28 C 177/2024 - 40

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 131 074,64 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku 74 280 Kč s úrokem z prodlení z částky 74 280 Kč za období od 18. 5. 2024 do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně.

II. Co do nároku na zaplacení částky 41 738 Kč s úrokem z prodlení z částky 117 018 Kč v zákonné výši 14,75 % ročně za období od 24. 1. 2024 do 29. 1. 2024 ve výši 283,74 Kč, s úrokem z prodlení z částky 116 018 Kč v zákonné výši 14,75 % ročně za období od 30. 1. 2024 do zaplacení, nároku na zaplacení částky 15 056,64 Kč a nároku na zaplacení úroku ve výši 69,09 % ročně z částky 98 166,33 Kč za období od 24. 1. 2024 do 16. 2. 2024 ve výši 4 339,68 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 98 166,33 Kč za období od 17. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 1. 2024 dosáhne částky 355 852 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladu řízení částku 4 672,37 Kč, a to ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 6. 2024 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 131 074,64 Kč s příslušenstvím představující nesplacený úvěr poskytnutý žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023.

2. Žalobkyně uvedla, že na základě této smlouvy, po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalovanému poskytla částku ve výši 100 000 Kč, kterou mu vyplatila na jeho účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 6 178 Kč spolu s úrokem ve výši 69,09 % p.a., počínaje měsícem červenec 2023. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, čímž žalobkyni vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč) za každou splátku po splatnosti delší 30 dnů (splátky č. [hodnota] a 6) a dále na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 000 Kč (5 x 200 Kč) za každou splátku po splatnosti delší 15 dnů (splátky č. [hodnota] až 6). V důsledku prodlení žalovaného se splácením došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění celého úvěru ke dni 22. 1. 2024, čímž vznikla nová jistina úvěru ve výši 115 020,97 Kč sestávající z nesplaceného úvěru (98 166,33 Kč) a veškerých dosud nesplacených úroků za poskytnutý úvěr přirostlých ke dni zesplatnění úvěru (16 854,64 Kč). Žalovaný byl povinen takto zesplatněný úvěr uhradit v den zesplatnění, jinak žalobkyni vznikl dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Žalobkyně po žalovaném touto žalobou požaduje úhradu částky 114 020,97 Kč s příslušenstvím (nová jistina, přičemž k datu zesplatnění úvěru činila nová jistina částku 115 020,97 Kč a odpovídala zbývající dlužné jistině úvěru ve výši 98 166,33 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 16 854,64 Kč), částku 998 Kč s příslušenstvím (smluvní pokuta), částku 1 000 Kč s příslušenstvím (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), úhradu částky ve výši 15 056,64 Kč (přičemž žalobkyně po žalovaném požaduje úhradu této částky jakožto smluvní pokuty za období od 24. 1. 2024 do data vyhotovení žaloby) a úrok ve výši 69,09 % p.a. z částky 98 166,33 Kč za období od 24. 1. 2024 do zaplacení. Žalovaný do podání žaloby dluh nesplatil ani na základě výzvy žalobkyně.

3. Žalovaný se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a zůstal ve věci zcela nečinný.

4. Po provedeném listinném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

5. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů v České republice (zjištěno z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

6. Žalovaný za pomoci desetimístného kódu [Anonymizováno] dne 20. 6. 2023 podepsal návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Výše úvěru byla sjednána na částku 100 000 Kč; celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, pak činila 296 544 Kč. Doba splácení byla sjednána na 48 měsíců, měsíční splátky činily 6 178 Kč včetně pojištění, úroková sazba činila 69,09 % p.a., RPSN činila 95,76 %. Pro případ prodlení s úhradou splátky delším 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta v částce 499 Kč (čl. 6.1 smlouvy). Pro případ prodlení se splácením delším než 15 dnů byla žalobkyně oprávněna účtovat náklady vzniklé v souvislosti s prodlením částkou 200 Kč (čl. 6.2 smlouvy). V případě prodlení se splácením delším než 65 dnů (čl. 6.3 smlouvy) byla žalobkyně oprávněna poskytnutý úvěr zesplatnit s tím, že již splatné úroky přirůstají k jistině. Zesplatněním také dochází k zániku pojištění. Jestliže nedojde ke dni zesplatnění k úhradě nové jistiny (jistina + úroky), vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty odpovídající sazbě 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. V bodě 1.1 části B) smlouvy o úvěru je uvedeno, že poskytovatel (žalobkyně) před uzavřením smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti klienta (žalovaného). Žalovaný pomocí kódu podepsal mj. formulář označený jako Prohlášení klienta – Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru. Žalovaný v něm stvrdil, že se seznámil s veškerými informacemi o spotřebitelském úvěru přístupnými na internetových stránkách žalobkyně, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí straně či státu, že vůči němu není vydán exekuční titul na peněžité plnění, že proti němu není vedeno exekuční řízení a že proti jeho osobě není podán insolvenční návrh, ani že žalovanému nebyl v posledních třech letech insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Žalovaný také potvrdil, že se nenachází v úpadku, ani mu úpadek nehrozí (zjištěno z prohlášení klienta, informací pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023, předsmluvního formuláře vztahujícího se ke smlouvě o úvěru č. [hodnota], datace 20. 6. 2023, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru – smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023).

7. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že úvěr č. [hodnota] byl žalovanému vyplacen dne 20. 6. 2023. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 6. 2023 a dodejky ze dne 26. 6. 2023 soud zjistil, že dne 21. 6. 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že doručením tohoto oznámení jeho osobě došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], a to ve znění Dodatku č. 1 k této smlouvě o úvěru. Rozsah jednotlivých splátek úvěru byl stanoven splátkovým kalendářem. První splátka úvěru ve výši 6 178 Kč byla splatná dne 18. 7. 2023, poslední, 48. splátka ve výši 6 178 Kč byla splatná dne 18. 6. 2027 (zjištěno ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 6. 2023).

8. Žalobkyně totožnost žalovaného ověřila na základě jím poskytnuté kopie občanského průkazu a povolení k trvalému pobytu na území České republiky (zjištěno z kopie průkazu žalovaného: povolení k trvalému pobytu č. průkazu [Anonymizováno]). Žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný má čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 29 000 Kč, a že jeho celkové měsíční výdaje činí 9 950 Kč (životní minimum 4 860 Kč a výdaje na bydlení ve výši 5 090 Kč). Žalobkyně svými výpočty došla k tomu, že žalovaný má měsíční finanční rezervu ve výši 18 050 Kč, a že je tedy schopný úvěr splácet. Ohledně osoby žalovaného žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný má středoškolské vzdělání s maturitou, je ženatý, bydlí u rodičů a je zaměstnán na „hlavní“ pracovní poměr na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO] s výší čistého měsíčního příjmu 29 000 Kč. V kartě klienta je na žalovaného evidován e-mail [e-mail] (zjištěno z hodnocení klienta k č. smlouvy [Anonymizováno] a z karty klienta k č. smlouvy [Anonymizováno]). Příjmy žalovaného žalobkyně ověřila oznámeními o provedení příkazu k úhradě z účtu společnosti [právnická osoba], kdy žalobkyně zjistila, že společnost [právnická osoba], jako jeho zaměstnavatel, na účet žalovaného poukázala dne 10. 3. 2023 částku 29 188 Kč, dne 12. 4. 2023 částku 31 286 Kč a dne 9. 6. 2023 částku 30 283 Kč.

9. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou č. [hodnota], splatnou dne 18. 11. 2023 a splátkou č. [hodnota] splatnou dne 18. 12. 2023. Žalobkyně na tuto skutečnost žalovaného upozornila výzvou k zaplacení ze dne 19. 12. 2023. Žalobkyně žalovaného současně upozornila, že v případě jeho prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, dochází tímto dnem automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně žalovaného vyzvala k úhradě náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 499 Kč – tyto částky byly po žalovaném vyžadovány v důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek č. [hodnota] a 6 (zjištěno z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 19. 12. 2023). Žalovaný na splátky č. [hodnota] a 6 ničeho neuhradil a dostal se do prodlení také se splátkou č. [hodnota], splatnou dne 18. 1. 2024. Na tuto skutečnost byl žalobkyní upozorněn výzvou ze dne 18. 1. 2024. Součástí výzvy bylo též upozornění na možnost zesplatnění úvěru. Žalobkyně v souvislosti s prodlením žalovaného nově požadovala náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 1 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 998 Kč. (zjištěno z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18. 1. 2024). Žalovaný ani na tuto výzvu ničeho neuhradil. Dne 22. 1. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky v celkové výši 117 018 Kč. [adresa] 018 Kč sestávala ze zbývající dlužné jistiny úvěru ve výši 98 166,33 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 16 854,64 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 22. 1. 2024 o prodlení s úhradou splátky úvěru spolu s výzvou k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru spolu s příslušenstvím). K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván také předžalobní výzvou, která byla žalovanému doručena dne 17. 5. 2024 (zjištěno z předžalobní výzvy ze 15. 5. 2024, podacího archu ze dne 15. 5. 2024 a informace o sledování zásilky č. [Anonymizováno]).

10. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy č. [hodnota] lustrovala dne 26. 5. 2023 žalovaného v registech SOLUS a NRKI (zjištěno z úplného výpisu záznamu z registru SOLUS ohledně žalovaného s datací 26. 5. 2023 a úplného výpisu z registru NRKI ohledně žalovaného). Těmito lustracemi žalobkyně zjistila, že žalovaný nemá v evidenci SOLUS k 26. 5. 2023 evidovány žádné dluhy. Z výpisu v registru NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaný má celkem dvě žádosti o úvěr u institucí vyjma žalobkyně ve výši 355 664 Kč a 20 000 Kč a dluhy po splatnosti ve výši 10 871 Kč.

11. Z tabulky ke smlouvě č. [hodnota], týkající se úhrad žalovaného provedených na předmětný úvěr, obsažené v podání žalobkyně na č. l. 20, soud zjistil, že žalovaný zaplatil z titulu úvěrové smlouvy č. [hodnota] žalobkyni ke dni 18. 6. 2024 částku v celkové výši 25 720 Kč (konkrétně splátkami ve výši 6 178 Kč a 2 Kč dne 18. 7. 2023, splátkami ve výši 6 176 Kč a 4 Kč dne 15. 9. 2023, splátkami ve výši 6 174 Kč a 6 Kč dne 11. 10. 2023, splátkami ve výši 6 172 Kč a 8 Kč dne 13. 11. 2023 a splátkou ve výši 1 000 Kč dne 29. 1. 2024).

12. V řízení bylo prokázáno i to, že strany sporu smlouvu č. [hodnota] skutečně sjednaly a uzavřely. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailu a mobilního telefonu. Žalovaný o úvěr požádal dne 16. 6. 2023. Na telefonní číslo, které žalovaný uvedl ([tel. číslo]), byla následně zaslána SMS zpráva s potvrzením, že na e-mailovou adresu uvedenou žalovaným ([e-mail]) byly zaslány úvěrové dokumenty. Poradce, který zprostředkovává úvěr, následně zadal žádost žalovaného o úvěr do systému žalobkyně. Tento systém vygeneruje jedinečný podpisový kód a platební příkaz, na jehož základě je na uvedený účet žadatele zaslána částka ve výši 1 Kč. Jako variabilní symbol je pak uveden jedinečný podpisový kód (v tomto případě se jednalo o kód [Anonymizováno]). Žadateli (žalovanému) byla zaslána další SMS zpráva, kterou má, a to i za pomoci jedinečného podpisového kódu, žadatel v odpovědi potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinečný podpisový kód, který byl žadateli zaslán ve formě variabilního symbolu platby ve výši 1 Kč, je tímto zaručeno, že osobou, která dokumentaci takto podepsala, je skutečně žadatel – žalovaný (pouze žadatel má přístup ke svému účtu vedenému na jméno žadatele). Schválení úvěru je oznámeno klientovi oznámením doručeným na e-mailovou adresu, kterou klient uvedl. Součástí tohoto oznámení o schválení úvěru je mj. i oznámení o základních parametrech úvěru (včetně údaje o přesné výši RPSN úvěru), platný splátkový kalendář a jedno vyhotovení smlouvy o úvěru včetně dodatku [viz základní informace o klientovi k č. smlouvy [Anonymizováno], důkaz o odeslání částky 1 Kč k č. smlouvy [Anonymizováno] ze dne 20. 6. 2023, otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu č. [č. účtu], formulář zaslaná SMS (informace o vyplacení) ze dne 20. 6. 2023, důkaz o přijaté SMS o vyplacení ze dne 20. 6. 2023, dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023 spolu s formulářem s označením podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A), základní informace o klientovi k č. smlouvy [Anonymizováno], prohlášení klienta, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023, předsmluvní formulář vztahující se ke smlouvě o úvěru č. [hodnota], datace 20. 6. 2023, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru [Anonymizováno] ze dne 21. 6. 2023, návrh na uzavření smlouvy o úvěru – smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2023, oznámení o schválení úvěru ze dne 20. 6. 2023, dodejka ze dne 26. 6. 2023].

13. Žalobkyně po poučení soudu o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, a že má v tomto kontextu označit další důkazy, uvedla, že odkazuje na své vyjádření z 18. 6. 2024 založené na č. l. 17 – 21. Žalobkyně soudu sdělila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a že nad rámec důkazů provedených dne 18. 9. 2024 při jednání soudu žádné další důkazy k prokázání splnění této povinnosti nenavrhuje. Poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu v tomto ohledu bylo žalobkyni poskytnuto při jednání soudu konaném dne 18. 9. 2024, a to včetně poučení o následcích nesplnění výzvy k označení dalších důkazů ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného.

14. Soud hodnotil provedené listinné důkazy jako pravdivé, neměl důvodu tyto jakkoli zpochybňovat a účastníci vůči nim žádné námitky nevznesli. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Pokud soud provedl jiné, než výše popsané důkazy, nezjistil z nich skutečnosti pro tuto věc stěžejní.

15. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

16. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Bulharska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný má pobyt na území České republiky.

17. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR a žalovaný má bydliště v ČR.

18. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. Bylo prokázáno (viz bod 12. tohoto odůvodnění), že smlouva č. [hodnota] byla mezi účastníky skutečně uzavřena. V tomto kontextu soud zohlednil i chování stran, které následovalo po dni 20. 6. 2023, kdy ke sjednání úvěrové smlouvy č. [hodnota] došlo – žalovaný následně úvěr splácel. Bylo také prokázáno (viz již odkazovaný bod 12. tohoto odůvodnění), že žalobkyně evidovala e-mailovou adresu žalovaného ve tvaru [e-mail]. V tomto kontextu lze také odkázat na ust. § 1744 o. z., dle něhož s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Dle názoru zdejšího soudu tedy nelze dospět k závěru, že by úvěrová smlouva č. [hodnota] nebyla uzavřena a že by nebyl dodržen kontraktační proces. Úvěrová smlouva č. [hodnota] je nicméně absolutně neplatná, a to z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného a pro lichevní úrok v sazbě 69,09 % p.a., který byl ve smlouvě sjednán.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

22. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

23. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

24. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

26. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

27. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud má za to, že zejména výdaje žalovaného nezkoumala žalobkyně v tomto případě dostatečně (reálné výdaje žalovaného žalobkyně dle názoru soudu nezjišťovala a neprověřila prakticky vůbec). Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala žádnou konkrétní specifikaci jeho výdajů, zejména co se týká výdajů žalovaného na bydlení. Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by ani takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaný pak ani nijak nadstandardně vysoké příjmy nedeklaroval (kolem 29 000 Kč měsíčně). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46). V tomto případě pak žalobkyně nejen, že po žalovaném nepožadovala žádné doklady o jeho výdajích, ale dokonce nevyžádala od žalovaného ani žádný konkrétní údaj o jeho výdajích, který by pak mohla vyhodnocovat a ověřit (v hodnocení klienta – žalovaného jakýkoliv údaj o reálných výdajích žalovaného absentuje).

28. Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že je ženatý a bydlí u rodičů. Žalobkyně však v daném případě neprověřila, jaká je reálná forma bydlení žalovaného (vlastnické, družstevní, nájemní) a kolik osob se ve společném domácnosti skutečně nachází (když žalovaný mj. uvedl, že je ženatý). Následně měla být od žalovaného vyžádána informace o výši případného nájemného, a zejména pak o nákladech na služby (elektrická energie, plyn, voda; např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje za energie apod. pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), o nákladech na služby elektronických komunikací, o výši případného příjmu manželky či naopak výši nákladů na výživu manželky žalovaného, a také alespoň rámcová informace o ostatních základních osobních potřebách žalovaného (např. o nákladech na ošacení, záliby, jízdné, nákladech na pohonné hmoty). Žádná z těchto informací od žalovaného požadována nebyla, tudíž žalobkyně dle názoru soudu nikdy nemohla zjistit a ověřit alespoň rámcově reálné údaje o výdajích žalovaného. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bod [Anonymizováno].).

29. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně zcela rezignovala na zjištění údajů o výdajích žalovaného (příjmy žalovaného pak žalobkyně prověřila dostatečně na základě oznámení o provedení příkazů k úhradě z účtu společnosti [právnická osoba]). Vzhledem k tomu, že žalobkyně faktické výdaje žalovaného nezjišťovala, nemohla je ani dostatečně prověřit a zohlednit při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Povinnost adekvátně prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr č. [hodnota] tedy žalobkyně nesplnila. Soud mát také zato, že pokud úvěrovaný deklaruje, že jeho životní náklady jsou (vyjma nákladů na bydlení) nulové, měl by úvěrující subjekt zbystřit a provést v tomto směru kontrolu a prověření reálných výdajů úvěrovaného, nikoliv automaticky stanovit jeho další výdaje s odkazem na životní minimum.

30. Soud má dále za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Žalobkyně však v tomto případě bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů žalovaného odhadem (toliko na částku korelující tehdejšímu životnímu minimu ve výši 4 860 Kč a částky 5 090 Kč za bydlení), a to bez zohlednění jakkoliv relevantních statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod. (tyto statistické údaje ani žalobkyně případně nemohla efektivně aplikovat, neboť nezjistila a neprověřila ani to, jaká je forma spolužití žalovaného s rodiči a případně s manželkou).

31. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná.

32. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala zejména na prověření reálných výdajů žalovaného. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku lehce převyšující životní minimum, a která nemůže odpovídat reálným výdajům žalovaného na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalovaného úvěr splatit (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).

33. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

36. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 100 000 Kč. Sjednaný úrok činil 69,09 % ročně. Žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni toliko celkovou částku ve výši 25 720 Kč.

37. Soud shrnuje, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho faktických výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 100 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy č. [hodnota] uhradil celkem 25 720 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že co do částky zbylé nesplacené jistiny (74 280 Kč; výpočet: 100 000 Kč minus částka 25 720 Kč, kterou již žalovaný na dluh uhradil) se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto bezdůvodné obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení (tj. částku ve výši 74 280 Kč) žalobkyni vrátil. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

38. Ohledně úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

39. Žalovaný je tedy v návaznosti na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dle ust. 87 odst. 1 ZSÚ povinen splatit zbývající část jistiny úvěru ve lhůtě přiměřené jeho poměrům. Tyto poměry však v tomto řízení nemohly být zjištěny, jelikož žalovaný byl zcela nekontaktní – soud tedy za dobu přiměřenou vyhodnotil dobu 1 měsíce, kterou žalovanému zároveň stanovil jako pariční lhůtu k vydání zbytku bezdůvodného obohacení (a to i s ohledem na vysokou inflaci v ČR a neustále se zvyšující ceny komodit a služeb, které mají za následek podstatné navýšení výdajů jak osob právnických, tak zejména osob fyzických). Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 577/2019). Žalobkyně žalovanému doručila předžalobní výzvu dne 17. 5. 2024 a ode dne následujícího (18. 5. 2024) je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení ve smyslu ust. § 1968 a ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se odvíjí od nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

40. Dalším důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy č. [hodnota] jsou pak lichevní a tedy nemravné úroky sjednané ve smlouvě v sazbě 69,09 % p.a.

41. Ustanovení § 1810 a následující o. z. představují základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele, kdy jde o recepci šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

42. Dle § 1813 odst. 1 o.z., tzv. zneužívající klauzule, jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

43. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

44. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

45. Soud se tedy ze své úřední povinnosti zabýval i tím, zda, s ohledem na již uvedené ujednání o výši úrokové sazby, vůbec došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, a to v celém rozsahu, případně vztažmo k jednotlivým ujednáním.

46. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

47. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

48. Dle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

49. S přihlédnutím k citovaným ust. § 1813 a § 577 o.z., nelze dle názoru soudu s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, očekávat, že bez ujednání o vysokém úročení by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Ujednání o úrokové sazbě tedy nelze oddělit od zbytku úvěrové smlouvy a soud tak dospěl k závěru, že jde o skutečnost, jež způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy. Ohledně případné moderace neplatného ujednání o úrokové sazbě lze odkázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dle něhož „Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C-618/10 Banco Espanol de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C-488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C-377/14 Radlinger a Radlingerová, C-349/18 Kanyeba; C-482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C-125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C-779/18 Mikrokasa).“. Jakákoliv moderace ve smyslu ust. § 577 o. z. tedy v tomto případě není na místě.

50. Jak bylo naznačeno, v rozporu s dobrými mravy shledává soud sjednanou výši úroků, jež je výrazně (téměř 4x) vyšší, než byla v dané době obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček. V tomto ohledu zdejší soud odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. [spisová značka] „v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“, nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. [spisová značka], dle kterého „nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.

51. Jak bylo uvedeno, sjednaná míra úroků ve výši 69,09 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v červnu 2023, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, sazby 15,24 % [pro kontokorenty a revolvingové úvěry; viz Měnová statistika ČNB za rok 2023 dostupná na webu Publikace měnové statistiky - Česká národní banka (cnb.cz)] ročně. Takto sjednaný úrok odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o.z. a způsobujícím absolutní neplatnost celé smlouvy č. [hodnota], a to zejména z důvodu, že ujednání o vysokém úroku není od zbytku dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření smlouvy bez ujednání o vysokém úročení s vysokou pravděpodobností nepřistoupila. V obdobných věcech již také mnohokrát rozhodoval Městský soud v Praze, jako soud odvolací, (zejména lze odkázat na rozhodnutí ze dne 5. 3. 2018, č. j. [spisová značka]; ze dne 24. 5. 2018, č. j. [spisová značka]; ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka]; ze dne 24. 10. 2019, č. j. [spisová značka] a ze dne 25. 3. 2021, č. j. [spisová značka] a dále č. j. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]). V těchto odkazovaných rozhodnutích Městského soudu v Praze pak byl vyjádřen shodný právní názor, a to že se jedná o nepřiměřené ujednání v rozporu s dobrými mravy.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 672,37 Kč, přičemž tato částka představuje 13,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 56,67 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,33 %).

53. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 554 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 131 074,64 Kč sestávající z částky 6 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 190 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 6 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 6 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 530 Kč ve výši 4 941,30 Kč. Odměnu za podání žalobkyně ze dne 18. 6. 2024 (doplnění tvrzení a důkazů ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti žalovaného) soud žalobkyni nepřiznal, neboť údaje, které žalobkyně obsáhla do tohoto podání, měly a mohly být bez větších problémů uvedeny již v samotné žalobě, nota bene za situace, kdy si je zástupkyně žalobkyně jistě vědoma, že posouzení, zda byla splněna povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, je soud povinen učinit z úřední povinnosti.

Poučení