28 C 10/2021-60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 500 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně od 14.9.2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 156 500 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 14.3.2020 do 13.9.2020 z částky 23 500 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 228 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 26 D 891/2010 v podobě nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalobkyně uvedla, že předmětné dědické řízení bylo zahájeno notářem JUDr. [jméno] [příjmení] po zemřelém [jméno] [příjmení], kdy žalobkyně byla neteří zemřelého, který měl tři děti, které dědictví odmítly. Rovněž dědictví odmítla její matka, která byla sestrou zemřelého. Při jednání dne 31.1.2011 sdělila její matka [jméno] [celé jméno žalobkyně], že má čtyři děti, mimo jiné žalobkyni a navrhla, aby jim soud pro uvedené řízení ustanovil kolizní opatrovníky. Žalobkyni žádný opatrovník ustanoven nebyl, proto její matka z procesní opatrnosti za všechny své děti dědictví odmítla. Následně řízení převzala notářka JUDr. [jméno] [příjmení] v [obec], kdy řízení bylo vedeno pod sp. zn. 26 D 891/2010. V roce 2013, konkrétně při jednání konaném dne 31.10.2013 se dostavila zástupkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a seznámila účastníky s tím, že zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť a všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové dědictví odmítli s tím, že dědictví tak připadne státu. O tomto žalobkyně nevěděla, žila v přesvědčení, že za ní její matka platně dědictví odmítla. Následně dne 23.2.2015 již jako dospělá (když v době úmrtí jejího strýce jí bylo 16 let) dostala od notářky výzvu k vyjádření, zda dědictví přijímá. Žalobkyně se v zákonné lhůtě nevyjádřila a ani nepožádala o prodloužení lhůty, tedy danému nevěnovala pozornost, neboť měla za to, že dědictví se jí netýká, když muselo být dávno projednáno. Toto tak podcenila a stala se dědičkou. Řízení následně trvalo dalších pět let, a to až do ledna 2020, kdy ve věci bylo vydáno konečné rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně tak délka uvedeného řízení v trvání 10 let, byla zcela zjevně nepřiměřená, přičemž věc nebyla ani právně ani skutkově složitá. Je pravdou, že účastníky řízení bylo původně několik nezletilých dětí, kterým soud musel ustanovit opatrovníky, avšak toto nebyl důvod pro to, aby řízení trvalo takto dlouhou dobu. Podle názoru žalobkyně se v řízení vyskytovaly opakované a neodůvodněné průtahy. Žalobkyně při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela se sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, tedy konkrétně z částky 20 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále z částky 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, tedy celkem za 9 let trvání řízení dospěla k částce ve výši 180 000 Kč. Žalobkyně se se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění předběžně obrátila na žalovaného dne 13.3.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 26 D 891/2010 dne 13.3.2020. Žalovaný po projednání uvedené žádosti dospěl k závěru, že délka předmětného řízení byla nepřiměřená, avšak s ohledem na snížený až nicotný význam předmětu řízení pro žalobkyni, postačí jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což žalobkyni poskytl. Žalovaný dále zkonstatoval průběh posuzovaného řízení, přičemž uzavřel, že dědické řízení trvalo celkem 9 let a 7 měsíců, přičemž probíhalo převážně před soudní komisařkou. Jedenkrát rozhodoval o odvolání proti usnesení o dědictví soud II. stupně. Průtahy v řízení se vyskytly v letech 2013 a 2014, nad to usnesení soudní komisařky o dědictví z roku 2016 bylo zrušeno odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost. Žalobkyně se na délce řízení do určité míry podílela, jelikož právní zástupce žalobkyně v červenci 2017 požádal soudní komisařku o nařízení jednání až na leden 2018 a v květnu 2018 požádal právní zástupce žalobkyně o odročení jednání o 2 až 3 měsíce a rovněž pak v lednu 2019 požádal o odročení jednání na duben 2019. Aktivně začala být žalobkyně účastníkem až od 23.2.2015, kdy ji bylo doručeno vyrozumění o dědictví a poučení o jeho odmítnutí. Význam předmětu řízení pro žalobkyni pak byl snížený až nicotný, neboť žalobkyně si způsobila další vedení řízení, když sdělení o odmítnutí dědictví zaslala až po mnoha měsících po uplynutí prekluzivní lhůty a posléze se odvolala proti usnesení o nabytí dědictví. Jednak žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení, když od počátku řízení bylo zřejmé, že dědictví je předlužené a jednak žalobkyni nehrozila žádná finanční újma, když odpovídala za dluhy zůstavitele do výše nabytého dědictví. Dokonce jí nehrozila ani povinnost k náhradě nákladů dědického řízení, které u předluženého dědictví platil stát.

3. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by nařizoval ústní jednání.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 180 000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 26 D 891/2010, obrátila dne 13.3.2020 na žalovaného. Tento po posouzení žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a žalobkyni jako zadostiučinění poskytl konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což žalobkyni sdělil stanoviskem ze dne 25.2.2021.

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 26 D 891/2010. Z tohoto spisu se podává, že žalobkyně emailem ze dne 3.7.2015 se vyjádřila k pozůstalosti po jejím strýci panu [příjmení] tak, že toto odmítá. Současně sdělila, že měla věc již za dávno vyřešenou. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13.5.206 potvrdil soud nabytí dědictví ve vztahu k žalobkyni. Tato proti usnesení podala dne 6.6.2016 odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 26.8.2016. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2017 bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Dne 28.6.2017 byl vrácen spis notářce. Pokynem notáře ze dne 5.7.2017 bylo nařízeno jednání před soudním komisařem na den 30.7.2017. Z úředního záznamu ze dne 15.7.2017 se podává, že právní zástupce žalobkyně požádal o odročení jednání s tím, že následně byl dohodnut nový termín na den 5.2.2018. Ústní jednání ve věci se konalo dne 9.4.2018, kdy byl zjištěn soupis aktiv a pasiv dědictví. Jednání bylo odročeno za účelem vyžádání si dalších zpráv. Další jednání před notářem se konalo dne 16.4.2018. Dne 9.4.2018 činil notář dotazy na [anonymizováno] banku, Magistrát hl. města Prahy a společnost [právnická osoba] Na to bylo úřady reagováno dne 13.4.2018 a dne 17.4.2018. Pokynem notáře ze dne 25.4.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 10.5.2018. Podle úředního záznamu sdělil právní zástupce žalobkyně, že z důvodu vytíženosti se nemůže na tento termín dostavit a požádal o nový termín v měsíci červenci či srpnu 2018. Přípisem ze dne 28.8.2018 žádal notář katastrální úřad na Slovensku o sdělení podstatných skutečností. Na to bylo odpovězeno Okresním úřadem v Košících dne 11.9.2018 se zasláním příslušných podkladů. Z úředního záznamu ze dne 29.10.2018 se podává, že právní zástupce žalobkyně byl telefonicky notářem informován, že dojde k vydání nového dědického usnesení. Z dalšího úředního záznamu ze dne 15.11.2018 a ze dne 20.12.2018 se podává, že bylo zjištěno, že nemovitost nacházející se na Slovensku vzhledem k datu úmrtí zůstavitele do dědictví nenáleží. O tomto byl informován právní zástupce žalobkyně. Z úředního záznamu ze dne 10.1.2019 se podává, že právní zástupce žalobkyně byl vyzván, aby se dostavil k notáři za účelem dalšího postupu. Tento požádal o termín na duben 2019. Pokynem notáře ze dne 15.1.2019 bylo nařízeno jednání na den 23.4.2019. Z úředního záznamu ze dne 23.4.2019 se podává, že s právním zástupce žalobkyně byla telefonicky probrána aktiva a pasiva dědictví. Dne 14.5.2019 byla správkyně dědictví vyzvána, aby specifikovala svoji odměnu tak, aby o ní mohlo být rozhodnuto. Dne 26.4.2019 činila notářka dotaz na zůstatek na účtu zemřelého ke dni úmrtí zůstavitele u [anonymizováno] banky. Na to bylo bankou reagováno přípisem ze dne 2.5.2019. Následně správkyně dědictví podala konečnou zprávu. Vyúčtování správce dědictví bylo dne 13.5.2019 zasláno právnímu zástupci žalobkyně, aby se k němu vyjádřil. Dne 13.6.2019 bylo jeho vyjádření soudním komisařem urgováno. Z úředního záznamu ze dne 13.6.2019 vyplývá, že se k notáři dostavila správkyně dědictví s tím, že tato po dohodě s notářem měla zaslat souhrnnou zprávu o odměně a hotových výdajích. Toto splnila dne 19.6.2019 a následně dne 26.6.2019. Dne 25.9.2019 byl podán návrh na změnu v osobě věřitele. Usnesením [název soudu] ze dne 23.12.2019 prostřednictvím notářky byla určena obvyklá cena majetku, výše dluhů a výše předlužení dědictví a bylo potvrzeno nabytí dědictví ve vztahu k žalobkyni. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15.1.2020.

6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Nejprve soud vymezil délku řízení ve vztahu k žalobkyni. Počátek uvedeného řízení soud stanovil k datu 23.2.2015, kdy byla žalobkyně notářkou vyzvána ke sdělení, zda přijímá dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení]. Teprve až tímto okamžikem se žalobkyně stala účastnicí uvedeného řízení, neboť v předchozí fázi řízení nebylo s žalobkyní jako s účastnicí dědického řízení jednáno. Stalo se tak až následně, když všichni, do té doby možní dědicové, dědictví odmítli. Tímto okamžikem se žalobkyně, což ostatně tvrdí i ve své žalobě, dozvěděla o vedeném řízení a teprve až od této chvíle jí mohla vznikat případná nemajetková újma, odvíjející se od posuzovaného řízení. Konec řízení připadá na den 15.1.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23.12.2019 Celkem tedy řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo čtyři roky a jedenáct měsíců. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení V řízení, jak soud zjistil z obsahu spisu, nebylo postupováno plynule a koncentrovaně, neboť některé úkony soudu prostřednictvím notáře nebyly činěny v přiměřené lhůtě. Soud proto zjistil průtahy v období od 7.7.2015, kdy se žalobkyně vyjádřila k výzvě soudu do 13.5.2016, kdy bylo ve věci vydáno usnesení a následně pak v období od 13.5.2016 do 9.5.2017, kdy o podaném odvolání proti usnesení Okresního soudu [obec] ze dne 13.5.2016 rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Také je třeba zmínit, že usnesení Okresního soudu [obec] ze dne 13.5.2016 bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, což ve světle judikatury Nejvyššího soudu je třeba považovat za nesprávný úřední postup, který se podílel na celkové délce řízení. Kritérium počtu soudní soustavy K tomuto kritériu soud uvádí, že věc se toliko s odvoláním nacházela jedenkrát u odvolacího soudu. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou ani po stránce právní, ani po stránce skutkové, ani po stránce procesní. Kritérium chování žalobkyně v rámci řízení Žalobkyně se na celkové délce řízení výrazným způsobem podílela, když opakovaně žádala o změnu termínu ústního jednání – celkem třikrát, a to s větším časovým odstupem, (tj. navrhovala termín dalšího jednání v rozmezí od dvou měsíců do sedmi měsíců). Tento procesní postup žalobkyně se tedy významně promítl do celkové doby posuzovaného řízení. Žalobkyně také v rámci řízení byla urgována k vyjádření ohledně odměny správce dědictví, tj. řádně a včas nereagovala na procesní výzvy soudu. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Z objektivního hlediska by proto soud význam předmětu řízení pro žalobkyni hodnotil jako standardní, avšak soud přihlédl i k hledisku subjektivnímu, kdy ze samotného chování žalobkyně – opakované žádosti o odročení jednání s několikaměsíčními odstupy, svědčí o tom, že pro žalobkyni řízení nebylo nikterak významné, neboť pokud by tomu tak bylo, zcela jistě by sama nenavrhovala odročit jednání na delší termín, např. až o sedm měsíců později. Naopak by navrhovala a žádala o termín co nejzazší. Také se lze ztotožnit s obranou žalovaného, že vzhledem k tomu, že žalobkyni uplynula prekluzivní lhůta ke sdělení o odmítnutí dědictví, nebyla žalobkyně v tomto směru v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení (tj. bylo zřejmé, že se stane dědičkou) a také vzhledem ke skutečnosti, že uvedené řízení bylo předluženo, že nebude odpovídat za dluhy zůstavitele, protože jako dědička odpovídala za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví, přičemž toto v uvedeném řízení nenabyla žádné. S přihlédnutím k této skutečnosti proto soud význam předmětu řízení hodnotil jako snížený.

9. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení a jeho celkovou délku, dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona (k čemuž ostatně dospěl v rámci mimosoudního projednání nároku i žalovaný), neboť posuzovaná délka řízení podle názoru soudu byla již nepřiměřená. V důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, jí vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Soud pak oproti názoru žalovaného dospěl k závěru, že je třeba přistoupit k odškodnění v relutární formě, jakožto přednostní formy zadostiučinění v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť zadostiučinění v morální podobě je možné poskytnout pouze v případech, kdy poškozený se na délce posuzovaného řízení výrazným a až obstrukčním způsobem podílel a dále v případech, kdy újma způsobená poškozenému se vzhledem k okolnostem případu jeví jako minimální či zanedbatelná a lze tak uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak ovlivnit a negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 či 30 Cdo 40/2009). Byť bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně se na délce řízení podílela, nejednalo se o případ podílu až obstrukčního charakteru a rovněž byť soud uzavřel, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl snížený, nelze hovořit o významu minimálním či dokonce zanedbatelném.

10. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za rok trvání řízení je 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu). Celkem tedy základní částka za uvedenou délku řízení činí 58 750 Kč, přičemž od této částky soud odečetl 30 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni a 30 % z důvodu podílu žalobkyně na celkové délce řízení. U ostatních kritérií neshledal soud důvod ani pro procentuální navýšení ani pro procentuální ponížení. I když soud shledal, že i orgány státu se svým (ne) jednáním podílely na celkové době řízení, je třeba přihlédnout k tomu, že se odškodňuje celková doba řízení, tedy i úseky řízení, v němž k nečinnosti či průtahům ze strany orgánů státu nedochází. K procentuálnímu ohodnocení tohoto kritéria se přistupuje zejména v případech, kdy nečinnost soudu je dlouhodobého či pasivního charakteru, popřípadě pokud v rámci posuzovaného řízení dochází k další excesivní činnosti ze strany orgánů státu. Toto však soud v posuzovaném řízení nezjistil. Celkem tedy od základní částky soud odečetl 60 %, což je částka 35 250 Kč a žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění přiznal částku ve výši 23 500 Kč výrokem I. rozsudku (58 750 Kč – 35 250 Kč).

11. Úrok z prodlení žalobkyni náleží v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 o.s.ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení se žalovaný může dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku. Jelikož žalobkyně svůj nárok předběžně u žalovaného uplatnila dne 13.3.2020, dostal se žalovaný do prodlení až dne 14.3.2020. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Lhůtu k plnění soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalovaného jsou vázány na státní rozpočet a v tomto případě pak nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost proto soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle kterého i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem poškozeného ve věci. Žalobkyně má proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 6 200 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby á 3 100 Kč – převzetí věci a sepsání žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky (2 úkony právní služby á 300 Kč – převzetí věci a sepsání žaloby), ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z daně z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobkyně plátcem.

Poučení