28 C 396/2024 - 26

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [žalobkyně] [Jméno žalobkyně A]., reg. č. [hodnota], sídlem [Adresa žalobkyně A], podnikající v České republice prostřednictvím [žalobkyně] [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně B], sídlem [Adresa žalobkyně B], zahraniční osoba registrovaná pod č. [hodnota] sídlem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] pro zaplacení 15 852 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 15 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení: a. částky 852 Kč, b. kapitalizovaného úroku ve výši 1 840,79 Kč za období od [datum] do [datum], c. kapitalizovaného úroku ve výši 2 992,96 Kč za období od [datum] do [datum], d. úroku 18,9 % ročně z částky 15 852 Kč za období od [datum] do zaplacení, e. úroku z prodlení z částky 15 852 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 15 % ročně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2 010,14 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 852 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z dlužného smluvního úroku zkapitalizovaného ke dni [datum] na částku 1 840,79 Kč, dlužného úroku z částek po splatnosti a nepovoleného debetního zůstatku zkapitalizovaného k [datum] na částku 2 992,96 Kč, úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 15 852 Kč za období od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení z částky 15 852 Kč v zákonné výši 12,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastnice dne [datum] uzavřely prostřednictvím elektronického bankovnictví žalované smlouvu o povoleném přečerpání č. [číslo smlouvy] – smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly Podmínky pro povolené přečerpání (kontokorent) pro fyzické osoby (dále jen „podmínky“), Všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů v [žalobkyně] a Sazebník bankovních poplatků [žalobkyně] a Úrokový lístek [žalobkyně] (dále jen „smlouva“). Žalobkyně se smlouvou zavázala žalované umožnit čerpat úvěrový limit až do výše 15 000 Kč, a to prostřednictvím realizací plateb a výběrů z běžného účtu žalované č. [č. účtu]. Žalobkyně úvěrový rámec umožnila žalované čerpat od [datum]. Smlouvou byla pro nesplacenou jistinu úvěru sjednána úroková sazba ve výši 18,90 % ročně. Žalovaná se smlouvou zavázala nepřekročit sjednanou výši úvěrového limitu, plnit veškeré závazky ze smlouvy, a to zejména řádně a včas uhradit dlužnou jistinu a úroky, na něž má žalobkyně nárok dle smlouvy či podmínek. Žalobkyně se též smlouvou zavázala zajistit na svém účtu dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě splátek úroků úvěru z povoleného přečerpání, a to včetně splátek případných úroků z prodlení. Žalovaná sjednaný úvěrový limit překročila, žalobkyně proto využila svého práva obsaženého v odst. 3.2.1. podmínek a od smlouvy odstoupila, což žalobkyně žalované písemně oznámila. Dluh ze smlouvy se tak stal splatným k [datum]. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila ani po předžalobní výzvě, žalobkyně se tak žalobou domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru – záporného zůstatku na účtu ve výši 15 000 Kč, poplatků v celkové výši 852 Kč, dlužného smluvního úroku zkapitalizovaného ke dni [datum] na částku 1 840,79 Kč, dlužného úroku z částek po splatnosti a nepovoleného debetního zůstatku zkapitalizovaného k [datum] na částku 2 992,96 Kč, úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 15 852 Kč za období od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení z částky 15 852 Kč v zákonné výši 12,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení.

3. Na výzvu soudu ze dne [datum] žalobkyně dne [datum] sdělila, že žalovaná v žádosti deklarovala svůj měsíční příjem ve výši 35 000 Kč. Tuto informaci ověřil zaměstnanec žalobkyně na základě příchozích transakcí na účet žalované, vedený u žalobkyně. Z výpisu z účtu je pak patrné, že žalovaná dosahovala v měsících předcházejících úvěrové žádosti průměrného příjmu ve výši 28 182,50 Kč. Žalovaná neuvedla žádných svých výdajů. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu, pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to na částku 8 390 Kč. Žalobkyně zároveň obdobně k ukazateli DSTI stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě po poskytnutí úvěru činil 1,6 %. Žalovaná nedeklarovala existenci splátek jiným úvěrujícím subjektům, mimo žalobkyni. Žalobkyně dotazem do registrů CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti splátkové zatížení ve výši 0 Kč. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku 18 802,88 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení žalované, činilo 450 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastnice s tímto postupem souhlasily: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, konkrétně z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouvy o vedení účtu, smlouvy o užívání platebních karet [žalobkyně], potvrzení o zřízení účtu včetně kopie občanského průkazu žalované č. [Anonymizováno], žádosti o poskytnutí povoleného přečerpání č. [číslo smlouvy], smlouvy o povoleném přečerpání č. [číslo smlouvy], Všeobecných obchodních podmínek pro zakládání a vedení účtů fyzických osob platných a účinných od [datum], Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů [žalobkyně] platných a účinných od [datum], úrokového lístku [žalobkyně] účinného od [datum], transakční historie účtu žalované od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a transakční historie účtu žalované od [datum] do [datum], printscreenu z interního systému žalobkyně ze dne [datum], poslední výzvy k uhrazení dlužné částky/odstoupení od smlouvy ze dne [datum], dodejky ze dne [datum], oznámení o právním zastoupení – výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum], podacího archu ze dne [datum]; přehledu čerpání a splácení úvěru), dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

6. Účastnice řízení spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o vedení bankovního účtu žalované č. [Anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně žalované zřídila běžný účet č. [č. účtu]. Dne [datum] spolu žalovaná a žalobkyně uzavřely smlouvu o povoleném přečerpání č. [číslo smlouvy] – nezajištěný spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalované poskytnout na její žádost peněžní prostředky až do výše 15 000 Kč – tedy úvěrový limit, a to zvláštní formou úvěru, označenou jako povolené přečerpání. Žalovaná se zavázala úvěrový limit nepřekročit a za sjednaných podmínek jej splatit společně s úroky a jiným příslušenstvím. Povolené přečerpání je úročeno úrokovou sazbou ve výši 18,9 % ročně (čl. II. bod 1 smlouvy). Žalovaná se v souvislosti s úvěrem zavázala žalobkyni uhradit poplatky a ceny za zvláštní služby nebo úkony žalobkyně, které souvisí s úvěrem, o které žalovaná požádá a které jsou uvedeny v Sazebníku smluvních poplatků žalobkyně (dále jen „Sazebník“; čl. II. bod 3 smlouvy). Žalovaná se žalobkyni zavázala uhradit z částky případného nepovoleného debetního zůstatku kromě smluvního úroku také úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy (čl. IV. bod 1 smlouvy). Žalobkyně byla v souladu se smlouvou oprávněna požadovat v případě prodlení žalované s úhradou jakéhokoliv dluhu ze smlouvy také uhrazení poplatku, smluvní pokuty nebo jiných plateb dle Sazebníku (čl. IV. bod 2 smlouvy). V žádosti o poskytnutí povoleného přečerpání žalovaná uvedla, že je svobodná, má dvě děti a že žije u rodiny a že je vyučena. Žalovaná dále uvedla, že je od [datum] do [datum] zaměstnána jako dělnice na dobu určitou ve státní správě či státním podniku a že její čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč. Za období od ledna 2021 do června 2021, tedy za posledních šest měsíců předcházejících poskytnutí úvěru, obdržela žalovaná následující platby související s jejím zaměstnáním: žalovaná obdržela dne [datum] od [právnická osoba] částku 20 618 Kč, dne [datum] od ČSSZ ošetřovné ve výši 4 000 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] částku 13 000 Kč a 16 229 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] [právnická osoba] 20 938 Kč, dne [datum] od ČSSZ ošetřovné ve výši 5 684 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] částku 22 611 Kč, dne [datum] částky 993 Kč a 229 Kč (platby provedené žalovanou jako zaměstnankyní za visací zámky a pracovní kalhoty), dne [datum] částku 21 269 Kč, dne [datum] od ČSSZ ošetřovné ve výši 480 Kč, dne [datum] částku 21 591 Kč. Žalovaná byla dne [datum] lustrována v systému [právnická osoba] bez záznamu o dalším aktivním finančním produktu. Žalovaná prováděla na svém osobním účtu platby a výběry. Dne [datum] se žalovaná dostala do nepovoleného debetního zůstatku ve výši minus 7 227,11 Kč. V návazné době se již žalovaná z nepovoleného minusového debetu nedostala a ke dni [datum] činil nepovolený debet žalované maximální povolenou částku 15 000 Kč. Z důvodu, že žalovaná tento minusový debet na účtu nevyrovnala ani následně, bylo ke dni [datum] žalobkyní odstoupeno od smlouvy č. [číslo smlouvy] [dle čl. 3.2.

1. Podmínek pro povolené přečerpání (kontokorent) pro fyzické osoby]. Konečný zůstatek ke dni [datum] činil minus 15 000 Kč; rozdíl mezi čerpáním a splácením úvěru činil částku 15 000 Kč. Žalobkyně vyúčtovala žalované dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], 8. 2. 202 a [datum] poplatky za SMS mimo balíček, vždy po 32 Kč s výjimkou dne [datum], kdy výše činila 9 Kč. Dne [datum] žalobkyně žalovanou vyzvala také k úhradě dluhu ve výši 832,72 Kč včetně poplatku ve výši 400 Kč za zhotovení upomínky, a to nejpozději do sedmi dnů ode dne doručení. Žalobkyně žalovanou současně upozornila, že neuhradí-li žalovaná dluh, je tato písemná výzva současně odstoupením od smlouvy. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum], odeslanou dne [datum]. Žalobkyně byla vyzvána, aby dluh uhradila do 7 dnů od odeslání výzvy, tj. do [datum].

7. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

8. Ve věci je přítomen cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. Soud tak stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

9. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

10. Mezi účastnicemi řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně umožnila čerpat žalované finanční prostředky až do výše 15 000 Kč ve formě kontokorentu na běžném účtu žalované. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit, resp. udržovat na svém účtu kladný zůstatek. Tuto povinnost žalovaná neplnila a ke dni [datum] tedy bylo od smlouvy odstoupeno žalobkyní.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

14. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

16. Z judikatury českých soudů dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

17. Soud je tedy v tomto typu řízení povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě žádosti žalované o úvěr a interního modelu, kterým žalobkyně stanovila výdaje žalované. Žalovaná před uzavřením smlouvy deklarovala, že je svobodná, žije s rodinou, má dvě děti a že má měsíční příjem ve výši 35 000 Kč z pracovního poměru na dobu určitou. Žalobkyně žalovanou lustrovala v systému [právnická osoba], u žalované nebyly k [datum] nalezeny žádné aktivní finanční produkty. Žalobkyně přitom uvedla, že příjem žalované nechala zkontrolovat svým zaměstnancem na základě výpisu z běžného účtu žalované, přičemž dospěla k průměrné měsíční výši příjmu v částce 28 182,50 Kč. Žalobkyně přitom neuvedla, za jaké konkrétní časové období k částce příjmů žalované v této výši dospěla. Žalobkyně soudu předložila výpisy z účtu žalované za období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a transakční historii účtu žalované od [datum] do [datum]. Za období šesti předcházejících měsíců před poskytnutím úvěru žalovaná dosahovala následujících příjmů: v lednu 2021 žalovaná obdržela dne [datum] od [právnická osoba] částku 20 618 Kč, dne [datum] ošetřovné ve výši 4 000 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] částku 13 000 Kč a 16 229 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] částku 20 938 Kč, dne [datum] ošetřovné ve výši 5 684 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] [adresa] Kč, dne [datum] dále částku 993 Kč a 229 Kč (platby provedené žalovanou jako zaměstnankyní za visací zámky a pracovní kalhoty), dne [datum] částku 21 269 Kč, dne [datum] ošetřovné ve výši 480 Kč, dne [datum] částku 21 591 Kč. Z uvedeného je patrné, že tvrzení žalobkyně o tom, že by žalovaná dosahovala průměrného příjmu ze svého zaměstnání ve výši 28 182,50 Kč, neodpovídá faktickému stavu věci a předloženým důkazům – průměrný příjem žalované byl dle předložených důkazů o několik tisíc nižší: žalovaná dosáhla za toto období maximální výše čistého měsíčního příjmu 22 611 Kč. Z toho, že bylo žalované ve sledované době vypláceno i ošetřovné, je navíc patrné, že žalovaná před poskytnutím úvěru pravidelně pečovala min. o jedno dítě (sama pak v žádosti o kontokorent uvedla, že má dvě děti a tedy dvě vyživovací povinnosti). Žalobkyní tvrzená částka maximálního zatížení klienta pro novou splátku ve výši 18 802,88 Kč pak z žalobkyní předložených listin nevyplývá vůbec.

18. Z žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, za jaké časové období žalobkyně příjmy žalované ověřovala. Žalobkyně toliko uvedla, že kontrola příjmu proběhla „v měsících předcházejících úvěrové žádosti“. Žalobkyně pak tímto blíže neurčeným způsobem dospěla k částce příjmů žalované ve výši 28 182,50 Kč. Tato částka však neodpovídá reálně získaným příjmům žalované v období 6 měsíců předcházejících uzavření úvěrové smlouvy. Prověření příjmů žalované tedy soud nepokládá za dostatečné, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná v žádosti deklarovala příjem ve výši 35 000 Kč měsíčně, ačkoliv její reálné příjmy (jednoduše ověřitelné z pohybů na účtu žalované, které však žalobkyně nevyhodnotila dle jejich reálné výše v období před uzavřením smlouvy), dosahovaly necelých 23 000 Kč měsíčně.

19. Žalobkyně navíc před uzavřením inkriminované smlouvy o úvěru rezignovala na zjištění a ověření faktických výdajů žalované. Žalobkyně se v zásadě spokojila se zcela nereálným tvrzením žalované, že žalovaná nemá výdaje žádné, přestože žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že má dvě vyživovací povinnosti k dětem. Žalobkyně se však faktickou výši vyživovací povinnosti žalované, eventuálně výši reálných nákladů žalované na bydlení, vůbec nepokusila zjistit.

20. Postup žalobkyně, která pro stanovení výdajů žalované vycházela výhradně z vlastního interního ekonomického modelu, má tedy soud ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalované za nedostatečný, a to již z důvodu, že žalobkyně stanovila výdaje žalované pouze na částku ve výši 8 390 Kč měsíčně – tedy na částku tehdejší výše životního minima odpovídající jedné dospělé osobě a dvěma nezaopatřeným dětem od 6 do 15 let (věk dětí přitom žalobkyně ani neznala). Soud má přitom za to, že se jedná o částku, která nemůže odrážet reálné výdaje žalované na její bydlení a obživu a zejména pak na plnění její vyživovací povinnosti vůči dvěma dětem. Soud přitom z tvrzení žalobkyně nezjistil, na základě jakého výpočtu interní ekonomický model žalobkyně, pracující dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů na bydlení, dospěl k částce rovnající se bez dalšího životnímu minimu v daném období. Pokud interní model žalobkyně skutečně při posouzení úvěruschopnosti žalované pracoval i s jinými daty, nežli pouze s převzetím částky životního minima, není tato skutečnost nikterak prokázána a nevyplývá ze žádného důkazu, který žalobkyně předložila. Žalobkyně neprověřila ani reálné výdaje žalované.

21. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že věřitel se nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí dle názoru zdejšího soudu i v souzené věci, jelikož žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované nevycházela z jejích reálných příjmů za období posledních 6 měsíců před uzavřením smlouvy a rezignovala na zjištění výdajů žalované na bydlení a živobytí.

22. Soud má tedy za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když žalobkyně rezignovala na řádné a úplné prověření reálných příjmů žalované, které v době poskytování úvěru dosahovaly nižších, než žalobkyní tvrzených částek. Reálné výdaje žalované pak žalobkyně nezjišťovala a nevyhodnocovala vůbec a žalovanou v tomto ohledu ani nevyzvala, aby své výdaje nějak specifikovala. Pokud pak žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku životního minima, která z pohledu soudu nemůže odpovídat reálným výdajům žalované na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalované úvěr splatit (srov. také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

23. Nelze také opomenout, že žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy deklarovala, že je zaměstnána na dobu určitou od [datum] do [datum]. Pracovní poměr žalované tedy měl být ukončen jen necelé 3 měsíce poté, co byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva. Z tohoto údaje muselo být žalobkyni zřejmé, že v tomto případě již v době uzavření úvěrové smlouvy existovaly důvodné pochybnosti o tom, zdali bude vůbec žalovaná schopna úvěr splácet, když za necelé 3 měsíce po uzavření úvěrové smlouvy pozbyde příjem, na jehož základě žalobkyně došla k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr (kontokorent) splácet. Za takovéto situace měla žalobkyně dle názoru soudu zjistit, zdali má žalovaná zajištěn i do budoucna zajištěn příjem, z něhož bude schopna úvěr splácet. I z tohoto důvodu má soud za to, že úvěruschopnost žalované nebyla v tomto případě prověřena dostatečně, a že je tedy úvěrová smlouva absolutně neplatná.

24. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut kontokorent do výše 15 000 Kč. Úrok by sjednán v sazbě 18,90 % ročně. Rozdíl mezi žalovanou čerpanými a uhrazenými částkami činil 15 000 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích příjmů a zejména výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy č. [číslo smlouvy]. S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 15 000 Kč, rozdíl mezi čerpáním a splácením kontokorentu činil ke dni [datum], kdy žalobkyně odstoupila od smlouvy č. [číslo smlouvy], částku 15 000 Kč. Co do částky 15 000 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 903/2021 nebo sp. zn. 33 Odo 871/2005) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V předžalobní upomínce byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu do [datum] a ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vrátila (žalovaná pak netvrdila ani neprokazovala, že by z této částky žalobkyni něčeho zaplatila). Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že z důvodu, že již na základě předložených listinných důkazů bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že úvěruschopnost žalované v tomto případě nebyla dostatečně ověřena, nenařizoval soud ve věci jednání, při němž by v této souvislosti vyzýval žalobkyni k doplnění dle ust. § 118a občanského soudního řádu. Tento postup by nebyl hospodárný a jak již soud uvedl, z předložených listinných důkazů se dle názoru soudu jednoznačně podává, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně prověřena nebyla.

28. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

29. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

30. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaná na základě předmětné úvěrové smlouvy úvěr splácela, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 010,14 Kč, přičemž tato částka představuje 89,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,63 % a úspěchu žalované v rozsahu 5,37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b ve spojení s § 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 15 852 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne [datum], neboť žalobkyně v tomto podání sdělila soudu skutečnosti, jež měly a mohly být již součástí podané žaloby.

Poučení