28 C 264/2025 - 143

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B], [Anonymizováno] pro zaplacení 80 861,97 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 27 703,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný 2) je dále povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 446,29 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 18. 4. 2025 do 24. 4. 2025, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaných domáhala společného a nerozdílného zaplacení částky 74 733,90 Kč s úrokem ve výši 3,5 % ročně z částky 80 579,94 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 53 085,03 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení. Žaloba se dále zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení úroku z prodlení ve výši 446,29 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 18. 4. 2025 do 24. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 18. 4. 2025 do 24. 4. 2025.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala společného a nerozdílného zaplacení částky 80 788,97 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., se žalovaným 2) uzavřela dne 15. 11. 2016 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [č. účtu] Na základě smlouvy o přistoupení k dluhu ze dne 10. 11. 2016 přistoupila k dluhu žalovaná 1). Právní předchůdkyně žalobkyně na základě těchto smluv poskytla žalovaným částku 150 000 Kč. Jelikož žalovaní nespláceli poskytnutý úvěr řádně a včas, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za splatný ke dni 25. 6. 2024. Žalovaní na úvěr celkem uhradili částku 122 296,06 Kč (úhrady provedené do 26. 9. 2024 v souhrnné výši 120 693,06 Kč + úhrada provedená dne 27. 11. 2024 ve výši 1 530 Kč + úhrada provedená dne 17. 4. 2024 ve výši 73 Kč). K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaných, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanými. Dále byli žalovaní kontrolováni v interním systému právní předchůdkyně žalobkyně, bankovním a nebankovním registru a registru SOLUS, to vše bez negativního výsledku. Žalovaní zůstali žalobkyni dlužni na jistině úvěru částku 80 579,94 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvních poplatků ve výši 209,03 Kč, úroku ve výši 12 191,24 Kč kapitalizovaného ke dni 17. 4. 2025, úroku ve výši 3,5 % ročně z částky 80 579,94 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 903,92 Kč kapitalizovaného ke dni 17. 4. 2025 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 80 788,97 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná 1) se k žalobě vyjádřila tak, že na mediačním jednání vedeném u [jméno FO] bylo v rámci vypořádání společného jmění manželů dohodnuto, že úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně doplatí pouze žalovaný 2) s tím, že o danou částku byl ponížen vypořádací podíl žalované 1).

3. Žalovaný 2) se k žalobě nevyjádřil a na jednání soudu se nedostavil.

4. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., a žalovaným 2) byla dne 15. 11. 2016 uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávce, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 2) úvěr ve výši 150 000 Kč. Účelem úvěru bylo výhradně řešení bytové potřeby, a to úhrada závazků za účelem modernizace domu číslo popisné [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a modernizace tohoto domu. Úvěr byl poskytnut jako spotřebitelský úvěr na bydlení. Do přidělení cílové částky se žalovaný 2) zavázal ve fázi překlenovacího úvěru splácet měsíčně splátky ve výši 620 Kč na úvěrový účet a ukládat měsíčně vklady, a to minimálně ve výši 750 Kč na účet stavebního spoření. Od přidělení cílové částky do úplného splacení úvěru se žalovaný 2) zavázal ve fázi úvěru ze stavebního spoření splácet měsíčně splátky ve výši 1 500 Kč. Pro fázi úvěru ze stavebního spoření byla sjednána úroková sazba 3,50 % ročně. Žalovaný 2) dal právní předchůdkyni žalobkyně do zástavy svou pohledávku včetně přírůstků a příslušenství na účtu stavebního spoření vedeném právní předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného 2) na základě smlouvy o stavebním spoření č. [hodnota] k zajištění dluhu žalovaného 2) vzniklého v souvislosti se smlouvou o úvěru. Ze Sazebníku úhrad za poskytované služby plyne, že úhrada za správu úvěru činila čtvrtletně částku 106 Kč a za výzvu ke splacení dluhu byla účtována částka 160 Kč. Pokyn k čerpání úvěru byl žalovaným 2) udělen dne 15. 11. 2016 s tím, že úvěr bude čerpán ve dvou částkách, a to v částce ve výši 80 283,50 Kč a v částce ve výši 69 716,50 Kč.

5. Dne 15. 11. 2016 uzavřely právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., a žalovaná 1) smlouvou o přistoupení k dluhu, kterou žalovaná 1) přistoupila k dluhu žalovaného 2) plynoucího ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření reg. [č. účtu] dodatku ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému 2) poskytnout úvěr v celkové výši 150 000 Kč. Žalovaná 1) se zavázala za žalovaného 2) splnit uvedený dluh. Současně vzala žalovaná 1) na vědomí, že se stává novým dlužníkem vedle žalovaného 2) a je spolu s ním zavázána společně a nerozdílně.

6. Ohledně osoby žalovaného 2) bylo v žádosti o úvěr uvedeno, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je zaměstnán jako manuální pracovník s pracovní smlouvou na dobu neurčitou a současně má příjem z důchodu. Ohledně osoby žalované 1) bylo v žádosti o úvěr uvedeno, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je zaměstnána jako manuální pracovnice s pracovní smlouvou na dobu určitou do 31. 3. 2017. Dále je zde uvedeno, že žalovaní mají 4 vyživovací povinnosti. Příjmy domácnosti žalovaných byly vyčísleny následovně: průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 2) ve výši 14 355 Kč, průměrný čistý měsíční příjem žalované 1) ve výši 8 408 Kč a ostatní příjmy celkem ve výši 10 823 Kč. V rámci výdajů jsou zaškrtnuty pouze výdaje na úrazové a penzijní pojištění. Žádné jiné výdaje zde uvedeny nejsou. V rámci výdajových položek jsou ve formuláři připraveny pouze kolonky týkající se výdajů na závazky (úvěry), placeného výživného a pojištění. Jiné výdajové položky ve formuláři obsaženy nejsou. U účelu úvěru jsou vybrány položky modernizace/údržba a refinancování spotřebitelského úvěru.

7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaných žalobkyně předložila Protokol o ověření úvěruschopnosti žadatele splácet překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření, v němž jsou popsány obecné principy, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost svých klientů. Ohledně osoby žalovaného 2) je zde uvedeno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z jeho příjmu ve výši 14 355 Kč plynoucího ze závislé činnosti pro zaměstnavatele [právnická osoba].; tento příjem byl telefonicky ověřen. Dále právní předchůdkyně žalobkyně zohlednila příjem žalovaného 2) ve výši 5 812 Kč plynoucí z invalidního důchodu. Ohledně osoby žalované 1) zde bylo uvedeno, že s ohledem na její aktuální pracovní neschopnost právní předchůdkyně žalobkyně zvažovala její měsíční příjem odpovídající dávkám nemocenského pojištění ve výši 5 399 Kč. Výdaje žalovaných byly posuzovány ve dvou kategoriích, a to výdaje plynoucí z dosavadních úvěrových závazků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně zvažovala pouze splátky sjednávaného úvěru, konkrétně splátku úvěru ve výši 620 Kč a částku na dospořování ve výši 750 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně zvažovala nezbytné životní výdaje žalovaných, které stanovila interním výpočtem na částku 23 280 Kč. Uvedla, že žalovaní v žádosti o úvěr neuvedli žádné životní výdaje nad rámec jejího výpočtu. K Protokolu bylo přiloženo potvrzení o výši příjmu žalovaného 2) ze závislé činnosti, z jehož vyplývá, že žalovaný 2) byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. od 1. 10. 2012 jako vrátný. Pracovní smlouva se žalovaným 2) byla uzavřena na dobu neurčitou. Jeho průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činil 14 355 Kč; ze mzdy mu nebyly činěny žádné srážky. Zaměstnavatel žalovaného 2) potvrdil, že se žalovaným 2) nebylo vedeno jednání o ukončení pracovního poměru a že nebyl ve zkušební době. Dále z tohoto potvrzení plyne, že žalovaný 2) má 4 vyživovací povinnosti. Další přílohou k Protokolu bylo oznámení ČSSZ ze dne 21. 12. 2015, z něhož plyne, že žalovanému 2) od ledna 2016 náleží invalidní důchod prvního stupně ve výši 5 812 Kč. Z potvrzení OSSZ ze dne 9. 11. 2016 pak plyne, že žalované 1) byly v měsících červenec až září 2016 vypláceny dávky nemocenského pojištění v průměrné výši 5 399 Kč měsíčně. Z potvrzení o výši příjmu žalované 1) ze závislé činnost plyne, že žalovaná 1) je od 29. 7. 2015 zaměstnána jako švadlena, přičemž má pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 3. 2017. Její průměrný čistý měsíční příjem od 1. 4. 2016 do 30. 6. 2016 činil 8 408 Kč (následně nastoupila pracovní neschopnost). Zaměstnavatel žalované 1) potvrdil, že se žalovanou 1) nebylo vedeno jednání o ukončení pracovního poměru a že nebyla ve zkušební době. Dále z tohoto potvrzení plyne, že žalovaná 1) má 4 vyživovací povinnosti.

8. Z analytického reportu týkajícího se žalovaného 2) vytvořeného dne 31. 10. 2016 soud zjistil, že v té době měl žalovaný 2) historicky celkově sjednáno 13 kontraktů u 5 finančních institucí; z toho existující kontrakty byly: 1 splátková operace (spotřební úvěr), u níž suma zbylých splátek činila 126 321 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 349 Kč, a dva kontrakty z kreditních karet s úvěrovým rámcem 38 000 Kč. Z analytického reportu týkajícího se žalované 1) vytvořeného dne 31. 10. 2016 soud zjistil, že v té době měla žalovaná 1) historicky celkově sjednány 3 kontrakty u 2 finančních institucí; z toho nebyly žádné existující kontrakty (všechny již byly ukončeny).

9. Z výpisu z účtu č. [hodnota] za období od 15. 11. 2016 do 24. 10. 2024 je zřejmý průběh čerpání a splácení poskytnutého úvěru. Je patrno, že úvěr byl dne 29. 11. 2016 čerpán ve dvou tranších – ve výši 69 716,50 Kč a ve výši 80 283,50 Kč. Celkem na tento úvěr byla do 24. 10. 2024 uhrazena částka 120 693,06 Kč.

10. Žalovaná 1) byla dopisem ze dne 25. 6. 2024 právní předchůdkyní žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 98 359,14 Kč do 25. 7. 2024. Z účastnické výpovědi žalované 1) vyplynulo, že si nepamatuje, zda jí byla tato konkrétní výzva k zaplacení dluhu doručena, neboť výzev k zaplacení jí bylo doručeno více.

11. Pohledávka za žalovaným 2) byla postoupena ze společnosti [právnická osoba]., na žalobkyni, jak vyplynulo ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 03/2024 ze dne 4. 11. 2024 a seznamu postupovaných pohledávek. Úplata za postoupení byla uhrazena (potvrzení úplaty). O tomto postoupení byl žalovaný 2) vyrozuměn dopisem ze dne 13. 11. 2024, jehož odeslání dne 14. 11. 2024 bylo doloženo podacím archem.

12. Žalovaný 2) byl žalobkyní vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 2. 2025 k úhradě dlužné částky ve výši 100 334,91 Kč do 27. 2. 2025. Tato výzva byla odeslána dne 12. 2. 2025, jak plyne z podacího lístku.

13. Z čestných prohlášení žalovaného 2) ze dne 28. 12. 2023 a ze dne 2. 2. 2024 plyne, že žalovaný 2) prohlásil, že zůstatek úvěru u právní předchůdkyně žalobkyně se zavázal v rámci vypořádání společného jmění manželů uhradit sám výlučně svými peněžními prostředky. Žalované 1) byl o danou částku snížen vypořádací podíl. Tento obsah dohody o vypořádání společného jmění byl potvrzen také čestným prohlášením [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 16. 5. 2025.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným 2) mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 15. Dle přechodného ustanovení § 164 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.“ Proto na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smlouvy – 15. 11. 2016) dopadá úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný 2) ve smlouvě vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Současně soud podotýká, že se na projednávanou věc nevztahují výluky stanovené v § 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Žalovaná 1) pak přistoupila k dluhu vzniklému ze smlouvy o úvěru a stala se tak zavázanou společně a nerozdílně se žalovaným 2), a to v souladu s § 1892 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví: „Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.“ 17. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 18. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaných její právní předchůdkyně zkoumala zejména na základě informací uvedených žalovanými a dále na základě údajů, které zkontrolovala ve svém interním systému, dále v registru SOLUS a v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Co se týče příjmů žalovaných, jejich ověření ze strany právní předchůdkyně žalobkyně bylo soudu doloženo potvrzeními o výši příjmů ze závislé činnosti, oznámením ČSSZ a potvrzením OSSZ. Výdaje žalovaných posuzovala právní předchůdkyně žalobkyně podle měsíčních splátek jejich dosavadních závazků a podle nezbytných životních výdajů, které stanovila interním výpočtem. Při tomto posouzení vycházela ze skutečnosti, že žalovaní neuvedli žádné další výdaje nad rámec uvedeného výpočtu. Pokud jde o interní výpočet životních výdajů žalovaných, jedná se pouze o statistické údaje a soud uzavírá, že nelze považovat za naplnění požadavku odborné péče, pokud právní předchůdkyně žalobkyně vycházela jen z těchto údajů bez jakékoliv snahy si reálné výdaje žalovaných vůbec zjistit a ověřit. Zmíněný výpočet může do jisté míry sloužit jako pomocný údaj, ale jeho existence rozhodně nesmí vést k rezignaci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na ověřování výdajů žadatelů o úvěr. Soud podotýká, že v žádosti o úvěr ani nebyla kolonka, kam by žalovaní mohli své životní výdaje uvést (žádost obsahovala pouze kolonky na vyplnění výdajů na úvěry, placené výživné a pojištění). Soudu tak nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaných.

21. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyni při jednání neposkytl poučení dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti žalovaných právní předchůdkyní žalobkyně. Toto poučení se poskytuje pouze tehdy, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. V projednávané věci má soud za to, že žalobkyně vylíčila všechny skutečnosti týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaných úplně, a proto nebylo na místě poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

22. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku. Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka-spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

23. Předmětnou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaných. Žalovaní tak byli od počátku povinni společně a nerozdílně vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 150 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanými byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

24. K obraně žalované 1) spočívající ve skutečnosti, že v rámci vypořádání společného jmění manželů uzavřela se žalovaným 2) dohodu o tom, že předmětný úvěr doplatí výhradně žalovaný 2) a ji z tohoto dluhu „vymaže“, soud připomíná, že podle § 737 odst. 2 občanského zákoníku má vypořádání dluhů účinky jen mezi manžely. Vypořádáním dluhů tvořících součást společného jmění manželů nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020-II.). Dohoda uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) tak nemá vůči žalobkyni žádných účinků a žalobkyně je oprávněna požadovat zaplacení dlužné částky po obou žalovaných.

25. Jelikož žalovaní na svůj dluh již uhradili celkem částku 122 296,06 Kč (úhrady provedené do 26. 9. 2024 v souhrnné výši 120 693,06 Kč + úhrada provedená dne 27. 11. 2024 ve výši 1 530 Kč + úhrada provedená dne 17. 4. 2024 ve výši 73 Kč), přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 27 703,94 Kč, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaných s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). U solidárně zavázaných dlužníků platí, že jejich prodlení se posuzuje samostatně. Pokud je povinnost splnit dluh závislá na výzvě věřitele k plnění, jako v tomto případě, v prodlení se ocitá pouze ten dlužník, který byl věřitelem o plnění upomenut. Od chvíle, kdy jsou upomenuti všichni solidárně zavázaní spoludlužníci, jsou k placení úroků z prodlení zavázáni společně a nerozdílně.

26. Soud vázal počátek prodlení žalovaného 2) na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 12. 2. 2025, jejíž odeslání žalovanému 2) téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Žalovanému 2) byla pro úhradu dluhu určena lhůta do 27. 2. 2025, jejímž uplynutím se stal závazek vůči němu splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 2. 2025, tak vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalovaném 2) úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Jelikož ke dni 28. 2. 2025 se žalovaná 1) ještě nenacházela v prodlení (viz níže), soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 703,94 Kč od 28. 2. 2025 do 24. 4. 2025 (tedy do dne předcházejícímu dni, kdy se do prodlení dostala také žalovaná 1), jak bude vysvětleno níže) pouze vůči žalovanému 2). Část těchto úroků z prodlení, a to konkrétně za období od 28. 2. 2025 do 17. 4. 2025 byla žalobkyni přiznána v kapitalizované výši 446,29 Kč, neboť žalobkyně požadované úroky z prodlení v žalobě kapitalizovala právě ke dni 17. 4. 2025.

27. Počátek prodlení žalované 1) vázal soud na doručení žaloby, neboť žalobkyni se ani po výzvě soudu nepodařilo prokázat, že výzva k plnění ze dne 25. 6. 2024 adresovaná žalované 1) byla skutečně odeslána. Ze spisu pak vyplývá, že žaloba byla žalované 1) doručena dne 23. 4. 2025, splatnost dluhu tak vůči ní nastala 24. 4. 2025 a ode dne následujícího, tj. ode dne 25. 4. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat vůči ní úrok z prodlení dle výše citovaného § 1970 občanského zákoníku. Jelikož k datu 25. 4. 2025 se nacházeli v prodlení oba solidárně zavázaní dlužníci, uložil soud od tohoto data žalovaným povinnost zaplatit úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 703,94 Kč společně a nerozdílně, a to až do zaplacení.

28. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 52 876 Kč byla již uhrazena, na poplatky ve výši 209,03 Kč ani na úrok ve výši 12 191,24 Kč a úrok ve výši 3,5 % ročně z částky 80 579,94 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný 2) dostal do prodlení až dne 28. 2. 2025 a žalovaná 1) se dostala do prodlení až dne 25. 4. 2025, a oba pouze s částkou 27 703,94 Kč, kdy pro oba platí zákonná sazba úroku z prodlení ve výši 12 % ročně. Všechny požadavky žalobkyně převyšující takto vymezený úrok z prodlení byly soudem taktéž zamítnuty.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byli převážně úspěšní žalovaní (při posouzení úspěchu a neúspěchu ve věci bylo příslušenství pohledávky kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku), kterým by tak vůči žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení. Žalovaná 1) však náhradu nákladů řízení nežádala a žalovanému 2) žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a dále soud rozhodl výrokem IV. tohoto rozsudku tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

30. Soud podotýká, že při vyhlášení rozsudku se dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku I. chybně uvedl datum, od něhož jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení společně a nerozdílně (chybně vyhlášeno „od 25. 5. 2025“, správně má být uvedeno „od 25. 4. 2025“) a dále chybně uvedl datum, do něhož je žalovaný 2) povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení (chybně vyhlášeno „do 24. 5. 2025“, správně má být uvedeno „do 24. 4. 2025“). Dále se soud při vyhlášení rozsudku dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku II. chybně uvedl datum, do něhož se zamítá žaloba týkající se úroků z prodlení vůči žalované 1) (chybně v obou případech vyhlášeno „do 24. 5. 2025“, správně má být uvedeno „do 24. 4. 2025“). Soud proto podle § 164 o. s. ř. ihned při jednání vyhlásil opravné usnesení. V písemném vyhotovení rozsudku již uvedl výroky ve správném znění, což považuje za nejpřehlednější postup pro účastníky řízení. Opravu zjevné nesprávnosti přímo v písemném vyhotovení rozhodnutí ostatně Nejvyšší soud aproboval ve svém rozhodnutí ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010.

Poučení