28 C 183/2025 - 47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 90 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 90 000 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 5. 2025 domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „OdpŠk“), a to ve formě peněžitého plnění ve výši 90 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 8. 10. 2015 podala žalobkyně žalobu u Okresního soudu v Semilech o zaplacení regresního nároku na náhradu škody, která vznikla krádeží nákladu řidičem společnosti, která se zavázala pro žalobce provést přepravu nákladu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 3 C 158/2015. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 18. 10. 2024, předmětné řízení tak trvalo 9 let. Nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna průtah na straně soudu. Z toho důvodu žalobkyně požadovala částku ve výši 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky částku poloviční). Dále požadovala navýšení celkové částky o 20 % dle stanoviska Nejvyššího sudu. Žalobkyně uplatnila u žalované dne 3. 12. 2024 nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 192 000 Kč, žalovaná však stanoviskem ze dne 29. 5. 2025, které bylo žalobkyni doručeno 2. 6. 2025, pouze konstatovala porušení práva žalobkyně a poskytla jí zadostiučinění ve výši 102 000 Kč.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Zrekapitulovala průběh řízení a zopakovala své stanovisko, které poskytla již ve fázi předběžného uplatnění nároku. Žalovaná dospěla k závěru, že uvedenou délku lze hodnotit jako nepřiměřenou a představovala tak nesprávný úřední postup. Žalovaná nicméně při stanovení odškodnění vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu s tím, že z důvodu složitosti věci základní částku snížila o 15 %. Význam řízení hodnotila jako standardní. Žalovaná tedy poskytla žalobkyni finanční zadostiučinění ve výši 102 000 Kč. Tuto formu kompenzace považuje žalovaná za dostačující.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění i nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané níže uvedené skutečnosti:

4. Žalobkyně uplatnila u žalované dne 3. 12. 2024 svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 192 000 Kč. Dne 29. 5. 2025 vyhotovila žalovaná ve věci stanovisko, v němž s odkazem na rekapitulaci posuzovaného řízení a relevantní tuzemskou i zahraniční judikaturu konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a tím k porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě. Dále pak žalovaná uvedla, že poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 102 000 Kč představuje odpovídající formu odškodnění. Ve zbytku byl proto uplatněný nárok žalobkyně shledán nedůvodným (nesporná tvrzení účastníků, uplatnění nároku - čl. 6 spisu, stanovisko žalované z 29. 5. 2025 – čl. 12 spisu).

5. Ze spisu vedeného Okresním soudem v Semilech, sp. zn. 3 C 158/2015 soud zjistil následující: Dne 8. 10. 2015 byla Okresnímu soudu v Semilech doručena žaloba o zaplacení částky 20 474,88 EUR, kterou žalobkyně [Jméno žalobkyně]. požadovala po žalované [Anonymizováno] (se sídlem na [Anonymizováno]) z titulu náhrady škody způsobenou ztrátou přepravovaného zboží. Dne 3. 12. 2015 soud vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku, který žalobkyně dne 8. 12. 2015 uhradila. Dále soud usnesením ze dne 10. 2. 2016 ustanovil tlumočnici pro překlad listin do ukrajinského jazyka a nařídil jednání na 31. 5. 2016 a usnesením ze dne 11. 3. 2016 vyzval žalovanou k vyjádření k žalobě. Tlumočnice dne 29. 3. 2016 dodala přeložené listiny, soud dne 1. 4. 2016 požádal přijímající orgán na Ukrajině o doručení písemností a vydal usnesení o tlumočném. Dne 31. 5. 2016 se konalo jednání, na kterém byl ustanoven jiný tlumočník a jednání bylo odročeno na 19. 7. 2016, dne 15. 6. 2016 přiznal usnesením náhradu výdajů za tlumočení při jednání. Usnesením ze dne 17. 6. 2016 soud zprostil tlumočnici ustanovení a ustanovil pro nastávající jednání tlumočníka jiného a dne 27. 6. 2016 požádal tlumočníka o překlad listin (vyjádření žalované v ukrajinštině-žádost o předání věci ukrajinskému soudu). Dne 19. 7. 2016 se konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem vydání rozhodnutí o pravomoci soudu. Dne 22. 7. 2016 vydal soud usnesení o ustanovení znalce z oboru písmoznalectví, dne 26. 7. 2016 podala žalobkyně vyjádření a 2. 8. 2016 předložila listiny. Dne 23. 8. 2016 soud odeslal spis znalkyni k vyhotovení posudku, dne 6. 9. 2016 byla soudu doručena zpráva od ukrajinského ministerstva spravedlnosti ohledně doručování dokumentů žalované. Dne 11. 10. 2016 byla soudu doručena emailová zpráva žalované, dne 2. 11. 2016 byl soudu doručen znalecký posudek, který soud den 14. 11. 2016 odeslal žalobkyni a tlumočníku k přeložení. Dne 7. 12. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, soud dne 21. 12. 2016 zaslal žalované přípis ohledně námitek na pravomoc soudu. Dne 24. 1. 2017 soud usnesením námitku žalované o nedostatku pravomoci českého soudu zamítl, dne 30. 1. 2017 jej soud zaslal tlumočníku k překladu, dále soud komunikoval s tlumočníkem ohledně překladu listin. Dne 19. 5. 2017 soud vypravil žádost o doručení písemností na ukrajinské ministerstvo spravedlnosti, doručenka se nevrátila, soud tak doručení reklamoval u poštovního doručovatele a písemnosti odeslal dne 22. 9. 2017 přímo žalované. Dne 11. 10. 2017 a 19. 10. 2017 bylo soudu doručeno podání žalované, dne 27. 11. 2017 soud požádal tlumočníka o překlad. Reklamace pošty byla označena dne 27. 12. 2017 za důvodnou, dne 5. 1. 2018 znalec urgoval soud o zaplacení tlumočného. Dne 25. 1. 2018 soud zaslal listiny na ukrajinské ministerstvo se žádostí o doručení, usnesením přiznal znalečné a tlumočné a požádal tlumočníka o překlad listin. Soud následně přeložené listiny zaslal dne 9. 3. 2018 prostřednictvím ukrajinského ministerstva žalované a tlumočníkovi dne 13. 3. 2018 a 17. 4. 2018 přiznal tlumočné. Dne 27. 6. 2018 soud požádal ukrajinské ministerstvo o sdělení, zda byly písemnosti doručeny. Dne 10. 7. 2018 zaslala žalobkyně soudu návrh na nařízení jednání, soudu přišla odpověď ministerstva dne 19. 7. 2018. Dne 17. 7. 2018 doručil tlumočník překlad listin, dne 5. 9. 2018 vydal soud usnesení o tlumočném. Dne 1. 12. 2018 vydala předsedkyně soudu opatření o přidělení věci k vyřízení do jiného senátu, dne 7. 1. 2019 soud vyzval žalobkyni k předložení dokumentů a ukrajinskému ministerstvu žádost o poskytnutí informací, dne 28. 1. 2019 se vyjádřila žalobkyně. Dne 1. 3. 2019 soud zaslal ukrajinskému ministerstvu žádost o doručení písemností a 8. 4. 2019 požádal znalkyni o další vyhotovení posudku, který zaslala dne 2. 5. 2019. Dne 17. 6. 2019 byl vyhotoven úřední záznam o dovolené a pracovní neschopnosti soudkyně v obdobích od 25. 4. 2019 do 14. 6. 2019 a spis byl dále předložen k dalšímu postupu. Dne 11. 7. 2019 tlumočník doručil přeložené dokumenty, dne 16. 7. 2019 soud přiznal tlumočné, dne 30. 8. 2019 dal soud spis na lhůtu po dobu vyřizování doručování na Ukrajinu, dne 19. 11. 2019 soud vyhotovil žádost ukrajinskému ministerstvu o poskytnutí informace ohledně doručování, dne 6. 12. 2019 ji odeslal tlumočníkovi k překladu, dne 9. 12. 2019 přiznal tlumočné za překlad. Dne 6. 12. 2019 ukrajinské ministerstvo zaslalo soudu dokumenty, které soud zaslal tlumočníku k překladu dne 17. 3. 2020 a tlumočník překlad doručil dne 14. 4. 2020, dne 27. 4. 2020 bylo přiznáno tlumočné. Dne 22. 5. 2020 byla věc opatřením předsedkyně soudu přidělena k vyřízení jinému soudci, poté byl vložen úřední záznam o převzetí věci a o dovolené a výkonu služby soudkyně. Dne 1. 10. 2020 byly vydány soudkyní pokyny, dne 2. 10. 2020 bylo přiznáno znalečné, dne 7. 4. 2021 bylo nařízeno jednání na 26. 10. 2021, dne 26. 4. 2021 zaslal tlumočník přeložené listiny, dne 12. 5. 2021 vydal soud pokyny k rozeslání a 24. 5. 2021 přiznal tlumočné. Dne 14. 7. 2021 byl dán pokyn s dotazem na sdělení výsledku doručení na ukrajinské ministerstvo, dne 28. 7. 2021 tlumočník doručil překlad požadovaných listin, dne 20. 8. 2021 bylo přiznáno tlumočné, dne 16. 9. 2021 bylo zasláno sdělení soudu žalované, dne 4. 10. 2021 soud ustanovil tlumočnici z jazyka anglického pro překlad listin, které tlumočnice dne 14. 10. 2021 zaslala. Dne 22. 10. 2021 požádala žalovaná o odročení jednání z důvodu omezení COVID-19, soud jej odročil a dotázal se institucí na aktuální opatření ohledně COVID-19, dne 10. 11. 2021 přiznal tlumočné oběma tlumočníkům. Jednání dne 23. 11. 2021 bylo zrušeno, dne 22. 12. 2021 byl dán pokyn k nařízení jednání na 28. 6. 2022, popř. 26. 7. 2022, dne 24. 1. 2022 byl dán pokyn k vypravení přeložených listin na ukrajinské ministerstvo, dne 31. 1. 2022 bylo přiznáno tlumočné. Dne 16. 3. 2022 byla obdržena odpověď ministerstva spravedlnosti (ČR) ohledně justiční spolupráce, dne 22. 3. 2022 byl odeslán dotaz ohledně doručování, dne 13. 4. 2022 byla obdržena odpověď. Na jednání nařízené na 28. 6. 2022 se žalovaná nedostavila, dne 26. 7. 2022 bylo na jednání oznámeno, že se nebude zahajovat, neboť se žalovaná nedostavila, a bylo dotázáno opět ministerstvo spravedlnosti ČR ohledně změny situace v mezinárodním právu, a bylo dále toto komunikováno. Dne 26. 9. 2022 bylo nařízeno jednání na 11. 5. 2023 (popř. 13. 6. 2023), dne 17. 10. 2022 bylo přiznáno tlumočné a 2. 11. 2022 byl dán pokyn k vypravení přeložených listin na ukrajinské ministerstvo, dne 14. 12. 2022 bylo přiznáno tlumočné, dne 1. 2. 2023 bylo zasláno žalované předvolání, dne 21. 2. 2023 a 23. 3. 2023 bylo přiznáno tlumočné. Dne 17. 10. 2023 žalovaná požádala o odložení projednání z důvodu geopolitické situace, dále právní zástupce žalované požádal o odročení jednání, to bylo odročeno na 13. 6. 2023, které se konalo a účastnili se jej právní zástupci obou účastníků, na něm sdělili svá stanoviska a jednání bylo odročeno na 12. 9. 2023 za účelem doplnění dokazování. Dne 9. 7. 2023 podala žalovaná návrh na provedení důkazu, dne 13. 7. 2023 žalobkyně doplnila tvrzení a označila důkazy, dne 21. 7. 2023 byl usnesením ustanoven stejný tlumočník, účastníci byli vyzvání k vyjádření, a žalovaná se vyjádřila dne 17. 8. 2023, soud dále vyzval dotčenou společnost k doplnění důkazů. Dne 23. 8. 2023 bylo přiznáno tlumočné, následně se nařízené jednání nekonalo z důvodu nutnosti přípravy dokazování. Dne 20. 12. 2023 bylo vydáno usnesení o uložení dotčené společnosti ke sdělení skutečností, dne 24. 1. 2024 usnesením ustanoveni tlumočníci z jazyka ukrajinského a anglického, dne 23. 2. 2024 a 29. 2. 2024 bylo přiznáno tlumočné. Dne 12. 3. 2024 se konalo jednání, na kterém byly čteny důkazy a byl vyslechnut navržený svědek. Dne 20. 3. 2024 byl podán závěrečný návrh žalované, dne 22. 3. 2024 žalobkyně, a dne 4. 4. 2024 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek ze dne 4. 4. 2024, č. j. 3 C 158/2015-659, který žalobě vyhověl a účastníkům byl rozeslán dne 6. 5. 2024, žalovaná podala odvolání dne 17. 5. 2024, dne 24. 5. 2024 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, žalobkyně se k odvolání vyjádřila dne 17. 6. 2024. Spis byl k rozhodnutí předložen odvolacímu soudu dne 16. 7. 2024, který nařídil jednání na 17. 9. 2024, které bylo na žádost právního zástupce žalované odročeno na 24. 9. 2024. Na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 113/2024-707, který napadený rozsudek potvrdil. Prvostupňový rozsudek tak ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 10. 2024, řízení bylo tímto skončeno. Mezi výše popsanými úkony se konaly časté telefonáty, emailová a další komunikace s tlumočníky, orgány mezinárodní spolupráce, velvyslanectvím, ministerstvy (ČR a Ukrajiny) a dalšími institucemi, a to ohledně možnosti doručování žalované na Ukrajinu, popř. možnosti dostavení se na soudní jednání v případě probíhající epidemiologické situace a následně možnosti doručování žalované během nastalé geopolitické situace v únoru 2022. Stejně tak byly neustále překládány do ukrajinštiny a následně rozesílány soudní listiny, přiznáváno tlumočné a vypláceny přes účtárnu platebními poukazy.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

8. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

10. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/201). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií demonstrativně stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk.

14. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Na druhou stranu stát neodpovídá za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

17. Soud se zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od podání žaloby dne 8. 10. 2015 do pravomocného skončení řízení dne 18. 10. 2024. Řízení tedy trvalo 9 let.

19. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

20. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 8. 10. 2015 do 18. 10. 2024, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 OdpŠk, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Existenci odpovědnostního titulu ostatně žalovaná ani nesporovala, když sama poskytla žalobkyni částečné plnění.

21. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani kvalifikovaně nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

22. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud v souladu se žalovanou za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění činila 15 000 Kč, neboť posuzované řízení nebylo mimořádně dlouhé. Celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění tak činí pro žalobkyni 120 000 Kč.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházel ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů.

24. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

25. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování přiměřenosti délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že předmětné řízení sice právně a skutkově bylo standardně složité, ale procesně bylo velmi složité, když žalovaná byla společnost se sídlem na Ukrajině. Soud musel opakovaně ustanovovat tlumočníka, nechat překládat listiny, rozhodovat o tlumočném, doručovat na Ukrajinu, dále byl ve věci vyhotovován posudek a vyslýchán svědek. Z tohoto důvodu soud přistoupil ke snížení základní částky o 20 %.

26. Jde-li o kritérium jednání žalobce, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem nepodílel a soud proto na základě tohoto kritéria nepřistoupil k žádné modifikaci.

27. Pokud se jedná o postup soudu, nutno konstatovat, že soud prvního stupně postupoval ve věci zcela plynule a koncentrovaně, kdy řádně a včas reagoval na podání účastníků. Soud se neztotožnil s námitkami žalobkyně, že by v řízení docházelo k průtahům a soud ničeho nekonal, když ze spisu je zřejmé, že soud ve věci úkony činil, včetně časté telefonické a mailové komunikace, a to právě s ohledem na procesní složitost věci. Soud tedy dospěl k závěru, že délka řízení nebyla zapříčiněna průtahy či postupem soudu a ani pro toto kritérium soud základní částku nemodifikoval.

28. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobkyně, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyni a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobkyni. Žalobkyně ostatně ani zvýšený význam řízení pro svou osobu netvrdila. Soud proto základní částku pro toto kritérium nemodifikoval.

29. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 20 % na výsledných 96 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení v částce 102 000 Kč před podáním žaloby, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu výrokem I zamítnout.

30. O nákladech řízení (výrok II) soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla procesně zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba podaná až po poskytnutí částečného peněžitého odškodnění v celém rozsahu zamítnuta, když soud neshledal pro peněžité odškodnění důvod. Proto soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud výši režijního paušálu určil nikoliv ve výši 300 Kč, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615, který uvedl, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).“ 31. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení