28 C 125/2023 - 28

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 30 900 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení úroku z prodlení z částky 20 000 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 8,5 % ročně, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 15 955,39 Kč za období od [datum] do [datum], nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 884,18 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 30 900 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě které jí poskytnula spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit prostřednictvím 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 994 Kč, na úvěr však neuhradila ničeho. Kromě jistiny dluhu se žalobkyně domáhá smluvní úroku ve výši 161 % p.a., který za období od [datum] do [datum] kapitalizovala částkou 15 955,39 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně dne [datum] zaslala žalované předžalobní upomínku, žalovaná přesto na dluh neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.

3. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem (konkludentně) souhlasili, když nesdělili svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. (respektive žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, žalovaná se k dotazu soudu v tomto ohledu nevyjádřila). V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 125/2023-15 ze dne 19. 5. 2023 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali a jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy v případě žalované zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny/ověřeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala její lustrací v centrální evidenci exekucí, v databázích NRKI – BRKI, v databázi [příjmení] a z úvěrové zprávy [anonymizováno]. Příjmy a výdaje žalované pak žalobkyně ověřila z výpisu z bankovního účtu žalované a z výměru starobního a vdovského důchodu. Tato tvrzení žalobkyně podpořila důkazy: výsledkem lustrace v evidenci exekucí, úvěrovou zprávou NRKI – BRKI, úvěrovou zprávou [anonymizováno], výsledkem lustrace v databázi [příjmení] a potvrzením ČSSZ o výše důchodu žalované. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na zkoumání a ověření reálných výdajů žalované (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – toto opakované poučení soud již pokládá za obsoletní, jelikož žalobkyně evidentně nedisponuje důkazy, které by dotazované skutečnosti prokázaly, jinak by je předložila již na výzvu soudu č. j. 28 C 125/2023-15 ze dne 19. 5. 2023.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobkyně a žalovaná spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo]. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalované neúčelový spotřebitelské úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala jej žalobkyni uhradit prostřednictvím 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 994 Kč. Žalovaná se tedy zavázala navrátit žalobkyni částku celkem 53 892 Kč a sjednaná zápůjční úroková sazba činila 161 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. (smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], smluvními podmínkami žalobkyně, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkovým kalendářem)

6. Dne [datum] žalobkyně poskytla v souladu s uzavřenou smlouvou na účet žalované částku 20 000 Kč (potvrzením o provedení platby)

7. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou první splátky úvěru splatné ke dni [datum]. Žalobkyně žalované ve dnech [datum] a [datum] zaslala upomínky k úhradě dluhu. Žalovaná ničeho neuhradila ani ke dni [datum], kdy byla splatná druhá splátka úvěru, a žalobkyně proto dne [datum] zaslala žalované třetí upomínku, kterou žalovanou současně upozornila, že pokud neprodleně dlužnou částku neuhradí, dojde k zesplatnění celého úvěru. (I. upomínkou ze dne [datum], II. upomínkou ze dne [datum], III. upomínkou ze dne [datum])

8. Dne [datum] zaslala [právnická osoba] [anonymizováno] žalované oznámení, že jménem jejího klienta [právnická osoba] ke dni [datum] zesplatňuje celý úvěr. Z tohoto podání ani z jiných předložených listinných důkazů ovšem nevyplývá, na základě čeho by [právnická osoba] a.s. měla být oprávněná právně jednat jménem žalobkyně. Soud však vzhledem k právnímu posouzení věci žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů v tomto kontextu nevyzýval. (dopisem [právnická osoba] a.s. adresovaným žalované ze dne [datum])

9. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované prostřednictvím jejího právního zástupce předžalobní upomínku, a to na adresy [adresa žalované], [PSČ] [obec a číslo] (předžalobními upomínkami ze dne [datum] včetně podacího archu)

10. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Lustrací v Centrální evidenci exekucí bylo zjištěno, že na žalovanou nebyla vedena žádná exekuce. Lustrací v registrech NRKI - BRKI bylo zjištěno, že žalovaná již před sjednáním úvěrové smlouvy s žalobkyní měsíčně splácela částku 7 575 Kč na čtyři různé smlouvy o úvěrech a že žalované již bylo v minulosti několik žádostí o poskytnutí úvěru odmítnuto (poslední žádost o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč byla odmítnuta dne [datum], tedy týden před poskytnutím úvěru ze strany žalobkyně a jeden den před předmětnou lustrací žalované). Lustrací bylo dále zjištěno, že žalovaná nemá záznam v registru REPI ani registru [příjmení]. Příjmy žalované byly ověřeny z potvrzení [obec] správy sociálního zabezpečení, ve kterém bylo uvedeno, že žalovaná pobírá starobní důchod ve výši 12 529 Kč měsíčně a vdovský důchod ve výši 2 641 Kč měsíčně, celkem tedy částku 15 170 Kč měsíčně. (výsledkem lustrace v Centrální evidenci exekucí [číslo] úvěrovou zprávou NRKI – BRKI ze dne [datum], výpisem z [anonymizováno] ze dne [datum], výpisem ze [příjmení] ze dne [datum], potvrzením [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum])

11. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

12. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázala se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím 18 měsíčních splátek.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ účinného v rozhodné době, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. (Podle § 87 odst. 1 aktuálně účinného ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.).

15. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

16. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Z výše uvedeného se podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, nikoliv podle ZSÚ (účinného v době uzavření úvěrové smlouvy; aktuálně účinný ZSÚ již také počítá s absolutní neplatností smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

19. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

20. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Žalobkyně sice prolustrovala žalovanou v dostupných registrech, nicméně zjištěné údaje nijak v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované nepromítla a zcela rezignovala na jakékoliv zjišťování a ověřování tehdy aktuální ekonomické situace žalované, zejména jejích výdajů. Ohledně příjmů žalované vycházela žalobkyně z předloženého potvrzení ČSSZ, které dokládá, že žalovaná pobírala důchody v celkové měsíční výši 15 170 Kč. Výdaje žalované ze strany žalobkyně jakkoliv řešeny nebyly – nejen, že je žalobkyně neověřovala, žalobkyně se na ně žalované ani žádným způsobem nedotazovala, takže žádné informace v tomto ohledu k dispozici neměla.

21. Žalobkyně pak měla k dispozici úvěrovou zprávu NRKI – BRKI, ve které je uvedeno, že již před poskytnutím inkriminovaného úvěru žalovaná splácela na další úvěry částku 7 575 Kč měsíčně a že žalované již bylo v minulosti několik žádostí o poskytnutí úvěru odmítnuto (poslední žádost o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč byla odmítnuta dne 6. 1. 2021, tedy týden před poskytnutím úvěru ze strany žalobkyně a jeden den před předmětnou lustrací žalované).

22. Žalobkyně tak vycházela výhradně z informace o příjmu žalované ve výši 15 170 Kč měsíčně a informace o splátkách ve výši 7 575 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí částku 7 595 Kč, nicméně tato částka se nedá označit za disponibilní část příjmů žalované, jelikož v ní nejsou zahrnuty náklady žalované na její základní životní potřeby (náklady bydlení, stravy, léků, dopravy apod.). Pokud soud zohlední i splátku úvěru poskytnutého žalobkyní, která činí částku 2 994 Kč měsíčně, tak žalované po úhradě splátek všech úvěrů zbývala na všechny její životní potřeby měsíčně pouze částka 4 601 Kč. Žalobkyně ani netvrdí, že by se nějakým způsobem pokoušela odhadnout životní výdaje žalované (nebo že by za tím účelem použila nějaký statistický model), přičemž částka 4 601 Kč je pro uspokojení i těch zcela základních životních potřeb žalované z pohledu soudu zjevně nedostatečná. Žalobkyně pak navíc nijak nezkoumala, jaké má žalovaná reálné výdaje (vyjma výdajů na další splátky úvěrů), jinak by byla její disponibilní částka ještě nižší (pokud by vůbec žalované po zohlednění jejích reálných výdajů na bydlení, léky, stravu apod., které však zjišťovány nebyly, vůbec nějaká disponibilní částka zbyla). Soud také podotýká, že žalobkyně tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela i z výpisů z běžného účtu žalované, ty však přes výzvu soudu nepředložila. Žalobkyně poskytla žalované úvěr, aniž by adekvátně ověřila její faktické měsíční příjmy, a aniž by tedy adekvátně prověřila úvěruschopnost žalované. Z úvěrové zprávy NRKI – BRKI navíc vyplývala očividná informace o tom, že žalované bylo jako nebonitní osobě několik žádostí o úvěry odmítnuto, a to jen nedlouho před tím, než žalobkyně žalované poskytla úvěr inkriminovaný. Tuto skutečnost žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti žalované nijak nezohlednila, nebyla vůbec obezřetná a úvěr žalované poskytla s tím, že je velmi pravděpodobné, že žalovaná nebude s to daný úvěr splácet. Takovýto postup z hlediska posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pokládá soud za nedostačující a nevyhovující výše popsaným judikaturním závěrům.

23. Dle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

24. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

25. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

27. Dle ust. § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Soud má tedy za prokázané, že žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena částka ve výši 20 000 Kč. Tuto částku žalovaná dosud v plné výši nevrátila (nezaplatila ničeho). V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, respektive že by žalobkyně z provedeného prověřování úvěruschopnosti žalované vyvodila nějaké faktické důsledky a nejednalo se tak o proces ryze formální. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované (zejména nebyly nijak zkoumány její výdaje) jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZSÚ za použití ust. § 2991 o. z. povinna žalobkyni vrátit dosud nesplacenou část jistiny ve výši 20 000 Kč.

29. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, nebyl zde prostor k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného a lichevního) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 161 % ročně. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou i pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020).

30. Ve světle citovaných § 1813 a § 577 o.z., a s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pak dle názoru zdejšího soudu také nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy. V rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 35 Co 345/2022-56, je ohledně případné moderace neplatného ustanovení uvedeno:„ Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C -618/10 Banco Espanol de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C -488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C -377/14 Radlinger a Radlingerová, C -349/18 Kanyeba; C -482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C -125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C -779/18 Mikrokasa).

31. Sjednanou výši úroků, jež je výrazně (více než 10x) vyšší, než byla obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček, soud shledává za zjevně rozpornou s dobrými mravy (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004„ (v ) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ust. § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého„ nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.). Jak bylo uvedeno, sjednaná míra smluvních úroků ve výši 161 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v roce 2021, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, nejvýše úrovně 15,34 % ročně (pro kontokorenty a revolvingové úvěry, viz Komentář k úrokovým sazbám měnových finančních institucí - [ulice] národní banka [webová adresa])).

32. Takto sjednaný úrok tedy odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o. z. a způsobujícím neplatnost celé úvěrové smlouvy, a to zejména z toho důvodu, že ujednání o úroku není od dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření úvěrové smlouvy s velkou pravděpodobností nepřistoupila bez ujednání o vysokém úročení. Jak již bylo výše zmíněno, žalobkyně navíc rezignovala na jakékoliv zjištění údajů o výdajích žalované a nijak nezohlednila, že žalovaná byla před uzavřením úvěrové smlouvy s negativním výsledkem lustrována v databázi NRKI – BRKI. Již na základě této negativní lustrace mohla žalobkyně presumovat, že by mohl být s bonitou žalované do budoucna problém, přesto jí však předmětný úvěr poskytnula.

33. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku z důvodu absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy. Ve zbylé části (týkající se dosud nesplacené jistiny) soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

35. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši odvíjející se od její předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 20 000 Kč.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 884,18 Kč, přičemž tato částka představuje 33,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,67 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Poučení