28 C 107/2025 - 45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] jednající v České republice prostřednictvím [Jméno žalobkyně], IČO: [IČO žalobkyně], sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 14 336,22 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení úroku ve výši 12,24 % ročně z částky 13 986,22 Kč za období od 17. 12. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 441,59 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 12 441,59 Kč za období od 5. 4. 2025 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 1 894,63 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 43,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 661,07 Kč, s úrokem z prodlení z částky 13 986,22 Kč za období od 17. 12. 2024 do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 13 986,22 Kč za období od 17. 12. 2024 do zaplacení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 834,59 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 14 336,22 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno]. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že porovnala jeho příjmy a závazky. Příjmy i závazky žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr. Na základě smlouvy č. [Anonymizováno] byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 690 Kč, který byl sjednán jako účelový za účelem koupě sjednaného zboží u prodejce [právnická osoba]. a žalovaný vyčerpal úvěr ve výši 16 690 Kč zaplacením ceny zboží prodejci. Žalobkyně s žalovaným si sjednali úrokovou sazbu úvěru ve výši 24,99 % ročně. Žalovaný byl povinen vyčerpaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle dohodnutého splátkového kalendáře ve 24 měsíčních splátkách ve výši 924 Kč. Žalovaný uhradil toliko čtyři splátky ve dnech 19. 3. 2024 ve výši 924 Kč, 29. 4. 2024 ve výši 924,41 Kč, 18. 6. 2024 ve výši 1 200 Kč a 20. 8. 2024 ve výši 1 200 Kč, dále již nehradil ničeho. Žalobkyně výzvou k úhradě upomněla žalovaného k zaplacení dlužné částky a upozornila ho, že pokud nebude dluh uhrazen do 30 dnů, má žalobkyně právo odstoupit od smlouvy a zesplatnit celý úvěr. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani po výzvě dlužnou částku neuhradil, a dále úvěr nesplácel, odstoupila žalobkyně od smlouvy a zesplatnila úvěr k ke dni 16. 12. 2024. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemně dne 17. 12. 2024. Ke dni 16. 12. 2024 činila pohledávka žalobkyně částku ve výši 16 041 Kč, když[Anonymizováno]tuto částku tvoří nesplacená jistina ve výši 13 986,22 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok do 16. 12. 2024 ve výši 1 661,07 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení do 16. 12. 2024 ve výši 43,84 Kč a dlužné poplatky ve výši 350 Kč. Dne 28. 3. 2025 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, v které žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 4. 4. 2025.

2. Na výzvu soudu ze dne 30. 5. 2025, č.j. [spisová značka], jakým způsobem prověřila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, uvedla žalobkyně v podání ze dne 19. 6. 2025, že následující. K uzavření smlouvy došlo na dálku přes internet, kdy po přihlášení do internetového bankovnictví žalovaný potvrdil přenos osobních údajů pro ověření totožnosti. Žalovaný deklaroval své příjmy ve výši [částka] měsíčně, přičemž žalobkyně nemá k dispozici ověření příjmů. Závazky deklarované žalovaným v žádosti o úvěr byly ve výši 40 000 Kč, což žalobkyně ověřila v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací. Na základě produktů zjištěných v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací byly závazky žalovaného spočítány na 22 699 Kč. Žalobkyně do svých výpočtů však zahrnula vyšší z těchto částek, tzn. závazky v deklarované výši žalovaným 40 000 Kč. Žalobkyně dále ověřila, že žalovaný nemá závazky po splatnosti v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, v rejstříku [Anonymizováno] a v interní databázi žalobce. Na základě takto zjištěných informací dospěla žalobkyně k závěru, že příjmy žalovaného jsou ve výši postačující na krytí jeho výdajů a závazků.

3. Žalobkyně v podání ze dne 19. 6. 2025 dále uvedla, že s ohledem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bere žalobu ze dne 23. 4. 2025 částečně zpět, a to co do smluvního úroku ve výši 12,24 % ročně z částky 13 986,22 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a navrhuje, aby soud v této části řízení zastavil.

4. Soud dospěl na základě předložených listinných důkazů, k následujícímu skutkovému stavu:

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřela smlouva o úvěru č. [Anonymizováno], přičemž na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 690 Kč. Žalovaný byla povinen žalobkyni platit měsíční splátky po 924 Kč, přičemž zaplatil celkem čtyři splátky, a to dne 19. 3. 2024 splátku ve výši 924 Kč, dne 29. 4. 2024 splátku ve výši 924,41 Kč, dne 18. 6. 2024 splátku ve výši 1 200 Kč a dne 20. 8. 2024 splátku ve výši 1 200 Kč. Celkem tedy žalovaný splatil částku ve výši 4 248,41 Kč. Další splátky již žalovaný neuhradil, tedy neplatil splátky řádně a včas, proto žalobkyně úvěr ke dni 16. 12. 2024 zesplatnila, o čemž žalovaného písemně vyrozuměla výzvou ze dne 17. 12. 2024 (smlouva o nákupu na splátky č. [Anonymizováno], přehled plateb, výzva k okamžité úhradě dluhu ze dne 17. 12. 2024).

6. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a výpisem z bankovních a nebankovních registrů (výpis z registru klientských informací ([Anonymizováno]), automatizovaný scoringu – [Anonymizováno], výpis z registru [Anonymizováno]).

7. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2025 ve lhůtě do 4. 4. 2025 (předžalobní výzva k zaplacení dluhu a podací arch).

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

9. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v [Anonymizováno], a tudíž se v dané věci jedná o řízení s cizím prvkem, pročež se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Předmětem řízení je právní poměr z úvěrové smlouvy, přičemž pravomoc českých soudů je dána na základě čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaný je občanem ČR a má zde hlášen trvalý pobyt, přičemž žalobkyni neoznámil žádnou změnu svého bydliště. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svým odštěpným závodem a strana žalovaná má bydliště v ČR.

10. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve formě kontokorentu k jeho běžnému účtu. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

11. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

14. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

15. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, [Anonymizováno]-[právnická osoba]., C-679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Poskytovatel úvěru tak má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost poskytovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze [právnická osoba] ([Anonymizováno]) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, [Anonymizováno] v. [jméno FO], kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [Anonymizováno] (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Soud je tedy v obdobných typech řízení, jako je řízení toto, povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud má za to, že zejména výdaje žalovaného žalobkyně v tomto případě neprověřila a nehodnotila dostatečně. Co se týče příjmové stránky žalovaného, žalobkyně se v projednávané věci spolehla na tvrzení žalovaného o tom, že jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí [částka] a toto tvrzení nijak neověřila. Výdajovou složku žalovaného pak žalobkyně nezjišťovala a neprověřovala vůbec. Ačkoli se v projednávané věci jedná o případ spíše hraniční, neboť jde skutečně o úvěr v relativně nízké výši, nedostatky v procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze v tomto konkrétním případě přehlédnout. V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]). Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala potvrzení od zaměstnavatele ani žádné další potvrzení, které by pravidelný měsíční příjem prokazovalo. Soud je přesvědčen o tom, že i u takového produktu jako je úvěr ve výši 16 690 Kč, měla žalobkyně přistoupit k ověření povahy příjmové složky žalovaného ověřit jím deklarované příjmy ze zaměstnání. Přestože žalobkyně provedla prověření bankovních a nebankovních registrů, soud uzavírá, že jelikož již nepodnikla žádné kroky k ověření deklarovaného příjmu ke zjištění a ověření výdajů žalovaného, nelze tento postup prověření úvěruschopnosti žalovaného hodnotit jako dostatečný.

20. Pokud jde o výdajovou složku žalovaného, soud dodává, že si je vědom, že není vždy možné přesně stanovit veškeré výdajové položky spotřebitele. Žalobkyně si však od žalovaného nevyžádala vůbec žádnou konkrétnější specifikaci jeho výdajů, nepokusila se tedy zohlednit skutečné náklady na životní potřeby žalovaného, nevyužila dostupné statistické údaje. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně zcela rezignovala na prověření úvěruschopnosti žalovaného, a povinnost adekvátně prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr č. [Anonymizováno] tedy nesplnila.

21. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, k-do získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka výši 16 690 Kč. Sjednaný úrok činil 24,99 % ročně. Žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni toliko částku ve výši 4 248,41 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 16 690 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil celkem 4 248,41 Kč. Co do částky 12 441,59 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V dopisu ze dne 28. 3. 2025 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil celkový dluh 4. 4. 2025; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vrátil.

25. S ohledem na to, že žalobkyně vzala žalobu co do to co do smluvního úroku z částky 13 986,22 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení zpět, soud v této části pod výrokem I. tohoto rozsudku řízení zastavil.

26. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem III. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

27. Soud dodává, že po písemné výzvě obsažené v usnesení č. j. [spisová značka] je z podkladů doložených žalobkyní naprosto evidentní, že povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě adekvátně splněna. Nebylo tedy potřebné ve věci nařizovat ústní jednání a znovu žalobkyni vyzývat k prokázání prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Již na základě dosavadního obsahu spisu totiž bylo možno ve věci objektivně rozhodnout a nebylo tedy potřebné ani hospodárné nařizovat ve věci jednání a zapříčinit tak vznik dalších soudních výloh. Soud navíc připomíná, že účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání konkludentně souhlasili, když nesdělili soudu nesouhlas s tímto postupem k výzvě obsahující doložku ve smyslu ust. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

28. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 29. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potenciální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 834,59 Kč, přičemž tato částka představuje 73,56 % z celkové výše soudních výloh (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 86,78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,22 %).

31. Celková částka nákladů ve výši 2 494 Kč se sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve znění účinném do 31. 12. 2024, z tarifní hodnoty ve výši 14 336,22 Kč sestávající z částky 300 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný do 31. 12. 2024, tedy přípravu a převzetí zastoupení, včetně jedné paušální náhrady výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, z tarifní hodnoty ve výši 14 336,22 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných od 1. 1. 2025, tedy výzvy k plnění a návrhu ve věci samé včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 400 Kč ve výši 294 Kč.