28 C 242/2024 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Anonymizováno] bytem [adresa žalovaného] pro zaplacení 200 423,26 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 130 410,30 Kč s úrokem z prodlení z částky 130 410,30 Kč v zákonné výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 70 012,96 Kč s úrokem z prodlení z částky 200 423,26 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně a s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 200 423,26 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 11 078,11 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 206 432,26 Kč s příslušenstvím.

2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dříve [jméno PO], a.s. IČO: [IČO], dále také jako „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum] smlouvu o půjčce č. [hodnota] (dále také jako „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 84 pravidelných splátkách po 5 121 Kč, a to s neměnnou úrokovou sazbu ve výši 10,9 % ročně. Žalovaný se též zavázal hradit případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy o úvěru, resp. dle Sazebníku poplatků, který společně se Všeobecnými obchodními podmínkami a Produktovými podmínkami tvořil nedílnou součást smlouvy. První splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém právní předchůdkyně žalovanému půjčku poskytla, konkrétně dne [datum]. Splátky měly být hrazeny formou inkasních plateb z účtu žalovaného, přičemž žalovaný byl povinen zajistit, aby v den splatnosti každé splátky byl na jeho účtu dostatek disponibilních finančních prostředků k úhradě splátky. Žalovaný nesplácel půjčku řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto ke dni [datum] půjčku zesplatnila. Žalobkyni proto vzniklo právo na okamžité splacení veškerých závazků, které ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] vyplývaly. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na žalobkyni, a to s účinností k [datum]. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno doporučeným dopisem. Pohledávka za žalovaným činila ke dni jejího postoupení částku 225 313,56 Kč bez kompletního příslušenství. Za období od postoupení pohledávky, tj. ode dne [datum], do podání žaloby, byla žalovaným na pohledávku dne [datum] uhrazena částka 50 000 Kč. Žalobkyně tuto částku započetla co do výše 867,82 Kč na splatný úrok z prodlení, co do výše 14 542,29 Kč na úrok z prodlení, co do výše 12 921,43 Kč na splatný smluvní úrok, co do výše 10 567,41 Kč na smluvní úrok a co do výše 11 101,05 Kč na jistinu. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhá zaplacení částky 200 423,26 Kč jako jistiny, smluvního úroku ve výši 10,9 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaný na dluh již dále ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne [datum].

3. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 5. 8. 2024 č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalobkyně byla poučena, že pokud se v této souvislosti nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím dle § 115a o.s.ř. souhlasí), reagovala v soudem prodloužené lhůtě podáním ze dne [datum]. K otázce postupu dle § 115a o.s.ř. žalobkyně ničeho nesdělila, pročež soud presumoval, že žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. K otázce prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a dále nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je žalovaným deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Právní předchůdkyně žalobkyně ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík atd.). Podle v příloze podrobně popsaných kroků byl vytvořen skóring žalovaného jako žadatele. Pokud bylo možno, nabídku příjmů žalovaného kontrolovala právní předchůdkyně žalobkyně na základě průměrných příjmů na běžném účtu žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně získala informace o finanční situaci žalovaného, kdy jeho příjmy byly 80 000 Kč a jeho zohledněné výdaje, které se oproti údajům v žádosti navýšily na částku 27 132 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak po provedení potřebných lustrací, na základě zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od žalovaného a informací získaných z interních zdrojů, a dále s ohledem na výši úvěru, žalovanému schválila úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalobkyně současně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 36/2020-170. K uvedenému žalobkyně předložila protokol o prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na dluh ze smlouvy uhradil celkem 169 589,70 Kč. Poslední úhradu žalovaný realizoval splátkou ze dne [datum] ve výši 1 403 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem oba konkludentně souhlasili.

5. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

7. Dne [datum] žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [jméno PO] [právnická osoba]., IČ: [IČO], která k [datum] zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], uzavřel Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb [jméno PO] [právnická osoba]. č. [hodnota]. Předmětem této smlouvy bylo poskytování bankovních služeb právní předchůdkyně žalobkyně dle aktuální nabídky (čl. 2 bod 2.1 smlouvy). Součástí této smlouvy byly také všeobecné obchodní podmínky, produktové obchodní podmínky pro jednotlivé bankovní služby, sazebníky a úrokový lístek (čl. 2 bod 2.3. smlouvy; prokázáno rámcovou smlouvou o poskytování bankovních a platebních služeb [jméno PO] [právnická osoba]. ze dne [datum]).

8. Z tabulky společnosti [jméno PO] ohledně posouzení žádosti o úvěr č. [hodnota] vyplývá, že žalovaný byl ke dni posouzení žádosti, tj. k [datum], ženatý a žijící v nájmu s jednou další osobou. Dle části tabulky označené jako „A7. ZAMĚSTNÁNÍ A PŘÍJMY“ činil příjem uvedený žalovaným z podnikatelské činnosti provozované pod IČ: [IČO] částku 80 000 Kč měsíčně. Tento příjem byl právní předchůdkyní žalobkyně označen ve stejné výši také jako započtený. Z části tabulky označené jako „A8. DEKLAROVANÉ VÝDAJE“ vyplývá, že žalovaný uvedl výdaje na živobytí ve výši 10 000 Kč, měsíční splátky úvěrů ve výši 4 260 Kč a za další výdaje částku 8 000 Kč. V části tabulky označené jako „B5. SPLÁTKOVÉ ZATÍŽENÍ: [právnická osoba]“ vyplývá, že žalovaný neměl u právní předchůdkyně žalobkyně žádných závazků. Dle části tabulky „B6. SPLÁTKOVÉ ZATÍŽENÍ: ÚVĚROVÉ REGISTRY“ byla zjištěna další splátka žalovaného na jiný úvěrový produkt ve výši 4 260 Kč. Celkové započtené splátkové zatížení žalovaného tak činilo 4 260 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně v části tabulky „B7. ZAPOČTENÉ VÝDAJE A PLATEBNÍ KAPACITA ŽADATELE“ uvedla započtené výdaje na domácnost žalovaného ve výši 11 732 Kč, započtené životní náklady ve výši 3 140 Kč a započtené další výdaje ve výši 8 000 Kč. Výslednou platební kapacitu žalovaného v době žádosti pak právní předchůdkyně žalobkyně stanovila na částku 52 868 Kč s ukazatelem DSTI (debt service to income) ve výši 5,33 % a ukazatelem DTI 0. Způsob provedeného posouzení ve vztahu k úvěru č. [hodnota] byl též popsán v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného.

9. V protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného žalobkyně uvedla, že při posuzování bonity žalovaného bylo vycházeno z tzv. tvrdých KO kritérií, tedy aktuálních interních a externích dluhů žalovaného, negativních záznamů na black listech, v registru neplatných dokladů a existujících exekucí a také z informací z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS). Právní předchůdkyně primárně posoudila míru úvěrového zatížení, tj. schopnost klienta splácet, dále celkovou expozici a příznaky roztáčení úvěrové spirály s negativním dopadem na schopnost klienta splácet své závazky. Výsledkem takového posouzení je tzv. BureauScore. Dále byla vyhodnocována schopnost žalovaného splácet úvěr a došlo ke stanovení maximálního úvěrového limitu. V takovém případě dochází ke zohlednění příjmu žadatele o úvěr ověřeného vždy statistickým modelem, který v případě nízké věrohodnosti příjmu (pod 95 %) spouští proces sběru dalších dokladů, a dále ke zohlednění pravidelných výdajů žadatele o úvěr (např. splátky stávajících úvěrů, náklady na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum, náklady na bydlení – nákladové složky se stanovují portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů a zohledňují strukturu rodiny / domácnosti, způsob bydlení a místo bydliště a porovnávají se s žadatelem deklarovanými výdaji). V rámci výpočtu volných zdrojů klienta se berou v potaz vždy ty částky výdajů, které jsou vyšší. Dále je při posouzení úvěruschopnosti na základě identifikace unikátního přístupového hesla (IP adresy) a autorizačního (tel. číslo [tel. číslo] telefonu) zařízení zohledňováno vyhodnocení rizikových/anti-fraud kontrol, a to s cílem eliminovat podvod. Vycházeno bylo i z celkového skóringu klienta založeného na aplikačním skóre (primárně sociodemografickém profilu), tj. z tzv. BureauScore (jedná se o behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru je dále vztaženo na posouzení rentability poskytnutého úroku ve vazbě na výslednou rizikovost konkrétní žádosti o úvěr. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně splnila zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně uvedla, že deklarovaný příjem žalovaného ve výši 80 000 Kč ověřila pomocí komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě osobních předpokladů žalovaného. Z důvodu obezřetnosti došlo právní předchůdkyní žalobkyně k navýšení deklarovaných výdajů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně zohlednila měsíční výdaje žalovaného 27 132 Kč, výdaje na živobytí ve výši 3 140 Kč a ostatní výdaje ve výši 8 000 Kč. Dle vyhodnocení právní předchůdkyně žalobkyně zbývalo žalovanému na splátku nového úvěru a nepředvídané výdaje celkem 52 868 Kč. Žalovaný byl tedy schopný úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dne [datum] úvěr ze smlouvy žalovanému schválila.

10. Z Tabulky o prověření žalovaného v registrech a taktéž o prověření žalovaného a jeho dosavadních závazků, s datem dotazu dne [datum] ve 14:25 hod., vyplývá, že žalovaný byl k blíže nespecifikovanému datu lustrován v externí úvěrové databázi BRKI, a to s výsledkem verifikace „subjekt je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace)“. Žalovaný měl opět k blíže nespecifikovanému datu odmítnuté dva kontrakty u jedné instituce. Konkrétně se jednalo o žádost o úvěr ve výši 600 000 Kč ze dne [datum] a žádost o úvěr ze dne [datum] ve výši 400 000 Kč.

11. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o půjčce č. [hodnota] (nezajištěném neúčelovém spotřebitelském úvěru), jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky (čl. 1 bod 1.1 smlouvy). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému za podmínek ve smlouvě sjednaných peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč (čl. 2 bod 2.2 smlouvy, část označená jako „Parametry smlouvy“), které byly žalovanému poskytnuty jednorázově na jím uvedený účet (čl. 3 a 4 smlouvy) dne [datum]. Žalovaný se kromě poskytnutého úvěru zavázal uhradit úrok v sazbě 10,9 % p.a., a to prostřednictvím 84 měsíčních splátek po 5 121 Kč (čl. 2 bod 2.2 a čl. 2 bod 2.4 smlouvy). Splátky byly splatné vždy k datu s totožným pořadovým číslem jako den, kdy byly peněžní prostředky převedeny na účet žalovaného (čl. 4 bod 4.3 smlouvy). Celkem měl tak žalovaný uhradit částku 430 160,29 Kč. Datum první splátky úvěru bylo stanoveno na [datum], datum poslední splátky úvěru bylo stanoveno na 3.

2. Žalovaný na dluh uhradil celkem 169 589,70 Kč. Žalovaný poslední splátku úvěru provedl dne [datum], a to ve výši 1 403 Kč. Žalovaný dále již na dluh ničeho neuhradil. S ohledem na prodlení žalovaného delší než 30 dnů žalobkyně k [datum] úvěr zesplatnila (čl. 7 bod 7.1. písm. b) produktových obchodních podmínek). Žalovanému bylo dopisem ze dne [datum] oznámeno zesplatnění úvěru k témuž dni. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu, který k [datum] činil 225 313,56 Kč. Žalovaný však i přes tuto korespondenci a přes předžalobní výzvu ze dne [datum] po zesplatnění úvěru na dluh ničeho dalšího neuhradil (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota], akceptací návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota], produktovými podmínkami společnosti [jméno PO] [právnická osoba]. v rozsahu šestnácti stran, sazebníkem společnosti [jméno PO] [právnická osoba]. pro účty platný od [datum], produktovými podmínkami společnosti [jméno PO] [právnická osoba]. pro půjčky, měsíčními výpisy z úvěrového účtu žalovaného za období od února 2020 do května 2023, přehledem splátek za období od [datum] do [datum], oznámením o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvou k uhrazení dluhu ze dne [datum], poštovním podacím archem společnosti [právnická osoba]. ke zesplatňovacímu dopisu ze dne [datum], předžalobní výzvou ze dne [datum] a podacím lístkem ze dne [datum]).

12. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení jednotlivých pohledávek bylo žalovanému oznámeno prostřednictvím písemných vyrozumění ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno], potvrzením úplaty týkající se smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohou č. [hodnota] ke smlouvě o postoupení pohledávek, vyrozuměními o postoupení pohledávky ze dne [datum] spolu s podacím archem [právnická osoba] ze dne [datum]).

13. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

14. Právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne [datum] rámcovou smlouvu, na jejímž základě byl u právní předchůdkyně žalobkyně zřízen osobní účet žalovaného. Dne [datum] spolu právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly právní předchůdkyní žalobkyně vyplaceny žalovanému na jeho osobní účet finanční prostředky ve výši 300 000 Kč. Smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal úvěr uhradit společně se sjednaným úrokem ve výši 10,9 % ročně, a to 84 měsíčními splátka po 5 121 Kč. Žalovaný měl tak ze smlouvy uhradit celkem 430 160,29 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného mj. lustrací v databázi BRKI. Žalovaný měl celkem [hodnota] odmítnuté kontrakty, nebyl zjištěn žádný existující splátkový kontrakt. Právní předchůdkyně žalobkyně dále prověřovala úvěruschopnost na základě vlastního komplexního statistického nástroje, přičemž uvažovala příjem žalovaného z podnikání ve výši 80 000 Kč. Deklarované příjmy žalovaného ve výši 8 000 Kč, který dále uvedl, že je ženatý a žijící v nájmu, právní předchůdkyně žalobkyně z obezřetnosti navýšila na částku 27 132 Kč měsíčně; z toho uvažovala deklarované výdaje na splátky již existujících půjček ve výši 4 260 Kč, výdaje na bydlení žalovaného ve výši 11 732 Kč, výdaje na živobytí ve výši 3 140 Kč a ostatní výdaje ve výši 8 000 Kč. Výsledná platební kapacita žalovaného v době žádosti byla stanovena na částku 52 868 Kč s ukazatelem DSTI (debt service to income) ve výši 5,33 %. Žalovaný uhradil poslední splátku úvěru dne [datum] ve výši 1 403 Kč. Žalovaný celkem na dluh uhradil částku 169 589,70 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne [datum] ke zesplatnění úvěru. Zesplatnění bylo žalovanému oznámeno písemně dne [datum], současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, která k [datum] činila 225 313,56 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni s účinností k [datum]. Žalovanému byla tato skutečnost oznámená písemně dne [datum]. Žalovaný na dluh dále ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum].

15. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

16. Žalovaný je občanem Vietnamské socialistické republiky s posledním bydlištěm na území České republiky – trvalý pobyt v obvodu zdejšího soudu má žalovaný platný od [datum]. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ustanovení o věcné a místní příslušnosti v dané neupravuje. Soud tak s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

17. Žaloba je důvodná pouze z části.

18. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

22. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

24. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

25. Jak již bylo výše konstatováno, soud je v obdobném typu případů povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného je jeho schopnost splácet požadovaný úvěr dostatečná. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala žalobkyně v dostatečné výši příjmu žalovaného. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, konkrétně na část argumentace obsažené v bodu 17. rozsudku, kde tamní odvolací soud konstatoval, že „stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.“ Dále žalobkyně odkázala na závěry obsažené v bodu 23. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, týkající se prověření výdajů domácnosti žalovaného: „Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“ 26. Žalobkyně ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru ze dne [datum] postavila svou žalobní argumentaci na nedatovaném protokolu právní předchůdkyně žalobkyně o ověření úvěruschopnosti klienta. V tomto protokolu právní předchůdkyně žalobkyně uvádí, že bylo využito standardních schvalovacích postupů, které právní předchůdkyně žalobkyně dále rozvádí. Konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru žalovanému pak bylo vztaženo na posouzení rentability poskytnutého úroku ve vazbě na výslednou rizikovosti konkrétní žádosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně dále uvedla, že žalovaným deklarovaný příjem z podnikání ve výši 80 000 Kč ověřila s využitím svého „komplexního statistického nástroje“ (dále k tomu viz níže). Tato nedatovaná listina však dle názoru soudu ani nemá nijak zvláštní důkazní hodnotu, neboť z ní není nikterak prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného prověřována skutečně v době před uzavřením úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně současně odkázala na přílohy k tomuto protokolu, konkrétně na vstupní informace poskytnuté žalovaným, na vstupní formulář, u něhož soud zjistil dataci k [datum] a na kontrolu v systému BRKI s datací [datum] v 14:25 hod. (tj. dávno po uzavření úvěrové smlouvy).

27. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

28. V tomto případě tedy nepřichází v úvahu použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020, na který žalobkyně odkazovala. Předně, v případě posuzovaném krajským soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů: předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, neboť extrakce potřebných údajů z nich byla stvrzena podpisem žalovaného. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací o spotřebiteli, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček dlužníka u téhož věřitele. Z důkazů předložených žalobkyní v tomto řízení však není ve vztahu k prověření úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy ze dne 3. 2. 2020 vůbec patrné, z jakých podkladů právní předchůdkyně žalobkyně informace o příjmech a výdajích žalovaného extrahovala (a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně v důkazní dokumentaci uvádí, že její vlastní komplexní statistický nástroj predikuje realitu dosažitelných příjmů žalovaného dle jeho „osobních předpokladů“.

29. Za nepřiléhavou soud považuje i argumentaci žalobkyně závěrem Městského soudu v Praze obsaženým v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020. V tamním případě byl žalovaný k doložení svých výdajů úvěrujícím subjektem výslovně vyzván, úvěrující subjekt měl navíc k dispozici i výpis z osobního účtu žalovaného, který byl veden u úvěrujícího subjektu. Teprve až když žalovaný na sdělení výdajů domácnosti rezignoval, přikročil úvěrující subjekt ke stanovení výdajů dle vlastního ekonomického modelu. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou však odlišné – z žalobních tvrzení ani z předložených důkazů nevyplývá, že by banka po žalovaném doložení příjmů a výdajů explicitně požadovala. Z předložených důkazů není vůbec patrné, zdali správnost tvrzených příjmů a výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vůbec ověřovala a pokud ano, na základě jaké dokumentace. Není patrno, zdali banka údaje o tvrzeném příjmu žalovaného nějak ověřila (například výpisem z účtu, který měl žalovaný u banky veden, potažmo aspoň z daňového přiznání za minulé zdaňovací období); totéž pak platí i ve vztahu k reálným výdajům žalovaného – ty nebyly zkoumány prakticky vůbec, přičemž banka mohla dle názoru soudu ověřit aspoň výdaje žalovaného na nájemní bydlení a související platby. Např. na to, zdali má nějakou vyživovací povinnost, nebyl žalovaný dotazován vůbec. Banka rovnou přistoupila na stanovení výdajové složky žalovaného prostřednictvím svého modelu, aniž by se aspoň pokusila zjistit reálné výdaje žalovaného a ověřit jeho tvrzení o výdajích (pokud měl žalovaný u banky veden účet, soudu není zřejmé, proč z něho v této souvislosti nebylo vůbec vycházeno).

30. V žalobkyní předložených listinách je navíc uvedeno, že „z důvodu obezřetnosti jsme výdaje žalovaného oproti údajům uvedeným na žádosti navýšili“. Žalovaný přitom na formuláři vyplnil výdaje toliko ve výši 22 260 Kč – žalovaný deklaroval měsíční splátku úvěrů ve výši 4 260 Kč, měsíční výdaje na živobytí ve výši 10 000 Kč a další výdaje ve výši 8 000 Kč. Oproti tomu žalobkyně výdaje oproti deklarovaným „navýšila“, a to na celkovou částku 27 132 Kč. K „navýšení“ mj. došlo tak, že v kategorii výdajů na živobytí, které žalovaný deklaroval částkou 10 000 Kč měsíčně, došlo po „navýšení právní předchůdkyní žalobkyně“ k jejímu reálnému snížení, a to na částku odpovídající částce tehdejšího životního minima jedné osoby – na částku 3 140 Kč. Ve světle výše uvedeného tedy neobstojí ani argumentace žalobkyně rozsudkem Městského soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, resp. jeho bodem 23., neboť soudu není v této věci zřejmé ani to, zdali jsou měsíční platby za domácnost, z nichž banka při hodnocení úvěruschopnosti vycházela, tvrzené žalovaným, nebo zda byla tato hodnota vytvořena, resp. dosazena v rámci ekonomického modelu banky. Dlužno také podotknout, že přesný mechanismus výpočtů v rámci ekonomického modelu banky nevyplývá z žádných důkazů předložených žalobkyní. Absentuje taktéž jakékoliv ověření reálného příjmu žalovaného (banka si nevyžádala daňové přiznání žalovaného za předchozí období ani jiné relevantní dokumenty prokazující deklarovaný příjem ve výši 80 000 Kč; žalobkyně pak netvrdila ani neprokazovala, že by byl příjem žalovaného ověřován z nějakých jiných zdrojů). Soud tedy pokládá takové prověření úvěruschopnosti za zmatečné a nedostačující. Bez zajímavosti pak není ani to, že v době poskytnutí úvěru měla banka informaci o tom, že žalovanému byly v nedávné době odmítnuty dva úvěrové produkty – i tento poznatek nasvědčuje tomu, že bonita žalovaného nebyla dostatečná a banka měla být dle názoru soudu i s přihlédnutím k této skutečnosti při prověření úvěruschopnosti žalovaného více obezřetná, což nebyla.

31. Soud také pro úplnost poznamenává, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 o.z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

32. Zdejší soud tak úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětných úvěrů adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalovaného v tomto směru vyžádala dostatečné podklady o jeho reálných výdajích a příjmech a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Za situace, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy nemůžou nároky žalobkyně na zaplacení celé dlužné částky obstát.

33. Dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

34. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

35. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

36. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

38. Soud uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 300 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaný uhradil na pohledávku toliko částku 169 589,70 Kč. Pohledávka uvedená v tomto bodu byla na žalobkyni její právní předchůdkyní úplatně převedena s účinností k [datum]; žalobkyni tedy svědčí aktivní legitimace k podání žaloby.

39. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve vztahu ke smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na základě předložených listinných důkazů bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (tento postup by byl obsoletní, neboť žalobkyně dle vlastního vyjádření podaného k písemné výzvě soudu dostatkem listin k prokázání splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného nedisponuje) a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu.

40. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 300 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 169 589,70 Kč. Co do částky 130 410,30 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne [datum]; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

41. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

42. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

43. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy zaplatil bance poměrně vysokou částku, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 078,11 Kč, přičemž tato částka představuje 30,14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,07 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,93 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 018 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 200 423,26 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 570 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 9 140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 750 Kč ve výši 4 987,50 Kč. Odměna za doplnění žaloby ze dne [datum] přiznána nebyla, neboť obsah tohoto podání měl a mohl být vtělen již do samotné žaloby.

Poučení