28 C 12/2021-153

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 285 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 188 417 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16.1.2021 do 20.4.2021 z částky 188 417 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 96 583 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10 228 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 14.1.2021 domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 189/2007. Žalobce ve své žalobě uvedl, že předmětné řízení probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 1 od 15.5.2007, kdy žalobce podal žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 1 801 173 Kč z titulu neuhrazené mimořádné odměny na základě mandátní smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení dne 22.6.2005 ve znění dodatku č.

1. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 15.1.2020. V řízení docházelo k neodůvodněným průtahům - první jednání ve věci bylo nařízeno více jak po dvou letech od podání žaloby. Také odvolací soud usnesením ze dne 10.1.2017 zrušil rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž samotné odvolací řízení trvalo více jak 9 měsíců. Žalobce se pak na délce řízení žádným způsobem nepodílel. Žalobce také v důsledku snahy o ukončení sporu a vzhledem ke svému pokročilému věku a zdravotnímu stavu uzavřel se žalovaným soudní smír, který byl soudem I.stupně schválen dne 15.1.2020. Soud I. stupně také pochybil, když opakovaně Vrchnímu soudu v Praze předkládal k rozhodnutí otázku věcné příslušnosti, ačkoliv tato otázka byla vyřešena již v roce 2009. K takovému postupu proto podle názoru žalobce nebyl žádný důvod. Celková délka řízení v trvání 12 let a 8 měsíců tak byla zcela zjevně nepřiměřená, přičemž posuzované řízení nebylo složité ani z hlediska právního posouzení, ani z hlediska skutkového. Ve věci se vystřídali čtyři vyřizující soudci, docházelo k odročování nařízených jednání, zejména z důvodu na straně soudu I. stupně a nelze také opomenout, že zadaný znalecký posudek nepřispěl k rychlému projednání věci. Předmětné řízení mělo pro žalobce význam, zejména s ohledem na jeho finanční zabezpečení, stáří a zdravotní stav. Žalobce při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 1 500 Kč za měsíc trvání řízení (celkem 152 měsíců). Tuto částku navýšil o 25 % s ohledem na konkrétní okolnosti případu a dopad délky řízení do osobní sféry žalobce, dané zejména jeho frustrací a nejistotou a dospěl k částce 285 000 Kč. Žalobce se s tímto nárokem na nemajetkovou újmu předběžně obrátil na žalovaného dne 14.7.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k věci samé, nesporoval skutečnost, že u něj žalobce dne 14.7.2020 předběžně uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 325 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 189/2017. Žalobce po projednání uvedené žádosti dospěl k závěru, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení, za což žalobci poskytl zadostiučinění ve výši 188 417 Kč. Žalobce dále ve svém vyjádření stručně zkonstatoval průběh posuzovaného řízení a dospěl k závěru, že řízení trvalo od 15.5.2017 do 31.1.2020, tedy více jak 8 let. Předmětné řízení bylo složitější, neboť jeho předmětem byla žaloba o zaplacení částky 1 801 173 Kč z titulu neuhrazené mimořádné odměny z mandátní smlouvy. V řízení bylo nutné širšího dokazování včetně provedení listinných důkazů, výslechu svědků a opakovaného znaleckého zkoumání. Uvedená věc byla obtížnější i po stránce právního posouzení. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy. Žalobce se na délce řízení významně nepodílel. Význam řízení pro žalobce žalovaný shledal jako zvýšený s ohledem na vyšší věk žalobce. Žalovaný tak vyšel ze základní částky 17 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši. Tuto základní částku snížil o 25 % z důvodu složitosti řízení a naopak navýšil o 10 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce. Výsledné zadostiučinění pak žalovaný ještě zvýšil o 10 % z důvodu postupu soudu, neboť první meritorní rozhodnutí soudu bylo vyneseno po více než 8 letech.

3. Žalobce podáním ze dne 17.5.2021 vzal svou žalobu co do částky 188 417 Kč zpět, neboť tato mu žalovaným byla uhrazena dne 20.4.2021. Soud proto postupoval podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. rozsudku zastavil.

4. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř.

5. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24C 189/2007. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podána dne 15.5.2007. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 801 173 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné odměny na základě účastníky uzavřené mandátní smlouvy. Usnesením ze dne 21.5.2007 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 10 místní nepříslušnost. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 13.9.2007. Usnesením ze dne 1.10.2007 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Dne 22.10.2007 byl ve věci vydán platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor dne 30.11.2007, který odůvodnil dne 5.2.2008. Žalobce se následně vyjádřil podáním ze dne 6.3.2008 a podáním došlým soudu dne 4.11.2008. Podáním došlým soudu dne 26.2.2009 se žalobce dotazoval na stav řízení. Na to bylo odpovězeno předsedkyní senátu dne 27.2.2009. Pokynem předsedkyně senátu ze dne 7.5.2009 bylo nařízeno ústní jednání na den 7.6.2009. Při tomto ústním jednání si účastníci řízení vysvětlovali svá procesní stanoviska a jednání bylo odročeno na den 16.9.2009. Při jednání konaném dne 16.9.2009 vznesl žalobce námitku věcné nepříslušnosti. Věc byla z tohoto důvodu předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 21.9.2009. Tento usnesením ze dne 8.12.2009 rozhodl, že v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy. Pokynem soudce ze dne 31.3.2010 bylo nařízeno ústní jednání na den 21.7.2010. Při jednání konaném dne 21.7.2010 byla přednesena žaloba a vyjádření žalovaného. Dále bylo soudem sděleno, že nemůže být vyslechnut svědek, který se dostavil a jednání bylo odročeno na den 12.11.2010. Usnesením ze dne 22.7.2010 byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení za zmařené jednání konané dne 21.7.2010 (z důvodu předložení písemného vyjádření žalovaného při jednání, ve kterém byly tvrzeny nové skutečnosti ve věci samé). Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Následně proti uvedenému usnesení podal odvolání i žalovaný dne 19.8.2010. Usnesením ze dne 8.9.2010 byl žalovaný vyzván k doložení plné moci pro nového právního zástupce. Tento doložil plnou moc dne 21.9.2010. Dne 4.11.2010 podal žalovaný návrh na přerušení řízení. Usnesením ze dne 12.11.2010 bylo odvolání žalované proti usnesení ze dne 19.8.2010 odmítnuto. Žalobce doplnil své vyjádření dne 15.11.2010. Dne 13.12.2010 podal žalovaný odvolání proti usnesení ze dne 12.11.2010. Usnesením ze dne 28.12.2010 Obvodní soud pro Prahu 1 změnil své usnesení ze dne 12.11.2010 tak, že se odvolání žalovaného neodmítá. Usnesením ze dne 28.2.2011 byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil k odvolání žalovaného. Na to žalobce reagoval tak, že mu nebylo doručeno celé odvolání žalovaného. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním dne 5.4.2011 Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.7.2011 změnil usnesení ze dne 22.7.2010 tak, že žalovaný není povinen zaplatit žalobci náklady řízení za jednání konané dne 22.7.2010. Pokynem soudce ze dne 22.7.2011 bylo nařízeno ústní jednání na den 21.9.2011. Při tomto jednání soudce sdělil pochybnosti o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 17.10.2011 Vrchní soud v Praze věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vrátil dne 25.11.2011 s tím, že o věcné příslušnosti již bylo rozhodnuto. Pokynem soudce ze dne 8.11.2011 bylo nařízeno ústní jednání na den 7.3.2012. Dne 6.3.2012 požádal žalobce o odročeno jednání z důvodu zdravotní indispozice jeho právního zástupce. Jednání bylo z tohoto důvodu odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 7.3.2012 vyzval soud žalobce k doložení originálu mandátní smlouvy a jejího dodatku. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 2.4.2012. Usnesením ze dne 2.4.2012 byl ve věci ustanoven znalecký ústav z oboru písmoznalectví a kriminalistika. Dne 10.7.2012 požádal znalecký ústav o doplnění materiálů potřebných ke zkoumání a prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Pokynem soudce ze dne 17.9.2012 bylo nařízeno ústní jednání, když předtím si soud vyžádal spis od znaleckého ústavu. Dne 23.11.2012 sděloval žalovaný, že došlo k převzetí právního zastoupení novým právním zástupcem. Dne 30.11.2012 se konalo ústní jednání, při kterém soud sdělil požadavky znaleckého ústavu. Dále byl při jednání vyslechnut svědek [jméno] [příjmení]. Tento byl vyzván, aby soudu ve lhůtě dvou týdnů předložil originál listin z roku 2004 až 2006 s jeho podpisem. Dne 13.12.2012 byly úřady – Úřad městské části Praha 3, Finanční úřad Praha 3 a Finanční úřad Praha – západ vyzvány k doložení srovnávacích materiálů. Na to bylo úřady reagováno dne 4.4.2013, dne 23.4.2013 a dne 30.4.2013. Usnesením ze dne 17.5.2013 byl zproštěn znalecký ústav vypracování znaleckého posudku a ve věci byl ustanoven znalec nový. Dne 19.6.2013 byl soudu předložen znalecký posudek. Usnesením ze dne 24.6.2013 byla znalci přiznána odměna. Žalobce se vyjádřil ke znaleckému posudku dne 1.7.2013. Žalovaný přípisem ze dne 16.7.2013 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření o dalších 14 dnů. Pokynem soudce ze dne 16.8.2013 bylo nařízeno ústní jednání na den 30.10.2013. Usnesením ze dne 16.8.2013 byl žalobce vyzván k doplnění rozhodných skutečností. Přípisem ze dne 29.7.2013 žalovaný požádal soud o další prodloužení lhůty k vyjádření. Jednání nařízené na den 30.11.2013 bylo odročeno na den 27.11.2013. Přípisem ze dne 15.11.2013 sděloval žalovaný, že došlo k ukončení právního zastoupení. Žalobce doplnil svá skutková tvrzení podáním ze dne 11.10.2013. Dne 27.11.2013 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování listinami a žalobce byl následně vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Jednání bylo za účelem doplnění znaleckého posudku a dalšího dokazování odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 29.11.2013 byl žalobce vyzván k zaplacení zálohy na znalecký posudek. Usnesením z téhož data byl vyzván i žalovaný k zaplacení zálohy na znalecký posudek. Usnesením ze dne 23.1.2014 byl ve věci ustanoven znalec z oboru kriminalistika se specializací na technické zkoumání listin. Přípisem ze dne 23.1.2014 byl požádán Státní pozemkový úřad o zaslání smlouvy o převodu pozemku [číslo] [spisová značka]. Na to bylo Státním pozemkovým úřadem reagováno dne 3.2.2014. Dne 24.2.2014 byl soudu zaslán znalecký posudek. Pokynem soudce ze dne 24.9.2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 26.11.2014. Přípisem ze dne 14.10.2014 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 10.12.2014. Při tomto jednání byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování výslechem svědků na den 18.2.2015. Přípisem ze dne 16.2.2015 požádal žalovaný o odročení nařízeného jednání z důvodu onemocnění jeho právního zástupce. Toto jednání bylo odročeno na neurčito. Pokynem soudce ze dne 18.2.2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 22.4.2015. Při tomto jednání byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 5.6.2015. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 12.8.2015. Podáním ze dne 21.7.2015 se z jednání omluvil svědek z důvodu zahraniční dovolené. Jednání tak bylo odročeno na den 21.10.2015. Při tomto jednání byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno za účelem zvážení procesního návrhu žalovaného na den 11.12.2015. Následně dne 3.12.2015 podal žalobce doplnění skutkových tvrzení a dne 10.12.2015 písemný závěrečný návrh. Při jednání dne 11.12.2015 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí ve věci samé na den 16.12.2015. Při jednání konaném dne 16.12.2015 byl vyhlášen rozsudek ve znění, že žalobě bylo do částky 1 718 190 Kč s příslušenstvím vyhověno, do částky 82 933 Kč s příslušenství a dalšího příslušenství byla žaloba zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o nákladech uvedeného řízení. Místopředsedou soudu ze dne 15.1.2016 byla prodloužena lhůta k vypracování rozhodnutí do 11.3.2016. Proti rozsudku podal žalobce odvolání stran výroku o nákladech řízení dne 30.3.2016. Rovněž proti rozsudku podal odvolání žalovaný dne 29.3.2016, které odůvodnil podáním ze dne 12.4.2016. Usnesením ze dne 18.4.2016 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Žalobce se k podanému odvolání žalovaného vyjádřil podáním ze dne 16.6.2016. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze dne 9.8.2016. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 13.12.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 10.1.2017. Při tomto jednání byl usnesením odvolacího soudu rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti. Pokynem soudce ze dne 31.3.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.7.2017. Přípisem ze dne 17.7.2017 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu akutního onemocnění jeho právního zástupce. Toto jednání bylo odročeno na den 16.10.2017. Ve spisu není pak založen protokol z jednání ze dne 16.10.2017, není tak zřejmé, zda toto jednání se konalo, či bylo odročeno. Pokynem soudce ze dne 23.10.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 8.1.2018. Toto jednání pak bylo z důvodu nemoci soudkyně odročeno na den 26.3.2018. Z protokolu o jednání ze dne 26.3.2018 se podává, že bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno na den 14.5.2018. Z pokynu soudce ze dne 28.3.2018 se podává, že jednání nařízené na den 14.5.2018 bylo odročeno na den 21.5.2018 z důvodu kolize jednání. Toto následně bylo odročeno na den 21.5.2018. Z důvodu opatření předsedy soudu ze dne 3.4.2018, kdy předmětnou věc měl projednat a rozhodnout jiný soudce, bylo jednání nařízené na den 21.5.2018 odročeno na neurčito. Pokynem soudce ze dne 11.8.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.10.2018. Dne 17.10.2018 se konalo ústní jednání. Jednání bylo odročeno na den 19.3.2019. Toto jednání pak bylo odročeno na den 4.9.2019, neboť se nepodařilo obeslat svědky Usnesením ze dne 18.10.2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení zálohy na náklady důkazů. Současně byl právní zástupce žalovaného vyzván k zajištění účasti svědků. Při jednání konaném dne 4.9.2019 byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno na den 26.11.2019. Jednání bylo odročeno z důvodu pokusu o mimosoudní vyřešení sporu účastníky řízení na neurčito. Usnesením ze dne 15.1.2020 soud schválil mezi účastníky řízení smír. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15.1.2020 (výrok I.) a dne 31.1.2020 (výrok II., III. – náklady řízení).

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od 15.5.2007 do 15.1.2020, tedy od podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 do doby, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým mezi účastníky řízení schválil soudní smír, tj. celkem 12 let a 8 měsíců. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení byla žaloba na uhrazení částky ve výši 1 801 173 Kč s příslušenstvím z titulu mezi účastníky uzavřené mandátní smlouvy o dílo.

9. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlédl, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci posuzovaného řízení docházelo k průtahům ze strany soudů. Zejména soud I. stupně ve věci nepostupoval koncentrovaně, když při některých ústních jednáních nebyly činěny ze strany soudu úkony směřující ke skončení věci tj. koncentrované dokazování. Soud nabyl dojmu, že nalézací soud konal tzv. jednání„ jen aby se konala“, aniž by v jejich rámci postupoval s cílem co nejdříve věc ukončit. Také mezi jednotlivými nařízenými jednáními byly značné prodlevy. Dále např. soud I. stupně věc opakovaně předkládal Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, i když o této již bylo rozhodnuto. Tento popsaný postup soudu I. stupně se tak podílel na celkové délce posuzovaného řízení. Také je třeba zmínit, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, což ve světle judikatury Nejvyššího soudu je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup, který se rovněž podílel na celkové délce řízení. Kritérium počtu soudní soustavy S procesním rozhodnutím se věc nacházela jedenkrát u odvolacího soudu, kdy tento rozhodoval o odvolání proti usnesení o separaci nákladů řízení. Pokud jde o věc samu, zde rozhodoval jedenkrát soud I. stupně a jedenkrát soud odvolací. V této souvislosti soud doplňuje, že nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s využitými procesními prostředky orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což ovšem nelze dávat ani k tíži žalovaného. V uvedené věci, jak již soud předeslal, se věc nacházela pouze dvakrát u soudu odvolacího s podaným odvoláním, což žádným významným způsobem neprodloužilo délku posuzovaného řízení. Kritérium složitosti řízení Uvedenou věc soud hodnotil po stránce skutkové jako obtížnou, protože byl vypracován znalecký posudek včetně jeho doplňku a také bylo vyslechnuto větší množství svědků. Složitost věci po stránce skutkového zjištění se tak podepsala na celkové délce řízení, tedy vedla k jeho prodloužení. Kritérium chování žalobce v rámci řízení Soud zjistil, že žalobce v posuzovaném řízení dvakrát žádal o odročení jednání, avšak tato skutečnost se nijak výrazným způsobem nepromítla do celkové délky řízení, tedy lze uzavřít, že žalobce se na délce řízení nepodílel. Kritérium významu řízení pro poškozeného Z objektivního hlediska pak Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního pohledu je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl vyššího věku, což je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) hodnotit tak, že význam řízení pro žalobce byl vyšší.

10. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení soud dospěl k závěru, v souladu s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pak soud přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci proto výpočet soudu vypadá následovně: Soud vyšel ze základní částky za rok trvání řízení 16 000 Kč, za první dva roky trvání řízení, pak ve smyslu shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, z částky v poloviční výši. Soud použil částku 16 000 Kč za rok trvání řízení, neboť rozmezí, které nastavil Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím stanovisku od 15 000 Kč za rok trvání řízení do částky 20 000 Kč za rok trvání řízení je odvozen zejména z celkové doby, po kterou bylo řízení vedeno, popř. od dalších individuálních skutečností týkajících se jednotlivého posuzovaného řízení. Obecně se vychází z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, pokud celková délka řízení nepřesáhne 10 let. V daném případě posuzované řízení přesáhlo hranici 10 let cca o 3 roky, tedy jedná se o dobu blízkou době 10 let, proto soud zvolil odškodnění ve výši 16 000 Kč za rok trvání řízení. Celkem tedy základní částka činí 191 360 Kč, přičemž od této částky soud odečetl 30 % z důvodu vyšší složitosti po stránce skutkové (viz odst. 9), navýšil odškodnění o 10 % z důvodu postupu orgánů státu (viz odst. 9) a o 10 % z důvodu vyššího významu předmětu řízení pro žalobce (viz odst. 9). Celkem tedy základní částku soud ponížil o 10 %, což je částka ve výši 19 136 Kč a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 172 224 Kč. Jelikož žalovaný žalobci mimosoudně uhradil částku ve výši 188 417 Kč, zamítl soud žalobu již jako neopodstatněnou výrokem II. rozsudku.

11. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona, podle kterého přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba ji nahradit do šesti měsíců od uplatnění nároku. Jelikož žalobce předběžně svůj nárok uplatnil dne 14.7.202 a žalovaný mu mimosoudně vypořádal částku ve výši 188 417 Kč dne 20.4.2021, dostal se žalovaný za dobu od 16.1.2021 do 20.4.2021 do prodlení. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění nároku v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 6 200 Kč, podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby), zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem.