28 C 241/2024 - 35

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 475 993,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 321 857,32 Kč s úrokem z prodlení z částky 321 857,32 Kč v zákonné výši 14,75 % ročně za období od 15. 5. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 154 135,69 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 17 565,86 Kč, s úrokem z prodlení z částky 475 993,01 Kč za období od 2. 2. 2024 do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 463 276,01 Kč za období od 2. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 8 169 Kč za období od 2. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 17 988,08 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 475 993,01 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný dne 8. 7. 2020 uzavřel smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“) s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále též „banka“). Na základě této smlouvy poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 550 996 Kč na úvěrový účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se bance zavázal hradit čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Spolu se splátkami se žalovaný zavázal hradit bance úroky ve výši 6,90 % a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru (zejména za vedení účtu), popř. poplatky za pojištění ve výši dle smlouvy a aktuálního Sazebníku [právnická osoba]. Žalovaný byl za tímto účelem povinen na svém běžném účtu udržovat dostatek finančních prostředků. Žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky i přes opakovaná upozornění banky nesplácel řádně a včas. Z důvodu opakovaného porušování smluvních povinností ze strany žalovaného banka úvěr s účinností k 1. 11. 2023 zesplatnila. Žalovaný byl o zesplatnění úvěru bankou vyrozuměn dne 1. 11. 2023. Banka žalovaného současně vyzvala k okamžitému splacení zůstatku úvěru včetně vyúčtované neuhrazené smluvní pokuty za prodlení a k úhradě dalších poplatků. Banka žalovaného též upozornila, že pohledávka je v souladu se smlouvou úročena úrokem z úvěru ve sjednané výši a také zákonným úrokem z prodlení.

2. Pohledávka za žalovaným byla bankou postoupena žalobkyni spolu se všemi právy a povinnostmi s ním spojenými smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024, a to s účinností k 1. 2. 2024. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem, který mu byl zaslán dne 16. 2. 2024. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 493 558,87 Kč. Postoupená pohledávka se skládala z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 463 276,01 Kč, úroku z úvěru ve výši 8 169 Kč, úroku z prodlení ve výši 17 565,86 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatků ve výši 4 548 Kč. Jistina žalobou uplatněné pohledávky ve výši 471 445,01 Kč je pak tvořena neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 463 276,01 Kč a připsanými úroky z úvěru ve výši 8 169 Kč. Žalobkyně dále požaduje příslušenství, a to úrok z úvěru ve výši 6,90 % ročně z připsaných neuhrazených úroků z úvěru, tj. z částky 8 169 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úrok z úvěru ve výši 6,90 % ročně z dlužné jistiny úvěru, tj. z částky 463 276,01 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 475 993,01 Kč; tato částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 471 445,01 Kč a poplatků ve výši 4 548 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení. Žalovaný na dluhu ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne 29. 4. 2024.

3. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem konkludentně souhlasili: žalobkyně nereagovala na výzvu soudu obsaženou ve výroku II. usnesení č. j. 28 C 241/204-20 ze dne 5. 8. 2024, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému je situace obdobná: žalovaný nereagoval na výzvu soudu ze dne 19. 8. 2024, č. j. 28 C 41/2024-28 obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 5. 8. 2024, č. j. 28 C 241/2024-20, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 14. 8. 2024 uvedla, že banka s žalovaným dne 8. 7. 2020 sjednala smlouvu, v níž se banka žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 550 996 Kč. Dle čl. 2.2 smlouvy si smluvní strany sjednaly, že částka 420 996 Kč bude použita na konsolidaci stávajících úvěrů žalovaného, částka 130 000 Kč pak mohla být použita dle uvážení žalovaného. Částka 420 996 Kč byla žalovaným použita na úhradu splátkového úvěru v této výši, který byl žalovanému poskytnut [právnická osoba]. Žalobkyně odkázala na předložený Výpis z úvěrového účtu žalovaného, v němž jsou uvedeny přesné částky čerpání úvěru k uhrazení výše uvedeného úvěru v rámci konsolidace. Dne 8. 7. 2020 žalovaný vyčerpal zbývající částku 130 000 Kč, a to převodem na svůj účet č. [č. účtu]. Žalovaný na splátkách jistiny úvěru, jeho úrocích a ze smlouvy vyplývajících pohledávkách uhradil celkem 229 138,68 Kč. Žalobkyně k prověření úvěruschopnosti uvedla, že banka splnila zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl ohledně výše svého příjmu při žádosti o úvěrový produkt, dospěla banka k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně současně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 36/2020-170. K uvedenému žalobkyně předložila potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši jeho příjmu a vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výpis z jeho úvěrového účtu a obratovou historii tohoto účtu.

5. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

7. Dne 8. 7. 2020 spolu žalovaný a banka uzavřeli smlouvu o úvěru. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]., Soukromá klientela a Ceník [právnická osoba]. (čl. 1, bod 1.1 smlouvy). Na základě této smlouvy se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr a žalovaný se bance zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru a další ceny. Banka žalovanému měla poskytnout úvěr v celkové výši 550 996 Kč na úvěrový účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 22. 7. 2030. Výše měsíční splátky úvěru činila 6 423 Kč. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 6,90 % ročně, RPSN činilo v době uzavření smlouvy 7,45 %. Žalovaný měl první splátku úvěru ve výši 6 423 Kč uhradit dne 20. 8. 2020, poslední pak při plnění smluvních podmínek dne 22. 7. 2030, a to ve výši 4 750 Kč. Celkem tak měl žalovaný uhradit 120 splátek (čl. 3, bod 3.3 smlouvy). Dle čl. 4 bodu 4.2 smlouvy činila cena za vyřízení úvěru částku 5 000 Kč, a to bez ohledu na to, zda bude úvěr žalovaným čerpán či nikoliv. Co do výše 420 996 Kč byl úvěr sjednán ke konsolidaci existujícího dluhu žalovaného ze splátkového úvěru ze dne 31. 3. 2017, který měl žalovaný sjednán u [právnická osoba]., IČO: [IČO] (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 8. 7. 2020, Všeobecnými obchodními podmínkami, Ceníkem pro soukromou klientelu účinným od 22. 6. 2020, Ceníkem [právnická osoba]., pro bankovní obchody, Všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba]., Soukromá klientela).

8. Před uzavřením smlouvy banka prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný předložil bance listinu ze dne 1. 7. 2020, obsahující razítko a podpis zaměstnavatele, společnosti [právnická osoba], IČO: [IČO]. Dle předložené listiny činil průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného za posledních 12 měsíců částku 25 909 Kč. Žalovaný byl u zaměstnavatele zaměstnán od 14. 1. 2019 na pozici skladového dělníka. Z nedatované listiny banky, označené jako Posouzení úvěruschopnosti klienta, soud zjistil, že žalovaný o úvěr požádal dne 4. 7. 2020. Žádost byla poskytnuta přes pobočkovou síť. Žalovaný uvedl příjem ve výši 25 909 Kč, přičemž tuto částku zaměstnanec banky zkontroloval oproti přiloženému potvrzení. Banka dále ověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr v aktivním insolvenčním řízení, z informací CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného a z historie interních evidencí klientů ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení, apod. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje v nulové výši a nájemné ve výši 8 000 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 14 003 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu se stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak stanoveným nákladům. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů žalovaného. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 24,79 % po poskytnutí úvěru. Žalovaný na žádosti uvedl splátky ve výši 8 000 Kč. Banka dotazem do CCB (datum požadavku 4. 7. 2020 16:23:19) a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnutý osobní úvěr s úvěrovým limitem 600 000 Kč mimo banku, a to s měsíční splátkou ve výši 8 137 Kč (úvěr byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka nového úvěru činila 6 423 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 6 423 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 19 486 Kč k pokrytí jeho životních nákladů. (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance a o výši vyplacených náhrad ze dne 1. 7. 2020, nedatovanou listinou, označenou jako „posouzení úvěruschopnosti klienta bankou“).

9. Žalovaný dne 8. 7. 2020 uhradil bance částku 5 000 Kč jako cenu za vyřízení úvěru. Dne 8. 7. 2020 žalovaný čerpal úvěr co do výše 130 000 Kč, dne 13. 7. 2020 co do výše 420 996 Kč. Žalovaný se dne 22. 9. 2020 uhradil splátku jistiny po splatnosti. Žalovaný na sjednaný dluh v celkové výši 577 427 Kč (co do výše 569 090 Kč tvořenou jistinou a co do výše 8 337 Kč tvořenou poplatky) bance uhradil k 31. 12. 2020 toliko 39 874 Kč. Žalovaný na jistinu uhradil 32 115 Kč, na poplatcích pak 7 759 Kč. Při zohlednění úhrad ze strany žalovaného činil dluh k 31. 12. 2020 částku 537 553 Kč. Žalovaný uhradil celkem 229 138,68 Kč; poslední splátku ve výši 79,68 Kč, označenou jako „bezhotovostní splátka úvěru“, realizoval žalovaný dne 20. 7. 2023. [právnická osoba]. 2. 2024 činil dluh jistině úvěru částku 463 276,01 Kč, dluh na řádných úrocích částku 8 169 Kč, dluh na poplatcích částku 4 548 Kč a dluh na úrocích z prodlení částku 17 565,86 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 8. 7. 2020 do 31. 12. 2020 – obratovou historií, výpisem z úvěrového účtu žalovaného za období od 8. 7. 2020 do 31. 12. 2020, listinou označenou jako „podklady pre súdne konanie“ ze dne 1. 2. 2024).

10. Dne 29. 9. 2023 banka žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve výši 23 476 Kč, a to do 1. 11. 2023. Banka žalovaného současně upozornila, že pokud žalovaný dluh do uvedeného termínu nezaplatí, bude úvěr zesplatněn (prokázáno poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 29. 9. 2023).

11. Dne 1. 11. 2023 banka úvěr k témuž datu zesplatnila. Žalovaný byl na zesplatnění písemně upozorněn, stejně jako na skutečnost, že úvěrová pohledávka, která k 1. 11. 2023 činí 467 825 Kč, je od 2. 11. 2023 úročena souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 11. 2023).

12. Pohledávka ze smlouvy byla bankou postoupena na žalovanou s účinností k 1. 2. 2024, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 16. 2. 2024, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 493 558,87 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2024, seznamem postoupených pohledávek, dohodou o úplatě ze dne 31. 1. 2024, přílohou č. 7 – zaplacením kupní ceny ze dne 2. 2. 2024, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 2. 2024, podacím lístkem ze dne 16. 2. 2024).

13. Dne 29. 4. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 518 963,65 Kč, a to ve lhůtě do 14. 5. 2024 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 29. 4. 2024 a podacím lístkem ze dne 29. 4. 2024).

14. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Dne 8. 7. 2020 spolu žalovaný a banka uzavřeli smlouvu o úvěru. Banka se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout na jeho úvěrový účet úvěr až do výše 550 996 Kč. Co do částky 420 996 Kč měl být úvěr poskytnut na konsolidaci existujícího splátkového úvěru u třetí osoby. Ve smlouvě byl mj. ujednán úrok ve výši 6,90 % ročně a částka 5 000 Kč jako cena za vyřízení úvěru. Žalovaný měl úvěr od 20. 8. 2020 hradit 120 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 6 423 Kč; poslední splátku ve výši 4 750 Kč měl žalovaný při řádném splácení úvěru uhradit dne 22. 7. 2023. Před uzavřením smlouvy banka posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z jím předloženého potvrzení o výši jeho čistého měsíčního příjmu, který za posledních 12 měsíců činil k 1. 7. 2020 částku 25 909 Kč. Žalovaný deklaroval výši měsíčního nájemného ve výši 8 000 Kč a splátku úvěru ve výši 8 000 Kč měsíčně u třetí osoby. Banka žalovaného dne 4. 7. 2020 lustrovala v insolvenčním rejstříku, databázi CBCB a historii interní evidence klientů. U žalovaného nebyl zjištěn negativní záznam. Informací z CBCB bylo zjištěno, že žalovaný má u třetí osoby sjednán osobní úvěr s limitem 600 000 Kč, s měsíční splátkou ve výši 8 123 Kč. Dne 8. 7. 2020 žalovaný uhradil cenu za vyřízení úvěru ve výši 5 000 Kč a téhož dne sjednaný úvěr čerpal co do výše 130 000 Kč. Dne 13. 7. 2020 pak žalovaný čerpal sjednaný úvěr co do zbývající výše, tj. ve výši 420 996 Kč. Žalovaný na sjednaný dluh nehradil řádně a včas, celkem uhradil 229 138,68 Kč. Poslední splátku ve výši 79,68 Kč, označenou jako „bezhotovostní splátka úvěru“, žalovaný realizoval dne 20. 7. 2023. Banka dne 29. 9. 2023 písemně upozornila žalovaného na jeho dluh ze smlouvy ve výši 23 476 Kč a vyzvala jej do 1. 11. 2023 k jeho úhradě. Banka žalovaného současně upozornila, že nedojde-li k úhradě dlužné částky, dluh z úvěru zesplatní. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, banka proto s účinností k 1. 11. 2023 úvěr, související příslušenství a poplatky zesplatnila a tuto skutečnost žalovanému písemně oznámila. Pohledávka ze smlouvy přešla na žalobkyní s účinností k 1. 2. 2024. O této skutečnosti byl žalovaný písemně informován dne 16. 2. 2024. Žalovaný na žalobou uplatněný dluh ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne 29. 4. 2024.

16. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

17. Soud s ohledem na mongolské občanství žalovaného aplikoval relevantní ustanovení Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech, č. 106/1978 Sb. (dále jen „Smlouva o právní pomoci“) Dle čl. 36 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci se smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. Dle čl. 37 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci je k jednání o návrhu, který vznikl na základě vztahů uvedených v článku 36 této smlouvy, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště. Soud tak s ohledem na citovaná ustanovení dvoustranné smlouvy seznal, že je k projednání soudem místně příslušným, a dále aplikoval české právo.

18. Žaloba je důvodná pouze z části.

19. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

25. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

26. Jak již bylo výše konstatováno, soud je v tomto typu řízení povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného je jeho schopnost splácet požadovaný úvěr dostatečná. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala v dostatečné výši příjmu žalovaného. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, konkrétně na část argumentace obsažené v bodu 17. rozsudku, kde odvolací soud konstatoval, že „stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.“ Dále žalobkyně odkázala na závěry obsažené v bodu 23. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, týkající se prověření výdajů domácnosti žalovaného: „Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“ 27. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle samotnou žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Soud má v řízení za prokázané, že žalovaný před schválením úvěru bance předložil potvrzení o výši svého čistého měsíční příjmu za posledních 12 měsíců, který činil částku 25 909 Kč. Dále uvedl částku měsíčního nájemného ve výši 8 000 Kč a výši měsíční splátky úvěru ve výši 8 000 Kč – lustrací žalovaného v CCB a vlastních systémech pak banka následně zjistila, že žalovaný splácí třetí osobě osobní úvěr s limitem 600 000 Kč, a to měsíční splátkou ve výši 8 137 Kč. Další výdaje žalovaný neuvedl. Soud přitom nemá v tomto řízení za prokázané, že by banka výši dalších výdajů jakkoliv ověřovala – z předložené, nedatované listiny, označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ pouze vyplývá, že žalovaný předložil pouze potvrzení o výši svého příjmu.

28. Banka tedy při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela toliko z předloženého potvrzení o výši výdělku žalovaného, z lustrací v insolvenčním rejstříku, z databáze CBCB a z historie v interní evidenci klientů. Žalobkyně přitom k výzvě soudu předložila toliko potvrzení o příjmech žalovaného. Výdaje žalovaného banka nijak neověřovala, nezjišťovala, zdali žalovaný bydlí ve vlastním či nájemním bydlením, ani jaké jsou jeho reálné výdaje s bydlením spojené. Banka neprověřovala např. ani to, zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost, či nikoliv. Za situace, kdy měl žalovaný u banky veden účet, měla banka dle názoru soudu vycházet mj. také z výpisů z tohoto účtu. Banka však žalovaným tvrzený údaj vůbec neověřila (byť měl u ní žalovaný veden bankovní účet), ani žalovaného nevyzvala ke konkretizaci a doložení jím tvrzených výdajů. Již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala. Žalobkyně soudu v tomto řízení předložila pouze nedatovanou, nepodepsanou listinu, označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“. Z této listiny je pouze patrné, že banka měla před poskytnutím úvěru, konkrétně dne 4. 7. 2020, k dispozici od žalovaného potvrzení o výši jeho příjmu. Listina sice obsahuje konstataci, že žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, databázi CBCB a v historii interní evidence klientů banky, konkrétní výsledky těchto lustrací však tato listina, krom opisu výsledku z CBCB ze dne 4. 7. 2020, týkajícího se existence osobního úvěru ve výši 600 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 8 123 Kč, neobsahuje.

29. Banka dle předložených listin také rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, které kromě splátky 8 000 Kč měsíčně (zjištěné ve výši 8 123 Kč) nikterak nezkoumala, a to i přes sdělení žalovaného o tom, že hradí nájemné ve výši 8 000 Kč měsíčně a nemá žádných dalších výdajů. Z nedatové listiny týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného tedy nevyplývá, že by banka jakýmkoliv způsobem prověřila žalovaným deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva). Tato nedatovaná listina pak dle názoru soudu ani nemá nijak zvláštní důkazní hodnotu, neboť z ní není nikterak prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného prověřována skutečně v době před uzavřením úvěrové smlouvy.

30. Reálné výdaje žalovaného tak nebyly prověřeny vůbec – banka se zde bezvýhradně spolehla na tvrzení žalovaného s tím, že kromě nájemného ve výši 8 000 Kč a splátky ve zjištěné výši 8 123 Kč žalovaný žádných dalších výdajů nemá. Právě dostatečné ověření deklarovaných příjmů žalovaného a také jeho výdajů pak bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně. Pokud banka v posouzení úvěruschopnosti uvedla, že životní výdaje žalovaného stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, a to za současného využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, pak z předložené listiny vůbec nevyplývá, jak k životním výdajům klienta ve výši 14 003 Kč dospěla, když z uvedeného je patrné, že jen deklarovaná výše výdajů žalovaného činila částku 16 000 Kč (8 000 Kč splátka úvěru + 8 000 Kč nájemné). Tvrdila-li žalobkyně, že banka vycházela z dat sdělených žalovaným, které výčtem uvedla jako počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd., pak soudu z předložených listin vůbec nevyplývá, jaká data (krom výše uvedeného údaje o nájemném a splátce jiného úvěru) žalovaný bance před poskytnutím úvěru sdělil. Z předložených listin nevyplývá, že by žalovaný sdělil, jaký je jeho osobní stav, kolik má případně vyživovacích povinností, apod. Soud tak za nepřiléhavou považuje i argumentaci žalobkyně závěry Městského soudu v Praze uvedenými v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020. V daném případě byl žalovaný k doložení svých výdajů úvěrujícím subjektem výslovně vyzván, úvěrující subjekt měl navíc k dispozici výpis z osobního účtu žalovaného, který byl veden u úvěrujícího subjektu. Teprve až když žalovaný na sdělení výdajů domácnosti rezignoval, přikročil úvěrující subjekt ke stanovení výdajů dle vlastního ekonomického modelu. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou však odlišné – z tvrzení ani předložených důkazů nevyplývá, že by banka po žalovaném sdělení výdajů explicitně požadovala, není zcela zřejmé, jaká data žalovaný bance sdělil (typ sdělovaných dat je sdělen pouze příkladmo). Předně však není zřejmé, jak banka dospěla k výdajům žalovaného ve výši 14 003 Kč měsíčně, když sám žalovaný deklaroval výdaje ve výši 16 000 Kč.

31. Soud má dále za to, že lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost prakticky neprovedla, neboť žalovaného lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku a registru CBCB (podklady k dalším eventuálním lustracím přes výzvu soudu doloženy nebyly). Úpadek dlužníka je přitom možný až za situace, kdy má dlužník větší množství závazků (po splatnosti). I z této skutečnosti lze tedy vyvodit závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení jako dostačující prezentovala žalující strana, soud pokládá za nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

32. Dále soud doplňuje, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů. V tomto případě tedy nepřichází v úvahu použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném tamním odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu také uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury týkající se problematiky prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a dostatečnosti těchto procesů. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

33. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

36. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že banka se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 550 996 Kč. Žalovaný se pak zavázal k úhradě ceny za vyřízení úvěru ve výši 5 000 Kč, jistiny úvěru a úroku ve výši 6,90 % ročně z jistiny, a to formou 120 měsíčních splátek ve výši 6 123 Kč, se 120. splátkou ve výši 4 750 Kč.

37. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Soud žalobkyni písemně vyzval, aby doložila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž žalobkyně nemá k dispozici podklady k zákaznické kartě žalovaného a dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak zkoumány výdaje žalovaného. Na základě předložených listinných důkazů tedy bylo možno v tomto případě bez důvodných pochybností uzavřít, že splnění povinnosti dostatečně prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (tento postup by byl obsoletní, neboť žalobkyně dle vlastního vyjádření podaného k písemné výzvě soudu dostatkem listin k prokázání splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného nedisponuje) a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

38. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta částka v celkové výši 550 996 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 229 138,68 Kč. Co do částky 321 857,32 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne 14. 5. 2024; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

39. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

41. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy zaplatil bance poměrně vysokou částku, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 988,08 Kč, přičemž tato částka představuje 35,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 67,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,38 %).

43. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 040 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 475 993,01 Kč sestávající z částky 10 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 110 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 10 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a DPH ve výši 21 % z částky 26 450 Kč ve výši 5 554,50 Kč. Odměnu za podání žalobkyně ze dne 14. 8. 2024 (doplnění tvrzení a důkazů ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti žalovaného) soud žalobkyni nepřiznal, neboť údaje, které žalobkyně obsáhla do tohoto podání, měly a mohly být bez větších problémů uvedeny již v samotné žalobě, nota bene za situace, kdy si je zástupkyně žalobkyně jistě vědoma, že posouzení, zda byla splněna povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, je soud povinen učinit z úřední povinnosti.

Poučení