28 C 117/2020-101

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 79 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6.8.2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 20 375 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 23.6.2020 do 5.8.2020 z částky 79 625 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 342 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2011 Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 7.2.2011, žalobce v řízení vystupoval jako žalovaný a předmětem řízení bylo zaplacení částky 111 423 Kč s příslušenstvím. Řízení pak bylo skončeno na základě pravomocného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.11.2019. Celková doba řízení tak dosáhla osmi let a devíti měsíců, což je podle názoru žalobce doba zjevně nepřiměřená. V řízení docházelo ke značným průtahům ze strany soudu, přičemž předmět řízení nepředstavoval nijak mimořádně složitou věc a žalobce tak byl nepřiměřeně dlouhým trváním sporu zatěžován. Žalobce také přispěl k tomu, že řízení bylo zastaveno po zpětvzetí žaloby tehdejším žalobcem, čímž přispěl k urychlení a skončení celé věci. Žalobce se tedy aktivně zasloužil o zkrácení doby trvání řízení a nebýt jeho mimořádného úsilí, byla by doba trvání řízení nepochybně ještě delší. Nepřiměřenou délkou soudního řízení, byla žalobci způsobena nemajetková újma, kterou žádá odškodnit výše uvedenou částkou. Se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění se předběžně obrátil na žalovaného dne 28.1.2020, přičemž ze strany žalovaného sice bylo konstatováno, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak žalobci nebyla přiznána žádná kompenzace ve formě finančního zadostiučinění, toliko konstatování porušování práva, což žalobce hodnotí jako odškodnění neodpovídající.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2011 dne 5.2.2020. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a žalobci jako zadostiučinění poskytl konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což žalobci sdělil stanoviskem ze dne 19.6.2020. Žalovaný ve svém vyjádření zkonstatoval průběh namítaného řízení a dospěl k závěru, že celková délka řízení byla 8 let a 7 měsíců ve vztahu k žalobci. Ve věci samé rozhodoval soud dvakrát (platební rozkaz, usnesení o zastavení řízení). V řízení byl shledán průtah v období od 15.12.2011 do 14.3.2013. Soud také zjevně nevyužíval možnosti ukládání pořádkových pokut účastníkům a dalším osobám, když tito opakovaně neplnili výzvy soudu. Věc byla po skutkové i právní stránce do určité míry složitá, když předmětem řízení byl spor o peníze ze smlouvy o správě nemovitostí s komplikovanými skutkovými okolnostmi. Na celkové délce řízení se zásadně podíleli oba účastníci, kteří nebyli schopni splnit ani jedinou ze lhůt jim buď soudem uložených, nebo jimi samotnými vyžádaných, a to nejen k podání ve věci samé, ale i ke sdělení banálních skutečností (například adresy svědků, zda probíhají mimosoudní jednání apod.), kdy zejména žalobci samotnému trvalo jeden rok sdělit, že nemá své účetnictví a název účetní firmy, která jej má mít k dispozici. Ze strany žalobce docházelo k opakovaným žádostem o odročení jednání. Také nejistota o výsledku sporu pro žalobce nebyla nikterak vysoká, když již dne 7.6.2016 byl znám pravomocný výsledek dalších obdobných sporů vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 25/2011 a sp. zn. 44 Cm 26/2011. Podle žalovaného pak v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Z těchto popsaných důvodů je proto žalovaný závěru, že morální zadostiučinění, které bylo poskytnuto, je dostačující.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2011 předběžně obrátil na žalovaného dne 5.2.2020. Tento po projednání daného nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a žalobci poskytl zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

4. Soud provedl dokazování spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 31/2011 (tento spis byl rekonstruován, pozn. soudu). Z tohoto spisu se podává, že řízení bylo zahájeno dne 9.2.2011, žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného a předmětem žaloby bylo zaplacení částky ve výši 111 423 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených služeb. Dne 13.5.2011 nahlížel žalovaný do spisu. Žalovaný ve věci podal odpor ze dne 16.6.2011 proti platebnímu rozkazu vydaného dne 30.5.2011. Usnesením ze dne 16.6.2011 bylo žalovanému uloženo, aby se ve věci vyjádřil. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 27.7.2011. Dne 22.11.2011 se konalo ústní jednání, při kterém si účastníci řízení vyjasňovali svá procesní stanoviska. Jednání pak bylo odročeno na neurčito za účelem zvážení přerušení řízení. Usnesením ze dne 22.3.2013 bylo řízení přerušeno do skončení věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 44 Cm 26/2011. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání dne 16.4.2013. Věc byla předložena s odvoláním Vrchnímu soudu v Praze dne 8.1.2014. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.2013 bylo rozhodnuto tak, že se řízení nepřerušuje. Podáním ze dne 13.3.2014 byl žalobce vyzván k doložení listinných důkazů. Rovněž tak žalovaný. Na to žalovaný reagoval podáním ze dne 22.4.2014. Soud svoji žádost urgoval u žalobce podáním ze dne 20.8.2014 a posléze pak podáním ze dne 19.11.2014. Podáním ze dne 13.2.2015 žádal soud žalobce o zaslání účetnictví. Žalovaný se vyjádřil dne 12.3.2015. Podáním ze dne 18.3.2015 žádal soud společnost [právnická osoba] o zaslání požadovaných účetních dokladů. Znovu pak přípisem ze dne 28.5.2015. Na to bylo touto společností reagováno dne 10.6.2015. Podáním ze dne 19.6.2015 žádal soud právního zástupce žalobce o sdělení kontaktní adresy na [titul] [příjmení]. Na to bylo reagováno žalobcem podáním došlým soudu dne 7.7.2015. Z úředního záznamu ze dne 16.10.2015 se podává, že ve věci 44 Cm 26/2011 bylo dne 6.8.2015 vyhlášen rozsudek, proti kterému se dne 26.9.2015 žalobce odvolal. Přípisem ze dne 22.10.2015 žádal soud [titul] [příjmení] o sdělení rozhodných skutečností pro řízení. Přípisem ze dne 22.10.2015 žádal soud [právnická osoba] [anonymizováno] o sdělení podstatných skutečností pro věc samu. Na to bylo společností reagováno přípisem došlým soudu dne 29.11.2015. Přípisem ze dne 3.12.2015 žádal soud žalobce o sdělení kontaktní adresy na [titul] [příjmení]. Na to bylo žalobcem reagováno přípisem ze dne 19.12.2015. Žalovaný pak podáním ze dne 22.12.2015. Pokynem soudce ze dne 29.3.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 7.6.2016. Při tomto jednání si účastníci sdělovali svá procesní stanoviska, bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno na neurčito z důvodu možnosti vyřešit věc smírnou cestou, popř. dalšího důkazního řízení. Přípisem ze dne 12.7.2016 žádal soud žalobce o sdělení výsledku mimosoudního jednání, popř. kontaktních údajů na svědky. Žalobce na to reagoval podáním ze dne 22.7.2016 s tím, že mezi účastníky řízení nedošlo k vyřešení věci smírnou cestou. Pokynem soudce ze dne 27.7.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 23.9.2016. Toto jednání pak bylo odročeno z důvodu náhlé zdravotní indispozice právního zástupce žalovaného na den 11.11.2016. Při tomto jednání bylo konstatováno, že se předvolaní svědci nedostavili. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 3.2.2017. Při jednání konaném dne 3.2.2017 byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem doplnění důkazních návrhů na neurčito. Žalobce zaslal vyjádření k výzvě soudu dne 20.3.2017. Soud pak přípisem ze dne 27.4.2017 žádal žalovaného o předložení listin, které uvedl ve svém podání. Přípisem ze dne 27.4.2017 žádal soud [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] o zaslání účetní knihy. Právní zástupce žalovaného byl přípisem ze dne 26.7.2017 urgován o zaslání důkazů. Společnost [název] [anonymizována dvě slova] pak byla urgována přípisem soudu ze dne 26.7.2017. Pokynem soudce ze dne 2.11.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 8.12.2017. Při tomto jednání si účastníci řízení sdělili svá procesní stanoviska, bylo provedeno dokazování spisem Krajského soudu Plzeň, sp. zn. 45 Cm 26/2011 a jednání bylo odročeno za účelem sdělení skutečností stran jednatelky žalovaného a za účelem výslechu účastníků. Přípisem ze dne 18.1.2017 žádal soud žalovaného o sdělení, v jakém časovém úseku je možno předvolat k výslechu jednatelku žalovaného. Tuto žádost pak urgoval podáním ze dne 28.2.2018. Na toto reagoval žalovaný podáním ze dne 16.3.2018. Pokynem soudce ze dne 23.10.2018 bylo jednání nařízeno na den 20.11.2018. Z důvodu akutního onemocnění zástupce žalovaného, který požádal o odročení jednání, bylo jednání odročeno na neurčito. Pokynem soudce ze dne 29.1.2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 26.3.2019. Ke shodnému návrhu účastníků řízení ze dne 22.3.2019 bylo jednání odročeno na neurčito z důvodu mimosoudních jednání. Přípisem ze dne 14.6.2019 dotazoval soud žalovaného stran výsledku mimosoudního jednání a rovněž tak žalobce. Na to bylo žalobcem reagováno tak, že účastníci řízení stále mezi sebou jednají. Žalovaný přípisem ze dne 17.7.2019 žádal o poskytnutí lhůty na mimosoudní vypořádání do 29.7.2019. Podáním ze dne 5.8.2019 sděloval žalovaný, že mezi účastníky řízení došlo k mimosoudní dohodě. Na to konto soud přípisem ze dne 7.8.2019 žádal žalobce o sdělení výsledku mimosoudních jednání, popř. učinění příslušného procesního návrhu. Tuto svoji žádost urgoval podáním ze dne 25.9.2019. Podáním ze dne 8.10.2019 žalobce žádal o schválení smíru mezi účastníky řízení. Na to konto reagoval soud přípisem ze dne 10.10.2019 s tím, že uzavřený smír je pro soud nesrozumitelný, tím spíše, že vyjádření spíše směřuje ke zpětvzetí žaloby. Ve lhůtě 10 dnů proto soud žádal žalobce o zaslání relevantního návrhu na smír nebo zpětvzetí žaloby. Podáním ze dne 4.11.2019 vzal žalobce svou žalobu zpět. Podáním ze dne 6.11.20919 dotazoval soud žalovaného, zda se zpětvzetím žaloby souhlasí. Tento reagoval podáním ze dne 11.11.2019. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22.11.21019 bylo řízení zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.12.2019.

5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

7. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení ve vztahu k žalobci, který v řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného trvalo od 13.5.2011, kdy se žalobce dozvěděl o vedeném řízení, když daného data nahlížel do soudního spisu, do doby 18.12.2018, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni, tedy celkem 8 let a 7 měsíců. Do doby trvání řízení pro účastníka, je třeba počítat jen tu dobu, ve které měl povědomí o vedeném sporu, tj. aktivně se řízení účastnil, neboť pokud o vedeném sporu nevěděl, nemohla mu vznikat případná nemajetková újma založená vedeným sporem. Věc byla, pokud šlo o meritum věci, projednávána toliko u soudu I. stupně. Jedenkrát se s odvoláním do rozhodnutí procesní povahy, nacházela u soudu odvolacího. Pokud jde o posouzení kritéria chování orgánů státu během řízení, soud uvádí, že ve věci byl prokázán průtah v období od 22.11.2011 do 22.3.2013. Také je třeba podotknout, že nalézací soud ve věci nepostupoval příliš koncentrovaně, když místo toho, aby ve věci jednal, tedy využil zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neustále si s účastníky řízení dopisoval, tj. mohl skutečnosti podstatné pro řízení zjistit od účastníků řízení, při samotném ústním jednání. I účastníci řízení se však na jeho délce částečně podíleli, a to zejména tím, že nereagovali na písemné výzvy soudu (zejm. žalobce v posuzovaném řízení), tento je musel opakovaně urgovat o jím požadované sdělení. Žalovaný pak dvakrát před konáním jednání, žádal o jeho odročení. Pokud jde o posouzení složitosti řízení, řízení nevykazovalo ani skutkovou, ani právní náročnost, když řízení bylo ukončeno jeho zastavením pro zpětvzetí žaloby. Soud také ve věci neprováděl žádné rozsáhlé dokazování.

8. Význam předmětu řízení pro žalobce pak posoudil jako snížený, neboť z objektivního hlediska s tímto typem sporu není obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010) .U kritéria významu řízení pro žalobce je pak rovněž nutné zmínit, že význam řízení se odvíjí nejen od výše peněžitého plnění, jež byl předmětem naříkaného řízení, ale a zde zejména též od osoby žalobce. Judikatura ESLP umožňuje přiznat zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení i právnické osobě (korporace), zejména za předpokladu, že tím došlo ke konkrétním újmám, jako např. zásahu do její pověsti, nejistotě v plánování, rozkolu ve vedení společnosti, popř. úzkosti a potížím členů vedení (viz např. rozhodnutí ve věci Comingersoll S.A. c.a. Portugalsko, č. 35385/97). Je tomu tak zejména proto, že Úmluva chrání především práva osob fyzických (člověka). V tomto směru žalobce žádné konkrétní dopady ani netvrdil. Předpokládá se, že dopad takového nesprávného úředního postupu je u právnické osoby zpravidla nižší, viz např. rozh. Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3326/2009. Dále je třeba rozlišovat dle formy korporace v tom směru, zda má povahu osobní, kdy její společníci odpovídají za její závazky svým majetkem (jako např. veřejná obchodní společnost, společnost komanditní) nebo jde o korporace plně či částečně kapitálové (jako např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost). U posledně jmenovaných je nejistota a míra zásahu do psychiky společníků či statutárních zástupců opět nižší, než u korporací povahy osobní, jak dovodil ESLP například ve věci Centrum stavebního inženýrství proti ČR nebo L.C.I. proti ČR. V posuzovaném případě lze tedy uzavřít, že poškozenému nevznikly žádné obtíže uváděné, či obdobné jako ve věci Comingersoll. Také s ohledem na fakt, že žalobce je právnickou osobou, nebyla pro něj částka, jež byla předmětem sporu, nikterak zásadní a i z tohoto pohledu je nutné význam řízení pro žalobce hodnotit jako snížený. Z hlediska významu předmětu řízení je třeba také podotknout, že význam řízení se pro žalobce v průběhu řízení měnil, když od data 22.3.2019 účastníci řízení mezi sebou mimosoudně jednali, přičemž toto jednání posléze vyústilo ve zpětvzetí žaloby tj. význam předmětu řízení se od daného okamžiku pro žalobce snížil. Celkově shrnuto, význam předmětu řízení pro žalobce, jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska byl snížený.

9. Soud proto uzavírá, s odkazem na shora popsané, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka řízení neodpovídala jeho složitosti a procesním úkonům soudu ani počtu soudní soustavy, před kterými bylo řízení vedeno. Je nepochybné, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená a v této souvislosti proto nelze již tolerovat průtah, který byl v řízení zjištěn. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty, resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Podle názoru soudu pak s odkazem na shora popsaný průběh řízení, zejména zjištěný průtah v řízení, fakt, že za celou dobu řízení se konala toliko 4 ústní jednání, věc byla řešena jen soudem I. stupně a skončila procesním rozhodnutím o zastavení řízení, se nejeví odškodnění ve formě morálního zadostiučinění, jako dostačující, a to i s odkazem na závěry Nejvyššího soudu ČR, podle kterého lze k morálnímu zadostiučinění případně přistoupit, je-li význam řízení pro poškozeného zanedbatelný nebo se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, což v posuzovaném případě nenastalo. Z konsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za 8 let a 7 měsíců trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky řízení pak v poloviční výši. Základní částka proto činí 113 750 Kč. Od této částky soud odečetl 20 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce (viz odst. 8) a o 10 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení (viz odst. 7). K dalšímu procentuálnímu ohodnocení pak již soud neshledal důvod, a to ani u kritéria postupu orgánů státu, neboť se odškodňuje celková délka řízení, tedy i úsek řízení, v němž k žádnému prodlení či průtahům nedochází. Celkem tedy od základní částky soud odečetl 30 %, což je částka ve výši 34 035 Kč a žalobci proto přiznal na přiměřeném zadostiučinění částku ve výši 79 715 Kč výrokem I. rozsudku.

10. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona, podle něhož má žalovaný zákonnou šestiměsíční lhůtu pro projednání uplatněného nároku. Teprve až marným uplynutím této lhůty se žalovaný může dostat do prodlení. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 5.2.2020, mohl se žalovaný dostat do prodlení až od 6.8.2020. Výše úroku z prodlení odpovídá ust. § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 9 300 Kč, podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání) a z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání), ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 2 142 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem.

12. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalované jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení