28 C 318/2024 - 98

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 30 990 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 270 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 14 270 Kč za období od 19. 6. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 16 720 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 15 068,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 37 759,91 Kč, s úrokem z prodlení z částky 16 879,08 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 16 879,08 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 30 990 Kč s příslušenstvím. Dle podané žaloby uzavřel žalovaný dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o půjčce č. [hodnota]. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku ve výši 16 720 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání výše uvedené smlouvy ve výši 2 554 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,00 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, dále odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 366 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 612 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 3. 2013.

2. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své povinnosti ze smlouvy o půjčce. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 13. 5. 2012. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byl žalovaný v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně měla tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.

3. Žalovaný od uzavření smlouvy o půjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil n základě úvěrové smlouvy celkem částku 5 730 Kč.

4. Ke dni 2. 12. 2012 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 16 879,08 Kč a dlužný poplatek částku 14 110,92 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluhu ničeho neuhradil, dlužná jistina se tak dle textace žaloby úročila sjednaným úrokem ve výši 21 % ročně, a to od 29. 3. 2013, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

5. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem. Postoupená pohledávka činila 31 002,33 Kč bez příslušenství. Příslušenství postoupené pohledávky pak tvořily smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení.

6. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni podání žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho.

7. Žalobkyně tak podanou žalobou požaduje po žalovaném zaplacení: celkové dlužné částky ve výši 30 990 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 16 879,08 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 14 110,92 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 37 759 91 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 15 068,92 Kč, úroků ve výši 21,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16 879,08 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a úroků z prodlení v zákonné výši 7,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16 879,08 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 37 759,91 Kč žalobkyně uvedla, že se jedná o úrok ve výši 21,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 16 879,08 Kč od 29. 3. 2013, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 27. 9. 2023. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 15 068,92 Kč žalobkyně uvedla, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 16 879,08 Kč od 21. 5. 2012, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným do 27. 9. 2023.

8. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 11. 10. 2024, č. j. 28 C 318/2024-21, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 22. 10. 2024 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 2. 2. 2012 a ověřeny na základě dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy, výplatních pásek a podnájemní smlouvy. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl toho času v insolvenci. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že je zaměstnaný jako obchodní zástupce ČR ve společnosti [právnická osoba], že jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč, že žije v podnájmu, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a že nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k tomu, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy uvedl. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97. Dále žalobkyně podotkla, že neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje neplatnost předmětné Smlouvy, a to s ohledem na to, že daná Smlouva byla totiž uzavřena ještě před 24. 2. 2013. Teprve až dnem následujícím po tomto dni nabyl na účinnosti zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že teprve zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by bylo po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

9. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

10. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

12. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Výše úvěru činila 20 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany sjednaly úrokovou sazbu ve výši 21 % ročně. Celkové náklady úvěru vyjádřené roční procentní sazbou nákladů (RPSN) byly sjednány na 63,91 %. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 36 720 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 2 554 Kč, částky za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč, částky za službu hotovostního inkasa splátek ve výši 10 366 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 60 týdenních splátkách ve výši 612 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. (prokázáno smlouvou o půjčce ze dne [datum] vč. smluvních podmínek smlouvy o půjčce).

13. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako obchodní zástupce ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, a že žije v nájmu s nájemným ve výši 7 000 Kč a náklady na domácnost ve výši 6 000 Kč. Další příjmy ani výdaje žalovaný neuvedl. K těmto informacím měl žalovaný předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky a podnájemní smlouvu, kterou však žalobkyně nemá dle svého vyjádření k dispozici (prokázáno zákaznickou kartou ze dne [datum]).

14. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 5 730 Kč, přičemž tuto skutečnost žalovaný nerozporoval, a soud ji proto vzal za nespornou.

15. Pohledávka ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností ke dni [datum]. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne [datum], v němž byl žalovaný současně vyzvána k úhradě dlužné částky. (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem ze dne [datum]).

16. Dne 3. 6. 2024 žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 87 188,79 Kč, a to ve lhůtě do 18. 6. 2024 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 3. 6. 2024 a podacím lístkem ze dne 4. 6. 2024).

17. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

18. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenska. Soud proto stanovil svoji příslušnost dle čl. 19 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (Brusel I bis.), neboť smluvní strany se v čl. 23 Smluvních podmínek smlouvy o půjčce dohodly, že veškeré spory vzniklé mezi stranami při plnění této smlouvy budou rozhodovány příslušným soudem České republiky a době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště na území ČR. Byť má soud za to, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná (jak bude vysvětleno níže), ujednání o příslušnosti českých soudů nepokládá za nepřiměřené či poškozující spotřebitele (žalovaného). Ujednání o příslušnosti českých soudů je navíc dohodou nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy (čl. 25 odst. 5 nařízení Brusel I bis). Soud tedy ve věci dovodil svou příslušnost a rozhodl o podané žalobě tímto rozsudkem.

19. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť právní předchůdkyně žalobkyně v době uzavření předmětné smlouvy podnikala v ČR a žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území ČR.

20. Žaloba je důvodná pouze z části.

21. Mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena (dle jejího obsahu) smlouva o úvěru ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále „s. o. z.“), a ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím. Dle § 3028 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o.z.“), aplikoval soud hmotněprávní předpisy platné do 31. 12. 2013, a to zákon č. 40/1964 Sb.

22. Dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Aktivní legitimace žalobkyně ve věci je tedy dána, neboť pohledávka na ni byla právní předchůdkyní postoupena s účinností k [datum] (tedy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.).

23. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, platí, že „věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“ 24. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 25. K argumentaci žalobkyně, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne [datum], tedy před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr bez řádného posouzení úvěruschopnosti, lze odkázat na judikaturní závěry českých soudů vycházející z nutnosti eurokonformního výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne[Anonymizováno]23. dubna 2008, z nichž vyplývá o tom, že porušení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření inkriminované smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V této souvislosti lze odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, dle něhož: „odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou – tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon – je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).“ 26. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 pak v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. Poskytovatel úvěru má tedy jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. S ohledem na výše uvedené byl tedy zdejší soud povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného. Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že nedisponuje kopiemi dokumentů, z nichž její právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a při získávání a ověřování informací o úvěruschopnosti žalovaného vycházela. To, že tyto dokumenty, konkrétně výplatní pásky, pracovní smlouva a podnájemní smlouva, byly při posouzení úvěruschopnosti skutečně zohledňovány, má dle žalobkyně dokazovat záznam v zákaznické kartě žalovaného, kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyplnila společně se žalovaným před poskytnutím úvěru dne [datum]. V zákaznické kartě měl také žalovaný také stvrdit úplnost, přesnost a pravdivost tvrzených údajů. Řádné posouzení úvěruschopnosti pak mělo být dle žalobkyně ze strany žalovaného stvrzeno i samotným podpisem úvěrové smlouvy. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na nižší výši úvěru s kratší dobou splácení s menším rizikem porušení platební kázně nelze po úvěrujícím subjektu požadovat hluboké a rozsáhlé (detektivní) prověřování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně měla dle žalobních tvrzení kromě posouzení majetkové, rodinné a jiné životní situace žalovaného provést také negativní lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně závěrem odkázala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dle něhož považuje ověření žalovaným předložených listin bez současného pořízení jejich fotokopií a proti podpisu žalovaného za dostatečné.

29. S argumentací žalobkyně vztahující se k problematice úvěruschopnosti se zdejší soud neztotožnil, a to již z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by úvěrující společnost provedla prověření úvěruschopnosti žalované v rozsahu předvídaném zákonnou úpravou a výše odkazovanou judikaturou. Žalobkyně sama uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, které měl žalovaný úvěrující společnosti za účelem prokázání jeho bonity předložit – již na tomto podkladě lze dle názoru soudu uzavřít, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, neboť v tomto ohledu předložila pouze zákaznickou kartu žalovaného, nikoliv dokumenty, které měl žalovaný k zákaznické kartě doložit (tyto listiny dle sdělení žalobkyně nejsou k dispozici, což lze jednoznačně klást k tíži žalobkyně – je totiž výhradně povinností úvěrujícího subjektu, aby takovouto dokumentaci žalovaného subjektu uchoval, pokud tedy žalovaný tuto dokumentaci úvěrující společnosti vůbec předkládal, což však nebylo prokázáno). Pokud tedy žalobkyně nedisponuje listinami, které měl žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy předkládat její právní předchůdkyni, je dle názoru soudu případné přičíst tuto skutečnost k tíží žalobkyně a vyvodit, že adekvátní prověření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno (přes výzvu soudu) nebylo.

30. Soud si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava umožňuje úvěrujícímu subjektu modifikovat kvalitativní kritéria informací o majetkové situaci spotřebitele, jak ostatně akcentuje žalobkyně ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele – nelze se však ztotožnit s tím, že u krátkodobých a nižších úvěrů nemusí být obezřetnost úvěrujícího subjektu natolik vysoká, jako u úvěrů vyšších. Právě nižší úvěry u nebankovních poskytovatelů si velmi často berou subjekty, které mají problém s platební morálkou a vysokým zadlužením, a jejich úvěruschopnost je tak dle názoru soudu na místě prověřovat o to spíše. Soud má za to, že zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů by si měli údaje deklarované spotřebiteli důkladně ověřovat, neboť právě tyto nižší úvěry čerpané od nebankovních poskytovatelů často slouží spotřebitelům právě toliko k překlenutí jejich aktuálních splatných závazků a dluhů – je tedy zcela adekvátní zjistit aktuální reálnou finanční situaci těchto spotřebitelů a na tomto základě posoudit, zdali jsou vůbec schopni daný úvěr splatit. Těmto povinnostem však úvěrující společnost v tomto případě nedostála. Nelze se tedy ztotožnit ani s odkazem žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020. Soud tak opakuje, že dostatečné prokázání prověření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno nebylo, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy (§ 39 s. o. z.).

31. Dle § 657 s. o. z. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

32. Dle 658 odst. 1 s. o. z. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

33. Dle § 3 odst. 1 s. o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

34. Dle § 39 s. o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

35. Dle § 41 s. o. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

36. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti inkriminované úvěrové smlouvy již z důvodu neprokázání dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, jak bylo uvedeno výše, nebyl zde prostor ani k moderaci (evidentně nemravného) smluvního úroku z úvěru. V této souvislosti soud dále uvádí, že žalovaný se kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zavázal zaplatit úvěrující společnosti také poplatek za půjčku ve výši 16 720 Kč, sestávající z úroku 2 554 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 366 Kč [tj. poplatek ve výši téměř 84 % jistiny, který představuje sazbu úroku ve výši cca 72,42 % p.a. – výpočet: 16 720/20 000 = 0,836 poměr úroku k jistině je 83,6 %; roční úroková sazba: 0,836 * počet týdnů v roce (52)/doba splácení (60) = 0,7242 roční úroková sazba je 72,42 %]. Poplatek za půjčku ve výši 16 720 Kč dle názoru soudu v celkovém kontextu předmětné úvěrové smlouvy jednoznačně představuje skrytý úrok. Vzhledem k takto smluvně nastavenému úroku tak soud pokládá předmětnou úvěrovou smlouvu navíc také za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou (jako celek) i pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Z této odkazované judikatury týkající se nepodnikatelských subjektů vyplývá, že úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy již v případě, že dosahuje téměř čtyřnásobku obvyklé bankovní úrokové sazby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004). Úroková sazba může být také za určitých podmínek shledána nemravnou i v případě, jestliže je sjednána na úrovni dvou či třínásobku obvyklé bankovní sazby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007). Úrok nastavený v tomto případě na sazbu cca 72,42 % p.a., tj. téměř na jedenáctinásobek standardní bankovní úrokové sazby úvěrů v tehdejší době roku 2012 (úroky z úvěrů dosahovaly v březnu 2012 sazby cca 6,6 % p.a.; viz https://share.google/1aLyYHBeSYE0HjcOu) je dle názoru soudu jednoznačně v rozporu s dobrými mravy [viz § 39 s. o. z., kdy k neplatnosti právního úkonu příčícímu se dobrým mravům soud přihlíží i bez návrhu; v takovém případě se tedy jedná o úkon absolutně neplatný, kdy se jeho neplatnosti není nutno dovolat ve smyslu § 40a s.o.z.]. Ve světle citovaných ust. § 3 odst. 1 a § 39 s. o. z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání právě na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pak dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku předmětné úvěrové smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost inkriminované úvěrové smlouvy jako celku.

37. Dle ust. § 451 odst. 1 s. o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

38. Dle ust. § 451 odst. 1 s. o. z. se bezdůvodným obohacením rozumí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

39. Dle ust. § 456 s. o. z se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

40. Dle ust. § 457 s. o. z, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

41. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce (svým obsahem smlouvu o spotřebitelském úvěru), na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úhradě částky 36 720 Kč, kde se co do částky 20 000 Kč jednalo o jistinu a co do částky 16 720 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby (skrytý úrok). Žalovaný uhradil celkem 5 730 Kč.

42. V řízení však jednak nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Současně soud posoudil úvěrovou smlouvu vzhledem k ujednání o úroku ve světle výše odkazované judikatury (bod 36. odůvodnění tohoto rozsudku) jako absolutně neplatnou pro její lichevní charakter, neboť ujednání o úroku je zcela jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, jak bylo odůvodněno výše.

43. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka výši 20 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil částku ve výši 5 730 Kč. Co do částky 14 270 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 a násl s. o. z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

44. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení pak není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005). V dopisu ze dne 3. 6. 2024 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil celkový dluh do 18. 6. 2024; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanému uložena ode dne následujícího po dni, kdy žalovanému uplynula dodatečná lhůta k plnění stanovená předžalobní výzvou, a to v souladu s ust. § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. (neboť k prodlení žalovaného s úhradou dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení došlo až za účinnosti tohoto zákona) ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do zbytku nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

45. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 53,95 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 46,05 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení