28 C 190/2020-132

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 40 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto nemajetkové újmy a dále omluvy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného, který zveřejňoval oznámení, které žalobce podal podle zákona o střetu zájmů a to v období od roku září 2017 do listopadu 2020. Žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že je neuvolněným starostou v obci [anonymizováno] ve [územní celek], tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů. Žalobce nesouhlasil se zveřejňováním oznámení, které podával podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí. Žalobce pak vyplnil poslední průběžné oznámení za rok 2019 s termínem podání do 30.6.2020, aby splnil svou zákonnou povinnost, učinil vůči správci registru – Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jeho soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování ústavního práva žalobce na ochranu soukromí, jelikož žalobcem podaná oznámení byla i po 30.6.2020 zveřejněna bez jakéhokoliv oznámení, adresoval žalobce žalovanému výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak bezvýsledně. Od okamžiku, kdy byla přijata novela č. 14/ 2017 Sb. zákona o střetu zájmů, Sdružení místních samospráv ČR, spadá i [územní celek], jehož je žalobce neuvolněným starostou, namítalo její protiústavnost, spočívající právě v plošném zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení. Do té doby byla podaná oznámení k dispozici (nahlédnutí) na obecním úřadě a v žádném případě nebyla plošně zveřejňována způsobem umožňující dálkový přístup. Když následně Ústavní soud v návrhu skupiny senátorů, která napadala jak původní novelu č. 14/ 2017, tak další změnu novely č. 112/ 2018 Sb. u Ústavního soudu, následně Ústavní soud ČR přesně tuto zásadní vadu právní úpravy ve svém nálezu vytknul a zrušil pro protiústavnost klíčové ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c), zákona o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/ 2017, tak i ve znění zákona č. 112/2018 Sb. Stát však práva žalobce zjevně poškodil a přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení až po zaslání výzvy žalobce a soustředěnému tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Žalobci tak vznikla újma na jeho právech, garantovaných dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jejího oznámení, podaného žalobcem podle zákona o střetu zájmů, porušuje její právo na ochranu soukromí. Proti ústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení rozhodl ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, a to bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález. I v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 se musejí soudy zabývat navzdory tomu, že byla odložena jeho vykonatelnost, z toho totiž ještě neplyne, že nález po dobu odložení své vykonatelnosti neexistuje. Žalobce tak zveřejňování uvedených údajů poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkcí v menší obci již od roku 2018. Na místo ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jejím právům, stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz a jeho majetkové a osobní poměry zveřejní všem k dispozici. K zveřejňování majetkových přiznání pak docházelo setrvale od nástupu žalobce do funkce, tj. od září 2017 do listopadu 2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně dne 24.9.2020, resp. dne 9.10.2020 uplatnil nárok na nemajetkovou újmu z důvodu popsaných v žalobním návrhu ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne 9.3.2021, kdy žalovaný neshledal ve věci nesprávný úřední postup. Žalovaný k věci samé uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem dokud je tento platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dne 30.11.2017 podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se domáhali zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/ 2018, neboť tato ustanovení podle jejich názorů porušovaly základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod. Ústavním nálezem ze dne 11.2.2020 vyhlášeném dne 11.3.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/ 2017, upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť tím docházelo k porušování článku 10 Listiny. Tato ustanovení pak byla zrušena uplynutím 31.12.2020. V souladu s výše uvedeným nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11.2.2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. Nad to žalovaný doplnil, že vznik újmy požadované k náhradě v daném případě je třeba dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy a nikoliv s postupem žalovaného. Legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. V tomto směru žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.4.2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006. 3 Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně u žalovaného dne 2.10.2020 resp. doplněnou žádostí dne 9.10.2020 uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 55 000 Kč z důvodů popsaných v žalobním nároku. Žalovaný po projednání věci shledal, že ve věci není dán nesprávný úřední postup, což žalobci sdělil stanoviskem ze dne 9.3.2021. Dále mezi účastníky řízení není sporné, že žalobce byl v rozhodném období tj. od září 2017 do listopadu 2020 ve funkci neuvolněného starosty [územní celek], kdy v daném období, žalovaný zveřejnil majetkové přiznání v centrálním registru oznámení, a to údaje vyžadované podle zákona o střetu zájmů č. 159/2006 Sb.

4. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyly sporné skutkové okolnosti sporu, nýbrž v rozepři zůstala otázka právního posouzení, zda se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/ 2017.

5. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

6. S odkazem na nesporná tvrzní účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 4 o. s. ř. a citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: jak již bylo konstatováno shora (shodné tvrzení účastníků) Ústavní soud svým nálezem ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/ 2017 a zákona č. 112/ 2018 upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy z důvodů, že tímto dochází k porušení článku 10 Listiny. Toto ustanovení bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2020 Ústavní soud ve svém nálezu uzavřel, že při posouzení napadené právní úpravy optikou míry zásahy do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů z pohledu ústavnosti neobstojí. Důvodem je skutečnost, že cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem též při nižší intenzitě zásahů do práva na soukromí, tj. nahlížením do registru oznámení na základě žádosti (test potřebnosti v rámci druhého kroku proporcionality). V důsledku zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) se však stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona. Samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je totiž vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14 odst. 1, písm. a), b) c). Nicméně je zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem, musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížet do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezil požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší. Ústavní soud tak uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán. Ústavní soud také neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích zakotvená v § 10 odst. 2, § 10 odst. 3 (ve znění zákona č. 14/2017 Sb. i ve znění zákona č. 112/2018 Sb.) i § 11 odst. 3 cit. zák. by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Ústavní soud pak dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhu z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31.12.2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech politiků, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud totiž k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení, není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů, vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.

7. Soud uvádí, že pokud jde o žalobcem vymezené období, tj. konkrétně období od září 2017 do listopadu 2020 (kdy byly informace o majetku žalobce zveřejněny), je třeba rozdělit na dvě části (dvě období). Konkrétně se jedná o období od září 2017 do data vydání ústavního nálezu ze dne 11.2.2020 sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, a dále od data 11.2.2020, tedy vydání předmětného ústavního nálezu do listopadu 2020, kdy bylo ze strany žalovaného ukončeno předmětné zveřejňování. Pokud jde o prvé období, je zjevné, že v daném případě nemohl jít o nesprávný úřední postup žalovaného, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. Za toto období proto žalovaný postupoval v souladu s § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, tedy podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona.

8. Pokud jde o následující období, tj. od 11.2.2020 do listopadu 2020, soud uvádí, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu dojde-li po provedení řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem, nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Pokud Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, zakládá zákon jeho pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden. Rozhodnutím tedy Ústavní soud pouze nedeklaruje rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší. Derogační pravomoc Ústavního soudu však působí toliko pro futuro, neboť normu zřejmě nelze zrušit zpětně, tedy před okamžikem publikace nálezu ve Sbírce zákonů. Účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud však Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti nálezu na dobu pozdější. Ústavní soud však může dospět k závěru, že derogační nález může být vykonatelný i před datem publikace ve Sbírce zákonů, pokud jde zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, a může stanovit vykonatelnost nález na den jeho veřejného vyhlášení. Důvodem„ předsunutí“ vykonatelnosti nálezu před dnem jeho publikace je pak snaha eliminovat vznik protiústavních situací, pokud by nastaly právní skutečnosti založené na základě rušených právních předpisů. Ústavní soud pak přistupuje k odložení vykonatelnosti nálezu zejména z toho důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením vznikla. V takovém případě je veden úvahou, že odložení vykonatelnosti nálezu (tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Derogace norem ze strany Ústavního soudu totiž nemá za následek„ obživnutí“ předchozí právní úpravy, kterou Ústavním soudem rušená právní úprava v minulosti nahradila; není ostatně vyloučeno, že i tato právní úprava by mohla být neústavní, pokud o ní předtím nebylo Ústavním soudem rozhodováno (v praxi však po derogaci normy někdy orgány veřejné moci k takovému výkladu v určitých situacích přistupují; např. E. Wagnerová uvádí příklad, kdy po zrušení právní úpravy přeřazování odsouzených mezi různými typy věznic nálezem Pl. ÚS 5/94, se v praxi vycházelo z úpravy předchozí – Wagnerová E., Ústavní soud. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha, Linde, 1996, str. 88). Důsledkem derogačního nálezu je tedy situace, kdy v právním řádu vznikne mezera. Pokud normotvůrce i přes lhůtu stanovenou Ústavním soudem tuto mezeru nezaplní, je na obecných soudech a Ústavním soudu, aby ji překlenuly interpretačně. V minulosti Ústavní soud přikročil k odložení vykonatelnosti například v případě neústavní regulace nájemného (Pl. ÚS 3/2000) nebo zrušení celé úpravy správního soudnictví v o.s.ř. (Pl. ÚS 16/99), v obou případech šlo o období 18 měsíců. Takový postup však v praxi působí nemalé problémy, pokud jde o aplikaci předpisu, který je sice prohlášen za neústavní, avšak nadále je platnou součástí právního řádu. Pro orgány veřejné moci aplikující tento předpis tak vzniká otázka, zda mohou v tomto období předpis aplikovat, případně v jakém rozsahu. V okamžiku, kdy je neústavnost právního předpisu již Ústavním soudem konstatována, by mohla jeho aplikace v individuálních případech zatížit individuální právní akty neústavností (v podobě porušení základních práv účastníků řízení). Navíc, pokud by orgány veřejné moci předpis aplikovaly a na základě takové aplikace vydaly rozhodnutí, zmaří i jeho budoucí vykonatelnost (§ 71 odst. 2). Orgány veřejné moci v takových situacích musí přihlížet k odůvodnění publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně platný. Také zde jde o vyřešení vztahu mezi právní jistotou a konkrétním ústavním principem (který má však v případě poskytnutí soudní ochrany v individuálním případě podobu subjektivního základního práva), jehož prosazení vedlo k derogaci. Důvod tedy, který vedl Ústavní soud k deklarování neústavnosti předpisu je významný (komentář k § 70 a § 71 zákona o Ústavním soudu).

9. Podle článku 89 odst. 1 Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak a v kontextu úpravy zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 70 odst. 1) nelze dovodit nic jiného než to, že se právní předpis ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/2005 ze dne 22.6.2005 a sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13.12.2005 Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být - nejen z důvodu požadavku zákona, ale i z důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a případně byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2005). Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadu aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi 2007, s. 291), (srov. odst. 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS- St 31/2010).

10. Soud proto při zhodnocení, zda se v daném období jednalo o nesprávný úřední postup ze strany státu, přihlédl k odůvodnění předmětného ústavního nálezu, tedy důvodům, proč předmětné zákonné ustanovení, tj. § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů, byl zrušen. Ústavní soud ve svém ústavním nálezu dospěl k závěru, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná a proto nezpochybňuje samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existuje již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů. Transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je potřebná, avšak nemá být účelem sama o sobě. Tato transparentnost je pouze prostředkem použitelným do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud neshledal, že by natolik široká transparentnost majetkových poměrů spočívající v režimu zveřejňování údajů z registru oznámení bez dalšího, byla pro transparentnost činností veřejné moci nezbytná. Cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Derogace části § 14b pak účel vyšší ochrany soukromí u funkcionářů za jiného přístupu do registru, může splnit a z tohoto důvodu proto Ústavní soud přistoupil ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona Ústavní soud si pak byl vědom skutečnosti, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který umožňuje právě nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 zákona, avšak Ústavní soud musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno a petitem návrhu je Ústavní soud vázán. V důsledku zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona se však nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě stane v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona o střetu zájmů. Samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je totiž vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14b odst. 1 písm. a), b), c). Ústavní soud vyzdvihl, že po derogaci provedené tímto zákonem musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále Ústavní soud poukázal na to, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemohl derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro jejich podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze jí ruší. Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje práva na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení osob podle článku 10 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrhu stěžovatelů z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Toto však učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31.12.2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Ústavní soud pak protiústavnost shledal výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Z odůvodnění ústavního nálezu je proto zřejmé, že Ústavní soud si byl vědom skutečnosti, že okamžikem zrušení předmětných ustanovení dojde k znemožnění nahlížení do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě, přičemž ústavní soud shledal„ toliko“ protiústavnost v rozsahu nahlížení, nikoliv v povinnosti a rozsahu zveřejňovaných informací, tedy zájem veřejnosti na získávání takovýchto údajů shledal jako zcela legitimní. S ohledem na legitimnost a právní jistotu veřejnosti, poměřeno s zásahem do osobních práv funkcionářů, shledal Ústavní soud za potřebné, aby byla odložena vykonatelnost předmětného nálezu až do data 31.12.2020, aby měl zákonodárce dostatečný prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude v souladu. Soud proto dospěl k závěru, že vzhledem k odůvodnění nálezu Ústavním soudem a k tomu, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu, aby měl normotvůrce dostatečný prostor k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením předmětných ustanovení vznikla, se žalovaný nedopustil nesprávného úředního postupu, když v uvedeném období byla zveřejněna oznámení podle zákona o střetu zájmů.

11. Jinak řečeno Ústavní soud vymezil zákonodárci možnost do data 31.12.2020 přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, z čehož se podává, že do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru). Z těchto důvodů proto soud žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).

Poučení