28 C 197/2023 - 30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 146 648,21 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 131 136 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 15 512,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 155,10 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 144 100,90 Kč za období od 30. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 870,41 Kč za období od 10. 3. 2023 do 29. 5. 2023 a úroku z prodlení z částky 146 648,21 Kč za období od 30. 5. 2023 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 129,99 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 29. 5. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky 146 648,21 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného revolvingového úvěru. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 7. 4. 2022 smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] jejíž součástí byly též úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaný byl oprávněn čerpat revolvingový úvěr co do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 145 000 Kč. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky opakovaně, a to co do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce. Žalovaný se pak uzavřením smlouvy zavázal takto poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci bylo v souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 28 C 197/2023-17, aby doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a označila k nim důkazy, v podání ze dne 3. 8. 2023 uvedla, že statistický model prováděný prostřednictvím monitoringů kreditního skóre žalovaného, zajištěný oddělením úvěrových rizik žalobkyně, považuje žalobkyně ve vztahu ke svým zákonným povinnostem za dostatečné splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně za účelem prevence předlužení klienta zajistila kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ MLS“), a to jak na samotného žalovaného, tak na jeho domácnost. Prostřednictvím výpočtu MLS žalobkyně ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele (v tomto případě žalovaného) skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. Oba údaje o MLS, tedy jak za žadatele, tak za jeho domácnost, se porovnají, a využije se ten, který je nižší. Žalobkyně uvedla, že existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje lustrací v externích registrech NRKI, CEE a ISIR, s jejichž pomocí jsou shromažďována data – klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, CEE, ISIR, přičemž dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem„ klient v NRKI NALEZEN – pozitivní vyhodnocení“. Dotazy do registrů CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem„ v registru nenalezen“. Žalobkyně uvedla, že si dále vyžádala výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíce leden až duben 2022 pro ověření jeho příjmů a výdajů, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaný podniká v kurýrních službách, jak uváděl přímo ve smlouvě. Tento výpis z účtu žalovaného žalobkyně doložila. MLS žalovaného stanovila žalobkyně na částku 39 120 Kč, MLS jeho domácnosti pak na částku 20 776 Kč. Žalobkyně při těchto výpočtech vycházela z příjmu ve výši 60 000 Kč měsíčně, který žalovaný deklaroval dle karty klienta. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr hradil dne 11. 5. 2022 částku 1 224 Kč, dne 13. 6. 2022 částku 3 548 Kč, dne 15. 7. 2022 částku 3 548 Kč, dne 11. 8. 2022 částku 3 548 Kč, dne 26. 9. 2022 částku 3 548 Kč, dne 17. 10. 2022 částku 3 548 Kč a dne 7. 3. 2023 částku 1 000 Kč. Žalovaný na základě úvěrové smlouvy celkem uhradil 19 964 Kč. Žalobkyně odkázala i na kartu klienta, splátkový kalendář a metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, přiloženou již k žalobnímu návrhu.

5. Žalobkyně přiložila ke svým podáním k důkazu mj. úvěrovou kartu žalovaného ke dni 3. 8. 2023. V úvěrové kartě bylo ke dni schválení úvěru ze dne 7. 4. 2022 uvedeno celkem sedm dalších aktivních finančních produktů žalovaného u třech různých společností: konkrétně se jednalo o osobní úvěr ze dne 20. 2. 2017 ve výši 247 000 Kč s datem poslední splátky dne 18. 8. 2027, osobní úvěr ze dne 30. 7. 2021 ve výši 270 000 Kč s datem poslední splátky dne 18. 7. 2030, investiční úvěr ze dne 10. 12. 2021 ve výši 145 000 Kč s datem poslední splátky dne 18. 12. 2029, osobní úvěr ze dne 27. 11. 2017 ve výši 10 000 Kč s datem poslední splátky dne 15. 12. 2022, kontokorentní úvěr ze dne 10. 12. 2021 s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, kreditní splátkovou kartu ze dne 30. 7. 2021 s úvěrovým rámcem 15 000 Kč a kreditní splátkovou kartu ze dne 22. 6. 2010 s úvěrovým rámcem 80 000 Kč. Součástí úvěrové karty je též seznam žádostí, přičemž žádost ze dne 27. 7. 2021 o osobní úvěr ve výši 20 000 Kč a žádost ze dne 8. 12. 2021 o investiční úvěr ve výši 50 000 Kč byly žalovaným odvolány. Na vyřízení pak ve sledované době čekaly žádosti žalovaného ze dne 15. 3. 2022 o osobní úvěr ve výši 120 000 Kč a ze dne 21. 3. 2022 o osobní úvěr ve výši 160 000 Kč.

6. Z předložených listinných důkazů: výpisu z účtu žalovaného, tiskopisu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 7. 4. 2022, úvěrových podmínek platných od 1. 8. 2021, výpisu čerpání, splátek a úhrad potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 29. 5. 2023, výzvy ke splacení úvěru ze dne 23. 2. 2023, podacího archu ze dne 24. 2. 2023, předžalobní výzvy k plnění ze dne 23. 3. 2023, podacího archu ze dne 24. 3. 2023 soud zjistil tento skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí:

7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 4. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnut žalovanému peněžních prostředků až do výše sjednaného úvěrového rámce, který dle hlavičky splátkového kalendáře nakonec činil 145 000 Kč, s minimální výší měsíční splátky 2,45 % z úvěrového rámce a s roční úrokovou sazbou ve výši 18,88 % (v samotné smluvní dokumentaci je pak uveden úvěrový rámec toliko ve výši 50 000 Kč). Smluvní strany si dále sjednaly účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním na částku 100 Kč za měsíc vymáhání (s možností změny podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě, že výše dlužné splátky bude nižší než 500 Kč, mohla žalobkyně účtovat smluvní pokutu maximálně do výše této dlužné částky), jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky, a taktéž úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády (ke dni uzavření smlouvy činil tento úrok sazbu 11,75 % p.a.).

8. Z tiskopisu smlouvy je patrné, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je rozvedený, s učňovským vzděláním a čistým měsíčním příjmem 60 000 Kč a že příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč. V úvěrové kartě žalovaného je pak uvedena výše příjmu z podnikatelské činnosti žalovaného ve výši 60 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 0 Kč a měsíční výdaje domácnosti ve výši 38 000 Kč. Žalovaný byl dle úvěrové karty v dané době rozvedený, s jedním dítětem. Žalovaný byl ze strany žalobkyně lustrován v externích registrech, v žádném neměl negativní záznam.

9. Dle předloženého výpisu z účtu č. [bankovní účet] měl žalovaný v lednu 2022 příjem z pracovní (potažmo podnikatelské) činnosti ve výši 33 592,21 Kč a v únoru 2022 příjem ve výši 20 445,65 Kč. Z březnového výpisu z účtu nebyl příjem žalovaného z pracovní (potažmo podnikatelské) činnosti zjištěn (u žádné z transakcí není uvedena identifikace, že se jedná o platbu od společnosti [právnická osoba], jako je tomu ve výpisu z února 2022 a z ledna 2022). Žalovaný v tomto měsíci (v březnu 2022) taktéž čerpal úvěry od jiného poskytovatele ve výši 160 000 Kč a 145 000 Kč. Ihned po poskytnutí těchto úvěrů jsou na účtu žalovaného evidovány odchozí platby ve výši 99 900 Kč a 95 000 Kč (tato druhá platba byla připsána na účet společnosti [právnická osoba]).

10. Dne 7. 4. 2022 čerpal žalovaný částku 50 000 Kč, dne 3. 5. 2022 částku 15 000 Kč, dne 13. 5. 2022 částku 5 000 Kč, dne 16. 5. 2022 částku 29 000 Kč, dne 30. 5. 2022 částku 46 000 Kč, dne 27. 6. 2022 částku 2 300 Kč, dne 21. 7. 2022 částku 1 000 Kč, dne 1. 9. 2022 částku 900 Kč, dne 18. 10. 2022 částku 1 900 Kč. Dle výpisu tedy žalovaný čerpal celkovou částku 151 100 Kč. Úrok za hotovostní transakce pak činil částku 14 573,20 Kč, úrok za pojistné částku 54,91 Kč, náklady na vymáhání částku 600 Kč, pojištění CPI částku 2 635,10 Kč, smluvní pokuta částku 1 000 Kč, úrok částku 7 802,13 Kč, obchodní úrok 7 001,97 Kč, úrok z prodlení částku 4 870,41 Kč; celkem tedy mělo být žalovaným na daný úvěr splaceno 189 637,72 Kč. Žalovaný pak dle výpisu čerpání, splátek a úhrad uhradil na jistině 6 999,10 Kč, na úroku za hotovostní transakce 6 765,08 Kč, na úroku za pojistné 10,57 Kč, na pojištění CPI 1 687,79 Kč, na smluvní pokutě částku 0 Kč, na úrocích částku 4 501,46 Kč, na obchodním úroku a úroku z prodlení a nákladech za vymáhání pak neuhradil ničeho. Celkem tedy žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni zaplatil částku ve výši 19 964 Kč. Dluh žalovaného po započtení jeho úhrad činil dle výpisu celkem částku ve výši 169 673,72 Kč. Dne 23. 2. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě tohoto dluhu, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 2. 2023. Žalovaný však neuhradil ničeho, a tak jej žalobkyně k úhradě vyzvala znovu, tentokrát prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 23. 3. 2022, odeslané žalovanému dne 24. 3. 2022. Žalovaný však ani přesto neuhradil ničeho.

11. Žalobkyně tak podanou žalobou po žalovaném požaduje zaplacení nesplacené jistiny ve výši 144 100,90 Kč, poplatku za pojištění ve výši 947,31 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč, dále kapitalizovaný úrok ke dni sepsání žaloby ve výši 18 155,10 Kč, který představuje součet zbylých nesplacených úroků, vynesených v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění úvěru, a dále obchodní úrok z jistiny, kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby (tj. kapitalizovaný úrok ve výši 18,88 % p. a. z částky 144 100,90 Kč za období ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od 24. 2. 2023, do dne sepsání žaloby, tj. do 29. 5. 2023). Dále žalobkyně požaduje úrok ve výši 18,88 % p. a. za období od 30. 5. 2023 do zaplacení z částky 144 100,90 Kč, tedy obchodní úrok z nesplacené jistiny za období ode dne následujícího po dni sepsání žaloby do dne zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby částkou 4 870,41 Kč (za období ode dne 7. 4. 2022 do 29. 5. 2023) a dále také úrok z prodlení v zákonné výši za období od 30. 5. 2023 do zaplacení z částky 144 109,44 Kč.

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

14. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal předmětný úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce a zavázal se jej hradit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

21. Soud připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také společnost jako celek před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace a taktéž pozici věřitelů samých, neboť snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Takové posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel povinen provádět dle § 75 ZSÚ s odbornou péčí, tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele – žadatele o úvěr z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Dostatečnými tedy nejsou informace získané pouze od spotřebitele, ale je nutné v rámci odborné péče údaje, které dlužník uvedl, ověřit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. Věřitel je povinen využívat rovněž veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).

22. Jak bylo konstatováno, soud je povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k lustraci žalovaného v různých registrech (MVČR, CEE, ISIR, JAP_PUJCKA a NRKI a to bez negativního výsledku), a že žalovaný před uzavřením smlouvy deklaroval ve vztahu k žalobkyni údaje o výši svých příjmů a příjmů zbytku domácnosti, jakož i další údaje o své finanční situaci, včetně údajů o jeho výdajích. Žalobkyně však nedoložila v zásadě žádné důkazy, které by potvrzovaly reálnou majetkovou situaci žalovaného ke dni sjednání předmětného úvěru, nebo důkazy, z nichž by bylo patrno, že byly údaje sdělené žalovaným ze strany žalobkyně nějakým způsobem ověřovány.

23. Ze žalobkyní doložených důkazu nevyplývá, že by žalobkyně údaje tvrzené žalovaným o jeho podnikatelské činnosti a jeho příjmech dostatečným způsobem ověřila. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného za období ledna 2022 do dubna 2022 nevyplývá, že by se jednalo o účet žalovaného související s podnikáním, když se jedná o výpis z běžného účtu a v hlavičce výpisu není uvedeno IČO žalovaného. Žalovaný navíc dle žalobkyně (která v tomto směru odkazovala na kartu klienta – žalovaného) deklaroval svůj měsíční příjem ve výši 60 000 Kč, přičemž žalobkyně s touto částkou pracovala při posuzování jeho schopnosti úvěr splatit – z výpisu z bankovního účtu žalovaného však vyplývá, že žalovaný měl v lednu 2022 příjem z pracovní (potažmo podnikatelské) činnosti ve výši 33 592,21 Kč a že v únoru 2022 měl z této činnosti příjem ve výši 20 445,65 Kč. Potvrzení od zaměstnavatele nebo daňové přiznání žalovaného si pak žalobkyně nevyžádala a bezvýhradně se spolehla na žalovaným deklarovaný údaj o jeho příjmu, který neodpovídal údajům dostupným z výpisu z účtu žalovaného, jenž měla navíc žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy k dispozici (žalovaným tvrzený příjem je zhruba dvakrát vyšší, nežli jeho reálný příjem dle výpisů z jeho účtu). Na adekvátní ověření reálných příjmů žalovaného tedy žalobkyně rezignovala. Nelze také přehlédnout, že žalobkyně v tomto ohledu předložila k důkazu pouze kartu klienta (žalovaného), ve které jsou sice deklarovány údaje o finanční situaci žalovaného, avšak tato listina není žalovaným podepsána a je navíc datována 29. 5. 2023, tedy více než rok poté, co byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva. V kartě klienta je navíc ze strany žalobkyně operováno s údaji, které měl žalovaný uvést v žádosti o úvěr – ani žádost žalovaného o úvěr však soudu doložena nebyla a není tedy vůbec patrno, zda žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (které je navíc nedostatečné) vycházela z tvrzení, která žalovaný do žádosti o úvěr obsáhnul.

24. Žalobkyně tedy dle názoru soudu zcela rezignovala na ověření tvrzení žalovaného o jeho příjmech, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zásadní. S ohledem na skutečnost, že žalobkyni bylo ke dni poskytování úvěru známo, že žalovaný měl ke dni předmětné žádosti o úvěr aktivních celkem sedm dalších úvěrových produktů u třech různých společností a že měl aktivní další dvě žádosti o úvěrový produkt, měla být žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného obzvláště obezřetná, neboť existovaly indicie o tom, že žalovaný není schopen fungovat bez opakovaného čerpání úvěrů – i vzhledem k tomuto poznatku bylo tedy velmi diskutabilní, zda bude žalovaný schopen inkriminovaný úvěr splácet, a jím tvrzené údaje o čistých příjmech a výdajích měly být řádně ověřeny (což se nestalo). Zjištění reálné výše příjmů žalovaného, stejně jako zjištění ohledně případného vlastnictví movitých a nemovitých věcí žalovaným, by s ohledem na množství dluhů žalovaného poskytlo žalobkyni představu o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Na zjištění a prověření těchto skutečností před schválením úvěru žalovaného však žalobkyně rezignovala, a to i přesto, že žalobkyně měla jasné povědomí o množství a výši již existujících závazků žalovaného a také přesto, že měla k dispozici výpis z účtu žalovaného.

25. Reálné výdaje žalovaného pak žalobkyně neprověřovala a nezjišťovala vůbec, spolehla se na jeho tvrzení o výdajích ve výši 38 000 Kč měsíčně a z tohoto (nijak neověřeného) tvrzení žalovaného vycházela i v rámci svého modelového výpočtu. V tomto modelovém výpočtu pak žalobkyně nijak nezohlednila statistické údaje týkající se bydlení, ani veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Dlužno také podotknout, že žalovaný nespecifikoval, zdali vyživuje dítě, o kterém je hovořeno v kartě klienta, ani jaké jsou eventuální náklady na výživu tohoto dítěte. Tyto údaje žalobkyně ani nevyžadovala. Ze strany žalobkyně nebyla vyžádána ani žádná specifikace výdajů žalovaného souvisejících s bydlením (údaje o SIPO platbách dokládající výdaje související s náklady na bydlení pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021). Není ani nikterak specifikováno, zdali žalovaný ke dni uzavření úvěrové smlouvy bydlel v nájmu, nebo ve vlastním či družstevním bytě a žalobkyně tedy nemohla v rámci svých interních výpočtů případně zohlednit ani relevantní statistická data o normativních nákladech na bydlení. Nelze navíc přehlédnout, že žalovaným deklarované výdaje ve výši 38 000 Kč měsíčně převyšují částky jeho příjmů, které vyplývají z výpisu z účtu žalovaného (žalovaný měl v lednu 2022 příjem z pracovní (potažmo podnikatelské) činnosti ve výši 33 592,21 Kč a že v únoru 2022 měl z této činnosti příjem ve výši 20 445,65 Kč, jak bylo uvedeno výše).

26. Soud má v návaznosti na výše uvedené za to, že žalobkyně v době uzavírání smlouvy, tj. ke dni 7. 4. 2022, nedisponovala dostatečně ověřenými informacemi o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Žalobkyně po žalovaném před uzavřením smlouvy ze dne 7. 4. 2022 nepožadovala prakticky žádných listin potvrzujících jeho reálnou finanční situaci a vycházela pouze ze sdělení žalovaného (na něž se spolehla) a ze svého (blíže nespecifikovaného) statistického modelu. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného žalobkyně při hodnocení finanční situace žalovaného očividně nevycházela, neboť při svých výpočtech pracovala se zcela jiným údajem o příjmu žalovaného, nežli vyplývajícím z předmětného výpisu (reálné výdaje žalovaného pak žalobkyně v tomto směru neprověřila vůbec). Údaje o příjmech žalovaného, s nimiž žalobkyně při posouzení jeho úvěruschopnosti pracovala, neodpovídají údajům, které jsou v tomto směru obsaženy v předloženém výpisu z jeho účtu. Žalobkyně sice měla za to, že z její strany provedené prověření úvěruschopnosti spotřebitele je dostatečný, avšak s tímto jejím závěrem se soud vzhledem k odkazované judikatuře a legislativě neztotožňuje. Žalobkyně se toliko bezvýhradně spolehla na údaje o výdajích a příjmech deklarovaných žalovaným a tyto údaje si nijak neověřila (byť minimálně žalovaným tvrzený údaj o příjmu mohla žalobkyně jednoduše ověřit nahlédnutím do výpisu z účtu žalovaného, jehož prostřednictvím by zjistila, že žalovaným deklarovaný příjem tomuto výpisu vůbec neodpovídá).

27. Žalobkyně se tedy ohledně splnění své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného omezila toliko na konstatování o tom, že jí zvolený statistický model, kterým úvěruschopnost prověřuje, dle jejího názoru vyhovuje zákonným povinnostem pro pověření úvěruschopnosti spotřebitele. Přestože z žalobkyní předložené úvěrové karty vyplývá, že žalobkyně měla provést ověření bonity klienta (žalovaného), nevyplývá z této listiny, že by ze strany žalovaného došlo k doložení jakýchkoliv relevantních podkladů, z nichž by byla seznatelná jeho faktická finanční situace a jeho reálná bonita (nebo že by žalobkyně takto poskytnuté údaje nadále blíže ověřila ve vztahu k tvrzeným výdajům domácnosti žalovaného a zejména ve vztahu k reálným příjmům žalovaného). Žalovaný před uzavřením smlouvy nedoložil žádné podklady ke svým tvrzeným příjmům (jako například daňové přiznání či faktury za jím provedenou práci); žalobkyně navíc po žalovaném takovéto podklady ani sama nechtěla a bezvýhradně se spolehla na údaje žalovaným uvedené, aniž by je před schválením úvěru podrobila jakékoliv kontrole, a to přesto, že měla k dispozici výpis z účtu žalovaného, jak již bylo uvedeno výše. Soud opětovně opakuje, že údaj o příjmu, s nímž žalobkyně pracovala, naprosto neodpovídá údajům dostupným z výpisu z účtu žalovaného, který žalobkyně předložila. Z výše odkazované judikatury pak v tomto kontextu vyvstává jednoznačná povinnost úvěrujícího subjektu nespolehnout se na údaje tvrzené spotřebitelem a tyto údaje prověřit, aby byla zjištěna faktická majetková situace spotřebitele. Těmto povinnostem žalobkyně nedostála a úvěr žalovanému poskytla, aniž by měla k dispozici ověřitelné údaje o reálné finanční situaci žalovaného, a to ke dni schvalování úvěru. Ve vztahu k příjmům žalovaného žalobkyně vyšla z údajů nepodložených, toliko deklarovaných žalovaným, a ze svého interního statistického modelu. Žalobkyně tak dle názoru soudu nemohla před poskytnutím úvěru disponovat ucelenou a ověřitelnou informací o příjmech a výdajích žalovaného a o jeho bonitě, protože pouze vyšla z tvrzení žalovaného a tato nijak, zejména ve vztahu k jeho příjmům a výdajům, neověřila. Zvýšená obezřetnost úvěrujícího subjektu byla v tomto případě žádoucí i s ohledem na to, že žalovaný měl aktivních ještě sedm dalších úvěrových produktů, které splácel (mj. jen v březnu 2022, tj. v měsíci předcházejícím před uzavřením inkriminované úvěrové smlouvy se žalobkyní, čerpal žalovaný úvěry od jiného poskytovatele ve výši 160 000 Kč a 145 000 Kč). Soud pokládá takovýto proces ověření úvěruschopnosti spotřebitele za nedostačující a nevyhovující výše popisovaným judikaturním a legislativním kritériím.

28. Dle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Dle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena celková částka ve výši 151 100 Kč. Soud však nemá za prokázané, jakým způsobem došlo k navýšení úvěrového rámce až na tuto částku (sama žalobkyně uváděla, že úvěrový rámec činil toliko 145 000 Kč). Žalobkyně soudu nepředložila žádných listin, které by žádost o navýšení úvěrového rámce žalovaným dokazovaly, ani potvrzení o tom, že by žalobkyně navýšení úvěrového rámce schválila, a že by před navýšením úvěrového rámce znovu prověřila schopnost žalovaného (navýšený) úvěr splácet (v tomto ohledu srov. přiměřeně použitelné závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1063/2023). Žalobkyně soudu doložila tiskopis smlouvy ze dne 7. 4. 2022, z něhož vyplývá výše úvěrového rámce toliko do částky 50 000 Kč a dále výpis čerpání, splátek a úhrad, z něhož vyplývá faktické čerpání úvěru co do částky 151 100 Kč a celková úhrada žalovaného na jistině, příslušenství, smluvní pokutě, pojištění CPI a nákladech za vymáhání ve výši 19 964 Kč. Soud tedy na základě předložených listinných důkazů vycházel z toho, že žalovanému byla na základě dané úvěrové smlouvy poskytnuta částka 151 100 Kč, a že žalovaný z této částky již zaplatil celkem 19 964 Kč (žalovaný tyto skutečnosti, vyplývající z předložených důkazů, nijak nesporoval).

32. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to jak před uzavřením úvěrové smlouvy, tak před tím, než byl žalovanému navýšen úvěrový rámec, do jehož výše může peněžní prostředky čerpat. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 151 100 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil částku ve výši 19 964 Kč. Co do částky 131 136 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby v souladu s ust. § 2993 o.z. dosud nevydanou část jistiny ve výši 131 136 Kč vrátil žalobkyni. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

33. Na tomto místě soud dodává, že žalobkyní odkazovaná judikatura hovořící o výkladu smluv ve prospěch jejich platnosti a zachování autonomie vůle se v tomto případě dle názoru soudu nemůže uplatnit, a to s ohledem na výše citovanou judikaturu vykládající zákon o spotřebitelském úvěru a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008. Soud také doplňuje, že přesto, že spotřebitel eventuálně při sjednávání úvěru zamlčí některé údaje o své finanční situaci, nelze se odvolávat na ust. § 6 o. z. (viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020-167).

34. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

35. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti). V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 131 136 Kč.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 129,99 Kč, přičemž tato částka představuje 78,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení žalobkyně v rozsahu 89,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,58 %).

37. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 866 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 146 648,21 Kč sestávající z částky 6 980 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 490 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 6 980 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 350 Kč ve výši 3 853,50 Kč.

38. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za podání ze dne 3. 8. 2023, neboť v něm uvedená argumentace mohla a měla být obsažena již v samotné žalobě.

Poučení