28 C 122/2025 - 53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 49 176,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 11 500 Kč za období od 16. 1. 2025 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 16 615 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 3 485,40 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 951,22 Kč, s úrokem z prodlení z částky 12 193,83 Kč za období od 22. 10. 2024 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 193,83 Kč za období od 22. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 6 000 Kč za období od 16. 1. 2025 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 15 061,28 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 3 087,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 921,60 Kč, s úrokem z prodlení z částky 10 800,06 Kč za období od 22. 10. 2024 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 10 800,06 Kč za období od 22. 10. 2024 do zaplacení.

V. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky v celkové výši 49 176,28 Kč s příslušenstvím. Předmětem nároku I. je částka ve výši 28 115 Kč s příslušenstvím a předmětem nároku II. je částka ve výši 21 061,28 Kč s příslušenstvím. Nárok I.

2. Dle podané žaloby uzavřela žalovaná dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se pak zavázala právní předchůdkyni žalobkyně dále (nad rámec jistiny) zaplatit částku ve výši 19 594 Kč, která je tvořena součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 11 770 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 488 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 444 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 7. 5. 2024.

3. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 28. 11. 2022. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalované uhrazeno ničeho. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byla žalovaná v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.

4. Ke dni 14. 5. 2023 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalované, kdy dlužná jistina činila 12 193,83 Kč a dlužný poplatek částku 15 921,17 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluhu ničeho neuhradila, dlužná jistina se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 15 % ročně, a to od 8. 5. 2024, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

5. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 38 127,23 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala. Nárok II.

6. Dle podané žaloby uzavřela žalovaná dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se pak zavázala právní předchůdkyni žalobkyně dále (nad rámec jistiny) zaplatit částku ve výši 16 745 Kč, která je tvořena součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 9 563 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 277 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 65 týdenních splátkách po 489 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 11. 2023.

7. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 28. 11. 2022. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalované uhrazeno ničeho. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byla žalovaná v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně měla tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.

8. Ke dni 14. 5. 2023 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalované, kdy dlužná jistina činila 10 800,06 Kč a dlužný poplatek částku 10 261,22 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluhu ničeho neuhradila, dlužná jistina se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 15 % ročně, a to od 18. 11. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

9. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 31 421,37 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

10. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 16. 5. 2025, č. j. 28 C 122/2025-19, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, v podání ze dne 20. 5. 2025 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované především na základě informací poskytnutých žalovanou. Tyto informace se týkaly jejích rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Žalovanou poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované ze dne [datum] a [datum] a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovanou, zaznamenaných v části její zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované z její pracovní smlouvy a výplatních pásek za měsíce srpen a září 2022, resp. květen a červen 2022. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaná nebyla toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru, která obsahuje ujednání, v němž žalovaná potvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaná v obou uvedených zákaznických kartách uvedla, že je zaměstnaná na hlavní pracovní poměr jako [Anonymizováno] ve společnosti [právnická osoba]., její měsíční příjem činí [částka], resp. [částka], žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalované a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně v obou případech k tomu, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaná před podpisem úvěrové smlouvy uvedla. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaná stvrdila úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovanou před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovanou před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalované za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

11. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

12. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

13. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru). K nároku I.:

14. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 86 % ročně. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 34 594 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 11 770 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 488 Kč. Žalovaná se předmětnou částku zavázala splatit v celkem 78 týdenních splátkách. Výše 1. až předposlední splátky činila 444 Kč, výše poslední splátky činila 406 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum]).

15. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Vycházela přitom z údajů uvedených žalovanou. Žalovaná uvedla, že je svobodná, se základním vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnána jako [Anonymizováno] u společnosti [právnická osoba]., s tím, že její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí [částka] a ostatní příjmy [částka]. Měsíční výdaje žalovaná odhadla částkou ve výši 10 000 Kč. Další příjmy domácnosti žalovaná neuvedla. K těmto informacím měla žalovaná předložit dvě výplatní pásky za období srpna a září 2022 a pracovní smlouvu (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum]).

16. Žalovaná uhradila z titulu smlouvy č. [hodnota] celkem částku 3 500 Kč, a to splátkou ve výši 500 Kč ze dne 14. 11. 2022 a splátkou ve výši 3 000 Kč ze dne 28. 11. 2022 (prokázáno tabulkou umoření ze dne [datum]). K nároku II.:

17. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 86 % ročně. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 31 745 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 9 563 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 277 Kč. Žalovaná se předmětnou částku zavázala splatit v celkem [hodnota] týdenních splátkách. Výše 1. až předposlední splátky činila 489 Kč, výše poslední splátky činila 449 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum]).

18. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Vycházela přitom z údajů uvedených žalovanou. Žalovaná uvedla, že je svobodná, se základním vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnána ostraha u společnosti [právnická osoba]., s tím, že její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 19 521 Kč a ostatní příjmy 21 564 Kč. Měsíční výdaje žalovaná odhadla částkou ve výši 10 000 Kč. Další příjmy domácnosti žalovaná neuvedla. K těmto informacím měla žalovaná předložit dvě výplatní pásky za období května a června 2022 a pracovní smlouvu (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum]).

19. Žalovaná uhradila z titulu smlouvy č. [hodnota] celkem částku 9 000 Kč, a to splátkou ve výši 2 000 Kč ze dne 20. 8. 2022, splátkou ve výši 500 Kč ze dne 25. 9. 2022, splátkou ve výši 1 500 Kč ze dne 29. 9. 2022, splátkou ve výši 3 000 Kč ze dne 26. 10. 2022 a splátkou ve výši 2 000 Kč ze dne 28. 11. 2022. (prokázáno tabulkou umoření ze dne [datum]).

20. Pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] byly právní předchůdkyní žalobkyně postoupeny na žalobkyni s účinností k [datum]. O této skutečnosti byla žalovaná informována písemným oznámením ze dne [datum], v němž byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 69 548,60 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem ze dne [datum]).

21. Dne 31. 12. 2024 žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 59 982 Kč, a to ve lhůtě do 15. 1. 2025 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 31. 12. 2024 a podacím lístkem ze dne 31. 12. 2024).

22. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

23. Soud s ohledem na [Anonymizováno] občanství žalované a její trvalý pobyt v České republice aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I; konkrétně viz čl. 6 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení). K tomu, že je zdejší soud v této věci příslušný rozhodnout a že je dána jeho pravomoc, bylo dospěno na základě čl. 17 a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jelikož žalovaná je spotřebitelem a je v ČR registrována k trvalému pobytu na adrese uvedené výše od [datum].

24. Žaloba je důvodná pouze z části.

25. Mezi účastníky řízení byly (dle obsahu) uzavřeny dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěry vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jejich úplného splacení spolu s příslušenstvím.

26. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, [Anonymizováno]-[právnická osoba]., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

29. Soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované a při získávání a ověřování informací o úvěruschopnosti žalované vycházela. To, že tyto dokumenty, konkrétně čtyři výplatní pásky za období od května do června a od srpna do září 2022 a pracovní smlouvy, byly při posouzení úvěruschopnosti skutečně zohledňovány, má dle žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalované, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovanou před poskytnutím úvěru ve dnech [datum] a [datum]. V zákaznické kartě měla také žalovaná stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně stvrzeno i samotným podpisem smlouvy. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalovaném požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného z jí předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalované v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

30. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle samotnou žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalované v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, které měla žalovaná úvěrující společnosti za účelem prokázání jeho bonity předložit – již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, neboť v tomto ohledu předložila pouze zákaznické karty žalované, nikoliv dokumenty, které měla žalovaná k zákaznické kartě doložit (tyto listiny dle sdělení žalobkyně nejsou k dispozici, což lze jednoznačně klást k tíži žalobkyně). Je výhradně povinností úvěrujícího subjektu, aby takovouto dokumentaci žalovaného subjektu uchoval (pokud tedy žalovaná tuto dokumentaci úvěrující společnosti vůbec předkládala, což nebylo prokázáno) – pokud se tomu nestalo, je dle názoru soudu případné přičíst tuto skutečnost k tíží žalobkyně a vyvodit, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalované prokázáno (přes výzvu soudu) nebylo. Soud také podotýká, že žalovaná uvedla jako své příjmy ze zaměstnání částky ve výši [částka], resp. [částka], naopak částky ve výši [částka] a [částka] uvedla jako „ostatní příjmy“, které žádným způsobem nedokládala. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak v této části spolehla zcela bez dalšího na ničím nepodložené a nijak nespecifikované tvrzení žalované.

31. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin také rezignovala na bližší zjišťování a zkoumání výdajů žalované, která v obou výše uvedených zákaznických kartách deklarovala své odhadované měsíční výdaje ve výši 10 000 Kč (s tím, že deklarovala, že žije v nájmu – výdaje plynoucí z tohoto titulu však nebyly žalovanou nikterak verifikovány a úvěrující subjekt se na tvrzení o celkových výdajích žalované ve výši 10 000 Kč, bez současného zkoumání jejich důvodu a faktické výše, bezvýhradně spolehnul). Ze zákaznických karet žalované tedy nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovanou deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva – ze samotných zákaznických karet žalované předložení této listiny nevyplývá). Soud v této souvislosti akcentuje, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ 32. Soud dále uvádí, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů. Soud si je v této souvislosti vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – nelze se však ztotožnit s tím, že u krátkodobých a nižších úvěrů nemusí být obezřetnost úvěrujícího subjektu natolik vysoká, jako u úvěrů vyšších. Právě nižší úvěry u nebankovních poskytovatelů si velmi často berou subjekty, které mají problém s platební morálkou a vysokým zadlužením, a jejich úvěruschopnost je tak dle názoru soudu na místě prověřovat o to spíše. Soud má za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům právě toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů – je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit. Těmto povinnostem úvěrující společnost v tomto případě nedostála.

33. V tomto případě pak nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Předně, v případě posuzovaném tamním odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu také uvádí, že názorem Krajského soudu v [adresa] není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury týkající se problematiky prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a dostatečnosti těchto procesů. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

34. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 35. Dalším důvodem absolutní neplatnosti obou inkriminovaných úvěrových smluv je pak také lichevní úrok v sazbě 86 %, který byl ve smlouvách sjednán.

36. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

37. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

38. S ohledem na to, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného) smluvního úroku z úvěru, který v obou případech dosáhl sazby 86 % ročně. Vzhledem k takto smluvně nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá obě předmětné úvěrové smlouvy za lichevní, a tedy za absolutně neplatné (jako celek) taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byly smlouvy o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřeny. Příslušná ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smluv, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost obou inkriminovaných úvěrových smluv jako celku.

39. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

40. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

41. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

42. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřely dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě byla žalované vyplacena částka ve výši 15 000 Kč (na základě smlouvy č. [hodnota]) a částka 15 000 Kč (na základě smlouvy č. [hodnota]). Žalovaná se zavázala k úhradě částek 34 594 Kč (nárok I.) a 31 745 Kč (nárok II.). Žalovaná uhradila na základě smlouvy č. [hodnota] celkem 3 500 Kč a na základě smlouvy č. [hodnota] celkem 9 000 Kč.

43. V řízení však jednak nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv. Současně soud posoudil obě úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné i vzhledem k ujednání o úrokové sazbě ve výši 86 % (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020), neboť toto ujednání je zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy.

44. Na vypořádání vztahů účastnic řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla úvěrující společností poskytnuta na základě smlouvy č. [hodnota] částka v celkové výši 15 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni z titulu této smlouvy uhradila částku ve výši 3 500 Kč. Co do částky 11 500 Kč se tak žalovaná na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vydala. Na základě smlouvy č. [hodnota] byla žalované poskytnuta částka v celkové výši 15 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila částku ve výši 9 000 Kč. Co do částky 6 000 Kč se tak žalovaná na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydala. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vydala.

45. Dále soud uvádí, že za den splatnosti bezdůvodného obohacení se považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005). V dopisu ze dne 31. 12. 2024 žalobkyně žalovanou vyzvala, aby uhradila celkový dluh do 15. 1. 2025; ode dne následujícího je tedy žalovaná s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

46. Za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V dopisu ze dne 31. 12. 2024 žalobkyně žalovanou vyzvala, aby uhradila celkový dluh, a to do 15. 1. 2025; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.).

47. Co do zbytku žalovaných nároků soud z důvodu absolutní neplatnosti smluv o úvěru výroky II. a IV. tohoto rozsudku žalobu částečně zamítl.

48. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. S ohledem na absolutní neplatnost smluv pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnutých částek (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrových smluv na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

49. Vzhledem k tomu, že žalovaná zůstala v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny obou dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a byla nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší pariční lhůty, nežli jednoměsíční. Jednoměsíční lhůta pak byla stanovena s ohledem na vysoké ceny všech komodit, zboží a služeb, které mají nemalý vliv na finanční situaci všech subjektů, zejména fyzických osob.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.