28 C 34/2025 - 30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] [Jméno žalobkyně A]., reg. č. [Anonymizováno], sídlem [Adresa žalobkyně A], podnikající v České republice prostřednictvím [Jméno žalobkyně] [Jméno žalobkyně A]., organizační složka, IČO [IČO žalobkyně B], sídlem [Adresa žalobkyně B] č. [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení 132 214,97 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

Rozsudek:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 113 781,49 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 113 781,49 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 18 433,48 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 293,80 Kč za období od [datum] do [datum], s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 312,65 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 9,99 % ročně z částky 132 214,97 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 132 214,97 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 18 605,88 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 132 214,97 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z 1) kapitalizovaného neuhrazeného úroku jednotlivých anuitních splátek úvěru dle harmonogramu splátek do dne jejich splatnosti zkapitalizovaného ke dni splatnosti pohledávky ve výši 6 293,80 Kč, 2) neuhrazeného úroku (se sazbou smluvního úroku zvýšeného o sazbu zákonného úroku z prodlení) z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti zkapitalizovaný ke dni [datum] na výši 19 312,65 Kč, 3) smluvního úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 132 214,97 Kč od [datum] do zaplacení a 4) zákonného úroku z prodlení z částky 132 214,97 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru „[jméno produktu]“ (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobkyně žalované téhož dne poskytla úvěr ve výši 156 000 Kč. Strana žalovaná se smlouvou zavázala úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách v částce 2 756,34 Kč se sjednaným úrokem v sazbě 9,99 % ročně. Jednotlivé splátky úvěru byly splatné vždy k 20. dni v měsíci, za který měly být hrazeny. Jelikož žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením splátek úvěru za měsíce listopad 2023, prosinec 2023 a leden 2024, využila žalobkyně svého práva a přistoupila k zesplatnění úvěru, a to ke dni [datum]. Žalovaná přitom svůj dluh neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy.

3. Na výzvu soudu ze dne [datum], obsaženou v usnesení č. j. [spisová značka], žalobkyně podáním ze dne [datum] sdělila, že žalobkyně posoudila žádost žalované o úvěr na základě údajů o příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací, které uvedla žalovaná. Žalovaná v žádosti měla uvést svůj měsíční příjem ve výši 20 000 Kč. Tuto informaci žalobkyně zkontrolovala na základě příchozích transakcí na bankovní účet žalované, který je veden u žalobkyně. Ověřený příjem měl dle žalobkyně odpovídat průměrné výši deklarovaného příjmu. Žalovaná uvedla výdaje ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalované po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními výdaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 7 150 Kč. Žalovaná na žádosti neuvedla žádné další splátky, žalobkyně však dotazem do registrů CCB/CBCB zjistila, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 9 504,04 Kč měsíčně. Žalovaná nebyla vedena jako osoba se závazky po splatnosti. Žalobkyně by v opačném případě úvěr žalované neposkytla. Žalobkyně provedla v rámci prověření úvěruschopnosti žalované další doplňkovou kontrolu v jejím interním blacklistu, registru neplatných a odcizených dokladů, centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Z výsledku kontrol pak neměly ve vztahu k žalované vyplynout žádné skutečnosti zpochybňující hodnověrnost žalovanou poskytnutých informací, popř. jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet.

4. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku 2 703,46 Kč. Žalobkyně zároveň, obdobně jako je činěno prostřednictvím ukazatele DSTI (Debt Service to Income, pozn. soudu), stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu žalované, který v daném případě činil 59,35 %. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení žalované, činilo 11 870,38 Kč.

5. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

6. Soud ve věci zjistil následující skutkové poznatky:

7. Žalovaná a žalobkyně spolu dne [datum] elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalované uzavřely smlouvu o hotovostním úvěru „[jméno produktu]“ č. [hodnota]. Výše úvěru činila 156 000 Kč. Úvěr byl splatný v 96 měsíčních splátkách ve výši 2 756,34 Kč, popř. 2 621,06 Kč v případě nesjednaného pojištění, se splatností nejpozději do [datum]. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Roční úroková sazba úvěru činila 9,99 % při sjednaném pojištění nebo 10,99 % v případě nesjednaného pojištění. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla stanovena na 15,61 % nebo 13,89 % v případě nesjednaného nebo zrušeného pojištění. Strany sporu si mezi sebou sjednaly též pojištění schopnosti úvěr splácet. Celková částka, která měla být žalovanou uhrazena, činila 264 933,03 Kč a sestávala z jistiny ve výši 156 000 Kč, pojistného a úroků ve výši 9,99 %. Sjednána byla výše splátek v částce 2 756,34 Kč měsíčně – viz čl. 4 bod 4.1. smlouvy (prokázáno: smlouvou o vedení účtu u [Jméno žalobkyně] ze dne [datum], žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru [jméno produktu] – předschválená nabídka, smlouvou o hotovostním úvěru „[jméno produktu]“ č. [hodnota] ze dne [datum], sazebníkem bankovních poplatků [Jméno žalobkyně], všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob platných a účinných od [datum], podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů [Jméno žalobkyně] platnými a účinnými od [datum], doručenkou SMS autorizačního kódu).

8. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná v nedatované žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru [jméno produktu] uvedla, že je rozvedená, s vyživovací povinností k jednomu dítěti. Žalovaná v žádosti deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 20 000 Kč s tím, že zdroj svého příjmu neuvedla. Žalovaná pak uvedla osobní měsíční náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč. Žalovaná v žádosti požadovala úvěr ve výši 282 700 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalované odhadem na částku 7 150 Kč, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně dotazem do registrů CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr disponibilní příjem ve výši 34 242,75 Kč, splátku nezajištěných splátkových úvěrů v domácí měně ve výši 4 854 Kč, součet limitů a částek, které mají být splaceny včetně úroku v domácí měně ve výši 457 296,77 Kč, částku ke splacení nezajištěných splátkových úvěrů v domácí měně ve výši 317 296,77 Kč. Žalovaná disponovala také celkovým limitem kreditních karet u žalobkyně ve výši 15 000 Kč, využila jej pak co do výše 3 083 Kč. Celková částka zatížení disponibilního příjmu žalované činila 9 504,04 Kč. Žalovaná měla za poslední 3 měsíce průměrný měsíční příjem ve výši 38 380 Kč, za posledních 6 měsíců pak 38 631 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že maximální výše úvěru dostupná pro daný příjem činí 1 000 000 Kč (prokázáno: žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru [jméno produktu] – předschválená nabídka, printscreeny z interního systému pro ověření úvěruschopnosti žalované ze dne [datum]).

9. Z předložené transakční historie z účtu žalované č. [hodnota] - [č. účtu] za období od [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] mj. taktéž vyplývá, že žalovaná si půjčovala od třetích osob, popř. sanovala své závazky vůči třetím osobám, konkrétně např. závazek vůči paní [jméno FO], na jejíž účet realizovala žalovaná dne [datum], [datum] platby po 500 Kč, označené jako „půjčka [právnická osoba].“ Dne [datum] zaplatila žalovaná panu [jméno FO] částku 1 000 Kč, platba byla označena jako „4. splátka půjčky“. 5. splátku půjčky ve výši 2 000 Kč pak žalovaná realizovala vůči téže osobě dne [datum]. Dne [datum] žalovaná panu [jméno FO] zaplatila částku 3 000 Kč s označením „splátka 12/01“. Dne [datum], [datum], [datum], [datum] (označeno jako „4. splátka půjčky“), [datum] (označeno jako „5. splátka půjčky“), [datum] (označeno jako „6. splátka půjčky“), [datum] (označeno jako „splátka 12/01“), [datum] (označeno jako „splátka 02. (celkem [hodnota]) 11500 – 1500“ mu žalovaná zaplatila částky po 1 500 Kč. Dne [datum] (označeno jako „splátka 02. (celkem 8000) 10000-2000“), [datum] (označeno jako „splátka 02. (celkem 8000-2000 = 6000“), dne [datum] (označeno jako „splátka 02. (celkem [hodnota]) 6000-2000=4000“), panu [jméno FO] žalovaná uhradila vždy po 2 000 Kč. Dne [datum] mu pak žalovaná zaslala 4 000 Kč s označením „poslední splátka 4000“. Dne [datum] obdržela žalovaná od [tituly před jménem] [jméno FO] částku 1 000 Kč, označenou jako „půjčka“. Žalovaná obdržela v uvedeném období také celkem [hodnota] plateb od společnosti [právnická osoba]., a to dne [datum] ve výši 1 870 Kč, dne [datum] ve výši 8 126 Kč, dne [datum] ve výši 16 417 Kč, dne [datum] ve výši 15 215 Kč, dne [datum] ve výši 5 018 Kč, dne [datum] ve výši 8 321 Kč, dne [datum] ve výši 19 686 Kč, dne [datum] ve výši 2 074 Kč, dne [datum] ve výši 5 287 Kč, dne [datum] ve výši 5 734 Kč, dne [datum] ve výši 2 759 Kč, dne [datum] ve výši 8 307 Kč, dne [datum] ve výši 10 057 Kč, dn e9. 11. 2021 ve výši 8 534 Kč, dne [datum] ve výši 1 746 Kč, dne [datum] ve výši 7 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 20 000 Kč (označeno jako „uhrada [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 7 684 Kč, dne [datum] ve výši 20 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 65 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 1 224 Kč, dne [datum] ve výši 8 228 Kč, dne [datum] ve výši 3 264 Kč, dne [datum] ve výši 60 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 1 598 Kč, dne [datum] ve výši 1 292 Kč, dne [datum] ve výši 25 000 Kč (označeno jako „uhrada [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 1 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 313 558 Kč (označeno jako „uhrada [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 1 094 Kč (označeno jako „přeplatek ke smlouvě [Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 4 000 Kč (označeno jako „[Anonymizováno]“), dne [datum] ve výši 3 366 Kč, dne [datum] ve výši 8 000 Kč (označeno jako „uhrada ID [Anonymizováno]“) a dne [datum] ve výši 10 000 Kč (označeno jako „uhrada [Anonymizováno]“). Bližší původ těchto příjmů není ve výpisech dále specifikován. Dne [datum] pak žalovaná vůči společnosti [právnická osoba] realizovala platbu ve výši 150 000 Kč a dne [datum] platbu ve výši 30 000 Kč. Dne [datum] žalovaná předčasně uhradila úvěr ve výši 309 723,06 Kč, téhož dne jí byl poskytnut úvěr ve výši 336 000 Kč. Žalovaná obdržela platby i od dalších třetích osob, např. od paní [jméno FO] obdržela platby ve výši 4 000 Kč dne [datum], dne [datum] ve výši 1 500 Kč, dne [datum] ve výši 2 000 Kč, dne [datum] ve výši 3 000 Kč, dne [datum] ve výši 2 000 Kč, dne [datum] ve výši 6 000 Kč, dne [datum] ve výši 10 000 Kč, dne [datum] ve výši 4 000 Kč, dne [datum] ve výši 3 000 Kč a dne [datum] ve výši 3 000 Kč. Žalovaná pak paní [jméno FO] zaslala dne [datum] částku ve výši 1 000 Kč, dne [datum] částku ve výši 243 Kč, dne [datum] částku ve výši 350 Kč a dne [datum] částku ve výši 373 Kč. Žalovaná realizovala také platby na účet pana [jméno FO], označené jako „nájemné za období XY“. Žalovaná např. dne [datum] realizovala sérii tří plateb, označených jako „nájemné květen 2022“, a to ve výši 6 000 Kč, 6 500 Kč a 2 000 Kč. V červnu pak za „nájemné červen 2022“ uhradila toliko 13 300 Kč. V měsíci září 2022, realizovala žalovaná dne [datum] vůči účtu pana [jméno FO] dvě platby označené jako „nájemné září 2022“ ve výši 6 300 Kč a 7 000 Kč. Dne [datum] žalovaná čerpala úvěr ve výši 320 000 Kč a dne [datum] předčasně splatila jiný úvěr platbou ve výši 150 903,21 Kč (prokázáno: transakční historií na účtu žalované vedené u žalobkyně za období od [datum] do [datum]).

10. Žalovaná řádně nehradila splátky úvěru poskytnutého žalobkyní na základě smlouvy č. [hodnota]. Z přehledu splátek, které žalobkyně soudu předložila, vyplývá, že žalovaná poslední splátku na jistinu úvěru provedla dne [datum] a že žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko částku ve výši 42 218,51 Kč. Žalobkyně poslední výzvou k uhrazení dlužné částky ze dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do sedmi dnů od doručení výzvy. Žalobkyně žalovanou upozornila, že nedojde-li k uhrazení předmětného dluhu ve stanovené lhůtě, je daná výzva zároveň odstoupením od smlouvy o [produkt] č. [č. účtu]. Žalovaná dále na dluhu ničeho neuhradila. Žalobkyně žalované zaslala prostřednictvím svého právního zástupce dne [datum] předžalobní výzvu. Žalovaná však i přes tuto výzvu další platbu z titulu úvěrové smlouvy č. [hodnota] ve prospěch žalobkyně neprovedla (prokázáno: výpisem z úvěrového účtu – historií úvěru [hodnota] od [datum] do [datum], poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupením od smlouvy ze dne [datum] včetně dodejky ze dne [datum], předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum]).

11. Předložené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Z jiných, nežli výše popsaných důkazních materiálů (konkrétně z transakční historie na účtu žalované v období od [datum] do [datum]), soud nevycházel, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout.

12. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

13. Žalovaná se žalobkyní uzavřely dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru č. [Anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 156 000 Kč. Žalovaná se žalobkyni zavázala z titulu smlouvy uhradit celkem 264 993,03 Kč, a to formou 96 měsíčních splátek po 2 756,34 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci. Částku tvořila jistina úvěru, sjednaný úrok ve výši 9,99 % ročně a pojištění schopnosti úvěr splácet. Úvěr měl být žalovanou splacen do [datum]. Žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila úvěruschopnost žalované oproti jí sděleným údajům v žádosti. Žalovaná uvedla, že je rozvedená, s jednou vyživovací povinností vůči dítěti, s měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč. Původ svého příjmu žalovaná nesdělila. Žalovaná uvedla výdaje ve výši 10 000 Kč. Dle vlastní interní metodiky žalobkyně stanovila životní výdaje žalované na částku 7 150 Kč. Žalobkyně lustrací v interních systémech a v systémech CCB/CBCB zjistila, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr disponibilní příjem ve výši 34 242,75 Kč, splátku nezajištěných splátkových úvěrů v domácí měně ve výši 4 854 Kč, součet limitů a částek, které mají být splaceny včetně úroku v domácí měně ve výši 457 296,77 Kč, částku ke splacení nezajištěných splátkových úvěru v domácí měně ve výši 317 296,77 Kč. Žalovaná disponovala také celkovým limitem kreditních karet u žalobkyně ve výši 15 000 Kč, využila jej pak co do výše 3 083 Kč. Celková částka zatížení disponibilního příjmu žalované činila 9 504,04 Kč. Žalovaná měla dle výpočtů žalobkyně za poslední 3 měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy průměrný měsíční příjem ve výši 38 380 Kč, za posledních 6 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy se pak jednalo o příjem ve výši 38 631 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že maximální výše úvěru dostupná pro daný příjem činí 1 000 000 Kč.

14. Z transakční historie na účtu žalované, vedeném u žalobkyně mj. v období od [datum] do [datum], pak byly zjištěny četné příjmové transakce od třetích osob, realizované na pravidelné bázi v rámci jednotek tisíc korun. Žalovaná oproti těmto transakcím realizovala zpětné platby, často označené např. jako „splátka“. Od společnosti [právnická osoba] pak žalovaná v daném období obdržela celkem [hodnota] plateb. Bližší původ těchto příjmů není ve výpisech specifikován. Dne [datum] pak žalovaná ve prospěch společnosti [právnická osoba] realizovala platbu ve výši 150 000 Kč a dne [datum] ve výši 30 000 Kč. Žalovaná v měsíci poskytnutí předmětného úvěru, tedy v září 2022, realizovala platby, označené jako „nájemné září 2022“, a to v celkové výši 13 300 Kč. V zásadě totožný nájem pak žalovaná platila i v červnu a v květnu 2022. Dne [datum] žalovaná dle transakční historie čerpala úvěr ve výši 320 000 Kč a téhož dne [datum] předčasně splatila jiný úvěr platbou ve výši 150 903,21 Kč. Dne [datum] žalovaná předčasně uhradila úvěr ve výši 309 723,06 Kč, téhož dne jí byl poskytnut úvěr ve výši 336 000 Kč.

15. Bylo zjištěno, žalobkyně finanční prostředky ve výši 156 000 Kč žalované poskytla; žalovaná však sjednané splátky úvěru nesplácela řádně a včas. Poslední úhradu na žalovaný dluh provedla žalovaná k [datum]. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko částku ve výši 42 218,51 Kč. Žalobkyně proto žalovanou vyzvala k úhradě dluhu a sdělila jí, že pokud tak v dané lhůtě neučiní, od smlouvy k [datum] odstoupí. Žalovaná na dluh již ničeho neuhradila, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a dluh ze smlouvy zesplatnila. Žalovaná na dluhu neuhradila ničeho ani po zaslané předžalobní výzvě z [datum].

16. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

17. Ve věci je přítomen cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva [Anonymizováno] republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

18. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

19. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 156 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

25. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

26. Jak bylo výše konstatováno, soud je povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě žádosti žalované o úvěr, výpisů z účtu žalované a interního modelu, kterým žalobkyně stanovila výdaje žalované. Žalovaná před uzavřením smlouvy deklarovala, že je rozvedená, s jednou vyživovací povinností k dítěti a měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč. Jaký je původ jejího příjmu, žalovaná v žádosti neuvedla. Informaci o měsíčním příjmu žalované žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. [č. účtu]. Z výpisu transakční historie žalované za období od [datum] do [datum] je přitom patrné, že ve prospěch žalované byly realizovány četné platby v jednotkách tisíc korun od (fyzických) třetích osob. Těmto třetím osobám, např. panu [jméno FO], pak žalovaná zasílala peníze zpět platbami, které byly často označené jako „splátka“. Od společnosti [právnická osoba] pak žalovaná v daném období obdržela celkem [hodnota] plateb a ve prospěch společnosti [právnická osoba] realizovala dvě platby. Z výpisů není patrné, že by žalovaná na pravidelné bázi generovala deklarované příjmy ve výši 20 000 Kč např. z pracovněprávního vztahu či z podnikání – platby s tímto označením žalované nebyly ve sledovaném období na účet zasílány. Soud na základě výpisů dospěl k závěru, že žalovaná sice na měsíční bázi v daném období příjmy měla, avšak že tyto pramenily prakticky výhradně z plateb v řádech jednotek tisíc od třetích (fyzických) osob a také od společnosti [právnická osoba], která je poskytovatelem nebankovních úvěrů. Soud má na základě přehledů transakcí na účtu žalované také za prokázané, že dne [datum] žalovaná čerpala úvěr ve výši 320 000 Kč a dne [datum] předčasně splatila jiný úvěr platbou ve výši 150 903,21 Kč; a dále, že žalovaná dne [datum] žalovaná předčasně uhradila úvěr ve výši 309 723,06 Kč, přičemž téhož dne jí byl poskytnut úvěr ve výši 336 000 Kč – žalovaná tedy opakovaně splatila úvěr v nezanedbatelné výši, aby vzápětí další úvěr prakticky v totožné výši čerpala (byť v jednom z popsaných případů až dva měsíce po uzavření inkriminované úvěrové smlouvy se žalobkyní).

27. Ze žádosti žalované o půjčku, kterou žalobkyně soudu předložila, je patrné, že žalovaná v rámci žádosti žádala žalobkyni o vyšší úvěr, než jaký jí byl žalobkyní nakonec poskytnut (žalovaná žádala o úvěr ve výši 282 700 Kč a úvěr jí byl nakonec poskytnut ve výši 156 000 Kč). Soud s ohledem na přehledy transakcí na účtu žalované zastává názor, že žalobkyně nemohla adekvátně ověřit příjmy žalované. Z předložených důkazů vyplývá, že žalobkyně vůbec nezjišťovala původ příjmů žalované (které plynuly z valné většiny z půjček od fyzických osob a od spol. [právnická osoba], která je nebankovním poskytovatelem úvěrů) a bezvýhradně se spolehla pouze na skutečnost, že žalovaná k datu poskytnutí úvěru nějakým objemem finančních prostředků disponuje. Žalobkyně tak sice údaje o příjmech žalované zjistila, rezignovala však na ověření a zhodnocení jejich původu, který měl kruciální vliv na budoucí schopnost žalované splácet další závazek, tedy žalobkyní poskytnutý úvěr ze smlouvy č. [Anonymizováno] ve výši 156 000 Kč. Žalobkyně tedy nemohla mít za ověřené, že žalovaná v předmětné době disponuje pravidelným příjmem, na jehož základě je možno uzavřít, že nejsou dány důvodné pochybnosti o její schopnosti předmětný úvěr splatit. Navíc žalobkyně nikterak nezohlednila, že žalovaná čerpala v nedávném období před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy (konkrétně dne [datum]) další úvěr ve výši 320 000 Kč a že téhož dne předčasně splatila jiný úvěr platbou ve výši 150 903,21 Kč. Tato skutečnost měla dle názoru soudu vyvolat větší obezřetnost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované, jelikož je na základě těchto transakcí očividné, že již před sjednáním předmětné úvěrové smlouvy se žalobkyní se žalovaná ocitla v dluhové pasti a v situaci, kdy splácela jeden úvěr jiným úvěrem. Z přehledu transakcí je také očividné, že žalovaná si opakovaně půjčovala peníze i od třetích (fyzických) osob, kterým půjčky splácela, přičemž tyto finance tvořily podstatnou část příjmů žalované (jak již bylo zmíněno, z přehledu transakcí nevyplývá jakákoliv pravidelná platba ve prospěch žalované z titulu pracovní či podnikatelské činnosti).

28. Žalobkyně před uzavřením inkriminované smlouvy o úvěru rezignovala také na zjištění a ověření faktických výdajů žalované. Žalobkyně se spokojila s nereálným tvrzením žalované, že žalovaná má jediný závazek – a to pouze výdaj na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně. Za situace, kdy žalovaná deklarovala výdaje ve výši 10 000 Kč, soud navíc pokládá za zcela neadekvátní a nepochopitelné, pokud žalobkyně následně stanovila výdaje žalované na základě „interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení“ na částku 7 150 Kč, což je částka nižší, než deklarovala sama žalovaná v žádosti o úvěr – jakým způsobem žalobkyně k této částce výdajů dospěla přesto, že sama žalovaná deklarovala výdaje vyšší, není zřejmé. Soud také akcentuje, že jen za nájemné za září 2022 zaplatila žalovaná dle přehledu transakcí na jejím účtu částku ve výši 13 300 Kč, tedy částku o 3 300 Kč vyšší, než byly žalovanou deklarované výdaje (totožné nájemné pak žalovaná platila i v červnu 2022). Výdaje, stanovené interním modelem žalované, tedy očividně absolutně neodpovídají faktickému stavu. Reálné výdaje žalované tedy nebyly zjištěny ani ověřeny vůbec, a to jak vztažmo k výdajům na bydlení, tak i vztažmo k výdajům žalované souvisejícím s její vyživovací povinností. Takovýto proces prověření úvěruschopnosti žalované soud pokládá za nedostačující, až účelový. Soud dále zdůrazňuje, že žalobkyně z výpisů z bankovních a dalších registrů také zjistila, že měla žalovaná v době posuzování její úvěruschopnosti další závazky v řádech statisíců korun, a že i přesto, že žalobkyně pracovala s nižšími výdaji, než jaké deklarovala sama žalovaná, dosahoval ukazatel DSTI v případě žalované výše 59,35 %, což je hodnota, která značí vysoké riziko potenciální neschopnosti spotřebitele úvěr splácet.

29. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že věřitel se nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí dle názoru zdejšího soudu v souzené věci o to spíše, jelikož žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů o prostředcích na účtu žalované, aniž by jakýmkoliv způsobem zkoumala jejich nejasný původ (přestože podle označení jednotlivých transakcí na účtu žalované takto žalobkyně učinit mohla), a aniž by jakkoliv zohlednila reálné výdaje žalované, přičemž v této souvislosti žalobkyně navíc vycházela z interně vypočtených výdajů, které byly ještě nižší, než deklarovala sama žalovaná. Jen nájemné, které žalovaná zaplatila např. za červen 2022, je pak téměř dvojnásobné oproti výdajům, stanoveným interním postupem banky.

30. Soud má tedy za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala na prověření původu příjmů žalované a toho, zdali se vůbec jedná o pravidelné příjmy ze závislé činnosti. Žalobkyně pak zcela rezignovala na zjištění faktické výdajové složky žalované.

31. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 156 000 Kč. Sjednaný úrok činil 9,99 % ročně. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko částku ve výši 42 218,51 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích příjmů a výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy č. [hodnota]. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani další akcesorické nároky, neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

35. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 156 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila celkem 42 218,51 Kč. Co do částky 113 781,59 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byla žalovaná vyzván k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě, která jí uplynula dne [datum]; ode dne následujícího je tedy žalovaná s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vrátila. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

36. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny všech tří dotčených úvěrů), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a byla nekontaktní, nebylo soudem zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo stanovení delší pariční lhůty, nežli jednoměsíční. Jednoměsíční lhůta pak byla stanovena s ohledem na vysoké ceny všech komodit, zboží a služeb, které mají nemalý vliv na finanční situaci všech subjektů, zejména fyzických osob.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 605,88 Kč, přičemž tato částka představuje 72,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,06 % a úspěchu žalované v rozsahu 13,94 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 289 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 132 214,97 Kč sestávající z částky 6 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 210 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 6 420 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., ve znění účinném do [datum], včetně DPH ve výši 21 % z částky 13 740 Kč ve výši 3 559,50 Kč . Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za její doplnění žaloby ze dne [datum], neboť žalobkyně svá tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalované doplnila na výzvu soudu a sdělila mu skutečnosti, které měly (a mohly) být již součástí samotné žaloby.

39. O povinnosti žalované k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně rozhodnul soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení