na vzdělání a plat daného policisty. Je však nutno akcentovat, že žalobce přišel s dotčeným policistou do styku v rámci nahlížení do stížnostního spisu žalobcova klienta (tedy třetí osoby), a že žalobce osobně se tedy tento stížnostní spis, do něhož nebylo [datum] jmenovaným policistou umožněno nahlížení, nijak netýkal a neměl žádné konkrétní vazby a konsekvence v rámci žalobcovy osobní sféry. Z tohoto důvodu tedy bylo dle názoru zdejšího soudu i v návaznosti na postuláty obsažené v již odkázaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] na místě učinit závěr, že se v tomto případě nejednalo o řízení, jehož předmět byl měl pro žalobce z jeho osobního hlediska alespoň snížený (nikoliv však nepatrný) význam. Význam informace byl pro žalobce toliko osobní, což sám žalobce několikrát potvrdil. S vyžádanými informacemi žalobce nechtěl dále nijak nakládat a vyžádal si je pro svojí vlastní potřebu, aby si na jejich základě mohl o daném policistovi sestavit bližší obraz. Přisouzení vyšší částky tedy soud nepokládá za případné z důvodu v zásadě nepatrného významu předmětu řízení pro žalobce; soud však současně zdůrazňuje, že ač žalobce žádal o dotčené informace k osobním účelům, tak na ně právo měl (vyjma informace o platu předmětného policisty, kterou však beztak neobdržel) a že žádost o informace ze zvědavosti není jakýmkoliv kritériem k posouzení toho, zda je na místě informace žadateli poskytnout či nikoliv (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006, nebo sp. zn. 4 As 330/2018, nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 246/2013).

51. Pokud je však v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1166/2020 uvedeno, že v případě nepatrného významu předmětu řízení pro poškozeného není zpravidla adekvátní nemajetkovou újmu v penězích přisoudit, není dle názoru zdejšího soudu ani v této kauze případné z této teze vybočit a přisoudit vyšší částku, nežli předmětných 10 183 Kč. Akcentovat lze v tomto ohledu i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, dle něhož má být peněžitá složka náhrady stanovena také tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému obohacování poškozených. Přiznáním vyšší částky by s přihlédnutím k v zásadě nepatrnému významu předmětu řízení pro žalobce a k okolnostem tohoto případu mohlo dojít i k takovémuto nepřípadnému důsledku. Závěr zdejšího soudu učiněný v tomto ohledu je souladný i s judikaturou, která klade ve vztahu na stanovení náhrady důraz na individuální posouzení okolností jednotlivých případů způsobené újmy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 anebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2206/2006 či sp. zn. 30 Cdo 4842/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3124/2013).

52. Při výpočtu peněžité satisfakce zdejší soud analogicky vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Pokud by měl mít žalobce nárok na odškodnění vztažmo k celé délce řízení (6 let, 9 měsíců a 14 dnů), jednalo by se o částku 101 833 Kč (1 250 Kč za jeden měsíc vedení řízení – viz spodní hranice rozmezí, které je v citovaném stanovisku NS uvedeno). Zejména z důvodu v zásadě nepatrného významu předmětu řízení pro žalobce (ponížení o 80 %) a v návaznosti na polehčující okolnost, spočívající ve změně judikatury v průběhu řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] (ponížení o 10 %), pak zdejší soud částku 101 833 Kč ponížil o 90 % na výsledně přisouzenou částku 10 183 Kč (shora uváděné přitěžující okolnosti a extenzivní délka řízení a sankčně-preventivní funkce satisfakce byly zohledněny už v tom, že byla nějaká peněžitá satisfakce žalobci vůbec přiznána (srov. rozhodnutí v obdobné věci zdejšího soudu sp. zn. 16 C 1/2020, kde žalobci peněžitá satisfakce přisouzena ani nebyla). Úrok z prodlení v zákonné sazbě žalobci náleží ode dne následujícího po dni, kdy žalované uplynula 6měsíční lhůta k odškodnění žalobce (tj. ode dne [datum]). Soud tedy žalobci stran jím požadované peněžité satisfakce částečně vyhověl ve výroku III. tohoto rozsudku a ve zbytku tento jeho návrh zamítl výrokem IV. tohoto rozsudku jako nedůvodný.

53. Ohledně žalobcova odkazu na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. [číslo jednací] (s tím, že se má jednat o rozhodnutí ve věci nejvíce právně a skutkově obdobné této aktuálně souzené věci žalobcově), z něhož mělo být dle žalobce při stanovení výše peněžité satisfakce také podpůrně vycházeno, soud doplňuje, že posuzované řízení nemohlo mít natolik zásadní dopad do právní sféry žalobce, jako tomu bylo v případě řešeném v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. [číslo jednací]. Totožně se pak vyjádřil ve velmi obdobné věci stejného žalobce i Městský soud v Praze (viz bod 28. rozhodnutí tohoto soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Zdejší soud v tomto kontextu i za použití § 13 občanského zákoníku vycházel z odkazovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací], neboť jím bylo meritorně potvrzeno rozhodnutí [název soudu] č. j. [číslo jednací], který bylo rozhodováno ve v zásadě stejně právně i skutkově koncipované věci totožného žalobce, který podal žalobu i v tomto řízení sp. zn. [spisová značka]. Právě tento případ Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. [spisová značka] (nikoliv případ řešený Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]) pak zdejší soud pokládá za kauzu nejvíce právně i skutkově obdobnou té nyní souzené.

54. Žalobcem další odkazovaná judikatura (ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 1586/09, III. ÚS 899/17, NS ČR sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, 30 Cdo 3124/2013) pak dle názoru zdejšího soudu z hlediska skutkového (významu předmětné újmy pro osoby požadující peněžitou satisfakci) není s věcí žalobce srovnatelná. Ve věci žalobce se nejedná o svévolné šíření lží o jeho osobě prostřednictvím tisku (to řešil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1586/09), ani o invazivní zásah lékařů do tělesné integrity žalobce či o újmu způsobenou v důsledku násilného trestného činu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] řešilo zásah do osobnostních práv dovolatelky ve formě neindikovaného odstranění jejích vaječníků, k němuž došlo ze strany lékařů omylem spolu s odstraněním dělohy pacientky, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] zase řešilo situaci, kdy došlo k zásahu do osobnostních práv poškozených vraždou jejich matky spáchanou jejich otcem). Z provedeného dokazování nevyplývá, že by byla újma způsobená žalobci neposkytnutím předmětných informací s těmito případy skutkově srovnatelná. Právní závěry těchto rozhodnutí pak zdejší soud zohlednil, jak je patrno z výše uvedené argumentace, která na tato rozhodnutí v kontextu právních závěrů i odkazuje.

55. Soud dodává, že dle § 96 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví, k čemuž je nutný souhlas žalovaného v případě, že již bylo zahájeno jednání ve věci samé. Žalobce vzal žalobu podáními ze dne [datum] a ze dne [datum] se souhlasem žalované částečně zpět a soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení v rozsahu provedeného zpětvzetí se souhlasem žalované zastavil.

56. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný částečně, ale rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 40 644,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč, náhrady ušlého výdělku žalobce za 6,25 hodin v celkové výši 1 494 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna ve výši 37 150,50 Kč, stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 1 550 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne [datum] včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 050 Kč ve výši 6 100,50 Kč.

57. Pariční lhůta byla stanovena klasická třídenní od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 o.s.ř.)

Poučení