28 C 172/2023-46

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 10 875,16 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 875,16 Kč s úrokem z prodlení z částky 10 875,16 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným zdejšímu soudu dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalované k zaplacení částky 10 875,16 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] (dále též„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalované za podmínek ve smlouvě uvedených peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se kromě poskytnutého úvěru zavázala uhradit úrok ve výši efektivní úrokové sazby 139,97 % p. a., a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 663 Kč, přičemž splátky byly splatné vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje lednem 2019. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou desáté splátky, kdy toto prodlení žalované dosáhlo 65 dnů a dle smlouvy tak dnem [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dovozovala, že jí kromě nároku na vrácení poskytnutých finančních prostředků (jistiny) a úroku z úvěru (nárok na zaplacení těchto finančních prostředků a na smluvní pokutu za období od [datum] do [datum] již byl žalobkyni přiznán rozsudkem zdejšího soudu č. j. [číslo jednací]) náleží taktéž nárok na úhradu smluvní pokuty v celkové výši 10 875,16 Kč, neboť se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky v délce minimálně 65 dní. Žalované tedy měla vzniknout povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V tomto řízení je uplatňována toliko smluvní pokuta za období od [datum] do [datum]. Žalovaná doposud na dlužnou smluvní pokutu neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a zůstala ve věci zcela nečinná.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 28 C 172/2023-12, které bylo její zástupkyni do datové schránky doručeno dne [datum], vyzvána k tomu, aby svá tvrzení doplnila v tom směru, jakým způsobem a zda vůbec žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované, a aby k těmto aspektům doložila důkazy.

4. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž uvedla, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, NRKI a SOLUS. Na základě těchto lustrací dle žalobkyně nebyly z její strany zjištěny důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované a její žádosti o úvěr tak bylo vyhověno. Z hlediska příjmů žalované vycházela žalobkyně z potvrzení o příjmu, které jí žalovaná předložila. Ohledně výdajů se žalobkyně spolehla na údaje tvrzené žalovanou a na základě interního modelu k částce jejích deklarovaných výdajů připočetla rezervu ve výši 1 000 Kč a životní minimum. Dále žalobkyně provedla ověření platnosti průkazu totožnosti žalované a ověřila, že žalovaná může disponovat s účtem, na který byl úvěr vyplacen.

5. Z provedených důkazů: návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] s datací 6. 12., respektive [datum], předžalobní upomínky ze dne [datum] s poštovním podacím archem, rozsudku zdejšího soudu č. j. [číslo jednací], dopisů označených značkou [číslo] ze dne [datum], oznámení o zesplatnění z [datum], formuláře hodnocení klienta, kopie občanského průkazu žalované, potvrzení o příjmu, předsmluvního formuláře spolu s dokumentem prohlášení klientů, karty klienta k č. smlouvy [číslo], dokumentu označeného jako hodnocení klienta ze [datum], společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu k žádosti o úvěr, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, výplatní pásky za říjen 2018, tabulky o ověření účtu č. [bankovní účet] z dubna 2018, výpisu záznamu z registru [příjmení] datovaného [datum], výpisu z nebankovního registru klientských informací s datací [datum], soud zjistil následující skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

6. Mezi žalovanou a zprostředkovatelem žalobkyně byla dne 6. 12. 2018 podepsána listina označená jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] (dále též„ smlouva“). V čl. 1 smlouvy bylo mj. konstatováno, že žalobkyně provedla před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalované, že žalovaná obdržela v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy návrh textu smlouvy, že podepsanou nabídku přebírá zprostředkovatel, čímž dochází ze strany žalované k učinění závazné nabídky na uzavření smlouvy a žádosti o poskytnutí celkové výše úvěru, s tím, že smlouva je uzavřena až oznámením o schválení úvěru žalované ze strany žalobkyně, jehož součástí bude i mj. oznámení o základních parametrech úvěru (včetně přesné RPSN) a platný splátkový kalendář. V případě akceptace nabídky dá žalobkyně příkaz k bezhotovostnímu převodu prostředků na účet žalovaného, a to v den odeslání oznámení o schválení úvěru. Podle odst. 2.1 smlouvy se žalovaná zavazuje vrátit žalobkyni peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru. Sjednaná výše úroků za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) je uvedena v části A) smlouvy. Úroky se počítají jako efektivní úroková míra, když v každém kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci, s tím, že délka každého roku je 365 dnů (nepočítá se s přestupným rokem). Podle odst. 2.2 sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A) smlouvy. Dle smlouvy byly sjednány smluvní úroky se zápůjční úrokovou sazbou 139,97 % ročně. V části A) smlouvy byla ujednána celková výše úvěru částkou 40 000 Kč, celková částka, kterou má žalovaný zaplatit částkou 87 912 Kč, doba trvání úvěru 24 měsíců, počet splátek 24, celková výše splátky 3 663 Kč, se splatností nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce, předpokládaná RPSN 139,97 %. Podle odst. 4.2 smlouvy je v každé splátce zahrnuta platba jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úroku, jejichž poměr je uveden na splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Dle splátkového kalendáře bylo datum splatnosti první splátky stanoveno na 17. 1. 2019, dále vždy k 17. dni následujícího měsíce, 10. splátka tak byla splatná ke dni 17. 10. 2019. Zúčtování transakce k převodu peněžní prostředků ve výši 40 000 Kč na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě proběhlo dne 14. 12. 2018.

7. Podle článku 6.1 smlouvy, jestliže se klienti (tj. v daném případě žalovaná) ocitnou v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká jim povinnost zaplatit poskytovateli (žalobkyni) smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitli v prodlení o délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je poskytovatel oprávněn takto požadovat, činí maximálně 2 999 Kč za každý rok. Smluvní pokuty dle tohoto bodu jsou v každém jednotlivém případě splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Dle odst. 6.2 smlouvy má poskytovatel vůči klientům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jejich prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klienti ocitli v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této náhrady nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. I při vynaložení vyšších nákladů je poskytovatel oprávněn požadovat pouze takto sjednanou částku. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další náhradu těchto nákladů nevzniká. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dle odst. 6.3 písm. b) smlouvy, jestliže se klienti ocitnou v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, tzn., že se k tomuto dni (dále též jen„ den zesplatnění úvěru“) stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle bodu 6.

2. části B) smlouvy. Zesplatnění úvěru se netýká budoucích nákladů úvěru. Poskytovatel je povinen klienty před zesplatněním úvěru vyzvat k uhrazení dlužné splátky a poskytnout jim k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. Dle odst. 6.4. smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru (dále té jen„ nová jistina úvěru“). [příjmení] jistinu úvěru jsou klienti povinni zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu klienti v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platili úroky z prodlení v zákonné výši dle bodu 6.

7. části B) smlouvy z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dle odst. 6.5. smlouvy, jestliže klienti po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jim povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dle odst. 6.7 smlouvy je žalobkyně oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení při prodlení žalovaného s hrazením jakéhokoli peněžitého dluhu.

8. Do data zesplatnění žalovaná plnila splátky vždy po částce ve výši 3 663 Kč, a to ve dnech [datum], [datum], 3 4. 2019, [datum] a [datum] s tím, že. 6. 2019 plnila částkou ve výši 7 326 Kč (karta klienta). Žalovaná byla dopisem ze dne [datum] informována, že tímto dnem došlo k zesplatnění úvěru, neboť se ocitla v prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů.

9. Dne [datum] žalovaná podepsala listinu označenou jako hodnocení klienta, ve které bylo mj. uvedeno, že se úvěr poskytuje jako nový, že není dán souběh s dalšími smlouvami, že žalovaná dosahuje příjmu ve výši 21 000 Kč v průměru měsíčně čistého, a to příjmu ze zaměstnání (tyto údaje byly doloženy potvrzením zaměstnavatele). Dále listina obsahuje údaj o splátkách žalované vůči žalobkyni (ve výši 0 Kč), a údaje o výdajích žalované. Žalovaná uvedla výdaje ve výši 1 500 Kč měsíčně na bydlení a zbylé výdaje ve výši 500 Kč. K této částce byla přičtena rezerva ve výši 1 000 Kč a životní minimum ve výši 3 410 Kč. [příjmení] finanční zdroje žalované byly pak tímto mechanismem vypočteny na částku 14 590 Kč. Zprostředkovatel doporučil schválení úvěru, ke kterému následně za žalobkyni došlo dne 17. 12. 2018. Žalobkyně učinila dne 4. 12. 2018 výpis údajů z registrů SOLUS a NRKI (výpis záznamů z registru SOLUS). Žalovaná dne 6. 12. 2018 podepsala formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (předsmluvní formulář ze dne 6. 12. 2018).

10. Na základě společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalované poskytla pro účely vyplacení úvěru svůj bankovní účet jiná fyzická osoba.

11. K úhradě smluvní pokuty za období od 8. 7. 2020 do 27. 3. 2023 byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 27. 3. 2023.

12. Nárok na zaplacení dlužné jistiny, úroku z úvěru za období od 24. 12. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] byl žalobkyni přiznán rozsudkem zdejšího soudu č. j. [číslo jednací].

13. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně.

14. Žaloba je dle názoru soudu nedůvodná.

15. V řízení bylo předně prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o.z. Žalovaná uzavřela úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele. Smlouva tedy podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSÚ“).

16. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet.

17. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

22. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

23. Jak již bylo výše konstatováno, soud je povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla to, co bylo shrnuto v bodě 4. tohoto odůvodnění. V řízení pak sice bylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila příjmy žalované (potvrzením zaměstnavatele) a že žalovanou lustrovala v evidencích NRKI, SOLUS a ISIR (s negativním výsledkem), avšak žalobkyně již přes výzvu soudu neprokázala, že by dostatečně ověřovala žalovanou deklarované výdaje – sama žalobkyně v tomto kontextu uvedla, že se toliko spolehla na údaje o výdajích poskytnuté žalovanou. Za situace, kdy žalovaná deklarovala, že má měsíční výdaje toliko ve výši 2 000 Kč, pak muselo být z pohledu soudu úvěrujícímu subjektu evidentní, že tento údaj nemůže odpovídat realitě: soud pokládá za nemožné, aby žalovaná vyžila s výdaji na bydlení a další životní potřeby toliko ve výši 2 000 Kč měsíčně. Takovýto údaj měl vzbudit v úvěrujícím subjektu pochybnosti o jeho reálnosti a měl být dle názoru soudu, vycházejícího z výše odkazované judikatury a legislativy, detailněji prověřen (například vyžádáním výpisů z účtu žalované, nájemní smlouvy nebo dokladu o bydlení a výši nákladů na ně, apod.). Žalobkyně však tento žalovanou deklarovaný údaj o jejích výdajích nepodrobila žádné kontrole a bezvýhradně se na tento údaj spolehla (což sama žalobkyně konstatovala ve svém podání ze dne 11. 7. 2023). Takovýto postup je dle názoru soudu z hlediska prověřování úvěruschopnosti spotřebitele zcela nedostačující, a to přesto, že žalobkyně připočetla k deklarovaným výdajům žalované rezervu ve výši 1 000 Kč a životní minimum ve výši 3 410 Kč – tyto skutečnosti nemění ničeho na tom, že na prověření faktických výdajů žalované, které jsou pro určení její schopnosti splácet úvěr stěžejní, žalobkyně rezignovala. Úvěrující subjekt (žalobkyně) tedy nemohl mít dle názoru soudu ucelenou informaci o reálné finanční situaci a bonitě žalované, a přesto jí úvěr v rozporu s výše popsanými judikaturními i legislativními kritérii poskytnul. Zjištění reálných výdajů úvěrovaného je pak dle názoru soudu jedním ze stěžejních faktorů pro posouzení jeho schopnosti úvěr do budoucna splácet.

24. Zdejší soud tedy posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalované v tomto směru vyžádala nějaké podklady o jejích reálných výdajích a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Za situace, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy nemůže nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty z takovéto smlouvy obstát.

25. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

27. Dalším důvodem, způsobujícím absolutní neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, je dle názoru soudu nastavená smluvní úroková sazba ve výši 139,97 % p. a. Soud pokládá úvěrovou smlouvu z tohoto důvodu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy.

28. Sjednanou výši úroků, jež je výrazně (více než 11x) vyšší, než byla v roce 2018 obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček, soud shledává za zjevně rozpornou s dobrými mravy (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004„ (v ) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého„ nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.). Jak bylo uvedeno, sjednaná míra smluvních úroků ve výši 139,97 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v roce 2018, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, nejvýše úrovně 12,5 % ročně (pro kontokorenty a revolvingové úvěry, viz Měnová statistika ČNB za rok 2018, dostupná na Publikace měnové statistiky (pdf) – rok 2018 - Česká národní banka (cnb.cz)). Takto sjednaný úrok tedy odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o. z. a způsobujícím absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, a to zejména z toho důvodu, že ujednání o úroku není od dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření úvěrové smlouvy s vysokou pravděpodobností nepřistoupila bez ujednání o vysokém úročení. Jak již bylo výše zmíněno, úvěrující společnost navíc rezignovala na dostatečné ověření úvěruschopnosti žalované. K oběma těmto důvodům absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy pak měl soud povinnost přihlédnout z úřední povinnosti.

29. Ze všech výše popsaných důvodů tedy soud výrokem I. tohoto rozsudku zamítl žalobu v plném rozsahu z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. K odkazu žalované na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05 (žalobkyně sdělovala, že pokud se žalovaná stavěla k jí deklarovaným předsmluvním údajům s lhostejností, nemůže nyní s úspěchem požadovat ochranu svých práv) pak soud nad rámec výše konstatovaného uvádí, že tento argument žalobkyně jen stěží může zvrátit prokazatelnou lhostejnost a liknavost, se kterou žalobkyně obecně přistupuje k prověřování úvěruschopnosti jejích klientů (což je soudu známo z jeho úřední činnosti), anebo fakt, že je z její strany předložená smlouva lichevním a nemravným právním jednáním, které v návaznosti na výše uvedené nemůže požívat právní ochrany, a je absolutně neplatné. Je to navíc právě sama žalobkyně, kdo svými nedostatečnými postupy v rámci prověřování úvěruschopnosti klientů a smluvními ujednáními o očividně nemravných úrocích porušuje zákonné povinnosti a korektivy, které dlouhodobě vyplývají z výše odkazované a citované vnitrostátní i evropské legislativy a judikatury.

30. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Zcela úspěšná byla sice v tomto sporu žalovaná, avšak té žádné reálné soudní výlohy nevznikly, neboť během celého tohoto řízení zůstala zcela nečinná – proto bylo nákladech řízení rozhodnuto tak, jak je uvedeno v odkazovaném výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení