28 C 12/2025 - 73

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 79 524 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 250 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 4 250 Kč za období od 7. 6. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 24 946 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 2 563,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 943,80 Kč, s úrokem z prodlení z částky 16 146,72 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 22,08 % ročně z částky 16 146,72 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 850 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 5 850 Kč za období od 7. 6. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 44 478 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 4 785,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 691,83 Kč, s úrokem z prodlení z částky 30 147,73 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 23,43 % ročně z částky 30 147,73 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 79 524 Kč s příslušenstvím. Předmětem nároku I. je částka ve výši 29 196 Kč s příslušenstvím a předmětem nároku II. je částka ve výši 50 328 Kč s příslušenstvím. Nárok I.

2. Dle žaloby uzavřel žalovaný dne 20. 12. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Peníze byly žalovanému poskytnuty dne 20. 12. 2020. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr ve splátkách splatit i s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 24 946 Kč, který je tvořen součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 19 282 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 22,08 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 164 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 9. 2022.

3. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byl žalovaný v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobce měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Po tomto datu bylo žalovaným na předmětnou pohledávku ještě částečně hrazeno. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 12. 2022. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho.

4. Ke dni 5. 3. 2023 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 16 146,72 Kč a dlužný poplatek částku 13 049,28 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluhu již ničeho neuhradil a dlužná jistina se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 22,08 % ročně, a to v období od 21. 9. 2022, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

5. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 46 111,90 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala. Nárok II.

6. Žalovaný uzavřel dne 23. 7. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč v hotovosti. Peníze byly žalovanému poskytnuty dne 23. 7. 2020. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr ve splátkách splatit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 44 478 Kč, který je tvořen součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 32 440 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,43 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 216 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 4 694 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 1. 2022.

7. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byl žalovaný v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobce měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Po tomto datu bylo žalovaným na předmětnou pohledávku ještě částečně hrazeno. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 12. 2022. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho.

8. Ke dni 5. 3. 2023 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 30 147,73 Kč a dlužný poplatek částku 20 180,27 Kč. Po tomto datu již žalovaný na dluhu ničeho neuhradil a dlužná jistina se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 23,43 % ročně, a to v období od 24. 1. 2022, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

9. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 84 187,21 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

10. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

11. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 15. 1. 2025, č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 27. 1. 2025 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 19. 12. 2020 a ze dne 19. 7. 2020 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části[Anonymizováno]jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy a výplatních pásek za měsíce říjen a listopad 2022, resp. za měsíce květen a červen 2022. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v [Anonymizováno], že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru, která obsahuje ujednání, v němž žalovaný potvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaný v zákaznické kartě dne 19. 12. 2020 uvedl, že je zaměstnán jako [Anonymizováno] ve společnosti [Anonymizováno]., a jeho čistý měsíční příjem činí 26 142 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. V zákaznické kartě dne 19. 7. 2020 žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako [Anonymizováno] ve společnosti [Anonymizováno]., a jeho čistý měsíční příjem činí 20 518 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně v obou případech k tomu, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti informací, které žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy sdělil. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.

12. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

13. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

14. Co se týče nároku I., žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 20. 12. 2020 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 20 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 86 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 44 946 Kč: tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 19 282 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 164 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 21 měsíčních splátkách. Výše 1. až 20. splátky činila 2 141 Kč, výše 21. splátky činila 2 126 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 12. 2020, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 12. 2020).

15. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je svobodný, se základním vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnán jako [Anonymizováno] u společnosti [Anonymizováno], a jeho čistý měsíční příjem činí 26 142 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaný dále sdělil, že má interní splátky ve výši 4 694 Kč. Měsíční výdaje žalovaný odhadl částkou ve výši 8 000 Kč. Další příjmy domácnosti žalovaný neuvedl. K těmto informacím žalovaný předložil dvě výplatní pásky za období říjen a listopad 2020, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu ze dne 1. 10. 2020, dle které nájemné a platby na služby činí celkem 11 000 Kč měsíčně (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 12. 2020 a, pracovní smlouvou a výplatními lístky, nájemní smlouvou ze dne 1. 10. 2020).

16. Žalovaný uhradil na základě smlouvy č. [hodnota] celkem částku 15 750 Kč, a to splátkou ve výši 2 000 Kč dne 14. 2. 2020, splátkou ve výši 4 000 Kč dne 14. 4. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 9. 6. 2021, splátkou ve výši 1 000 Kč dne 15. 8. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 13. 9. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 13. 1. 2022, splátkou ve výši 1 000 Kč dne 13. 3. 2022, splátkou ve výši 500 dne 13. 4. 2022, splátkou ve výši 500 dne 13. 6. 2022, splátkou ve výši 1 000 Kč dne 22. 8. 2022, splátkou ve výši 500 dne 30. 10. 2022 a splátkou ve výši 750 Kč dne 14. 12. 2022. (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 2. 2024).

17. Co se týče nároku II., žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 23. 7. 2020 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 40 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 86 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 84 478 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 40 000 Kč, úroku ve výši 32 440 Kč částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 216 Kč a pojistného částky ve výši 2 322 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 18 měsíčních splátkách. Výše 1. až 17. splátky činila 4 694 Kč, výše 18. splátky činila 4 680 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 7. 2020, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 7. 2022).

18. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je svobodný, se základním vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnán jako [Anonymizováno] u společnosti [Anonymizováno], a jeho čistý měsíční příjem činí 20 518 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Měsíční výdaje žalovaný odhadl částkou ve výši 6 000 Kč. Další příjmy domácnosti žalovaný neuvedl. K těmto informacím žalovaný předložil dvě výplatní pásky za období květen a červen 2020, pracovní smlouvu a smlouvu o přechodném nájmu, ze které však není patrna výše nájmu, neboť smlouva v této souvislosti odkazuje na ceník ubytování, který ke smouvě připojen nebyl (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 7. 2020, pracovní smlouvou, výplatním lístkem, smlouvou o přechodném nájmu z 8. 10. 2014).

19. Žalovaný uhradil na základě smlouvy č. [hodnota] celkem částku 34 150 Kč, a to splátkou ve výši 5 000 Kč dne 10. 8. 2020, splátkou ve výši 5 000 Kč dne 21. 9. 2020, splátkou ve výši 2 000 Kč dne 26. 10. 2020, splátkou ve výši 2 100 Kč dne 27. 10. 2020, splátkou ve výši 4 000 Kč dne 16. 12. 2020, splátkou ve výši 800 Kč dne 20. 12. 2020, splátkou ve výši 2 000 Kč dne 14. 2. 2021, splátkou ve výši 4 000 dne 14. 4. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 9. 6. 2021, splátkou ve výši 1 000 Kč dne 15. 8. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 13. 9. 2021, splátkou ve výši 1 500 Kč dne 13. 1. 2022, splátkou ve výši 1 000 Kč dne 13. 3. 2022, splátkou ve výši 500 Kč 13. 4. 2022, splátkou ve výši 500 Kč dne 13. 6. 2022, splátkou ve výši 500 Kč dne 22. 8. 2022, splátkou ve výši 500 Kč dne 30. 10. 2022 a splátkou ve výši 750 Kč dne 14. 12. 2022. (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 2. 2024).

20. Pohledávky vycházející ze smluv o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a č. [hodnota] byly právní předchůdkyní žalobkyně postoupeny na žalobkyni s účinností k [datum]. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 29. 1. 2024, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 130 299,11 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem ze dne 20. 2. 2024).

21. Dne 22. 5. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 112 073,65 Kč, a to ve lhůtě do 6. 6. 2024 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 22. 5. 2024 a podacím lístkem ze dne 22. 5. 2024).

22. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

23. Soud s ohledem na rumunské občanství žalovaného a jeho trvalý pobyt v České republice aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I; konkrétně viz čl. 6 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení). K tomu, že je zdejší soud v této věci příslušný rozhodnout a že je dána jeho pravomoc, bylo dospěno na základě čl. 17 a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jelikož žalovaný je spotřebitelem a je v ČR registrován k trvalému pobytu na adrese uvedené výše od 3. 12. 2024.

24. Žaloba je důvodná pouze z části.

25. Mezi účastníky řízení byly (dle obsahu) uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěry vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jejich úplného splacení spolu s příslušenstvím.

26. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, [právnická osoba] C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

29. Soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v této souvislosti mj. uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalovaném požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného z jí předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku (což však nebylo důkazně doloženo). Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne[Anonymizováno]31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin prověřila v obou případech inkriminovaných úvěrových smluv příjmy žalovaného a vztažmo k nároku I. ověřila i jeho výdaje na nájemní bydlení, a to prostřednictvím nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 2020, kterou žalovaný úvěrující společnosti předložil. Další výdaje žalovaného zjišťovány a prověřovány nebyly. Ve vztahu k nároku II. pak právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného neověřila vůbec, jelikož z předložené smlouvy o přechodném nájmu z 8. 10. 2014 výše nájemného nevyplývá, neboť tato smlouva odkazuje v tomto kontextu na ceník ubytování, který není součástí smlouvy. Žádné další informace o výdajích žalovaného pak úvěrující společnost vztažmo k nároku II. od žalovaného ani nevyžádala.

31. Soud uvádí, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

32. Soud konstatuje, že si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – nelze se však ztotožnit s tím, že u krátkodobých a nižších úvěrů nemusí být obezřetnost úvěrujícího subjektu natolik vysoká, jako u úvěrů vyšších. Právě nižší úvěry u nebankovních poskytovatelů si velmi často berou subjekty, které mají problém s platební morálkou a vysokým zadlužením, a jejich úvěruschopnost je tak dle názoru soudu na místě prověřovat o to spíše. Soud má za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům právě toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů – je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit.

33. Výše popsaným povinnostem úvěrující společnost v tomto případě dle názoru soudu dostála částečně, jak již bylo výše naznačeno. Příjmy žalovaného byly dle názoru soudu v případě obou nároků prověřeny dostatečně. Ve vztahu k nároku II. však nebyly nijak ověřeny žalovaným tvrzené výdaje na bydlení (z předložené smlouvy o přechodném nájmu z 8. 10. 2014 výše nájemného nevyplývá, neboť tato smlouva odkazuje v tomto kontextu na ceník ubytování, které není její součástí a žádné další informace o výdajích žalovaného pak úvěrující společnost vztažmo k nároku II. nezjišťovala ani neověřovala) a žádné další výdaje žalovaného nebyly zjišťovány ani prověřovány. Ve vztahu k nároku I. pak byl ověřen toliko výdaj žalovaného na nájemné a služby spojené s užíváním nájemního bytu a žádné další výdaje žalovaného zjišťovány ani ověřovány nebyly, byť je nasnadě, že žalovaný nemohl mít v dané době pouze výdaje na bydlení. Od žalovaného měly být vyžádány konkrétní informace o nákladech na služby elektronických komunikací, a také alespoň rámcové informace o ostatních výdajích žalovaného na zajištění základních osobních potřeb žalovaného (např. o nákladech na ošacení, záliby, jízdné). Navíc nebylo prokázáno (ve vztahu k oběma nárokům), že by úvěrující společnost jakkoliv ověřila nebo se pokusila zjistit, zda má žalovaný nějaké další splátkové zatížení (např. nahlédnutím do registru [Anonymizováno]). Pokud byly tyto lustrace žalovaného provedeny, žalobkyně k tomu přes výzvu soudu nedoložila žádné podklady. V této souvislosti též lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

34. Vzhledem k nedostatečnému zjištění a prověření výdajů žalovaného a jeho případného dalšího splátkového zatížení má tak soud za to, že prověření úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo v případě inkriminovaných úvěrových smluv dostatečně, což má za následek absolutní neplatnost obou těchto smluv. Soud v této souvislosti akcentuje, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ 35. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 36. V tomto případě pak dle názoru zdejšího soudu nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném tamním odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu také uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury týkající se problematiky prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a dostatečnosti těchto procesů.

37. Dalším důvodem absolutní neplatnosti obou inkriminovaných úvěrových smluv je pak také lichevní úrok v sazbě 86 %, který byl ve smlouvách sjednán.

38. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

39. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

40. S ohledem na to, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného) smluvního úroku z úvěru, který v obou případech dosáhl sazby 86 % ročně. Vzhledem k takto smluvně nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá obě předmětné úvěrové smlouvy za lichevní, a tedy za absolutně neplatné (jako celek) taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byly smlouvy o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřeny. Příslušná ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smluv, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost obou inkriminovaných úvěrových smluv jako celku.

41. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

42. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

43. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

44. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě byla žalovanému vyplacena částka ve výši 20 000 Kč a 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úhradě částek 44 946 Kč, kdy se co do částky 20 000 Kč jednalo o jistinu a co do částky 24 946 Kč o poplatky za poskytnuté služby a smluvní úrok (nárok I.); a k zaplacení částky 84 478 Kč, kdy se co do částky 40 000 Kč jednalo o jistinu a co do částky 44 478 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby a smluvní úrok a pojistné (nárok II.). Žalovaný uhradil na základě smlouvy č. [hodnota] (nárok I.) celkem 15 750 Kč a na základě smlouvy č. [hodnota] (nárok II.) celkem 34 150 Kč.

45. Soud posoudil obě úvěrové smlouvy ve světle judikatury (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020) jako absolutně neplatné i vzhledem k ujednání o úrokové sazbě ve výši 86 %, neboť toto ujednání je zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy. Dalším důvodem absolutní neplatnosti obou smluv je pak nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného, jak již bylo odůvodněno výše.

46. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta na základě smlouvy č. [hodnota] částka v celkové výši 20 000 Kč; žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 15 750 Kč. Co do částky 4 250 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu ust. § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Na základě smlouvy č. [hodnota] byla žalovanému poskytnuta částka v celkové výši 40 000 Kč; žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 34 150 Kč. Co do částky 5 850 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

47. Dále soud uvádí, že za den splatnosti bezdůvodného obohacení se považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005). V dopisu ze dne 22. 5. 2024 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil celkový dluh do 6. 6. 2024; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

48. Co do zbytku žalovaných nároků soud z důvodu absolutní neplatnosti smluv o úvěru výroky II. a IV. tohoto rozsudku žalobu částečně zamítl.

49. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud s ohledem na vše výše uvedené doplňuje, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. S ohledem na absolutní neplatnost daných smluv tedy soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné příslušenství (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti smluv na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

50. Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny obou dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a byl nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší pariční lhůty, nežli jednoměsíční. Jednoměsíční lhůta pak byla stanovena s ohledem na vysoké ceny všech komodit, zboží a služeb, které mají nemalý vliv na finanční situaci všech subjektů, zejména fyzických osob.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný, kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.