28 C 40/2021-220

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o omluvu, přiměřené zadostiučinění a náhradu škody takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 204 250 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobci b) částku ve výši 306 132 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobci b) 8,25% zákonný úrok z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení z částky 204 250 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna na svém webu zveřejnit omluvu žalobkyni a) a žalobci b) v následujícím znění:„ Přijměte prosím omluvu za nemajetkovou újmu, která vám vznikla nezákonným trestním stíháním, a za těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo ve vašem osobním, profesním a společenském životě“, se zamítá.

V. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobci b) částku ve výši 11 089 489,10 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

VI. Žalobkyně a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 095 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované odškodnění nemajetkové újmy, dále zaplacení náhrady škody a omluvy, to vše v souvislosti s jejich nezákonným trestním stíháním. Žalobci uvedli, že usnesením Policie ČR, [anonymizováno 8 slov] – [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] [rok] bylo proti nim zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákona. Žalobci podali proti uvedenému usnesení stížnost, která byla zamítnuta. Žalobci pak byli usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka] zproštěni obžaloby. Žalobci si v souvislosti s trestním s1tíháním zvolili obhájce, a to JUDr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení], kterým v souvislosti s obhajobou uhradili celkem částku 607 586,10 Kč za úkony právní služby, které žalobci podobně specifikovali v příloze k žalobnímu návrhu. Dále žalobci požadovali po žalovaném zaplacení ušlého zisku, a to v rozsahu 1/5, který odvozovali z toho, že založili družstvo [jméno] [anonymizováno], které mělo pět členů. Ušlý zisk vyčíslili na základě daňových přiznání družstva za rok 2009 až 2020, včetně inflace, což činí celkem částku ve výši 4 245 537 Kč, přičemž 2/5 z této částky činí částku 1 698 215 Kč. Žalobce b) také nárokoval ušlý zisk za dobu nezákonně vedeného trestního stíhání, tj. konkrétně za rok 2009 až 2020, včetně v žalobě vyčíslené inflace, v celkové výši 1 910 562 Kč, neboť byl od [datum] zaměstnán u [právnická osoba], přičemž pracovní poměr s žalobcem byl ukončen v okamžiku, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o jeho trestním stíháním, tj. ke dni [datum]. Průměrná mzda žalobce činila částku 13 778 Kč měsíčně. Oba žalobci dále požadovali na náhradě škody částku 14 400 Kč představující náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby advokáta, přičemž mají za to, že tyto hotové výdaje není třeba nijak prokazovat. Žalobci tedy požadují 300 Kč/osoba za každý úkon právní služby, kterého se osobně zúčastnili, konkrétně jejich výslechu v rámci přípravného řízení a jejich účasti na hlavních líčeních, tzn. každý z žalobců nárokuje částku ve výši 7 200 Kč, tj. 24 x 300 Kč, celkem 14 400 Kč. Další nárok na nemajetkovou újmu žalobci požadují z titulu nezákonného zadržení, neboť byli zadrženi v místě jejich trvalého bydliště a po dobou dvou dnů byli nuceni trávit v cele předběžného zadržení. Do vazby nebyli vzati a následně byli propuštěni, avšak za každý den, každý z žalobců požaduje částku 1 500 Kč, tedy 3 000 Kč, resp. celkem 6 000 Kč. Žalobci rovněž požadují náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 521 554 Kč pro každého z žalobců, tedy dohromady 7 043 108 Kč (včetně inflace, jak vyčíslili ve své žalobě), neboť žalobci byli z důvodu nezákonného trestního stíhání omezeni v jejich rodinném životě, svobodě cestování, kdy se nemohli libovolně stýkat se členy své rodiny a nemohli se libovolně pohybovat v rozsahu území Česká republika – [země]. Žalobcům také hrozil vysoký trest odnětí svobody 12 let, přičemž žalobci v této souvislosti pociťovali velkou nejistotu. Žalobci se obávali, co bude s jejich nezletilými dětmi, pakliže by oba, jakožto rodiče, měli jít do vězení. Žalobci také nemohli investovat, koupit si bydlení apod. Rovněž trestní stíhání mělo dopad do osobní sféry žalobců v podobě poškození jejich pověsti. Bylo jen otázkou času, kdy jim v této souvislosti skončí podnikání, neboť podnikali v oblasti agentury práce a od doby jejich trestního stíhání v důsledku poškození jejich pověsti jim ubývali žadatelé a zaměstnanci, jakož i uživatelé jejich služeb a neměli už nikoho, kdo by jejich služby využíval. Podnikání proto museli ukončit. Žalobci nemajetkovou újmu vyčíslili částkou, kterou odvodili od výše průměrné měsíční mzdy za ten který rok, jak podrobně specifikovali ve své žalobě. V této souvislosti také žalobci nárokovali omluvu za nezákonně vedené trestní stíhání, jejíž znění rovněž podrobně uvedli ve své žalobě. Poslední nárok žalobců se týkal nároku na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2011. Žalobci vyšli ze skutečnosti, že jejich trestní stíhání bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno až v souvislosti s právní mocí usnesení Vrchního soudu v Praze dne [datum] a trvalo tak 11 let, což je podle žalobců doba zjevně nepřiměřená. V této souvislosti žalobci nárokují za každý měsíc částku 1 250 Kč, tj. za 128 měsíců trvání řízení částku 160 000 Kč pro každého z žalobců, celkem 320 000 Kč. Žalobci své nároky předběžně uplatnili u žalované dne [datum].

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobci předběžně dne [datum] uplatnili jednak nárok na náhradu škody a jednak nárok na nemajetkovou újmu v celkové výši 11 887 457,20 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka]. K projednání žádosti žalobců došlo dne [datum], přičemž žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobců a rovněž došlo k nesprávnému úřednímu postupu - nepřiměřené délce uvedeného řízení. Žalovaná také nečinila sporným, že proti žalobcům bylo usnesením Policie ČR ze dne [datum] zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákona, přičemž k zproštění obou žalobců podle § 226 písm. b) tr. ř. došlo na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum]. Žalovaná tak poskytla každému z žalobců odškodnění v celkové výši 102 125 Kč, a to náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 Kč za pobyt v cele předběžného zadržení v rozsahu dvou dnů, náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání ve výši 35 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 64 125 Kč. Dále žalovaná uvedla, že v případě požadované náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení ve výši 607 586,10 Kč, neměla v době předběžného projednání nároku k dispozici trestní spis, nicméně poté, co následně ověřila jednotlivé úkony právní služby z trestního spisu, by případně shledala jako opodstatněné náklady právního zastoupení – JUDr. [jméno] [příjmení] ve výši 205 740 Kč a ve vztahu k Mgr. [jméno] [příjmení] ve výši 55 380 Kč, celkem tedy ve výši 264 000 Kč bez DPH, což sdělila ve vyjádření ze dne [datum]. Jednotlivé úkony právní služby, které žalovaná shledala jako opodstatněné, současně v tomto vyjádření zdůvodnila. Náhradu škody ve výši 1 698 215 Kč představující ušlý zisk neshledala žalovaná jako opodstatněný, neboť jí nebyla zřejmá myšlenková konstrukce žalobců, od které je nárok odvozován, resp. co má majetková škoda v podobě ušlého zisku představovat a jakým způsobem je stavěna do příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Obdobně pokud šlo o nárok na náhradu škody ve výši 1 910 562 Kč představující ušlý zisk v důsledku ztráty zaměstnání pro žalobce b), neměla žalovaná za zjištěné, zda pracovní poměr žalobce b) byl ukončen právě a pouze z důvodu jeho trestního stíhání. Žalobci uplatněný nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 7 200 Kč pro každého z nich podle názoru žalované nemá oporu v zákonné úpravě, tudíž ani tento nebyl žalovanou mimosoudně uznán. Naopak jako opodstatněným shledala žalovaná nárok na nemajetkovou újmu z důvodu jejich zadržení v cele předběžného zadržení, a to ve výši 3 000 Kč pro každého, tedy v rozsahu 1 500 Kč/den, a to po dobu dvou započatých dnů. Také pro žalovanou byl důvodný nárok na nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání a to ve výši 35 000 Kč pro každého z žalobců s přihlédnutím k povaze trestné věci, délce trestního řízení a následkům způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto zadostiučinění žalovaná považuje za dostatečné a to i s ohledem na omluvu, která byla též žalobcům žalovanou vyslovena. Poslední nárok, který žalovaná shledala jako opodstatněný, byl nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, neboť žalovaná dospěla k závěru, že uvedené řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, byť v předmětném řízení nebylo obecně možné konstatovat jednotlivé průtahy, protože uvedený soud nebyl procesně nečinný. Jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně, avšak ani tato skutečnost nemůže ospravedlnit celkovou délku daného řízení, která byla následkem opakovaného rušení rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyšším, již žalovanou hodnocena jako nepřiměřená. Žalovaná tedy vycházela z celkové délky řízení 10 let a 6 měsíců a ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení. Tuto základní částku žalovaná ponížila o 40 % z důvodu složitosti případu a o 15 % z důvodu sdílené nemajetkové újmy mezi žalobci, kteří jsou manželé. Pro každého z žalobců jako odpovídající částku žalovaná vyhodnotila 64 125 Kč.

3. Žalobci byli usnesením ze dne 3. 9. 2021, čj. [číslo jednací] a dále postupem podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. při ústním jednání konaném dne [datum] poučeni o doplnění rozhodných skutečností: jakým konkrétním způsobem byl ukončen pracovní poměr žalobce b) u [právnická osoba], jak konkrétně byla poškozena pověst žalobců při jejich podnikání a jak se poškození pověsti konkrétně projevilo, proč žalobci nárokují ušlý zisk v důsledku jejich trestního stíhání, týkající se [příjmení] [jméno] [anonymizováno], když v tomto směru vychází z daňových přiznání tohoto družstva (v této souvislosti je nutné tvrdit, jaký konkrétní zisk ušel tomu kterému žalobci ve vztahu k nim jako fyzickým osobám) a pokud šlo o omezení rodinného života a svobody cestování v podobě nemožnosti se stýkat se členy své rodiny, kde se v rozhodné době členové rodiny žalobců nacházeli, jak často se před trestním stíháním žalobci s rodinou stýkali, v jakém rozsahu a co bránilo tomu, aby ke stykům opětovně docházelo. Současně soud dal žalobcům poučení o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení.

4. Na to žalobci reagovali písemným podáním ze dne [datum], v němž zejména uvedli, že žalobce b) ukončil pracovní poměr se [právnická osoba] dohodou, přičemž důvodem skončení pracovního poměru bylo právě trestní stíhání žalobce b). Rovněž žalobci popsali, že rodinný život žalobců byl omezen v podstatě po celou dobu trestního stíhání, kdy došlo k znemožnění styku s rodinami obou žalobců na [země]. Na počátku trestního stíhání byly oběma žalobcům na nějakou dobu zabaveny pasy. Po jejich navrácení jim ale bylo sděleno ze strany vyšetřujících policistů, že na doporučení nemají opouštět ČR, neboť toto by mohlo být bráno jako vazební důvod. Na [země] přitom žili rodiče i sourozenci obou žalobců. Žalobci opětovně vyčíslili svůj nárok na ušlý zisk stejně jako v žalobě, který odvozovali z ušlého zisku družstva [anonymizováno], a to v rozsahu 2/5, neboť družstvo mělo pět členů, přičemž celkový ušlý zisk družstva za dobu roku 2009 až 2020 byl 4 245 537 Kč.

5. Při ústním jednání konaném dne [datum] žalobci nesporovali výpočet náhrady škody v podobě obhajného, jak učinila žalovaná v podání ze dne [datum]; s jednotlivými úkony právní služby jak je uznala žalovaná, žalobci souhlasili a rovněž i s výší sazby za jeden úkon právní služby pro oba žalobce á 4 960 Kč. Žalobci již netrvali na provedení dokazování stran úkonů právní služby, které žalovaná neshledala jako účelně vynaložené (tedy sporné). Dále při tomto ústním jednání účastníci řízení učinili nespornou skutečnost, že advokát JUDr. [jméno] [příjmení] je plátcem DPH.

6. Soud provedl dokazování protokolem o veřejném zasedání ze dne [datum], usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, čj. [číslo jednací], pracovní smlouvou ze dne [datum], mzdovým list žalobce b), rozhodnutím Úřadu práce v [obec] ze dne [datum], potvrzením [právnická osoba] ze dne [datum], přiznáním k dani z příjmu právnických osob rok 2008 včetně výkazu zisku a ztrát, rozvahy ve zjednodušeném rozsahu a přílohy k účetní uzávěrce, přiznáním k dani z příjmu právnických osob rok 2009, přiznáním k dani z příjmu právnických osob rok 2010 včetně rozvahy ve zjednodušeném rozsahu, výkazu zisků a ztrát a přílohy k účetní závěrce, dohodou o skončení pracovního poměru ze dne [datum].

7. Z těchto listinných důkazů vzal soud za prokázané, že žalobce b) uzavřel se [právnická osoba], malý soukromý podnik [datum], pracovní smlouvu na dobu neurčitou, na pracovní pozici zedník, s výší základního platu 14 000 Kč. Průměrná měsíční mzda žalobce b) činila částku 13 778 Kč hrubého. Žalobci b) bylo na území České republiky povoleno zaměstnání na základě rozhodnutí Úřadu práce v [obec] ze dne [datum]. Dne [datum] uzavřel žalobce b) se [právnická osoba], malý soukromý podnik (zaměstnavatel) dohodu o skončení pracovního poměru. Jako důvod skončení pracovního poměru v této dohodě bylo uvedeno trestní stíhání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] byla zrušena [právnická osoba] [jméno] [anonymizováno] a nařízena její likvidace a jmenován likvidátor. Tato společnost pak následně byla vymazána z obchodního rejstříku. Žalobkyně a) byla od [datum] předsedkyní představenstva a žalobce b) od téhož data místopředsedou představenstva. Daňový základ tohoto družstva pro rok 2008 byl [částka], pro rok 2009 byl daňový základ [částka] a pro rok 2010 byl daňový základ [částka]. Podle notářského zápisu ze dne [datum] se rozdělení zisku družstva mělo provést v následujícím pořadí: 1. povinné daně státu, 2. minimálně 10 % ročního čistého zisku příděl nedělitelnému fondu až do doby, než výše nedělitelného fondu dosáhne částky rovnající se polovině zapisovaného základního kapitálu, 3. příděl z ročního čistého zisku nedělitelnému fondu na krytí případných ztrát hospodaření, o jehož výši rozhodne členská schůze, 4. podíly členů na zisku družstva, o části zisku určeného k rozdělení mezi členy rozhodne členská schůze. Podíl člena na zisku, který je určen k rozdělení mezi členy se určí poměrem výše jeho splaceného vkladu ke splaceným vkladům všech členů. U členů, jejichž členství v rozhodném roce trvalo jen část roku, se tento podíl poměrně krátí. Při veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne [datum], nebyli přítomni žalobci, avšak byla přítomna jejich právní zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení]. Při tomto veřejném zasedání byli žalobci usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] zproštěni obžaloby. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum].

8. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: proti žalobcům bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, [anonymizováno 8 slov] – [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákona. Žalobci byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Při vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] byla přítomna právní zástupkyně žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení]. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žalobce b) byl od [datum] zaměstnán u [právnická osoba], malý soukromý podnik, na pozici zedníka, na dobu neurčitou, kdy dosahoval průměrně měsíční hrubé mzdy 13 778 Kč. Pracovní poměr žalobce b) ukončil dohodou se zaměstnavatelem dne [datum]. Žalobci od července 2007 působili v [příjmení] [jméno] [anonymizováno] jako předsedkyně představenstva a místopředseda představenstva. Základ daně z příjmu právnických osob tohoto družstva byl v roce [částka], v roce [částka], v roce [částka]. Způsob rozdělování zisku mezi členy družstva byl upraven notářským zápisem ze dne [datum]. Žalobci předběžně u žalované uplatnili nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 11 887 457,20 Kč, a to v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč v souvislosti s nepřiměřenou délkou téhož řízení, a to dne [datum]. Žalovaný po projednání této žádosti dne [datum] přiznal každému z žalobců částku ve výši 102 125 Kč, představující nemajetkovou újmu ve výši 3 000 Kč za pobyt v cele předběžného zadržení, nemajetkovou újmu ve výši 35 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání a nemajetkovou újmu ve výši 64 125 Kč za nepřiměřenou délku soudního řízení.

9. Vzhledem k tomu, že žalobci vzali podáním ze dne [datum] svou žalobu stran částky 204 300 Kč zpět, postupoval soud podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran této částky výrokem I. rozsudku zastavil.

10. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 zákona jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců.

11. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. b) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jak již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána, a žalovaný ji ani ve své obraně nepoužil. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán.

12. Nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a ustanovení § 8 odst. 1 zákona, podle něhož má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravujícímu mimosmluvní odměnu. Ostatně tento skutkový stav a právní posouzení věci nebylo mezi účastníky řízení sporné, když žalovaný shledal jako opodstatněné úkony právní služby, které vymezil ve svém podání ze dne [datum], v částce 264 000 Kč bez DPH. Jelikož žalobci nesporovali výpočet nákladů trestního řízení provedený žalovanou a souhlasili s posouzením účelnosti jednotlivých úkonů právní služby a rovněž i s výší sazby za jeden úkon právní služby a v tomto směru již nežádali doplnit dokazování stran úkonů, které žalovaná nepovažovala za účelně vynaložené, tedy zůstaly sporné, vyšel soud z posouzení jednotlivých úkonů právní služby, jak učinila žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum], včetně provedeného výpočtu, tj. za úkony právní služby vykonané Mgr. [jméno] [příjmení] ve výši 55 380 Kč a za úkony právní služby vykonané JUDr. [jméno] [příjmení] ve výši 208 420 Kč, celkem tedy ve výši 264 000 Kč bez DPH. Protože však JUDr. [jméno] [příjmení] je plátcem DPH (což žalovaná nesporovala), přiznal soud žalobcům ještě částku ve výši 42 132 Kč, představující daň z přidané hodnoty, a to u úkonů právní služby vykonaných do [datum] ve výši 19 %, u úkonů vykonaných do [datum] ve výši 20 % a u zbylých úkonů právní služby ve výši 21 % podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, celkem tedy částku ve výši 306 132 Kč výrokem II. rozsudku.

13. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu v případě vydání nezákonného rozhodnutí ust. § 7 odst. 1 a ust. § 8 odst. 1 zákona je současné naplnění těchto tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutím a vznikem škody. O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

14. S ohledem na shora sdělené je zřejmé, že nárok žalobce b) na náhradu škody v podobě ušlého zisku, nemůže být opodstatněný. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že žalobce svůj pracovní poměr ukončil dobrovolně dohodou se zaměstnavatelem, tedy jako projev své svobodné vůle, což značí (s odkazem na uvedené v předešlém odstavci), že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Je sice pravdou, že v této dohodě je uvedeno, že důvodem pro skončení pracovního poměru je trestní stíhání, avšak skutečnost, že je zaměstnanec trestně stíhán, není výpovědním důvodem. Žalobci tedy případný zisk (mzda) neušel v důsledku toho, že byl nezákonně trestně stíhán a v této souvislosti by s ním zaměstnavatel jednostranně ukončil pracovní poměr, nýbrž z důvodu, že sám o své vůli se rozhodl pracovní poměr ukončit (tedy v důsledku jeho rozhodnutí). Nic na tom nemění skutečnost, že byl případně k danému úkonu okolnostmi donucen, neboť tato skutečnost je pro právní posouzení bezvýznamná. Žalobce ukončil předmětný pracovní poměr dobrovolně, bylo pouze na jeho uvážení, zda tak učiní či nikoliv a rozhodně nemusel dohodu o ukončení pracovního poměru uzavírat. S ohledem na výše uvedené, tedy neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, bylo nadbytečné se zabývat tím, zda žalobci b) vznikla škoda – ušla mu mzda a případně v jaké výši a soud proto i tento nárok žalobce b) zamítl jako nedůvodný výrokem I. rozsudku.

15. Obdobně smýšlí soud i v případě nároku na ušlý zisk pro oba žalobce z důvodu ukončení jejich podnikání. Žalobci byli v této souvislosti soudem řádně poučeni podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř., 3 o.s.ř., aby tvrdili, že předmětný jimi vyčíslený nárok (ušlý zisk) se vztahuje k žalobcům jako fyzickým osobám, nikoliv k družstvu [anonymizováno], kde působili společně s dalšími osobami. Ač byli žalobci soudem poučeni, tito i nadále ušlý zisk požadovali ve výši odvozené od zisku celého družstva, tedy z jednotlivých daňových přiznáních družstva za uvedené roky, nikoliv v souladu s tím, jaký měli podle stanov nárok na vyplacení podílu na zisku. Soud uvádí, že nelze zaměňovat zisk, který případně mohl ujít družstvu, od zisku, který v důsledku trestního stíhání mohl ujít žalobcům jako fyzickým osobám. Je proto evidentní, že ušlý zisk vymezený žalobci nemohl být škodou v jejich majetkové sféře, tedy podmínka vzniku škody, nebyla za stávající situace naplněna. V této souvislosti žalobci neunesli břemeno tvrzení a s tím spojené i břemeno důkazní za současného poučení soudu o následcích nesplnění poskytnuté výzvy v podobě možné prohry ve sporu. I tento nárok žalobců proto soud zamítl jako neopodstatněný.

16. V souvislosti s tím, že soud zamítl jak nárok na ušlý zisk pro žalobce b), tak nárok na ušlý zisk pro oba žalobce, je zřejmé, že žalobcům nepřísluší ani částka, kterou vyčíslili na požadované inflaci z obou nároků. Pro úplnost ještě soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4714/2014 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 609/2020, ze kterých vyplývá, že inflace není škodou.

17. I ohledně nákladů nezastoupeného účastníka, které žalobci žádali za jejich účast u hlavních líčení a jejich výslechů v celkové výši 14 400 Kč, soud sděluje, že musí být naplněny podmínky § 31 odst. 3 zákona, jak bylo vysvětleno v odstavci 12. Odhlédnuto od skutečnosti, že náhradu takovýchto nákladů stanoví § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a jedná se o náklady vzniklé účastníkům v občanskoprávním řízení, nikoliv trestním, jde vždy o náklady vzniklé nezastoupenému účastníku. Tedy jinak řečeno, v případě, že účastník řízení nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2, může mu být přiznána náhrada hotových výdajů v rozsahu v jakém je i jednotlivě uplatnil a doložil nebo paušální výši podle § 151 odst. 3 o.s.ř. (á 300 Kč/úkon). Oba žalobci však v předmětném trestním řízení byli zastoupeni svým právním zástupcem, tudíž ani ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, jak se nesprávně žalobci domnívají, jim náhrada těchto nákladů nemůže příslušet, nadto se nejedná o náklady, které by žalobci účelně vynaložili na zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1, 2 zákona.

18. Posledním nárokem, kterým se soud zabýval, je nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního řízení a z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání. V obou případech žalovaná vznesla námitku promlčení. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona stanoví speciální promlčecí lhůtu v případě, že nemajetková újma byla způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, která neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Vzhledem k tomu, že předmětné trestní řízení skončilo na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – usnesení ze dne [datum], přičemž ke stavění promlčecí doby došlo na základě předběžně uplatněného nároku u žalovaného po dobu od [datum] do [datum], resp. nejdéle po dobu 6 měsíců v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 zákona, měla být žaloba k soudu podána nejpozději dne [datum]. Jelikož žalobci svou žalobu podali ke zdejšímu soudu až dne [datum], je jejich nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení promlčen.

19. Stran nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání, soud obecně k promlčecí době uvádí, že ustanovení § 32 odst. 1 věta prvá zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným úředním rozhodnutím; zatímco promlčecí právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření má samostatnou úpravu (§ 33). Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 22 odst. 1 věta prvá odškodňovacího zákona), která vycházela z toho, že jediným odpovědným subjektem je stát, ustanovení § 32 odst. 1 věta prvá odškodňovacího zákona váže počátek běhu promlčecí lhůty kumulativně i na vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá. U nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kde zákon vyžaduje jako podmínku odpovědnosti, aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (§ 8), je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je tato podmínka odpovědnosti splněna, tedy k okamžiku, kdy poškozenému bylo zrušovací rozhodnutí doručeno, případně oznámeno např. vyhlášením. Je tomu tak proto, aby promlčecí lhůta neběžela již před zrušením nezákonného rozhodnutí, tj. v době, kdy poškozený ještě nemůže svůj nárok uplatnit.

20. Odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníku řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutné hledat v příslušných procesních předpisech (srov. např. § 52 o.s.ř. a § 62 odst. 2 ve spojení s § 130 tr. ř. či § 137 tr. ř.), může se tak uplatnit i fikce doručení. Zde již odškodňovací zákon na rozdíl od vědomosti o vzniku škody a odpovědném subjektu, neuplatňuje požadavek, aby bylo rozhodnutí doručeno (oznámeno) přímo poškozenému. Takový požadavek pak může vyplývat právě z příslušného procesního předpisu. To, že § 32 odst. 1 zákona výslovně nestanoví jakou podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena v § 8 zákona. Promlčecí lhůta tedy může počít běžet nejdříve až dnem následujícím po dni, kdy zrušující rozhodnutí nabylo právní moci. V této souvislosti však nelze pominout, že právní úprava právní moci rozhodnutí se v jednotlivých procesních předpisech liší a i v jednom procesním předpise může být upraveno odlišně pro různé typy rozhodnutí a procesní situace. To je třeba mít na mysli zejména v případech, kdy právní moc rozhodnutí může předcházet jeho doručení (oznámení) poškozenému (např. § 139 a 140 tr. ř.). Pro počátek běhu promlčecí lhůty přitom musí být splněny obě podmínky. Byť § 32 odst. 1 nesvazuje počátek běhu promlčecí lhůty s okamžikem, kdy se poškozený dozví o právní moci zrušujícího rozhodnutí, mohou nastat situace, kdy se poškozený objektivně může dozvědět o právní moci rozhodnutí se značným časovým odstupem (srov. např. § 222 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže by taková okolnost měla poškozenému zabránit ve včasném uplatnění nároku u soudu, bude na soudu, aby v případě vznesené námitky promlčení s ohledem na konkrétní okolnosti případu posoudil její soulad se základními zásadami soukromého práva. U škody z trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, se uplatní odsun běhu promlčecí subjektivní lhůty, a to k okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo doručeno (oznámeno) rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno, a kdy zároveň takové rozhodnutí nabylo právní moci. Taková situace však nastane jen tehdy, měl-li poškozený možnost se o vzniku škody dozvědět dříve, než mu bylo doručeno zmíněné rozhodnutí, coby dovršení podmínek, za nichž může nárok uplatnit. Věta druhá § 32 odst. 1 zákona totiž není ustanovením speciálním ve vztahu k větě první, nýbrž její modifikací, která se však neuplatní, jestliže se poškozený o vzniku dozvěděl teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí. Pozdější vědomost poškozeného o vzniku škody může být založena na subjektivních důvodech, kdy škoda vznikla před doručením rozhodnutí, ale po určitou dobu o ní poškozený nevěděl, nebo na důvodech objektivních, kdy škoda vznikla i po doručení zrušovacího rozhodnutí právě zejména v takových případech, kdy se důsledky vydaného rozhodnutí objevily později, a majetková újma vznikla nebo pokračovala i poté, co bylo toto rozhodnutí odstraněno, by bylo v rozporu jak s logikou věci, tak s ustálenou judikaturou ve srovnatelných případech obecné odpovědnosti, kdy by subjektivní promlčecí lhůta počala běžet dříve než vůbec vznikla škoda. Ostatně dozvědět se o tom, že mu vznikla škoda, muže poškozený teprve poté, co taková újma nastala.

21. Odlišuje se pak nárok založený nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí) od nároku ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. Počátek běhu 6 měsíční subjektivní lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. V případě nezákonného rozhodnutí se i v tomto případě uplatní kumulativní podmínka vyplývající z § 8, tj. pravomocné zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (viz komentář k ustanovení § 32 zákona, [webová adresa]).

22. Pro počátek běhu 6 měsíční promlčecí lhůty podle citovaného ustanovení, je pak v případech, kdy je poškozený zproštěn obžaloby rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku. Není-li proti tomuto rozsudku přípustné odvolání, nastává již vyhlášením tohoto rozsudku a pozdější doručení písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku proto nemá z hlediska promlčecí lhůty žádné účinky (viz rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, z 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, z 28. 2, 2019 sp. zn. 30 Cdo 4272/2017 či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II ÚS 606/17). Pokud tedy v případě žalobců byla jejich právní zástupkyně osobně přítomna veřejnému zasedání dne [datum] u Vrchního soudu v Praze, při kterém bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti rozsudku soudu I. stupně, tedy žalobci byli pravomocně zproštěni obžaloby v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum], a toto rozhodnutí bylo předsedou senátu odůvodněno, byla již od tohoto data žalobcům, kteří byli právně zastoupen známa nejen samotná skutečnost, že v důsledku trestního řízení jim vznikla (tvrzená) újma a že došlo k jejich pravomocnému zproštění obžaloby, ale též poměrně přesné důvody, které ke zproštění obžaloby vedly (ostatně tyto důvody žalobci již znali na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci). Žalobcům proto již v této době nic nebránilo v uplatnění jejich nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání a tito mohli svou žalobu u zdejšího soudu podat podstatně dříve. I v tomto případě byl k datu [datum] tento nárok žalobců již promlčen a ve vztahu k požadovanému reulátrnímu i morálnímu (omluva) odškodnění je proto nedůvodný.

23. Závěrem soud uvádí, že jako opodstatněný shledal nárok žalobců na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu, ostatní žalobci uplatněné nároky posoudil jako nedůvodné, čemuž odpovídá znění výroku II, IV. a V. rozsudku.

24. Úrok z prodlení žalobcům náleží v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona, neboť podle tohoto zákonného ustanovení má žalovaná zákonnou šestiměsíční lhůtu pro projednání daného nároku. Teprve až uplynutím této lhůty se žalovaná může dostat do prodlení. Jelikož žalobci uplatnili svůj nárok předběžně u žalovaného dne [datum], mohla se žalovaná dostat do prodlení až ode dne [datum], jak ostatně správně žalobci požadovali. Výše úroku z prodlení pak odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když žalobci požadovali zaplacení nákladů na obhajobu 607 586 Kč, ztrátu na výdělku pro žalobce b) 1 910 562 Kč, ušlý zisk 1 698 215 Kč, náhradu hotových výdajů 14 400 Kč, nemajetkovou újmu za zadržení 6 000 Kč, nemajetkovou újmu za nezákonně vedené trestní stíhání 3 521 554 Kč a nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení 320 000. Předmětem řízení tak byly dva nároky - u nároku na náhradu škody byli žalobci převážně neúspěšní a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byli žalobci plně úspěšní v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst.3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 4 230 763 + u nemajetkové újmy 300 000 Kč (3x 50 000 Kč (nárok) x 2 žalobci) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobci byli úspěšní v rozsahu 306 132 Kč (majetková škoda) a 300 000 Kč (nemajetková újma). V částce 3 924 631 Kč byli žalobci naopak neúspěšní (majetková škoda). Žalovaná proto byla v řízení převážně úspěšná, přičemž žalovaní by jí měli nahradit 73% jejích účelně vynaložených nákladů řízení /3 924 631 – 606 132): 4 530 763 x 100/ - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1435/2015 Náklady řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 095 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (5 úkonů právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 2x příprava na jednání a 2x účast na jednání).