28 C 263/2017 - 436

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura [příjmení] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 010 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 28 125 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 981 875 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 28 125 Kč a příslušenství za dobu od [datum] do [datum] z částky 295 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 93 708,20 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 305 000 Kč představující nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání, nemajetkovou újmu za vazební stíhání a nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení, to vše v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2012. Žalobce uvedl, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne [číslo], čj. KRPP [číslo] TČ- 2011 [číslo] bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. V této souvislosti byl dne [datum] zadržen Policií ČR a následně usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 30.11.2011, čj. 0 Nt 92/2011-17 byl vzat do vazby ze které byl propuštěn na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27.4.2012, čj. 34 T 5/2012-547 dne 2.5.2012. Ke Krajskému soudu v Plzni byla v dané věci podána obžaloba, přičemž žalobce byl rozsudkem ze dne 1.3.2017, čj. 34 T 5/2012-1099 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.2017, čj. 10 To 50/2017-1168 obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn. Žalobce ve vazbě strávil celkem 155 dní, přičemž po dobu výkonu vazby mu byl odepřen styk s jeho nezletilým synem a byl tak ohrožen a narušen vztah mezi nimi. Žalobce byl také ve vazbě omezován - nebylo mu umožněno navštěvovat posilovnu, byl na něj vyvíjen nepřípustný psychický nátlak, nebylo mu zpočátku vazby umožněno ani ostříhání nehtů. Celá tato situace byla pro žalobce velmi frustrující, traumatizující a stresující. Z tohoto důvodu žalobce nárokoval za den trvání vazby částku 1 000 Kč, tedy celkem 155 000 Kč, jakožto přiměřené zadostiučinění. Dále žalobce nárokoval částku ve výši 750 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za újmu, která mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním řízením. Trestní řízení mělo negativní vliv na rodinný život žalobce, resp. na jeho vztah s dnes již bývalou partnerkou [jméno] [příjmení], neboť došlo k rozpadu jejich vztahu. V důsledku zadržení a uvalení vazby na žalobce byla jeho partnerka, která v té době byla krátce po šestinedělí nucena ze dne na den se postarat nejen o malého syna, ale i o společné hospodářství zahrnující zejména koně a psy. V důsledku tohoto se jeho bývalá přítelkyně zhroutila, nebyla schopna se starat řádně o nezletilého a péči o něj tak v podstatě převzali rodiče žalobce. Tato se také musela postarat celkem o 12 koní, které měli a vzhledem k tomu, že to nebylo fyzicky možné, musela je prodat pod cenou. Po propuštění žalobce z vazby docházelo v jejich vztahu, který byl dříve harmonický, k postupnému odcizování. Docházelo mezi nimi k hádkám, žalobce byl po většinu času v práci, neboť se snažil rodinu zabezpečit, situace vyústila v to, že si jeho bývalá partnerka našla nového partnera a nakonec ze společné domácnosti odešla. Nezletilý syn byl následně svěřen do péče žalobce. Se svou matkou stýká pouze občasně, neboť tato má již novou rodinu a žije na Slovensku. Žalobce také v důsledku vedeného trestního stíhání byl nucen vyhledat psychiatrickou pomoc. V poslední řadě žalobce nárokoval částku ve výši 400 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť toto trvalo od roku 2011 do roku 2017, což žalobce považuje za dobu nepřiměřenou. Za rok trvání řízení nárokoval částku 100 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala, že u ní žalobce předběžně dne [datum] uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 1 338 396 Kč, jež měla představovat náhradu nemajetkové újmy za vazbu ve výši 155 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy za průtahy v trestním řízení ve výši 400 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve výši 750 000 Kč a náhradu nákladů související s uplatněním nároku u žalovaného ve výši 33 396 Kč, to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti žalobci a nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2012. Žalovaná po projednání daného nároku dospěla k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí představující nezákonně vedené trestní stíhání a nezákonný výkon vazby a žalobci přiznala na odškodnění nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby částku ve výši 155 000 Kč. Dále žalovaná nesporovala průběh trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2012, tedy, že žalobce byl dne [datum] zadržen Policií ČR jako osoba podezřelá. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality ze dne [datum], čj. KRPP [číslo] 2011 [číslo] pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Posléze byla proti žalobci podána ke Krajskému soudu v Plzni obžaloba a po proběhlých hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Plzi ze dne 1.3.2017, čj. 34 T 5/2012-1099 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.2017, čj. 10 To 50/2017-1168 obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním žalovaná uvedla, že žalobce byl trestně stíhán pro zločin vydírání, za který mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. V dané věci je však zřejmé, že tak vysoký trest odnětí svobody nepodmíněně by žalobci uložen nebyl. Předmětné trestní stíhání pak trvalo 5 let a 6 měsíců, avšak vzhledem k tomu, že žalobce nárokuje náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky trestního řízení samostatně, nelze při hodnocení požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí k tomuto kritériu přihlížet. Žalobce nedoložil žádné doklady, na jejichž základě by bylo možné posoudit vznik, rozsah a závažnost tvrzené nemajetkové újmy. Žalobce také neprokázal svá tvrzení, že vyhledal psychiatrickou pomoc. Některá tvrzení týkající se nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání se pak částečně překrývají s tvrzeními vztahující se k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy související s jeho pobytem ve vazbě, za což byl žalobce v plném rozsahu žalovanou odškodněn. Žalovaná proto jako přiměřené zadostiučinění poskytla žalobci konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu. Tuto satisfakci žalovaná považovala za dostatečnou. Pokud jde o nepřiměřenou délku trestního řízení, žalovaná uvedla, že řízení trvalo přibližně 5 let a 6 měsíců a ve věci bylo rozhodováno čtyřikrát soudem I. stupně a čtyřikrát soudem II. stupně. K zásadním prodlevám v činnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo a řízení pak bylo složité jak po stránce skutkové, tak i právní. Podle názoru žalované proto v rámci trestního řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a celková doba řízení byla přiměřená.

3. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu zpět co do částky 155 000 Kč představující nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění způsobenou žalobci omezením osobní svobody rozhodnutím o vazbě, neboť žalovaná tuto částku žalobci dne [datum] uhradila. Usnesením ze dne 12.11.2018, čj. 28 C 263/2017-134 ve spojení s opravným usnesením ze dne 2.4.2019, čj. 28 C 263/2017-139 soud řízení podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. stran této částky zastavil.

4. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 28 C 263/2017 – 214 ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 28 C 263/2017 – 221 a opravným usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 28 C 263/20217 - 364 tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím za dobu od [datum] do zaplacení a příslušenství za dobu od [datum] do [datum] z částky 155 000 Kč (výrok II.), žalobu co do částky 1 010 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od [datum] do [datum] z částky 295 000 Kč zamítl (výrok III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 61 128,50 Kč, k rukám jeho právní zástupkyně ([příjmení]).

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 197/2020 – 286 ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 28 Co 197/2020 – 354 rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně nesprávně stanovil celkovou délku trestního řízení, neboť tato nebyla 6 let, nýbrž toliko 5 let a 7 měsíců (od [datum] do [datum]), tudíž základní částka nebyla vyčíslena správně. Soud I. stupně také nevzal v úvahu všechna kritéria vyjádřená v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., neboť nezohlednil, že došlo k opakovanému zrušení rozsudků krajského soudu, soudem vrchním z důvodu nepřezkoumatelnosti, což je okolnost, která zcela jistě měla nepříznivý vliv na celkovou délku řízení. Soud I. stupně také nevzal v úvahu, že žalobce v průběhu řízení navrhl, aby přiměřené zadostiučinění bylo zvýšeno z důvodu délky tohoto odškodňovacího (kompenzačního) řízení, ačkoli se tímto návrhem měl zabývat. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně a také nenavrhl důkazy potřebné k prokázání sporných skutečností. Rovněž, aby byl objasněn řádně skutkový stav věci o žalobcem tvrzené existenci a intenzitě dopadů trestního stíhání do jeho práva na rodinný život, bylo podle odvolacího soudu nutné provést důkaz spisem Okresního soudu Plzeň – sever, sp. zn. 6 P 229/2013, neboť podle odvolacího soudu po seznámení se s obsahem tohoto spisu, resp. z odůvodnění rozsudku v dané věci plyne, že soužití žalobce a matky společného dítěte se nedostalo do krize až v době zahájení trestního stíhání a jen v jeho důsledku, ale bylo zatíženo neshodami již dříve. Zavázal proto soud I. stupně, aby porovnal výpovědi rodičů nezletilého v opatrovnickém řízení a v předmětném kompenzačním řízení, popř. jejich výslech zopakoval a tyto důkazy zhodnotil. Žalobce také tvrdil, že jeho trestní stíhání bylo medializováno, ale konkrétně neuvedl, zda ze zpráv médií byla vůbec zřejmá jeho identifikace, zda příčinou medializace byla činnost orgánů veřejné moci a jaká konkrétní nemajetková újma mu v důsledku toho vznikla. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby žalobci poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stran doplnění tvrzení a důkazů a po tomto doplnění, aby posoudil, zda v projednávaném případě šlo o prostý důsledek veřejnosti trestního řízení, nebo o případ, kdy orgány činné v trestním řízení se na medializaci podílely a ve vztahu k žalobci se mediálně negativně vyjadřovaly. Obdobně pak stran objasnění skutkového stavu o žalobcem tvrzené existenci a intenzitě dopadů trestního stíhání na jeho zdraví, na jeho společenské vztahy, pověst a dobré jméno. Pokud žalobce tvrdí, že byl nucen vyhledat pomoc psychiatra, bude na něm, aby uvedl od kdy do kdy a pro jaké obtíže se tak stalo. Rovněž, aby uvedl, kdy a jak konkrétně byl trestním stíháním poškozen na veřejnosti a ve společenských vztazích, neboť jeho tvrzení jsou dosud vágní. Také odvolací soud uvedl, že bude na žalobci, aby specifikoval, jak se trestní stíhání promítlo do jeho podnikání, o jaké přišel kontakty, zakázky, že v podnikání musel začít od začátku, a aby ke všem tvrzeným skutečnostem označil i důkazy. Na závěr odvolací soud připomenul, že břemeno důkazní nese žalobce a případy a rozhodnutí, které žalobce navrhl ke srovnání, nejsou pro projednávaný případ přiléhavé, protože se co do povahy trestní věci neshodují s projednávanou věci v podstatných znacích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

6. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu vyzval žalobce usnesením ze dne 14.4.2021, čj. 28 C 263/2017-301 v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, aby doplnil rozhodné skutečnosti stran medializace jeho věci, aby konkrétně uvedl, od kdy do kdy byl léčen na psychiatrii a pro jakou diagnózu, aby konkrétně uvedl, jak byl v důsledku trestního stíhání poškozen na veřejnosti a ve společenských vztazích a aby specifikoval, o jaké zakázky žalobce v důsledku trestního stíhání v pracovní oblasti přišel, jak se toto konkrétně projevilo na jeho podnikání. Současně žalobce vyzval, aby označil důkazy k doplněným skutkovým tvrzením. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne [datum], a to tak, že média informovala o tom, že se měl žalobce dopustit trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, včetně uvedení jeho jména, tedy bylo zřejmé, že se jedná o osobu žalobce. V tomto směru žalobce odkázal na svou žalobu. Žalobce také v důsledku trestního stíhání zažil útoky od svých sousedů, žil v menším městě ve [obec], sousedi o jeho trestním stíhání věděli právě z novin, internetu a televize. Docházelo k verbálním útokům na jeho osobu a narážkám. Spousta lidí se s ním přestala bavit a koukali na něho skrz prsty, dokonce o něm kolovalo, že je„ nájemný vrah“. Toto bylo i důvodem jeho přestěhování do jiné vesnice. V souvislosti se svým podnikáním žalobce uvedl, že jeho společnost obchodovala mimo jiné s pohledávkami a v důsledku trestního stíhání došlo k poklesu nabídek pohledávek. Naposledy pak žalobce uvedl, že k jeho zálibám patřil box, navštěvoval [anonymizována tři slova] v [obec]. Členové tohoto oddílu – [anonymizováno] s ním chtěli přerušit kontakt, přestali se k němu chovat přátelsky, v oddíle se již necítil dobře a tuto svou aktivitu opustil. Žalobce měl také za to, že do médií se informace o jeho trestním stíhání dostala prostřednictvím státního zastupitelství, soudu či policie. V kontextu s uvedenými skutkovými tvrzeními žalobce odkázal na již provedené důkazy, a to účastnickou výpověď, výpověď svých rodičů a svědkyně [jméno] [příjmení]. Stran medializace věci odkázal na novinové články. Žalobce také zopakoval, že v důsledku trestního stíhání došlo k zásahu do jeho rodinného života, rozpadl se jeho vztah s přítelkyní [jméno] [příjmení] - matkou jeho nezletilého syna [jméno]. Tato nebyla schopna se o nezletilého syna starat a v podstatě vazby s nezletilým přerušila, přičemž tyto nefungují dodnes. Žalobce také trpěl úzkostí, nespavostí, podrážděností, obavami z toho co bude, pakliže dojde k jeho odsouzení a bude muset nastoupit výkon trestu. Žalobce rovněž upozornil na nezákonný průběh vazby, kdy mu byla znemožněna návštěva jeho syna, zadržována korespondence, omezena televize, nebylo mu poskytnuto bezplatné ošetření. V důsledku vazebního stíhání rovněž došlo k výpadu jeho pracovní činnosti a podnikání na dobu více než šesti měsíců, v kterém zcela jednoznačně přicházel o zakázky i obrat.

7. Soud doplnil dokazování spisem Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 6 P 229/2013, konkrétně protokolem o jednání ze dne [datum], rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13.3.2014, čj. 6 P 229/2013-62 a návrhem na vydání předběžného opatření ze dne [datum]. Z těchto listinných důkazů vzal soud za prokázané, že žalobce se jako otec nezletilého [jméno] [celé jméno žalobce] domáhal proti matce nezletilého [jméno] [příjmení] vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý [jméno] do doby právní moci rozsudku o úpravě jeho výchovy a výživy svěřen do jeho péče. Svůj návrh odůvodnil tím, že otec a matka vedli až do srpna 2013 společnou domácnost, přičemž následně se matka bez dohody s otcem přestěhovala ke své matce do [obec]. Otec se pokoušel s matkou řešit partnerské problémy a péči o nezletilého od jara 2013. Matka je pak osobou nestabilní, která od jara 2013 vyhledává jiné milostné poměry. Následně otec popsal vztahy v rodině, zejména vztahy v rodině matky. Otec také uvedl, že skutečným důvodem pro odstěhování se matky do [obec] bylo podle jeho názoru vztah matky nezletilého s jejím přítelem [jméno] [příjmení] od [datum]. Dále otec popsal nevhodné chování matky k nezletilému, svou obavu o to, že matka nezletilého společně se svým přítelem [jméno] [příjmení] užívá drogy. Otec také podotkl, že v rámci trestního stíhání proti jeho osobě byl ve vazbě od listopadu 2011, tedy krátce po narození nezletilého. V té době pak došlo u matky nezletilého k psychickému zhroucení a po celou dobu trvání vazby otce, tj. do května 2012 se o nezletilého z větší části starala babička nezletilého. Otec také vyjádřil obavu, že matka není schopna se zodpovědně o nezletilého starat, k synovi má pouze funkční vztah, tudíž nemá vůbec žádnou potřebu se s nezletilým mazlit, číst mu, hrát si s ním, tedy povšechně se mu věnovat. Matka nezletilého trávila většinu času s nezletilým tak, že například sedávala na dvorku s kamarádkami, kouřila, bavila se s nimi a syn se„ popelil“ okolo. Toto bylo také častým tématem hádek a rozepří mezi rodiči. V rámci své účastnické výpovědi dne [datum] v řízení o opatrovnictví k nezletilému, matka uvedla, že toho času bydlí s přítelem v [obec]. Své stanovisko v rámci řízení několikrát měnila i z důvodu, že byla pod nátlakem otce. Připustila, že jejich soužití nebylo dobré, neustále mezi nimi docházelo k hádkám, otec na ni hodně křičel, a to i před kamarádkami. Z tohoto důvodu se snažila, aby společně nebydleli, tedy aby nedocházelo k hádkám. Rovněž se i z tohoto důvodu dopustila nevěry. Následně odešla od otce nezletilého bez nezletilého, nakonec zjistila, že bydlení nevyhovuje podmínkám, proto se vrátila k otci nezletilého. Ani poté se jejich soužití neurovnalo. Důvodem, proč došlo k takovému odcizení, byla i okolnost, že otec nezletilého byl trestně stíhán, resp. byl půl roku ve vazbě, následně, když se vrátil, byl urážlivý a vztahy se ještě více zhoršily. V době, kdy byl otec vzat do vazby, se nezvládala postarat o nezletilého ani o domácnost, resp. o celé hospodářství (měli koně). Od otce pak odešla v srpnu 2013. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne [datum] o úpravu výchovy a výživy a úpravu styku k nezletilému bylo rozhodnuto tak, že nezletilý byl svěřen do výchovy a výživy otce, matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 500 Kč, styk matky s nezletilým nebyl určen a současně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Opatrovnický soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval skutečnosti, které uvedla matka při své účastnické výpovědi, a uzavřel, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že matka vícekrát měnila v rámci řízení svůj postoj ohledně výchovy a výživy k nezletilému dítěti. Matka po celou dobu nebyla pevně rozhodnuta, jak o dítě bude pečovat, nejprve žádala dítě do své péče, později při pohovorem orgánů péče o děti své stanovisko měnila, vracela se k otci, že obnoví společné soužití, pak opětovně odjela ke svému příteli do [obec]. Připustila, že ke svému příteli je citově vázána a že s největší pravděpodobností s otcem dítěte žít nemůže. Také sama připustila, že nemá zatím podmínky pro to, aby dítěti zajistila řádnou výchovu, jelikož sama ještě nemá urovnané osobní poměry. Rovněž sdělila, že sama potřebuje pomoc ohledně své psychiky. Poslední stanovisko matky bylo takové, že souhlasila, aby nezletilé dítě zůstalo v péči otce. [Obsah novinového článku]

9. Z přípisu Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] má soud za prokázané, že v období od listopadu 2011 do konce roku 2012 nebyly ze strany státního zastupitelství v případě trestního stíhání žalobce sdělovány žádné informace. Státní zástupce komunikoval v rámci svých rozhodnutí, návrhů a přípisů pouze s obviněnými, jejich obhájci, příslušnými soudy, policejním orgánem a rodiči žalobce. Ve věci nebyla jakákoli informace poskytnuta médiím a ani z jejich strany nebyl zaznamenán jakýkoli dotaz.

10. Soud také provedl dokazování dopisem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], dopisem Policejního prezidia ČR ze dne [číslo], dopisem Vězeňské služby ČR ze dne [datum], potvrzením o převzetí ze dne [datum], včetně výběru zbraně (příloha), oznámením o zahájení správního řízení ze dne [datum], vyrozuměním o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí ze dne [datum], dopisem ze dne [datum], rozhodnutím Policie ČR ze dne [datum]. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že Policie ČR dne [datum] převzala od žalobce celkem 9 kusů zbraní, včetně střeliva, zbrojního průkazu, zbrojní licence, průkazu zbraně a zbrojního průvodního listu. Dne [datum] bylo zahájeno správní řízení ve věci zajištění zbrojního průkazu žalobce a průkazu zbraní (celkem 9 zbraní). Dne [datum] bylo Policií ČR rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu žalobce č. [příjmení] [číslo] a dále průkazů k celkem 9 zbraním a dále bylo zajištěno 9 zbraní žalobce. Policejním prezidiem České republiky bylo žalobci dne [datum] sděleno, že tato nezpracovává žádné osobní údaje žalobce vážící se k jeho osobě provedenými identifikačními úkony (biologické vzorky). Předsedou senátu Krajského soudu v Plzni v rámci řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 34 T 5/2012 bylo žalobci sděleno, že byl dán pokyn, aby záznamy telekomunikačního provozu mezi žalobcem a jeho právní zástupkyni byly odstraněny z trestního spisu a zničeny. Z ostatních provedených důkazů pak soud pro spor nevzal za podstatné žádné skutečnosti.

11. Z výslechu žalobce má soud za prokázané, že byl vzat do vazby v době, kdy jeho nezletilému synovi byly necelé dva měsíce a jeho bývalá přítelkyně byla v šestinedělí. Na péči o nezletilého a celou domácnost, nestačila, neboť tato zahrnovala i péči o koně a psy a v té době se psychicky zhroutila. S péčí o nezletilého ji museli vypomoct rodiče žalobce. Také musela prodat některé koně. Poté, kdy se žalobce vrátil z vazby, situace mezi ním a bývalou přítelkyní byla vyhrocená, všechno mu dávala za vinu, vyčítala mu trestní stíhání, docházelo k hádkám a tato nebyla v podstatě již schopna v domácnosti fungovat. Posléze si našla novou známost a odstěhovala se ze společné domácnosti. Nezletilý zůstal v péči žalobce. V souvislosti s trestním stíháním žalobce zaznamenal negativní reakce od svého okolí, spousta lidí z vesnice, kde žije, se na něj„ koukali skrz prsty“, přestali s ním komunikovat a začali se mu vyhýbat. Také spousta známých, které do té doby měl, se od něj odvrátila, tj. přestali se s ním stýkat a přestali mu telefonovat. Po propuštění z vazby žalobce vyhledal pomoc psychiatra, léčil se i antidepresivy. K přetržení rodinných vztahů s rodiči a bratrem nedošlo, tito mu pomáhali. Jeho věc byla medializována, články o jeho trestním stíhání byly jednak dostupné na internetu nebo např. v [anonymizována dvě slova]. Firma, kterou předtím provozoval, zkrachovala, neboť v době, kdy byl ve vazbě, se o ni nikdo nemohl po obchodní stránce starat. Poté, co se vrátil z vazby, si založil společnost novou. V době trestního stíhání žalobce přestal chodit střílet a přestal dělat box, což byl jeho koníček, který provozoval před trestním stíháním. Za těmito aktivitami docházel do klubu, avšak poté, co začalo jeho trestní stíhání, se tam již necítil dobře, pociťoval ochlazení vztahů od ostatních a napjatou atmosféru.

12. Výpověď žalobce potvrdila výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] a svědka [jméno] [celé jméno žalobce], kteří uvedli, že bývalá přítelkyně žalobce se v době, kdy byl žalobce vzat do vazby, psychicky zhroutila a tato nebyla schopna se starat o dvouměsíčního syna. V té době s péčí o něj vypomáhala jak svědkyně [příjmení], tak svědek [celé jméno žalobce]. I poté, co se žalobce vrátil z vazby, byla situace mezi žalobcem a bývalou přítelkyní špatná, neustále se hádali, rozcházeli a znovu scházeli. I v této době nezvládala péči o nezletilého a situace vyústila v její odchod ze společné domácnosti. Předtím jejich vztahy byly bezproblémové, plánovali založení rodiny, k čemuž došlo, avšak vlivem trestního stíhání žalobce, se jejich vztahy zcela narušily. Oba svědci také potvrdili, že žalobce trestní stíhání špatně snášel - byl podrážděný, křičel, byl vznětlivý, špatně spal, pozorovali u něj změnu nálad. Svědci dále potvrdili, že trestní kauza žalobce byla medializována; byla o tom zmínka v [anonymizována dvě slova], na televizi [příjmení] a v plzeňském vysílání [příjmení].

13. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) má soud za osvědčené, že tato měla s žalobcem třináctiletý partnerský vztah, který byl bezproblémový. Plánovali dítě, neměli v podstatě žádné starosti. V době, kdy započalo trestní stíhání žalobce, byla v šestinedělí. Když byl žalobce vzat do vazby, zůstala veškerá péče o domácnost, tj. o nezletilého, o koně a psy, na ní. V té době jí museli vypomáhat rodiče žalobce, neboť péči o nezletilého a domácnost nezvládala, také na tom nebyla psychicky dobře. Začala brát léky na uklidnění – Neurol a antidepresiva Serlift. Poté, co se žalobce vrátil z vazby, byl podrážděný, situaci špatně nesl a i on musel vyhledat lékaře a brát antidepresiva. Každodenně se hádali, neměli peníze, neboť firma, kterou žalobce měl, po dobu jeho vazebního stíhání zkrachovala. Žalobce se proto snažil rodinu zabezpečit a v podstatě byl pořád pracovně vytížen. Poté, co se žalobce vrátil z vazby, spolu byli ještě asi rok, avšak již se to nedalo nazvat partnerským vztahem. Situace vyústila v to, že odešla od rodiny. Také někteří přátelé žalobce se od něj důsledku trestního stíhání odvrátili. Pokud jde o prožívání trestního stíhání, žalobce toto špatně nesl, například plakal. [Obsah přílohového spisu]

15. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na nesporná tvrzení účastníků, která soud vzal ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. za svá skutková zjištění, má soud za osvědčený tento skutkový stav: žalobce se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 155 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 400 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním ve výši 750 000 Kč, to vše v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/20212, obrátil dne 14.12.2017 na žalovanou. Žalovaná po projednání této žádosti hradila žalobci z titulu nezákonně vykonané vazby částku ve výši 155 000 Kč dne [datum]. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, SKPV, odbor obecné kriminality ze dne [datum], čj. KRPP- [číslo] 2011 [číslo] pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 30.11.2011, čj. 0 Nt 92/2011-17 byl žalobce vzat podle § 68 odst. 1 trestního řádu do vazby. Z vazby pak byl propuštěn dne [datum] na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27.4.2012, čj. 34 T 5/2012-547. Žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Plzni ze dne 1.3.2017, čj. 34 T 5/2012-1099 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20.6.2017, čj. 10 To 50/2017-1168. Žalobce v době trestního stíhání trpěl obavami, úzkostí, špatně spal, musel vyhledat psychiatrickou pomoc a následně počal užívat antidepresiva. V důsledku trestního stíhání se mu rozpadl rodinný život s jeho bývalou přítelkyní. V době, kdy byl vazebně stíhán, mu zkrachovala firma, kterou založil. Rovněž vlivem trestního stíhání došlo k zásahu do společenských vztahů, neboť někteří známí se od žalobce odvrátili. Trestní řízení trvalo celkem 5 let a 7 měsíců a bylo opakovaně vedeno na dvou stupních soudní soustavy. V řízení bylo vyslechnuto větší množství svědků, provedeno dokazování listinami a znaleckými posudky. V řízení se nevyskytly průtahy, rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem dvakrát zrušen pro nepřezkoumatelnost; žalobce se částečně na délce řízení podílel.

16. Podle ust. § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Mezi účastníky není sporu o tom že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. a) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním a nezákonným výkonem vazby je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

18. Prvotně soud uvádí, že nárokem na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vykonané vazby, se již nezabýval, neboť žalovaný žalobci částku, kterou na této nemajetkové újmě požadoval, plně uhradil, tedy za nezákonný výkon vazby byl žalobce zcela podle svého požadavku odškodněn.

19. U nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání je pak situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby) a musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). Vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním„ diskomfortem“ trestně stíhaných osob, (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012 či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou:„ povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

20. Po doplněném dokazování stran tohoto nároku nedoznal podle názoru soudu již zjištěný skutkový stav výraznějších změn. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání činu vydírání podle § 175 odst. 1,3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, za který bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit trest odnětí svobody v trvání od 5 do 12 let nepodmíněně, tedy trest vyššího charakteru. Také povaha trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, zpravidla působí větší společenské odsouzení stíhaného. K délce trestního řízení soud nepřihlížel, neboť tuto hodnotil samostatně v rámci žalobcova požadavku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení (viz odůvodnění níže). Soud v rámci provedeného dokazování zaznamenal zásah do rodinného života žalobce, neboť částečně vlivem trestního stíhání se mu rozpadl jeho dlouholetý vztah s přítelkyní, se kterou měl v době vzetí do vazby čerstvě narozeného syna. Tato skutečnost byla prokázána jak účastnickou výpovědí žalobce, tak svědeckou výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení], svědka [jméno] [celé jméno žalobce] a svědkyně [jméno] [příjmení]. Ze samotného návrhu na vydání předběžného opatření a z rozsudku opatrovnického soudu Okresního soudu Plzeň – sever, sp. zn. 6P 229/2013 se nepodává, že by tomu tak být nemělo, resp. že příčinou rozpadu vztahu měla být jiná (podstatnější) skutečnost. I v těchto listinných důkazech je jako počátek krize partnerského soužití zmíněno období jara 2013, kdy tato krize vyvrcholila navázáním nového vztahu ze strany svědkyně [příjmení] a jejím odchodem ze společné domácnosti v srpnu 2013. Poté se partneři pokoušeli obnovit společné soužití, což se však nezdařilo. Protože byl žalobce z vazby propuštěn v dubnu 2012, je souvztažnost počátku problémů ve vztahu v souvislosti s výkonem vazby žalobcem, resp. jeho trestním stíháním, očividná. Tuto skutečnost potvrdili všichni svědci a vyplynula i z popisu děje v rámci opatrovnického řízení, jak samotným žalobcem, tak při účastnické výpovědi [jméno] [příjmení]. Soud proto neměl důvodu provádět opakovaný výslech svědků nebo žalobce či svědkyni [příjmení] konfrontovat s jejich účastnickou výpovědí v rámci opatrovnického řízení, neboť všichni zmínění uváděli shodné skutečnosti. Soud výpověď žalobce i svědků hodnotil jako důvěryhodnou, neboť tito vypovídali spontánně bez výraznějších odlišností a jejich výpovědi vzájemně korelovaly. Soud skutečnost o problémech v partnerském vztahu v důsledku trestního stíhání žalobce vzal za osvědčenou jak z výpovědi žalobce a svědků, tak v kontextu s dalšími zmíněnými důkazy. Rovněž i z lékařské zprávy se podává, že žalobce při návštěvě psychiatra dne [datum] hodnotil vztah se svědkyní [příjmení] jako uspokojivý, následně v dubnu 2013 již uváděl, že se rozešli. Nad to je třeba zmínit, že žalobce na opakovaném výslechu svědkyně [příjmení] již netrval. Soud dodává, že nedokáže posoudit, zda trestní stíhání bylo pouze jedinou příčinou rozvratu partnerství, avšak může na základě provedených důkazů zhodnotit, že pokud bylo jen jednou z příčin rozpadu partnerského vztahu, rozhodně se jednalo o příčinu podstatnou. Lze tudíž uzavřít, že vlivem trestního stíhání došlo k částečnému zásahu do rodinného života žalobce. Soud rovněž zaznamenal částečný zásah do společenských vztahů žalobce, protože někteří kamarádi a známí se od žalobce odvrátili, odmítli se s ním nadále stýkat a přestali jej kontaktovat. Rovněž i v obci, kde žalobce žil, se o jeho trestním stíhání vědělo a někteří spoluobčané s ním přerušili sociální kontakt, přestali jej zdravit a spíše se mu vyhýbali. Při zjištění této skutečnosti soud opět vycházel ze svědeckých výpovědí a výpovědi žalobce.

21. Soud má také za osvědčený zásah do oblasti psychického zdraví, jak vyplynulo z lékařských zpráv a zejména z výpovědi svědků, kteří potvrdili, že v souvislosti s vedeným trestním stíháním žalobce začal trpět psychickými obtížemi, špatně spal, byl podrážděný, vznětlivý a vyhledal znovu odbornou pomoc psychiatra, kam sporadicky docházel od roku 2004 a začal užívat na doporučení psychiatra antidepresiva. Soud také sděluje, že má ze své úřední činnosti povědomí o tom, že v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním trpí převážná část poškozených psychickými obtížemi obdobnými, jak popsal žalobce a často vyhledají odbornou pomoc. Tento následek trestního stíhání není proto nijak výjimečný či neobvyklý, ale spíše očekávatelný a běžný. I pro tento důvod tudíž soud posoudil, že zásah do oblasti zdraví u žalobce v souvislosti s trestním stíháním nastal.

22. Ohledně medializace případu žalobce, soud pro doplnění dokazování dospěl k závěru, že případ žalobce byl medializován, avšak spíše na krajské úrovni a v článcích se pouze občasně vyskytlo jméno žalobce (konkrétně to bylo 3x). Ač žalobce tvrdil, že informace médiím poskytly orgány činné v trestním řízení, nebylo toto tvrzení prokázáno žádnými důkazy, i když byl žalobce v tomto směru soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. při ústním jednání konaném dne [datum] poučen. Žalobcem navržený a soudem provedený důkaz v této souvislosti tuto tvrzenou skutečnost neprokázal a uvedené tak zůstalo pouhou žalobcovou spekulací. Obdobně stran žalobcem tvrzeného zásahu do pracovní oblasti; zde soud tento zásah spíše přičítá vazebnímu stíhání žalobce, za které byl žalobce odškodněn, neboť jeho firma, kterou měl, zkrachovala v době, kdy byl žalobce ve vazbě a nemohl tak společnost půlroku provozovat. Poté, co se vrátil z vazby, obnovil své podnikání, resp. založil firmu novou, jak ostatně sám žalobce při svém účastnickém výslechu uvedl. Další zásahy do pracovní oblasti nebyly žalobcem přes opětovné poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. prokázány (a ani tvrzeny). Soud proto neshledal, že by v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k zásahu do pracovního života žalobce.

23. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si pak soud opatří (a to i případně s využitím postupu § 118a o.s.ř.) odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Žalobce navrhl komparaci s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 232/2010, kdy se poškozenému v souvislosti s rozhodnutím soudu I. a II. stupně dostalo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání ve výši 150 000 Kč. Soudy vyšly ze skutečnosti, že poškozený byl trestně stíhán pro trestný čin, za který mu hrozil maximální trest odnětí svobody na 3 roky, trestní stíhání trvalo 3 roky. V důsledku trestního stíhání došlo u poškozeného k částečnému zásahu do rodinných vztahů – s manželkou, které se následně upravily. Částečně byla zasažena i pracovní oblast poškozeného, avšak nijak výrazným způsobem. Největší zásah soudy zjistily v souvislosti s dobrou pověstí poškozeného, která byla v místě jeho bydliště poškozena, a i vzhledem k tomu, že vykonával veřejnou funkci v obci (starosta). V uvedeném případě také došlo k široké medializaci (novinové a webové články, podvečerní televizní noviny). Odškodnění bylo stanoveno za každý rok trestního stíhání částkou 30 000 Kč a ještě za další dva roky poté, co trestní stíhání skončilo, při úvaze soudů o dopadech trestního stíhání do života poškozeného. Soud se neztotožnil s komparací s tímto případem, neboť jednak v případě tohoto poškozeného šlo o veřejného činitele, kde téměř vždy bývají dopady do osobního života vyšší, než tomu bývá u ostatních občanů; je tomu zejména pro to, že takováto osoba vystupuje veřejně a je známa pro širší okruh osob než osoba, která není veřejně činná, a také pro to, že se předpokládá, že osoby veřejně činné mají i vyšší morální kredit, na kterém je mj. rovněž založen výkon jejich funkce. Dalším důvodem je to, že bylo použito odškodnění odvíjející se od stanovené částky za rok trvání řízení (nikoli od komparace s obdobnými případy), čemuž neodpovídá judikatura Nejvyššího soudu zabývající se odškodněním nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání (takto stanovené odškodnění, tj. částka za rok trvání řízení se používá v případě odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhou dobu trvání řízení, kde se tato újma presumuje a nemusí být prokazována).

24. Soud proto zvolil srovnání s případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 C 72/2016, kdy byla poškozenému rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 37 C 72/2016 - 197 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 58 Co 303/2018 – 235 přiznána na nemajetkové újmě způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním částka ve výši 80 000 Kč. Poškozený byl trestně stíhán pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 11 měsíců a vlivem trestního stíhání došlo u poškozeného k zásahu do oblasti zdraví – psychika. Také poškozenému ubyl okruh jeho známých, kteří se vlivem trestního stíhání od něj odvrátili. I jeho věc byla medializována. Poškozenému se také jako žalobci dostalo samostatného odškodnění za vazební stíhání.

25. Další věc, se kterou soud případ žalobce komparoval, byla věc vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 209/2017. Zde byla poškozenému rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 15 C 209/2017 - 360 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č.j. 13 Co 53/2019 - 417, přiznána částka ve výši 80 000 Kč. Poškozený byl trestně stíhán pro zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 roky až 8 let. Délka trestního stíhání čítala bezmála 4 roky. V době zahájení trestního stíhání byl poškozený mladý začínající advokát, přičemž v důsledku trestního stíhání musel svoji advokátní praxi opustit, neboť u něj došlo k poklesu produktivity. Bylo zasaženo do jeho rodinného života, neboť došlo k odcizení s jeho manželkou. Trpěl bolestmi hlavy, nespavostí, stresem a byl léčen na psychiatrii. Okolí na něj pohlíželo jako na trestaného, tudíž došlo k narušení sociálních vztahů.

26. Obdobně pak ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 37/2016 byla poškozenému na přiměřeném zadostiučinění z důvodu nezákonně vedeného trestního stíhání přiznána rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 19 C 37/2016 – 150 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 13 Co 276/2017 – 182 částka 50 000 Kč. Poškozený byl trestně stíhán pro trestný čin majetkové povahy, s trestní sazbou v trvání 2 roky až 8 let. Trestní stíhání trvalo celkem 9 let a 10 měsíců. Poškozený v té době pečoval o nezletilého syna, kterému bylo v době zahájení trestního stíhání 10 let. Tento se posléze odstěhoval od poškozeného ke své matce. Poškozený pociťoval stres, byl uzavřený, padaly mu vlasy, trápily ho noční běsy a trápil ho odchod syna ze společné domácnosti, což však soudy neshledaly v příčinné souvislosti s trestním stíhání. Poškozený měl rovněž potíže s hypertenzí v důsledku trestního stíhání.

27. Ve všech těchto nastíněných případech je očividné, že se svými podstatnými znaky shodují s případem žalobce, a že odškodnění za takto obdobné případy se pohybuje v rozmezí od 50 000 Kč do 80 000 Kč. Ve věci 37 C 72/2016 a 15 C 209/2017, byť zásahy do osobního života byly srovnatelné jako v případě žalobce, jejich trestní stíhání trvalo déle (soud k délce řízení u žalobce již nepřihlížel, jak naznačil výše). V případě 15 C 209/2017 navíc u poškozeného došlo k výraznějším zásahům do osobní sféry jeho života, než v případě žalobce, zejména do pracovní oblasti, neboť poškozený musel opustit advokátní praxi, kterou si začínal postupně budovat. Naopak ve věci 19 C 37/2016 došlo k menším zásahům do osobního života poškozeného než v případě žalobce (stres a hypertenze), i když trestní stíhání tohoto poškozeného trvalo nepoměrně delší dobu než v případě žalobce. Jelikož v případě žalobce není dosaženo takových intenzivních zásahů do osobního života jako v případě poškozeného ve věci 37 C 72/2016 a 15 C 209/2017 a naopak intenzita zásahů je vyšší než ve věci 19 C 37/2016, měla by se žalobci dostat na přiměřeném zadostiučinění částka nižší než 80 000 Kč a naopak vyšší než 50 000 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že částka 65 000 Kč, která žalobci byla již pravomocně přiznána rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum] ve znění opravného usnesení ze dne [datum] je dostačující a soud tudíž tento nárok zamítnul výrokem II. rozsudku.

28. Pro úplnost soud uvádí, že neshledal jako důvodné provést dokazování spisem Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 199 P 533/2007, který měl prokazovat, že žalobce měl obavy také o to, že bude přerušen jeho styk s nezletilým, jak se stalo i v případě jeho dcery, kterou má z prvního manželství, což mělo být prokázáno opatrovnickým spisem. Soud nezjistil žádnou souvztažnost daných obav k vedenému trestnímu stíhání žalobce, když navíc z provedeného dokazování opatrovnickým spisem ve věci nezletilého syna [jméno], žádná takováto skutečnost (že by žalobci měl být zamezen styk s jeho nezletilým) nevyplývala. Naopak matka nezletilého souhlasila, aby tento byl svěřen do péče otce. Nad to sám otec v rámci uvedeného řízení se zmiňoval, že se matka o nezletilého příliš nezajímá a nevěnuje mu povšechnou péči, tudíž žalobcem nastíněná varianta nebyla ani pravděpodobná. Soud proto navržený důkaz zamítl jako nedůvodný. Soud také sděluje, že skutečnost, že matka nezletilého o nezletilého ztratila zájem, odstěhovala se na Slovensko a s nezletilým se stýká minimálně (jak žalobce tvrdil), tj. že se neutvořil vztah na běžné bázi matka – syn, nelze dávat do souvislosti s trestním stíháním žalobce, jak žalobce činí, nýbrž do souvislosti s postojem matky vůči nezletilému.

29. Soud také znovu zhodnotil kritéria. ke kterým ze zákona přihlíží při stanovení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení a opětovně posoudil nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení s přihlédnutím i k délce toho řízení, jak mu uložil odvolací soud a také s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, judikaturu Nejvyššího soudu ČR a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010.

30. Obecně soud uvádí, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

31. Trestní řízení trvalo celkem 5 let a 7 měsíců, tedy od doby, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne [datum] do doby, kdy nabylo právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], kterým byl žalobce obžaloby zproštěn. K jednotlivým kritériím ve smyslu § 31a odst. 3 o. s. ř. soud uvádí: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení v řízení bylo postupováno plynule s jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení, bez dalších prodlev a průtahů a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Nicméně je třeba zmínit, že dvakrát byl rozsudek nalézacího soudu zrušen pro nepřezkoumatelnost, resp. z důvodu procesních vad, přičemž tuto skutečnost je nutné ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který vedl k prodloužení namítaného řízení. Kritérium složitosti řízení délka řízení byla dána zejména složitostí věci po stránce skutkového zjištění, za tímto účelem byli vyslechnuti svědci, znalci, bylo provedeno dokazování listinami, byly vypracovány dva znalecké posudky a jeden doplněk ke znaleckému posudku. Řízení bylo částečně komplikováno i po stránce procesní, neboť jeden ze svědků se nedostavil k nařízenému hlavnímu líčení a soud musel následně zjišťovat jeho pobyt a rovněž stejný svědek (poškozený) se nedostavil k znaleckému vyšetření a za tímto účelem musel být předveden. Na délce řízení se také podílela skutečnost, že právní zástupce žalobce byl v pracovní neschopnosti a z tohoto důvodu muselo být nařízené hlavní líčení na den [datum] odročeno, přičemž tento měl být uschopněn až v únoru 2013 a rovněž i to, že onemocněl jeden z přísedících a věc musela být projednána znovu v novém složení senátu (byť státní zástupce i obžalovaní souhlasili s čtením protokolů o konaných hlavních líčeních). Kritérium počtu stupňů soudní soustavy věc byla vedena na dvou stupních soudní soustavy – nalézací a odvolací soud, přičemž nalézací soud ve věci rozhodoval 3x a odvolací soud rovněž 3x. V této souvislosti soud doplňuje, že nelze účastníkům řízení klást k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, ale je třeba vzít v úvahu, že se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což má také vliv na celkovou délku řízení a nelze to činit ani k tíži žalované. Kritérium jednání poškozeného v rámci řízení žalobce se svým chováním podílel na celkové době řízení, protože opakovaně žádal o odročení hlavních líčení (celkem 9x). Kritérium významu řízení pro poškozeného význam řízení pro žalobce soud posoudil jako vyšší, neboť s tímto typem sporu je obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení (např. nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ze Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozh. Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30, Cdo 4761/2010).

32. Celkově shrnuto s odkazem na shora popsané, soud dospěl k závěru oproti názoru žalovaného, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Je nutné uzavřít, že délka namítaného řízení zejména s odkazem na skutečnost, že se jednalo o řízení trestní, kde se klade zvýšený důraz na zabezpečení rychlosti řízení, byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Podle názoru soudu pak s odkazem na shora popsaný průběh namítaného řízení a zejména to, že se jednalo o řízení trestní, kde je presumován vyšší význam pro jeho účastníky, se nejeví odškodnění ve formě morálního zadostiučinění jako dostačující a soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za 5 let a 7 měsíců trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky ve smyslu shora citovaného stanoviska v poloviční výši, tj. 15 000 Kč za první dva roky řízení. Soud proto dospěl k základní částce ve výši 68 750 Kč. Od této částky odečetl 15 % z důvodu skutkové složitosti věci (viz odst. 24) a o 5% z důvodu částečného podílu žalobce na délce řízení (viz odst. 24) a dále základní částku navýšil o 5% z důvodu podílu orgánů státu na délce řízení (viz odst. 24) a o 20 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce (viz odst. 24). Celkem tedy základní částku navýšil o 5%, což činí 3 438 Kč a žalobci na přiměřeném zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení náleží částka ve výši 72 188 Kč.

33. K průběhu kompenzačního řízení soud uvádí, že trvalo od podání této žaloby dne [datum] do [datum] tj. do vyhlášení rozhodnutí v této věci, tedy celkem 4 roky a 9 měsíců. Ve věci samé rozhodoval 1x soud nalézací a 1x soud odvolací a 1x se věc nacházela s procesním rozhodnutím u odvolacího soudu. Byly provedeny výslechy svědků, důkazy listinami a obsahem přílohového spisu, tedy i v tomto případě se jednalo o složitější věc, zejména s přihlédnutím k tomu, že předmětem žaloby bylo více nároků – nárok na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání, z titulu nepřiměřené délky řízení a z titulu nezákonně vykonané vazby. I v tomto řízení se žalobce na jeho délce částečně podílel, když celkem 8x žádal o odročení jednání (6x před nalézacím soudem a 2x před soudem odvolacím). Dále byl žalobce soudem dvakrát vyzýván k doplnění svého podání, přičemž 1x žádal o prodloužení lhůty k jeho doplnění, což rovněž vedlo k prodloužení namítaného řízení. Také je třeba zmínit, že žalobce nevyčkal lhůty 6 měsíců pro předběžné projednání nároku žalovanou a žalobu podal před uplynutím této lhůty. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud jako standardní, neboť s tímto typem sporu není obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). I zde však dospěl soud k závěru, že délka kompenzační řízení je již nepřiměřená, zejm. s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3177/2020 a sp. zn. 30 Cdo 3680/2019 podle kterých by kompenzační řízení nemělo trvat déle než dva roky, včetně řízení před odvolacím soudem. Je tedy na místě nemajetkovou újmu, která žalobci v této souvislosti vznikla, odškodnit (resp. přihlédnout k nepřiměřené délce kompenzačního řízení). I zde vyšel soud ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši a dospěl k základní částce za 4 roky a 9 měsíců trvání kompenzačního řízení ve výši 56 250 Kč. Od této částky odečetl 15% z důvodu skutkové složitosti věci, dále 25% z důvodu podílu žalobce na délce řízení a 5% pro počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, tedy celkem odečetl od základní částky 45% (25 313 Kč). Žalobci by tak měla náležet nemajetková újma ve výši 30 937 Kč. Jelikož však soud dospěl k závěru, že za nepřiměřenou délku trestního řízení žalobci náleží částka ve výši 72 188 Kč, přičemž na základě pravomocného výroku I. rozsudku soudu I. stupně ze dne mu byla přiznána částka 75 000 Kč (tedy o 2 812 Kč více), přiznal mu soud za délku kompenzačního řízení o 2 812 Kč méně, tedy 28 125 Kč výrokem I. rozsudku (30 937 Kč – 2 812 Kč). Celkem tedy za obě řízení náleží žalobci odškodnění ve výši 103 125 Kč.

34. Výrok o nákladech řízení je odůvodnění ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle kterého i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byly tři nároky – nárok na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního řízení, z titulu nezákonného výkonu vazby a z titulu nepřiměřené délky řízení. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. 3x 50 000 Kč – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015, a od 25.10.2018 – 2x 50 000 Kč tj. po částečném zpětvzetí žaloby stran nároku na nemajetkovou újmu z nezákonně vykonané vazby ve výši 155 000 Kč).

35. Náklady řízení představují: náklady před soudem I. stupně, které se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 51 900 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 7 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 1x účast u jednání dne [datum] a 6x úkonů právní služby po 5 100 Kč – účast u jednání dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum]), z náhrady hotových výdajů ve výši 2 700 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (9 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 7x účast u jednání), z náhrady za promeškaný čas ve výši 4 200 Kč podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. (42 započatých půlhodiny á 100 Kč (tj. 6 započatých půlhodin jedna cesta – tam a zpět) v souvislosti s cestou k jednání konaném dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, z cestovného ve výši 2 339 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 333/2018 Sb. (při cestě [obec] – [obec] a zpět k jednání dne [datum], dne [datum] tj. 400 km, spotřebě 5,2 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 33,60 Kč a sazbě za použití motorového vozidla 4,10 Kč/km), z cestovného ve výši 2 341 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 358/2019 Sb. (při cestě [obec] – [obec] a zpět k jednání dne [datum], dne [datum] tj. 400 km, spotřebě 5,2 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 31,80 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,20 Kč/km), z cestovného ve výši 2 326 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. (při cestě [obec] – [obec] a zpět k jednání dne [datum], dne [datum] tj. 400 km, spotřebě 5,2 l [číslo] km, průměrné ceně motorové nafty 27,20 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,40 Kč/km, z cestovného ve výši 1 367 Kč podle ust. § 1 písm. b), ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 375/2021 Sb. (při cestě [obec] – [obec] a zpět k jednání dne [datum] tj. 200 km, spotřebě 5,2 l/ 100 km, průměrné ceně motorové nafty 41,10 Kč l a sazbě za použití motorového vozidla 4,70 Kč/km, z parkovného za den [datum] ve výši 74 Kč a z parkovného za den [datum] ve výši 60 Kč (tj. za 1,5 hodinu, při sazbě 40 Kč/hod), nikoli z částky 100 Kč, jak požadoval žalobce, neboť tento nárokoval parkovné již od 8.45 hod. přičemž jednání bylo nařízeno až od 10.00 hod. Soud proto přiznal žalobci parkovné za dobu až od 9.45 hod. do 11.15 hod. Dále soud žalobci přiznal parkovné za den 27. 1. 2012 ve výši 67 Kč, za den [datum] ve výši 83 Kč, za den 11. 10 2021 ve výši 60 Kč a ze den [datum] ve výši 45 Kč; celkem 389 Kč, kdy žalobce výši parkovného doložil parkovacími ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000 Kč, náklady řízení před odvolacím soudem, které se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 5 100 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 úkon právní služby po 5 100 Kč – sepis odvolání) a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a daně z přidané hodnoty ve výši 14 746,20 Kč (21%) z mimosmluvní odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a cestovného (nepočítáno z ceny motorové nafty, neboť tato již DPH obsahuje), jíž je právní zástupkyně žalobce plátcem.