28 C 1/2025 - 104

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 332 397,12 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 305 804,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 305 804,42 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 47 521,37 Kč s úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 330 297,12 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 332 397,12 Kč od 18. 7. 2023 do 21. 7. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 592,70 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 34 543 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] Karla Goláně, [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 332 397,12 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., se žalovaným uzavřela dne 4. 4. 2022 smlouvu o půjčce č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 350 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve 120 měsíčních splátkách po 5 131 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala 4. 5. 2022. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a žalobkyně dne 17. 7. 2023 celý úvěr zesplatnila. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 44 195,58 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 330 297,12 Kč na jistině a 2 100 Kč na poplatku za pojištění. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 20 562,68 Kč (ke dni 17. 7. 2023), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 366,39 Kč (ke dni 17. 7. 2023), úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 330 297,12 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 332 397,12 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, a dále z nahlédnutí do veřejných registrů, přičemž využila automatizovaný model. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 36 000 Kč a zohlednila výdaje ve výši 13 001 Kč (splátky stávajících úvěrů 1 Kč, výdaje na bydlení 5 500 Kč, výdaje na živobytí 4 500 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., byla dne 4. 4. 2022 uzavřena smlouva o půjčce č. [hodnota], na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 350 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 120 měsíčních splátkách po 5 131 Kč (včetně měsíčního poplatku za pojištění schopnosti splácet ve výši 525 Kč) – návrh na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného je v návrhu na uzavření smlouvy o půjčce uvedeno, že žalobkyně vycházela z údajů uvedených v jeho žádosti s přihlédnutím ke statistickým modelům, údajům z rejstříků a úvěrových registrů. Příjem žalovaného ověřila právní předchůdkyně žalobkyně s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě osobnostních předpokladů žalovaného. Dále žalobkyně zohlednila výdaje žalovaného ve výši 13 001 Kč (splátky stávajících úvěrů 1 Kč, výdaje na bydlení 5 500 Kč, výdaje na živobytí 4 500 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč) a dospěla tak k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá částka 22 999 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i produktové obchodní podmínky a všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně předložila soudu také sazebníky poplatků pro následující produkty: účty, úvěrové produkty, investiční nástroje a služby.

4. Dopisem ze dne 17. 7. 2023, odeslaným dle podacího archu téhož dne, byl žalovaný informován o prohlášení jeho dluhu za okamžitě splatný a dále byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 353 325,79 Kč.

5. V Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta jsou popsány obecné principy, na základě kterých právní předchůdkyně žalobkyně posuzuje úvěruschopnost klientů. Deklarovaný příjem žalovaného ověřila právní předchůdkyně žalobkyně s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě osobnostních předpokladů žalovaného. Dále žalobkyně zohlednila výdaje žalovaného ve výši 13 001 Kč (splátky stávajících úvěrů 1 Kč, výdaje na bydlení 5 500 Kč, výdaje na živobytí 4 500 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč) a dospěla tak k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá částka 22 999 Kč. K tomuto protokolu patří také přílohy, kdy z první přílohy plyne, že žalovaný žije ve vlastním bytě/domě, je vyučen a zaměstnán s měsíčním příjmem 36 000 Kč. Stran výdajů žalovaného jsou zde uvedeny splátky započítané na revolvingové produkty ve výši 1 Kč, výdaje na bydlení 5 500 Kč, výdaje na živobytí 4 500 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč. Platební kapacita žalovaného byla určena částkou 22 999 Kč. Dále k danému Protokolu náležel výpis z Bankovního registru klientských informací, z něhož plyne, že žalovaný v době sjednání smlouvy měl celkem 40 kontraktů u 5 finančních institucí, z toho 1 existující závazek z kreditní karty s úvěrovým rámcem 25 000 Kč. Dalších 36 kontraktů bylo ve fázi „ukončeno“ (z toho 21 „ukončeno předčasně“) a 3 byly odvolány. Z transakční historie je patný průběh čerpání úvěru a nabíhání úroků, úroků z prodlení a poplatků za pojištění. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc duben 2022 je zřejmé, že dne 4. 4. 2025 mu byla vyplacena částka 350 000 Kč. Dále žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného za měsíce květen 2022 až listopad 2022, z nichž jsou patrné splátky půjček i různé příchozí a odchozí platby. Konečně z výpisu z úvěrového účtu žalovaného za období od 12. 11. 2022 do 31. 7. 2023 vyplývá, že ke konci tohoto období zbývalo žalovanému na jistinu uhradit částku 330 297,12 Kč.

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2023 ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 14. 9. 2023, který byl dle podacího archu téhož dne odeslán. Úplata za postoupení bylo právní předchůdkyni žalobkyně zaplacena (potvrzení úplaty).

7. Předžalobní výzvou ze dne 13. 12. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 28. 12. 2023. Výzva byla odeslána dne 13. 12. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni 4. 4. 2022) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 16. Pokud jde o příjem žalovaného, pak tento nebyl nijak doložen, informace o jeho výši vycházela pouze z tvrzení žalovaného a následně bylo toto ničím nepodložené tvrzení porovnáno komplexním statistickým nástrojem, který měl určit reálně dosažitelné příjmy žalovaného na základě jeho osobních předpokladů. Tento způsob ověření příjmu nemůže být dostačující, pokud vstupní údaje, které se do statistického nástroje zadávají, nejsou nijak ověřeny. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně taktéž spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. Soud nerozporuje využívání automatizovaných statistických modelů pro ověřování příjmů a výdajů žadatelů o úvěr, avšak zdůrazňuje, že příjmy i výdaje, které mají být takto posouzeny, musí být poskytovateli úvěrů řádně zjištěny a ověřeny a nelze vycházet pouze z tvrzení žadatelů o úvěr. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí, a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

17. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 350 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

22. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 350 000 Kč žalovaný uhradil 44 195,58 Kč, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 305 804,42 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu obsaženou v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 17. 7. 2023, jejíž odeslání dne 17. 7. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 občanského zákoníku stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 20. 7. 2023. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu, byl žalovaný povinen provést úhradu již následujícího dne po doručení výzvy, tedy dne 21. 7. 2023, a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 7. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tak žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 305 804,42 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení.

23. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 24 492,70 Kč byla již uhrazena, na poplatek za pojištění ve výši 2 100 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 20 562,28 Kč ani na úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 330 297,12 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 7. 2023, a to pouze s částkou 305 804,42 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení v celkové výši 366,39 Kč za období do 17. 7. 2023 a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 332 397,12 Kč od 18. 7. 2023 do 21. 7. 2023 a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 592,70 Kč od 22. 7. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 543 Kč, přičemž tato částka představuje 56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 296 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 332 397,12 Kč sestávající z částky 9 660 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem , návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání před soudem dne 9. 4. 2025). Ke každému z těchto úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů dle data učinění daných úkonů; to znamená, že ke každému z prvních tří úkonů náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a ke čtvrtému úkonu (účast na jednání před soudem dne 9. 4. 2025) náleží paušální náhrada ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 990 Kč ve výši 8 397,90 Kč.

25. Co se týká úkonu právní služby spočívajícího v doplnění žaloby ze dne 21. 1. 2025, soud za tento úkon odměnu ani paušální náhradu nákladů nepřiznal, neboť všechna tvrzení, která zde byla obsažena, měla být již předmětem původního návrhu (žaloby).

26. Dále soud nepřiznal žalobkyni odměnu ani paušální náhradu nákladů za vyjádření ze dne 15. 5. 2024, jehož obsahem byl nesouhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Úkony právní služby vyjmenované v ustanovení § 11 a. t. jsou vymezeny toliko taxativně, tento výčet není možno rozšiřovat prostou aplikací odstavce 3 tohoto ustanovení. Advokát zastupující účastníka řízení činí v řízení řadu úkonů, přičemž ne všechny úkony právní služby jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 a. t. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3104/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Pokud advokát koná činnost neuvedenou v ustanovení § 11 a. t., a s klientem nemá jinou dohodu, nemůže tuto činnost nijak účtovat. Vyjádření zastupujícího advokáta ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. na výzvu soudu, zda účastník řízení souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, je nepochybně úkonem jeho právní služby, odměna za právní službu advokáta ovšem náleží pouze za úkon potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva zastoupeného účastníka, přičemž musí jít o úkon vymezený v ustanovení § 11 a. t. Vyjádření k výzvě soudu, kterým žalobkyně prostřednictvím zástupce sdělila pouze svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 a 2 a. t. Stejně tak nelze na toto vyjádření aplikovat ustanovení § 11 odst. 3 a. t., nejde o podání svou povahou a účelem nejbližší podání vymezenému v ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) a. t., neboť z předmětného vyjádření nevyplývají pro věc nové skutkové, či právní okolnosti (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010 č. j. 7 Afs 56/2010-59); nejde tedy o úkon písemného podání nebo návrhu ve věci samé, či výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ani o úkon svou povahou a účelem nejbližší.

27. Soud podotýká, že při vyhlášení rozsudku se dopustil zjevné nesprávnosti, kdy ve výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení (výrok III.) nebylo uvedeno platební místo, tedy že náhradu nákladů řízení má žalovaný zaplatit k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [tituly za jménem], kdy tato skutečnost plyne přímo z právního předpisu (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Soud proto ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. provedl opravu přímo v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí. Soud nepřistoupil k vydání opravného usnesení, když přímá oprava písemného vyhotovení rozhodnutí se mu jeví přehlednější pro účastníky, ostatně tento postup aproboval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010.

Poučení