28 C 177/2023 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] o 24 780,80 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 780,80 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto náhrady škody, která jí vznikla v souvislosti nezákonným rozhodnutím v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uvedla; +, že na základě usnesení Okresního soudu [Anonymizováno] ze dne 26.3.2012, čj. [spisová značka] byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] ve prospěch právního předchůdce žalobkyně, společnosti [právnická osoba]. jako oprávněného, proti [jméno FO] jako povinné. K vedení exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], který vedl exekuci pod sp. zn. [spisová značka]. Samotné exekuční řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 8.3.2012 a na základě usnesení ze dne 24.1.2016, čj. [spisová značka] vstoupila žalobkyně do řízení jako nový oprávněný na místo svého právního předchůdce. Usnesením Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 26.6.2020, čj. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 29.7.2020 byla předmětná exekuce z úřední povinnosti v plném rozsahu zastavena, neboť rozhodčí nález jako podkladový exekuční titul byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, jak určil exekuční soud. Výrokem IV. tohoto usnesení byla žalobkyně zavázána k úhradě nákladů exekuce ve výši 24 780,80 Kč s odůvodněním, že oprávněný zavinil zastavení exekuce, když jemu (právnímu předchůdci) muselo být již v okamžiku zahájení exekuce zřejmé, že vykonávaný rozhodčí nález nemůže, co by exekuční titul, obstát. Částku ve výši 24 780,80 Kč proto žalobkyně soudnímu exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO] dne 3.8.2020 uhradila. Žalobkyně má tak za to, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu totiž dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2019, sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na pozdější pravomocné zastavení exekuce pro formální i materiální nevykonatelnost exekučního titulu je zřejmé, že exekuční soud nesprávně právně posoudil exekuční návrh, který vedl k zahájení předmětného exekučního řízení. Soud neměl nikdy exekučnímu návrhu vyhovět, když exekuční titul byl nezpůsobilý, a tedy nevykonatelný a to již od samého počátku, tedy i v okamžiku vydání usnesení o nařízení exekuce. Pokud tomuto návrhu Okresní soud v [Anonymizováno] svým usnesením ze dne 26.3.2012 vyhověl, vydal tak rozhodnutí nezákonné, za které odpovídá žalovaná. Nebýt totiž původně nezákonného rozhodnutí ze strany orgánu státu nařizujícího exekuci, nebylo by vedeno exekuční řízení, které bylo třeba zastavit, tudíž by žalobkyni ani žádná škoda tím, že došlo k zavázání žalobkyně coby oprávněnou k uhrazení nákladů exekuce, nevznikla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně dne 14.7.2023 uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 24 780,80 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná po projednání uvedené žádosti dospěla k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 19.7.2023. Žalovaná dále nesporovala průběh řízení vedeného u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] potažmo soudním exekutorem [tituly před jménem] pod sp. zn. [spisová značka], jak jej ve své žalobě vylíčila žalobkyně. K věci samé žalovaná uvedla, že byť soudní judikatura dovodila, že na usnesení o nařízení exekuce, v níž exekučním titulem byl rozhodčí nález vydaný na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky je třeba hledět jako na nezákonné rozhodnutí, neboť došlo k nařízení exekuce na základě nevykonatelného rozhodnutí a vedení takové exekuce je nepřípustné, nemohla žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku na náhradu škody vyhovět, neboť žalobkyně nepodala proti usnesení o zastavení exekuce, jímž jí byla mimo jiné uložena povinnost platit náklady exekuce ve výši 24 780,80 Kč, odvolání, čímž ve smyslu § 8 odst. 3 zákona nevyužila všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Žalovaná dále doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně iniciovala zahájení exekuce na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 21.10.2021, tj. již po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. [spisová značka], jímž došlo k sjednocení judikatury, týkající se nepřípustnosti nařízení exekuce, v níž exekučním titulem byl rozhodčí nález vydaný na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky. Ústavní soud se pak ve svém nálezu ze dne 27.6.2017, sp. zn. I. ÚS 1274/2016 vyjádřil k tomu, že povinnost znát aktuální judikaturu vztahující se k neplatnosti rozhodčích doložek by měl znát nejenom exekuční soud, ale i oprávněný. Mimo jiné tuto skutečnost zmínil i Okresní soud v [Anonymizováno] v odůvodnění svého usnesení o zastavení exekuce. Žalovaná v této souvislosti ještě odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2014, sp. zn. [spisová značka], podle kterého nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu (počátku materiálně a formálně nevykonatelného) nařízení exekuce navrhl.

3. Žalobkyně v replice uvedla, že to byl exekuční soud, kdo exekuci na základě nevykonatelného titulu nařídil, tedy případná odpovědnost za správnost exekučních titulů připadá státu a tuto odpovědnost nelze přenášet na třetí osoby. Exekuce sice byla zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost neobstálo a bylo zrušeno. Za tohoto stavu by proto měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí. Soud tedy v případě, že mu po 11.1.2011 byl předložen návrh na zahájení exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má, resp. měl jednoznačnou povinnost tento návrh zamítnout v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Soudy mají povinnost znát vývoj aktuální judikatury a tomuto vývoji jsou rovněž povinny přizpůsobit svou rozhodovací činnost. Pokud se od takové judikatury rozhodnou odchýlit, jsou povinny toto své odchýlení náležitě odůvodnit. In eventum, žalobkyně uvedla, že pokud by nebylo možné o rozhodnutí Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 26.3.2012 tvrdit, že je nezákonné, resp. že v jeho důsledku žalobkyni vznikla škoda, pak žalobkyně tvrdí, že škoda žalobkyni vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v [Anonymizováno] spočívající v tom, že tento sám ze své iniciativy okamžitě nepřistoupil k zastavení exekuce pro formální i materiální nevykonatelnost exekučního titulu. Pokud tedy soud věděl, že má předmětnou exekuci zastavit, přičemž místo toho prodléval v nečinnosti a tím nesprávně úředně postupoval, pak nejméně způsobil škodu nesprávným úředním postupem v rozsahu odměny exekutora přesahující jeho minimální nárok, který vznikl dne 11.5.2021, resp. ode dne vydání usnesení o nařízení exekuce. Jestliže by tedy exekuci včas zastavil, soudní exekutor by exekuci neprováděl, na pohledávku společnosti za povinným by ničeho nevymohl a z takto vymoženého plnění by mu nevznikl nárok na odměnu. V tomto případě soudní exekutor po 11.5.2011 vymohl na pohledávku oprávněného v exekuci částku 113 200 Kč. Odměna, na jejíž úhradu tak vzniklo soudnímu exekutorovi právo podle § 6 tarifu ve výši 15 % z této částky po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru v souladu s § 27 tarifu, činí 16 980 Kč a s daní z přidané hodnoty, jíž je soudní exekutor plátcem ve výši 3 565,80 Kč činí celková odměna 20 548,80 Kč. Exekutorovi tak náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč podle § 13 tarifu a s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 735 Kč je to celkem částka 4 235 Kč. Po odečtení minimální odměny ve výši 3 630 Kč a minimálních nákladů exekuce činí odměna exekutora, na níž vznikl nárok po 11.5.2011 v důsledku provádění exekuce částku 16 915,80 Kč.

4. Ve své duplice ze dne 29.8.2023 žalobkyně ještě uvedla, že ohledně § 8 odst. 3 zákona o nutnosti podání opravného prostředku, je závěru, že osoba žádající náhradu škody je povinna opravný prostředek podat, nikoliv vždy, kdy je takový opravný prostředek přípustný, ale jen tehdy, je-li objektivně způsobilý přivodit změnu či zrušení rozhodnutí, které vedlo ke vzniku škody. V tomto konkrétním případě by ale opravný prostředek byl neefektivní a jednalo by se tak jen o mrhání času a prostředků žalobkyně, jež by vyústilo v to, že výše požadované náhrady škody by byla řádově vyšší.

5. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaná souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř.

6. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 14.7.2023 nárok na náhradu škody ve výši 24 780,80 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka].

7. Také nebyly mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti sporu, tedy: usnesením Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 26.3.2012, čj. [spisová značka] byla nařízena exekuce ve prospěch společnosti [právnická osoba]. (právní předchůdkyně žalobkyně) proti povinné [jméno FO] na základě rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 21.10.2011, [Anonymizováno]. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], který exekuci prováděl pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením Okresního soudu v [Anonymizováno] dne 26.6.2020, čj. [spisová značka] byla exekuce zastavena (výrok I.) a byly zrušeny všechny příkazy k úhradě nákladů exekuce (výrok II.) a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 24 780,80 Kč (výrok IV.). Proti tomuto usnesení o zastavení exekuce nebylo podáno odvolání a toto nabylo právní moci dne 29.7.2020. V uvedeném usnesení se mimo jiné, a to konkrétně v odstavci 15 odůvodnění uvádí následující: „o nákladech řízení a nákladech exekuce bylo rozhodováno za použití § 89 ex. ř. a. § 271 o.s.ř. Rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je den 11.5.2011, tedy okamžik vydání usnesení sp. zn. [spisová značka], v němž byl vysloven názor, že neurčité rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou neplatné, proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Pro rozhodnutí soudu není podstatné, kdy bylo toto rozhodnutí vyhlášeno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28.4.2020). Vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 8.3.2012 (§ 35 odst. 2 ex. ř.), událo se tak po rozhodném okamžiku a předchůdkyně oprávněné ([právnická osoba].) při zahájení exekuce nepostupovala s náležitou péčí a opatrností, neboť jí muselo být zřejmé, že od 11.5.2011 vykonávaný rozhodčí nález nemůže coby exekuční titul obstát, ale přesto se s exekučním návrhem obrátila na exekutora. I rozhodčí řízení bylo zahájeno po rozhodném okamžiku (23.8.2011).“ Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti věci byly mezi účastníky řízení nesporné, vzal je soud za svá skutková zjištění podle ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. a závěr o skutkové stav věci tak koresponduje s nespornými tvrzeními účastníků.

8. Podle ust. § 1 č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 8 odst. 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení posoudil soud věc po právní stránce následovně: soud připomíná, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je naplnění tří podmínek: 1. existence nesprávného úředního postupu/nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Ustanovení § 8 odst. 1 a ustanovení § 13 odst. 1 zákona rozeznává dva odpovědnostní tituly, jednak je jím nezákonné rozhodnutí a jednak nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady úkonu při úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Samy o sobě však odpovědnostní titul představovat nemohou. V této souvislosti proto soud uvádí, že pokud žalobkyně rozšířila svá žalobní tvrzení podáním ze dne 14.7.2023 na eventualitu, že případně žádá o náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v [Anonymizováno] spočívající v tom, že tento z úřední povinnosti mnohem dříve nezastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 26.3.2012 a pokud by tak učinil, nebylo by možné uložit žalobkyni povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 16 915,80 Kč, soud uvádí, že i tento žalobcem (eventuálně) nastíněný postup lze posuzovat jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem, neboť žalobkyní tvrzený „nesprávný úřední postup soudu“ se promítl právě do vydání usnesení Okresního sodu v [Anonymizováno] ze dne 26.3.2012, kterým byla nařízena exekuce, jež byla následně tímto soudem zastavena. Tedy jinak řečeno, úkony exekučního soudu se promítly právě do vydaného rozhodnutí. Nárok žalobkyně lze tedy posuzovat jen z hlediska existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona.

10. V daném případě pak platí a ostatně tento skutkový stav nebyl mezi účastníky řízení sporný, že usnesení o nařízení exekuce ze dne 26.3.2012 bylo zrušeno právě usnesením téhož soudu ze dne 26.6.2020, kterým byla předmětná exekuce zastavena a ostatně jak dovodila soudní judikatura, je třeba na takovéto usnesení o nařízení exekuce, v níž exekučním titulem byl rozhodčí nález vydaný na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky hledět jako na nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona, neboť došlo k nařízení exekuce podle nevykonatelného rozhodnutí a vedení takové exekuce proto není přípustné. Soud však souhlasí s argumentací žalované, že žalobkyně v tomto konkrétním případě nevyužila všech dostupných opravných prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, jak předpokládá § 8 odst. 3 zákona, jakožto splnění další podmínky pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Podmínka stanovená v § 8 odst. 3 zákona vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící újmu, ale neučil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků proti rozhodnutím, která účastník (poškozený) vnímá jako škodlivá, lze jednak předpokládat, neboť se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). V tomto ustanovení zmíněné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze od podmínky vyjádřené v § 8 odst. 3 zákona upustit, spočívají v tom, že by uplatnění prostředku nápravy poškozeným bylo na první pohled zbytečné, tj. šlo by sice o prostředek nápravy právem předvídaný, ale fakticky neúčinný, však podle názoru soudu na případ žalobkyně nedopadají. Soud se shoduje s žalovanou, že žalobkyně nevyužila řádného opravného prostředku proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 26.6.2020, na základě kterého byla zavázána k úhradě nákladů exekuce ve výši 24 780,80 Kč, čímž se nesnažila předejít pro ni nepříznivému výsledku plynoucímu z tohoto usnesení, jinak řečeno vzniku škody. Soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že s ohledem na skutečnost, že se jednalo o exekuci týkající se neplatných rozhodčích doložek, byla by tato procesní aktivita žalobkyně nadbytečná, neboť v uvedeném rozhodnutí, týkající se konkrétně odůvodnění výroku IV. o nákladech exekuce bylo exekučním soudem argumentováno, z jakých důvodů uznal žalobkyni, jakožto oprávněnou k náhradě nákladů řízení, a to z hlediska procesního zavinění. Soud je proto závěru, že žalobkyně mohla svým odvoláním (vyjevenými individuálními argumenty, proč v daném případě jí nenáleží povinnost hradit náklady exekuce) zvrátit tento výrok soudu I. stupně, když odvolací soud by se musel důvodností dané argumentaci soudu I. stupně zabývat a nelze explicitně předjímat, jak činí žalobkyně, že by se jednalo o opravný prostředek zjevně bezúspěšný. Soud je proto názoru, že jelikož žalobkyně nevyužila v souladu s § 8 odst. 1 zákona procesního prostředku, v tomto případě řádného opravného prostředku, kterého jí procesní předpisy k ochraně jejího práva poskytovaly, nemůže být její nárok na náhradu škody ve vztahu k žalované důvodný. Toto však soud uvádí pouze nad rámec rozhodného odůvodnění ve věci (viz níže).

11. Soud se ztotožňuje s argumentací žalované nálezem Ústavního soudu ze dne 27.6.2017, sp. zn. I. ÚS 1274/2016 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 4.6.2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ze kterých se podává: „došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl. Jinými slovy to pro danou věc znamená, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.8.2015 sp. zn. 25 Cdo 167/2014 určil dva okamžiky, které lze označit za významné pro sjednocení praxe. Konkrétně šlo o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, z něhož vyplývá sjednocení praxe k neplatnosti rozhodčí doložky, a o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, z něhož vyplývají dopady na exekuční řízení. Rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je pak okamžik vydání usnesení ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a pozdější usnesení ze dne 10.7.2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 pouze rozvádí dopady dřívějších závěrů na exekuční řízení. Při posouzení uvedené věci to znamená, že pokud právní předchůdce žalobkyně podal dne 8.3.2012, tedy po datu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, kterým byl sjednocen přístup k neplatnosti rozhodčích doložek, návrh na nařízení exekuce, musel si být vědom neexistence exekučního titulu. V popsaném případě se podle názoru soudu nejednalo o situaci, kterou by žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně jako oprávněný nemohl bez svého (procesního) zavinění předvídat nebo ovlivnit, i kdyby zachoval potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce či při jejím provádění. K zastavení exekuce v popsaném případě došlo z důvodu, že exekuční titul těmito vlastnostmi nikdy nedisponoval, neboť byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl příslušnou pravomoc. V této souvislosti lze jednoznačně zavinění (prvotní) na zastavení exekuce dávat k tíži žalobkyně, resp. právnímu předchůdci žalobkyně, neboť v době, kdy věděl o tom, že se jedná o materiálně i formálně nevykonatelný titul, přesto přistoupil k vymáhání pohledávky získané na základě rozhodnutí orgánu bez příslušné pravomoci k tomu, aby o věci vůbec mohl rozhodnout. Tedy jinak řečeno, pakliže by žalobkyně (právní předchůdkyně žalobkyně) nepodala návrh na nařízení exekuce, o kterém musela, resp. měla vědět, že nemá naději na úspěch, zavinila si tak vznik jí žalované škody sama, neboť pakliže by takovýto návrh nepodala, logicky by ani ze strany soudu nebyla nařízena exekuce, jejíž nesprávné nařízení nyní napadá.

12. Pro úplnost soud také uvádí, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně vystupuje ve větším množství sporů, kdy zpravidla po žalované nárokuje náhradu škody, která jí měla vzniknout v různých exekučních řízeních, a to z pohledávek, které zřejmě výhodně skupuje. S takovouto činností je samozřejmě spojena i vyšší míra rizika, že odkoupí pohledávky, které jsou již de facto nevymožitelné. To co soud uvedl výše, samozřejmě platí i pro žalobkyni, neboť pokud odkoupila od právního předchůdce uvedenou pohledávku a na základě usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 24.1.2016 vstoupila do řízení jakožto nový oprávněný, musela v té době samozřejmě vědět „o problematice rozhodčích doložek“. Pokud se tedy sama o své vůli rozhodla odkoupit takto problematickou pohledávku, která podle samotného tvrzení žalobkyně, neměla úspěch na své vymožení, způsobila si tak škodu v podobě vynaložených nákladů exekuce ve své majetkové sféře sama, tedy nelze hovořit ani o naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vzniku škody. Na základě všech těchto popsaných důvodů proto soud žalobu zamítl výrokem I. rozsudku jako neopodstatněnou.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníků, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a) a ustanovení § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu (jeden úkon po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).

Poučení