28 C 155/2023 - 292

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], 619 00 [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 41 000 Kč s příslušenstvím + 58 554 EUR s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 3 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 5.7.2023 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 38 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 17.6.2023 do 4.7.2023 z částky 3 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 58 554 EUR, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal v záhlaví uvedených částek jakožto náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 201/2017. Žalobce uvedl, že v předmětném řízení vedeném proti společnosti [právnická osoba] byla žaloba podána dne 28.6.2017 a řízení není doposud pravomocně ukončeno. Naopak toto řízení bylo přerušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.8.2022, čj. 91 Co 265/2022-478 z důvodu úpadku žalovaného. Z titulu nepřiměřenosti uvedeného řízení proto žalobce nárokuje odškodnění ve výši 41 000 Kč. Žalobce dále popsal průběh podkladového řízení ode dne doby jeho zahájení s tím, že dne 13.6.2022 bylo na žalovaného (dále také jen „podkladového žalovaného“) zahájeno insolvenční řízení a dne 12.7.2022 byl prohlášen úpadek. Žalobce pak dne 2.9.2022 přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení, která byla insolvenčním správcem přezkoumána a její pravost zjištěna. V průběhu insolvenčního řízení nebyl u podkladového žalovaného zjištěn žádný majetek, což vyplývá ze zprávy insolvenčního správce i z konečné zprávy ze dne 17.1.2023 a žalobce tak nemůže být v rámci insolvenčního řízení uspokojen, neboť žalovaný nemá žádný majetek. Z poslední roční závěrky založené ve sbírce listin podkladového žalovaného za rok 2019 vyplývá, že ke konci roku 2019 podkladový žalovaný ještě provozoval svoji činnost a měl majetek, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit. Pokud by nedošlo k průtahům v řízení, mohlo být řízení v roce 2019 skončeno a žalobce by se mohl domoci uspokojení svojí pohledávky po žalovaném v podkladovém řízení. Žalobci tak nesprávným úředním postupem soudu vznikla škoda ve výši 58 554 EUR, která spočívá v tom, že se snížil jeho majetek o pohledávku, která je na původním žalovaném v podkladovém řízení nedobytná a to z důvodu jeho nemajetnosti. V tomto směru pak žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 145/2002 a má za to, že pokud by soud rozhodoval správně a v přiměřené lhůtě, žalobce by se své pohledávky za původním žalovaným domohl, tudíž žalovaná odpovídá za předmětnou škodu. Tato částka, která mu byla přiznána rozsudkem v podkladovém řízení, byla insolvenčním správcem uznána, avšak nebyla mu v rámci insolvenčního řízení vyplacena z důvodu nemajetnosti podkladového žalovaného a je tak nevymahatelná. Žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a náhrady škody ve výši 58 554 EUR obrátil na žalovanou dne 4.1.2023, přičemž žalovaná dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky podkladového řízení a žalobci mimosoudně přiznala částku ve výši 59 000 Kč. S takto vyplacenou částkou však žalobce nesouhlasí a požaduje doplatit částku 41 000 Kč. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 58 554 EUR nebylo žalobci ničeho přiznáno, neboť tuto částku žalovaná shledala jako neopodstatněnou.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne 4.1.2023uplatnil nárok na nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení a částku ve výši 58 554 EUR jakožto náhradu škody z důvodu nedobytnosti pohledávky, to vše v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 7 C 201/2017. Žalovaná po projednání předmětné žádosti poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 59 000 Kč, neboť dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená. Nárok na náhradu škody ve výši 58 554 EUR pak neshledala jako důvodný. Pokud jde o délku podkladového řízení, žalovaná uvedla, že toto řízení trvalo 5 let a 11 měsíců, přičemž nebyla zjištěna nečinnost jak soudu I. stupně, tak soudu odvolacího. Veškeré úkony byly prováděny v přiměřených lhůtách, avšak na druhou stranu žalovaná připustila, že podkladové řízení bylo značně nekoncentrované, právě s ohledem na přílišnou benevolenci k procesnímu postupu podkladového žalovaného. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela žalovaná z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši. Základní částku 73 750 Kč pak snížila o 20 % z důvodu složitosti věci, neboť předmětem řízení byla žaloba o zaplacení faktur na základě mezi účastníky uzavřené ústní smlouvy o dílo, přičemž obě strany tvrdily zápočty vzájemných pohledávek. Žalobce se na délce řízení výrazně nepodílel a význam předmětu řízení žalovaná shledala jako standardní. K nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu podkladového soudu žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 4.9.2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2014 s tím, že pro zjištění, zda stát, tedy žalovaná, odpovídá poškozenému za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahu v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a stanovit tak dobu, kdy mohlo reálně ke skončení řízení dojít. V uvedeném případě se však zohledňuje jen takové období nečinnosti, které neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé účinné ochrany práv věci věnovat. Žalobce tak měl již při uplatnění svého nároku odečíst z celkové délky řízení relevantní nečinnost soudu a stanovit termín možného skončení řízení a k takto určenému období pak měl prokázat, že žalovaná v posuzovaném řízení by byla natolik solventní, že by bylo možné uplatňovaný nárok po ní vymoci. Podle názoru žalované k nečinnosti soudu nedocházelo a nelze tak určit dřívější termín skončení řízení, minimálně se tak nemohlo stát již v roce 2019, jak tvrdil žalobce. Také žalovaná poukázala na to, že posuzované řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno a není tak zřejmé, že pohledávka byla žalobci pravomocně přiznána, tudíž tento neprokázal, že předmětnou pohledávku za žalovaným v podkladovém řízení jakožto dlužníku skutečně měl.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně u žalované dne 4.1.2023 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 7 C 201/2017 ve výši 100 000 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 58 554 EUR představující nedobytnou pohledávku, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v podkladovém řízení. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka podkladového řízení byla nepřiměřená a tudíž žalobci poskytla odškodnění v penězích ve výši 59 000 Kč. Pro poskytnutí náhrady majetkové škody žalovaná neshledala zákonné podmínky, toto vše pak sdělila žalobci stanoviskem ze dne 15.6.2023.

4. Při jednání konaném dne 6.12.2023 soud žalobci poskytl poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby doplnil tvrzení, ke kterému datu mohlo reálně podkladové řízení skončit, nebýt nečinnosti soudu v podkladovém řízení (tj. nebýt průtahů), dále aby označil konkrétní úseky nečinnosti soudu, tedy období průtahů, které v podkladovém řízení spatřuje a naposledy, aby žalobce tvrdil, jakým majetkem dlužník v podkladovém řízení k tomuto rozhodnému okamžiku disponoval a tedy, že žalobce měl reálnou šanci se z majetku dlužníka uspokojit, potažmo, že žalobce skutečně disponoval pohledávkou za dlužníkem v jím tvrzené výši. Rovněž v této souvislosti byl žalobce poučen o nutnosti uvedená skutková tvrzení prokázat a o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

5. Na uvedené poučení žalobce reagoval podáním ze dne 20.12.2023, v němž uvedl, že nebýt nečinnosti soudu I. stupně, mohlo být řízení ukončeno do konce roku 2019. Žalobce pak nečinnost soudu I. stupně spatřoval zejména v tom, že od nařízení prvního soudního jednání na den 3.4.2018 do konce roku 2019 bylo jednání zrušeno a odročeno celkem 11x a soud tedy ve věci nekonal. Žalovaný v podkladovém řízení opakovaně dokládal obsáhlý důkazní materiál těsně před jednáním, a proto byla jednání rušena a odročována. Soud také měl konat a nařídit koncentraci řízení vzhledem k postupu žalovaného v podkladovém řízení. V roce 2020 a 2021 se konalo jedno soudní jednání, deset jednání bylo zrušeno a odročeno, z toho šest jednání z různých důvodů na straně podkladového žalovaného. Žalobce tak má za to, že i v roce 2020 a 2021 došlo k průtahům v řízení ze strany soudu, neboť tento měl zákonné možnosti, jak žalovaného v podkladovém řízení donutit k účasti na jednání. Dále uvedl, že na konci roku 2019, kdy mohlo řízení skončit, žalovaný disponoval s hmotným majetkem ve výši 2 734 000 Kč, pořizovací cena tohoto majetku byla 8 851 000 Kč. Dále měl pohledávky ve výši 4 502 000 Kč, přičemž nominální hodnota těchto pohledávek byla 11 852 000 Kč. Žalovaný v podkladovém řízení měl také peněžní prostředky ve výši 2 682 000 Kč a dlouhodobé závazky ve výši 9 285 000 Kč. Z uvedeného podle názoru žalobce proto vyplývá, že pokud by podkladové řízení nebylo zatíženo průtahy, mohlo být ukončeno na konci roku 2019 a v té době měl žalovaný majetek, ze kterého se mohl žalobce uspokojit. Naposledy pak žalobce uvedl, že mezi ním a původním žalovaným probíhala dlouhodobá spolupráce, na jejímž základě prováděl žalobce pro podkladového žalovaného objednané práce, zejména pak práce stopařské a výstavářské na různých expozicích. O předání zhotovených expozic byly sepsány protokoly, na nichž podkladový žalovaný převzetí expozice potvrdil. Za tyto provedené práce byly žalobcem vystavovány faktury, na které podkladový žalovaný plnil pouze částečně. Ke dni 28.2.2017 byl účetním žalovaného v podkladovém řízení zpracován seznam pohledávek a závazků, který byl žalobci zaslán. Z tohoto vyplývá, že žalobce měl vůči žalovanému v podkladovém řízení pohledávku ve výši 60 225 EUR a 38 720 Kč, oproti tomu měl sám závazek vůči žalovanému v podkladovém řízení ve výši 24 200 Kč. Je tedy zřejmé, že nárok žalobce byl zcela opodstatněný, když byl mimo jiné potvrzen i účetní žalovaného v podkladovém řízení. Žalovaný v podkladovém řízení také uznal svůj dluh jednak prostřednictvím své účetní, jednak prostřednictvím zápočtu a dále formou příslibu zaplacení dluhů v emailech a SMS zprávách. Žalovaný v podkladovém řízení pak zcela účelově namítal, že práce žalobcem nebyly provedeny řádně a včas, avšak toto nijak neprokazoval a v řízení to prokázáno nebylo. Naopak žalovaný v podkladovém řízení v průběhu předložil zápočet ze dne 28.5.2018, který dokresluje, že tento uznal oprávněnost pohledávek žalobce, kdy dokonce v jednostranné zápočtu hovořil o splatných závazcích.

6. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 201/2017. Z tohoto spisu vzal za prokázané, že žaloba byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podána dne 28.6.2017, přičemž žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem žaloby byla žaloba na plnění částky 58 554 EUR z titulu dlužné úhrady za objednané práce ze strany žalovaného u žalobce, kdy zejména se jednalo práce stopařské a výstavkářské na různých expozicích. Usnesením ze dne 3.7.2017 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za návrh. Platební rozkaz byl ve věci vydán dne 17.7.2017. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal žalovaný dne 4.8.2017 odpor. Usnesením ze dne 8.8.2017 byl žalovaný vyzván, aby se ve věci vyjádřil. Podáním ze dne 6.9.2017 požádal žalovaný o prodloužení termínu k vyjádření. Přípisem ze dne 11.9.2017 byla lhůta žalovanému k vyjádření prodloužena do 30.10.2017. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 30.10.2017. Žalobce následně podal repliku k vyjádření žalovaného dne 13.11.2017. Přípisem ze dne 22.11.2017 byl žalobce soudem vyzván (správně má být žalovaný, poznámka soudu) aby doložil důkazy překladem do českého jazyka. Na to žalovaný reagoval podáním ze dne 22.12.2017 se současným vyjádřením. Přípisem soudu ze dne 4.1.2018 byl žalobce vyzván, aby se k vyjádření žalovaného a k jednotlivým důkazům vyjádřil. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 29.1.2018. Pokynem soudce ze dne 27.2.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 3.4.2018. Toto jednání pak bylo z důvodu [zdravotní stav] odročeno na den 31.5.2018. Přípisem ze dne 16.3.2018 požádal žalovaný o změnu termínu jednání z důvodu dovolené. Dne 31.5.2018 se konalo ústní jednání s tím, že žalovaný uvedl, že před jednáním zaslal soudu vzájemný zápočet pohledávek, který při jednání krátkou cestou předložil žalobci. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 4.9.2018. Usnesením ze dne 1.6.2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za vzájemný návrh. Žalobce se k tomuto návrhu vyjádřil podáním ze dne 29.6.2018, a to na základě výzvy soudu ze dne 1.6.2018. Žalovaný se k vyjádření žalobce vyjádřil dne 28.8.2018. Pokynem soudce ze dne 3.9.2018 bylo nařízené ústní jednání odročeno na den 27.9.2018 z důvodu rozsáhlého podání včetně důkazních návrhů žalovaným. Podáním ze dne 4.9.2018 požádal žalobce o odročení jednání z důvodu dovolené jeho právního zástupce. Podáním ze dne 2.10.2017 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční cesty jednatele. Toto jednání bylo odročeno na den 15.11.2018. K žádosti žalovaného, z důvodu doložení dalších důkazních návrhů soudu, bylo jednání odročeno na den 13.12.2018. Přípisem ze dne 14.11.2018 sděloval soud žalovanému, že ohledně jednání nebude již soudem k dalšímu žádostem o odročení přihlíženo. Současně byl žalovaný vyzván k doložení veškerých důkazů. Pokynem soudce ze dne 11.12.2018 bylo ústní jednání odročeno na den 10.1.2019 z důvodu, aby se žalobkyně mohla seznámit s důkazy založenými žalovaným. Dále tímto přípisem soud sděloval, že jednání žalovaného již jeví znaky obstrukcí a uložil mu, aby veškeré důkazy obratem založil. Dále se z tohoto přípisu podává, že k datu 11.12.2018 žalovaný založil několik fasciklů listinných důkazů. Z důvodu žádosti právního zástupce žalobce bylo jednání odročeno na den 17.1.2019. Dne 17.1.2019 se konalo ústní jednání s tím, že si účastníci řízení vyjasňovali svá procesní stanoviska, žalovaný byl vyzván k odstranění vad svého podání a rovněž bylo provedeno dokazování listinami. Jednání pak bylo odročeno na den 21.3.2019 za účelem doplnění dokazování. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 29.1.2019 (doplnil rozhodující skutečnosti). Jednání nařízené na den 21.3.2019 bylo odročeno na den 16.4.2019 z důvodu založení obsáhlého důkazního materiálu žalovaným a poskytnutí lhůty žalobci k jeho seznámení se s nimi. Dne 16.4.2019 se konalo ústní jednání, při kterém byly specifikovány jednotlivé zakázky žalobce a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem poskytnutí lhůty žalobci i žalovanému z důvodu doplnění skutkových tvrzení a doložení důkazů. Žalobce se ve věci vyjádřil dne 14.5.2019. Přípisem ze dne 29.5.2019 soud vyzval žalobce ke sdělení adresy svědka. Pokynem soudce ze dne 31.5.2019 bylo nařízeno jednání na den 18.6.2019. Podáním ze dne 3.6.2019 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu služební cesty. Přípisem ze dne 10.6.2019 byl žalovaný vyzván ke sdělení termínu, kdy bude v České republice. Na to žalovaný reagoval přípisem ze dne 19.6.2019. Dne 10.9.2019 se konalo ústní jednání, při kterém byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno za účelem výslechu účastníků a svědka na den 22.10.2019. Následně emaily ze dne 2.10.2019, 17.9.2019 a 8.10.2019 soud zjišťoval možnost termínu konání ústního jednání u účastníků řízení. Jednání bylo nařízeno po vzájemné dohodě na den 21.11.2019. Dne 14.11.2019 podal žalovaný písemné vyjádření ke stanovisku žalobce ze dne 14.5.2019. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 21.11.2019. Přípisem ze dne 31.12.2019 soud žalovaného upozornil na nutnost podávat vyjádření a podání ve věci samé včas, tak aby se soud a protistrana mohly s nimi seznámit a připravit na ústní jednání. Na toto sdělení žalovaný reagoval podáním ze dne 30.12.2019 a sděloval, že podnikl kroky k zajištění důkazů od svých zahraničních zákazníků a překlady do českého jazyka měly být soudu předloženy ve stanovené lhůtě. Přípisem ze dne 8.1.2020 soud dotazoval žalovaného, kdy budou vyhotoveny překlady listinných důkazů. Přípisem ze dne 8.1.2020 soud sděloval žalobci, že očekává založení listin s překladem s tím, že jakmile budou k dispozici, bude nařízeno ústní jednání. Podáním ze dne 10.1.2020 žalovaný soudu sděloval, že dokumentace byla předána překladateli a přeložené doklady budou nejpozději do 30.1.2020. Podáním ze dne 13.1.2020 žádal žalobce soud o řešení procesní situace, neboť měl za to, že žalovaný záměrně způsobuje průtahy v řízení. Součástí tohoto písemného podání byl návrh na koncentraci řízení. Na to reagoval soud podáním ze dne 28.1.2020 s tím, že vyčká lhůty do konce ledna 2020, která byla žalovanému soudem k překladu listin poskytnuta. Podáním ze dne 30.1.2020 žalovaný zaslal soudu překlady listin. Následně soud zjišťoval u účastníků řízení možnosti konání termínu ústního jednání, a to dne 6.2., dne 13.2. a dne 17.2.2020. Pokynem soudce ze dne 19.2.2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 7.4.2020. Pokynem soudce ze dne 17.3.2020 bylo jednání z důvodu nařízení vlády a doporučení Ministerstva spravedlnosti odročeno (pandemie Covid 19). Dne 29.4.2020 soud u účastníků řízení zjišťoval možná data konání jednání. Pokynem soudce ze dne 4.5.2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.9.2020. Dne 17.9.2020 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování listinami a byla vyslechnuta svědkyně a jednání bylo odročeno na den 5.11.2020. Přípisem ze dne 20.10.2020 žádal žalovaný soud o zjištění adresy na svědka [Anonymizováno]. Pokynem soudce ze dne 26.10.2020 bylo jednání z důvodu epidemiologické situace v České republice odročeno na den 12.1.2021. Pokynem soudce ze dne 4.1.2021 bylo jednání v návaznosti na doporučení Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s pandemií Covid odročeno na den 3.3.2021. Následně byl tento termín konzultován s účastníky řízení emailem ze dne 4.1. a 6.1.2021 a jednání bylo přeodročeno na den 9.3.2021. Pokynem soudce ze dne 2.3.2021 bylo jednání odročeno z důvodu vyhlášeného nouzového stavu na den 27.4.2021. Přípisem ze dne 20.4.2021 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu nutnosti ošetřovat člena rodiny pro závažný úraz. Poté emaily ze dne 23.4.2021 byl mezi účastníky řízení konzultován termín ústního jednání a pokynem soudce ze dne 27.4.2021 bylo odročeno ústní jednání na den 17.6.2021. Přípisem žalovaného ze dne 15.6.2021 bylo požádáno o odročení jednání z důvodu komplikace po očkování Covid u jeho právního zástupce. Soudem byly opětovně emailem dne 18.6.2021 konzultovány s účastníky řízení termíny a pokynem soudce ze dne 18.6.2021 bylo jednání odročeno na den 12.8.2021. Emailem ze dne 11.8.2021 zjišťoval soud u žalovaného s ohledem na stávající covidovou situaci a komplikace cestování mezi státy, zda se ústního jednání zúčastní. K žádosti žalovaného bylo pokynem soudce ze dne 11.8.2021 odročeno jednání na den 23.9.2021. Emailem ze dne 20.9.2021 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zdravotních komplikací jeho právního zástupce. Následně byl soudem konzultován termín dalšího ústního jednání s účastníky řízení a jednání bylo odročeno na den 4.11.2021. Podáním ze dne 2.11.2021 žádal žalovaný o odročení jednání z důvodu převzetí věci novým právním zástupcem. Z tohoto důvodu bylo jednání nařízené na den 4.11.2021 odročeno na neurčito. Po konzultaci termínu jednání s účastníky řízení bylo pokynem soudce ze dne 22.11.2021 nařízeno ústní jednání na den 9.12.2021. Podáním ze dne 7.12.2021 požádal žalobce o odročení ústního jednání z důvodu nutnosti absolvovat test na Covid 19. Následně opětovně po konzultaci soudce s účastníky řízení stran možného termínu jednání bylo pokynem soudce ze dne 8.12.2021 jednání odročeno na den 11.1.2022. Podáním ze dne 22.12.2021 sděloval žalovaný, že s ohledem na mimosoudní jednání nedošlo ke smírnému vyřešení věci. Na základě žádosti žalovaného z důvodu pracovní neschopnosti jeho právního zástupce bylo nařízené jednání na den 11.1.2022 zrušeno. Dne 12.1.2022 soud dotazoval žalovaného, kdy se bude moct jeho právní zástupce z důvodu pracovní neschopnosti účastnit jednání. Na to bylo žalovaným reagováno přípisem došlým soudu dne 14.1.2022. Soud emailem ze dne 24.1.2022 zjišťoval u účastníků řízení, zda je možné nařídit jednání na den 1.3.2022, popř. 3.3.2022. Pokynem soudce ze dne 26.1.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 1.3.2022. Dne 1.3.2022 se konalo ústní jednání. Při tomto jednání byl vyloučen protinávrh žalované k samostatnému projednání, bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem závěrečných návrhů odročeno na den 29.3.2022. Dne 29.3.2022 se konalo ústní jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým bylo žalobě na zaplacení částky 58 554 EUR s příslušenstvím vyhověno. Současně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání dne 6.5.2022. Usnesením ze dne 16.5.2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Přípisem ze dne 30.5.2022 žalovaný sděloval, že proti němu bylo dne 30.5.2022 zahájeno insolvenční řízení. Usnesením ze dne 2.6.2022 bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Proti uvedenému usnesení podal žalovaný odvolání dne 15.6.2022. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil podáním ze dne 29.6.2022. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním dne 2.8.2022. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.8.2022 bylo řízení přerušeno z důvodu prohlášeného konkurzu na žalovaného. Následně odvolací soud kontroloval stav insolvenčního řízení a to dne 6.9.2022, dne 6.12.2022, dne 6.1.2023, dne 7.3.2023, dne 19.6.2023 a dne 24.7.2023 (v mezidobí byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti a Obvodnímu soudu pro Prahu 2). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.8.2023 bylo usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrzeno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.8.2023. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Nárok na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení posoudil soud s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Soud vyšel z toho, že podkladové řízení trvalo od 28.6.2017, kdy žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 7 do 28.8.2023, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.8.2023, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení, tedy celkem šest let a dva měsíce. Předmětem podkladového řízení byl nárok na zaplacení peněžité částky ve výši 58 554 EUR z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 o.s.ř. přihlíží, uvádí následující:

9. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení provedeným dokazováním soud zjistil, že v rámci podkladového řízení došlo k průtahům před soudem I. stupně, a to konkrétně v období od 21.5.2018 do 4.9.2018, v období od 21.11.2019 do 26.10.2020 a od 26.10.2020 do 1.3.2022. V této souvislosti soud podotýká, že ze strany nalézacího soudu se v rámci řízení nejednalo jen o průtah v podobě nečinnosti, nýbrž i o nekoncentrovaný postup soudu I. stupně, jak správně sděloval žalobce, neboť nebylo využito všech zákonných procesních prostředků k tomu, aby se žalovaný v podkladovém řízení svým procesním chováním neprotahoval délku podkladového řízení (např. aby bylo zabráněno tomu, že žalovaný těsně před jednáním soudu označoval nebo zakládal důkazy do spisu, či dával písemná vyjádření). Soud také musí konstatovat, že podkladový soud I. stupně v případě, že jednání odročoval, je odročoval (občasně) na poměrně dlouhé a v hojné míře přistupoval k odročování nařízených jednání, aniž by zvolil jiný procesní postup (např. dne 31.5.2018 se konalo ústní jednání, toto bylo odročeno na den 15.11.2018, následně z důvodu žádosti žalovaného na den 13.12.2018 (kdy soud mimo jiné již přípisem ze dne 14.11.2018 žalovanému sděloval, že k jeho dalším žádostem o odročení jednání nebude přihlíženo) a poté bylo jednání odročeno na den 10.1.2019 a nakonec na den 17.1.2019. Tedy jinak řečeno jednání se konalo dne 31.5.2018 a další ústní jednání se konalo až dne 17.1.2019). Na druhou stranu je však třeba zmínit, že v mezidobí soud nebyl úplně nečinný, neboť zajišťoval listinné podklady od žalovaného. Další ústní jednání se konalo opět až dne 10.9.2019, kdy i v tomto mezidobí (od 17.7.2019 do 10.9.2019) byla nařízená jednání odročena; následně proběhlo jednání dne 21.11.2019 a poté až dne 7.4.2020 a dne 17.9.2020. Zde je však třeba podotknout, že v mezidobí byla nařízená jednání odročena z důvodu epidemiologické situace v České republice v souvislosti s pandemií Covid 19. Další ústní jednání se od doby jednání konaného dne 17.9.2020 konalo až dne 1.3.2022, kdy v mezidobí byla opět nařízená jednání odročována buď z důvodu pandemie Covid 19 či z důvodů vyhlášeného nouzového stavu, popř. k žádosti žalobce či žalovaného. Tedy lze uzavřít, že byť soud I. stupně jednání, někdy s delším časovým odstupem nařizoval, tato byla následně rušena ať již z důvodu na straně žalovaného (někdy i k žádosti žalobce,) popř. z důvodu pandemie Covid 19. Tento nekoncentrovaný postup soudu I. stupně se proto promítl do celkové délky soudního řízení. Byť soud v řízení shledal určité průtahy a nekoncentrovaný postup soudu I. stupně, toto kritérium nepodrobil procentuálnímu ohodnocení, neboť se v zásadě odškodňuje celková délka řízení, tedy i období, ve kterém k průtahům nedochází. K procentuálnímu zhodnocení daného kritéria se přistupuje zejména v případech, kdy průtahy v řízení jsou velmi časté či dlouhotrvající, tedy vykazují již znaky extrémnosti, popř. celková délka řízení je extrémní nebo v rámci řízení dochází k jinému excesivnímu postupu orgánů státu.

10. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc hodnotil jako obtížnou zejména po stránce skutkové, ale i právní, neboť předmětem řízení byla mezi účastníky řízení uzavřená smlouva o dílo v ústní formě. Obecně je s tímto typem sporu spojena zvýšená složitost v podobě nutnosti rozsáhlejšího dokazování k řádnému objasnění skutkového stavu a také stran právního posouzení nároků, které v rámci daného smluvního typu mohou vzniknout. I v tomto případě pak byla situace ztížena jednak tím, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě, jak žalobce tak žalovaný tvrdili vzájemné zápočty svých pohledávek, žalovaná sporovala řádnost provedených prací žalobcem a také tvrdil, že žalobce jednal s osobou, která ze strany žalovaného neměla žádné oprávnění za něj jednat. Žalovaný také vznesl vzájemný návrh, který se posléze ukázal jako problematický stran zajištění podkladů a tento proto byl vyloučen k samostatnému projednání. V řízení proto bylo provedeno rozsáhlé dokazování listinami, vyslechnuta osoba žalobce a vyslechnuti svědci. V průběhu řízení se na jeho délce podílela i pandemie Covid 19, kdy v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu či doporučením Ministerstva spravedlnosti byla nařízená jednání odročována, a to i například z důvodu, že platil zákaz vycestování, přičemž žalovaný, který se zdržoval na Slovensku, nemohl k nařízenému ústnímu jednání do České republiky vůbec odjet. V daném případě se jedná o objektivní skutečnost, kterou nelze klást k tíži účastníkům podkladového řízení ani orgánům státu, nicméně je třeba podotknout, jak soud uvedl výše, že z důvodu pandemie Covid 19 bylo jednání nařízené na den 7.4.2020 odročeno, avšak bylo odročeno až na datum 17.9.2020, tedy po pěti měsících, ačkoliv nařízení ústního jednání na dřívější termín ničeho nebránilo. S ohledem na zmíněnou složitost proto soud kritérium ohodnotil ponížením o 20%.

11. Kritérium počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela Ve věci samé rozhodoval toliko soud I. stupně. S odvoláním do procesního rozhodnutí byla věc jedenkrát u odvolacího soudu. Toto kritérium proto nemělo žádný vliv na celkovou délku řízení, tedy se do ní podstatným způsobem nepromítlo a soud jej ponechal bez procentuálního zhodnocení.

12. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení žalobce se částečně na délce řízení podílel, když dvakrát žádal o odročení jednání, nicméně výrazný podíl na délce řízení měl především žalovaný, který sedmkrát žádal o odročení jednání (z toho dvakrát nebylo žádosti vyhověno). Ani toto kritérium soud procentuálně nehodnotil.

13. Kritérium významu řízení pro poškozeného obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne [datum],[Anonymizováno]č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo [Anonymizováno] ([Anonymizováno] [Anonymizováno] ve věci [jméno FO] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. [spisová značka]). Soud proto dospěl k závěru, že řízení mělo pro žalobce standardní význam, [Anonymizováno] dané kritérium nechal bez procentuálního povšimnutí.

14. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh podkladového řízení, které čítalo celkem šest let a dva měsíce, dospěl soud k závěru ve shodě s [Anonymizováno] [Anonymizováno], že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ve věci [jméno FO] proti Itálii, § 93).

15. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě, přičemž ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011),plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za šest let a dva měsíce trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat, tedy celkem 77 500 Kč. Od této částky soud odečetl 20% z důvodu částečné skutkové a právní obtížnosti věci a v tomto procentuálním ohodnocení daného kritéria se ztotožňuje s žalovanou; dospěl tak k částce 62 000 Kč (77 500 Kč – 15 500 Kč). Jelikož žalovaná mimosoudně žalobci hradila částku 59 000 Kč, náleží žalobci z titulu této nemajetkové újmy ještě částka ve výši 3 000 Kč (62 000 Kč – 59 000 Kč), kterou mu soud přiznal výrokem I. rozsudku.

16. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu s § 15 odst. 2 zákona, když žalobce předběžně svůj nárok u žalované uplatnil dne 5.1.2023, přičemž se do prodlení mohl dostat až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty, kterou žalovaná má pro vyřízení uplatněné žádosti, tedy až dnem 5.7.2023. Příslušenství žalobcem požadované za předešlé období, tj. za dobu od 17.6.2023 do 4.7.2023 proto neshledal jako důvodné, neboť v tomto období žalovaná v prodlení nebyla. Výše úroku z prodlení vychází z § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje úrok z prodlení.

17. U nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky soudního řízení, představující ztrátu pohledávky, soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odpovědnost státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) způsobenou průtahy v soudním řízení je dána tehdy, pokud nečinnost soudu v tomto řízení byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení svého nároku, tedy že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (oprávněná osoba by svou pohledávku vůči povinné osobě úspěšně vymohla). Odpovědnost státu je přitom v této situaci nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě se totiž na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, která se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. Naproti tomu u tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky nebo její reálné vymahatelnosti jako důsledku nepřiměřené délky řízení je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se totiž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené délky řízení bez průtahů. V případě uvedeného nároku na náhradu škody proto nesprávný úřední postup spočívá nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, kterou je třeba hodnotit uvedenými kritérii, nýbrž v průtazích v řízení ve smyslu nečinnosti na straně soudu. Přitom nelze mechanicky bez dalšího přihlížet ke každému období, v němž soud nekonal, ale zohledňují se jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat (viz rozs. Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/13, jakož i například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1.3.2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26.9.2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016 a ze dne 19.6.2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016), kdy zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15.2.2017, sp. zn. II. ÚS 3553/2015, ze dne 14.10.2020, sp. zn. II. ÚS 572/2020.

18. V kontextu se shora zmíněným, tedy judikaturou Nejvyššího soudu soud žalobci poskytl při ústním jednání konaném dne 16.12.2023 poučení podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. a současně jej poučil o tom, že pakliže danou výzvu ve stanovené nesplní, vystavuje se hrozbě zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Žalobce se poskytnutým poučením podle přesvědčení soudu neřídil, když sice v doplnění skutkových tvrzení uvedl, že soud I. stupně mohl rozhodnout do konce roku 2019, tedy tímto údajem ohraničil konec řízení, nicméně dále podle pokynu soudu nepostupoval, neboť nespecifikoval jednotlivá období nečinnosti soudu v podkladovém řízení, nýbrž toliko sdělil, jakým způsobem měl podkladový soud postupovat (např. že podkladový soud nenařídil koncentraci řízení, laxně postupoval k procesnímu postupu žalovaného, odročoval nařízená jednání apod.) Soud je proto závěru, že již tato skutečnost, tedy nedoplnění skutkových tvrzení způsobem, jak soud ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu po žalobci požadoval, představuje následek v podobě zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení.

19. Nicméně byť soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, zaměřil se i bez součinnosti žalobce na jednotlivé průtahy v řízení, tedy období nečinnosti. Nečinnost podkladového soudu zjistil v období od 31.5.2018 (konání ústního jednání) do 4.9.2018 (termín dalšího jednání, na který bylo ústní jednání konané dne 31.5.2018 odročeno), tj. tři měsíce. Podle názoru soudu mělo být ústní jednání odročeno na dřívější termín a pokud tak nebylo učiněno, je třeba již takto déle stanovený termín ústního jednání považovat za průtah. Další nečinnost podkladového soudu soud shledal v období od 4.5.2020 (pokyn soudce k nařízení ústního jednání na den 17.9.2020) do 17.9.2020 (termín konání ústního jednání) a to ze stejného důvodu, neboť i v tomto případě měl být termín ústního jednání zvolen dříve než v rozpětí čtyři a půl měsíce. Přičemž zde soud ještě dodává, že toto další jednání dne 21.11.2019 se v podstatě konalo až po 10 měsících od konání minulého ústního jednání. Další průtah soud zjistil v období od 26.10.2020, kdy bylo pokynem soudce nařízené ústní jednání na den 5.11.2020 odročeno z důvodu doporučení Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s pandemií Covid 19 na den 12.1.2021, přičemž následně postupně nařízená ústní jednání byla odročována, a to ať z důvodu pandemie Covid 19 či z důvodu žádosti žalovaného o odročení ústního jednání až na den 1.3.2022 (tj. ústní jednání nařízené na den 12.1.2021 bylo odročeno na den 9.3.2021, následně na den 27.4.2021, na den 12.8.2021, na den 23.9.2021, na den 4.11.2021, na den 9.12.2021, na den 11.1.2022 a posléze již na den 1.3.2022, kdy ústní jednání proběhlo), tj. v tomto případě se řízení zdrželo celkem o jeden rok a pět měsíců.

20. V této souvislosti soud připomíná, že průtahem se rozumí období bezdůvodné nečinnosti orgánů veřejné moci. Průtahem se ze soudní praxe většinou rozumí nečinnost soudu po dobu delší než tři měsíce, samozřejmě v závislosti na okolnostech případu (např. u věcí starších tří let bývá tato lhůta kratší, a to dvouměsíční). V popsané souvislosti proto byl podkladový soud v prodlení (s povinností učinit procesní úkon) po dobu kratší, než bylo reálně v jednotlivých úsecích řízení soudem zjištěno, neboť doba dvou měsíců je ještě dobou odpovídající a nad tuto dobu se již o průtah jedná (např. pokud byla zmíněna nečinnost soudu v období od 4.5.2020 do 17.9.2020, tj. skoro pět měsíců, jde reálně o nečinnost - průtah po dobu tří měsíců (tj. pět měsíců mínus dva měsíce – což je doba, která ještě není průtahem), neboť určitou objektivní dobu musí soud k učinění svého úkonu disponovat. V této souvislosti soud také podotýká, že soud, jakožto rozhodující orgán, resp. soudce nemá vždy na starost pouze pár věcí, nýbrž jde o větší množství věcí, které jsou různorodé i co do složitosti, tj. některé potřebují delší úvahu (zhodnocení) k dalšímu procesnímu postupu, přičemž všem věcem by měl věnovat stejnou péči. Není efektivní, aby soudce dělal pouze „úkon pro úkon“ (tj. aby učinil rychlosti zadost), nýbrž procesní úkon by měl být vždy efektivní a směřovat k co nejrychlejšímu skončení věci. Celkem tedy, i kdyby soud nečinil v uvedených obdobích nečinnosti odpočet dvou měsíců (na úkon), byly by průtahy v řízení v celkové délce dvou let (jedná se o maximální dobu zjištěných průtahů). Po odpočtu vždy dvou měsíců, podle úvahy, kterou soud naznačil shora, u toho kterého konkrétního průtahu se jedná o čistou dobu průtahů jeden rok a šest měsíců. Soud proto po zjištění a specifikaci jednotlivých průtahů od celkové délky řízení šest let a dva měsíce odečetl dobu čistých průtahů v délce jednoho roku a šesti měsíců a dospěl k závěru, že nebýt popsané nečinnosti soudu, mohlo řízení trvat celkem čtyři roky a osm měsíců a mohlo být ukončeno k datu 28.2.2022; při odečtení maximální doby průtahů v délce dvou let pak k datu 28.8.2021. Soud na základě této úvahy uzavřel, že i kdyby počítal s maximální dobou průtahů v rozmezí dvou let, nemohlo by posuzované řízení ani zdaleka skončit k datu, které vymezil žalobce, tj. do 31.12.2019, a které žalobce označil jako datum, ke kterému ještě žalovaný v podkladovém řízení disponoval dostatečným majetkem, ze kterého měl žalobce šanci uspokojit svoji pohledávku, jež byla předmětem podkladového řízení.

21. V této souvislosti soud ještě dodává, že i kdyby nedošlo k popsané nečinnosti soudu I. stupně, nebylo by i tak reálné vzhledem k předmětu podkladového řízení (smlouva o dílo), který byl složitější a vzájemným tvrzeným zápočtům pohledávek obou účastníků podkladového řízení, aby řízení, které bylo zahájeno dne 28.6.2017 bylo ukončeno již k datu 31.12.2019, tj. po dvou a půl letech trvání řízení, včetně případného odvolacího řízení. Takováto doba je podle názoru soudu nereálná. Soud proto tento nárok zamítnul jako neopodstatněný výrokem II. rozsudku.

22. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Předmětem řízení byly dva nároky (nárok na náhradu škody a nárok na nemajetkovou újmu), u nároku na náhradu škody byl žalobce neúspěšný a naopak u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Vzhledem k tomu, že každý z účastníků měl poměr úspěchu a neúspěchu, týkající se předmětu řízení stejný, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení