28 C 308/2024 - 47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení 120 519,10 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 84 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 84 000 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 36 519,10 Kč s úrokem z prodlení z částky 103 298 Kč v zákonné výši 14, 75 % ročně za období od [datum] do zaplacení, co do nároku na zaplacení částky ve výši 17 221,10 Kč, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 85,48 % ročně z částky 84 000 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 4 375,52 Kč a co do nároku na zaplacení úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 84 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 357 811 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši, 12 929,27 Kč, a to ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala proti žalované zaplacení částky 120 519,10 Kč s příslušenstvím představující nesplacenou část úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum].

2. Žalobkyně uvedla, že na základě této smlouvy, po posouzení úvěruschopnosti žalované, žalované poskytla částku ve výši 84 000 Kč, kterou jí vyplatila na její účet dne [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 6 212 Kč spolu s úrokem ve výši 85,48 % p.a., počínaje měsícem únorem 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, čímž žalobkyni vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč) za každou splátku po splatnosti delší než 30 dnů (splátky č. 1, 2); náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč) za každou splátku po splatnosti delší 15 dnů (splátky č. 1, 2). Žalobkyně úvěr pro porušení smluvních podmínek ze strany žalované zesplatnila k [datum]. Žalovaná byla povinna takto zesplatněný úvěr uhradit v den zesplatnění, jinak žalobkyni vznikl dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Žalobkyně po žalované touto žalobou požaduje úhradu částky 101 900,64 Kč s příslušenstvím (nová jistina, přičemž k datu zesplatnění úvěru činila nová jistina částku 101 900,64 Kč a odpovídala zbývající dlužné jistině úvěru ve výši 84 000 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 17 900,64 Kč), částku 998 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru), částku 400 Kč (náhrada nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru), částku 17 221,10 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 101 900,64 Kč za každý den prodlení s její úhradou, a to od [datum] do dne vyhotovení žaloby, tedy do [datum]), úrok ve výši 85,48 % p.a. z částky 84 000 Kč za období od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 84 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 357 811 Kč.

3. Žalovaná do podání žaloby dluh nesplatila ani na základě výzvy žalobkyně.

4. Žalovaná se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a zůstala ve věci zcela nečinná.

5. Po provedeném listinném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

6. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů v České republice (zjištěno z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

7. Žalovaná za pomoci desetimístného kódu [Anonymizováno] dne [datum] podepsala návrh na uzavření smlouvy o úvěru včetně jejího dodatku č. [hodnota]. Výše úvěru byla sjednána na částku 84 000 Kč; celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, pak činila 298 176 Kč. Doba splácení byla sjednána na 48 měsíců, měsíční splátky činily 6 212 Kč měsíčně. Úroková sazba činila 85,48 % p.a., RPSN činila 128,35 %. Pro případ prodlení s úhradou splátky delším 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta v částce 499 Kč (čl. 6.1 smlouvy). Pro případ prodlení se splácením delším než 15 dnů byla žalobkyně oprávněna účtovat náklady vzniklé v souvislosti s prodlením částkou 200 Kč (čl. 6.2 smlouvy). V případě prodlení se splácením delším než 65 dnů (čl. 6.3 smlouvy) byla žalobkyně oprávněna poskytnutý úvěr zesplatnit s tím, že již splatné úroky přirůstají k jistině. Zesplatněním také dochází k zániku pojištění. Jestliže pak ke dni zesplatnění nedošlo k úhradě nové jistiny (jistina + úroky), vzniklo žalobkyni právo požadovat úhradu smluvní pokuty odpovídající sazbě 0,1 % denně z nově vypočtené dlužné jistiny. V bodě 1.1 části B) smlouvy o úvěru je uvedeno, že poskytovatel (žalobkyně) před uzavřením smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti klienta (žalované). Žalovaná pomocí kódu podepsala mj. formulář označený jako Prohlášení klienta – Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru. Žalovaná v něm stvrdila, že se seznámila s veškerými informacemi o spotřebitelském úvěru přístupnými na internetových stránkách žalobkyně, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí straně či státu, že vůči němu není vydán exekuční titul na peněžité plnění, že proti ní není vedeno exekuční řízení a že proti její osobě není podán insolvenční návrh, a že žalované nebyl v posledních třech letech insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Žalovaná také potvrdila, že není v úpadku, a že jí úpadek ani nehrozí (zjištěno z předsmluvního formuláře ke smlouvě úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], základních informací o klientovi číslo smlouvy [hodnota], hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota], datováno [datum], kopie povolení k pobytu žalované, a to jeho přední i zadní strany, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], dodatku číslo [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], prohlášení klienta - informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, datace [datum], předsmluvního formuláře s datací [datum], hodnocení klienta z [datum], podpisu na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A), důkazu o odeslání částky 1 Kč ze dne [datum], zaslané SMS - informace o vyplacení ke dni [datum], důkazu o přijaté SMS pro vyplacení ze dne [datum]).

8. Z výpisu z účtu, dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum], bylo zjištěno, že úvěr č. [hodnota] byl žalované vyplacen dne [datum]. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], spolu se splátkovým kalendářem datovaným [datum] a z dodejky datované [datum] soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně sdělila žalované, že doručením tohoto oznámení její osobě došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], a to ve znění Dodatku č. [hodnota] k této smlouvě o úvěru. Rozsah jednotlivých splátek úvěru byl stanoven splátkovým kalendářem. První splátka úvěru ve výši 6 212 Kč byla splatná dne [datum]. Poslední, 48. splátka ve výši 6 212 Kč, byla splatná dne [datum] (zjištěno ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] datovaným [datum]).

9. Žalobkyně totožnost žalované ověřila na základě žalovanou předložené kopie povolení k trvalému pobytu na území České republiky (zjištěno z kopie povolení k pobytu žalované, a to jeho přední i zadní strany). Žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 20 850 Kč, a že její celkové měsíční výdaje činí 9 950 Kč (životní minimum 4 860 Kč a výdaje na bydlení ve výši 5 090 Kč). Žalobkyně svými výpočty došla k tomu, že žalovaná má měsíční finanční rezervu ve výši 1 000 Kč, a že je tedy schopná úvěr splácet. Ohledně osoby žalované žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má středoškolské vzdělání s maturitou, je svobodná, bydlí ve státním či obecním bydlení, přičemž s nikým nesdílí společnou domácnost, a je zaměstnána na „hlavní“ pracovní poměr na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba]. IČO: [IČO], s výší čistého měsíčního příjmu 20 850 Kč. V předsmluvním formuláři je na žalovanou evidován e-mail [e-mail] (zjištěno z hodnocení klienta z [datum], z karty klienta k č. smlouvy [hodnota] a předsmluvního formuláře k č. smlouvy [hodnota] ze dne [datum]). Příjmy žalované žalobkyně ověřila na základě potvrzení od zaměstnavatele žalované, společnosti [právnická osoba]. o platbě ve výši 23 104 Kč na účet žalované, ze dne [datum], kdy na účet žalované vedený u [právnická osoba]., dne [datum] dorazila částka 23 104 Kč.

10. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas. Žalobkyně na tuto skutečnost žalovanou upozornila mj. výzvou k zaplacení a upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum]. Žalobkyně žalovanou současně upozornila, že v případě jejího prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, dochází tímto dnem automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně žalovanou vyzvala k úhradě náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 499 Kč – tyto částky byly po žalované vyžadovány v důsledku prodlení žalované s úhradou splátek č. [hodnota] a 2 (zjištěno z výzvy k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum]). Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila. Na tuto skutečnost byla žalobkyní upozorněna výzvou ze dne [datum]. Součástí výzvy bylo též upozornění na možnost zesplatnění úvěru. Žalobkyně v souvislosti s prodlením žalované nově požadovala náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 998 Kč. (zjištěno z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum]). Žalovaná ani na tuto výzvu neprovedla žádnou platbu ve prospěch žalobkyně.

11. Dne [datum] žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě částky v celkové výši 103 298 Kč. Částka 103 298 Kč sestávala ze zbývající dlužné jistiny úvěru ve výši 84 000 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 17 900,64 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč (zjištěno z oznámení o zesplatnění ze dne [datum]). K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána také předžalobní výzvou, která byla žalované zaslána téhož dne (zjištěno z předžalobní výzvy z [datum] a poštovního podacího archu ze dne [datum]).

12. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy č. [hodnota] lustrovala dne [datum] žalovanou v registech SOLUS a NRKI (zjištěno z výpisu ze záznamu z registru SOLUS, datovaného [datum] a výpisu z nebankovního registru klientských informací ke dni [datum] v rozsahu dvou stran A4). Těmito lustracemi žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá v evidenci SOLUS ke dni [datum] evidovány žádné dluhy. Z výpisu v registru NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaná má celkem sedm žádostí o úvěr u institucí vyjma žalobkyně. Dlužná částka na kreditních kartách, úvěrových rámcích nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací v roli žadatele a spolužadatele pak činily souhrnně částku 1 170 641 Kč. Žalovaná neměla žádné dluhy po splatnosti.

13. Z karty klienta k číslu smlouvy [hodnota], týkající se úhrad žalované provedených na předmětný úvěr, soud zjistil, že žalovaná se při splácení úvěru dostala do prodlení již s první splátkou č. [hodnota], splatnou dne [datum]. Žalovaná přitom na úvěr ničeho neuhradila.

14. V řízení bylo prokázáno i to, že strany sporu smlouvu č. [hodnota] skutečně sjednaly a uzavřely. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailu a mobilního telefonu. Žalovaná o úvěr požádala dne [datum]. Na telefonní číslo, které žalovaná uvedla ([číslo]), byla následně zaslána SMS zpráva s potvrzením, že na e-mailovou adresu uvedenou žalovanou byly zaslány úvěrové dokumenty. Poradce, který zprostředkovává úvěr, následně zadal žádost žalované o úvěr do systému žalobkyně. Tento systém vygeneruje jedinečný podpisový kód a platební příkaz, na jehož základě je na uvedený účet žadatele zaslána částka ve výši 1 Kč. Jako variabilní symbol je pak uveden jedinečný podpisový kód (v tomto případě se jednalo o kód [Anonymizováno]). Žadateli (žalované) byla zaslána další SMS zpráva, kterou má, a to i za pomoci jedinečného podpisového kódu, žadatel v odpovědi potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinečný podpisový kód, který byl žadateli zaslán ve formě variabilního symbolu platby ve výši 1 Kč, je tímto zaručeno, že osobou, která dokumentaci takto podepsala, je skutečně žadatel – žalovaná (pouze žadatel má přístup ke svému účtu vedenému na jméno žadatele). Schválení úvěru je oznámeno klientovi oznámením doručeným na e-mailovou adresu, kterou klient uvedl. Součástí tohoto oznámení o schválení úvěru je mj. i oznámení o základních parametrech úvěru (včetně údaje o přesné výši RPSN úvěru), platný splátkový kalendář a jedno vyhotovení smlouvy o úvěru včetně dodatku [viz základní informace o klientovi - č. smlouvy [hodnota], důkaz o odeslání částky 1 Kč ze dne [datum], zaslaná SMS - informace o vyplacení ke dni [datum], dodatek číslo [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum] spolu s podpisem na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A), prohlášení klienta - informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, předsmluvní formulář ke smlouvě úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum], spolu se splátkovým kalendářem dotovaným [datum], dodejka, datovaná [datum]].

15. Žalobkyně po poučení soudu o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované, a že má v tomto kontextu označit další důkazy, uvedla, že odkazuje na své vyjádření z [datum] založené na č. l. 24 spisu. Žalobkyně soudu sdělila, že veškeré důkazy ohledně problematiky úvěruschopnosti již byly soudu předloženy spolu s tímto podáním a že žádné další důkazní návrhy nad rámec těch již učiněných žalující strana nemá. Co se týče výdajové složky žalované, žalobkyně vycházela z údajů, které žalovaná sdělila v rámci dokumentu označeného jako hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota], datováno [datum]. Žalobkyně měla důvodně za to, že jsou tyto údaje pravdivé a úplné. Nad rámec již uplatněných rozhodných tvrzení a nad rámec již označených a provedených důkazů neměla strana žalující žádného dalšího doplnění, ani nenavrhla k provedení další důkazy. Poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu v tomto ohledu bylo žalobkyni poskytnuto při jednání soudu konaném dne [datum], a to včetně poučení o následcích nesplnění výzvy k označení dalších důkazů ohledně prověření úvěruschopnosti žalované.

16. Soud hodnotil provedené listinné důkazy jako pravdivé, neměl důvodu tyto jakkoli zpochybňovat a účastnice vůči nim žádné námitky nevznesly. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Pokud soud provedl jiné, než výše popsané důkazy, nezjistil z nich skutečnosti pro tuto věc stěžejní.

17. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

18. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Ukrajiny s trvalým pobytem na území České republiky. S přihlédnutím k existenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem občanství žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravoval, soud při posouzení své mezinárodní příslušnosti vycházel ze Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, která byla vyhlášena pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále jen jako „Smlouva o právní pomoci“). K přednosti dvoustranné právní úpravy před úpravou unijní u osoby s občanstvím třetí země a bydlištěm v členském státě EU, která je zároveň spotřebitelem, srov. bod 6 usnesení Městského soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. MSPHAAB 1 Nc 2340/2021)

19. Podle článku 48 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci se smluvní závazkové vztahy řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli. Podle článku 48 odst. 4 Smlouvy o právní pomoci se forma smlouvy se řídí právním řádem smluvní strany, kterým se řídí samotný smluvní závazek. Podle článku 48 odst. 5 Smlouvy o právní pomoci má pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. Pravomoc rozhodovat je tak dána českým soudům, neboť žalovaná má bydliště na území České republiky podle článku 48 odst. 5 Smlouvy o právní pomoci. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s čl. 48 odst. 1 a 4 Smlouvy o právní pomoci.

20. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. Bylo prokázáno (viz bod 14. tohoto odůvodnění), že smlouva č. [hodnota] byla mezi účastníky skutečně uzavřena. Bylo také prokázáno (viz již odkazovaný bod 14. tohoto odůvodnění), že žalobkyně evidovala e-mailovou adresu žalované ve tvaru [e-mail]. V tomto kontextu lze také odkázat na ust. § 1744 o. z., dle něhož s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Dle názoru zdejšího soudu tedy nelze dospět k závěru, že by úvěrová smlouva č. [hodnota] nebyla uzavřena a že by nebyl dodržen kontraktační proces. Úvěrová smlouva č. [hodnota] je nicméně absolutně neplatná, a to z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované a pro lichevní (nemravný) úrok v sazbě 85,48 % p.a., který byl ve smlouvě sjednán.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

24. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

25. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […] posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

29. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud má za to, že zejména výdaje žalované žalobkyně v tomto případě nezjistila, neprověřila a nehodnotila dostatečně (reálné výdaje žalované žalobkyně dle názoru soudu nezjišťovala a neprověřila prakticky vůbec). Žalobkyně si žalované nevyžádala žádnou konkrétní specifikaci a doložení jejích výdajů, zejména co se týká výdajů žalované na bydlení – to měla žalobkyně učinit zvlášť za situace, kdy měla povědomí o tom, že je žalovaná svobodná a s nikým nesdílí společnou domácnost. Žalobkyně měla za takové situace žalovanou vyzvat i ke sdělení, zdali se na výdajích na své bydlení podílí výlučně, nebo se na výdajích podílí společně s třetí osobou, a to mimo institut společné domácnosti (např. formou spolubydlení). Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by ani takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaná pak ani nijak nadstandardně vysoké příjmy nedeklarovala (kolem 20 850 Kč čistého měsíčně) – naopak, jedná o příjem hluboko pod hranicí průměrné mzdy v Česku, která v době uzavírání smlouvy, tedy ve 4. čtvrtletí 2023, dosahovala částky 46 013 Kč. Deklarovaná hrubá mzda (20 850 Kč) a zjištěná mzda (23 104 Kč) žalobkyně by se tak, bez uplatnění daňových slev, pohybovala okolo částek 24 700 až 27 800 Kč hrubého měsíčně (viz https://csu.gov.cz/rychle-informace/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2023). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46). V tomto případě pak žalobkyně nejen, že po žalované nepožadovala žádné doklady o jejích výdajích, ale dokonce nevyžádala od žalované ani žádný konkrétní údaj o jejích výdajích, který by pak mohla vyhodnocovat a ověřit (v hodnocení klienta – žalované jakýkoliv údaj o reálných výdajích žalované absentuje). Bez zajímavosti není v tomto kontextu ani to, že žalovaná měla podaných celkem 7 žádostí o úvěr v celkové výši 1 170 641 Kč – žalované tedy její příjmy očividně dlouhodobě nepostačovaly na pokrytí jejích výdajů a musela opakovaně žádat o úvěry. Skutečnost, že žalované evidentně její příjmy nepostačovaly na pokrytí jejích výdajů, pak měla dle názoru soudu v žalobkyni také vzbudit minimálně vyšší míru obezřetnosti při poskytování úvěru a při hodnocení úvěruschopnosti žalované. Přesto se žalobkyně omezila na konstatování, že výdaje žalované dosahují toliko životního minima ve výši 4 860 Kč a ve výdajích na bydlení částky ve výši 5 090 Kč (které však žalobkyně nijak neověřovala).

30. Žalovaná před poskytnutím úvěru uvedla, že je svobodná a bydlí ve státním či obecním bydlení. Žalobkyně však v daném případě neprověřila, jaká je reálná forma bydlení žalované. Od žalované měly být vyžádány konkrétní informace o výši nájemného, nákladech na služby (elektrická energie, plyn, voda; např. viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), údaje o nákladech na služby elektronických komunikací, a také alespoň rámcové informace o ostatních výdajích na zajištění základních osobních potřeb žalované (např. o nákladech na ošacení, záliby, jízdné). Žalovaná sice uvedla náklady na nájemné a INKASO ve výši 5 090 Kč, z předchozí informace o státním či obecním bydlení je však patrno, že uvedená částka má pouze informativní charakter a žalobkyně z ní nemohla zjistil reálné výdaje na jednotlivé náklady na bydlení žalované. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

31. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně zcela rezignovala na zjištění a prověření údajů o reálných výdajích žalované a toliko se spolehla na údaje uvedené v této souvislosti žalovanou a tyto modifikovala pouze o částku životního minima. Příjmy žalované pak žalobkyně prověřila taktéž nedostatečně, a to pouze na základě jediného potvrzení společnosti [právnická osoba]. o platbě ve výši 23 104 Kč na účet žalované, ze dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně faktické výdaje žalované nezjišťovala, nemohla je ani dostatečně prověřit a zohlednit při zkoumání úvěruschopnosti žalované. Povinnost adekvátně prověřit schopnost žalované splatit úvěr č. [hodnota] tedy žalobkyně nesplnila. Soud má také za to, že pokud úvěrovaný deklaruje, že jeho životní náklady jsou (vyjma nákladů na bydlení) nulové, měl by úvěrující subjekt zbystřit a provést v tomto směru kontrolu a prověření reálných výdajů úvěrovaného, nikoliv automaticky stanovit jeho další výdaje s odkazem na životní minimum. Pokud pak žalobkyně argumentovala i tím, že úvěr byl žalované poskytnut mj. také proto, že zde byl rozdíl mezi příjmy žalované a jejími výdaji uvedenými v „hodnocení klienta“ s tím, že příjmy žalované tyto výdaje převyšovaly, má soud za to, že tento rozdíl se neodvíjí od reálných údajů o výdajích žalované – ty byly totiž stanoveny pouze odhadem a na základě neověřeného sdělení žalované. Fakticky příjmy žalované její výdaje dle názoru soudu převyšovat nemohly, mj. proto, že žalovaná potřebovala čerpat úvěry opakovaně a ve sledované době žádala i o úvěry další, přičemž na tento předmětný úvěr neuhradila vůbec ničeho, jak již soud zdůrazňoval výše. Již při uzavírání úvěrové smlouvy tedy bylo evidentní, že žalovaná nebude s největší pravděpodobností schopna úvěr splatit, neboť není dostatečně bonitní a její příjmy jí dlouhodobě nestačí na pokrytí jejích nákladů. Z těchto důvodů tak neměl být úvěr žalované vůbec poskytnut.

32. Soud má též za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Žalobkyně však v tomto případě bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů žalované odhadem (toliko na částku korelující tehdejšímu životnímu minimu ve výši 4 860 Kč a částky 5 090 Kč za bydlení), a to mj. i bez zohlednění jakkoliv relevantních statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod. (tyto statistické údaje ani žalobkyně případně nemohla efektivně aplikovat, neboť nezjistila a neprověřila ani to, jaká je konkrétní forma bydlení žalované).

33. Zdejší soud připomíná i rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 34. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala zejména na zjištění a prověření reálných výdajů žalované. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku lehce převyšující životní minimum, a která nemůže odpovídat reálným výdajům žalované na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalované úvěr splatit (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

35. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

38. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 84 000 Kč. Sjednaný úrok činil 85,48 % ročně. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy ničeho neuhradila.

39. Soud opětovně shrnuje, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích faktických výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a zdejší i unijní legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

40. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 84 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy č. [hodnota] ničeho neuhradila. Co do částky 84 000 Kč se žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto bezdůvodné obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby bezdůvodné obohacení (tj. částku ve výši 84 000 Kč) žalobkyni vrátila. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

41. Ohledně úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

42. Žalovaná je tedy v návaznosti na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dle ust. 87 odst. 1 ZSÚ povinna splatit poskytnutou jistinu úvěru ve lhůtě přiměřené jejím poměrům. Tyto poměry však v tomto řízení nemohly být zjištěny, jelikož žalovaná byla zcela nekontaktní – soud tedy za dobu přiměřenou vyhodnotil dobu 1 měsíce, kterou žalované zároveň stanovil jako pariční lhůtu k vydání zbytku bezdůvodného obohacení s příslušenstvím (a to i s ohledem na vysokou inflaci v ČR a neustále se zvyšující ceny komodit a služeb, které mají za následek podstatné navýšení výdajů jak osob právnických, tak zejména osob fyzických).

43. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení pak není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 577/2019). Žalobkyně žalované odeslala předžalobní výzvu dne [datum] s tím, že žalované stanovila 15denní lhůtu k zaplacení dlužné částky. Tato lhůta uplynula dne [datum] a ode dne následujícího ([datum]) je tedy žalovaná s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení ve smyslu ust. § 1968 a ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se odvíjí od nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

44. Dalším důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy č. [hodnota] jsou pak lichevní a tedy nemravné úroky sjednané ve smlouvě v sazbě 85,48 % p.a.

45. Ustanovení § 1810 a následující o. z. představují základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele, kdy jde o recepci šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

46. Dle § 1813 odst. 1 o.z., tzv. zneužívající klauzule, jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

47. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

48. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

49. Soud se tedy ze své úřední povinnosti zabýval i tím, zda, s ohledem na již uvedené ujednání o výši úrokové sazby 85,48 % p.a., vůbec došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, a to v celém rozsahu, případně vztažmo k jednotlivým ujednáním.

50. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

51. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

52. Dle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

53. S přihlédnutím k citovaným ust. § 1813 a § 577 o.z. nelze dle názoru soudu s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, očekávat, že bez ujednání o vysokém úročení by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Ujednání o úrokové sazbě tedy nelze oddělit od zbytku úvěrové smlouvy a soud tak dospěl k závěru, že jde o skutečnost, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy. Ohledně případné moderace neplatného ujednání o úrokové sazbě lze odkázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 35 Co 345/2022-56, dle něhož „Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C-618/10 Banco Espanol de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C-488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C-377/14 Radlinger a Radlingerová, C-349/18 Kanyeba; C-482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C-125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C-779/18 Mikrokasa).“. Jakákoliv moderace ve smyslu ust. § 577 o. z. tedy v tomto případě není na místě.

54. Jak již bylo naznačeno, v rozporu s dobrými mravy shledává soud sjednanou výši úroků, jež je výrazně (5,5x) vyšší, než byla v dané době obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček. V tomto ohledu zdejší soud odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“, nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého „nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.

55. Jak bylo uvedeno, sjednaná míra úroků ve výši 85,48 % ročně výrazně (5,5x) přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v prosinci 2023, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, sazby 15,51 % [pro kontokorenty a revolvingové úvěry; viz Měnová statistika ČNB za rok 2023 dostupná na webu Publikace měnové statistiky - Česká národní banka (cnb.cz)] ročně. Takto sjednaný úrok odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o.z. a způsobujícím absolutní neplatnost celé smlouvy č. [hodnota], a to zejména z důvodu, že ujednání o vysokém úroku není od zbytku dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření smlouvy bez ujednání o vysokém úročení s vysokou pravděpodobností nepřistoupila, jak již soud akcentoval výše. V obdobných věcech pak již také mnohokrát rozhodoval Městský soud v Praze, jako soud odvolací (zejména lze odkázat na rozhodnutí ze dne 5. 3. 2018, č. j. 68 Co 22/2018-61; ze dne 24. 5. 2018, č. j. 20 Co 106/2018-68; ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90; ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80 a dále č. j. 11 Co 171/2022-80, 11 Co 334/2020-55, 13 Co 346/2021-62, 14 Co 100/2021-126, 17 Co 271/2020-112, 18 Co 48/2021-73, 18 Co 216/2022-72, 19 Co 102/2022-61, 25 Co 64/2022-155, 29 Co 302/2022-75, 53 Co 47/2022-60, 53 Co 181/2022-181, 54 Co 280/2021-151 nebo 55 Co 421/2021-91). V těchto odkazovaných rozhodnutích Městského soudu v Praze byl vyjádřen shodný právní názor, a to že se vztažmo k ujednání o vysokém úročení jedná o nepřiměřené ujednání v rozporu s dobrými mravy.

56. Výše popsané důvody týkající se nemravnosti sjednaného úročení a nedostatků v prověření úvěruschopnosti se pak zrcadlí v zamítavém výroku II. tohoto rozsudku.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 929,27 Kč, přičemž tato částka představuje 39,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,7 % a úspěchu žalované v rozsahu 30,3 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 026 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, 7 ve spojení s § 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 120 519,10 Kč sestávající z částky 5 940 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 970 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 5 940 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 5 940 Kč za účast na jednání konaném dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 ve spojení s § 15 a. t. a paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 140 Kč ve výši 4 649,40 Kč. Odměna za doplnění žaloby ze dne [datum] přiznána nebyla, neboť argumentace zde uvedená měla a mohla být obsažena již v samotné žalobě.

Poučení