28 C 287/2024 - 34

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 27 357 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 800 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 12 800 Kč za období od 7. 6. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 14 557 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 891,24 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 272,61 Kč, s úrokem z prodlení z částky 13 381,06 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení v zákonné výši 11,75 % ročně, s úrokem 24,81 % ročně z částky 13 381,06 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 43 929 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 16. 3. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Peníze byly žalovanému poskytnuty dne 16. 3. 2022. Žalovaný se společně s poskytnutým úvěrem zavázal žalobkyni uhradit také částku 15 694 Kč. Částku 15 694 Kč tvoří úrok ve výši 10 985 Kč, částka za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částka 3 209 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního splácení ve výši 1 529 Kč a za službu flexibilního splácení ve výši 1 680 Kč. Dle tvrzení žalobkyně byla výše úrokové sazby sjednána na straně 2 smlouvy, a to ve výši 24,8 % ročně. Žalovaný tak měl dle tvrzení žalobkyně na základě smlouvy uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 29 694 Kč, a to v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách ve výši 381 Kč, s poslední, 78. splátkou, ve výši 357 Kč. Žalovaný měl poslední splátku uhradit dne 13. 9. 2023. Žalovaný uhradil poslední splátku dne 31. 3. 2022. Dne 20. 8. 2022 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu ze smlouvy. Dlužná jistiny úvěru činila částku 13 381,06 Kč a dlužný poplatek částku 13 975,94 Kč. Žalovaný na dluh již ničeho dalšího ničeho neuhradil. Předmětem žaloby je nárok na zaplacení částky 27 357 Kč, která je tvořena nesplacenou částí jistiny úvěru ve výši 13 381,06 Kč a dlužnou částí poplatku ve výši 13 975,94 Kč; dále kapitalizovanými úroky ve výši 1 272,61 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 2 891,24 Kč, úroky v sazbě 24,81 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 381,06 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení a úroky z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 13 381,06 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, s účinností ke dni 29. 1. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 38 891,14 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

3. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 18. 9. 2024, č. j. 28 C 287/2024-21, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 27. 9. 2024 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 16. 3. 2022 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy z března 2020 a ze tří potvrzení o příjmu z prosince 2021 a ledna až února 2022. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o spotřebitelském úvěru, která obsahuje ujednání, v němž žalovaný potvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaný uvedl, že má příjem ze státní podpory a že jeho měsíční příjem činí 33 210 Kč, že žije v nájmu a nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k tomu, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy uvedl. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a jím předložených dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

7. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 16. 3. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 14 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Částka 14 000 Kč měla být žalovanému vyplacena do 3 dnů ode dne podpisu smlouvy, nebude-li sjednáno jinak. Smluvní strany si sjednaly smluvní úrok ve výši 86 % ročně. Finanční prostředky ve výši 2 680 Kč byly použity na refinancování zůstatku dlužné částky žalovaného z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce nebo o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovanému tak byla vyplacena částka 11 320 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 29 694 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 14 000 Kč, úroku ve výši 10 985 Kč, částky 1 529 Kč za doplňkovou službu komfortního poskytnutí a splácení a částky 1 680 Kč za doplňkovou službu flexibilního splácení. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 78 týdenních (sedmidenních) splátkách. Výše 1. až 77. splátky činila 381 Kč, výše 78. splátky činila 357 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem 5. kalendářním dnem po uzavření smlouvy (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 3. 2022, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 16. 3. 2022, tabulkou umoření).

8. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom výhradně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je slovenského občanství, je ženatý či v registrovaném partnerství, se základním vzděláním, má jednu vyživovací povinnost, že žije v nájmu a že je na mateřské dovolené. Žalovaný dále uvedl, že je evidován u Krajské pobočky [adresa] s čistým měsíčním příjmem 10 000 Kč. Ostatní příjmy žalovaný uvedl ve výši 6 210 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádné externí splátky a že má jednu splátku interní, tedy u právní předchůdkyně žalobkyně, ve výši 1 452 Kč měsíčně. Žalovaný odhadl své měsíční výdaje na částku ve výši 8 000 Kč. Čistý měsíční domácnosti žalovaný uvedl ve výši 17 000 Kč. K těmto informacím měl žalovaný předložit složenku, pracovní smlouvu ze dne 13. 6. 2020 a potvrzení o příjmu za měsíce označené bez dalšího pouze jako „12, 1, a 2“. Žalovaný požadoval úvěr na své neočekáváné výdaje (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 16. 3. 2022).

9. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 1 200 Kč, a to jednou splátkou ve výši 1 200 Kč, realizovanou dne 31. 3. 2022. Sjednaná úroková sazba činila 86 %. Na sjednaný úrok právní předchůdkyně žalobkyně započetla částku 120,74 Kč (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 10. 2023).

10. Pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 29. 1. 2024. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 22. 5. 2024, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 65 743,75 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 22. 5. 2024 a podacím lístkem ze dne 22. 5. 2024).

11. Dne 15. 2. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 33 070,02 Kč, sestávající mj. z dlužné jistiny ve výši 13 381,06 Kč a poplatku ve výši 13 975,94 Kč, a to ve lhůtě do 6. 6. 2024. Žalobkyně ve výzvě žalovanému sdělila, že se dlužná částka úročí úrokem 24,81 % ročně (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 22. 5. 2024 a podacím lístkem ze dne 22. 5. 2024).

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Soud s ohledem na slovenské občanství žalovaného a jeho trvalý pobyt v České republice aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). K tomu, že je zdejší soud v této věci příslušný rozhodnout a že je dána jeho pravomoc, bylo dospěno na základě čl. 17 a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jelikož žalovaný je spotřebitelem a je v ČR registrován k trvalému pobytu na adrese uvedené výše od 27. 8. 2018.

14. Žaloba je důvodná pouze z části.

15. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]).

19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

21. Z judikatury českých soudů dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

22. Jak již bylo výše naznačeno, soud je v tomto typu řízení povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a při získávání a ověřování informací stran úvěruschopnosti žalovaného vycházela. To, že tyto dokumenty, konkrétně pracovní smlouva z března 2020 a potvrzení o příjmu z prosince 2021 a ledna až února 2022, byly při posouzení úvěruschopnosti skutečně zohledňovány, má dle žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalovaného, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovaným před poskytnutím úvěru dne 16. 3. 2022. V zákaznické kartě měl také žalovaný stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně stvrzeno i samotným podpisem smlouvy. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po žalovaném požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného z jí předložených dokumentů provést také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

23. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že úvěrující společnost dle samotnou žalobkyní předložených listin neprovedla prověření úvěruschopnosti žalovaného v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, které měl žalovaný úvěrující společnosti za účelem prokázání jeho bonity předložit – již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, neboť v tomto ohledu předložila pouze zákaznickou kartu žalovaného, nikoliv dokumenty, které měl žalovaný k zákaznické kartě doložit (tyto listiny dle sdělení žalobkyně nejsou k dispozici, což lze jednoznačně klást k tíži žalobkyně). Je výhradně povinností úvěrujícího subjektu, aby takovouto dokumentaci žalovaného subjektu uchoval (pokud tedy žalovaný tuto dokumentaci úvěrující společnosti vůbec předkládal, což nebylo prokázáno) – pokud se tomu tak nestalo, je dle názoru soudu případné přičíst tuto skutečnost k tíží žalobkyně a vyvodit, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno (přes výzvu soudu) nebylo. Soud také připomíná, že žalobkyně nedoložila podklady, které měl žalovaný úvěrující společnosti dokládat ohledně jeho příjmů z pracovní činnosti. Z předložených důkazů – konkrétně zákaznické karty žalovaného ze dne 16. 3. 2022, navíc soud zjistil skutečnosti, které neodpovídají tvrzením žalobkyně obsaženým v doplnění její žaloby ze dne 27. 9. 2024. V tomto kontextu má tedy zdejší soud za to, že úvěrující společnost se toliko spolehla na údaje, které ohledně svých příjmů z pracovní činnosti deklaroval žalovaný, a že tyto údaje nebyly nijak verifikovány ani prověřeny.

24. Dostatečné prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) tedy dle názoru soudu nebylo předloženými listinami prokázáno, jak soud již výše naznačil. Ze standardizovaného, formulářového znění zákaznické karty, která byla dne 16. 3. 2022, tj. v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplněna, vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala i na vlastní, vnitřní mechanismy prověření úvěruschopnosti. Tvrdí-li žalobkyně, že kromě existence pracovního poměru a příjmu odvislého od mateřské dovolené žalovaného ověřila právní předchůdkyně žalobkyně taktéž rodinné, majetkové a jiné poměry žalovaného, pak z přiložené zákaznické karty nevyplývá, z jakých dokumentů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, neboť v kartě absentují jakékoliv údaje o tom, že by žalovaný k těmto aspektům vůbec nějaké listiny (např. nájemní smlouvu) úvěrující společnosti předkládal.

25. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listin také rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, který v zákaznické kartě deklaroval své odhadované měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč (s tím, že deklaroval, že žije v nájmu: výdaje plynoucí z tohoto titulu však nebyly žalovaným nikterak verifikovány a úvěrující subjekt se na tvrzení o celkových výdajích žalovaného ve výši 8 000 Kč, bez současného zkoumání jejich důvodu a faktické výše, bezvýhradně spolehnul). Ze zákaznické karty žalovaného tedy nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoliv způsobem prověřila žalovaným deklarované výdaje, včetně výdajů týkajících se bydlení (nebylo prokázáno, že by byla předkládána např. alespoň nájemní smlouva – ze zákaznické karty žalovaného předložení této listiny nevyplývá).

26. Žalovaný též uvedl, že je ženatý a má jednu vyživovací povinnost a že je t. č. na mateřské dovolené, a to se dvěma příjmy – jedním ve výši 10 000 Kč měsíčně, druhým ve výši 6 210 Kč. Z provedeného důkazu – zákaznické karty žalovaného, přitom vůbec není zřejmá jednotlivá povaha obou příjmů, jinými slovy, která částka představovala částku deklarované dávky nemocenského pojištění z mateřské dovolené a která částka představovala tzv. ostatní příjem. Byl-li čistý příjem žalovaného ověřen potvrzeními o příjmu, pak ze zákaznické karty, konkrétně z pole, v němž je uveden pouze nicneříkající číselný údaj „12, 1, 2“ vůbec nevyplývá, k jakému období (roku) se potvrzení o příjmu vztahovala. Samotná potvrzení o příjmu ani pracovní smlouva pak k dispozici nejsou, jak již soud akcentoval výše. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc při ověřování úvěruschopnosti vůbec neověřovala, proč žalovaný uvádí pouze jednu vyživovací povinnost, když uvedl, že je ženatý či v registrovaném partnerství a že je na mateřské dovolené – z toho lze vyvozovat, že zákonnou vyživovací povinnost měl žalovaný v době prověřování úvěruschopnosti min. ke dvěma osobám, a to k matce jeho dítěte a k dítěti samotnému. Doložen nebyl ani výměr státní podpory, kterou měl žalovaný na mateřské dovolené pobírat. Příjmy žalovaného tedy nebyly dle názoru prověřeny s tím, že listiny, které měl žalovaný v této souvislosti úvěrujícímu subjektu předkládat, žalobkyně k nemá k dispozici (žalobkyně tedy neunáší důkazní břemeno ke svému tvrzení, že měla být úvěruschopnost žalovaného prověřena řádně).

27. Soud uvádí, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

28. Soud si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – nelze se však ztotožnit s tím, že u krátkodobých a nižších úvěrů nemusí být obezřetnost úvěrujícího subjektu natolik vysoká, jako u úvěrů vyšších. Právě nižší úvěry u nebankovních poskytovatelů si velmi často berou subjekty, které mají problém s platební morálkou a vysokým zadlužením, a jejich úvěruschopnost je tak dle názoru soudu na místě prověřovat o to spíše. Soud má za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů – je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit (a to zvlášť pokud žalovaný v tomto případě žádal o úvěr v takto nízké částce za účelem pokrytí vlastních neočekávaných výdajů. Těmto povinnostem úvěrující společnost v tomto případě nedostála.

29. V tomto případě nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném tamním odvolacím soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, jestliže byla extrakce údajů z nich stvrzena podpisem spotřebitele na jeho zákaznické kartě. Lze také uvést, že v případě posuzovaném krajským soudem žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček spotřebitele u téhož věřitele. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu také uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě i k navazujícímu vývoji judikatury týkající se problematiky prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů a dostatečnosti těchto procesů. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

30. V této věci tedy bylo zjištěno, že žalovaný sice deklaroval, že má dva příjmy v celkové výši 17 000 Kč, avšak žalobkyně nedoložila, že její právní předchůdkyně skutečně (a také za jaké konkrétní období) disponovala platebními výměry žalovaného a složenkou, jak je deklarováno v zákaznické kartě žalovaného. Jak již soud zmínil výše, to, že žalobkyně nemá tuto dokumentaci k dispozici, je nutno klást k její tíži a je případné vyvodit z této skutečnosti závěr o neprokázání tvrzení o tom, že úvěrující subjekt před poskytnutím úvěru ověřil příjmy úvěrovaného. Reálné výdaje žalovaného pak nebyly prověřeny vůbec – právní předchůdkyně žalobkyně se zde bezvýhradně spolehla na tvrzení žalovaného o jeho odhadnutých výdajích a toto tvrzení žalovaného, krom existující splátky ve výši 1 452 Kč měsíčně přímo u právní předchůdkyně žalobkyně, nijak neověřovala (od žalovaného nebyla před uzavřením úvěrové smlouvy vyžádána nájemní smlouva, údaje o platbách za energie ani např. výpisy z účtu žalovaného). Právě dostatečné ověření deklarovaných příjmů žalovaného a také jeho výdajů pak bylo pro poskytnutí úvěru v daném případě zásadní a úvěrující společnost tyto aspekty neprověřila dostatečně (výdaje pak nebyly ověřeny vůbec, jak je již uvedeno výše).

31. Soud má dále za to, že lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost prakticky neprovedla, neboť žalovaného lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku (podklady k dalším eventuálním lustracím přes výzvu soudu doloženy nebyly). Úpadek dlužníka je přitom možný až za situace, kdy má dlužník větší množství závazků (po splatnosti). I z této skutečnosti lze tedy vyvodit závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Postup při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, který v tomto řízení jako dostačující prezentovala žalující strana, soud pokládá za zásadně nevyhovující výše popsaným legislativním a judikaturním kritériím. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

32. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

35. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 14 000 Kč Žalovaný se pak zavázal k úhradě částky 29 694 Kč, z toho co do částky 14 000 Kč se jednalo o jistinu a co do částky 15 694 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby a smluvní úrok. Žalovaný uhradil toliko částku 1 200 Kč.

36. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Soud žalobkyni písemně vyzval, aby doložila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž žalobkyně nemá k dispozici podklady k zákaznické kartě žalovaného a dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak ověřeny deklarované výdaje žalovaného. Na základě předložených listinných důkazů tedy bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (tento postup by byl obsoletní, neboť žalobkyně dle vlastního vyjádření podaného k písemné výzvě soudu dostatkem listin k prokázání splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného nedisponuje) a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu.

37. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou požadované úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

38. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrující společností poskytnuta částka v celkové výši 14 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 1 200 Kč. Co do částky 12 800 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu do 6. 6. 2024 a ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

39. Ohledně pariční lhůty, žalovaných úroků a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

41. Dále soud konstatuje, že dle ust. § 576 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

42. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

43. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, nebyl zde prostor ani k jakékoliv moderaci (evidentně nemravného a lichevního) smluvního úroku z úvěru, který dosáhl sazby 86 % ročně. Vzhledem k takto smluvně nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá předmětnou úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou (jako celek) taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé inkriminované úvěrové smlouvy. Soud také závěrem uvádí, že mu není zcela zřejmé, jak žalobkyně dospěla ke svému tvrzení, že mezi její právní předchůdkyní a žalovaným došlo ke sjednání úroku ve výši 24,81 % ročně. Toto tvrzení žalobkyně opakovaně uvádí v žalobě, kde odkazuje na stranu 2 smlouvy. Soud má však z žalobkyní předložené smlouvy za prokázané, že úrok byl v odkazovaném místě sjednán ve výši 86 % ročně. Tato výše ostatně explicitně vyplývá i z dalšího žalobkyní předloženého důkazu, konkrétně z tabulky umoření. Tvrzená výše sjednaného úroku, tj. 24,81 % ročně, se objevuje až ve výzvě žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne 22. 5. 2024.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný, byť nepatrně, byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 53,21 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 46,79 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení