28 C 288/2023 - 57

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 102 589,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 43 300 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 59 289,50 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 990,12 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 949,31 Kč, s úrokem z prodlení z částky 48 857,40 Kč za období od 15. 12. 2022 do zaplacení v zákonné výši 8,25 % a s úrokem ve výši 23,28 % ročně z částky 48 857,40 Kč za období od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 102 589,50 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 11. 11. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy (tj. dne 11. 11. 2020). Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr vrátit, a to spolu s poplatkem za spotřebitelský úvěr ve výši 60 115 Kč, tvořeným úrokem ve výši 48 205 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a s poplatkem za rozšířenou doplňkovou službu flexibilního a komfortního splácení v celkové výši 10 410 Kč. Žalovaný se tedy zavázal k zaplacení celkové částky 112 824 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit ve 21 měsíčních splátkách (20 splátek ve výši 5 373 Kč a poslední splátka ve výši 5 364 Kč. Splatnost poslední splátky byla stanovena na 11. 8. 2022. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 28. 5. 2021. Ke dni 1. 10. 2021 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 48 857,40 Kč a dlužný poplatek částku 53 732,10 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluhu ničeho neuhradil. Celkem žalovaný na základě dané smlouvy zaplatil částku 6 700 Kč.

2. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní převedena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, s účinností ke dni 16. 12. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem ze dne 16. 12. 2022. Postoupená pohledávka činila 139 007,30 Kč. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí postoupené pohledávky byla i částka navýšení celkového dluhu účtovaná právní předchůdkyní žalobkyně; toto navýšení však žalobkyně v tomto řízení nepožadovala.

3. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 8. 11. 2023, č. j. 28 C 288/2023-17, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 16. 11. 2023 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 11. 11. 2020 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy na dobu neurčitou a tří výplatních pásek. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Tyto skutečnosti dle žalobkyně stvrzuje i samotná smlouva o zápůjčce, která obsahuje ujednání, v němž žalovaný potvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako jednatel spol. [Anonymizováno]. s měsíčním příjmem ve výši 26 783 Kč a že žije v nájmu; dále, že nemá žádné vyživovací povinnosti ani dluhy z jiných úvěrových produktů – žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti těchto tvrzení žalovaného. V tomto ohledu žalobkyně odkázala i na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených podpisem na své zákaznické kartě. Žalobkyně takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující.

5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem cizího státu, konkrétně Bulharské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (Sofie, 25. 11. 1976; č. 3/1978 Sb.) neurčuje zvláštní jurisdikční pravidla pro danou věc, soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu předmětného nařízení a žalovaná jakožto spotřebitel má bydliště na území ČR.

6. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž podle něj je rozhodným právem právo české.

7. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

8. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

9. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 11. 11. 2020 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru činila 50 000 Kč. Částka 50 000 Kč byla žalovanému vyplacena v den podpisu smlouvy (tj. 11. 11. 2020) v hotovosti. Úroková sazba činila dle smlouvy 86 % a byla sjednána jako pevná. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 112 824 Kč (kromě jistiny také poplatek za spotřebitelský úvěr ve výši 60 115 Kč, tvořeným úrokem ve výši 48 205 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a s poplatkem za rozšířenou doplňkovou službu flexibilního a komfortního splácení v celkové výši 10 410 Kč). Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit ve 21 měsíčních splátkách (20 splátek ve výši 5 373 Kč a poslední splátka ve výši 5 364 Kč. Splatnost poslední splátky byla stanovena na 11. 8. 2022. Splatnost uvedených splátek byla stanovena vždy ke konci splátkového období, které počalo běžet dnem uzavření smlouvy, tj. 11. 11. 2020 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 11. 2020, zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 11. 11. 2020).

10. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom primárně z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je rozvedený, že bydlí v nájmu a že nemá žádné vyživovací povinnosti. Žalovaný dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako jednatel spol. [Anonymizováno] s měsíčním příjmem ve výši 26 783 Kč. Za běžné měsíční výdaje žalovaný označil částku ve výši 12 000 Kč s tím, že nesplácí žádné další úvěry (z této částky připadlo 8 000 Kč na platbu měsíčního podnájemného). K jím uvedeným informacím žalovaný předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou ze dne 5. 9. 2019 s ujednanou mzdou ve výši 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně předložil taktéž potvrzení o tom, že za poslední 3 měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy činil jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání částku 26 783 Kč. Žalovaný doložil právní předchůdkyni žalobkyně také podnájemní smlouvu ze dne 20. 12. 2018, dle které platil za své bydlení měsíčně částku ve výši 8 000 Kč. Podnájem byl sjednán na dobu určitou do 30. 6. 2021 (prokázáno zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 11. 11. 2020; pracovní smlouvou ze dne 5. 9. 2019, potvrzením o výši příjmu ze dne 10. 11. 2020, podnájemní smlouvou ze dne 20. 12. 2018).

11. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně toliko částku v celkové výši 6 700 Kč, a to dvěma splátkami ze dne 11. 1. 2021 a ze dne 28. 5. 2021 (prokázáno tabulkou umoření ze dne 19. 12. 2022).

12. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 16. 12. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem ze dne 16. 12. 2022, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 139 164,70 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2022, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 a podacím lístkem).

13. Dne 2. 6. 2023 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 119 760,61 Kč, a to ve lhůtě do 16. 6. 2023 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 6. 2023 a podacím lístkem ze dne 2. 6. 2023).

14. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

15. Žaloba je důvodná pouze z části.

16. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

22. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

23. Jak již bylo výše naznačeno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně v tomto směru vycházela z údajů sdělených žalovaným o jeho majetkové a sociální situaci, které žalovaný podložil pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu za poslední tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy a podnájemní smlouvou. V zákaznické kartě také žalovaný verifikoval úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů svým podpisem. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně ze strany žalovaného stvrzeno i samotným podpisem smlouvy, a to v návaznosti na ujednání, že: „Zákazník rovněž potvrzuje, že [Anonymizováno] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdkyně žalobkyně kromě posouzení majetkové, rodinné a sociální situace žalovaného z jím předložených dokumentů provedla také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku.

24. Žalovaným tvrzené údaje o jeho příjmech úvěrující subjekt dle názoru soudu prověřil dostatečně, a to na základě pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu žalovaného z pracovní činnosti za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy. Soud má však za to, že reálné výdaje žalovaného úvěrující subjekt v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného nereflektoval a neprověřoval dostatečně. Žalovaný sice předložil podnájemní smlouvu ze dne 20. 12. 2018, ze které vyplývá sjednaná částka podnájmu ve výši 8 000 Kč měsíčně, avšak ze strany úvěrujícího subjektu nebyla vyžádána žádná specifikace dalších výdajů žalovaného souvisejících s bydlením (např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje související s náklady na bydlení pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), ani specifikace dalších výdajů žalovaného např. na stravu apod. Dle názoru soudu je velmi diskutabilní a nepravděpodobné, že by žalovaný vyžil z výdajů pouze ve výši 4 000 Kč měsíčně (které deklaroval nad rámec svých výdajů na bydlení). Úvěrující subjekt tedy dle názoru soudu měl tyto žalovaným tvrzené údaje o jeho výdajích prověřit a vyzvat žalovaného, aby tato tvrzení o výdajích doložil (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 273/2022-70), což se však nestalo a úvěrující subjekt se na tyto žalovaným tvrzené údaje o jeho výdajích bezvýhradně spolehnul. Dle názoru soudu je nasnadě, že žalovaným deklarovaná částka měsíčních výdajů (mimo výdajů na placení podnájemného) ve výši 4 000 Kč (tj. prakticky pouze ve výši životního minima, které v roce 2020 dosahovalo částky 3 860 Kč měsíčně) nereflektuje společenskou realitu, avšak poskytovatel tyto žalovaným tvrzené údaje akceptoval a úvěr bez jejich dalšího ověřování žalovanému poskytnul (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 10. 2021, č. j. 44 ICm 1093/2021-87, bod 16.). Nebyly zjišťovány ani údaje o nákladech žalovaného na služby (elektrická energie, plyn, voda), nákladech na služby elektronických komunikací, údaje o případných platbách pojistného a alespoň orientačně o všech dalších nákladech k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb žalovaného (např. náklady na ošacení, záliby, jízdné, náklady na pohonné hmoty). Dlužno také podotknout, že přestože spotřebitel případně některé údaje o své osobě před úvěrujícím subjektem zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.). V tomto kontextu bylo dle názoru soudu na místě vyžádat si např. výpisy z bankovního účtu žalovaného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015), na jejichž základě mohl úvěrující subjekt získat detailnější přehled o výdajích žalovaného. K ověření pravdivosti, spolehlivosti a dostatečnosti žalovaným tvrzených údajů o jeho výdajích tedy v adekvátním rozsahu nedošlo.

25. Soud v tomto kontextu připomíná i to, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, klade požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů. Soud má s ohledem na výše uvedené za to, že spolehlivé a dostatečné údaje o faktických výdajích žalovaného úvěrující subjekt ke dni uzavření úvěrové smlouvy neměl.

26. Soud dále uvádí, že si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – ani za situace, kdy je výše jistiny a splátek relativně malá, však není možné na posouzení úvěruschopnosti rezignovat. V tomto případě nepřichází v úvahu ani použití závěrů obsažených v bodu 17. žalobkyní odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Předně, v případě posuzovaném tímto krajským soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava pak na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací. Závěrem zdejší soud v tomto kontextu uvádí, že názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích není nikterak vázán, a to vzhledem k nové právní úpravě aplikované v této věci i vzhledem k navazujícímu vývoji judikatury. Zdejší soud nepovažuje toto žalobkyní odkazované rozhodnutí za aplikovatelné v obdobných případech, jako je ten nyní souzený.

27. Soud má dále také za to, že zejména lustrací v interních či externích databázích by právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat lepší povědomí o platebních schopnostech a případné budoucí platební kázni žalovaného, nebo o jeho zatížení dalšími dluhy. Tyto lustrace však úvěrující společnost vůbec neprovedla, neboť žalovaného lustrovala pouze v insolvenčním rejstříku (k potřebě provést tyto lustrace viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Úpadek dlužníka je však možný až za situace, kdy má dlužník větší množství závazků a není schopen je splácet. I z této skutečnosti soud vyvozuje, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě prověřena dostatečně. Postup, který při prověřování úvěruschopnosti žalovaného zvolila právní předchůdkyně žalobkyně, soud pokládá za nedostačující a nevyhovující legislativním a judikaturním kritériím.

28. Podle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

29. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

30. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

31. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal k úhradě částky 112 824 Kč. Žalovaný uhradil toliko částku 6 700 Kč.

35. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla úvěrujícím subjektem poskytnuta částka v celkové výši 50 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 6 700 Kč. Co do částky 43 300 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka za žalovaným přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. žalobu zamítl. Z listin, které žalobkyně soudu na základě výzvy předložila, má soud za evidentní, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána dostatečně, a proto již ve věci nenařizoval jednání, na němž by žalobkyni v tomto ohledu znovu vyzval k doplnění dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu. Navíc byl v tomto případě zjištěn i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz níže body 39. – 44. tohoto odůvodnění).

36. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

38. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze dosud nesplacená část jistiny). Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti dosud nesplacené části jistiny ve výši 43 300 Kč.

39. Dle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

40. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

41. Dle ust. § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

42. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

43. Dalším důvodem, způsobujícím v tomto případě absolutní neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, je dle názoru soudu vycházejícího z výše citované zákonné úpravy nastavená smluvní úroková sazba ve výši přesahující 107 % p. a. Soud pokládá úvěrovou smlouvu z tohoto důvodu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou jako celek taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto smluvního ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy.

44. Sjednanou výši úroků, jež je výrazně (více než 12x) vyšší, než byla v roce 2020 obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček, soud shledává za zjevně rozpornou s dobrými mravy [viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „(v) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého „nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.]. Jak bylo uvedeno, sjednaná míra smluvních úroků v sazbě přesahující 107 % p. a. je výrazně vyšší nežli úroková sazba poskytovaná bankami: v roce 2020, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, dosahovala výše úroků u bankovních spotřebitelských úvěrů nejvýše úrovně 8,76 % ročně [viz Komentář k úrokovým sazbám měnových finančních institucí - Česká národní banka (cnb.cz)]. Sjednaný úrok tedy v tomto případě odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným ust. § 1813 o. z. a způsobujícím absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, a to zejména z toho důvodu, že ujednání o úroku není od zbytku dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně by k uzavření úvěrové smlouvy s vysokou pravděpodobností nepřistoupila bez ujednání o vysokém úročení, jak již bylo zmíněno výše. Ke zjištěným důvodům absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy pak měl soud povinnost přihlédnout z úřední povinnosti.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšný, byl v tomto sporu žalovaný, kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení