28 C 174/2024 - 31

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 43 929 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 697,99 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 26 231,01 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 749,31 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 771,60 Kč, s úrokem z prodlení z částky 24 169,59 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení v zákonné výši 8,5 % ročně a s úrokem 21,69 % ročně z částky 24 169,59 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 43 929 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 6. 7. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Peníze byly žalovanému poskytnuty dne 6. 7. 2021. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr ve splátkách splatit i s poplatkem za jeho poskytnutí, což nesplnil. Předmětem žaloby je nárok na zaplacení částky 43 929 Kč, která je tvořena nesplacenou částí jistiny úvěru ve výši 24 169,59 Kč a dlužné části poplatku ve výši 19 759,41 Kč; dále z kapitalizovaných úroků ve výši 3 771,60 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 749,31 Kč, úroků ve výši 21,69 % ročně z dlužné jistiny ve výši 24 169,59 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 24 169,59 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Úvěrovanou částku se žalovaný zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách po 3 138 Kč (17 splátek ve výši 3 138 Kč a poslední splátka ve výši 3 135 Kč). Splatnost poslední splátky byla stanovena na 11. 1. 2023. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný dle žaloby na dluh uhradil celkem 12 552 Kč. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 10. 11. 2021. Ke dni 9. 4. 2022 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 24 169,59 Kč a dlužný poplatek částku 19 759,41 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluhu ničeho neuhradil, dlužná částka se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 21,69 % ročně, a to od 12. 1. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

3. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 65 805,44 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

4. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 6. 2024, č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 20. 6. 2024 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 6. 7. 2021 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy a ze dvou výplatních pásek za období dubna a května 2021. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru, která obsahuje ujednání, v němž žalovaný potvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako sanitář s čistým měsíčním příjmem 26 262 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k tomu, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy uvedl. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.

6. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

7. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

8. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 6. 7. 2021 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo]. Výše úvěru činila 30 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Částka 30 000 Kč měla být žalovanému vyplacena do 3 dnů ode dne podpisu smlouvy (a byla mu vyplacena dne 6. 7. 2021). Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 88 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 56 481 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, úroku ve výši 24 981 Kč a částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 18 měsíčních splátkách. Výše 1. až 17. splátky činila 3 138 Kč, výše 18. splátky činila 3 135 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 7. 2021, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 6. 7. 2021, tabulkou umoření).

9. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je svobodný, se středoškolským vzděláním, žijící v nájmu a že je zaměstnán na dobu neurčitou jako sanitář u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO], s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 26 262 Kč. Měsíční výdaje žalovaný odhadl částkou ve výši 10 000 Kč. Další příjmy domácnosti žalovaný neuvedl. K těmto informacím měl žalovaný předložit dvě výplatní pásky za období dubna a května 2021 a pracovní smlouvu (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 6. 7. 2021).

10. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 12 302,01 Kč, a to splátkou ve výši 3 138 Kč ze dne 9. 8. 2021, a měsíčními splátkami ve výši 3 054,67 Kč ze dne 9. 8. 2021, 9. 9. 2021, 8. 10. 2021 a 10. 11. 2021 (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 10. 2023).

11. Pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností k 27. 9. 2023. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 29. 9. 2023, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 65 743,75 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 a podacím lístkem ze dne 27. 10. 2023).

12. Dne 15. 2. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 54 307,82 Kč, sestávající mj. z dlužné jistiny ve výši 24 169,59 Kč a poplatku ve výši 26 481 Kč, a to ve lhůtě do 1. 3. 2024 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 2. 2024 a podacím lístkem ze dne 15. 2. 2024).

13. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

14. Soud s ohledem na slovenské občanství žalovaného a jeho trvalý pobyt v České republice aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). K tomu, že je zdejší soud v této věci příslušný rozhodnout a že je dána jeho pravomoc, bylo dospěno na základě čl. 17 a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jelikož žalovaný je spotřebitelem a je v ČR registrován k trvalému pobytu na adrese uvedené výše od 16. 4. 2019.

15. Žaloba je důvodná pouze z části.

16. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

22. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

23. Jak již bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a při získávání a ověřování informací o úvěruschopnosti žalovaného vycházela. To, že tyto dokumenty, konkrétně dvě výplatní pásky za období od dubna a května 2021 a pracovní smlouva, byly při posouzení úvěruschopnosti skutečně zohledňovány, má dle žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalovaného, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovaným před poskytnutím úvěru dne 6. 7. 2021. V zákaznické kartě měl také žalovaný stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně stvrzeno i samotným podpisem smlouvy. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalovaném požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného z jí předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

24. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle samotnou žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, které měl žalovaný úvěrující společnosti za účelem prokázání jeho bonity předložit – již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, neboť v tomto ohledu předložila pouze zákaznickou kartu žalovaného, nikoliv dokumenty, které měl žalovaný k zákaznické kartě doložit (tyto listiny dle sdělení žalobkyně nejsou k dispozici, což lze jednoznačně klást k tíži žalobkyně). Je výhradně povinností úvěrujícího subjektu, aby takovouto dokumentaci žalovaného subjektu uchoval (pokud tedy žalovaný tuto dokumentaci úvěrující společnosti vůbec předkládal, což nebylo prokázáno) – pokud se tomu tak nestalo, je dle názoru soudu případné přičíst tuto skutečnost k tíží žalobkyně a vyvodit, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno (přes výzvu soudu) nebylo. Soud také připomíná, že žalobkyně nedoložila podklady, které měl žalovaný úvěrující společnosti dokládat ohledně jeho příjmů z pracovní činnosti. V tomto kontextu má tedy zdejší soud za to, že úvěrující společnost se toliko spolehla na údaje, které ohledně svých příjmů z pracovní činnosti deklaroval žalovaný, a že tyto údaje nebyly nijak verifikovány ani prověřeny.

25. Dostatečné prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) tedy dle názoru soudu nebylo předloženými listinami prokázáno, jak soud již výše naznačil. Ze standardizovaného, formulářového znění zákaznické karty, která byla dne 6. 7. 2021, tj. v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplněna, vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala i na vlastní, vnitřní mechanismy prověření úvěruschopnosti. Tvrdí-li žalobkyně, že kromě existence pracovního poměru žalovaného ověřila právní předchůdkyně žalobkyně taktéž rodinné, majetkové a jiné poměry žalovaného, pak z přiložené zákaznické karty nevyplývá, z jakých dokumentů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, neboť v kartě absentují jakékoliv údaje o tom, že by žalovaný k těmto aspektům vůbec nějaké listiny (např. nájemní smlouvu) úvěrující společnosti předkládal.

26. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin také rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, který v zákaznické kartě deklaroval své odhadované měsíční výdaje ve výši 10 000 Kč (s tím, že deklaroval, že žije v nájmu – výdaje plynoucí z tohoto titulu však nebyly žalovaným nikterak verifikovány a úvěrující subjekt se na tvrzení o celkových výdajích žalovaného ve výši 10 000 Kč, bez současného zkoumání jejich důvodu a faktické výše, bezvýhradně spolehnul). Ze zákaznické karty žalovaného tedy nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovaným deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva – ze zákaznické karty žalovaného předložení této listiny nevyplývá).

27. Soud uvádí, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

28. Soud si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – nelze se však ztotožnit s tím, že u krátkodobých a nižších úvěrů nemusí být obezřetnost úvěrujícího subjektu natolik vysoká, jako u úvěrů vyšších. Právě nižší úvěry u nebankovních poskytovatelů si velmi často berou subjekty, které mají problém s platební morálkou a vysokým zadlužením, a jejich úvěruschopnost je tak dle názoru soudu na místě prověřovat o to spíše. Soud má za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům právě toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů – je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit. Těmto povinnostem úvěrující společnost v tomto případě nedostála.

29. V tomto případě nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném tamním odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu také uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury týkající se problematiky prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a dostatečnosti těchto procesů. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

30. V této věci bylo zjištěno, že žalovaný sice deklaroval, že má příjmy z pracovní činnosti ve výši 26 262 Kč, avšak žalobkyně nedoložila, že její právní předchůdkyně skutečně disponovala platebnímu výměry žalovaného, jak je deklarováno v zákaznické kartě žalovaného. Jak již soud zmínil výše, to, že žalobkyně nemá tuto dokumentaci k dispozici, je nutno klást k její tíži a vyvodit z této skutečnosti neprokázání tvrzení o tom, že úvěrující subjekt před poskytnutím úvěru ověřil příjmy úvěrovaného. Reálné výdaje žalovaného pak nebyly prověřeny vůbec – právní předchůdkyně žalobkyně se zde bezvýhradně spolehla na tvrzení žalovaného o jeho odhadnutých výdajích a toto tvrzení žalovaného nijak neověřovala. Právě dostatečné ověření deklarovaných příjmů žalovaného a také jeho výdajů pak bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně (ohledně tvrzených výdajů žalovaného pak úvěrující společnost tvrzení žalovaného neprověřila vůbec).

31. Soud má dále za to, že lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost prakticky neprovedla, neboť žalovaného lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku (podklady k dalším eventuálním lustracím přes výzvu soudu doloženy nebyly). Úpadek dlužníka je přitom možný až za situace, kdy má dlužník větší množství závazků (po splatnosti). I z této skutečnosti lze tedy vyvodit závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení jako dostačující prezentovala žalující strana, soud pokládá za zásadně nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

32. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

35. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 30 000 Kč Žalovaný se pak zavázal k úhradě částky 56 481 Kč, z toho co do částky 30 000 Kč se jednalo o jistinu a co do částky 26 481 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby a smluvní úrok. Žalovaný uhradil toliko částku 12 302,01 Kč.

36. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Soud žalobkyni písemně vyzval, aby doložila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž žalobkyně nemá k dispozici podklady k zákaznické kartě žalovaného a dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak zkoumány výdaje žalovaného. Na základě předložených listinných důkazů tedy bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (tento postup by byl obsoletní, neboť žalobkyně dle vlastního vyjádření podaného k písemné výzvě soudu dostatkem listin k prokázání splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného nedisponuje) a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu.

37. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

38. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta částka v celkové výši 30 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 12 302,01 Kč. Co do částky 17 697,99 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

39. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

41. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 17 697,99 Kč.

42. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

43. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

44. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 88 % ročně. Vzhledem k takto smluvně nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá předmětnou úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou (jako celek) taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé inkriminované úvěrové smlouvy.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný, byť nepatrně, byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 59,71 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 40,29 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení