28 C 124/2023-82

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 362,81 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 85 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 29 071,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 130 453,11 Kč, jakožto náhrady škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu a částky ve výši 100 000 Kč, jakožto nemajetkové újmy, to vše v souvislosti s jeho nezákonně vedeným trestním stíháním. Žalobce uvedl, že usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV,1 ÚO Chomutov, OOK, 1. oddělení v Chomutově ze dne [datum], čj. KRPU [číslo] TČ [číslo] bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 30.6.2022 čj. 1 ZT 324/2020-104 bylo jeho trestní stíhání zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by skutky spáchal žalobce. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žalobce si v souvislosti se svým trestním stíháním zvolil právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], která v rámci jeho obhajoby vykonala úkony právní služby, které žalobce specifikoval ve své žalobě, za což žalobce hradil částku 30 453,11 Kč (i s DPH). Trestní stíhání žalobce také mělo závažný dopad do jeho osobního a rodinného života, kdy ve znění doplnění žaloby ze dne [datum] žalobce uvedl, že trestní stíhání jej psychicky vyčerpávalo, zejména ve dnech, kdy se musel dostavovat k výslechům na Policii ČR. Žalobci také hrozila vysoká částka k náhradě škody 1 054 300 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že je poživatelem invalidního důchodu s minimálním příjmem, by to pro něj bylo zcela likvidační. Celá trestní kauza žalobce byla medializována, což se významně dotýkalo jeho cti a dobré pověsti, neboť žalobce byl přáteli i spoluobčany v městě, kde žije neprávem očerňován ze spáchání předmětného trestného činu. Musel tak sebe obhajovat a přesvědčovat ostatní o opaku, což umocňovalo jeho bezmocnost. Rovněž musel svým rodinným příslušníkům opakovaně vysvětlovat, že se trestného činu nedopustil a z jejich strany byl s trestnou činností konfrontován. Naposledy žalobce zdůraznil, že trestní sazba pro daný trestný čin se pohybovala v rozmezí od šesti měsíců do tří let a délka trestního řízení trvala dva roky. Žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované dne [datum].

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 130 453,11 Kč v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV,1 ÚO Chomutov, OOK, 1. oddělení ze dne [datum], čj. KRPU [číslo] spočívající jednak v náhradě nákladů právního zastoupení a jednak v náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v celkové výši 130 453,11 Kč. Žalovaná po projednání žádosti konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a poskytla žalobci náhradu škody ve vynaložených nákladech na obhajobu ve výši 30 090,30 Kč a u nemajetkové újmy po vyhodnocení zákonných kritérií, tj. povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobní sféře poškozené osoby, dospěla k závěru, že jako dostatečné je odškodnění ve formě omluvy, což také ve svém vyjádření učinila. Žalovaná pak poukázala zejména na to, že žalobce nebyl bezúhonný, trestní stíhání trvalo jeden rok a deset měsíců. Tuto dobu nelze považovat za dobu nepřiměřenou a následky do osobní sféry žalobce navíc nebyly nikterak doloženy. Pokud jde o medializaci, tato sice byla zjištěna, avšak týkala se pouze informací o třech požárech za jednu noc, které se udály ve [obec], avšak nikde nebylo zmíněno jméno žalobce.

3. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce svou žalobu co do částky 30 090,33 Kč zpět, neboť tato částka mu na nákladech řízení byla uhrazena po podání žaloby. Zdejší soud proto usnesením ze dne 9.10.2023, čj. 28 C 124/2023-56 řízení stran této částky podle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Dále pak při ústním jednání konaném dne [datum] vzal žalobce žalobu zpět co do částky 362,81 Kč představující zbytek neuhrazených nákladů na obhajobu žalovanou. Z tohoto důvodu soud řízení i v tomto rozsahu výrokem I. rozsudku zastavil.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně dne [datum] uplatnil u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 130 453,11 Kč z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, a to usnesení Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, územní odbor [obec], 1. oddělení, čj. KRPU [číslo], kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Žalovaná po projednání dané žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci poskytla na náhradě škody částku 30 090,30 Kč, ve zbytku pak žádost žalobce zamítla, což mu sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Rovněž není mezi účastníky řízení sporné, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, územní odbor [obec], OOK 1. oddělení ze dne [datum], čj. KRPU [číslo] zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku. Následně policejní orgán podal návrh na obžalobu k Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu. Toto usnesením ze dne [datum] vrátilo věc zpět policejnímu orgánu k došetření. Následně dne [datum] Okresní státní zastupitelství svým usnesením čj. 1 ZT 324/2020-104 trestní stíhání žalobce podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavilo, neboť nebylo prokázáno, že tento trestný čin žalobce spáchal. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

5. Z výslechu žalobce vzal soud za částečně prokázané, neboť jeho výpověď nebyla úplně validní s ohledem na jeho zdravotní postižení (bude vysvětleno níže), že trestní stíhání vnímal špatně, bál se odsouzení. Z tohoto důvodu přestal vycházet ven. Jeho kamarádi si na něj ukazovali prstem, přestali s ním komunikovat a přestali se s ním scházet, ač do té doby se běžně vídali. V rodinných vztazích se jeho trestní stíhání nijak neprojevilo. Žalobce se také obával, že bude muset zaplatit škodu, kterou měl trestným činem způsobit, což pro něj proto, že je invalidním důchodcem, bylo nepředstavitelné. Žalobce pobírá invalidní důchod od svých 18 let kvůli nedoslýchavosti a má první stupeň invalidity. Také má problémy se srdcem; léky nebere. O svém trestním stíhání četl v městském deníku, avšak konkrétně jeho jméno v novinách zmíněno nebylo. Žalobce pak nedokázal popsat, jakým způsobem trestní stíhání prožíval, již si nevybavoval, jaké měl v této souvislosti obavy. Snažil se na trestní stíhání zapomenout, což se mu podařilo. Soud u žalobcovy výpovědi neuvěřil tvrzení, že nebyl v souvislosti s trestním stíháním zadržen, že se jednalo o jeho první stíhání, a že nebyl ze strany spoluobčanů ve městě [obec], dehonestován, neboť jeho výpověď byla v tomto rozsahu vyvrácena výpovědí svědků, popř. dalšími listinnými důkazy.

6. Výpověď žalobce částečně podpořila výpověď jeho matky, svědkyně [jméno] [příjmení]. Z její výpovědi má soud za prokázané, že u žalobce byla diagnostikována mentální retardace a nedoslýchavost; tento trpí 98 % hluchoty a z tohoto důvodu pracuje a pobírá invalidní důchod. Aktuálně je mu 25 let, avšak rozumově je spíše na úrovni 15 letého dítěte. Jeho mentální omezení se projevuje například tak, že nehovoří před cizími lidmi, je ve stresu, má strach, případně i pláče (i v době přítomnosti žalobce při jednání u soudu svědkyně poukázala na to, že to, jakým způsobem žalobce sedí, tj. že má hlavu dole, je zřejmé, že je ve stresu, pozn. soudu). Stran komunikace žalobce s okolím svědkyně poukázala na to, že žalobce odpovídá, jak chce, v podstatě odpoví na otázku jenom proto, aby nějak odpověděl. Z důvodu jeho mentálního postižení není schopen posoudit celkové konsekvence trestního stíhání. Žalobce vnímal a byl schopen pochopit, že byl zatčen a že může jít do vězení, to však bylo všechno. Z výpovědi svědkyně soud měl dále za osvědčené, že tato žije s žalobcem ve společné domácnosti, přičemž žalobce celou situaci trestní stíhání vnímal špatně; zavíral se do pokoje, často plakal, bál se, že bude odsouzen a půjde do vězení, byl obecně nedůvěřivý, což se projevilo právě tím, že se uzavíral do sebe a zavíral se doma. Z vězení měl velký strach a měl strach i z toho, že bude muset zaplatit škodu. V této souvislosti pořád hovořil o tom, že by měl uhradit„ miliardové škody“. V důsledku vedeného trestního stíhání se i psychicky hroutil, plakal, měl obavu, hovořil o tom, že si ublíží. Svědkyně jednou zaznamenala, že si žalobce chtěl vzít léky svého otce, které tento užívá na uklidnění a chtěl sníst celé plato, přičemž uváděl, že se potřebuje uklidnit. Od té doby musela léky zamykat. V souvislosti s trestním stíháním se o jeho trestním stíhání vědělo ve městě, několikrát byla přítomna i incidentu od ostatních lidí z města, kteří měli na žalobce narážky ohledně uvedeného trestného činu (žhářství). Také, když šla například s žalobcem nakoupit, zastavili ho jeho kamarádi a spolužáci, se kterými měl předtím kamarádské a přátelské vztahy a tito mu začali říkat, že to udělal, že to zapálil, že je žhář. Proto žalobce v podstatě dva až tři měsíce nevycházel z domu a izoloval se. Jeho trestní stíhání bylo medializováno jak ve [anonymizována dvě slova], tak v relaci televizních novin, v hlavních zprávách, avšak konkrétně jméno žalobce nezaznělo. Žalobce také měl zvýšený stres v době, kdy měl jít k výslechu na Policii ČR, což se projevovalo tak, že plakal, říkal, že tam nepůjde, dohadoval se. Noc předtím vždy nespal a plakal. Trestní stíhání do rodinných vztahů nijak nezasáhlo, rodina byla semknutá.

7. S výpovědí svědkyně [příjmení] korelovala i výpověď svědka [celé jméno žalobce], otce žalobce. Z jeho svědecké výpovědi má soud za prokázané, že žalobce trpí mentální retardací a nedoslýchavostí. Také má nemocné srdce. Osobnostně je pak náladový, agresivní v případech, že někomu nevěří. Někdy říká i nesmysly, které obsahově nenavazují a to zejména z důvodu, že má strach. Také je pomalý. V případě trestního stíhání žalobce vnímal, že může jít do vězení, avšak konkrétní okolnosti, tedy vše, co to pro něj může znamenat, si představit nedokázal. V důsledku vedeného trestního stíhání byl více zamlklý, zavíral se do pokoje a málo z něj vycházel. Nechtěl chodit ven mezi lidi. V této souvislosti svědkovi sdělil, že lidé jej slovně napadali a říkali mu, že je žhář, tudíž se bál vycházet ven. Svědek však takovému incidentu osobně přítomen nebyl. Žalobce také v době trestního stíhání byl více verbálně agresivní, vše jej rozrušovalo. V důsledku dané trestné věci byl žalobce zadržen na Policii ČR ve [obec] na 48 hodin. Měl ze všeho strach, neustále opakoval, že trestný čin nespáchal a bál se, že půjde do vězení. Také předtím, než započalo trestní stíhání, měl ve městě kamarády a kamarádky, byl velmi oblíben, chodili za ním i domů a společně pak chodili ven. Poté, co trestní stíhání bylo zahájeno, s ním jeho kamarádi již ven chodit nechtěli, a pokřikovali na něj různé věci. Ze strany sousedů svědek žádné negativa ve vztahu k žalobci a trestnímu stíhání nezaznamenal. On osobně byl přítomen tomu, že jej lidé z [obec], které zběžně zná, zastavovali a říkali mu, že žalobce objekty zapálil, což mu bylo velmi nepříjemné a snažil se jej obhajovat. Svědek pak nepotvrdil, že by žalobce vyhrožoval sebevraždou či sebepoškozením, avšak připustil, že uvedené mohl žalobce říci pouze svědkyni [příjmení]. Svědek také potvrdil, že věc byla medializovaná ve [anonymizována dvě slova]. Žalobce měl velké obavy z toho, že bude muset uhradit případnou škodu a zejména pak před tím, než měl jít k výslechu na Policii, byl nervózní a měl strach. Z jeho výpovědi naopak soud nemá za prokázané, že by se v důsledku trestního stíhání s žalobcem rozešla jeho přítelkyně, a že žalobce předtím nebyl trestně stíhán (zde svědek připustil, že si touto skutečností není jist).

8. Naposledy soud provedl dokazování zprávou z dětské kardiologické ambulance ze dne [datum], zprávou ORL ze dne [datum], protokolem o vazebním zasedání ze dne [datum] a opisem evidence rejstříku trestů žalobce ze dne [datum]. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce byl sledován na dětské kardiologické ambulanci od roku 2012 s diagnózou defektu síňového septa malého až středního významu. Žalobce byl diagnostikován na psychomotorickou středně těžkou mentální retardaci. Dále žalobce trpí vrozenou sluchovou vadou (oboustranně prakticky hluchota) s nutností nošení naslouchadel. Žalobce při vazebním zasedání, které se konalo u Okresního soudu v Chomutově dne [datum] se o své diagnóze mentální retardace, při výslechu, nezmínil. Ke své osobě toliko uvedl, že je invalidní důchodce, je nedoslýchavý a má problém se srdcem. Žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen na základě trestního příkazu vydaného Okresním soudem Chomutov dne 23.5.2019, sp. zn. 47 T 58/2019 pro trestný čin podání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na dva měsíce se zkušební dobou na 12 měsíců.

9. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na nesporná tvrzení účastníků, která soud vzal ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. za svá skutková zjištění, činí tento závěr o skutkovém stavu: proti žalobci bylo usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV,1 ÚO [obec], OOK, 1. oddělení ze dne [datum], čj. KRPU [číslo] zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku. Usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 30.6.2022, čj. 1 ZT 324/2020-104 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by popsaný skutek spáchal žalobce. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žalobce trpí zdravotním postižením, a to psychomotorickou retardací středně těžkou, silnou nedoslýchavostí (v podstatě hluchotou) a problémy se srdcem. V důsledku uvedeného pobírá invalidní důchod od 15 let. Z důvodu trestního stíhání žalobce začal trpět stresem, uzavíral se do sebe a nechtěl vycházet z domu. Také v důsledku trestního stíhání se mu dostalo dehonestace ze strany spoluobčanů, neboť ve městě [obec], kde žalobce žije, se o jeho trestním stíhání vědělo a spoluobčané jej zastavovali a pokřikovali na něj nemístné narážky související s předmětnou trestnou činností. Také z důvodu vedeného trestního stíhání se s žalobcem přestali stýkat jeho kamarádi. Žalobce trestní stíhání špatně vnímal, byl ve stresu, plakal, měl i sebevražedné myšlenky. V minulosti byl žalobce pravomocně odsouzen pro trestný čin podávání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. K tomuto odsouzení došlo v roce 2019 na základě vydaného trestního příkazu Okresního soudu [obec], sp. zn. 47 T 58/2019. Žalobce svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy předběžně uplatnil u žalované dne [datum], která konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí; žalobci na vynaložených nákladech na obhajobu v souvislosti s trestním řízením uhradila částku 30 090,30 Kč a za nezákonně vedené trestní stíhání se žalobci omluvila.

10. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je právě jedním z rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaná ji ani ve své obraně nepoužila. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci dán.

12. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu byl v rámci řízení zcela vypořádán (částečně na základě úhrady ze strany žalované a částečně na základě zpětvzetí žaloby), zabýval se soud již jen nárokem na náhradu nemajetkové újmy. K danému pak uvádí, že u existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). V souzené věci soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním„ diskomfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012, či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

13. Soud vyšel ze shora nastíněných kritérií Nejvyššího soudu, tedy, že žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku, za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody až na tři léta. Trestní stíhání trvalo celkem jeden rok a jedenáct měsíců. Žalobce v důsledku vedeného trestního stíhání trpěl stresem, obavami z odsouzení a obavami z náhrady škody. Špatně spal, byl vznětlivý, někdy agresivní, často plakal a také se pokusil sníst větší množství uklidňujících léků. Tato duševní nepohoda byla navíc ztížena tím, že žalobce trpí středně těžkým stupněm mentální retardace, což se mj. projevuje i tak, že ne zcela obvyklým způsobem reaguje na běžné, tím spíše zátěžové životní situace a ne zcela jasně si uvědomuje konsekvence a následky, které pro něj trestní řízení s případným možným odsouzením, mohlo mít. Pokud pak žalovaná hovořila o tom, že v rámci trestního řízení při vazebním zasedání se žalobce o svém mentálním postižení nezmínil, tudíž je možné o něm pochybovat, soud uvádí, že mentální postižení žalobce bylo jednak zjištěno z listinných důkazů (lékařské zprávy), dále z výslechu svědků – rodičů žalobce a také bylo patrno ze samotného chování žalobce při jeho výslechu v rámci ústního jednání, neboť žalobce ne zcela jasně a konzistentně odpovídal ať již na otázky položené soudem, či na otázky zástupců účastníků. Zde např. soud poukazuje na to, že žalobce při své výslechu uvedl, že„ nebyl ze strany spoluobčanů dehonestován, a že se nesetkal s žádnými negativními reakcemi“, avšak svědkyně [příjmení] i svědek [celé jméno žalobce] potvrdili, že žalobce byl takovýmto atakům podroben, když svědkyně [příjmení] byla daným situacím osobně přítomna a svědek [celé jméno žalobce] tuto informaci měl přímo od žalobce, který mu o popsaných situacích sám vyprávěl. Tedy jinak řečeno, to co žalobce při své výpovědi vypovídal a uváděl, nemuselo zcela odpovídat reálnému stavu či situaci, neboť jeho prožívání a vnímání různých situací může být do jisté míry mentálním postižením zkresleno. Je proto docela dobře možné, že žalobce se o tom, že trpí mentální retardací u trestního soudu, prostě nezmínil. Z toho však nelze dovodit, jak činí žalovaná, že by mentálním postižením netrpěl.

14. Dále bylo v řízení prokázáno, že v důsledku vedeného trestního stíhání se od žalobce odvrátili jeho dosavadní kamarádi, neboť s ním přerušili přátelský kontakt, přestali jej navštěvovat, přestali se s ním stýkat a komunikovat s ním. Naopak z jejich strany žalobce zažíval urážky a dehonestující sdělení. Obdobně pak žalobce zažíval negativní chování od občanů města Vejprty, neboť tito o jeho trestním stíhání věděli a slovně jej napadali a podrobovali urážlivým výrokům. Rovněž bylo v řízení prokázáno, a to jak výslechem žalobce, tak výslechem svědků, že trestní věc žalobce byla medializována, a to jak na regionální úrovni, resp. v deníku města Vejprty, tak i na celostátní úrovni, avšak v této souvislosti je třeba současně připomenout, že při medializaci výslovně nezaznělo jméno žalobce. Soud je proto přesvědčen, že závěr o trestním stíhání samotného žalobce si mohli dát dohromady toliko občané města Vejprty, neboť tito si zapálení objektů spojili s osobou žalobce, byť v novinách jeho jméno nepadlo. K zásahům do osobního života žalobce, které byly vyvolané v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení, a které byly v rámci tohoto řízení prokázány, je třeba uvést, že každé trestní stíhání jednotlivce může vyvolat apriorní negativní hodnocení ze strany jeho okolí. Byť obviněný ještě není odsouzen, mezi jeho spoluobčany může vejít ve známost, že je předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a lidé se od něj mohou začít odvracet, měnit náhled na jeho osobu a změnit způsob komunikace, což se stalo i v případě žalobce.

15. Pokud jde o délku trestního stíhání, je třeba uvést, že tato byla přiměřená a žalobce tudíž nebyl vystaven působení negativních důsledků nezákonně vedeného trestního stíhání po nijak výraznou dobu. Ohledně trestní sazby, která žalobci hrozila, soud uvádí, že byla nižšího charakteru a bylo možné proto očekávat, že žalobce v případě odsouzení, nebude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nýbrž k trestu podmíněnému. Tímto je proto intenzita nemajetkové újmy žalobce částečně snížena. Na druhou stranu však soud podotýká, že charakter trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán - poškozování cizí věci, v tomto konkrétním případě v souvislosti se žhářstvím, je společností vnímán negativně, což se ostatně potvrdilo v rámci prokázané dehonestace žalobce ve společnosti. Naopak v řízení nebylo prokázáno, že by se s žalobcem kvůli trestnímu stíhání rozešla jeho přítelkyně. O tomto sice v rámci svého výslechu vypovídal svědek [celé jméno žalobce] (otec žalobce), avšak matka žalobce - svědkyně [jméno] [příjmení] se o této skutečnosti se nijak nezmínila. Navíc tato skutečnost nebyla obsažena ani ve skutkových tvrzeních žalobce, tj. v rámci žalobního žádání nebyla tvrzena. Naposledy pak bylo v řízení prokázáno, že žalobce trestní stíhání špatně snášel, často plakal, měl obavy ze svého odsouzení, uzavíral se do sebe a nechtěl vycházet ven. Toto jeho prožívání trestního stíhání bylo zvýrazněno ještě tím, že žalobce je osobou zdravotně postiženou, v podstatě s diagnózou skoro stoprocentní hluchoty a také s postižením mentální retardací. Tyto osoby zpravidla oproti člověku zdravému můžou vnímat různé životní situace intenzivnějším způsobem, neboť nemusí být schopni pochopit všechno, co s takovouto situací souvisí (např. v poměrech uvedené věci to značí, že žalobce nemusel úplně správně vnímat, že i když byl trestě stíhán, nebylo pravděpodobné, že by za uvedený trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody), což samozřejmě může přispívat k vyšší míře stresu. Podle názoru soudu je proto třeba zohlednit, že žalobce prožíval danou situaci intenzivněji, než poškození bez zdravotního postižení. Naposledy pak soud v souvislosti se stanovením přiměřeného zadostiučiněním musel zohlednit i skutečnost, že žalobce není osobou bezúhonnou, a že v nedávné minulosti (asi tři roky před předmětným trestním stíháním) byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin.

16. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si soud opatří odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Jelikož žalobce soudu obdobné případy nenabídl, provedl soud komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 131/2016, kdy poškozené rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27.4.2016, č.j. 14 C 131/2016 - 66 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 25 Co 242/2017 - 98 bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. V případě odsouzení hrozil poškozené trest odnětí svobody až na dva roky a trestní stíhání trvalo celkem dva roky a sedm měsíců. V době trestního stíhání byla žalobkyně těhotná a vyskytly se u ní zdravotní obtíže. Poškozená utrpěla zásah do cti a dobré pověsti ve městě, kde žila, neboť informace o jejím trestním stíhání se roznesly v rámci města.

17. Dále soud zvolil srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 178/2013, kdy rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 15 C 178/2013 - 69 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2014, č.j. 72 Co 164/2014 - 93 bylo poškozenému přiznáno za nezákonně vedené trestní stíhání odškodnění ve výši 20 000 Kč. Tento poškozený byl stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 108 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu hrozil v případě odsouzení trest odnětí svobody až dva roky. Délka trestního řízení činila čtyři a půl měsíce. Poškozený byl dehonestován od spoluobčanů a vlivem nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k zásahům do jeho pracovního života. Také měl poškozený zdravotní obtíže v podobě srdeční arytmie, byl od 15 let invalidní a v době trestního stíhání byl v důchodovém věku a hůře tak prožíval některé situace.

18. Po provedené komparaci soud konstatuje, že v podstatě trestní sazba, která žalobci a těmto poškozeným hrozila, byla srovnatelná, resp. v případě žalobce o něco vyšší. V druhém popsaném případě pak trestní stíhání poškozeného trvalo podstatně kratší dobu než v případě žalobce a naopak v prvním popsaném případě trvalo trestní stíhání o cca tři čtvrtě roku déle než u žalobce. Stran zásahů do osobního života poškozených má soud za to, že v druhém komparovaném případě byly zásahy do osobního života poškozeného a žalobce v podstatě srovnatelné, nad to shodné, pokud se jednalo o problémy se srdcem a přiznanou invaliditu od mladistvého věku. V prvém případě byly zásahy do osobního této poškozené výraznější než u žalobce právě z důvodu, že poškozená byla v době trestního stíhání těhotná a v důsledku trestního stíhání se u ní vyskytly zdravotní obtíže, což výrazným způsobem zvyšovalo stres a obavy této poškozené, neboť tyto nebyly dány jenom trestním stíháním, nýbrž obavami i o dosud nenarozené dítě, tedy o život dalšího člověka. Nicméně z uvedeného lze uzavřít, že finanční kompenzace pro žalobce by se měla pohybovat právě v tomto uvedeném rozmezí. Podstatná skutečnost, která měla vliv na výši soudem přiznaného zadostiučinění, však byla ta, že žalobce, nebyl osobou trestně bezúhonnou, naopak pravomocně odsouzeným pachatelem trestné činnosti, tudíž soud musel zvolit odškodnění nižší, než v obou komparovaných případech. Z tohoto důvodu soud stanovil jako vhodnou částku k odškodnění 15 000 Kč, která podle názoru soudu odpovídá míře zásahu do osobního života žalobce nezákonně vedeným trestním stíháním a rovněž zohledňuje veškeré soudem zjištěné a popsané skutečnosti. Soud se proto neztotožnil s názorem žalované, že jako dostatečná kompenzace je omluva a konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť s ohledem na zjištěné zásahy do osobního života žalobce a zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce není osobou zdravou jak po duševní, tak po fyzické stránce, což mělo vliv na míru prožívání jeho trestního stíhání, a mělo by dojít k odškodnění žalobce v relutární formě.

19. Soud tedy shledal žalobu důvodnou co do částky 15 000 Kč, kterou žalobci přiznal výrokem II. rozsudku a naopak žalobu co do zbytku požadovaného nároku výrokem III. zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 130 453,11 Kč (za obhajné 30 453,11 Kč a nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání 100 000 Kč). Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byl žalobce neúspěšný v nepatrné části (362,81 Kč) a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Vzhledem k tomu, že byl žalobce neúspěšný jen ve zcela nepatrné části, přiznal mu soud plnou náhradu nákladů řízení. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 30 453 + u nemajetkové újmy 50 000 Kč – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015). Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 19 220 Kč za 3 úkony právní služby po 4 340 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby (počítáno z tarifní hodnoty 80 453 Kč) a za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč – 2x účast u jednání (počítáno z tarifní hodnoty 50 000 Kč, z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 vyhlášky (5 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a 2x účast u jednání), ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 4 351,20 Kč (21%), jíž je právní zástupkyně žalobce plátcem.

Poučení