28 C 265/2023-31

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 37 829,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 400 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 22 429,28 Kč s úrokem z prodlení v zákonné sazbě kapitalizovaným částkou 3 320,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 934,23 Kč, s úrokem z prodlení z částky 18 457,58 Kč za období od 15. 12. 2022 do zaplacení v zákonné výši 8,25 % ročně a s úrokem 24,36 % ročně z částky 18 457,58 Kč za období od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 37 829,29 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne 5. 8. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Peníze byly žalované poskytnuty dne 5. 8. 2020. Žalovaná se pak zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 45 482 Kč, která je tvořena jistinou úvěru ve výši 20 000 Kč, součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 16 118 Kč, a to se sjednanou úrokovou sazbu ve výši 24,36 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 524 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit ve 78 týdenních (sedmidenních) splátkách (77 splátek ve výši 584 Kč a poslední splátka ve výši 514 Kč). Splatnost poslední splátky byla stanovena na 2. 2. 2022. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Žalovaná uhradila na dluhu celkem 4 600 Kč Poslední splátku žalovaná uhradila dne 13. 10. 2020. Ke dni 19. 2. 2021 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalované, kdy dlužná jistina činila 18 457,58 Kč a dlužný poplatek částku 19 371,70 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluhu ničeho neuhradila, dlužná částka se tak úročila sjednaným úrokem ve výši 24,36 % ročně, a to od 3. 2. 2022, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

2. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, s účinností k 16. 12. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 51 433,79 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

3. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. 28 C 65/2023-17, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, v podání ze dne 26. 10. 2023 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované především na základě informací poskytnutých žalovanou. Tyto informace se týkaly jejích rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Žalovanou poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované ze dne 5. 8. 2020 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovanou, zaznamenaných v části její zákaznické karty s názvem„ Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované ze dvou výplatních pásek za období června a července 2020. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaná nebyla toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru, která obsahuje ujednání, v němž žalovaná potvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána jako uklízečka s čistým měsíčním příjmem 18 150 Kč a s dalšími příjmy domácnosti ve výši 25 000 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, a že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalované a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k tomu, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaná před podpisem úvěrové smlouvy uvedla. Žalobkyně v tomto kontextu dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaná stvrdila úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovanou před uzavřením smlouvy k posouzení její úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovanou před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalované za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

7. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 5. 8. 2020 uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Výše úvěru činila 20 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla v hotovosti žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Částka 20 000 Kč byla žalované vyplacena v den podpisu smlouvy (tj. 5. 8. 2020) v hotovosti. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 88 % ročně. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 45 482 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 16 118 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 524 Kč a doplňkového pojištění ve výši 2 340 Kč. Žalovaná se předmětnou částku zavázala splatit v celkem 78 týdenních (sedmidenních) splátkách. Výše 1. až 77. splátky činila 584 Kč, výše 78. splátky činila 514 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem uzavření smlouvy, tj. 5. 8. 2020 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 8. 2020, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 8. 2020).

8. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovanou. Žalovaná uvedla, že je svobodná, se základním vzděláním, žijící u rodičů a že je zaměstnána jako uklízečka u společnosti [právnická osoba], [IČO], s tím, že její čistý měsíční příjem činí 18 150 Kč Měsíční výdaje žalovaná odhadla částkou ve výši 7 000 Kč. Za další příjmy domácnosti označila žalovaná částku 25 000 Kč. K uvedeným informacím měla žalovaná předložit dvě výplatní pásky za období června a července 2020 (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 8. 2020).

9. Žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 4 600 Kč, a to splátkou ve výši 2 000 Kč ze dne 13. 8. 2020, splátkou ve výši 500 Kč ze dne 3. 9. 2020, splátkou ve výši 600 Kč ze dne 11. 9. 2020 a splátkou ve výši 1 500 Kč ze dne 13. 10. 2020 (prokázáno tabulkou umoření ze dne 19. 12. 2022).

10. Pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností k 16. 12. 2022 O této skutečnosti byla žalovaná informována písemným oznámením ze dne 16. 12. 2022, v němž byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 51 491,83 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 a podacím lístkem ze dne 13. 1. 2023).

11. Dne 1. 6. 2023 žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 47 909,54 Kč, sestávající mj. z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a poplatku ve výši 25 482 Kč, a to ve lhůtě do 16. 6. 2023 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 6. 2023 a podacího lístku ze dne 1. 6. 2023).

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žaloba je důvodná pouze z části.

14. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

21. Jak již bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované a při získávání a ověřování informací o úvěruschopnosti žalované vycházela. Skutečnost, že tyto dokumenty, konkrétně dvě výplatní pásky za období od června do července 2022, byly při posouzení úvěruschopnosti využity, má dle názoru žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalované, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovanou před poskytnutím úvěru dne 5. 8. 2020. V zákaznické kartě měla také žalovaná stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně stvrzeno i samotným podpisem smlouvy. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalované požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalované z jí předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalované v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

22. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle samotnou žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalované v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, které měla žalovaná úvěrující společnosti za účelem prokázání její bonity předložit – již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, neboť v tomto ohledu předložila pouze zákaznickou kartu žalované, nikoliv dokumenty, které měla žalovaná k zákaznické kartě doložit (tyto listiny dle sdělení žalobkyně nejsou k dispozici). Je pak výhradně povinností úvěrujícího subjektu, aby takovouto dokumentaci od žalované uchoval (pokud tedy žalovaná tuto dokumentaci úvěrující společnosti vůbec předkládala, což nebylo prokázáno) – pokud se tomu tak nestalo, je dle názoru soudu případné přičíst tuto skutečnost k tíží žalobkyně a vyvodit, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalované prokázáno nebylo. Soud také opakuje, že žalobkyně nedoložila podklady, které měla žalovaná úvěrující společnosti dokládat ohledně jejích příjmů z pracovní činnosti. V tomto kontextu má tedy zdejší soud za to, že úvěrující společnost se toliko spolehla na údaje, které ohledně svých příjmů z pracovní činnosti deklarovala žalovaná, a že tyto údaje nebyly nijak verifikovány a prověřeny.

23. Dostatečné prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalované) tedy dle názoru soudu nebylo předloženými listinami prokázáno, jak soud již výše naznačil. Ze standardizovaného, formulářového znění zákaznické karty, která byla dne 5. 8. 2020, tj. v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplněna, vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala i na vlastní, vnitřní mechanismy prověření úvěruschopnosti. Tvrdí-li žalobkyně, že kromě existence pracovního poměru žalované ověřila právní předchůdkyně žalobkyně taktéž rodinné, majetkové a jiné poměry žalované, pak z přiložené zákaznické karty nevyplývá, z jakých dokumentů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, neboť v katě absentují jakékoliv údaje o tom, že by žalovaná k těmto aspektům vůbec nějaké listiny úvěrující společnosti předkládala.

24. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin také rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalované, která v zákaznické kartě deklarovala odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč (s tím, že deklarovala, že„ ostatní příjmy“ domácnosti mají činit 25 000 Kč – ani tyto„ ostatní příjmy“ příjmy však nebyly žalovanou nikterak verifikovány a úvěrující subjekt se i na toto tvrzení žalované bezvýhradně spolehnul). Žalovaná v kartě uvedla, že je svobodná a že žije u rodičů; v zákaznické kartě však chybí zmínka o původu a prověření„ ostatních příjmů“ domácnosti žalované. Ze zákaznické karty žalované dále nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovanou deklarované výdaje (například výpisem z účtu žalované).

25. Soud uvádí, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

26. Právní předchůdkyně žalobkyně dle názoru soudu předně rezignovala na naplnění požadavku dostatečnosti informací získaných od spotřebitele (žalované), když nedodržela ani vlastní vnitřní mechanismus ověřování informací od spotřebitele, jak bylo výše popsáno. Úvěrující společnost se ve vztahu k majetkovým poměrům žalované spolehla pouze na její prostou konstataci, že má odhadované měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace nikterak neověřovala, přestože je ze zákaznické karty patrné, že její vlastní vnitřní mechanismy předložení dokumentů osvědčujících finanční situaci spotřebitelů (jejich výdajů) předvídají. Veškeré tyto podklady týkající se výdajů spotřebitele pak absentují přesto, že sama úvěrující společnost v rámci mechanismu ověřování úvěruschopnosti vyžaduje předložení 2 výpisů z bankovního účtu klienta, jak vyplývá z předtištěné kolonky v sekci„ Ověřené dokumenty“. Soud pak také připomíná, že dokumentace ohledně příjmů žalované nebyla žalobkyní přes výzvu soudu doložena, ač jí měla žalovaná dle tvrzení žalobkyně úvěrující společnosti předkládat – toto tvrzení žalobkyně tedy soud pokládá za neprokázané, neboť sama žalobkyně uvedla, že žádnou takovouto dokumentací nedisponuje.

27. Soud si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – s názorem žalobkyně však nelze v tomto případě souhlasit, neboť ani za situace, kdy je výše jistiny a splátek relativně malá, není možné na posouzení úvěruschopnosti rezignovat do té míry, že úvěrující neprovede ani vlastní, interní procesy posouzení úvěruschopnosti. V tomto případě nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

28. V této věci bylo zjištěno, že žalovaná sice deklarovala, že má příjmy z pracovní činnosti a že další příjmy její domácnosti činí 25 000 Kč, avšak tyto informace nebyly právní předchůdkyní žalobkyně před uzavřením smlouvy nikterak prověřovány. Údaj o příjmu žalované a souvisejících tvrzených„ ostatních příjmech“ měl být dle názoru soudu ověřen o to spíše z důvodu, že žalovanou deklarovaná výše jejího čistého měsíčního příjmu (18 150 Kč) by v roce 2020 odpovídala hrubé mzdě ve výši cca 23 345 Kč, přičemž průměrná hrubá mzda ve 3. čtvrtletí roku 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činila 35 402 Kč, jak vyplývá z dat Českého statistického úřadu (Průměrné mzdy - 3. čtvrtletí 2020 | ČSÚ (czso.cz)). Je tedy zřejmé, že výše hrubé měsíční mzdy žalované (uvedená v zákaznické kartě) byla cca 35 % nižší, než byl tehdejší průměr. Soud má za to, že v takovém případě měla právní předchůdkyně žalobkyně prověřit deklarovanou výši dalších příjmů domácnosti žalované, neboť tvrzená výše příjmů z pracovní činnosti žalované byla v době poskytnutí úvěru oproti průměrné mzdě v České republice výrazně nižší. Žádné bližší ověření tvrzených„ ostatních příjmů“ však úvěrující subjekt nerealizoval. Jak již bylo zmíněno, reálné výdaje žalované pak nebyly zkoumány vůbec – právní předchůdkyně žalobkyně se zde bezvýhradně spolehla na tvrzení žalované o jejích odhadnutých výdajích a toto tvrzení žalované nijak neověřovala.

29. Soud se tedy neztotožnil s argumentací žalobkyně, že v případě nižších úvěrů s nižší výší splátek není třeba požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti poskytnutých informací – právě dostatečné ověření deklarovaných příjmů žalované a její domácnosti a také jejích výdajů bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně (ohledně tvrzených„ ostatních příjmů“ a výdajů žalované pak úvěrující společnost tvrzení žalované neprověřila vůbec). Soud má také za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů, a je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit. Těmto povinnostem úvěrující společnost v tomto případě nedostála.

30. Soud má dále za to, že lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalované, nebo o jejím zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost prakticky neprovedla, neboť žalovanou lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku (podklady k dalším eventuálním lustracím přes výzvu soudu doloženy nebyly). Úpadek dlužníka je přitom možný až za situace, kdy má dlužník větší množství závazků (po splatnosti). I z této skutečnosti lze tedy vyvodit závěr, že úvěruschopnost žalované nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení prezentovala žalující strana, soud pokládá za nedostačující a nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím.

31. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Soud uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 20 000 Kč Žalovaná se pak zavázala k úhradě částky 45 482 Kč, z toho co do částky 20 000 Kč se jednalo o jistinu a co do částky 25 482 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby a smluvní úrok. Žalovaná uhradila toliko částku 4 600 Kč.

35. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

36. Na vypořádání vztahů účastnic řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 20 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila částku ve výši 4 600 Kč. Co do částky 15 400 Kč se tak žalovaná na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vydala. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

37. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

38. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

39. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 15 400 Kč.

40. Dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

41. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

42. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného a lichevního) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 88 % ročně. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé inkriminované úvěrové smlouvy.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšná, byť nepatrně, byla v tomto sporu žalovaná (úspěch žalované ve výši 59,3 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 40,7 %), které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení