28 C 125/2025 - 60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 107 950 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 107 950 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 3. 2025 se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že usnesením Policie ČR ze dne 26. 8. 2022 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce dle §160 odst. 1 trestního řádu pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 20245, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. [Anonymizováno], byl žalobce následně obžaloby zproštěn. Žalobce tak požadoval náhradu za vynaložené náklady na obhajobu ve výši 66 000 Kč, a dále i náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 60 000 Kč z důvodu, že v případě nezákonného trestního stíhání je dle konstantní judikatury nemajetková újma presumována a není nutné ani žádoucí prokazovat konkrétní následek, tedy konkrétní zásah do práv žadatele. V případě žalobce se jednalo o dlouhodobý duševní stav nepohody, stresu a nejistoty, bylo na něj hleděno okolím jako na kriminálníka a objevili se závažné zdravotní komplikace v podobě zánětu slinivky, následkem čehož žalobce značně zhubl. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 28. 9. 2024, žalovaná pak stanoviskem ze dne 28. 3. 2025 vyhověla žalobci co do tzv. obhajného v částce18 050 Kč, ohledně nemajetkové újmy konstatovala toliko porušení práva žalobce a vyslovila omluvu. S ohledem na výše uvedené je však zjevné, že újma, která byla trestním stíháním žalobci způsobena, nemůže být odčiněna pouhým konstatováním porušení práva.

2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku dne 28. 9. 2024. Popsala průběh řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. [Anonymizováno]. K uplatněným nákladům obhajoby uvedla, že žalobci přiznala částečně uplatněné náklady obhajoby, ovšem nikoliv v účtované výši, ale v souladu se sazbami dle advokátního tarifu. Dále neuznala některé vyúčtované úkony z důvodu duplicitního vyúčtování nebo z důvodu, že nebyly účelné a účtovatelné dle advokátního tarifu. Ohledně nemajetkové újmy uvedla, že trestní stíhání trvalo necelé dva roky a žalobce ve své žádosti netvrdil žádné konkrétní zásahy do jeho práv, přičemž žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobce, že nemajetková újma v případě nezákonného trestního stíhání je presumována, k čemuž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedla, že lze mít za to, že trestním stíháním může být zasaženo do života stíhané osoby, z toho důvodu tedy žalovaná konstatovala porušení práva žalobce a omluvila se mu. Tuto kompenzaci s ohledem na nedostatečná tvrzení žalobce považovala za dostačující.

3. Podáním ze dne 1. 12. 2025 vzal žalobce žalobu co do částky 18 050 Kč z titulu náhrady škody za tzv. obhajné zpět, soud proto řízení usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 28 C 125/2025-52, do této částky zastavil.

4. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

5. Ze spisu Okresního soudu Praha – západ sp. zn. [Anonymizováno] má soud za prokázaný průběh řízení následovně: Usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – západ, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. [Anonymizováno] ze dne 26. 8. 2022 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, usnesení bylo žalobci doručeno 1. 9. 2022 společně s předvoláním k výslechu. Dne 13. 9. 2022 byl žalobce vyslechnut, bez účasti obhájce. Dne 15. 9. 2022 byla vyslechnuta svědkyně [jméno FO], dne 16. 9. 2022 svědkyně [jméno FO] a dne 5. 10. 2022 svědek [jméno FO], všechny výslechy bez účasti obhájce. Dne 19. 10. 2022 byl žalobce vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis, který prostudoval sám a dne 2. 11. 2022 byl podán návrh na podání obžaloby. Opatřením ze dne 16. 12. 2022 bylo rozhodnuto soudem o vrácení věci k doplnění s pokyny k doplnění. Dne 21. 3. 2023 byla opětovně vyslechnuta svědkyně [jméno FO]. Dne 12. 4. 2023 byl žalobce opětovně vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis, což učinil sám dne 2. 5. 2023. Dne 10. 5. 2023 byl opětovně podán návrh na podání obžaloby ve věci žalobce za přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 8. 6. 2023 byla podána obžaloba č. j. [Anonymizováno] k Okresnímu soudu Praha-západ, přičemž státní zástupce navrhoval žalobci uložení trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 18 měsíců. Usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno], bylo soudem rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Dne 28. 6. 2023 podala státní zástupkyně stížnost do vydaného usnesení, kterou dne 4. 7. 2023 odůvodnila. Dne 21. 7. 2023 byl spis předložen odvolacímu soudu, který v neveřejném zasedání dne 31. 7. 2023 usnesení soudu I. stupně zrušil a vrátil zpět k novému projednání. Na den 13. 9. 2023 bylo nařízeno hlavní líčení, dne 12. 9. 2023 podal žalobce žádost o odročení hlavního líčení, které bylo dalšího dne odročeno na 4. 10. 2023. Dne 4. 10. 2023 se konalo hlavní líčení, při kterém žalobce požádal o odročení z důvodu možnosti zajistit si obhájce. Přípisem ze dne 6. 10. 2023 obhájkyně žalobce oznámila soudu převzetí právního zastoupení. Na den 19. 10. 2023 bylo nařízeno hlavní líčení, které se konalo od 13:08 do 14:30 s účastí obhájkyně. Dne 15. 11. 2023 se konalo další hlavní líčení od 9:30 do 10:58 za účasti obhájkyně. Dne 7. 12. 2023 se konalo další hlavní líčení od 13:00 do 13:59, obhájkyně se účastnila a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce, státní zástupkyně podala do protokolu odvolání. Rozsudek byl vypraven 22. 1. 2024. Dne 26. 2. 2024 byla státní zástupkyně vyzvána k odstranění vad odvolání, což učinila podáním z 4. 3. 2024. Dne 8. 3. 2024 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 19. 3. 2024 v neveřejném zasedání rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně. Prvostupňový soud vydal pokyn k předvolání k hlavnímu líčení na den 15. 5. 2024, které se konalo od 9:30 do 10:59, přičemž bylo přerušeno v době od 10:36 do 10:52, byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce opětovně zproštěn obžaloby, obhájkyně se účastnila, a státní zástupkyně opět podala odvolání do protokolu. Rozsudek byl vypraven 4. 6. 2024. Dne 17. 6. 2024 byla státní zástupkyně opět vyzvána k odstranění vad odvolání, což učinila podáním z 20. 6. 2024. Dne 19. 7. 2024 byl spis předložen odvolacímu soudu, který nařídil veřejné zasedání na den 20. 8. 2024, ze kterého se obhájkyně žalobce podáním z 24. 7. 2024 omluvila. Odvolací soud při veřejném zasedání odvolání zamítl, usnesení bylo doručeno a nabylo právní moci dne 20. 8. 2024.

6. Za úkony obhajoby žalobce uhradil své obhájkyni částku ve výši 66 000 Kč (faktura č. 2024001 – čl. 43 spisu, faktura č. 2024041 – čl. 44 spisu), výpis z účtu – čl. 47 a 50 spisu, příjmový pokladní doklad – čl. 49 spisu).

7. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 28. 9. 2024, přičemž žalovaná o žádosti rozhodla stanoviskem ze dne 28. 3. 2025, kterým žalobci přiznala náhradu za obhajné ve výši 18 050 Kč a na nemajetkové újmě konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se omluvila. (nesporná tvrzení účastníků, stanovisko žalované – čl. 3 spisu).

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Z dalších provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil, proto skutková zjištění z těchto provedených důkazů soud v rámci tohoto odůvodnění dále nerozebírá.

9. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

10. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Byl tak naplněn závazek vyplývající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní úroveň.

20. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

21. Žalobce se žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 60 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou.

22. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

23. Nezákonným rozhodnutím tak je Usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [adresa] venkov – západ, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 26. 8. 2022, č. j. [Anonymizováno] o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2024, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci20. 8. 2024.

24. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by jeho nemajetková újma z důvodu nezákonného trestního stíhání byla presumována. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

25. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

27. Žalobce byl stíhán pro trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů násilných nebo sexuálních. Žalobci ani nehrozil trest odnětí svobody, neboť v obžalobě byl navržen trest podmíněný.

28. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

29. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

30. Žalobce tvrdil dopady do osobního života, kdy byl vystaven dlouhodobému stavu duševní nepohody, stresu a nejistoty, do jeho cti a důstojnosti, neboť byl v očích bývalých spolupracovníků, kteří v tr. řízení svědčili, považován za zloděje, a přestali s ním komunikovat. Dále do rodinného života, kdy docházelo s manželkou k častějším hádkám a do zdravotního stavu, kdy v průběhu trestního stíhání prodělal akutní zánět slinivky a výrazně zhubl 31. Soud však uvedená tvrzení považoval za zcela obecná, přičemž ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žalobce svá tvrzení nijak neupřesnil, když pouze doplnil, že aktuálně se s manželkou rozvádí, což má mít příčinu právě v nezákonném trestním stíháním. Jediným trochu konkrétnějším tvrzením ze strany žalobce tak zůstala skutečnost, že na základě jeho nezákonného trestního stíhání žalobce prodělal zánět slinivky, K těmto tvrzením (ať ohledně zdravotního stavu či problémům v manželství žalobce) žalobce ani přes opakované poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobce nenavrhl žádné důkazy. Z lékařské zprávy sice vyplývá, že u žalobce v září 2024 skutečně došlo k zánětu slinivky, ovšem to bylo již 4 měsíce poté, co byl žalobce zproštěn obžaloby, a navíc z uvedené lékařské zprávy nijak nevyplývá příčinná souvislost právě s trestním stíháním žalobce. Soud tak neměl ze strany žalobce zásahy do práv žalobce jakkoliv prokázané.

32. Protože kromě existence samotného odpovědnostního titulu, tedy nezákonného trestního stíhání neměl soud ze strany žalobce doložené jakékoliv zásahy do jeho práv, má soud za to, že postačuje toliko konstatování porušení práv žalobce a omluva, což se žalobci již od žalované dostalo v rámci předběžného projednání nároku, v této části nezbylo soudu než nárok žalobce zamítnout (výrok I).

33. Ohledně nároku na náhradu škody ve formě nákladů vynaložených na obhajobu, předmětem této části řízení po částečném zpětvzetí zůstala částka ve výši 47 950 Kč s tím, že žalobce tuto částku požaduje za celkem 15 úkonů právní služby (viz specifikace čl. 74 spisu), přičemž žalovaná žalobci vyhověla co do celkem 7 a půl úkonů (kdy písemné podání ze dne 23. 10. 2023 uznala jako úkon), nicméně za tyto úkony přiznala žalobci náhradu jen dle výše určené dle advokátního tarifu. Zbylé úkony právní služby žalovaná neuznala, a to konkrétně z následujících důvodů: a. omluva z veřejného zasedání 24. 7. 2024 – nejedná se o účelný a účtovatelný úkon dle advokátního tarifu b. emailová a telefonní konzultace s klientem – nejedná se o účelný a účtovatelný úkon dle advokátního tarifu c. žádost o odškodnění u Ministerstva vnitra – poškozený dle § 31 odst. 4 OdpŠk nemá právo na náhradu nákladů právního zastoupení v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu d. porada s klientem ze dne 10. 10. 2023 – tento úkon je součástí přiznaného úkonu příprava a převzetí věci, neboť se jedná o první poradu e. porada s klientem 15. 4. 2024 -porada nepředcházela žádnému úkonu obhajoby, žalovaná jí považovala za nadbytečnou f. porada s klientem 31. 8. 2024 – porada se uskutečnila až po pravomocném zproštění, nelze tedy řadit mezi úkony obhajoby g. revize odvolání státní zástupkyně – nejedná se o účelný a účtovatelný úkon dle advokátního tarifu.

34. Dále žalovaná nepřiznala žalobci náhradu za účtovaný promeškaný čas v sazbě 1 000 Kč za hodinu, ale pouze dle advokátního tarifu v sazbě 100 Kč za každou započatou půlhodinu.

35. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen „a. t.“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

36. Soud měl v řízení za prokázané, že ze strany žalobce došlo k úhradě nákladů obhajoby dle jeho tvrzení. Soud má i s ohledem na provedené dokazování za prokázané, že došlo ve vztahu k žalobci k realizaci úkonů právní služby jeho právním zástupcem. Žalovaná navíc vznik dluhu nesporovala, když ve výše uvedeném rozsahu plnila a nic v tomto směru nenamítala.

37. Předmětem žaloby tak zůstal nárok na náhradu škody, a to za 7 a úkonů právní služby, u kterých žalobce tvrdí, že by mu mělo být poskytnuto plnění ve výši nikoliv dle advokátního tarifu, ale ve výši, kterou na ně skutečně vynaložil, a dále za 7 úkonů právní služby, za které mu dle výše uvedeného žalovaná s ohledem na jejich neúčtovatelnost nepřiznala ničeho.

38. Co se týče právního hodnocení, soud se ohledně 7 a přiznaných a 7 nepřiznaných úkonů se závěrem žalované zcela ztotožnil. Soud tak dospěl k závěru, že částka poskytnutá žalovanou žalobci, pokud jde o škodu tvořenou čistě obhajným, tj. náhradou za vynaložené náklady na úkony právní služby, je dostačující.

39. Žalovaná vyšla při výpočtu této škody ze správné aplikace advokátního tarifu, když proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, tedy kdy byl žalobce ohrožen trestní sazbou odnětí svobody nejvýše na 2 roky. Podle § 10 odst. 3 písm. b) a. t., nejde-li o věci podle odstavce 2, se při obhajobě v takovém trestním řízení považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Podle § 7 a. t. pak sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z této tarifní hodnoty částku 1 500 Kč. Dále podle § 13 odst. 1, 3 a. t., nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. Z takto určené odměny žalovaná vycházela.

40. Ohledně ostatních právních úkonů soud uvádí následující: a. omluva z veřejného zasedání 24. 7. 2024 – není podáním ve věci samé ani na výzvu soudu, není účelný právní úkon b. emailová a telefonní konzultace s klientem – není účelný ani doložený právní úkon c. žádost o odškodnění u Ministerstva vnitra – soud v tomto zcela odkazuje na závěr žalované, že poškozený dle § 31 odst. 4 OdpŠk nemá právo na náhradu nákladů právního zastoupení v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu d. porada s klientem ze dne 10. 10. 2023 – soud se i v tomto zcela ztotožnil se závěrem žalované, že tento úkon je součástí přiznaného úkonu příprava a převzetí věci, neboť se jedná o první poradu e. porada s klientem 15. 4. 2024 – soud ve shodě se žalovanou neshledal tuto právní poradu účelnou f. porada s klientem 31. 8. 2024 – porada byla poskytnuta až po pravomocném zproštění, právní úkon tak nebyl učiněn v souvislosti s obhajobou g. revize odvolání státní zástupkyně – nejedná se o účelný a doložený právní úkon.

41. Co se týče náhrady za promeškaný čas, i v této části žalovaná zcela správně posoudila nárok žalobce a dle advokátního tarifu vycházela z částky 100 Kč za každou započatou půlhodinu.

42. Soud tak dospěl k závěru, že náhrad ze strany žalované byla poskytnuta v dostatečné výši a žalobní nárok tak zamítl i v této části (výrok I).

43. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta (navíc žalobce podal žalobu i v rozsahu, ve kterém mu bylo plněno a ve kterém pro jeho zpětvzetí pak bylo řízení částečně zastavováno, jedná se tak o zavinění žalobce). Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho čtyř režijních paušálu po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání soudu a účast na vyhlášení rozhodnutí podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ 44. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.