28 C 305/2024 - 58

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 91 269,57 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 38 247 Kč s úrokem z prodlení z částky 38 247 Kč v zákonné výši 14,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 53 022,57 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 907,78 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 71 779,18 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem 5,4 % ročně z částky 67 440,79 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 91 269,57 Kč s příslušenstvím.

2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. a.s., IČO: [IČO] (dříve [právnická osoba], a.s.; dále také jako „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „banka“) dne [datum] na základě žádosti č. [IBAN] smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále také jako „smlouva“). Úvěr činil 190 000 Kč. Součástí smlouvy byly také Úvěrové podmínky (dále také jako „Podmínky“), Sazebník poplatků (dále také jako „Sazebník“) a Všeobecné obchodní podmínky banky (dále také jako „VOP“). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných anuitních měsíčních splátkách po 3 097 Kč, a to včetně sjednané úrokové sazby ve výši 5,40 % ročně a pojistného, bylo-li sjednáno. Žalovaný se též zavázal hradit případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy o úvěru, resp. Sazebníku tvořícího součást smlouvy. Banka byla v případě neuhrazení splatného závazku dále oprávněna dlužnou částku úročit také úroky z prodlení ve výši stanovené předpisy občanského práva. Smluvní strany si dále ve smlouvy (čl. Úročení a splácení, odst. 1) sjednaly, že žalovaný je v případě prodlení povinen platit úrok z prodlení jak z jistiny úvěru, tak také z neuhrazených sjednaných úroků, které se v takovém případě přičtou k jistině úvěru. Žalobkyně přitom žalobou uplatňuje úrok z prodlení ze smluvních úroků z úvěru splatných pouze ve výši ke dni [datum]. Smluvní strany si také sjednaly (čl. Platby související s prodlením klienta, odst. 4) možnost banky účtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž bude žalovaný v prodlení, a to až do úplného splacení. Žalobkyně tuto smluvní pokutu požaduje pouze z jistiny úvěru a ve výši ke dni [datum] tak, jak byla uplatněna žalobkyní v předžalobní upomínce. Smluvní strany si také pro případ, že žalovaný bude v prodlení s jakoukoliv platbou déle než 14 dní, ujednaly možnost zesplatnění celé zbývající částky úvěru včetně příslušenství, vyčíslenou ke dni uvedeném v prohlášení (čl. VIII odst. 1 písm. e) Podmínek). Žalovaný se pak ve smlouvě takovou částku zavázal uhradit do 15 dnů od doručení prohlášení (čl. VIII odst. 2 písm. a) Podmínek). Banka žalovanému na základě smlouvy poskytla úvěr, a to převodem na jeho běžný účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, banka proto využila svého práva a úvěr k [datum] zesplatnila. Banka žalovaného následně vyzvala k úhradě celého dluhu, a to prostřednictvím doporučeného dopisu. Žalovaný však na dluh ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným vyplývajícím ze smlouvy byla nejprve smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena správcem banky v likvidaci na společnost na [právnická osoba] [právnická osoba], IČO: [IČO]. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně se v tomto řízení po žalovaném domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 67 440,79 Kč, splatného smluvního úroku k [datum] ve výši 3 338,39 Kč, poplatku ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 19 490,39 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení k [datum] ve výši 5 907,78 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok ve výši 5,40 % ročně z jistiny ve výši 67 440,79 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 71 779,18 Kč, sestávající z jistiny úvěru ve výši 67 440,79 Kč, splatného smluvního úroku k [datum] ve výši 3 338,39 Kč, poplatku ve výši 1 000 Kč, od [datum] do zaplacení.

3. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne [datum] č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalobkyně byla poučena, že pokud se v této souvislosti nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím dle § 115a o.s.ř. souhlasí), reagovala podáním ze dne [datum]. K otázce prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Banka přitom vycházela zejména z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne [datum]. Banka žádost o úvěr hodnotila v souladu se svými platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. Vyhodnocení úvěruschopnosti vycházelo z relevantních i interních registrů (BRKI, insolvenční rejstřík, evidence exekucí, neplatné doklady, atd.) a rovněž z údajů tvrzených žalovaným, tj. zejména z vyplněné žádosti o úvěrový produkt. Nadto banka porovnávala zjištěné informace o příjmech a výdajích klienta s veřejně dostupnými a statistickými informacemi o životním a existenčním minimu. Banka z žádosti žalovaného o úvěr zjistila, že žalovaný v době podání žádosti podnikal a jeho čistý měsíční příjem činil 28 042 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný a bez vyživovací povinnosti. Banka na základě těchto informací dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 190 000 Kč je dostatečná. Žalobkyně současně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 36/2020-170. K uvedenému žalobkyně předložila žádost o úvěr ze dne [datum], výpisy z úvěrového účtu žalovaného a akceptační dopis ze dne [datum]. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na dluh ze smlouvy uhradil celkem 187 143 Kč. Poslední úhradu žalovaný realizoval splátkou ze dne [datum] ve výši 3 097 Kč. [právnická osoba] otázce postupu dle § 115a o.s.ř. žalobkyně dne [datum] sdělila, že s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí. Jednání tedy bylo ve věci nařízeno.

5. Při jednání konaném dne [datum] žalobkyně setrvala na podané žalobě v plném rozsahu a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Zástupce žalobkyně k dotazu soudu, jak banka ověřovala deklarovaný příjem žalovaného ve výši 28 042 Kč měsíčně, sdělil, že tyto podklady aktuálně nemá k dispozici. K dotazu soudu, zda žalobkyně disponuje důkazy, z nichž bude patrno, jak byly bankou stanoveny výdaje žalovaného a z čeho byly tvrzené výdaje zjištěny, zástupce uvedl, že těmito podklady také žalobkyně momentálně nedisponuje.

6. Soud pak žalobkyni ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. poskytl patnáctidenní lhůtu k doplnění tvrzení o tom, jakým způsobem prověřila úvěrující banka schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr, jakým způsobem byly ověřeny deklarované měsíční příjmy strany žalované a jakým způsobem byly zjištěny a ověřeny měsíční náklady strany žalované a jejich výše a na základě jakých podnikatelských úvah a ekonomických výpočtů dospěla úvěrující banka k závěru, že žalovaný má dostatečnou finanční rezervu, jaká byla tato finanční rezerva a tedy na základě čeho bylo dospěno k tomu, že žalovaný bude schopen úvěr splatit. Zejména mělo být doplněno a doloženo, jak, zda a na základě jakých dokumentů byly ověřeny příjmy žalovaného, nechť je popsáno, jakým způsobem bylo dospěno k stanovení výdajů (a jak byly tyto výdaje vysoké), eventuálně jak byly tyto výdaje ověřeny ze strany banky. Žalobkyně byla poučena o tom, že po uplynutí stanovené lhůty bude řízení koncentrováno.

7. Na výzvu soudu žalobkyně nereagovala. Při jednání konaném dne [datum] zástupce žalobkyně sdělil, že žalující strana již nemá žádných dalších důkazů, které by označila a žádných dalších tvrzení, která by doplnila nad rámec toho, co bylo uvedeno v žalobě a jejím doplnění ze dne [datum].

8. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

9. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

10. Dne [datum] žalovaný požádal prostřednictvím písemné žádosti č. [IBAN], resp. [hodnota], banku o poskytnutí úvěru ve výši 190 000 Kč. Žádost byla opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného. Žalovaný v žádosti uvedl, že má vietnamské občanství s bydlištěm v Praze v nájemním bydlení. Žalovaný uvedl, že má středoškolské vzdělání s maturitou, je svobodný a že je podnikatel se svobodným povoláním, podnikající od [datum] pod IČ: [IČO]. V části označené jako „Příjmy“, v kolonce „čistý měsíční příjem v Kč (závislá činnost)“ žalovaný uvedl částku 28 042 Kč. V kolonce „celkový základ daně v Kč – příjem z podnikání/nezávislé činnosti a pronájmu“ pak byla uvedena částka 0 Kč. V sekci „Výdaje“ žalovaný neuvedl ničeho, přestože v této sekci byly uvedeny kolonky „celkové splátky (včetně splátek leasingu)“, „výše limitů na kreditních kartách“, „výše limitů kontokorentních úvěrů“, „nájem/údržba nemovitostí“ a „další výdaje (závazky vůči dalším institucím či osobám, nařízené srážky ze mzdy u zaměstnavatele, výživné“. Z části žádosti označené jako „Parametry požadovaného úvěru“ soud zjistil, že celková výše úvěru, který žalovaný požadoval, činila 190 000 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 5,40 % ročně. RPSN činilo 5,62 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, pak činila 222 984 Kč. Navrhovaná výše měsíční splátky činila 3 097 Kč, za datum první splátky bylo označeno [datum]. Splátky měly být splatné vždy k 20. dni v měsíci. Úvěr měl trvat do [datum]. Nedílnou součást smlouvy tvoří také Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník poplatků – viz. čl. II. odst. 4 smlouvy (prokázáno žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne [datum], Úvěrovými podmínkami pro spotřebitelské úvěry účinné od [datum], Úvěrovými podmínkami pro spotřebitelské úvěry banky [právnická osoba]., Sazebníkem společnosti [právnická osoba]. platný od [datum] a Všeobecnými obchodními podmínkami banky [právnická osoba]. účinné od [datum]).

11. Dne [datum] banka žalovanému prostřednictvím akceptačního dopisu potvrdila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s názvem „[název produktu]“. Akceptace spolu s žádostí tvoří smlouvu. Akceptace obsahovala údaje o úvěru shodné s údaji v žádosti ze dne [datum] (prokázáno akceptačním dopisem ze dne [datum]).

12. Dne 1. 6 2023 banka písemně oznámila žalovanému, že z důvodu dlouhodobého porušování smluvních podmínek (neplnění předepsaných splátek úvěru) celou nesplacenou část úvěru včetně příslušenství k [datum] zesplatňuje. [právnická osoba]. 6. 2023 činila pohledávka banky částku 70 579,05 Kč. Částka se skládala z nesplacené jistiny ve výši 67 440,79 Kč, neuhrazeného smluvního úroku ve výši 1 365,38 Kč, neuhrazeného úroku z prodlení ve výši 772,88 Kč a neuhrazených poplatků ve výši 1 000 Kč. Žalovaný byl současně upozorněn, že výše uvedená částka není konečná, neboť jistina je dále úročena smluvně sjednaným úrokem z úvěru. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván ve lhůtě do 7 dnů od data splatnosti (prokázáno Prohlášením nesplacené části úvěru za splatnou ze dne [datum], zesplatňujícím dopisem ze dne [datum]).

13. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 151 753 Kč. Žalovaný uhradil poslední splátku dne [datum] (prokázáno úvěrovým účtem č. [hodnota] k úvěru č. [hodnota] a výpisy z tohoto úvěrového účtu za období: leden 2019, leden 2021, březen a květen 2023, leden 2020, leden 2018, duben 2023, červen 2023, červenec 2023, leden 2022, únor 2022, březen 2022, duben 2022, květen 2022, červen 2022, červenec 2022, leden 2023 a únor 2023).

14. Dne [datum] oznámila společnost [právnická osoba] [právnická osoba]., žalovanému, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo s účinností k [datum] k postoupení pohledávky z banky na tuto společnost. Dne [datum] byla smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi společnosti [právnická osoba] [právnická osoba]., a žalobkyní, pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému opakovaně písemně oznámeno dne [datum] (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], smlouvou o postoupení pohledávek mezi společnostmi [právnická osoba] [právnická osoba] a [právnická osoba]. spolu s přílohou: seznamem postupovaných pohledávek. Smlouva je datována [datum], oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], dopisem označeným jako „Oznámení o postoupení pohledávek společnost [právnická osoba]. v likvidaci na [právnická osoba] [právnická osoba].“ ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] o postoupení pohledávek ze společnosti [právnická osoba] na společnost žalující a podacími lístky z [datum] a z [datum]).

15. Žalobkyně dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky vyplývající ze smlouvy v celkové výši 109 504,77 Kč. Žalobkyně pro plnění stanovila žalovanému lhůtu do [datum] (prokázáno podacími lístky ze dne [datum] a [datum], včetně výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, ze dne [datum]).

16. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

17. Žalovaný dne [datum] požádal banku prostřednictvím písemné žádosti o úvěr ve výši 190 000 Kč. V žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, středoškolsky vzdělaný muž s vietnamským občanstvím, který žije v nájemním bydlení v Praze. Žalovaný uvedl, že je ke dni podání žádosti bez vyživovací povinnosti. Žalovaný uvedl, že od [datum] podniká. Výše jeho příjmů, která byla uvedena v kolonce pro příjmy ze závislé činnosti, činila 28 042 Kč čistého měsíčně. Žalovaný pak neuvedl žádných výdajů. Banka dne [datum] písemně žádost žalovaného akceptovala. Smluvní strany si ujednaly, že úvěr ve výši 190 000 Kč bude žalovaný splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 097 Kč, a to společně se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 5,40 % ročně. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. 1. splátku úvěru měl žalovaný uhradit dne [datum], poslední splátku dne [datum]. Součástí smlouvy byly též Všeobecné obchodní podmínky banky a Sazebník poplatků banky. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně proto k [datum] úvěr zesplatnila a žalovaného v sedmidenní lhůtě písemně vyzvala k úhradě zbývající částky ve výši 70 579,05 Kč (67 440,79 Kč nesplacená jistina úvěru + 1 365,38 Kč neuhrazený smluvní úrok + 772,88 Kč neuhrazený úrok z prodlení + 1 000 Kč neuhrazené poplatky). Žalovaný uhradil na pohledávky ze smlouvy celkem 151 753 Kč, poslední splátku realizoval dne [datum]. Ke dni [datum] byl úvěr zesplatněn. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy přešla nejprve z banky na společnost [právnická osoba]., a to s účinností k [datum]. [právnická osoba]., pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] převedl pohledávku na žalobkyni. O jednotlivých postoupeních byl žalovaný písemně informován. Dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 109 504,77 Kč, a to nejpozději do [datum].

18. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

19. Žalovaný je občanem Vietnamské socialistické republiky s posledním bydlištěm na území České republiky – trvalý pobyt v obvodu zdejšího soudu má žalovaný platný od [datum]. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ustanovení o věcné a místní příslušnosti v dané neupravuje. Soud tak s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

20. Žaloba je důvodná pouze z části.

21. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

22. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

27. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne[Anonymizováno][datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

28. Jak již bylo výše konstatováno, soud je v obdobném typu případů povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na ověřenou výši příjmu žalovaného banka shledala, že schopnost žalovaného splácet daný úvěr je dostatečná. Jinými slovy, těžiště argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně spatřovala v dostatečné výši příjmu žalovaného. Žalobkyně v souvislosti problematiky prověření úvěruschopnosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, konkrétně na část argumentace obsažené v bodu 17. rozsudku, kde tamní odvolací soud konstatoval, že „stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.“ Dále žalobkyně odkázala i na závěry obsažené v bodu 23. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, týkající se prověření výdajů domácnosti žalovaného: „Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“ 29. Žalobkyně ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru ze dne [datum] postavila svou žalobní argumentaci na žádosti žalovaného o úvěr ze dne [datum]. Z této žádosti se podává, že žalovaný je svobodný, žijící v nájmu, a že podniká. Žalovaný jako výši svého příjmu, a to navzdory informaci o podnikání, uvedl čistý měsíční příjem ze závislé činnosti ve výši 28 042 Kč. Žalovaný pak neuvedl žádných výdajů, přestože v předtištěné žádosti byly uvedeny jednotlivé kolonky zohledňující případné typy výdajů, a to včetně deklarovaného nájemného. Banka tak rezignovala na ověření příjmu žalovaného, když deklarovaný příjem neověřila z žádných listin, např. z daňového přiznání žalovaného či z výpisů z jeho účtů. Žalobkyně rezignovala také na zjištění výdajové stránky žalovaného, když žalovaný v žádosti o úvěr neuvedl žádných výdajů, ačkoliv formulář výslovně obsahoval předtištěné kolonky, které výdaje typově zatřiďovaly. Žalovaný v žádosti ničeho k výdajům neuvedl, a to navzdory skutečnosti, že v žádosti deklaroval, že bydlí v nájmu. Žalobkyně pak soudu nepředložila žádné listiny, které by ověření příjmů a výdajů žalovaného před poskytnutím úvěru prokazovaly. O tom, že žalobkyně své břemeno důkazní stran prověření úvěruschopnosti neunáší, byla žalobkyně soudem několikrát informována. Při jednání konaném dne [datum] pak byla žalobkyni ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění důkazů týkajících se prověření úvěruschopnosti. Žalobkyně však na tuto výzvu nereagovala. Žalobkyně tedy neprokázala, že by banka jakkoliv ověřila údaje deklarované žalovaným v jeho žádosti o úvěr, a že by se na tyto údaje toliko nespolehnula. Navíc není z žalobních tvrzení patrno, jakým způsobem banka stanovila výdaje žalovaného a na základě jakých úvah a postupů. Pokud tomu tak mělo být například prostřednictvím ekonomického modelu banky, žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, jakým mechanismem byly výdaje žalovaného bankou stanoveny nebo ověřeny. Pokud těmito podklady žalobkyně nedisponuje, lze to dle názoru soudu klást k její tíži – je na úvěrujících subjektech, aby si podklady o prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěry ponechávaly k dispozici pro případ soudních sporů.

30. Lze také poznamenat, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

31. V tomto případě tedy nepřichází v úvahu použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020, na který žalobkyně odkazovala. Předně, v případě posuzovaném krajským soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů: předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, neboť extrakce potřebných údajů z nich byla stvrzena podpisem žalovaného. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací o spotřebiteli, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček dlužníka u téhož věřitele. Z důkazů předložených žalobkyní v tomto řízení však není ve vztahu k prověření úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy ze dne [datum] patrné, na základě jakých podkladů právní předchůdkyně žalobkyně informace o příjmech a výdajích žalovaného extrahovala a ověřovala (a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že z žalobkyní předložených listin vyplývá, že výdajová složka žalovaného nebyla před poskytnutím úvěru vůbec zkoumána, a posléze ani nijak ověřena). Banka se tedy pouze spolehla na (neúplné) údaje deklarované žalovaným, aniž by je jakkoliv prověřila.

32. Za nepřiléhavou soud považuje i argumentaci žalobkyně závěrem Městského soudu v Praze obsaženým v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020. V tamním případě byl žalovaný k doložení svých výdajů úvěrujícím subjektem výslovně vyzván, úvěrující subjekt měl navíc k dispozici i výpis z osobního účtu žalovaného, který byl veden u úvěrujícího subjektu. Teprve až když žalovaný na sdělení výdajů domácnosti rezignoval, přikročil úvěrující subjekt ke stanovení výdajů dle vlastního ekonomického modelu. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou však odlišné – z žalobních tvrzení ani z předložených důkazů nevyplývá, že by banka po žalovaném doložení příjmů a výdajů vůbec požadovala a že by se alespoň pokusila tvrzení žalovaného obsažená v žádosti ověřit a objektivizovat. Z předložených důkazů totiž není patrné, zdali správnost tvrzených příjmů a výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vůbec ověřovala a pokud ano, na základě jaké dokumentace. Není patrno, že by banka údaje o tvrzeném příjmu žalovaného nějak ověřila (například výpisem z účtu, který měl žalovaný u banky veden, potažmo aspoň z daňového přiznání za minulé zdaňovací období). Totéž pak platí i ve vztahu k reálným výdajům žalovaného – ty nebyly zkoumány vůbec, přičemž banka mohla dle názoru soudu ověřit aspoň výdaje žalovaného na nájemní bydlení a související platby. Přes výzvu soudu dle ust. § 118a o.s.ř. však žalobkyně neprokázala, že by příjmy a výdaje žalovaného byly bankou nějak ověřeny (v případě výdajů žalovaného nebylo prokázáno ani to, jakým způsobem a v jaké výši je banka stanovila).

33. Soud také pro úplnost poznamenává, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 o.z. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

34. Zdejší soud tak úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětných úvěrů adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalovaného v tomto směru vyžádala dostatečné podklady o jeho reálných výdajích a příjmech a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Banka se toliko spolehla na údaje deklarované žalovaným a přes výzvu soudu dle ust. § 118a o.s.ř. nebylo žalobkyní prokázáno, že by byly žalovaným deklarované údaje bankou jakkoliv prověřeny, ani na základě jakých podnikatelských mechanismů a úvah se tak mělo eventuálně stát. Za situace, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy nemůžou nároky žalobkyně na zaplacení celé dlužné částky obstát.

35. Dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

36. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

37. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

38. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

39. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

40. Soud uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 190 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaný uhradil na pohledávku toliko částku 151 753 Kč. Pohledávka uvedená v tomto bodu byla na žalobkyni její právní předchůdkyní úplatně převedena s účinností k [datum]; žalobkyni tedy svědčí aktivní legitimace k podání žaloby.

41. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve vztahu ke smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) nebo byly sjednány v absolutně neplatné smlouvě a nemohou být tedy po žalovaném požadovány. Na základě provedených listinných důkazů bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes výzvy soudu v tomto případě prokázáno nebylo.

42. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 190 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 151 753 Kč. Co do částky 38 247 Kč se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která mu uplynula dne [datum]; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

43. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

44. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a byl nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší pariční lhůty, nežli standardní třídenní.

45. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy zaplatil bance poměrně vysokou částku, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran sporu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Strany sporu byly v tomto řízení úspěšné v zásadě ve stejném poměru. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení