28 C 211/2020-134

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] d) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 267 500 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky ve výši 285 334 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22.10.2020 do 7.4.2021 z částky 142 667 Kč a žalobci d) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22.10.2020 do 7.4.2021 z částky 142 667 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím a žalobci d) částku ve výši 124 833 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) a žalobci d) náklady řízení, ve výši 23 093,80 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001. Žalobci uvedli, že se ještě s dalšími žalobci domáhali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za užívání bývalého domovnického bytu na adrese [adresa původního účastníka, původního účastníka a žalobkyně]. Předmětné řízení celkem trvalo 18 let a 10 měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená. V řízení se vyskytly opakované průtahy, a to jak před soudem I. stupně, tak před Ústavním soudem. Všechny tyto průtahy se projevily na celkové délce řízení. Žalobci se na délce řízení žádným způsobem nepodíleli. Na délce řízení se dále podílela skutečnost, že někteří účastníci řízení zemřeli, tudíž bylo nutné vyčkat právních nástupců. Tuto prodlevu je však třeba přičítat k tíži státu, neboť podle rozhodnutí Ústavního soudu bylo původní právní posouzení vadné, což bylo důvodem pro zrušení původních rozhodnutí obecných soudů. Vadnost původního rozhodnutí byla napravována až Ústavním soudem. Význam předmětu řízení pro žalobce se také stal výrazně větší, neboť získané bezdůvodné obohacení v daném řízení bylo reálně sníženo v důsledku povinnosti žalobců vrátit žalovaným přiznané a zaplacené náklady řízení před obecnými soudy a v závěru i v povinnosti zaplatit žalovaným a státu náhradu nákladů za celé soudní řízení. Žalobci si se svým nárokem na náhradu přiměřeného zadostiučinění předběžně obrátili na žalovaného dne 21.4.2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobci dne 21.4.2020 předběžně uplatnili nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 267 500 Kč pro každého z žalobců v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001. Žalovaný po projednání jejich žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a každému ze žalobců poskytl částku ve výši 142 667 Kč. Dále ve svém vyjádření žalovaný zkonstatoval průběh posuzovaného řízení, přičemž uvedl, že řízení trvalo od 10.4.2001 do 13.2.2020, tedy celková délka řízení přesahovala 18 let a je třeba ji hodnotit jako nepřiměřenou. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně řady listinných důkazů, výslechů znalců a znaleckého zkoumání. Řízení bylo opakovaně přerušeno do skončení souvisejících řízení a dále kvůli dědickému řízení po manželce prvého žalovaného, která do řízení vstoupila jako právní nástupce po smrti prvého žalovaného. Řízení tak bylo celkově přerušeno přibližně na dobu 5 let a 6 měsíců. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech stupních soudní soustavy, včetně soudu Ústavního tj. nalézací soud ve věci rozhodoval dvakrát, odvolací soud rovněž dvakrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud taktéž jednou. Procesně bylo rozhodováno o přerušení řízení, procesním nástupnictví, změnách žaloby, znalečném apod. Délka řízení tedy byla z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, což nelze přisuzovat k jejich tíži, avšak nelze to přičítat ani k tíži žalovaného. Žalovaný při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši. Tuto základní částku celkem snížil o 70 %, a to o 35 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 20 % z důvodu sdílené nemajetkové újmy mezi žalobci. Základní částku naopak navýšil o 10 % z důvodu postupu soudů, resp. značně excesivní délky posuzovaného řízení.

3. Vzhledem k tomu, že žalobci vzali svou žalobu co do částky ve výši 285 334 Kč zpět, postupoval soud podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. zastavil.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci se předběžně dne 21.4.2020 se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 x 267 500 Kč, která jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001, obrátili na žalovaného. Žalovaný po projednání tohoto nároku dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a žalobci a) a d) poskytl částku ve výši 142 667 Kč (každému z žalobců). Tato částka jim pak byla uhrazena dne 7.4.2021.

5. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 85/2001. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla podána dne 10.4.2001. Usnesením ze dne 6.8.2001 byla věc spojena ke společnému řízení – s věcí vedenou pod sp. zn. 13 C 85/2001, 13 C 86/2001, 13 C 87/2001 a 13 C 88/2001 a následně bylo řízení vedeno pod sp. zn. 13 C 85/2001. Žalobci v řízení vystupovali v procesním postavení žalobců a předmětem řízení bylo pro žalobkyni a) zaplacení částky ve výši 82 690 Kč a pro žalobce d) zaplacení částky ve výši 82 658,80 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Podáním ze dne 25.9.2001 žalovaní sdělili, že mezi účastníky řízení probíhají spory na určení vlastnického práva s tím, že navrhli přerušení řízení. Následně si soud dne 27.9.2001 připojil spisy 4 C 106/99, 4 C 407/98, 14 C 32/95, 13 C 85/2001 a 14 C 32/95. Usnesením ze dne 7.10.2002 bylo řízení přerušeno do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 407/98 a 4 C 106/99. Podáním ze dne 12.3.2003 žalobci rozšířili svou žalobu. Podáním ze dne 25.3.2003 opravili své podání ze dne 3.3.2003. Následně k žádosti soudce byly zapůjčeny spisy 4 C 407/98 a 4 C 106/99 Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Podáním došlým soudu dne 24.3.2004 žalovaní založili soudu plnou moc. Dne 9.4.2004 byl soudem zjišťován stav řízení vedeného u Obvodního soudu pro Praha 6 pod sp. zn. 4 C 407/98 a 4 C 106/99. Z úředního záznamu ze dne 20.4.2004 se podává, že věc 4 C 106/99 byla pravomocně skončena a věc 4 C 407/98 dosud nebyla pravomocně skončena. Dne 25.8.2004 soud zjišťoval stav řízení ve věci 4 C 407/98. Podle úředního záznamu ze dne 30.8.2004 nebylo řízení dosud skončeno. Dne 9.11.2004 podali žalovaní návrh na pokračování v řízení. Usnesením ze dne 7.1.2005 bylo rozhodnuto, že se v řízení pokračuje. Podáním ze dne 11.3.2005 žalobci rozšířili svou žalobu a současně soud informovali o úmrtí žalobce e). Usnesením ze dne 5.4.2005 bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví po žalobci e). Další podání žalobci soudu zaslali dne 4.4.2005. Usnesením ze dne 8.6.2005 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudní poplatku. Usnesením ze dne 26.7.2005 byli žalovaní vyzváni, aby se vyjádřili k žalobě. Vyjádření žalovaných bylo soudu zasláno dne 15.8.2005. Žalovaný 1) se vyjádřil ještě dne 24.8.2005. Žalobci reagovali replikou došlou soudu dne 15.9.2005. Posléze soud dne 16.9.2005 žádal zapůjčení spisu 4 C 106/99 a 10 C 121/99. Pokynem předsedy senátu ze dne 13.1.2006 bylo nařízeno ústní jednání na den 8.3.2006. Při tomto jednání bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 257/2005. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 10.4.2006 odvolání. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze dne 23.5.2006 Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.8.2006 napadené usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Pokynem soudce ze dne 7.11.2006 bylo nařízeno ústní jednání na den 8.1.2007. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na neurčito. Přípisem ze dne 26.3.2007 žádal soud žalobce a žalované o sdělení, zda trvají na vypracování znaleckého posudku ohledně obvyklé výše nájemného. Na to žalovaní reagovali přípisem došlým soudu dne 10.4.2007, žalobci pak přípisem došlým soudu dne 12.4.2007. Přípisem ze dne 26.6.2007 soud dotazoval účastníky, zda souhlasí s osobou znalce, který má být ve věci ustanoven. K tomuto se žalovaný 2) vyjádřil dne 12.7.2007 a žalovaný 1) dne 11.7.2007. Usnesením ze dne 24.7.2007 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 18.9.2008. Žalovaný 2) se ke znaleckému posudku vyjádřil dne 7.10.2008. Znalec se k připomínkám žalovaného vyjádřil podáním došlým soudu dne 18.11.2008. Pokynem soudce ze dne 19.11.2008 bylo nařízeno ústní jednání na den 21.1.2009. Toto jednání bylo odročeno z důvodu žádosti právního zástupce žalovaného 2) na den 2.3.2009. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování znaleckým posudkem a byl vyslechnut znalec. Jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 27.4.2009. Při tomto jednání si účastníci řízení vyjasňovali svá procesní stanoviska a jednání bylo odročeno za účelem výslechu svědků na den 17.6.2009. Při tomto ústním jednání bylo provedeno dokazování výslechem svědkyně a jednání bylo odročeno za účelem výslechu další svědkyně na den 10.7.2009. Z úředního záznamu ze dne 10.7.2009 se podává, že ústní jednání nařízené na den 10.7.2009 se nekonalo z důvodu, že se nepodařilo doručit předvolání svědkyni. Podáním došlým soudu dne 23.6.2009 doplnili žalovaní důkazní návrhy. Pokynem soudce ze dne 10.8.2009 bylo nařízeno ústní jednání na den 11.9.2009. Při tomto jednání byla vyslechnuta svědkyně, dále účastník - žalobce c) a provedeno dokazování listinami. Jednání bylo za účelem přednesení závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku odročeno na den 21.9.2009. Při jednání konaném dne 21.9.2009 byly proneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 23.9.2009. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým bylo žalobě částečně vyhověno a částečně byla zamítnuta. Lhůta k vypracování písemného vyhotovení rozsudku byla předsedou Obvodního soudu pro Prahu 6 prodloužena do 23.12.2009. Proti rozsudku podal dne 1.2.2010 žalovaný 2) odvolání, žalovaný 1) pak dne 2.2.2010. Usnesením ze dne 10.2.2010 byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Žalobci se k odvolání vyjádřili dne 2.3.2010. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze dne 18.3.2010. Dále žalobci doplnili své vyjádření k odvolání dne 22.3.2010. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 23.3.2010 bylo nařízeno ústní jednání na den 23.6.2010. Žalovaný 2) požádal o odročení jednání z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 5.5.2010. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu I.stupně ve výrocích I., III., V., VII., IX., X. a XI. potvrzen. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dne 20.7.2010 podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.5.2010 dovolání žalovaný 2). Usnesením ze dne 21.7.2010 byl žalovaný 2) vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Žalovaný 1) se vyjádřil k dovolání žalovaného 2) dne 2.8.2010 a žalobci pak 9.8.2010. Dne 24.8.2010 založil právní zástupce žalovaného 2) plnou moc pro podání dovolání. Usnesením Ústavního soudu ze dne 12.8.2010 byla ústavní stížnost žalovaného 2) odmítnuta. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 15.9.2010. Tento usnesením ze dne 2.11.2010 odmítl dovolání žalovaného 2). Dne 8.9.2014 podal žalovaný 2) ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 1.9.2014 bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.12.2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23.9.2009. Dne 16.9.2014 Ústavní soud vydal opravné usnesení. Následně přípisem ze dne 8.10.2014 bylo sděleno, že žalovaný 1) zemřel a dále, že zemřela i jeho manželka [jméno] [příjmení]. Rovněž bylo sděleno, jaké osoby přicházejí jako nástupci po zemřelém. Právní zástupce žalobců soudu zaslal podání ze dne 15.10.2014. Dne 23.10.2014 činil soud dotaz na Obvodní soud pro Prahu 1, zda je vedeno dědické řízení po zemřelé [jméno] [příjmení]. Na to bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 reagováno tak, že po zemřelé není vedeno žádné dědické řízení. Z úředního záznamu ze dne 21.11.2014 se podává, že dědické řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014. Soud dále přípisem ze dne 24.11.2014 dotazoval notářku, kdy je možné očekávat ukončení dědického řízení. Na to notářka reagovala přípisem ze dne 8.1.2015. Dne 3.3.2015 soud dotazoval notářku, kdy je možné očekávat ukončení dědického řízení. K tomuto notářka přípisem ze dne 5.3.2015 sdělovala, že nelze toto sdělit. Usnesením ze dne 12.3.2015 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014. Následně soud dne 18.4.2016 dotazoval stav dědického řízení. Dotaz pak soud opakoval dne 14.9.2016. Na to bylo notářem reagováno dne 16.9.2016 s tím, že dědické řízení dosud trvá, přičemž není ukončeno ještě dědictví po žalovaném 1). Další dotaz byl soudem podán dne 1.12.2016 a urgován dne 11.1.2017. Na to bylo notářem sděleno dne 12.1.2017, že dědické řízení není dosud ukončeno. Dne 20.1.2017 kontroloval soud stav dědického řízení, dne 23.3.2017 pak činil dotaz na notáře. Tento soudu sdělil přípisem ze dne 29.5.2017, že dědické řízení po [jméno] [příjmení] – žalovaném 1 bylo již skončeno dne 29.4.2017 a současně soudu sdělil, že dědice po zemřelém, mimo jiné i pozůstalou manželku. Dále dne 2.6.2017 soud kontroloval stav dědického řízení 26 D 1679/2014. Dne 3.7.2017 činil soud dotaz na notáře. Na to bylo notářem reagováno dne 13.7.2017 s tím, že dědické řízení není dosud skončeno. Dne 24.7.2017 činil soud opět dotaz na notáře, přípis urgoval podáním ze dne 10.10.2017. Na to bylo notářem dne 13.10.2017 reagováno tak, že dědictví po zemřelé není dosud ukončeno. Soud kontroloval stav dědického řízení dne 10.1.2018, následně dne 22.3.2018 činil dotaz na notáře. Tento reagoval podáním ze dne 26.3.2018 tak, že pozůstalostní řízení není dosud skončeno. Dne 1.5.2018 si soud vyžádal pozůstalostní spis 26 D 1201/2013 po zemřelém žalovaném 1) a urgoval stav řízení po zemřelé paní [příjmení]. Na to bylo reagováno notářem dne 2.5.2018 sdělením o dědicích, kteří neodmítli dědictví. Přípisem ze dne 18.5.2018 pak notářka informovala soud o skončení dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení]. Usnesením ze dne 20.6.2018 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení a o procesních nástupcích po žalovaném 1). Přípisem ze dne 3.7.2008 navrhl žalobce změnu na straně žalobců – stran žalobkyně b). Proti usnesení ze dne 20.6.2018 podali žalovaní – [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odvolání. Usnesením ze dne 25.7.2018 bylo řízení ve vztahu k žalobkyni b) zastaveno. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním dne 7.8.2018. Tento usnesení soudu I.stupně ze dne 20.6.2018 usnesením ze dne 20.8.2018 potvrdil. Podáním ze dne 3.9.2018 upozorňovali žalovaní na špatnou žurnalizaci spisu. Na to bylo soudem reagováno přípisem ze dne 12.9.2018. Pokynem soudce ze dne 12.10.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 10.12.2018. Toto jednání bylo z důvodu kolize jednání právního zástupce žalovaného 2) odročeno na den 19.12.2018. Podáním ze dne 13.12.2018 požádali žalobci o odročení ústního jednání s tím, že účastníci řízení mimosoudně jednají. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno. Podáním ze dne 17.4.2019 vzali žalobci svou žalobu zpět. Žalovaní se vyjádřili ke zpětvzetí žaloby dne 23.4.2019. Usnesením ze dne 28.6.2019 bylo řízení zastaveno. Výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 24.7.2019. Proti výrokům II. a IV. podal žalovaný 1) odvolání. Rovněž tak podali odvolání žalobci a dále žalovaný 2) a 3). Žalovaní se k odvolání žalobců vyjádřili dne 13.8.2019. Usnesením ze dne 24.9.2019 byl návrh žalobců ze dne 2.7.2019, kterým se domáhali opravy usnesení ze dne 28.6.2019 zamítnut. Následně účastníci řízení založili do spisu ještě repliku žalobců ze dne 9.10.2019 a vyjádření žalovaného 1) ze dne 8.10.2019. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze dne 31.10.2019. Tento o odvolání žalobců a žalovaných rozhodl usnesením ze dne 15.1.2020. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13.2.2020.

6. Dále soud provedl dokazování - info soud, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014, ze kterého se podává, že dědické řízení bylo zahájeno dne 14.11.2014 a pravomocně ukončeno dne 14.6.2018. Ze sdělení notáře ze dne 18.5.2018 se podává, že toto dědické řízení bylo pravomocně skončeno dne 10.5.2018. Naposledy soud provedl dokazování vyjádřením žalovaného ze dne 2.5.2016 ve věci 25 C 66/2016 vedené u zdejšího soudu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31.5.2015, čj. 25 C 66/2016-52 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2016, čj. 28 Co 371/2016-78. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že poškozený, který v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného, se u zdejšího soudu domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky naříkaného řízení, kdy žalovaný mimosoudně na tomto nároku hradil částku 152 950 Kč. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31.5.2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2016 byl poškozený odškodněn ještě částkou ve výši 34 358 Kč.

7. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Soud vyšel z toho, že řízení pro žalobce, kteří v posuzovaném řízení vystupovali v procesním postavení žalobců trvalo od data 10.4.2001 tedy ode dne, kdy byla žaloba doručena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 do dne 24.7.2019, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení. K dalšímu období vedení řízení soud již nepřihlížel, neboť poté ve věci byly řešeny již toliko náklady uvedeného řízení, na základě podaného odvolání do usnesení o zastavení řízení, přičemž usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15.1.2020. Podle názoru soudu tento zmíněný úsek řízení již pro žalobce neměl význam, neboť rozhodné období spojené s nejistou stran vedeného sporu, jakým způsobem věc dopadne, byla mezi účastníky řízení již vyřešena právě na základě usnesení o zastavení řízení, které nabylo právní moci dne 24.7.2019. Zbylý úsek řízení týkající se toliko náhrady nákladů řízení, byl z hlediska nejistoty vedeného sporu, pro účastníky již bezpředmětný. Celková délka řízení tedy ve vztahu k žalobcům činila 18 let a 6,5 měsíce.

10. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud v souladu s ustanovením § 31a odst. 3 zákona přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení -) zde soud dospěl k závěru, na základě provedeného dokazování, že soudy ve věci postupovaly bez zjevných prodlev a průtahů, v přiměřených procesních lhůtách a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Jediný nedostatek v činnosti orgánů státu soud shledal v počátku řízení při nařizování jednání, neboť toto bylo nařízeno s velkým časovým odstupem po podání žaloby a dále při zpracování znaleckého posudku, když soud včasné vytvoření znaleckého posudku u znalce neurgoval, tedy v tomto směru nedostatečně vykonával dohledovou činnost nad znalcem. U tohoto kritéria proto soud neshledal důvody pro zvýšení základní částky, neboť se v zásadě, jak soud naznačil shora, odškodňuje celková délka řízení, tedy i úsek řízení, v němž k prodlení či průtahům nedochází. Soud v posuzovaném řízení neshledal výrazné průtahy ve věci, popřípadě že by k zrušení rozhodnutí soudu I. stupně došlo z důvodu závažných vad, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, což by byl důvod procentuálního navýšení tohoto kritéria. U tohoto kritéria proto soud neučinil žádné bodové zhodnocení. Kritérium počtu soudní soustavy -) pokud šlo o věc samu, věc se s rozhodnutím nacházela jedenkrát u nalézacího soudu, jedenkrát ve věci rozhodoval odvolací soud a jedenkrát soud dovolací. Dvakrát pak ve věci rozhodoval soud Ústavní, tedy posuzovaná věc byla projednávána na všech stupních soudní soustavy. V této souvislosti soud podotýká, že využití procesních práv účastníky řízení v podobě procesních návrhů, podání řádných či mimořádných opravných prostředků nelze přisuzovat k jejich tíži, i když je zřejmé, že tímto postupem se celková délka řízení prodlouží, protože se s takovými návrhy musí orgány státu vypořádat, tedy o nich rozhodnout, avšak použití těchto procesních institutů nelze přičítat ani na vrub žalovaného. Soud z důvodu vyššího počtu soudů, které se v rámci soudní soustavy věcí zabývaly, ponížil základní částku o 30% (obdobně (o 20%) ponížil základní částku zdejší soud ve věci vedené pod sp. zn. 25 C 66/2016, který posuzoval stejné řízení, přičemž odvolací soud se k učiněnému ponížení, ve svém rozsudku ze dne 2.11.2016, č.j. 28 co 271/2016 – 78, nijak nevyjádřil). Kritérium složitosti věci -) posuzované řízení dle názoru soudu vykazovalo skutkovou a právní náročnost, neboť předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo nutné posoudit výši bezdůvodného obohacení, tedy zda měl žalovaný v posuzované věci hradit nájemné za nájem sporné nemovitosti jako za prostor nebytový či byt. V řízení bylo třeba vypracovat znalecký posudek, soud se dále musel vypořádat s judikaturou Ústavního soudu, jež zapříčinila zrušení předchozího rozhodnutí. Uvedené řízení také bylo přerušeno do skončení dědického řízení po žalovaném 1), přičemž následně zemřela i manželka žalovaného 1) jako jeho procesní nástupce. Bylo proto třeba nejdřív vyčkat na skončení dědického řízení po žalovaném 1) a následně vyčkat ukončení dědického řízení po jeho manželce. Nicméně uvedené dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014, trvalo tři roky, což je doba přiměřená a zcela zásadním způsobem se na délce posuzovaného řízení nepodílela. Přesto je třeba v podkladové řízení z výše popsaných důvodů shledat i složitost procesní. Soud tedy základní částku pro popsanou obtížnost snížil o 30 % (ostatně jako učinily soudy (nalézací a odvolací) v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 66/2016). Kritérium významu řízení pro poškozeného -) obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Pro toto kritérium tedy soud nečinil žádné procentuální ohodnocení ať již navýšením či ponížením základní částky. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení -) žalobci se na délce řízení svým chováním žádným způsobem nepodíleli, proto ani zde soud nečinil žádné procentuální zhodnocení.

11. Celkově shrnuto, v souladu s účastníky řízení, je třeba uzavřít, že předmětné řízení, i když v něm byla shledána procesní, skutková i právní složitost věci bylo řízením nepřiměřeným, neboť doba 18 let a 6,5 měsíců je dobou již extrémně dlouhou. V důsledku této skutečnosti proto žalobcům vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je spojeno se vznikem nemajetkové (morální újmy) na straně stěžovatele, resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nutné žalobcům kompenzovat ve formě relutárního odškodnění v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: vzhledem k tomu, že se jednalo již o řízení extrémního charakteru, vycházel soud z částky 19 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, neboť v souladu s uvedeným stanoviskem, každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat. Základní částka za 18 let a 6,5 měsíce trvání řízení proto činí částku 333 290 Kč. Od této částky soud odečetl 30 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci a 30% z důvodu počtu soudní soustavy, před kterou byla věc řešena, tedy základní částku ponížil o 199 974 Kč. Žalobcům by se proto jako přiměřené zadostiučinění mělo dostat částky ve výši 133 316 Kč, a to každému ze žalobců. Jelikož žalovaný každému ze žalobců poskytl mimosoudně již částku ve výši 142 667 Kč, zamítl soud žalobu již jako nedůvodnou výrokem III. rozsudku, neboť jim nemajetková újma byla již plně reparována.

12. Úrok z prodlení žalobcům náleží v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona podle kterého, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba je nahradit do šesti měsíců od uplatnění nároku. Jelikož žalobci svůj nárok předběžně uplatnili u žalovaného dne 20.4.2020, byl žalovaný povinen jejich nárok vypořádat do šesti měsíců. Protože tak učinil až dne 7.4.2021, kdy mimosoudně uznanou částku žalobcům uhradil, dostal se za dobu od 21.10.2020 do 7.4.2021 do prodlení. Výše úroku z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobci mají proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. K nákladům tohoto řízení soud uvádí, že žalobu podali nejprve 4 žalobci, přičemž ve vztahu k žalobcům b) a c) bylo řízení usnesením zdejšího soudu ze dne 23.4.2021 zastaveno a byli vypořádány i náklady řízení (mimosmluvní odměna za 3 úkony právní služby - převzetí věci, podání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby ve výši 14 880 Kč tj. á 2 480 Kč (sníženo o 20%), náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč za 6 úkonů právní služby po 300 Kč – 2x převzetí věci, 2x sepsání žaloby a 2x částečné zpětvzetí žaloby, zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 3 502,80 Kč). Náklady řízení pro žalobce a) ,b) ,c) ,d) na mimosmluvní odměně advokáta činí celkem částku ve výši 42 160 Kč podle ust. § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) za použití ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tj. á 2480 Kč (tj. 2 úkony á 2 480 Kč x 4 žalobci – převzetí věci a sepsání žaloby, 1 úkony právní služby á 2480 x 2 žalobci – částečné zpětvzetí žaloby, 1 úkon právní služby á 2 480 Kč x 2 žalobci – účast na jednání dne 18.8.2021 a 1 úkon právní služby á 1 240 Kč x 2 žalobci – účast na vyhlášení rozsudku dne 25.8.2021) a paušální náhrada částku ve výši 1 500 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a odst. 2 písm. h) cit. vyhl. (5 úkonů právní služby á 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby a 2x účast na jednání). Žalobcům a) a d) na náhradě nákladů řízení dále náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (8 započatých půlhodin á 100 Kč v souvislosti s cestou k jednání konaném dne 18.8.2021 a dne 25.8. 2021 na trase [obec] – [obec] a zpět), cestovné ve výši 745 Kč dle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. (při cestě 2x [obec] – [obec] a zpět tj. 2x68 km, spotřebě 4 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 27,20 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,40 Kč/km), zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč. Žalobcům b) a c) rovněž náleží zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a žalobcům a), b), c) d) ještě daň z přidané hodnoty ve výši 9 493,05 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobců plátcem. Celkem tedy na nákladech řízení náleží žalobcům a) ,b) ,c) ,d) částka ve výši 54 698,05 Kč. Jelikož shora uvedeným usnesením ze dne 23. 4. 2021 žalobcům b) a c) byla na nákladech řízení přiznána částka ve výši 21 182,80 Kč, náleží žalobcům a) a d) ještě částka ve výši 33 515,25 Kč.

Poučení