28 C 178/2025 - 71

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 138 066 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení částky 138 066 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 10. 2025 domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „OdpŠk“), a to ve formě peněžitého plnění ve výši 138 066 Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 2. 10. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 17. 12. 2015 podal právní předchůdce žalobkyně žalobu u Obvodního osudu pro Prahu 8 o zaplacení částky 200 492,34 Kč s příslušenstvím, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 23 C 331/2015. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 4. 10. 2024, předmětné řízení tak trvalo 9 let. Nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna průtah na straně soudu. Z toho důvodu žalobkyně požadovala částku ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky částku poloviční). Dále požadovala navýšení celkové částky o 20 % dle stanoviska Nejvyššího sudu. Svůj nárok žalobkyně uplatnila u žalované dne 2. 4. 2025, žalovaná však stanoviskem ze dne 1. 10. 2025, které bylo žalobkyni doručeno 2. 10. 2025, pouze konstatovala porušení práva žalobkyně a poskytla jí zadostiučinění ve výši 49 938 Kč.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Zrekapitulovala průběh řízení a zopakovala své stanovisko, které poskytla již ve fázi předběžného uplatnění nároku, že celkovou délku řízení je nutné posuzovat v době, kdy byla žalobkyně účastníkem samotného řízení, tedy od 14. 10. 2019 do 4. 10. 2024. Uvedenou délku lze hodnotit jako nepřiměřenou a představovala tak nesprávný úřední postup. Žalovaná při stanovení odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu s tím, že z důvodu složitosti věci a četnosti rozhodování soudu základní částku snížila o 15 %. Význam řízení hodnotila jako standardní. Žalovaná tedy poskytla žalobkyni finanční zadostiučinění ve výši 49 938 Kč. Tuto formu kompenzace považuje žalovaná za dostačující.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění i nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané níže uvedené skutečnosti:

4. Žalobkyně uplatnila u žalované dne 2. 4. 2025 svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 188 004 Kč. Dne 1. 10. 2025 vyhotovila žalovaná ve věci stanovisko, v němž s odkazem na rekapitulaci posuzovaného řízení a relevantní tuzemskou i zahraniční judikaturu konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a tím k porušení práva žalobců na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě. Dále pak žalovaná uvedla, že poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 49 938 Kč představuje odpovídající formu odškodnění. Ve zbytku byl proto uplatněný nárok žalobců shledán nedůvodným (nesporná tvrzení účastníků, uplatnění nároku - čl. 6 spisu, stanovisko žalované z 1. 10. 2025 – čl. 11 spisu).

5. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8, sp. zn. 23 C 331/2015 soud zjistil následující: Dne 17. 12. 2015 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 8 doručen návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým žalobkyně [právnická osoba]. (právní předchůdkyně žalobkyně [Jméno žalobkyně]. podávající žalobu u zdejšího soudu) požadovala po žalované [právnická osoba]. zaplacení částky 200 492,34 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené faktury po splatnosti, vystavené na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Soud dne 30. 3. 2016 vydal pokyn k zaslání výzvy na zaplacení soudního poplatku (odeslána 11. 4. 2016), žalobkyně poplatek uhradila dne 24. 5. 2016. Soud dne 27. 5. 2016 vydal pokyn k zaslání přípisu o specifikaci nárokované částky, na který žalobkyně nereagovala, soud ji proto urgoval pokynem ze dne 12. 7. 2016, na který opět nereagovala. Soud vydal dne 1. 9. 2016 usnesení s výzvou žalované k vyjádření k žalobě, žalovaná se vyjádřila dne 14. 9. 2016. Dne 23. 9. 2016 byl soudu doručeno oznámení o převzetí právního zastoupení žalované, dne 27. 9. 2016 byla soudu doručena odpověď k přípisu, dne 21. 11. 2016 dán pokyn k předložení soudci k dalšímu postupu. Dne 28. 3. 2017 vydán pokyn k předvolání účastníků k ústnímu jednání na 14. 6. 2017. Dne 14. 6. 2017 žalobkyně zaslala repliku na písemné vyjádření žalované k žalobě, stejného dne se konalo nařízené jednání, které bylo odročeno na 10. 8. 2017. Dne 7. 7. 2017 bylo soudu doručeno podání žalované na základě výzvy soudu s doplněním skutkového tvrzení, dne 14. 7. 2017 žalobkyně doplnila tvrzení a důkazní návrhy, dne 4. 8. 2017 byla doručena replika žalované, dne 8. 8. 2017 a 9. 8 .2017 zaslala žalobkyně repliky na vyjádření žalované urgentně k soudnímu jednání. Dne 10. 8. 2017 se konalo jednání, kde byl vyslechnut jednatel žalobkyně a svědek, na to bylo jednání odročeno na 1. 11. 2017 za účelem výslechu dalšího svědka. Dne 21. 9. 2017 byla soudu doručena replika žalované na podání žalobkyně doručené dne 8. 8. 2017 a 9. 8. 2017. Dne 14. 10. 2017 byla žalobkyní doručena námitka promlčení nároku a 30. 10. 2017 replika na vyjádření žalované ze dne 20. 9. 2017. Dne 1. 11. 2017 se konalo jednání, na kterém byli vyslýcháni svědci a jednání odročeno za účelem výslechu dalších svědků na 17. 1. 2018. Dne 20. 11. 2017 doručila žalovaná vyjádření na repliku žalobkyně z 20. 10. 2017 a 23. 11. 2017 vyjádření na repliku žalobkyně z 14. 10. 2017. Dne 17. 1. 2018 proběhlo jednání, na kterém byly vyslechnuti svědci a za účelem výslechu dalšího svědka, který nemohl být přítomen, bylo jednání odročeno na 14. 3. 2018. Dne 12. 3. 2018 podala žalobkyně vyjádření k přípisu žalované a k námitce promlčení, dne 13. 3. 2018 požádala žalovaná o odročení jednání z důvodu poskytnutí času na odpovědi žalobkyně, které soud vyhověl a jednání odročil na 30. 5. 2018. Dne 18. 4. 2018 podala žalovaná repliku na vyjádření a přípis žalobkyně ze dne 12. 3. 2018. Dne 30. 5. 2018 se konalo jednání, kde byl vyslechnut svědek a jednání se za účelem čtení listinných důkazů a závěrečných řečí odročilo na 8. 8. 2018. Na jednání dne 8. 8. 2018 byly přečteny listinné důkazy a jednání odročeno na 1. 10. 2018, účastníkům bylo uloženo předložit závěrečné řeči. Dne 27. 9. 2018 předložila žalovaná závěrečné vyjádření, dne 1. 10. 2018 žalobkyně a doplnění dne 2. 10. 2018. Dne 11. 10. 2018 se konalo jednání, které bylo odročeno na 18. 10. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 18. 10. 2018 se konalo jednání, na kterém se pokračovalo v dokazování a za účelem případného doplnění skutkových tvrzení a důkazů bylo odročeno na 30. 1. 2019. Dne 13. 11. 2018 zaslala žalobkyně doplnění žalobních tvrzení, na které dne 23. 1. 2019 reagovala žalovaná. Dne 30. 1. 2019 se konalo jednání, skončeno dokazování a odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 6. 2. 2019. Dne 6. 2. 2019 byl vyhlášen rozsudek o zamítnutí žaloby. Poté byla soudcem třikrát podána žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, rozsudek č.j. 23 C 331/2015-323 byl rozeslán dne 6. 5. 2019, dne 24. 5. 2019 bylo žalobkyní podáno blanketní odvolání, dne 24. 6. 2019 odvolání doplněno, dne 25. 6. 2019 vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který uhradila dne 24. 7. 2019. Dne 13. 8. 2019 se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobkyně, dne 14. 8. 2019 žalobkyně navrhla svoji záměnu, neboť mezi ní jako postupitelem a společností [Jméno žalobkyně]. jako postupníkem došlo k postoupení předmětné pohledávky, nato soud dotázal usnesením žalovanou, zda se záměnou souhlasí. Po souhlasu žalované soud předložil věc k rozhodnutí soudu odvolacímu, dne 25. 9. 2019 vydal Městský soud v Praze usnesení č.j. 55 Co 300/2019-361 o pokračování v řízení na straně žalobkyně se stranou [Jméno žalobkyně]. Dne 4. 11. 2019 podala žalobkyně k odvolacímu soudu žádost o odročení jednání nařízeného na 6. 11. 2019 z důvodu úrazu právního zástupce, dne 18. 11. 2019 vydal Městský soud v Praze usnesení č.j. 55 Co 300/2019-367 o zrušení rozsudku a vrácení k dalšímu řízení. Prvostupňový soud dne 3. 4. 2020 nařídil jednání na 30. 7. 2020, dne 22. 6. 2020 požádala soud o součinnost Policie ČR. Dne 30. 7. 2019 proběhlo jednání, na kterém žalobkyně navrhla připuštění změny žaloby, jednání bylo za účelem vyžádání spisu s výhradou důkazů dalších odročeno na 18. 11. 2020. Usnesením č.j. 23 C 331/2015-380 ze dne 19. 8. 2020 bylo řízení částečně zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí. Následně bylo jednání z důvodu epidemiologické situace odročeno na 18. 3. 2021. Dne 20. 11. 2020 podala vyjádření žalovaná, které doplnila dne 27. 11. 2020. Dne 17. 2. 2021 podala žalovaná žádost o odročení jednání z důvodu kolize s jinou pracovní povinností, jednání bylo odročeno z důvodu žádosti a rovněž epidemiologické situace na 10. 6. 2021. Dne 8. 4. 2021 podala žalovaná vyjádření k postoupení předmětné pohledávky, dne 10. 6. 2021 podala žalobkyně žádost o odročení jednání z důvodu nemoci právního zástupce, jednání bylo odročeno na 23. 9. 2021. Na jednání dne 23. 9. 2021 byly přečteny důkazy a vyjádřili se účastníci, dále bylo odročeno na 12. 1. 2022 za účelem případně reakce žalobkyně na provedené důkazy. Žalobkyně se vyjádřila podáním ze dne 10. 1. 2022. Dne 12. 1. 2022 požádal právní zástupce žalované o odročení jednání, neboť byl pozitivně testován na COVID-19, jednání tak bylo odročeno na 26. 5. 2022, na kterém bylo jednání odročeno na 13. 7. 2020 za účelem závěrečných řečí. Dne 8. 6. 2022 podala závěrečnou řeč žalobkyně, dne 15. 6. 2022. Dne 13. 7. 2022 proběhlo jednání, na kterém bylo dokazování skončeno a jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, dne 21. 7. 2022 byl na jednání vyhlášen rozsudek o vyhovění žaloby. Poté byla třikrát podána žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, rozsudek č.j. 23 C 331/2015-446 byl rozeslán dne 27. 9. 2022. Dne 11. 10. 2022 bylo žalovanou podáno odvolání, dne 17. 10. 2022 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který den na to uhradila. Spis byl dne 6. 12. 2022 předložen odvolacímu soudu, žalobkyně se k odvolání vyjádřila dne 17. 1. 2023. Dne 18. 1. 2023 vydal Městský soud v Praze usnesení č. j. 55 Co 416/2022-474 o zrušení rozsudku a vrácení k dalšímu řízení. Prvostupňový soud nařídil dne 15. 3. 2023 jednání na 26. 4. 2023, dne 30.3. 2023 požádala žalovaná o odročení jednání z důvodu pracovní kolize, jednání bylo odročeno na 10. 5. 2023. Dne 1. 5. 2023 požádala o odročení jednání žalobkyně z důvodu nemoci právního zástupce, jednání odročeno na 1. 6. 2023, na kterém se následně odročilo na 20. 7. 2023 za účelem závěrečných řečí a vyhlášení rozsudku. Dne 13. 7. 2023 podala závěrečné vyjádření žalovaná, dne 15. 7. 2023 žalobkyně. Dne 20. 7. 2023 proběhlo jednání, na kterém bylo dokazování skončeno a jednání odročeno na 27. 7. 2023 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek č.j. 23 C 331/2015-505 o vyhovění části žaloby byl vyhlášen dne 27. 7. 2023, dne 11. 9. 2023 podala žalovaná odvolání, žalobkyně usnesením ze dne 18. 9. 2023 vyzvána k vyjádření. Spis byl dne 7. 11. 2023 předložen soudu odvolacímu, který jej o měsíc později vrátil bez věcného vyřízení, neboť bylo potřeba rozsudek doplnit o zamítavý výrok zbývající části nároku. Soud jednání nařídil na 7. 2. 2024, žalovaná požádala o odročení z důvodu kolize s jiným jednáním, žádosti nebylo vyhověno, neboť se jednalo pouze o doplnění rozsudku. Z důvodu nemoci soudce bylo jednání odročeno na 7. 3. 2024, na něm byl vyhlášen rozsudek č.j. 23 C 331/2015-543 s doplněním zamítavé části výroku, opraven usnesením z 3. 4. 2024. Poté byl spis dne 16. 4. 2024 opět předložen soudu odvolacímu k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku. Žalovaná podáním ze dne 12. 4. 2024 navrhla pro případ zrušení rozsudku postup podle § 221 odst. 2 o.s.ř. Dne 23. 7. 2024 podala žalobkyně žádost o odročení jednání u odvolacího soudu z důvodu kolize pobytu v zahraničí, dne 29. 7. 2024 podala vyjádření k odvolání žalované. Dne 31. 7. 2024 se konalo jednání, které bylo odročeno na 28. 8. 2024. Dne 28. 8. 2024 byl na jednání vyhlášen rozsudek č.j. 55 Co 350/2023-592, který napadený rozsudek částečně změnil a částečně potvrdil. Dne 4. 12. 2024 podala žalobkyně dovolání, usnesením ze dne 13. 12. 2024 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který uhradila dne 7. 1. 2025, dne 29. 1. 2025 se vyjádřila žalovaná k dovolání žalobkyně. Dne 21. 2. 2025 rozhodl soud o zastavení dovolacího řízení usnesením č.j. 23 C 331/2015-605 z důvodu pozdní úhrady soudního poplatku, proti kterému se žalobkyně odvolala dne 17. 3. 2025, odvolání doplnila dne 15. 5. 2025. Spis byl dne 5. 6. 2025 předložen soudu odvolacímu, který usnesením č.j. 55 Co 222/2025-618 ze dne 26. 8. 2025 napadené usnesení potvrdil. Rozsudek č.j. 55 Co 350/2023-592 tak nabyl právní moci dne 4. 10. 2024, stejně tak rozsudek č.j. 23 C 331/2015-505 společně s doplňujícím rozsudkem č.j. 23 C 331/2015-543, řízení tak bylo skončeno.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

8. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

10. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/201). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií demonstrativně stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

14. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Na druhou stranu stát neodpovídá za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

17. Soud se zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. V posuzovaném řízení bylo mezi účastníky především sporu o tom, jak vymezit ve vztahu k žalobkyni počátek a konec období, za nějž jí mohla vznikat případná újma, a mohla by tedy za takové období požadovat odškodnění. Zdejší soud má přitom ve shodě se žalovanou za to, že počátek řízení ve vztahu k žalobkyni je nutno posuzovat nikoliv od podání žaloby, nýbrž až od jejího vstupu do řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žaloba byla dne 17. 12. 2015 podána žalobkyní [právnická osoba]. proti žalované společnosti [právnická osoba]. Až usnesením, které nabylo právní moci dne 14. 10. 2019 pak do řízení vstoupila zdejší žalobkyně jako žalobkyně, a to na návrh žalobce s tím, že v mezidobí od podání žaloby došlo k postoupení pohledávky. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 jednoznačně vyplývá, že „při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění… poněkud jiný je případ osob, které přistoupily do řízení vlastním jménem. Z rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze ne 21.2. 2006, ve věci Klepetář proti České republice, stížnost č. 19621/02, odst. 35 a 36, vyplývá, že ESLP vzal v potaz jen tu dobu řízení, která počala okamžikem, kdy stěžovatel přistoupil vlastním jménem do již probíhajícího řízení, nikoliv tedy od chvíle, kdy řízení jako takové bylo zahájeno podáním žaloby.“ Nejvyšší soud tak jasně vymezil pravidla pro určení počátku řízení ve vztahu k osobám, které do řízení vstoupili až po podání žaloby, a to rozličně v případě dědiců od případu osob, jež do řízení vstoupili vlastním jménem na základě jiných právních skutečností.

19. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od pravomocného vstupu žalobkyně do řízení dne 14. 10. 2019 do pravomocného skončení řízení dne 4. 10. 2024. Řízení tedy trvalo 4 roky a 11 měsíců.

20. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

21. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 14. 10. 2019, kdy došlo k pravomocnému vstupu žalobkyně do řízení, do 4. 10. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, tedy 4 roky a 11 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 OdpŠk, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala, když sama poskytla žalobkyni částečné plnění.

22. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani kvalifikovaně nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

23. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud v souladu se žalovanou za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění činila 15 000 Kč, neboť posuzované řízení nebylo mimořádně dlouhé. Celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění tak činí pro žalobce 58 750 Kč.

24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházel ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů.

25. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

26. V posuzovaném řízení soud ve shodě se žalovanou shledal, že v projednávané věci za období shora uvedené nedošlo ze strany soudu k žádným průtahům. Případné drobné prodlevy byly zapříčiněny zejména covidovým obdobím. Soud však dle názoru zdejšího soudu postupoval v řízení koncentrovaně a plynule.

27. Řízení bylo složitější po stránce právní, skutkové i procesní. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení částky 200 492,34 Kč z titulu smlouvy o dílo. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, v řízení byly vyslýcháni svědci. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 10 % a dále o 5 % z důvodu víceinstančnosti řízení.

28. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela, ale ani nijak nepřispěla k urychlení řízení. Ve věci opakovaně žádala o odročení jednání, což k délce řízení jistě přispělo. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

29. Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že soud prvního stupně postupoval ve věci plynule a koncentrovaně, kdy řádně a včas reagoval na podání účastníků, stejně tak i odvolací soud postupoval zcela bez průtahů. Z důvodu nutnosti opakovaného rozhodování soudů obou stupňů však již délku řízení nelze spatřovat jako přiměřenou, přičemž však zohlednění uvedeného dle názoru soudu zcela postačuje v závěru o nepřiměřené délce řízení. Z toho důvodu již soud základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.

30. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobkyně, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyni a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně ostatně ani zvýšený význam řízení pro svou osobu netvrdila. Soud proto základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.

31. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 15 % na výsledných 49 937,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení v částce 49 938 Kč před podáním žaloby, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu výrokem I zamítnout.

32. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta, když soud neshledal pro peněžité odškodnění důvod. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ 33. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení