28 C 127/2023-26

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 31 292 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 6 292 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 31 292 Kč za období od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 988,10 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným zdejšímu soudu dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalované k zaplacení částky 31 292 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] (dále též„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalované za podmínek ve smlouvě uvedených peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr žalobkyni splatit a zaplatit žalobkyni veškeré úroky přirostlé k úvěru a veškeré další související platby, a to ke dni splatnosti úvěru, která byla určena na den [datum]. Dne [datum] změnily podmínky Smlouvy tak, že žalovaná čerpala jistinu do celkové výše 12 300 Kč, a to se splatností k [datum]. Dne [datum] změnily podmínky Smlouvy tak, došlo k navýšení jistiny na částku 25 000 Kč se splatností [datum]. Dne [datum] Smlouvu obě strany opět změnily, a to na splatnost jistiny 25 000 Kč ve lhůtě do [datum]. Dne [datum] došlo smluvními strany k poslednímu prodloužení splatnosti, a to do [datum]. Žalovaná využila svého práva a úvěr co do výše jistiny, tedy co do výše 25 000 Kč, čerpala, a to ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Následně však žalovaná nedodržela termín splatnosti a úvěrující společnost úvěr zesplatnila. Žalovaná ani po zesplatnění úvěru ke dni [datum] na dluh ničeho neuhradila a dostala se tak dne [datum] s úhradou dlužné částky do prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně pak žalovanou vyzvala k úhradě žalované částky předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 31 292 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč, ze smluvního úroku, který v době znesplatnění činil 5 117 Kč, a smluvní pokuty ve výši 1 175 Kč. Žalovaná doposud na dluh neuhradila ničeho.

2. Pohledávka za žalovanou byla úvěrující společností postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] O této skutečnosti byla žalovaná obeznámena dopisem ze dne [datum]. Žalovaná byla týž den, tj. [datum], znovu vyzvána k úhradě dluhu, a to prostřednictvím Výzvy k úhradě před podáním žaloby.

3. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, pročež soud dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vyzval usnesením žalobkyni a žalovanou, aby se ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy vyjádřily, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se účastnice řízení v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Výzva byla žalované doručena fikcí dne [datum]. Žalovaná na tuto výzvu do současné doby nijak nereagovala a soud má proto dle ve výzvě obsaženého poučení za to, že žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila ve svém podání ze dne [datum]. Soud tedy uzavřel, že obě účastnice souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a tímto způsobem také ve věci rozhodl. Žalované bylo dále doručeno usnesení ze dne 18. 7. 2023, č. j. 28 C 127/2023-20, a to spolu s žalobou. Tímto usnesením byla žalovaná vyzvána k vyjádření k podané žalobě, zůstala však zcela procesně nečinná.

4. Žalobkyně pak byla usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 28 C 127/2023-14, které bylo jejímu zástupci do datové schránky doručeno dne [datum], vyzvána k tomu, aby svá tvrzení doplnila v tom směru, jakým způsobem a zda vůbec právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované, a aby k těmto aspektům doložila důkazy. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž uvedla, že žalovaná byla lustrována původním věřitelem z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Na základě těchto lustrací dle žalobkyně nebyly ze strany její právní předchůdkyně zjištěny důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované a její žádosti o úvěr tak bylo vyhověno. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované dostatečným způsobem, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobkyně uvedla, že je v dobré víře, že její právní předchůdkyně dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřila úvěruschopnost žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně pak v tomto ohledu vycházela z dokladů poskytnutých žalovanou – žalobkyně k tomuto závěrem uvedla, že nedisponuje žádnými listinnými doklady, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně k prokázání své bonity předložila.

5. Z provedených důkazů: smlouva o úvěru [číslo] ze dne 9 1. 2022 a jejích dodatků (doplnění) ze dne [datum], [datum], [datum], [datum]), relevantní část výpisu z účtu k provedení verifikační platby ze dne [datum], relevantní část výpisů z účtu k poskytnutí úvěru ze dne [datum] a [datum], smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], výzva před podáním žaloby ze dne [datum], soud zjistil následující skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

6. Mezi žalovanou jako úvěrovaným a společností [právnická osoba] jako úvěrujícím byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dne [datum] byla Smlouva změněna, a to co do výše jistiny na částku 12 300 Kč se splatností do [datum]. Dne [datum] Smlouvu obě strany změnily opětovně, a to na splatnost jistiny 25 000 Kč v termínu do [datum]. Dne [datum] došlo smluvními strany k poslednímu, již třetímu, prodloužení splatnosti, a to do [datum]. Žalovaná využila svého práva a úvěr čerpala, a to ve dnech [datum] ve výši 6 000 Kč, [datum] ve výši 12 300 Kč a dne [datum] ve výši 12 700 Kč. Žalovaná však nedodržela termín splatnosti úvěru, došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum] a žalovaná na dluh ničeho neuhradila ani následně. Žalobkyně pak žalovanou vyzvala k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], a to co do částky 31 292 Kč, sestávají z nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč, ze smluvního úroku, který v době zesplatnění činil 5 117 Kč, a ze smluvní pokuty ve výši 1 175 Kč. Žalovaná však i přes tuto výzvu doposud na dluh ničeho nehradila (prokázáno předžalobní výzvou ze [datum]). Právní předchůdkyně žalobkyně pak pohledávku za žalovanou postoupila dne [datum] na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dne [datum] (prokázáno Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], Výzva k úhradě před podáním žaloby, podacím lístkem ze dne [datum]).

7. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně.

8. Žaloba je dle názoru soudu důvodná pouze z části.

9. Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o.z. Žalovaná uzavřela úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele a právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele. Smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSÚ“).

10. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet.

11. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z [datum], OPR- [právnická osoba], C [číslo], je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

14. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

16. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

17. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla pouze to, že k posuzování úvěruschopnosti žalované došlo prostřednictvím její lustrace v ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, na jejímž základě nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované a bylo tak vyhověno její žádosti o úvěr. Toto tvrzení ovšem žalobkyně nepodložila žádnými důkazy, nedoložila žádné podklady, z nichž by bylo možno schopnost žalované splácet úvěr dovodit a omezila se tak na pouhou nepodloženou konstataci, že právní předchůdkyní žalobkyně byla úvěruschopnost žalované dostatečně zkoumána (sama žalobkyně navíc v tomto kontextu uvedla, že žádnými podklady týkajícími se prověřování úvěruschopnosti žalované ani nedisponuje). Z předložených důkazů nevyplývá, že by poskytovatel úvěru před poskytnutím úvěru dostatečným způsobem posuzoval úvěruschopnost žalované, dosavadní dluhy žalované, skutečné příjmy žalované, příp. její vyživovací povinnosti, nebo její ostatní majetkové poměry. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, že by žalovaná před poskytnutím úvěru předložila jakékoliv listiny prokazující její faktickou finanční situaci (v tomto směru zůstala žalobkyně pouze v rovině neprokázaných tvrzení o tom, že úvěruschopnost žalované byla adekvátně prověřena jejími lustracemi a žalovanou předloženými podklady, které však žalobkyně nemá dle jejího vlastního vyjádření vůbec k dispozici). Nebylo tak nikterak prokázáno (přes výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů), zda vůbec a s jakým výsledkem byla úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy zkoumána, a z jakých konkrétních informací o majetkových poměrech žalované právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru a při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela. Je tedy nasnadě, že úvěrující subjekt se mohl maximálně toliko spolehnout na údaje deklarované žalovanou, a že tyto údaje nijak neověřoval a nepodroboval je adekvátní kontrole. Takovýto postup je pak z hlediska prověřování úvěruschopnosti spotřebitele dle názoru soudu zcela nedostačující. Úvěrující subjekt nemohl mít dle názoru soudu ucelenou informaci o reálné finanční situace a bonitě žalované, a přesto jí úvěr v rozporu s výše popsanými judikaturními kritérii poskytnul.

18. Zdejší soud tedy posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalované v tomto směru vyžádala nějaké podklady o její reálné finanční situaci a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

20. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

21. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

23. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

24. Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

25. Dle § 2991 odst. 1 o. z., platí, že„ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 26. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Smlouvou ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o.z. a žalobkyně se tak stala v souladu s ustanovením § 1880 odst. 1 o.z. nabyvatelem předmětné pohledávky včetně jejího příslušenství a práv s nimi spojenými (na postupníka může přitom přejít postoupená pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, i když smluvní strany danou pohledávku v postupní smlouvě kvalifikovaly jako pohledávku vyplývající ze smlouvy). Aktivní legitimace žalobkyně ve sporu je tedy dána.

28. V návaznosti na vše výše uvedené zdejší soud práva a povinnosti účastnic řízení vyhodnotil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované z absolutně neplatné smlouvy ve výši poskytnuté jistiny úvěru (tj. v částce 25 000 Kč). Žalovaná byla předžalobními upomínkami vyzvána, aby dlužnou částku uhradila ihned, popř. do 3 dnů od doručení výzvy. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 16. 11. 2022. Soud uzavírá, že má za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena částka 25 000 Kč, kterou žalovaná, ani částečně, neuhradila. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, a další citované judikatury, tak soud z úřední povinnosti tento fakt posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila, a proto je v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni vydat nesplacenou jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat úroky z prodlení z poskytnuté částky, neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni nevzniklo právo. Bezdůvodné obohacení žalované odpovídá čerpané částce 25 000 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, vrátit.

29. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného a lichevního) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 279,83 % ročně. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž i pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020).

30. Ve světle citovaných § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pak dle názoru zdejšího soudu také nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy. V rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 35 Co 345/2022-56, je ohledně případné moderace neplatného ustanovení uvedeno:„ Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C -618/10 Banco Espanol de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C -488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C -377/14 Radlinger a Radlingerová, C -349/18 Kanyeba; C -482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C -125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C -779/18 Mikrokasa).

31. Sjednanou výši úroků, jež je výrazně (více než 32x) vyšší, než byla obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček (8,67 % ročně), soud shledává za zjevně rozpornou s dobrými mravy (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004„ (v ) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého„ nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.). Jak bylo uvedeno, sjednaná míra smluvních úroků ve výši 279,83 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v roce 2021, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, nejvýše úrovně 8,67 % ročně (pro kontokorenty a revolvingové úvěry, viz Měnová statistika ČNB za rok 2021, dostupná na Komentář k úrokovým sazbám měnových finančních institucí - Česká národní banka (cnb.cz)). Takto sjednaný úrok tedy odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o. z. a způsobujícím neplatnost celé úvěrové smlouvy, a to zejména z toho důvodu, že ujednání o úroku není od dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření úvěrové smlouvy s vysokou pravděpodobností nepřistoupila bez ujednání o vysokém úročení. Jak již bylo výše zmíněno, úvěrující společnost navíc rezignovala na jakékoliv ověření úvěruschopnosti žalované.

32. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku z důvodu absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy. Ve zbylé části (týkající se dosud nesplacené jistiny) soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

33. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud na tomto místě dodává, že bylo v tomto kontextu adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

34. Splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy soud posoudil podle speciální úpravy obsažené v § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle níž je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy způsobené porušením povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž oprávnění stanovit tuto dobu svěřuje odst. 2 tohoto ustanovení soudu (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). S ohledem na tuto právní úpravu soud shledal, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení s vrácením dlužné částky a že z tohoto důvodu není důvodný požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. Z důvodu, že žalovaná nereagovala na soudní korespondenci a nebylo tak možno objektivně zjistit její majetkovou situaci a její přiměřené možnosti k zaplacení dluhu, považoval soud za přiměřenou dobu pro vrácení dlužné částky dobu jednoho měsíce, kterou promítl i do pariční lhůty k plnění ve smyslu § 160 o. s. ř. Lhůtu k plnění (termín splatnosti) tedy soud stanovil v délce jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní pariční lhůta (lhůta splatnosti) by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta (lhůta splatnosti) nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty (termínu splatnosti, viz také ust. § 160 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 988,10 Kč, přičemž tato částka představuje 59,78 % z celkové výše soudních výloh (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,89 % a úspěchu žalované v rozsahu 20,11 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 252 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 31 292 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 480 Kč ve výši 940,80 Kč.

36. O povinnosti žalované k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně rozhodnul soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení