28 C 175/2023 - 104

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o náhradu škody takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 31 060 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 22 329 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 240 728 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10 089 do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce Mgr. [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované jednak náhrady škody ve výši 35 117 Kč a jednak náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] proti jeho osobě a dále v souvislosti s nepřiměřenou délkou tohoto řízení. Žalobce uvedl, že usnesením Policie ČR, [adresa] bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Žalobce byl Okresním soudem v [Anonymizováno] rozsudkem ze dne 30.3.2022, čj. [spisová značka] uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, který byl odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Současně bylo žalobci uloženo nahradit poškozené škodu. Na základě podaného odvolání žalobcem, Krajský soud v [právnická osoba] - [Anonymizováno] rozsudkem ze dne 21.7.2022 rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil právního zástupce, kterému na nákladech obhajoby za celkem 18 úkonů právní služby á 1 500 Kč, 18 paušálních náhrad á 300 Kč, cestovních výdajích a náhradu za promeškaný čas zaplatil částku 35 117 Kč. Žalobce dále popsal, že v důsledku trestního stíhání se značně zhoršily jeho psychické zdravotní problémy - deprese a úzkostné stavy, se kterými se v roce 2020 léčil. Trestní stíhání u žalobce způsobilo nové obrovské psychické vypětí, což se promítlo i do napětí v rodinných vztazích a toto vyústilo v rozvod manželství žalobce, ke kterému došlo rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 24.3.2022, čj. [spisová značka]. U žalobce opětovně propukla deprese a úzkostné stavy a tento byl posléze nucen vyhledat pomoc psychoterapeuta. Trestní stíhání se také promítlo do osobního života žalobce, neboť o jeho trestním stíhání věděli obyvatelé vesnice, kde žije a automaticky na žalobce hleděli jako na pachatele majetkového trestného činu, tedy jako na zloděje. Žalobce se snažil eliminovat nepříjemné pohledy lidí, narážky a různé průpovídky tak, že téměř rok nenavštěvoval žádné kulturní a společenské akce, částečně zpřetrhal i společenské vztahy, což pro něj znamenalo, že po většinu času byl zavřený ve svém obydlí. Také se trestní stíhání projevilo i v majetkové oblasti žalobce, neboť žalobce již předtím byl v úpadku a tento úpadek byl nucen řešit oddlužením a musel tak za pomoci svých rodičů vynakládat nemalé peněžní prostředky na svoji obhajobu. Naposledy žalobce žádal přiměřené zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, neboť tato podle jeho názoru nebyla odpovídající, tj. přiměřená, a to částkou 9 000 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Závěrem žalobce uvedl, že svůj nárok v celkové výši 294 117 Kč uplatnil předběžně u žalované dne 19.1.2023.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala, že u ní žalobce předběžně dne 19.1.2023 uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 294 117 Kč v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] a v souvislosti s nesprávným úředním postupem v tomto řízení, spočívající v nepřiměřené délce řízení. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí, žalobci vyslovila omluvu a vyhověla mu co do částky 31 060 Kč představující vznik škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu. Ostatní nároky žalobce odmítla, což mu sdělila stanoviskem ze dne 31.10.2023. Dále žalovaná nesporovala, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, [adresa] bylo zahájeno proti žalobci trestní stíhání pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 30.3.2022, čj. [spisová značka] uznán vinným tímto přečinem a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 12 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 80 702,04 Kč. Na základě podaného odvolání pak Krajský soud v [právnická osoba], rozsudkem ze dne 21.7.2022, čj. [spisová značka] zrušil rozsudek Okresního soudu v [Anonymizováno] a zprostil žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Řízení pravomocně skončilo dne 21.7.2022. K vynaloženým nákladům na obhajobu žalovaná uvedla, že nehradila úkon ze dne 26.4.2022 – doplnění odvolání, neboť se nejedná o samostatný úkon právní služby a rovněž nevyhověla žádosti ohledně cestovného, neboť dle doloženého velkého technického průkazu vozidla [jméno FO], se kterým byly cesty vykonány, je vlastníkem automobilu společnost [právnická osoba], nikoliv právní zástupce žalobce, přičemž nebylo doloženo, že by tento advokát byl oprávněn automobil užít ke své advokátní činnosti. K nároku na nemajetkovou újmu v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání žalovaná odcitovala ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a dospěla k závěru, že odškodnění v relutární formě není případné. Přihlédla k tomu, že žalobce se s psychickými problémy léčil již v roce 2020, přičemž na něj působilo více stresových faktorů, a to insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení a také partnerské potíže, neboť k rozvodu manželství došlo na jaře 2022 a je těžké posoudit, zda největší podíl na tomto mělo právě trestní stíhání. Trestní stíhání také trvalo přiměřenou dobu a to jeden rok a pět dnů, žalobce byl trestně stíhán pro přečin podvodu, kdy státní zástupce pro žalobce navrhoval trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Odškodnění formou omluvy je tedy podle názoru žalované dostatečné. Pokud jde o nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, dospěla žalovaná k závěru, že celková délka řízení v délce jednoho roku a pěti dnů byla přiměřená, jednalo se o věc důkazně poměrně složitou.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně dne 19.1.2023 uplatnil u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 294 117 Kč (35 000 Kč - náklady na obhajobu, 250 000 Kč - nemajetková újma za nezákonně vedené trestní stíhání a 9 000 Kč - nemajetková újma za nepřiměřenou délku řízení). Žalovaná po projednání žádosti dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání a žalobci poskytla na náhradě nákladů obhajoby částku ve výši 31 060 Kč a vyslovila omluvu za nezákonně vedené trestní stíhání. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení neshledala opodstatněným z důvodu neexistence odpovědnostního titulu. Toto pak žalobci sdělila stanoviskem ze dne 31.10.2023. Dále mezi účastníky řízení nebylo sporné, že usnesením Policie ČR, [adresa] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení byla podána žalobcem stížnost, která byla shledána usnesením státního zástupce ze dne 3.8.2021 jako nedůvodná a byla zamítnuta. Následně byla k Okresnímu soudu v [Anonymizováno] dne 2.11.2021 podána obžaloba. Rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 30.3.2022 čj. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 12 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců. Také mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 80 702,04 Kč. Na základě žalobcem podaného odvolání Krajský soud v [právnická osoba] – [Anonymizováno] rozsudkem ze dne 21.7.2022 čj. [spisová značka] zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 30.3.2022 a rozhodl o zproštění žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 21.7.2022.

4. Vzhledem k tomu, že žalobce podáním ze dne 10.11.2023 vzal svou žalobu co do částky 31 060 Kč zpět, neboť tato mu byla žalovanou uhrazena dne 2.11.2023, postupoval soud podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. rozsudku zastavil.

5. Soud provedl dokazování potvrzením o provedení transakce ([Anonymizováno]), čestným prohlášením ze dne 10.11.2023, technickým průkazem vozidla – osvědčení o registraci vozidla [jméno FO], RZ 5ST9193, lékařskou zprávou - praktický lékař [právnická osoba], dorost a dospělé ze dne 6.1.2021, ambulantní zprávou ze dne 6.7.2020 ([právnická osoba].), zprávou terapeutického centra [Anonymizováno]. ze dne 6.2.2023 a usnesením Krajského soudu v [právnická osoba] ze dne 24.6.2021, čj. [spisová značka] Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že osobní automobil [jméno FO] je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], sídlem [adresa]. Právní zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] oprávněn předmětné vozidlo užívat ke své podnikatelské činnosti ve dnech 26.8.2021 a 23.6.2022 na základě zápůjčky od společnosti [právnická osoba]. Tento automobil má spotřebu 6,3 litrů/100 km a typ paliva motorová nafta. Žalobce v souvislosti se zhoršeným zdravotním stavem vyhledal ošetření na pohotovosti [právnická osoba]. dne 6.7.2020, kdy mu byla diagnostikována středně těžká depresivní fáze a byla mu nasazena léčba Cipralexem 100 mg formou tablet. Podle lékařské zprávy praktického lékaře [právnická osoba] ze dne 6.1.2022 trpěl žalobce v květnu a červenu 2020 zhoršující se únavou, nechutí k životu, úzkostí a depresivním stavem. Při kontrole dne 6.6.2020 mu bylo doporučeno psychiatrické vyšetření. Žalobce pak docházel na psychoterapii v období února až května 2022, kdy v úvodním vyšetření popisoval obtíže, které se projevují jako následek velkého stresu a to konkrétně nechutenství, potíže se spánkem, úzkostné stavy. Jako důvody tohoto uváděl enormní zátěž s trestním řízením a partnerské potíže. Zdravotní stav žalobce se zlepšil natolik, že psychoterapie byla po čtyřech měsících ukončena. Usnesením Krajského soudu v [právnická osoba] ze dne 24.6.2021 byl zjištěn úpadek dlužníků - konkrétně žalobce a jeho manželky [jméno FO] a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení žalobce a jeho manželka [jméno FO] podali z důvodu dlužné částky blížící se 5 000 000 Kč.

6. Z výslechu žalobce vzal soud za prokázané, že tento již před trestním stíháním trpěl nespavostí, depresemi, na což užíval antidepresiva. V souvislosti s trestním stíháním tj. po jeho započetí se jeho psychický stav výrazně zhoršil, nemohl vstát z postele, nemohl vykonávat běžné věci, neměl chuť do života. Také nemohl řádně fungovat v rodině, kdy s bývalou manželkou má dvě malé nezletilé děti, o které se v době trestního stíhání staral pouze minimálně. Před započetím trestního stíhání, tj. již v době kdy měl psychické obtíže a bral na ně medikaci, se na chodu rodiny podílel běžným způsobem. Poté, co započalo jeho trestní stíhání, již z důvodu zhoršeného psychického stavu nemohl vykonávat ani jednoduché úkony spojené s péčí o domácnost. V souvislosti se špatným psychickým stavem také nemohl jíst, obával se budoucnosti, nevěděl, co jej čeká, měl obavy, že půjde do vězení. V té době vyhledal odbornou psychoterapeutickou pomoc, neboť medikaci již měl nastavenou a tuto užíval. Mezi ním a manželkou docházelo k hádkám, ať již z důvodu vedeného trestního stíhání či v souvislosti s jeho špatným psychickým stavem, nebo z důvodu finančních problémů. Finanční problémy měl žalobce již před započetím trestního stíhání; následně je řešil formou povoleného úpadku oddlužením v září 2021. Nepříznivá situace mezi ním a manželkou vyústila v rozvod manželství. K finančním problémům u něj došlo zhruba od září 2020, které vyústily v podání insolvenčního návrhu v červnu 2021, který podával se svojí manželkou. Z výpovědi žalobce nemá soud za prokázané, že ve vesnici [adresa], kde žije, se o jeho trestním stíhání vědělo a lidé (spoluobčané) na něj měli dehonestující poznámky, například v hospodě, nebo když jej potkali, mu říkali, že je zloděj a také, že někteří spoluobčané se s ním z důvodu vedeného trestního stíhání dodnes nebaví.

7. Výpověď žalobce potvrdila svědkyně [jméno FO], z jejíž výpovědi vzal soud za osvědčené, že žalobce začal být po zahájení trestního stíhání náladový, spavý, velmi často se zavíral na celý den do šatny, neboť měl panické ataky a na žádné podněty vůbec nereagoval. O trestním stíhání s ní nechtěl mluvit; před trestním stíháním takovéto chování u žalobce nepozorovala, občasně jen špatnou náladu. Svědkyně nevěděla nic o tom, že by před započetím trestního stíhání se žalobce již s psychickými obtížemi léčil. V souvislosti s tímto chováním žalobce vyhledal pomoc u obvodního lékaře, který mu předepsal léky na uklidnění a antidepresiva. Z výpovědi svědkyně měl soud dále za osvědčené, že nebyla přítomna tomu, že by byl žalobce v souvislosti s trestním stíháním podroben ze strany spoluobčanů v obci [adresa] dehonestujícímu chování či výrokům nebo, že by si na takové chování žalobce někdy stěžoval nebo se o něm zmínil. Naopak z její výpovědi nemá soud za prokázané, že by důvodem pro rozvod jejich manželství bylo pouze vedené trestní stíhání proti žalobci.

8. Na základě provedeného dokazování činí soud tento závěr o skutkovém stavu: usnesením Policie ČR ze [datum] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 30.3.2022, čj. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným uvedeným přečinem a byl mu uložen podmíněný trest se současnou povinností k náhradě škody ve výši 80 702,04 Kč. Krajský soud [právnická osoba] jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.7.2022, čj. [spisová značka] rozsudek Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 30.3.2022 zrušil a zprostil žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno dne 21.7.2022. Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil právního zástupce [tituly před jménem], který ve věci vykonal celkem 18 úkonů právní služby. U žalobce v souvislosti s trestním stíháním bylo zasaženo částečně do osobního a rodinného života a do oblasti zdraví. Žalobce se se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 294 117 Kč předběžně obrátil na žalovanou dne 19.1.2023, která po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci za vynaložené náklady na obhajobu poskytla částku ve výši 31 060 Kč a současně se žalobci za nezákonně vedené trestní stíhání omluvila, což následně žalobci sdělila stanoviskem ze dne 31.10.2023.

9. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 zákona jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. b) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely „nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

11. Nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 8 odst. 1 zákona, podle něhož má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravujícímu mimosmluvní odměnu. Ostatně tento skutkový stav a právní posouzení věci nebylo mezi účastníky sporné, když žalovaný v rámci mimosoudního projednání uhradil žalobci na nákladech řízení v souvislosti s jeho trestním stíháním částku ve výši 31 060 Kč. Jednotlivé žalobcem specifikované úkony právní služby (vyjma jednoho níže uvedeného) pak byly co do jejich provedeného základu a sazby za jeden úkon právní služby nesporné.

12. U úkonu právní služby, který byl mezi účastníky řízení v rozepři – doplnění odvolání ze dne 26.4.2022, soud uvádí, že se ztotožňuje s argumentací žalované, že pokud jde o doplnění procesního úkonu, v tomto případě odvolání, se nejedná se o samostatný úkon právní služby podle advokátního tarifu, neboť uvedeným podáním bylo pouze doplněno již dříve podané odvolání žalobce proti rozsudku soudu I. stupně. Doplňující podání rozvádělo a přidávalo další argumenty a ve svém důsledku proto představovalo nápravu neúplnosti původního podání (podaného odvolání). Za této situace proto soud vycházel z ustálené soudní praxe, podle které je sepis podání a jeho doplnění (zvláště za situace, kdy jsou tyto úkony činěny v blízké časové návaznosti v zachovalé lhůtě) třeba považovat za jeden celek, tedy jeden úkon právní služby. Jelikož odměna za sepis odvolání byla žalovanou mimosoudně žalobci poskytnuta, není tento požadavek žalobce již opodstatněn.

13. Stran náhrady za cestovné, které žalovaná mimosoudně nehradila soud sděluje, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný automobil [jméno FO] se kterým byly cesty k nařízenému úkonu dne 26.8.2021 a dne 23.6.2022 vykonány, byl právnímu zástupci žalobce společností [právnická osoba], zapůjčen. V tomto případě proto není důvodu náhradu těchto nákladů v podobě cestovného žalobci v souvislosti s jeho nezákonně vedeným trestním stíháním jakožto, nákladů účelně vynaložených na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí, nepřiznat. Soud pak vycházel ze shora uvedených úkonů, které byly realizovány právním zástupcem žalobce (tyto úkony nebyly mezi účastníky řízení sporné, když žalovaná náhradu těchto úkonů mimo cestovné žalobci hradila). U cesty konané dne 26.8.2021 na trase [adresa] a zpět, vyšel soud ze vzdálenosti 208 km, spotřebě podle velkého technického průkazu 6,3 litrů/100 km (vozidlo [jméno FO] kombi), ceně nafty (podle velkého technického průkazu) 27,20 Kč a opotřebení vozidla 4,40 Kč podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 a dospěl k částce 1 271 Kč. K této částce soud připočetl 192 Kč představující 21 % DPH (nezohledňoval již DPH u ceny nafty, neboť cena tato DPH již zahrnuje) a dospěl k celkové částce 1 463 Kč. U úkonu ze dne 23.6.2022 na trase [adresa] a zpět vyšel soud z délky cesty 100 km, spotřeby 6,3 litrů/100 km, ceny motorové nafty 47,10 Kč a náhrady za opotřebení vozidla 4,70 Kč/km podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/21, což činí částku 767 Kč. K této částce rovněž připočetl 21 % DPH (pouze u náhrady za opotřebení vozidla) a celkem činí cestovné 866 Kč, resp. za obě cesty částku 2 329 Kč.

14. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného soudního řízení, soud obecně uvádí, že u existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). V souzené věci soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním „diskomfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012, či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že „při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

15. Soud proto vyšel ze shora nastíněných kritérií Nejvyššího soudu a uzavřel, že žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody až na 5 let nepodmíněně, tedy trest středního charakteru. Nicméně, žalobce byl osobou bezúhonnou a nebylo proto reálné, že by mu byl uložen trest odnětí svobody v nepodmíněné formě, což se ostatně projevilo v odsuzujícím rozhodnutí, tedy rozsudku soudu I. stupně, který byl odvolacím soudem následně zrušen, když byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Také trestný čin, pro který byl žalobce trestně stíhán, obecně ve společnosti nepůsobí přílišné společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví nebo týkajících se nezletilých dětí. Touto popsanou skutečností je proto míra intenzity nemajetkové újmy u žalobce do určité míry snížena. Rovněž délka trestního řízení nebyla nepřiměřená, když trvala jeden rok, tudíž žalobce nebyl negativům vedeného trestního stíhání vystaven po nikterak výraznou dobu.

16. Naposledy se soud zabýval vlivem nezákonně vedeného trestního stíhání do osobního života žalobce. Na základě provedeného dokazování soud zaznamenal částečný zásah do oblasti zdraví a rodinného života. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v důsledku trestního stíhání trpěl neklidem, obavou, úzkostí a nesoustředěností, hodně spal a málo jedl a také v případě, že se dostavila výrazná ataka úzkosti, zavíral se do skříně, kde trávil i celý den, jak ostatně potvrdila svědkyně [jméno FO], která v té době byla manželkou žalobce a žila s ním ve společné domácnosti. Také bylo jak výslechem žalobce, tak výslechem této svědkyně prokázáno, že v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k zásahu do rodinného života žalobce, neboť tento v uvedeném období právě s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav, který se zhoršoval, nebyl sto v rámci rodinny standardně a běžně fungovat, tj. rozdělit se se svojí manželkou o povinnosti v domácnosti a v péči o jejich nezletilé děti, ač tomu před trestním stíháním běžně bylo a naopak byl v uvedenou dobu trestního stíhání v podstatě „nepoužitelný“. Celá tato situace vedla k tomu, že mezi manžely docházelo k hádkám a posléze došlo k rozvratu manželství a rozvodu. V tomto směru však soud zcela neuvěřil svědkyni [jméno FO], když uvedla, že jedinou příčinou rozvratu manželství bylo právě vedené trestní stíhání, neboť sám žalobce sdělil, že důvodem častých hádek a neshod mezi manžely byla i jejich špatná finanční situace, která předcházela vedenému trestnímu stíhání. O skutečnosti, že finanční situace se zcela jistě podílela na rozvratu manželského života žalobce a svědkyně [jméno FO] vypovídá i fakt, že před započetím trestního stíhání tito podali insolvenční návrh, který byl soudem shledán jako opodstatněný, neboť bylo rozhodnuto o jejich úpadku a o řešení úpadku formou oddlužení. Tento návrh byl podán pro pohledávky ostatních věřitelů ve výši kolem 5 000 000 Kč. Soud je proto přesvědčen, že také tento fakt, tedy vysoká finanční částka, kterou žalobce a jeho manželka svým věřitelům dlužili, se zcela jistě podílel jednak na psychickém stavu žalobce a rovněž i na vzájemném vztahu obou manželů, což ostatně i sám žalobce potvrdil. Na druhou stranu však nelze uzavřít, jak činí žalovaná, že by uvedené trestní stíhání nemělo na rodinný život, či na zdraví žalobce žádný vliv. Jak soud nastínil výše, žalobce se s psychiatrickým onemocněním (vzniklým v důsledku velkého zadlužení) léčil ještě předtím, než trestní stíhání započalo, avšak poté, co žalobce začal být trestně stíhán, se jeho psychické problémy výrazným způsobem zhoršily a žalobce nebyl schopen v běžném životě rodiny fungovat, hodně spal, nejedl, měl panické ataky a úzkosti a musel znovu v souvislosti se zhoršením psychického stavu vyhledat odbornou pomoc. Obdobně je soud přesvědčen, na podkladě výpovědi žalobce a svědkyně [jméno FO], že i tento zhoršený nepříznivý zdravotní stav se negativně podílel na kvalitě manželského soužití.

17. Naopak v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by vlivem trestního stíhání došlo k narušení jeho sociálního života, když sice žalobce ve své účastnické výpovědi zmínil, že obyvatelé z vesnice, kde žije, o trestním stíhání věděli a měli na něj dehonestující a negativní narážky, avšak tato tvrzená skutečnost nebyla jinak prokázána, když naopak svědkyně [jméno FO] vypověděla, že žádné dehonestaci žalobce přítomna nebyla, nevěděla o ní a žalobce se o uvedených atacích nikterak nezmínil. Jiným způsobem žalobce toto své tvrzení, resp. předmětný zásah do sociálního života neprokazoval.

18. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si proto soud opatří odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Žalobce v tomto směru soudu nenabídl žádné případy ke komparaci, tudíž soud použil pro srovnání rozsudek zdejšího soudu ze dne 25.9.2020, čj. [spisová značka] 113, kterým byla poškozenému na nemajetkové újmě z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání přiznána částka 55 000 Kč. V tomto případě byl poškozený stíhán pro stejný trestný čin jako žalobce a hrozila mu stejná trestní sazba. Délka tohoto trestního stíhání byla čtyři roky a uvedeným trestním stíháním došlo k zásahu do rodinného a pracovního života tohoto poškozeného a také do oblasti zdraví (poškozený podnikal, o jeho trestním stíhání věděli jak zaměstnanci, tak zákazníci, s manželkou docházelo k hádkám, zhoršilo se mu onemocnění – zvýšený krevní tlak). Dále soud použil ke komparaci věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kdy poškozenému na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 21.11.2018, čj. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2019, č.j. [spisová značka] se dostalo na nemajetkové újmě odškodnění ve výši 19 356 Kč. Tomuto poškozenému hrozila trestní sazba pět let za podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3. tr. zák. Délka trestního řízení činila necelých 10 měsíců a u tohoto poškozeného došlo k zásahu do oblasti zdraví, rodiny a sociální oblasti (přestal o sebe dbát, rozhádal se se svoji rodinou, italská komunita jej v podstatě vyloučila ze svého středu). Naposledy soud zvolil komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V tomto případě bylo poškozené z důvodu nezákonně vedeného trestního stíhání poskytnuto odškodnění ve výši 10 000 Kč podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2018, čj. [spisová značka]. Tato poškozená byla stíhána pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zák., za což jí hrozil trest odnětí svobody až na pět let. Délka trestního stíhání této poškozené byla dva a půl měsíce. I v tomto případě došlo k zásahu do rodinného života poškozené (došlo k rozpadu partnerského vztahu) a k zásahu do jejího pracovního života (opustila zaměstnání, kde dosud pracovala, nestihla se připravit na závěrečné zkoušky, tudíž se její přijetí na navazující magisterské studium prodloužilo o rok).

19. Z uvedeného je zřejmé, že odškodnění v obdobných případech se pohybuje od částky 10 000 Kč do 55 000 Kč, tudíž žalobci by se odškodnění mělo dostat v nastíněném rozmezí. Pokud jde o zmíněné komparované případy, soud nabyl dojmu, že v případě [spisová značka] došlo v podstatě ke shodným zásahům do osobního života žalobce a této poškozené, nicméně v případě žalobce přeci jenom délka trestního stíhání byla delší. Tudíž je soud závěru, že žalobci by se mělo odškodnění dostat vyšší částkou než částkou 10 000 Kč. Naopak v případě [spisová značka] došlo k výraznějším zásahům jak do rodinného života, tak do oblasti zdraví, kdy v případě žalobce došlo jen k částečným zásahům do těchto oblastí vlivem nezákonně vedeného trestního stíhání a také v těchto popsaných případech došlo na rozdíl od žalobce ještě k zásahu do pracovního života poškozeného. Nad to v případě poškozeného ve věci [spisová značka] trvalo trestní řízení nepoměrně delší dobu než v případě žalobce, proto by odškodnění pro žalobce mělo představovat částku nižší, než byla částka na odškodnění přiznána tomuto poškozenému. Soud proto shledal, že žalobci pro srovnatelné zásahy do osobního života, délku trestního stíhání a rovněž hrozící sazbu náleží přiměřené odškodnění ve výši 20 000 Kč, které se ostatně ve stejné výši dostalo poškozenému ve věci [spisová značka].

20. Naposledy se pak soud zabýval nárokem na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky podkladového řízení. V této souvislosti soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 uvádí, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

21. Soud posuzoval celkovou délku podkladového řízení, tj. od doby, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 16.7.2021 do 21.7.2022, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že řízení trvalo jeden rok. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 zákona přihlíží, pak sděluje, že orgány činné v trestním řízení, tj. orgány státu se na délce řízení žádným způsobem nepodílely. Tyto postupovaly v přiměřených procesních lhůtách bez delších prodlev a průtahů a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé („kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení“). U počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, soud konstatuje, že jedenkrát ve věci samé rozhodoval soud I. stupně a jedenkrát odvolací soud. V této souvislosti snad jen doplňuje, že Nejvyšší soud již ve stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria v zásadě přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017 nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14.3.2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022) („kritérium počtu stupňů soudní soustavy“). Na délce řízení se žalobce žádným způsobem nepodílel („kritérium chování poškozeného“) a podkladové řízení pro něj mělo zvýšený význam v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a vyšších soudů, neboť se jednalo o řízení trestní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), kdy tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010) („kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného“).

22. Na podkladě uvedeného soud musí konstatovat, že předmětná délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená, přičemž i Nejvyšší soud ve stanovisku sdělil, že každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat (tudíž se i za první dva roky trvání řízení, pokud je přistoupeno k odškodnění v relutární formě vychází z částky v poloviční výši za rok trvání řízení). Soud proto uzavírá, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť délka podkladového řízení byla přiměřená.

23. Závěrem soud shrnuje, že žalobci přiznal na důvodném nároku částku ve výši 22 329 Kč výrokem II. tohoto rozsudku, představující jednak nárok na náhradu škody ve výši 2 329 Kč, představující vynaložené náklady na obhajobu v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním a dále představující částku 20 000 Kč jakožto náhradu nemajetkové újmy, která žalobci rovněž v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 294 117 Kč (náhradu škody - obhajné 35 117, přiměřené zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání 250 000 Kč a přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení 9 000 Kč). Předmětem řízení tak byly tři nároky - u nároku na náhradu škody byl žalobce převážně úspěšný, u nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci a u nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení byl žalobce neúspěšný. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 35 117 + u nemajetkové újmy 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobce byl úspěšný v rozsahu 33 389 Kč (majetková škoda) a 50 000 Kč (nemajetková újma). V částce 50 000 Kč byl žalobce naopak neúspěšný (majetková škoda). Žalobce proto byl v řízení převážně úspěšný, přičemž žalovaný by mu měl nahradit 23% jeho účelně vynaložených nákladů řízení /(50 000 + 33 389 ) – 51 728) : 135 117 x 100/ - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 6 951 Kč (3 úkony právní služby po 6 540 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 135 117 Kč) – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby ze dne 10.11.2023 a 2 úkony právní služby po 5 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 104 057 Kč) – 2x účast u jednání), z náhrady hotových výdajů ve výši 345 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 vyhlášky (5 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a 2x účast na jednání), zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 380 Kč, z náhrady za promeškaný čas ve výši 368 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (16 započatých půlhodin á 100 Kč v souvislosti s cestou k jednání konaném dne 15.1.2024 a dne 12.2.2024 na trase [adresa] a zpět), z cestovného ve výši 1 045 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. (na trase 2x [adresa] a zpět v souvislosti s jednáním konaným dne 15.1.2024 a 12.2.2024 tj. 560 km, spotřebě 6,5 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 38,70 Kč/ l a sazbě za použití motorového vozidla 5,6 Kč/km).

25. Jako nedůvodné shledal soud následující žalobcem nárokované úkony právní služby: - uplatnění nároku na náhradu škody – v tomto případě jde o zákonný předpoklad stanovený v § 14 odst. 1, 3 zákona pro podání žaloby a poškozený tak podle § 31 odst. 4 zákona nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u příslušného úřadu (srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1191/2011 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3120/11). - porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 14.1.2024 a dne 12.2.2024, tj. vždy před konáním ústního jednání –tyto úkony právní služby soud neshledal jako účelné, neboť se nejednalo o věc skutkově či právně složitou, soud nevyzýval žalobce k doplnění rozhodných skutečností na základě čehož by bylo např. nutné konat poradu, naopak se jednalo o standardní řízení z hlediska požadavku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, pro které je podle přesvědčení soudu dostatečná porada při převzetí věci za účelem přípravy věci a podání žaloby, kdy tento úkon právní služby byl žalobci nahrazen. - náhrada za promeškaný čas v souvislosti s pozdním zahájením ústního jednání dne 15.1.2024 – ani tento požadavek soud nehodnotil jako důvodný, neboť sice z protokolu o jednání vyplývá, že jednání bylo zahájeno v 10.31 hod., ačkoli bylo nařízeno od 10.00 hod., nicméně před započetím vlastního jednání (a tím označená doba „čistého času jednání“), soud ještě ověřoval účast a totožnost účastníků řízení a jejich zástupců, což současně protokoloval, přičemž tento postup určitý čas zabere, tudíž jednání jako takové, tj. včetně ověření účasti přítomných osob, začalo zcela jistě dříve než v 10.31 hod. Požadavek žalobce na náhradu za ztrátu času podle § 14 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. proto není opodstatněný, neboť zpoždění reálně nedosáhlo doby více než 30 minut.

Poučení