28 C 121/2021-150

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 033 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 157 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22.9.2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení od 22.9.2020 do 20.10.2020 z částky 342 000 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 875 600 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění v důsledku nezákonně vykonané vazby. Žalobkyně uvedla, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR ze dne 30.5.2018, čj. KRPP -11066-130/ 2018 -031171-. Od 29.5.2018 do 12.6.2019 byla omezena na osobní svobodě, tj. od zadržení do propuštění z vazby. Žalobkyně byla vzata do vazby na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – Jih a propuštěna z vazby na základě usnesení Okresního soudu Plzeň – Jih ze dne 12.6.2019, čj. 16 T 169/2018-1467, a to v souvislosti s rozsudkem téhož soudu ze dne 12.6.2019, čj. 16 T 169/2018-1472, kterým kterého byla žalobkyně zproštěna obžaloby. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23.9.2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2019, čj. 6 To 302/2019-1562. Žalobkyně tak byla omezena na osobní svobodě celkem 380 dní, z toho zpočátku 27 dní trvala koluzní vazba. Žalobkyně byla stíhána pro zvlášť závažný zločin [anonymizováno 13 slov] [ustanovení pr. předpisu] s trestní sazbou trestu odnětí svobody 2 roky až 10 let. Povaha trestní věci byla tedy vážná a z tohoto hlediska byla i opatření ve vazební věznici. V důsledku nezákonně vykonané vazby došlo k vážným zásahům do osobnostních a lidských práv žalobkyně, a to zejména práva na důstojnost, soukromí, zdraví, osobní svobodu, právo na svobodu pohybu a pobytu. Žalobkyně nikdy před vzetím do vazby nebyla ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, tedy neznala pobyt ve věznici. Zejména počátek výkonu vazby, včetně pobytu na cele předběžného zadržení znamenal pro žalobkyni naprostý šok, vytržení z jejího života od jejích tří malých dětí a přenesení na místa, kde se primárně zdržují odsouzené osoby a jsou tu vykonávána represivní opatření a panuje zde režim, na který žalobkyně nebyla zvyklá. Byly zde i další osoby vazebně stíhané a to i za zvlášť závažné zločiny, včetně osob (jiných žen) obviněných z vraždy. S takovými to osobami musela jednu hodinu trávit na dvoře, ve venkovním uzavřeném prostoru věznice, pokud využila práva na procházku, aby nebyla 24 hodin zavřená uvnitř věznice, převážně v cele. Žalobkyně je matkou tří nezletilých dcer, kterým bylo v době vzetí do vazby [anonymizováno 7 slov], tedy žalobkyně v době vzetí do vazby byla na rodičovské dovolené. Žalobkyně byla od narození první dcery s dětmi v domácnosti a děti pro ni hodně znamenají. Odloučení od nich velmi špatně snášela, navíc po dobu výkonu vazby byla značně omezena v kontaktu s dcerami, nikdy je nemohla vidět všechny tři pohromadě, neboť návštěvy byly omezeny na počet osob, dospělí s sebou brali vždy jen jedno dítě. Navíc určená doba návštěv ve věznici Plzeň byla v ranních hodinách od osmi hodin, pročež osoby, které za žalobkyní jely na návštěvy, musely vyjíždět z místa jejího bydliště z [obec] ve čtyři hodiny ráno. Nechtěla tedy často zatěžovat dcery tak časným ranním vstáváním. Z toho důvodu dcery viděla cca jedenkrát měsíčně. V době trvání koluzní vazby po dobu 27 dní měla žalobkyně minimální kontakt s vnějším světem, byla na cele sama, nemohla telefonovat rodině, neměla zprávy od rodiny, zejména co je s dětmi. Z dopisů se dozvídala o událostech v rodině s přibližně 15 denním zpožděním. Tyto dny bez zpráv o dětech a manželovi byly pro ni velmi náročné. Pro žalobkyni rovněž bylo traumatizující, že nemohla s dcerami strávit Vánoce na konci roku 2018 a jejich narozeniny v roce 2019. Také nemohla být s nejstarší dcerou [jméno] v její první školní den při nástupu do první třídy základní školy. Žalobkyně v důsledku těchto událostí žila po více než jeden rok ve stresu, nejistotě a úzkosti, zejména z toho, jak přežije pobyt ve vazbě, jak skončí trestní stíhání, kdy skončí výkon vazby, co bude s jejími dcerami, což jí způsobovalo psychické obtíže, kterými trpí dodnes, kdy v současné době je v péči psychiatra a zřejmě bude nutná její psychiatrické péče po delší dobu. Žalobkyně také v době vzetí do vazby vážila 87 kg, po propuštění z vazby vážila 58 kg. Žalobkyně ve vazbě málo jedla, protože trpěla nechutenstvím z důvodu prožívaných stresů. Po propuštění z vazby se u žalobkyně začaly projevovat další psychické obtíže, kvůli kterým není schopna pobývat delší dobu mezi více lidmi, například v nákupním centru nebo v práci. Dostavuje se bušení srdce, pocení, pocit na zvracení. Z tohoto důvodu přestala brigádně uklízet, když si aktivně domluvila po propuštění z vazby brigádu u [anonymizována tři slova]. Žalobkyně dochází ambulantně k psychiatrovi a bere léky. Žalobkyně tak nárokuje za prvních třicet dnů vazby částku 5 000 Kč/den, za každý další den tj. 350 dnů vazby částku 3 500 Kč/den.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval, že u něj žalobkyně dne 21.3.2020 předběžně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 687 500 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o vzetí žalobkyně do vazby. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 16.10.2020, přičemž žalovaný konstatoval, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 9 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytl žalobkyni odškodnění ve výši 342 000 Kč. Žalovaný také nesporoval skutečnost, že proti žalobkyni bylo usnesením ze dne 30.5.2018 zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu [anonymizováno 13 slov] [ustanovení pr. předpisu]. Žalobkyně byla vzata do vazby dne 1.6.2018 se započtením vazby ode dne 29.5.2018. Následně byla k Okresnímu soudu Plzeň – jih podána obžaloba a dne 12.6.2019 tento soud vydal rozsudek, kterým žalobkyni zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu a propustil žalobkyni z vazby na svobodu. Dne 23.9.2019 pak odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, které bylo do rozsudku soudu I.stupně státním zástupcem podáno a právní moci rozhodnutí nabylo dne 23.9.2019. Žalovaný z trestního spisu zjistil, že žalobkyně je matkou tří nezletilých dětí, o které se v době vazebního stíhání starala babička nezletilých. Manžel žalobkyně byl rovněž trestně stíhán v dané trestné věci a byl uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Žalobkyně uváděla v rámci celého trestního stíhání, že ví o drogové závislosti svého muže a i to, že prodává pervitin. Neboli jinak lze nahlížet na nemajetkovou újmu vzniknuvši osobě, která se dobrovolně vystavuje hrozbě následného trestního stíhání za protiprávní činnost jiné osoby, o níž ví, a jinak osobě, která je naprosto bezúhonná a zažívá trestní stíhání poprvé. Nad to trestní rejstřík žalobkyně není veden bez záznamu, neboť žalobkyně byla odsouzena za obdobnou trestnou činnost a byla dokonce v době nynějšího zadržení v podmínce uložené jí v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 90/2017. Žalovaný proto vycházel z rozmezí, které nastavil Nejvyšší soud za den nezákonného omezení osobní svobody od 500 Kč do 1 000 Kč a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění ve výši 900 Kč za jeden den strávený ve vazbě, je dostatečný. Z tohoto důvodu žalobkyni přiznal částku ve výši 242 000 Kč za 380 dnů vazebního stíhání.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 687 500 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o vzetí žalobkyně do vazby, u žalovaného dne 21.3.2020, kdy k projednání žádosti žalobkyně došlo dne 16.10.2020, přičemž žalovaný konstatoval, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 16 T 169/2018 bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 9 odškodňovacího zákona a z tohoto titulu byla žalobkyni přiznána na nemajetkové újmě částka ve výši 342 000 Kč. Dále není mezi účastníky řízení sporné, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR ze dne 30.5.2018 pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1,2 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Žalobkyně byla následně vzata do vazby dne 1.6.2018 se započtením od 29.5.2018. Následně došlo k podání obžaloby k Okresnímu soudu Plzeň – jih, který rozsudkem ze dne 12.6.2019 čj. 16 T 169/2018-1472 zprostil žalobkyni obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.9.2019. Současně v tomto rozhodnutí bylo rozhodnuto o propuštění žalobkyně z vazby na svobodu. Také je mezi účastníky řízení nesporné období, kdy žalobkyně vykonala vazbu - od 29.5.2018 do 12.6.2019.

4. Soud provedl dokazování rodným listem ze dne [datum], cestovním pasem – [jméno] [jméno] [celé jméno žalobkyně], osvědčením o státním občanství České republiky ze dne 31.10.2016 - [jméno] [jméno] [celé jméno žalobkyně], poukazem na vyšetření ze dne 18.12.2019, ambulantní zprávou ze dne 19.12.2019, rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.4.2021, čj. 0 P 220/2018-222. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně je matkou tří nezletilých dětí – [celé jméno žalobkyně], [datum narození], [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození] a [jméno] [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození]. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.4.2021 byla zrušena pěstounská péče [celé jméno žalobkyně] (babička nezletilých) o nezletilé, která byla založena rozsudkem téhož soudu ze dne 20.9.2018, čj. 20 Nc 2550/2018-48 z důvodu výkonu trestu odnětí svobody otce a vazebního stíhání matky (žalobkyně). Pěstounská péče babičky [jméno] [příjmení] byla ponechána i poté, co byla matka (žalobkyně) propuštěna z vazby na svobodu, neboť po určitou dobu trpěla psychickými problémy a nebyla proto schopna o nezletilé řádně pečovat. Z lékařské zprávy se podává, že žalobkyně v důsledku vzetí do vazby trpí psychickými obtížemi, nemůže spát, má úzkosti, zimnice, stažený hrudník, svírá se jí srdce, pakliže si vzpomene na vazbu. Podle závěrů lékaře trpí žalobkyně posttraumatickou stresovou poruchou a je léčena psychofarmaky – Neurol při úzkosti. Byly jí doporučeny kontroly u psychiatrického lékaře. Žalobkyně byla na základě trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.4.2018 odsouzena pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání 30 měsíců.

5. Z výslechu žalobkyně vzal soud za prokázané, že tato v souvislosti s koluzní vazbou byla nejprve na samotce, kde neměla žádnou korespondenci, nemohla telefonovat a vůbec proto neměla informace o svých nezletilých dětech. Vzhledem k tomu, že byl její manžel také zadržen, nevěděla, co se s dětmi děje, kdo se o ně stará apod. Jednou za dva, tři dny se mohla dívat na televizi, jinak byla na cele stále sama. Situaci velmi špatně zvládala, myslela i na sebevraždu, nejvíc se obávala toho, že přijde o děti a co s nimi bude. V té době musela ve vazbě dostávat uklidňující léky – Apaurin. Poté, co odpadl důvod koluzní vazby, byla převedena mezi ostatní vězeňkyně. I zde pro ni byla situace stresující, byla s vězeňkyněmi, které byly stíhány pro zvlášť závažné trestné činy, například pro vraždu. Dozvěděla se, že například jedna vězeňkyně je tam v souvislosti s vraždou svého novorozeněte, což pro ni byla strašně stresující informace. Také se bála, aby jí ostatními vězeňkyněmi nebylo ublíženo, když jí například vyhrožovaly. Nevěděla, co od těchto lidí může čekat. Poté, co byla převedena mezi ostatní vězeňkyně, mohla mít již návštěvy rodiny. Ty se uskutečnily vždy třikrát nebo čtyřikrát do měsíce, vždy za přítomnosti dvou dospělých a dvou dětí, neboť byl omezen počet návštěv. Nikdy tedy neviděla děti pohromadě, tyto se střídaly. Také volila méně časté návštěvy z důvodu, že návštěvy byly vždy od osmi hodin ráno a vzhledem ke vzdálenosti jejich bydliště od [stát. instituce] (žalobkyně žije v [obec], pozn. soudu), musely by děti vstávat kolem třetí až čtvrté hodiny ráno, což nechtěla. V té době mohla využívat telefon pro kontakt s rodinou, a to 20 minut každý den. Také hygienické podmínky byly zhoršené, mohla se sprchovat jedenkrát týdně. Ve vazbě trpěla nechutenstvím v důsledku stresů, výrazně zhubla, před vzetím do vazby měla 87 kg a po propuštění 58 kg. Po propuštění z vazby se u ní projevily psychické obtíže, začala mít problémy mezi lidmi, nemohla být tam, kde se vyskytovalo více lidí, například v obchodech apod. V takové situaci se jí začne dělat špatně, musí se vydýchat, odpočinout a pak jít třeba nakoupit znovu. Také se u ní projevují úzkosti, začne se dusit, má bušení srdce, brečí, točí se jí hlava a je jí na omdlení. Tyto situace se opakují tak třikrát až čtyřikrát do týdne, přičemž takovéto stavy se objevují z ničeho nic. V souvislosti s prodělanou vazbou jí byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, užívá antidepresiva a při úzkostech lék Neurol. Dochází do ambulantní psychiatrické ordinace.

6. Podle ust. § 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, posoudil věc po právní stránce následovně: mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou, navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 CZ 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, byl s pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahovaných jak k tzv. nezákonnému (v odškodňovacím smyslu), trestnímu stíhání, tak omezení osobní svobody (trestně stíhané osoby typicky vazbou), v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky řízení sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, je právě jedním z těch rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání ve smyslu odškodňovacího zákona (pouze pro jeho účely)„ nezákonným“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jak zmíněno, i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 1, 2 a násl. zákona. Uvedené právo nemá pouze ten (zjednodušeně řečeno), kdo si zahájení trestního stíhání (či vazbu) zavinil sám, ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němu bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo, že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existenci jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučující odpovědností titul (tj. zejména zavinění žalobkyně na zahájení trestního stíhání proti její osobě anebo vzetí do vazby), žalovaný ani netvrdil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným„ nedůvodným“ trestním stíháním (resp. neoprávněným výkonem vazby) ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1, ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je ve věci nepochybně dán. Žalobkyně má proto ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jí v souvislosti s trestním stíháním (výkonem vazby) vznikla. V případě odškodnění za nezákonný výkon vazby, se újma na straně poškozeného, ve smyslu již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR presumuje, tzn. nemajetkovou újmu v daném případě není potřeba prokazovat. Při stanovení formy a výše odškodnění je třeba vyjít z judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí ze dne 11.1.2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, či ze dne 31.5.2017, sp. zn. 30 Cdo 914/2011), jež formuje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: 1) povaha trestní věci, 2) celková délka omezení osobní svobody a 3) následky v osobní sféře poškozené osoby. Samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby, z čehož pak vychází fakt, že tato újma je presumována. Adekvátním odškodněním je pak podle judikatury Nejvyššího soudu ČR částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne zde uvedené a i případně neuvedené okolnosti svého posuzovaní. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje“, zdůrazňuje tedy zásadu finančního odškodnění této nemajetkové újmy, neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv jedince, počínaje negací svobody, pohybu a práva na soukromí; konstatování porušení práva se již proto bez dalšího jeví jako nedostatečná forma odškodnění, při současném zohlednění všech individuálních okolností dané věci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 2357 /2010 vyplývá, že„ při hodnocení následku neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby, je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost a pot. Navíc je třeba přihlédnout i k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve vazební věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Popřípadě je třeba zabývat se též dopadem uvalení vazby do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby byla šířena a za jakých okolností.“ Ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností“ – viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2535/2011.

8. Na základě shora podaného, soud dospívá k závěru, že žalovaným poskytnuté denní odškodné ve výši 900 Kč, je nedostatečné. Žalobkyně byla v trestní věci ohrožena vysokým trestem odnětí svobody (až 10 let), kdy s ohledem na povahu trestného činu a předešlé odsouzení, žalobkyni hrozil nepodmíněný trest. Žalobkyně ve vazbě trpěla velkým stresem, o čemž svědčí jednak výrazný váhový úbytek a jednak i léčba uklidňujícími léky. Pokud jde o samotný výkon vazby, žalobkyně nejprve jeden měsíc, z důvodu koluzní vazby, byla na samotné cele, bez kontaktu s dalšími vězni, rovněž bez kontaktu s okolím ať již v podobě návštěv, či telefonátů s příbuznými. Jediná komunikace s vnějším světem byla pomocí písemné korespondence. Žalobkyně tedy po tuto dobu byla bez kontaktu jak se svojí rodinou a nejbližšími, tak i s ostatními vězeňkyně tj. v naprosté izolaci, bez sociálního kontaktu, což samozřejmě velmi výrazným způsobem působí na psychiku jedince. Pokud jde o zásah do osobnostních sfér života žalobkyně, žalobkyně v tomto směru tvrdila zásah do rodinného života, protože nemohla být se svými třemi nezletilými dětmi a dále zásah do oblasti zdraví. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně má tři nezletilé děti v nízkém věku. V podstatě po dobu jednoho roku, kdy trvalo vazební stíhání, s nimi byla ve velmi omezeném kontaktu (cca jedenkrát měsíčně), což jí působilo stres, neboť se svými dětmi, obzvláště takto malými, které tím spíše vyžadují osobní péči matky, nemohla být v každodenním kontaktu, nemohla s nimi trávit Vánoce a významné okamžiky jejich života (například narozeniny, nástup jedné z nezletilých dcer do první třídy). Takováto situace samozřejmě musí být pro matku tří nezletilých dětí velmi psychicky náročná. Dále bylo v řízení prokázáno, a to jednak lékařskými zprávami a jednak výpovědí žalobkyně, že po dobu trvání vazby trpěla výrazným stresem, který přetrvával i po dobu propuštění z vazby. Po propuštění z vazby žalobkyně začala trpět panickými ataky, strachem z míst, kde se shlukuje větší množství lidí, doprovázeného somatickými obtížemi. V této souvislosti jí pak byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, s následnou léčbou antidepresivy, přičemž tato situace trvá dodnes. Tedy je zřejmé, že v důsledku vazebního stíhání došlo k výraznému zásahu do oblasti jejího zdraví. Také soud musel přihlédnout k tomu, že podmínky ve vazební věznici, které jsou víceméně obecně dané, byly zhoršené, přičemž byly nejhorší v období prvého měsíce v podobě naprosté sociální izolace žalobkyně a i poté, v podobě zhoršených hygienických podmínek (sprchování jedenkrát týdně) a v podobě sdílení vazebního prostředí s ženami, které zde byly pro nejzávažnější trestné činy. Celkové shrnuto s odkazem na popsané zásahy do osobnostních sfér života žalobkyně v podobě zásahu do rodinného života a zdraví, který i nadále přetrvává, je žalovaným poskytnuté odškodnění nedostatečné. V tomto směru soud samozřejmě přihlédl i k předchozímu odsouzení žalobkyně, neboť v této souvislosti nelze na žalobkyni hledět jako na osobu bezúhonnou. Odškodnění je tak nižší, než by soud zvolil v případě, že by se jednalo o osobu netrestanou. Soud v tomto případě vyšel z doporučeného odškodnění stanovené Nejvyšším soudem v rozmezí od 500 Kč do 1 500 Kč/den a žalobkyni tak za dobu trvání 27 dnů koluzní vazby přiznal částku 1 500 Kč/den, neboť po tuto dobu bylo vazební stíhání více psychicky náročnější, a za dobu 353 dnů trvání vazby částku 1 300 Kč/den, celkem tedy částku ve výši 499 400 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný mimosoudně žalobkyni hradil částku 342 000 Kč (kdy řízení v rozsahu této částky bylo usnesením Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 16.11.2020, čj. 8 C 328/2020-11 zastaveno) přiznal žalobkyni ještě částku ve výši 157 400 Kč, výrokem I. rozsudku.

9. Úrok z prodlení žalobkyni náleží v souladu s ustanovením § 15 odst. 1, 2, neboť podle těchto zákonných ustanovení má žalovaný zákonnou šestiměsíční lhůtu pro projednání uplatněného nároku, popř. pro uhrazení částky, kterou v rámci mimosoudního projednání shledal jako opodstatněnou. Teprve až uplynutí této lhůty se žalovaný může dostat do prodlení. Jelikož žalobkyně předběžně svůj nárok u žalovaného uplatnila dne 16.10.2020, náleží jí příslušenství z soudem přiznané částky od data 22.9.2020 (jak žalobkyně požadovala) a rovněž i z částky 342 000 Kč, kterou žalovaný dne 20.10.2020 žalobkyni uhradil mimosoudně, tj. za období prodlení žalovaného od 22.9.2020 do 20.10.2020. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se určuje výše úroku z prodlení.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobkyně má proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 9 300 Kč, podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1,4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč.

11. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalovaného jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení