28 C 131/2023 - 127

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 229 364 Kč s příslušenstvím + 48 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 278 878 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované jednak zaplacení částky 150 000 Kč představující nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí exekutorky JUDr. Ingrid Švecové ze dne 25. 11. 2019, č. j. 091 EX 05241/2019 – 016 – vyrozumění o zahájení exekuce, druhak částky 79 363,90 Kč představující nemajetkovou újmu za vydání nezákonného rozhodnutí – exekučního příkazu na přikázání pohledávek ze dvou bankovních účtů žalobkyně, ze dne 27. 11. 2019, č. j. 091 EX 05241/19 – 018 a s tím související náhradu škody ve výši 1 514 Kč představující ušlé úroky z bankovních vkladů. Žalobkyně naposledy požadovala po žalované zaplacení částky 48 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 3250/2019. Žalobkyně v žalobě popsala, že dne 16. 10. 2019 bylo zahájeno exekuční řízení ze strany oprávněné proti její osobě, jakožto povinné. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 14. 11.2019 pověřil soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, provedením exekuce na majetek žalobkyně pro uspokojení peněžité pohledávky ve výši 59 386,80 Kč oprávněné [jméno FO], na základě vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2019, čj. 59 Cm 6/2016-121 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2019, čj. 4 Cmo 198/2019-146. Dne 25.11.2019 byla žalobkyně výzvou exekutorky vyzvána k dobrovolnému plnění pohledávky a dne 27.11.2019 byl vydán exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtů žalobkyně na částku 79 363,90 Kč. Dne 5.12.2019 podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce u exekutorky a dne 29. 6. 2020 návrh na odložení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 4 jako exekuční soud usnesením ze dne 28.12.2020, čj. 97 Exe 3250/2019-94 návrh na zastavení exekuce ze dne 4.12.2019 zamítnul. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.3.2021, čj. 58 Co 69/2021-163 napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, aby se zabýval žalobkyní tvrzeným důvodem pro zastavení exekuce, tj. způsobilostí pohledávek k započtení. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8.12.2021, čj. 67 Exe 3250/2019-238 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2022, čj. 58 Co 110/2022-300 návrhu povinné na zastavení exekuce vyhověl a předmětnou exekuci zastavil s odůvodněním, že došlo k započtení pohledávek, tedy pohledávka oprávněné vůči žalobkyni ještě před podáním exekučního návrhu zanikla započtením k datu 1.10.2019.

2. Ve smyslu shora uvedeného a judikatury Nejvyššího soudu se podle žalobkyně jedná o rozhodnutí nezákonné, i když vyrozumění o zahájení exekuce nelze považovat za rozhodnutí a není proti němu přípustný opravný prostředek. V důsledku vyrozumění o zahájení exekuce vzniklo ze zákona generální inhibitorium na veškerý majetek žalobkyně, které trvalo po celou dobu vedení exekuce a žalobkyně tak s ním nemohla nakládat, včetně majetku patřícího do SJM, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti a uspokojování základních životních potřeb. Tato skutečnost měla podstatný vliv na osobní život žalobkyně, neboť bylo zasaženo do jejího soukromí a vlastnického práva zaručených Listinou základních práv a svobod. Za tuto nemajetkovou újmu proto žalobkyně požadovala částku 150 000 Kč. Podle shora uvedeného žalobkyně doplnila, že je třeba za nezákonné rozhodnutí považovat i exekuční příkaz ze dne 27. 11. 2019, neboť tento je vykonatelný bez ohledu na právní moc a exekuce byla jako nezákonná posléze zastavena Podle výše specifikovaného exekučního příkazu přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. žalobkyně nemohla nakládat s penězi do výše exekuované částky 79 363,90 Kč. V důsledku uvedeného také banka žalobkyni po doručení exekučního příkazu zrušila předschválený úvěr ve výši 150 000 Kč a předschválený kontokorentní úvěr ve výši 30 000 Kč a dodnes pro žalobkyni žádnou úvěrovou nabídku nemá. Žalobkyně se tak jako dosud bonitní klient stala pro banku neúvěrovatelnou. Z uvedeného je zřejmé, že nebýt vydání exekučního příkazu a jeho doručení bance, nedošlo by k zásahu do dobré pověsti žalobkyně jakožto bonitního klienta banky. Za tuto nemajetkovou újmu žalobkyně nárokovala částku 79 364 Kč (tj. ve výši „toho, co bylo v sázce“).

3. Žalobkyně také měla na jiných běžných a spořících účtech u jiných bank uloženy peníze, které nebyly úročeny vůbec, popř. pouze sazbou 0,1%. Z tohoto důvodu si založila spořící účet [Anonymizováno] s úrokovou sazbou 0,25% ročně (posléze 3,51%) u [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno]. a ještě tentýž den 10. 5. 2021 na něj převedla všechny peníze uložené na jiných účtech. V polovině dubna pak banka žalobkyni nabídla spořící účet [Anonymizováno] s roční úrokovou sazbou 4%, který si žalobkyně obratem založila a opět na něj převedla veškeré peněžní prostředky. S částkou 79 363,90 Kč však toto díky speciálnímu inhibitoriu učinit nemohla. Žalobkyni proto v příčinné souvislosti s blokací této částky vznikla škoda na ušlých úrocích z bankovních vkladů ve výši 1 514 Kč (od 10. 5. 2021 do 22. 6. 2022).

4. Naposledy žalobkyně žádala nemajetkovou újmu ve výši 48 000 Kč za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 67 EXE 3250/2019, v němž podle žalobkyně docházelo k neodůvodněným průtahům Žalobkyně základní částku stanovila na 20 000 Kč, za rok trvání řízení, tedy za dva a půl roku trvání řízení na částku 30 000 Kč. Tuto částku navýšila o 20% z důvodu průtahů na straně orgánů státu a o 40% z důvodu vysokého významu řízení pro její osobu, tedy celkem o 60%. Žalobkyně předběžně svůj nárok uplatnila u žalované dne 4. 11.2022.

5. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně dne 4.11.2022 uplatnila nároky na poskytnutí náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 280 719 Kč, sestávající z nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč z titulu vydání nezákonného rozhodnutí vydané soudní exekutorkou dne 25.11.2019, čj. 0 91 EX05241/2019-016, dále ve výši 79 364 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného soudní exekutorkou dne 27.11.2019, čj. 0 91 EX 05241/2019 a v této souvislosti náhrady škody ve výši 3 355 Kč a naposledy pak nároku na nemajetkovou újmu ve výši 48 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 3250/2019. Žalovaná také nesporovala průběh exekučního řízení tak, jak jej popsala ve své žalobě žalobkyně. Po projednání této žádosti dospěla k závěru, že v řízení není dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a také, že délka podkladového řízení byla přiměřená, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 24.8.2023.

6. K věci samé žalovaná uvedla, že v případě, kdy soud pověřuje exekutora vedením exekuce na majetek povinného, zkoumá, zda exekuční titul byl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, dále se zabývá splněním požadavku formální a materiální vykonatelnosti titulu. K přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soud však není oprávněn a je obsahem rozhodnutí vázán. Předmětem soudního posouzení je pak ověření také věcné legitimace osoby oprávněné a povinné, a zda je exekuce navrhována v rozsahu, jenž stačí k uspokojení oprávněného. Pokud neshledá soud důvody pro odmítnutí či zamítnutí exekučního návrhu, vydá pověření. S odkazem na uvedené žalovaná dospěla k závěru, že soud nijak nepochybil, když v listopadu 2019 pověřil exekutorku provedením exekuce na majetek povinné. Exekutorka následně postupovala zcela v souladu s právními předpisy, neboť povinnou vyrozuměla o zahájení exekuce a prováděla další kroky, které jí zákon ukládá. Teprve až následně v prosinci 2019 povinná podala návrh na zastavení exekuce s tím, že pohledávka oprávněné zanikla oznámením o vzájemném zápočtu ze dne 1.10.2019, a kdy následně Obvodní soud pro Prahu 4 ve spojení s Městským soudem v Praze exekuci zastavil z důvodu, že pohledávka oprávněné ke dni 1.10.2019 zanikla započtením. Exekuce tak byla nařízena v souladu s právními předpisy, přičemž k jejímu zastavení došlo z důvodu zániku pohledávky oprávněné započtením, o kterém se však exekutor, potažmo soud dozvěděli až po nařízení exekuce. Pokud tedy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce v době, kdy si již musela být vědoma toho, že pohledávka zanikla, jde toto k tíži oprávněné. Stran postupu soudního exekutora a soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu povinné na zastavení exekuce, žalovaná doplnila, že zde rovněž není dán odpovědnostní titul, když rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nikdy nenabylo právní moci a bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, tudíž nelze hovořit o nezákonném rozhodnutí. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení žalovaná uvedla, že řízení trvalo od 2.12.2019, kdy bylo žalobkyni jakožto povinné doručeno vyrozumění o zahájení exekuce do 30.5.2022, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze. Co se týče postupu exekutora a soudu v dané věci, tento lze shledat jako plynulý a v logickém sledu událostí. Po stránce skutkové i právní věc vykazovala určitou složitost a s ohledem na uvedené proto žalovaná shledala celkovou délku řízení ještě jako přiměřenou.

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 278 878 Kč předběžně obrátila na žalovanou dne 4.11.2022, a to z důvodu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 a dále z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, tj. oznámení o nařízení exekuce a vydání exekučního příkazu s postižením účtu. Dále nebyl mezi účastníky řízení sporný průběh exekučního řízení, tedy, že Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil usnesením ze dne 12.11.2019, čj. 678 Exe 3250/2019-21 soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3 provedením exekuce na majetek žalobkyně pro uspokojení peněžité pohledávky oprávněné [jméno FO], a to ve výši 59 386,80 Kč na základě vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2019, čj. 59 Cm 6/2016-121 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2019, čj. 4 Cmo 198/2019-146. Dne 25.11.2019 byla vydána výzva exekutorky k dobrovolnému plnění pohledávky a dne 27.11.2019 exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně na částku 79 363,90 Kč. Dne 5.12.2019 podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce u exekutorky, který byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen dne 27.12.2019. Vzhledem k tomu, že soudní exekutorka tomuto návrhu nevyhověla, postoupila jej k rozhodnutí exekučnímu soudu. Obvodní soud pro Prahu 4 jako exekuční soud usnesením ze dne 28.12.2020, čj. 97 Exe 3250/2019-94 návrh na zastavení exekuce ze dne 4.12.2019 zamítnul. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.3.2021, čj. 58 Co 69/2021-163 napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, aby se zabýval žalobkyní tvrzeným důvodem pro zastavení exekuce, tj. způsobilostí pohledávek k započtení. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8.12.2021, čj. 67 Exe 3250/2019-238 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2022, čj. 58 Co 110/2022-300 návrhu povinné na zastavení exekuce vyhověl a předmětnou exekuci zastavil s odůvodněním, že došlo k započtení vzájemných pohledávek mezi oprávněnou a povinnou, tedy pohledávka oprávněné vůči žalobkyni zanikla započtením k datu 1.10.2019.

8. Soud provedl dokazování usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.12.2021, čj. 67 EXE 3250/2019-214 ve spojení s opravným usnesením ze dne 22.12.2021, čj. 67 EXE 3250/2019-38 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2022, čj. 58 Co 110/2022-300. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce ze dne 4.12.2019 bylo pravomocně rozhodnuto tak, že exekuce byla zastavena, a to z důvodu, že exekuovaná pohledávky zanikla započtením pohledávek k datu 1.10.2019. Z těchto usnesení se dále podává, že zejména soud I. stupně se skutečností, zda došlo k započtení pohledávek, a tedy zda byl naplnění důvod pro zastavení exekuce, na pokyn odvolacího soudu skutkově zabýval, když za tímto účelem prováděl v rámci exekučního řízení dokazování. Z těchto usnesení se naopak nepodává, že by k zastavení exekuce došlo z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, tj. že exekuce neměla být vůbec nařízena, jak tvrdila žalobkyně. Z usnesení se také podává, že k započtení pohledávek došlo až dne 1.10.2019, tedy poté, co exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti (právní moc 26.8.2019; vykonatelnost 30.8.2019).

9. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 67 EXE 3250/2019. Z tohoto spisu se podává, že návrh na nařízení exekuce byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen dne 16.10.2019. Žalobkyně v řízení vystupovala v procesním postavení povinné. Dne 2. 12. 2012 bylo žalované doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Dne 5.12.2019 se k exekučnímu návrhu vyjádřila povinná podáním ze dne 4.12.2019. Součástí tohoto vyjádření byl i návrh na zastavení exekuce. Tento návrh byl soudu ze strany exekutorky doručen dne 27.12.2019. Podáním ze dne 26.2.2020 soud k žádosti exekutorky sděloval, že o návrhu na zastavení exekuce nebylo dosud rozhodnuto z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti soudkyně. Dne 29.5.2020 byla věc předložena zastupujícímu soudci podle rozvrhu práce. Podáním ze dne 4.6.2020 povinná dotazovala stav řízení. Dne 23.6.2020 soudní exekutorka dotazovala, zda bylo rozhodnuto o návrhu povinné na zastavení exekuce. Na tento přípis reagoval soud sdělením ze dne 13.7.2020. Dne 10.7.2020 byl soudu předložen návrh na odklad exekuce povinné. Usnesením ze dne 13.7.2020 bylo provedení exekuce odloženo do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 4.12.2019. Přípisem ze dne 13.7.2020 sděloval soud exekutorce, že o návrhu na zastavení exekuce nebylo dosud rozhodnuto s ohledem na dlouhodobou nemoc soudkyně. Pokynem soudce ze dne 15.9.2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 25.11.2020. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vydání rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 28.12.2020 byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání dne 17.1.2021. Z důvodu nesprávného doručení bylo usnesení o zastavení exekuce znovu doručováno, což sdělovala soudní exekutorka přípisem ze dne 22.1.2021. Povinná doplnila své odvolání podáním ze dne 26.1.2021. Následně pak ještě podáním ze dne 3.2.2021. Oprávněná se k odvolání vyjádřila podáním ze dne 10.2.2021. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 23.2.2021. Pokynem předsedy odvolacího senátu bylo nařízeno ústní jednání na den 18.3.2021. Dne 18.3.2021 se konalo odvolací jednání, při kterém bylo vydáno usnesení, kterým bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Přípisem ze dne 21.5.2021 zjišťoval soud rozhodné skutečnosti pro řízení u Exekutorského úřadu Praha 9. Na to bylo úřadem reagováno přípisem ze dne 1.6.2021. Pokynem soudce ze dne 11.6.2021 bylo nařízeno ústní jednání na den 16.8.2021. Dne 16.8.2021 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce odročeno na neurčito. Dne 12.10.2021 byl povinné k její žádosti zaslán protokol z jednání. Přípisem ze dne 23.11.2021 soud vyzval exekutorku ke sdělení nákladů exekuce. Na to reagovala exekutorka podáním ze dne 25.11.2021 s tím, že nepožaduje náhradu nákladů exekuce. Usnesením ze dne 8.12.2021 byla exekuce zastavena. Proti výrokům o nákladech řízení v usnesení ze dne 8.12.2021 podala povinná odvolání ze dne 17.12.2021. Současně podala odvolání i oprávněná dne 21.12.2021. Dne 22.12.2021 bylo vydáno opravné usnesení, týkající se nákladů řízení. Usnesením ze dne 7.2.2022 byla oprávněná vyzvána k odstranění vad odvolání. Následně přípisem ze dne 7.2.2022 k dotazu exekutorky bylo sděleno, že bylo podáno do rozhodnutí odvolání. Oprávněná doplnila své odvolání podáním ze dne 21.2.2022. Povinná se k odvolání oprávněné vyjádřila podáním ze dne 11.3.2022, soudní exekutorka pak podáním ze dne 9.3.2022. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 29.3.2022. Tento pokynem ze dne 29.3.2022 nařídil ústní jednání na den 14.4.2022. Dne 14.4.2022 se konalo ústní jednání, při kterém bylo rozhodnuto tak, že usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno, jinak odvolací řízení o odvolání povinné proti výroku o nákladech řízení II. a III. bylo zastaveno. Současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30.5.2022.

10. Podle ust. § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Na základě provedeného dokazování, nesporných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř. a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: předpokladem odpovědnosti státu ve smyslu § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 zákona je naplnění těchto odpovědnostních předpokladů: 1. existence nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tyto podmínky pak musí být splněny kumulativně. U předběžně vykonatelného rozhodnutí jsou pak jeho účinky spojené s vykonatelností, nikoliv s právní mocí, a právě těmito účinky je takové rozhodnutí sto způsobit újmu. U předběžně vykonatelných rozhodnutí není třeba, aby nabyla právní moci a byla tak odstraněna pro nezákonnost jako pravomocná. Postačí, dojde-li k jejich odstranění jako příčiny újmy s využitím řádného opravného prostředku. Jako předběžně vykonatelné je třeba posuzovat i vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz, kdy nad to podle § 44 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. exekuční řád (dále také jen „e.ř.“) ve znění účinném do 31.12.2021, není vyrozumění rozhodnutím. Nejedná se tedy o rozhodnutí a není proti němu přípustný opravný prostředek. Formálně jde o obyčejný přípis (obdobně jako třeba sdělení či uvědomění), ovšem s důležitými procesními účinky pro účastníky. Vyrozumění o zahájení exekuce se povinnému doručuje vždy společně s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti, včetně nákladů exekuce, exekučním návrhem a kopií exekučního titulu. Základním procesním důsledkem doručení vyrozumění je, že nejpozději v tomto okamžiku je povinný seznámen s tím, že je proti němu vedena exekuce a začínají se vůči němu uplatňovat obecná omezení v nakládání s majetkem (generální inhibitorium). Tomuto vyrozumění o nařízení exekuce a rovněž tak vydanému exekučnímu příkazu se však lze bránit, ostatně jak učinila žalobkyně, návrhem na zastavení exekuce podle § 59 e.ř. V tomto případě proto jako využití opravného prostředku proti uvedenému slouží právě návrh na zastavení exekuce, tudíž se nevyžaduje hypotéza stanovená v § 8 odst. 1 zákona v podobě existence pravomocného rozhodnutí. Tedy jinak řečeno, není vyžadováno, aby se jednalo o rozhodnutí pravomocné. Nicméně podstatná je skutečnost, aby „uvedené rozhodnutí“ bylo zrušeno pro nezákonnost.

12. Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného. V tomto směru je proto argumentace žalované, že exekuční řízení je řízení ryze formální, kdy při nařízení exekuce zkoumá exekuční soud toliko, zda je mu předkládán řádný exekuční titul (tj. pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu), zda návrh na nařízení exekuce podává ten, kdo je podle exekučního titulu k tomu oprávněn, tj. komu bylo exekučním titulem přiznáno právo, zda je podán proti tomu, kdo je z exekučního titulu povinen plnit (aktivní a pasivní legitimace účastníků) a zda je exekuce zahajována pro povinnost v exekučním titulu uvedenou, důvodná. Exekuční soud tedy nezkoumá oprávněnost či neoprávněnost nároků oprávněného. Zde se proto žalobkyně ve svém názoru mýlí, když tvrdí, že exekuční soud měl vědět, že exekuovaná pohledávka zanikla započtením. Takovouto vědomost o zániku exekuované pohledávky mohla mít toliko oprávněná a povinná, nikoliv exekuční soud. V tomto konkrétním případě proto exekuční soud postupoval správně v souladu s exekučním řádem, pakliže přistoupil k jmenování exekutora, který následně žalobkyni vyrozuměl o exekučním řízení a posléze vydal exekuční příkaz. Tedy ani v postupu exekutora nelze shledat ničeho závadného, resp. shledat vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz přikázání pohledávky z účtu jako rozhodnutí nezákonná. V tomto případě bylo třeba posoudit, zda uvedená rozhodnutí byla „zrušena“ na základě rozhodnutí o zastavení exekuce pro nezákonnost či nikoli. Z provedeného dokazování se však tato skutečnost nepodává. Důvodem pro to, že došlo k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e.ř. byla skutečnost, že podle provedeného dokazování v rámci exekučního řízení (k návrhu na zastavení exekuce) bylo žalobkyní jakožto povinnou prokázáno, že došlo k zániku exekuované pohledávky započtením. Takováto skutečnost však nebyla zřejmá ještě předtím, než exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti, nýbrž až poté (byť před pověřením soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3). Z daného však nelze dovodit nezákonné rozhodnutí, když soud pověřoval exekutorku a tato následně vyrozuměla žalovanou o zahájení exekuce a vydala exekuční příkaz podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2019, které nabylo právní moci a vykonatelnosti (26.8.2019 a 30.8.2019) před tím, než došlo k zániku exekuované pohledávky (1.10.2019). Exekuční soud a potažmo exekutorka se v dané věci tedy zabývaly splněním předpokladů pro nařízení exekuce tak, jak byly soudem vyjmenovány shora, přičemž ani jinými důvody se zabývat nemohly. Toto mohlo být řešeno až následně v rámci návrhu žalobkyně na zastavení exekuce.

13. Pokud pak žalobkyně reagovala odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.zn. 30 Cdo 2306/2020, soud tuto argumentaci neshledal přiléhavou. V uvedeném rozhodnutí byla exekuce nařízena právě pro nesplnění jednoho z předpokladů pro její nařízení, kterým byl nedostatek aktivní legitimace oprávněné, což bylo soudy deklarováno právě v rozhodnutí o zastavení exekuce. V samotných rozhodnutích jak soudu I. stupně, tak i odvolacího soudu, týkající se zastavení exekuce v posuzované věci se však nepodává, že by exekuce byla zastavena z důvodu nezákonnosti, tedy, že neměla být vůbec nařízena, nýbrž byla zastavena z důvodu zániku pohledávky poté, co exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti. Je-li tedy důvodem zrušení rozhodnutí jiná skutečnost, než je nezákonnost, odpovědnost státu podle § 7 a § 8 zákona nenastupuje. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. rozs. Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o ústavním soudu (v posuzovaném řízení pak s ohledem na nepřípustnost odvolání daného rozhodnutí a předběžnou vykonatelnost soudy v rámci návrhu na zastavení exekuce). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Tak, jak soud naznal již shora, nezákonnost rozhodnutí, které žalobkyně ve své žalobě označila za nezákonná, z „zrušujícího“ rozhodnutí (tj. rozhodnutí o zastavení exekuce) Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze nevyplývá. Protože soud dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí, jakožto jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, nezabýval se již splněním dalších odpovědnostních předpokladů.

14. Nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky podkladového řízení pak soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu ČR posoudil po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008). Jinými slovy, i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou.

15. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od data 2.12.2019, kdy bylo žalobkyni, jakožto povinné doručeno vyrozumění o zahájení exekuce, neboť tímto okamžikem žalobkyně získala povědomí o tom, že je proti ní exekuční řízení vedeno do data 30.5.2022, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2022, tedy celkem dva roky a šest měsíců. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánu státu v rámci řízení Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že v řízení bylo postupováno plynule, bez delších prodlev a průtahů, postup soudu směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Jediný průtah pak soud zjistil zpočátku řízení, a to v období od 5. 12. 2019 do 13. 7. 2020, tj. od doby podání návrhu žalobkyně na zastavení exekuce do doby vydání usnesení o odložení exekuce, v celkové délce 7 měsíců. Kritérium počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela S rozhodnutím ve věci samé byla věc dvakrát u odvolacího soudu. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve svém stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Účastníkům řízení proto nelze dávat k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě využití dalších procesních návrhů k ochraně jejich práv, což se zákonitě promítne do celkové doby řízení, neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přičítat ani k tíži žalované strany. V poměrech uvedené věci to znamená, že je třeba reflektovat počet stupňů soudní soustavy, u níž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků, či postupu orgánů veřejné moci. Podle názoru soudu skutečnost, že ve věci dvakrát rozhodoval o podaném odvolání soud odvolací, se promítla do celkové doby řízení. V této souvislosti pak soud snad jen doplňuje, že v prvém případě, kdy odvolací zrušil rozhodnutí exekučního soudu, to nebylo z důvodu nepřezkoumatelnosti ani pro procesní vady či z důvodu, že by exekuční soud nerespektoval judikaturu vyšších soudů, což by bylo třeba vyhodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se podílel na celkové době řízení. Kritérium složitosti řízení Ve věci, jak již bylo uvedeno shora, rozhodoval dvakrát soud I. stupně o návrhu žalobkyně na zastavení řízení a dvakrát soud odvolací. Jedenkrát soud I. stupně rozhodoval o odkladu vykonatelnosti. Po procesní stránce proto soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou. Částečnou obtížnost však soud shledal po stránce skutkové, neboť v rámci řízení se musel zabývat otázkou (a k této vést i dokazování), zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením či nikoli, jak namítala v rámci návrhu na zastavení řízení žalobkyně. Kritérium chování žalobkyně v rámci řízení Žalobkyně se na celkové délce řízení žádným způsobem nepodílela. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010).

16. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení a celkovou jeho délku, dospěl soud k závěru, ve shodě s žalovanou, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť posuzovanou délku řízení lze hodnotit ještě jako přiměřenou. Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je na řízení upřednostňován globální pohled, tedy se posuzuje s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozs. ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9.7.2002 nebo Krča proti České republice ze dne 18.3.2003). Za dané situace je soud k závěru, že zjištěný průtah v počátku exekučního řízení lze s odkazem na skutečnost, že celková délka řízení nebyla nepřiměřená, ještě tolerovat. Vzhledem k tomu, že ani jeden nárok žalobkyně není pro neexistenci odpovědnostního titulu opodstatněný, zamítl soud žalobu jako nedůvodnou výrokem I. rozsudku.

17. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (5 úkonů právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 2x příprava na jednání a 2x účast na jednání dne 27. 11. 2023 a 6. 12. 2023). Za účast na jednání dne 30. 10. 2023 soud žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť došlo k odročení jednání bez projednání věci.

Poučení