28 C 217/2019-386

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody 1 998 267 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 533 340 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 1 454 927 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalovaného

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 25 824 431 Kč, jakožto náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003, v souvislosti s nepřiměřenou délkou uvedeného řízení a v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013. Žalobce uvedl, že původní vlastníci objektu [anonymizována dvě slova] [adresa] zapsaného na [list vlastnictví] na pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a katastrální území Ústí nad Labem u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem (dále také jen objekt) pan [jméno] [jméno] a paní [jméno] [příjmení] podali dne [datum] žalobu u Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 12 C 316/2003, kterou se domáhali určení neplatnosti nedobrovolné dražby uvedeného objektu vůči žalovaným – [právnická osoba]. s.r.o. jako dražebníkovi a žalobci jako vydražiteli objektu. Soud I. stupně vydal dne 15.12.2006 rozsudek, č.j. 12 C 316/2003-93, kterým žalobu zamítl. Na základě odvolání původních vlastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne [datum] rozsudek soudu I. stupně změnil a určil, že nedobrovolná dražba objektu, na jejímž základě přešlo vlastnictví k objektu na žalobce, je neplatná. Odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. Vývoj sporu o neplatnost dražby měla pak významný vliv i na spor o vydání bezdůvodného obohacení, který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013. K žalobcem podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 9.2.2018, č.j. 12 Co 427/2007-2016 potvrdil rozsudek soudu I. stupně, čímž určil, že nedobrovolná dražba byla provedena platně. V souvislosti s tímto rozhodnutím proto žalobce objekt od původních vlastníků znovu převzal v lednu 2018 a byl znovu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník objektu. Vzhledem k několikaletému sporu o neplatnost dražby však žalobce přišel o nájemné za nájem nebytových prostor v objektu, které se podle výpočtu žalobce, v dané oblasti a daném čase, pohybovalo ve výši 233 Kč/m2 za jeden kalendářní měsíc. Užitná plocha objektu činí 900 m2, po odečtu ploch, které k nájmu neslouží, je možné v objektu pronajímat plochu o velikosti přibližně 800 m2. Za jeden kalendářní měsíc se tak veškeré plochy v objektu mohou pronajímat za částku 186 400 Kč. Žalobce v důsledku uvedeného nemohl objekt pronajímat po dobu 9 let, tj. od ledna 2009 do ledna 2018 a vznikla mu proto škoda v podobě ušlého zisku v celkové výši 20 131 200 Kč. Spor o vydání bezdůvodného obohacení pak byl žalobcem zahájen dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013 v návaznosti na výsledek sporu o neplatnost dražby, neboť s ohledem na skutečnost, že nedobrovolná dražba byla v daném období považována z důvodu rozsudku odvolacího soudu za neplatnou, nárokoval žalobce po dražebníkovi zaplacení bezdůvodného obohacení, které odpovídalo částce zaplacené za vydražení objektu v rámci nedobrovolné dražby. Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení došlo k vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], který byl žalobci doručen dne [datum] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], kterým byl mezi účastníky řízení schválen smír. V rozhodnutích docházelo ke změnám v návaznosti na rozhodnutí vydaná ve sporu o neplatnost dražby a na straně žalobce tak vznikly další náklady, které žalobce musel kromě sporu o neplatnost dražby vynakládat. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum] Městský soud v Praze při vydání rozsudku ze dne [datum] nevyčkal rozhodnutí v souvisejícím sporu o neplatnost dražby, což způsobilo další průtahy a náklady na straně žalobce ve sporu o bezdůvodné obohacení. Žalobce s ohledem na konečný rozsudek odvolacího soudu ve sporu o neplatnost dražby, za účelem snížení dopadu výsledku sporu o bezdůvodné obohacení do jeho majetkové sféry, sjednal s dražebníkem smír, neboť bylo zřejmé, že v případě, kdy bylo v rámci sporu o neplatnost dražby rozsudkem odvolacího soudu určeno, že nedobrovolná dražba byla platná, nebyl by žalobce ve sporu o bezdůvodné obohacení úspěšný a byl by povinen vrátit dražebníkovi částku vyplacenou dražebníkem podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] ve výši 4 847 962,80 Kč. Žalobce se tedy soudním smírem s dražebníkem dohodl na ukončení sporu a zaplatil dražebníkovi částku nižší a to ve výši 4 500 000 Kč, aby tak snížil škodu, která by na jeho straně vznikla. Vzhledem k tomu, že v uvedeném sporu uzavřel soudní smír, nebyly žalobci ani dražebníkovi přiznány náklady uvedeného řízení. Spor o vydání bezdůvodného obohacení by tedy nemusel být žalobcem vůbec zahajován v případě, že by odvolací soud ve sporu o určení neplatnost dražby postupoval v souladu s rozhodovací praxí vyšších soudů. Žalobce tedy uzavřel, že mu vydáním nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2017, č.j. 11 Co 82/2017-420 a nesprávným úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013 byla způsobena majetková a nemajetková újma, a to konkrétně ve výši 25 364 431 Kč představující náklady žalobce vynaložené na právní služby ve sporu o neplatnost dražby (od vydání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum]), náklady žalobce vynaložené na právní služby ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (od vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum]) ve výši 4 992 031,60 Kč, ušlého zisku ve výši 20 131 200 Kč, zaplaceného soudního poplatku ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 107 200 Kč za řízení před soudem I. stupně a zaplacení soudního poplatku ve výši 134 000 Kč za řízení před soudem II. stupně. Dále žalobci vznikla nemajetková újma ve výši 300 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003, kdy toto řízení bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno dne [datum], tedy trvalo necelých 15 let, což je doba zjevně nepřiměřená a dále nemajetková újma ve výši 160 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013, kdy toto řízení bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno dne [datum], tedy po více než 8 letech, což je doba rovněž nepřiměřená. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne [datum], avšak bezúspěšně.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně dne [datum] uplatnil nárok na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v řízení vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003 a u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013, a to ve výši 25 364 431 Kč (majetková škoda) a ve výši 460 000 Kč (nemajetková újma). Žalovaný po projednání uvedeného nároku dospěl k závěru, že tento není důvodný, což žalobci sdělil svým stanoviskem ze dne [datum]. Žalovaný dále nesporoval průběh obou řízení, jak je ve své žalobě popsal žalobce. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003 žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť toto řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum] a žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného až dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty, která běží podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. od pravomocného ukončení řízení. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013 žalovaný uvedl, že toto řízení trvalo 8 let a 2 a měsíce předmětem řízení byla žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Řízení se vyznačovalo vyšším stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně řady listinných důkazů. Ve věci opakovaně rozhodovaly soudu na třech stupních soudní soustavy. Současně byla vydána procesní rozhodnutí o žádostech o osvobození od soudního poplatku, věcné příslušnosti, atd. Délka řízení tedy byla z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, což jim nelze přičítat k tíži, avšak nelze toto dávat ani na vrub státních orgánů. Žalobce se pak na délce řízení nepodílel. Význam předmětu řízení pro žalobce žalovaný shledal jako snížený. V posuzovaném řízení nedocházelo mezi jednotlivými úkony k prodlevám na straně soudu, v řízení bylo postupováno relativně plynule a koncentrovaně. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka uvedeného řízení byla přiměřená. Ohledně nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku z titulu nezákonného rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že v uvedeném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, když rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.11.2008, čj. 12 Co 427/2007-133 (dále jen nezákonné rozhodnutí) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.8.2017, čj. 21 Cdo 1305/2017-188. Pokud pak žalobce požadoval ušlý zisk za období, kdy bylo výše uvedeným nezákonným rozsudkem určeno, že dražba, kterou vydražil předmětný objekt, je neplatná, tedy od vydání nezákonného rozhodnutí do jeho zrušení, žalovaný konstatoval, že žalobce nevyužil v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 odškodňovacího zákona všechny procesní prostředky, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, resp. je využil až po několikaletém období, ve kterém mu měla vznikat tvrzená škoda, když předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo žalobci doručeno dne [datum], avšak tento podal dovolání až dne [datum]. Na uvedeném nic nemění ani zjištění, že došlo k nesprávnému formálnímu doručení výše zmíněného rozsudku, který bylo nutné opakovaně doručovat, jelikož žalobci bylo fakticky předmětné nezákonné rozhodnutí doručeno právě již dne [datum], což ostatně dokládá vlastním tvrzením v rámci uvedeného souvisejícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013 (konkrétně na straně 3 pod bodem III. žaloby). Ač tedy žalobce v době doručení rozhodnutí o jeho formální nesprávnosti věděl či nevěděl, mohl a měl buď soud na dané pochybení upozornit a požádat o řádné doručení, či měl přímo podat dovolání, čímž by předešel zcela zbytečně několikaleté prodlevě, která měla za následek žadatelem tvrzený škodný stav, a tím by též splnil podmínku ustanovení § 8 odst. 3 zákona. Také má žalovaný za to, že nebyla naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, neboť je nutné zjistit, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a tvrzená škoda na straně poškozeného je ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy o vztah příčinné souvislosti by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem nezákonného rozhodnutí. Důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci jakožto poškozeném. Žalobce však neprokázal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a tvrzeným nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak, aby bylo zjištěno, že tvrzená škoda vznikla přímo následkem nezákonného rozhodnutí soudu. Příčinu tvrzené škody lze spatřovat výhradně právě v jednání žalobce, který na místo toho, aby neprodleně upozornil soud na nesprávné doručení či podal dovolání ve věci o neplatnost dražby, ve věci delší dobu nekonal a na místo toho zahájil uvedené související řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Za dané situace by proto přiznání požadovaného nároku bylo v rozporu s dobrými mravy. Zjevně tak nelze shledat ani příčinou souvislost mezi ušlým ziskem a nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum] v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013. Dále má žalovaný za to, že žalobce neprokázal ani vznik ušlého zisku, neboť není zřejmé, zda by i za splnění ostatních podmínek opravdu k pronajímání předmětné nemovitosti došlo. Není jasné, v jakém stavu se nemovitost nachází a zda je způsobilá k pronajímání, zda by se podařilo obstarat zájemce a nájemníky do prostor nemovitosti, za jakých podmínek by k pronájmu došlo apod. K dalšímu nároku žalobce na náhradu majetkové škody v podobě nákladů řízení z titulu vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003, žalovaný uvedl, že o nákladech tohoto řízení bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], tedy s odkazem na uvedené a ustanovení § 31 odst. 2 zákona žalobci tento nárok nepřísluší. Obdobné pak žalovaný uvedl k nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013, kdy o těchto nákladech včetně zaplacených soudních poplatků bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], kterým byl mezi účastníky řízení schválen smír. Skutečnost, že se účastníci v rámci schváleného smíru vzdali práva na náhradu nákladů, je vyjádřením jejich vlastní svobodné vůle a tato skutečnost nepřenáší povinnost nahradit náklady posuzovaného řízení na stát.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19.7.2021, č. j. 28 C 217/2019 – 257 tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 840 125 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 23 984 306 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 322 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2022, č. j. 16 Co 435/2021 – 305 odvolání žalobce do výroku I odmítl, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 80 125 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku II. ohledně částky 23 756 039 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II.), ve vyhovujícím výroku I. ohledně zbývající částky 1 760 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku II. ohledně zbývající částky 228 267 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil závěr soudu I. stupně v tom, že nárok na zaplacení částky 300 000 Kč, jakožto nemajetkové újmy za nepřiměřenou délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 12 C 316/200 je promlčen. Obdobně tak souhlasil se soudem I. stupně v závěru, že na nemajetkové újmě za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 11 C 134/2013 je odpovídající částka ve výši 80 125 Kč, kterou soud I. stupně svým rozhodnutím žalobci přiznal. Dále odvolací soud souhlasil se soudem I. stupně v závěru, že ani nárok žalobce na zaplacení částky představující náhradu nákladů ve výši 5 233 231 Kč v dotčených řízeních, není důvodná. Naposledy pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým zamítl žalobu v rozsahu nároku na náhradu škody představující ušlý zisk ve výši 18 142 933 Kč, jakožto ušlé nájemné za pronájem objektu domu [adresa] v [obec], za žalobcem specifikované období (vyjma období od [datum] do [datum]), neboť ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalobci může svědčit případný nárok na ušlý zisk, pouze zda dobu trvání dovolacího řízení včetně dvouměsíční dovolací lhůty.

4. Stran období od 30. 1 2009 do [datum] odvolací soud uvedl, že soud I. stupně nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu hovořící o tom, že stát vystupuje jako poslední dlužník (např. rozsudky NS 25Cdo 1404/2004 či 25Cdo 1158/2004). Zároveň však připomenul, že v případě je-li pohledávka zjevně nevymožitelná, což lze posoudit v probíhajícím řízení jako otázku předběžnou (rozsudek NS sp.zn. 25Cdo 2091/2008), není namístě nutit poškozeného do předem ztraceného řízení. To se týká i závěrů o promlčení nároků (rozsudek 30 Cdo 546/2015). Uložil proto soudu I. stupně, aby se nejprve zabýval uplatněným nárokem na zaplacení částky 1 988 267 Kč z výše naznačených hledisek. Hlavním důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 1 988 267 Kč zrušil, bylo, že neobstojí závěry soudu I. stupně týkající se výše ušlého zisku. Z názoru odvolacího soudu vyplývá, že nelze postupovat tak, že soud I. stupně zjistí v širokém rozpětí a navíc jen z vyjádření realitní kanceláře průměrné nájemné v centru [obec] a při stanovení ušlého zisku vyjde se střední části tohoto rozpětí. Podle názoru odvolacího soudu je třeba vycházet z nájemného odpovídající konkrétnímu domů, tedy jeho stavu i účelům, ke kterým byly nebytové prostory pronajímány ([anonymizována čtyři slova]). Při stanovení ušlého zisku je namístě vyjít primárně ze skutečně ujednaného nájemného, a to za všechny prostory, a to buď v rozhodné době, nebude-li zjištění k dispozici, z dob rozhodnému období bezprostředně předcházejících či následných, když tato zjištění lze užít subsidiárně. Až v případě důkazní nouze ohledně konkrétních zjištění týkajících se výše nájemného ze všech pronajímaných prostor, lze výši nájemného stanovit za využití důkazu znaleckým posudkem, který uzavřené nájemní smlouvy za období blízké rozhodnému období zohlední. Z povahy věci se ovšem i u znaleckého posudku jedná v tomto případě o kvalifikovaný odhad. Odvolací soud také poukázal na to, že si je vědom toho, že s ohledem na plynutí času lze přesnou výši nároků zjistit obtížně, nicméně bude-li napevno postaveno jaké prostory byly pronajímány v rozhodném období a bude-li zjištěno nájemné z těchto prostoru alespoň v obdobích blízkém rozhodného období lze skutečně za užití § 136 o.s.ř. stanovit výši nájemného i odhadem podle úvahy soudu. Takováto úvaha však podle názoru odvolacího soudu musí být přezkoumatelná, tedy musí z ní být zřejmé, jak soud k stanovení výše ušlého zisku dospěl a jak se vypořádal s námitkami účastníků.

5. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu, vyzval žalobce usnesením ze dne [datum], aby doplnil v kontextu se zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu, tvrzení, zda uplatnil svůj nárok na ušlý zisk (představující nájemné) vůči původním vlastníkům předmětné nemovitosti, kteří nemovitost užívali v období od [datum] do [datum] a s jakým výsledkem a zda všechny prostory v nemovitosti byly v rozhodném období pronajaty a za jaké nájemné, popř. v období bezprostředně předcházejícím či následujícím.

6. Na to žalobce reagoval podáním ze dne [datum] a ze dne [datum], v němž uvedl, že předchozí vlastníky objektu vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, avšak bezúspěšně. Soudní řízení žalobce nevyvolal, neboť by to podle něj bylo nadbytečné, jelikož by v takovémto řízení nebylo ničeho vymoženo. Podle názoru žalovaného by na původní vlastníky bylo nahlíženo jako na poctivé příjemce, tedy, že bezdůvodné obohacení přijímali v dobré víře, když na základně pravomocného rozsudku (který byl následně Nejvyšším soudem zrušen) byli v rozhodném období vlastníky objektu. Původní vlastníci by tak nebyli povinni vydat plody a užitky z bezdůvodného obohacení (§ [číslo], § 3004 o. z., odst. 1 věta první o.z. a contrario), přičemž nájemné je třeba považovat za užitek (§ 491 o.z.). Nad to žalobce doplnil, že pohledávka vůči původním vlastníkům z tohoto titulu je již promlčena. K pronájmu objektu žalobce zopakoval, že o pronájem objektu (tj. o obě jeho části – [anonymizováno] s [anonymizováno] a [anonymizováno]) byl zájem v podstatě od roku 2008 do 2018, tedy i v rozhodném období, o čemž svědčí žalobcem předložené nájemní smlouvy. S nájemcem byly uzavírány vždy dvě nájemní smlouvy – na levou a pravou část zvlášť (jedna část [anonymizováno] a druhá část [anonymizováno]). Objekt byl plně a v celém rozsahu způsobilý k pronájmu.

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení a nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném U Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 12 C 316/2003 a v souvislosti s nárokem na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013, dne 26.4.2019 obrátil na žalovaného. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, což žalobci sdělil stanoviskem ze dne [datum].

8. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo dospěno k závěru, že ve věci je dán odpovědností titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz odst. 21 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), což ve svém rozhodnutí potvrdil odvolací soud (viz odst. 20 až 23 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze), zaměřil se soud podle návodu odvolacího soudu na zkoumání, zda byly naplněny další podmínky odpovědnosti státu za škodu, a to že škodu již nelze vymoci po původních vlastnících objektu (tj. že stát je posledním dlužníkem), zda je dána existence škody (příp. výše škody) a příčinná souvislost mezi škodou a vydáním nezákonného rozhodnutí.

9. Soud provedl dokazování dopisem ze dne [datum] a ze dne [datum]. Z těchto listin vzal za osvědčené, že žalobce vyzval [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] (dále jen původní vlastníci objektu) mj. k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 131 200 Kč odpovídající nájemnému za užívání a nájem nebytových prostor v objektu, které jim vzniklo po vydání rozsudku II. stupně. [Důkaz nájemními smlouvami]

11. Konkrétně z nájemních smluv ze dne [datum] uzavřené mezi manžely [příjmení] jako pronajímateli a [jméno] [příjmení] jako nájemcem, má soud za prokázané, že byla pronajata jak levá část objektu – [anonymizováno], tak pravá část objektu – [anonymizováno], a to za nájemné ve výši 25 000 Kč měsíčně za levou část objektu a 25 000 Kč za pravou část objektu. Z nájemní smlouvy ze dne [datum] a ze dne [datum] uzavřené mezi manžely [příjmení] a [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že byla pronajata levá i pravá část objektu ([anonymizováno] i [anonymizováno]) za nájemné ve výši 25 000 Kč za levou část objektu a 25 000 Kč za pravou část objektu. Z nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi manžely [příjmení] a [právnická osoba] s. r. o. má soud za prokázané, že touto byla pronajata levá část objektu – kavárna ([anonymizováno]), sklad, kancelář, sociální zařízení a předzahrádka, a to jedinému nájemci – společnost [právnická osoba], za kterou smlouvu uzavíral [jméno] [příjmení] jako jednatel této společnosti. Nájemné bylo sjednáno částkou 30 000 Kč měsíčně.

12. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že před rokem 2009 podnikala, měla živnostenské oprávnění. V té době žila s panem [jméno] [příjmení], který v objektu provozoval [anonymizováno] a [anonymizováno]. Tento měl objekt v nájmu (i prostřednictvím její osoby) od podzimu 2008 do [datum]. Předmětný objekt byla samostatná budova, byl zde samostatný vchod pro [anonymizováno] a pro [anonymizováno]. Nájemní smlouvu (bez data), kterou uzavírala s [jméno] [jméno], jakožto pronajímatelem, fakticky podepsal pan [příjmení]. Následně dvě další nájemní smlouvy ze dne [datum] již podepsala ona. Provoz [anonymizováno] s [anonymizováno] nebyl ztrátový, lidé do podniku chodili, například v roce 2008 na [jméno] byla tržba asi 60 000Kč. I poté, co objekt jako nájemce s panem [příjmení] v roce 2013 opustila, byl tento provozován, resp. v objektu byly pronajaté prostory (např. prodejna [anonymizováno]). Předtím, než objekt ([anonymizováno] a [anonymizováno]) začal provozovat pan [příjmení], byl [anonymizováno] i [anonymizováno] v objektu provozován, avšak jeho technický stav byl podle svědkyně špatný. Výši nájemného svědkyně neznala, neboť nájemné hradil pan [příjmení]. Skutečností, zda byla v objektu pronajata i [anonymizováno] kancelář si svědkyně nebyla jista.

13. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že předmětný objekt měl pronajat zhruba od jara 2007 do podzimu 2008. V objektu byla [anonymizováno] a [anonymizováno], objekt byl v zachovalém stavu. Na [anonymizováno] byly čtyři [anonymizována dvě slova], jinak v objektu byla [anonymizována dvě slova] a vybavená [anonymizováno]. [příjmení] objekt se nachází v centru v [obec]. Nájemní smlouvu svědek uzavíral se společností [anonymizováno], nájemné hradil ve výši 30 000 Kč plus energie a měl pronajaty obě části objektu – levou i pravou (tj. [anonymizováno] i [anonymizováno]). Nic jiného v objektu pronajato nebylo. I předtím, než si svědek objekt pronajal, byl objekt provozován. Poté, kdy svědek ukončil provoz v objektu, začal objekt provozovat pan [příjmení]. V roce 2015 se na objekt byl podívat, v objektu byl zrušen [anonymizováno] a byl zde udělán [anonymizována dvě slova]. Celý objekt byl rozparcelován a rozdělen asi na sedm středisek např. zde byli [anonymizována dvě slova], prodejna [anonymizováno] apod.

14. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že tento měl celý objekt pronajat od roku 2008 do roku 2013. V objektu provozoval [anonymizováno] a [anonymizováno], rovněž tam byla i kuchyně. [anonymizováno] a [anonymizováno] byly oddělené. Nájemní smlouvu uzavíral s panem [jméno] a hradil měsíční nájemné ve výši 30 000 Kč, což byl pouze čistý nájem. V objektu byla ještě pronajímána [anonymizováno] kancelář, což byla taková menší budka. Tato však podle svědka byla pronajímána až v pozdějším období. Předtím, než si objekt pronajal, byl tento v dezolátním stavu. Objekt celý opravil - střechu, fasádu a rozvody a provedl i vnitřní rekonstrukci objektu. Než si objekt pronajal, byl v objektu jiný nájemce. Následně poté, co si svědek přestal objekt pronajímat, byl objekt pronajat dalšímu nájemci.

15. Z ostatních provedených důkazů v rámci řízení, soud již nezjistil pro spor žádné podstatné skutečnosti.

16. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobce popř. [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] pronajímali soustavně objekt nájemcům od roku 2003 do 2018. V období od roku 2007 do roku 2013 byl objekt pronajat nejprve svědkovi [příjmení] (2007 až 2008), poté svědkyni [příjmení] (2008 až 2010) a naposledy [právnická osoba] s. r. o. (2001 až 2013). Fakticky však v období, kdy měla objekt pronajatý svědkyně [příjmení] a [právnická osoba], byl objekt provozován svědkem [příjmení]. Objekt byl v té době rozdělen na dvě části – pravou a levou ([anonymizováno] a [anonymizováno]), následně od roku 2017 byl rozdělen na více částí. Objekt tj. pravá a levá část byla od roku 2007 do roku 2009 pronajímána za 25 000 Kč měsíčně pravá část a 25 000 Kč měsíčně levá část. Od roku 2010 za částku 30 000 Kč měsíčně pravá část a 30 000 Kč měsíčně levá část. [anonymizováno] kancelář v rozhodné době (od [datum] do 20. 12. 009) pronajata nebyla. Žalobce vyzval písemně v lednu 2018 [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 131 200 Kč představující ušlý zisk – nájemné za objekt. Žalobce se předběžně dne [datum] obrátil se svým nárokem na náhradu škody v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 134/2013 na žalovaného. Tento po projednání dané žádosti dospěl k závěru, že ve věci není dán odpovědností titul, což žalobci sdělil stanoviskem ze dne [datum].

17. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 26 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“).

22. Podle ust. § 2952, věta prvá o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

23. Podle § 3028 odst. 1 o.z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

24. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

25. Podle § 130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.

26. Podle § 458 odst. 2 obč. zák. s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

27. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2091/2008) a na doplnění skutkových tvrzení žalobce, si soud vzhledem k tomu, že žalobce se svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči původním vlastníkům nedomáhal, musel jako předběžnou otázku vyřešit, zda by byl v takovéto vyvolaném řízení úspěšný. Soud s odkazem na zjištěné skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že i za předpokladu, kdyby žalobce uplatnil žalobním návrhem svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti původním vlastníkům objektu (před tím, než podal tuto žalobu), úspěšný by v řízení nemohl být z následujících důvodů: podle § 130 odst. 1 obč. zák. půjde o oprávněnou držbu v případě že držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, tedy zejména musí být v dobré víře, že nastal právní úkon či případně že nastala jiná právní skutečnost, se kterou platná právní úprava spojuje přechod vlastnického práva ve prospěch držitele. Držitel tedy musí být v každém případě v dobré víře, že existuje oprávněný právní titul jeho držby. Dobrá víra je pak psychický stav držitele, který se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (viz komentář § 130 obč zák.).

28. V poměrech posuzované věci to znamená, že v rozhodném posuzovaném období byli původní vlastníci na základě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] v dobé víře, že jsou vlastníky objektu. Tito nemohli s ohledem na skutkové okolnosti věci usoudit jinak, a to i vzhledem k faktu, že žalobce podal dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] až dne [datum]. Jiná situace by vznikla za předpokladu, že by žalobce podal dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (tj. od [datum]), neboť v takovém případě by dobrou víru manželů [příjmení] jako původních vlastníků objektu v rozhodném období, s ohledem na vyvolané dovolací řízení (a s odkazem na § 243g odst. 2 o. s. ř a contrario), nebylo možné předpokládat, protože při zachování obvyklé opatrnosti by museli vědět, že tomu tak být nemusí, tj. nemusí být vlastníky objektu (v závislosti na možném rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nestandardní situace stran nesprávného doručování rozsudku odvolacího soudu a jeho opětovného doručení až v roce 2016 a rovněž skutečnost, že žalobce na vadné doručení upozornil až s tak dlouhou prodlevou zapříčinilo, že žalobce podal dovolání až po 8 letech od pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž původní vlastníci oprávněně vycházeli z pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], že nedobrovolná dražba byla neplatná, tudíž že jsou nadále vlastníky objektu. S odkazem na § 130 odst. 1 obč. zák. je oprávněný předmět držby stejně jako vlastník držet, užívat, požívat plody a užitky a nakládat s ním. Oprávněný držel má také po dobu trvání oprávněné držby právo na plody a užitky z věci. Užitkem z nájemního vztahu se rozumí nájemné. Nájemné za pronájem objektu za rozhodné období tedy bylo užitkem, na který měli původní vlastníci objektu právo. Podle § 458 odst. 2 a contrario obč. zák. proto původní vlastníci objektu nebyli povinni žalobci takovéto užitky vydat, neboť podle tohoto zákonného ustanovení tato povinnost k vydání bezdůvodného obohacení přináleží tomu obohacenému, který nebyl v dobré víře, že majetek nabyl na základě platného právního titulu. Soud proto uzavírá, že nájemné za pronájem objektu v rozhodném období by náleželo původním vlastníkům objektu a takto žalobcem podaná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení by musela být zamítnuta. Za popsané situace proto soud souhlasí s názorem žalobce, že podání takovéto žaloby by bylo nadbytečné.

29. Pro úplnost soud dodává, že na věc aplikoval zák. č. 40/1994 Sb. občanský zákoník (dále jen obč. zák.), nikoli nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), a to s odkazem na § 3028 odst. 1 o. z., když nárok na vydání bezdůvodného obohacení za rozhodné období v roce 2009 je třeba posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Jelikož soud dospěl k závěru o bezúspěšnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti původním vlastníkům objektu, nezabýval se již z důvodu nadbytečnosti žalobcem vznesenou argumentací, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči původním vlastníkům objektu je již promlčen.

30. K nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku – nájemné za objekt v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 316/2003, soud obecně uvádí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je naplnění těchto tří předpokladů: 1. existence nezákonného rozhodnutí/nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí/nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tyto podmínky musí být naplněny současně. Soud se proto zabýval naplněním těchto tří odpovědnostních předpokladů. Jak soud uvedl výše, odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], který byl zrušen Nejvyšším soudem, je dán a soud proto zjišťoval, zda v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím ve vymezeném rozhodném období od [datum] do [datum] vznikla žalobci škoda v podobě ušlého nájmu a v jaké výši.

31. Soud se podrobně zabýval otázkou příčinné souvislosti, tj. zda by za obvyklého chodu věcí, pakliže by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, mohl být objekt žalobcem pronajímán (a tedy, zda mu mohl ujít zisk představující nájemné za pronájem objektu). K příčinné souvislosti je třeba uvést, že o odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí/nesprávný úřední postup měl dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí/nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotná existence nezákonného rozhodnutí/nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím/nesprávným úředním postupem. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí/nesprávného úředního postupu či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

32. Na základě shora uvedeného, listinných důkazů a svědeckých výpovědí soud dospěl k závěru, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, by to byl žalobce, který by objekt v posuzovaném období reálně pronajímal. Z listinných důkazů, zejména z uzavřených nájemních smluv, které byly podpořeny výslechy svědků, kteří si objekt pronajímali, a to konkrétně svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a svědkyně [jméno] [příjmení], bylo prokázáno, že uvedený objekt byl v podstatě nepřetržitě pronajímán od roku 2003 do roku 2018 (tedy i v rozhodném období), a to buď žalobcem, nebo původními vlastníky. Konkrétně v rozhodné době tj. od ledna 2009 do září 2010 měla objekt v pronájmu svědkyně [příjmení], resp. svědek [jméno] [příjmení] (její partner), která nájemní smlouvu uzavírala s manžely [příjmení]. I před tímto nájemcem a rovněž i po tomto nájemci, byl objekt pronajímán, a to například svědkovi [jméno] [příjmení], [právnická osoba] s. r. o. apod. Z provedeného dokazování rovněž vyšlo najevo, že objekt byl na výhodném místě, blízko centra [obec] a byl v dobrém stavu, když prošel celkovou rekonstrukcí (z venku i zevnitř), kterou realizoval nájemce [jméno] [příjmení]. Objekt sloužil v tomto období k provozování [anonymizováno] a [anonymizováno]. Stran zjištění o pronajímatelnosti objektu, vyšel soud jednak z nájemních smluv, které byly na objekt tj. na [anonymizováno] a [anonymizováno] uzavřeny (zejm. nájemní smlouva uzavřená se svědkyní [příjmení]), dále z nájemních smluv, které byly uzavřeny před a po tomto období a také z výpovědi svědků, jakožto bývalých nájemců, kteří potvrdili, že objekt, konkrétně [anonymizováno] a [anonymizováno] si pronajímali v podstatě od roku 2007 do roku 2013. Tedy jinak řečeno, soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, žalobce jako vlastník by objekt v období od ledna [datum] do [datum] zcela jistě pronajal. Za toto období mu proto náleží náhrada škody v podobě zisku, který mu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí ušel. V této souvislosti soud uvádí, škodu chápeme jako majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, a je proto penězi nahraditelná. Jedná se o újmu, jež vznikla ve sféře poškozeného. Takovouto újmou se rozumí především majetková újma spočívající jednak v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného, jakož i to, o co se sice majetek poškozeného nezmenšil, ale na druhé straně zas ani nerozmnožil, ač by to bylo jinak logické a očekávatelné (ušlý zisk).

33. Pokud jde o pronájem [anonymizováno] kanceláře v objektu, zde soud na základě učiněného dokazování dospěl k závěru opačnému. Jak svědek [příjmení], tak svědkyně [příjmení] se nezmínili o tom, že by [anonymizováno] kancelář (budka) byla v období roku 2007 až 2009 provozována, tedy pronajata. Obdobně svědek [příjmení] sdělil, že [anonymizováno] kancelář byla sice pronajata, avšak až později (když objekt provozoval od roku 2008 až do roku 2013), když si tento svědek nepamatoval přesné období pronájmu. V této souvislosti soud dodává, že při zjištění, zda v rozhodném období byla v objektu pronajata i [anonymizováno] kancelář vycházel zejména z jeho výpovědi, neboť tento reálně [anonymizováno] a [anonymizováno] v objektu od roku 2008 do roku 2013 provozoval, byť nájemní smlouva byla uzavřena se svědkyní [příjmení] a následně s firmou [právnická osoba] Soud je proto závěru, že náhrada škody představující ušlé nájemné za pronájem [anonymizováno] kanceláře žalobci nenáleží. Navíc v této souvislosti žalobce soudu doložil toliko nájemní smlouvou ze dne [datum], která dopadala na období pronájmu sázkové kanceláře v objektu v roce 2001; jiné období pronájmu žalobce neprokázal.

34. Při určení výše škody postupoval soud podle popsaného názoru odvolacího soudu a zjistil, že v rozhodném období měla podle nájemních smluv ze dne [datum] pronajat objekt svědkyně [příjmení], a to jak levou část objektu ([anonymizováno]), tak pravou část objektu ([anonymizováno]), za sjednané nájemné v celkové výši 50 000 Kč (tj. 25 000 Kč levá část a 25 000 Kč pravá část), a to až do doby [datum], kdy si objekt pronajala společnost [právnická osoba] a to již za nájemné v celkové výši 60 000 Kč (tj. 30 000 Kč levá část a 30 000 Kč pravá část). Stejná částka za nájem, jako v případě uzavřené nájemní smlouvy se svědkyní [příjmení], byla sjednána i v období předcházejícím, na základní nájemní smlouvy uzavřené se svědkem [příjmení]. Soud proto vyšel z výše nájemného, které v rozhodném období obdrželi původní vlastníci objektu, když i před tímto obdobím byla výše nájmu stejná a po tomto období se jen nepatrně zvýšila a nabyl tak přesvědčení, že této částky by dosahoval za pronájem objektu i žalobce. Za rozhodné období, tedy dobu 10 měsíců a 20 dnů činí ušlý zisk žalobce částku ve výši 533 340 Kč (10 měsíců x 50 000 Kč + 20 dní x 1 667 Kč), kterou mu soud přiznal výrokem I. rozsudku. Ve zbytku pak žalobu jako neopodstatněnou zamítnul výrokem II. rozsudku.

35. Úrok z prodlení žalobci náleží v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne [datum] mohl se žalovaný podle citovaného zákonného ustanovení dostat do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy až dnem [datum]. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobce požadoval zaplacení částky ve výši 25 723 431 Kč (náhrada škody ve výši 25 364 431 Kč, nemajetková újmu za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v ústní nad [příjmení] pod sp.zn. 13 C 316/2003 ve výši 300 000 Kč a nemajetková újma za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 11 C 134/2013 ve výši 160 000 Kč). - předmětem řízení tak byly 3 nároky (viz rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum]). U nároku na náhradu škody byl žalobce převážně neúspěšný, u nároku na náhradu nemajetkové újmy z řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 11C 134/2013 byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci a u nároku na nemajetkovou újmu z řízení vedeném u Okresního soudu v Ústní nad Labem, sp. zn. 13 C 316/2003 byl žalobce zcela neúspěšný. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 25 364 431 + u nemajetkové újmy 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobce byl proto úspěšný částce 583 340 Kč tj. v rozsahu 3% a žalovaná v částce 24 881 091 Kč tj. v rozsahu 97%. Jelikož byla žalovaná neúspěšná pouze v nepatrné části, přiznal soud žalované plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 4 800 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a) ,b) ,c), f) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] 2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (16 úkonů právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, odvolání, 7x příprava na jednání a 7x účast na jednání – dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum]).

Poučení