28 C 45/2023-133

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně] c) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 2 470 000 Kč + 2 x 1 235 000 Kč vše s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Podání žalobců ze dne [datum] ve znění jeho doplnění ze dne [datum], týkající se nároku, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 400 000 Kč, žalobci b) částku 200 000 Kč a žalobkyni c) částku 200 000 Kč z titulu dehonestujících výroků v usnesení Ústavního soudu ze dne 14.1.2020 sp. zn.

I. ÚS 3960/2017 a v usnesení Ústavního soudu ze dne 18.2.2020, sp. zn.

I. ÚS 1359/2019, se odmítá.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 2 070 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) částku 1 035 000 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni c) částku 1 035 000 Kč, se zamítá.

V. Žalobci a), b), c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhali po žalované zaplacení v záhlaví uvedených částek, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 228/2013 a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobcům vznikla v důsledku porušení zákonných povinností soudů – soudu I. i II. stupně (procesních pochybení) a přiměřeného zadostiučinění za zveřejnění rozhodnutí Ústavního soudu s dehonestujícími výroky ve vztahu k žalobkyni a). Žalobci konkrétně uvedli, že předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a v řízení docházelo k průtahům. Pokud jde o další pochybení soudů, žalobci mají za to, že soud I. stupně rozhodoval podle neplatné a neúčinné právní úpravy týkající se věcné příslušnosti soudu /dále také jen„ nesprávný úřední postup 1“ /. Dále soud I. stupně vycházel z nečitelných listinných důkazů, resp. nečitelných stránek, ačkoli žalobci tyto důkazy soudu zasílali řádně a technická chyba či softwarová závada tak spočívala na straně soudu I. stupně, který danou situaci vůbec neřešil /dále také jen„ nesprávný úřední postup 2“ /. Další chybou, a to na straně odvolacího soudu bylo to, že jeho rozhodnutí bylo rozhodnutím překvapivým, když odvolací soud v rámci podaného odvolání řešil (a z tohoto důvodu zrušil rozsudek soudu I. stupně), že ve věci nebyl dán souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby za nezletilou, tj. žalobkyni a), ačkoli žádná ze stran toto v rámci podaného odvolání nenamítala. Žalobci rozvedli, že rozsudek soudu I. stupně byl zrušen z důvodu, že nebyl dán souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci bránili mimořádnými opravnými prostředky v podobě podání dovolání a ústavní stížnosti, kdy oba návrhy byly Nejvyšším i Ústavním soudem odmítnuty. Následně bylo řízení zastaveno z důvodu, že žalobkyně a) nezískala souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby. I proti tomuto usnesení se žalobci bránili řádnými i mimořádnými prostředky (odvolání, dovolání, ústavní stížnost), avšak bezúspěšně. Žalobci však mají za to, že soudy souhlas opatrovnického soudu neměly vyžadovat, když žaloba byla podána podle antidiskriminačního zákona (§ 10 odst. 1) a všichni žalobci byly tzv. dotčenými osobami, tedy aktivně legitimovány k podání žaloby. Soudy proto měly vědět s kým v řízení pokračovat, namísto toho se uchýlily pouze ke konstatování, že nebyla odstraněna údajná vada řízení (souhlas opatrovnického soudu) /dále také jen„ nesprávný úřední postup 3“ /. Žalobkyně a) také prostřednictvím zákonných zástupců tj. žalobce b) a žalobkyně c) podala námitku podjatosti senátu Městského soudu v Praze ze dne [datum], avšak k této námitce nebylo přihlíženo, resp. o ní nebylo rozhodnuto/dále také jen„ nesprávný úřední postup 4“ /. Další pochybení ze strany orgánů státu pak žalobci spatřovali v tom, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3960/2017 učinil urážlivé podání, když uvedl, že se jednalo o„ údajně diskriminační jednání“ ze strany vedlejší účastnice v podkladovém řízení (základní školy, kterou žalobkyně a) navštěvovala), ačkoli ČSI bylo opakovaně označeno jednání základní školy ve vztahu k žalobkyni a) za diskriminační /dále také jen„ nesprávný úřední postup 5“ /. Naposledy obecné soudy nesplnily svou poučovací povinnost, když žalobcům b) a c) jako rodičům nezletilé (žalobkyně a)) nesdělily, že můžou přistoupit do řízení, jako účastníci řízení a mohlo tak být předejito nutnosti schválení úkonu opatrovnického soudu za nezletilou /dále také jen„ nesprávný úřední postup 6“ /. Žalobci vyčíslili nároky na přiměřené zadostiučinění následovně: -) za použití neplatného a neúčinného zákona /nesprávný úřední postup 1/ částku 600 000 Kč pro žalobkyni a), částku 300 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich -) za užití nečitelných důkazů ve spise soudem I. stupně / nesprávný úřední postup 2/ částku 200 000 Kč pro žalobkyni a), pro žalobce b) a žalobkyni c) částku 100 000 Kč – pro každého z nich -) za překvapivé rozhodnutí soudu (zrušení pro vadu řízení) /„ nesprávný úřední postup 3/ částku 600 000 Kč pro žalobkyni a) a částku ve výši 300 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich -) za neřešenou námitku podjatosti /„ nesprávný úřední postup 4/ částku 200 000 Kč pro žalobkyni a) a částku 100 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich, -) za zveřejnění dehonestujících výroků v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3960/2017 /nesprávný úřední postup 5/ částku 400 000 Kč pro žalobkyni a) a částku 200 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich, -) za porušení poučovací povinnosti soudu / nesprávný úřední postup 6/ částku 200 000 Kč pro žalobkyni a) a částku 100 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich -) za nepřiměřenou délku podkladového řízení částku 270 000 Kč pro žalobkyni a) a částku 135 000 Kč pro žalobce b) a žalobkyni c) – pro každého z nich. Žalobci předběžně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnili u žalované dne [datum].

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobci předběžně dne [datum] uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněné zásahy do osobnostních práv a za nepřiměřenou délku podkladového řízení, to vše v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 228/2013 v celkové výši 2 470 000 Kč pro žalobkyni a) a v celkové výši 1 235 000 Kč pro žalobce b) a v celkové výši 1 235 000 pro žalobkyni c). Žalovaná uvedla, že vzhledem k tomu, že jí nebyl zapůjčen Obvodním soudem pro Prahu 7 podkladový spis, nemohla se ve věci kvalifikovaně vyjádřit.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci předběžně svůj nárok z titulu nemajetkové újmy ve vztahu k žalobkyni a) ve výši 2 470 000 Kč, ve vztahu k žalobci b) ve výši 1 235 000 Kč a ve vztahu k žalobkyni c) ve výši 1 235 000 Kč předběžně uplatnili u žalované dne [datum], přičemž jejich žádost nebyla do dne podání vyjádření žalovanou projednána.

4. Při ústním jednání konaném dne [datum] žalobci uvedli, že požadují nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena dehonestujícími výroky, kterých se Ústavní soud dopustil ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3960/20217, a to i ve vztahu k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1359/2019, neboť i v tomto rozhodnutí Ústavní soud zmínil stejné dehonestující věty ve vztahu k žalobkyni a). Na to konto soud žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. poučil, aby odstranili vady žaloby, neboť tato byla ve vztahu k uvedenému žalobnímu požadavku neurčitá. Soud současně žalobce poučil, jakým způsobem mají vady žaloby odstranit, a to zejména tak, aby ke každému nesprávnému úřednímu postupu resp. ke každému rozhodnutí Ústavního soudu, které žalobci označili, a u něhož mají za to, že obsahuje dehonestující výrok, vyčíslili nemajetkovou újmu, která jim daným výrokem vznikla, a to konkrétně ve vztahu ke každému z žalobců a dále, aby popsali, v čem konkrétně jejich nemajetková újma spočívá. Tedy jinak řečeno, aby zkonkretizovali a popsali, jaká nemajetková újma tomu kterému z žalobců v důsledku toho kterého výroku (rozhodnutí) Ústavního soudu vznikla. Současně soud žalobce poučil o následcích nesplněné této výzvy v podobě odmítnutí žaloby stran toho nároku.

5. Žalobci na výzvu soudu reagovali podáním ze dne [datum], ve kterém citovali jednak pasáž z rozhodnutí I. ÚS 3960/17 ze dne 14.1.2020 (….“ i v této ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a celkovém popisu údajně diskriminačního jednání ze strany vedlejší účastnice, tvrdí…..“) a jednak pasáž z rozhodnutí I. ÚS 1359/2019 ze dne 18.2.2020 (…..“ se nepodařilo prokázat diskriminaci stěžovatelky, přičemž k takovému závěru nedošla ani Česká obchodní inspekce“), jejichž zveřejněním jim byla způsobena nemajetková újma. Stran vyčíslení nemajetkové újmy žalobci toliko uvedli, že žalovaná částka ve výši 400 000 Kč pro žalobkyni a) a 200 000 Kč pro každého z žalobců b) a c) se vztahuje k nemajetkové újmě vzniklé v důsledku dehonestujících výroků uvedených v obou rozhodnutích Ústavního soudu. Žalobci k zásahu do osobnostních sfér jejich života v důsledku těchto výroků uvedli, že tyto výroky Ústavního soudu žalobci vnímají jako pomluvu, protože tyto jsou nepravdivé a značnou měrou ohrozily vážnost žalobců u spoluobčanů a není možné se již proti nim účinně bránit. Tyto výroky jsou pak veřejně přístupné na webových stránkách Ústavního soudu, kde zveřejňuje svá rozhodnutí. Žalobci b) a c) ještě doplnili, že jako rodiče jednak diskriminaci žalobkyně spoluprožívali a jednak ji byli nuceni bránit veškerými zákonnými prostředky. [Obsah přílohového spisu]

7. Podle ust. § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), platí, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Dle odstavce 2 ustanovení, není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.

8. Podle ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

9. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Prvotně soud uvádí, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002). Řádně vymezit předmět řízení je nezbytné i proto, aby soud mohl zkoumat, zda nestala překážka zahájené či věci rozsouzené nebo zda žalobce řádně svůj nárok předběžně u žalované uplatnil.

11. Pakliže žalobci v žalobě uplatňují více nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba tyto individualizovat. V projednávané věci představuje nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dehonestujícími výroky obsaženými v tom kterém rozhodnutí Ústavního soudu (tj. rozhodnutí I. ÚS 3960/17 ze dne 14.1.2020, resp. I. ÚS 1359/2019 ze dne 18.2.2020) nárok se samostatným skutkovým základem a soud se musí v řízení každou žalobci označenou pasáží toho kterého rozhodnutí zabývat zvlášť a zvlášť posuzovat, zda zde je odpovědnostní titul, zda došlo ke vzniku újmy a zda je mezi odpovědnostním titulem a vznikem újmy vztah příčinné souvislosti. Z tohoto důvodu je proto třeba, aby žalobci rozlišili, jakého odškodnění se na základě každého z těchto samostatně uplatnitelných nároků domáhají (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2139/2018 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).

12. Žalobci na výzvu soudu sice postavili na jisto, kterými dehonestujícími výroky obsaženými v rozhodnutích Ústavního soudu měla každému z žalobců vzniknout nemajetková újma, nicméně nesplnili požadavek soudu týkající se odlišení jednotlivých nároků (tj. výše nemajetkové újmy) ve vztahu k tomu kterému tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu a rovněž nezkonkretizovali jaká újma měla tomu kterému z žalobců v důsledku toho kterého výroku vzniknout, když opět obecně tvrdili, že těmito výroky byli poškozeni a frustrováni, neboť jsou dostupné na webových stránkách Ústavního soudu a také, že žalobci b) a c) spoluprožívali diskriminaci žalobkyně (ze strany základní školy) a využili zákonných prostředků k její obraně. Poslední uvedené tvrzení se opětovně týká spíše újmy, jež byla řešena v podkladovém řízení (zdržení se diskriminačního jednání) a jinak nejsou skutková tvrzení ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy u žalobců nikterak specifická a konkrétní, a to přestože v tomto duchu byli na jednání dne [datum] soudem poučeni. Z výše uvedeného lze uzavřít, že soudu bylo v zásadě znemožněno, aby předmět řízení dostatečně individualizoval a následně žalobu v tomto rozsahu věcně projednal. Jelikož žalobci neodstranili vytýkané vady, postupoval soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a podání žalobců v rozsahu nároku specifikovaném ve výroku I. rozsudku, odmítl.

13. K nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku podkladového řízení soud s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010, uvádí: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

14. Vzhledem k tomu, že se podle shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, odškodňuje celková délka řízení, vyšel z toho, že podkladové řízení trvalo od data [datum], kdy žalobci podali u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu do data [datum], kdy ve věci bylo vydáno poslední rozhodnutí Ústavního soudu Celkem tak řízení trvalo 5 let a 5 měsíců. Do celkové délky řízení pak soud nezapočítal dobu řízení týkající se návrhu na obnovu řízení, který žalobci podali, neboť skutečnost, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení (vyjma úseku řízení, který pokračoval poté, co bylo žalobě na jeho obnovu vyhověno, což není posuzovaný případ, pozn. soudu) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 nebo sp. zn. 30 Cdo 320/2018. Předmětem podkladového řízení byla žaloba na zdržení se diskriminačního jednání ze strany žalované vůči žalobkyni a).

15. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 o.s.ř. přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení Provedeným dokazováním soud zjistil, že v rámci podkladového řízení nedošlo k průtahům či nečinnosti ze strany orgánů státu, tyto postupovaly v přiměřených a odpovídajících procesních lhůtách a jejich úkony směřovaly ke skončení věci. Jediné, co lze soudu I. stupně vytknout bylo to, že současně s podanou žalobou za nezletilou nepožadoval souhlas opatrovnického soudu, tedy ve věci samé rozhodl, aniž by byly splněny podmínky řízení, což se následně projevilo ve zrušení jeho rozhodnutí pro vady řízení odvolacím soudem. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou po stránce skutkové ani právní, když v podstatě ve věci samé soud I. stupně poté, co bylo jeho rozsudek odvolacím soudem zrušen, již věcně nerozhodoval. Věc vykazovala částečnou obtížnost po stránce procesní, když v řízení byla opakovaně vznášena námitka podjatosti, a to 3x ve vztahu k soudcům I. stupně a 1x ve vztahu k senátu Městského soudu v Praze a 1x ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu, se kterou se musely soudy procesně vypořádat, což se promítalo do celkové délky řízení. Kritérium počtu stupňů soudní soustavy Ve věci samé rozhodoval nalézací soud jedenkrát, odvolací soud rovněž jedenkrát, dovolací soud také jedenkrát a naposledy Ústavní soud rovněž jedenkrát. Vzhledem k tomu, že byla žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu, rozhodoval o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze. Dále se s procesním rozhodnutím – zastavení řízení pro nedoložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby za nezletilou, se věc nacházela u odvolacího soudu, dovolacího soudu a Ústavního soudu. Zde soud uvádí, že nelze bránit a dávat k tíži účastníkům řízení, že využijí svých procesních práv v podobě řádných či mimořádných opravných prostředků, popř. dalších procesních návrhů, avšak je zřejmé, že takovýto postup se promítne do celkové délky řízení, neboť orgány státu se jimi musí zabývat, tedy o nich rozhodnout, což ovšem nelze dávat ani k tíži žalované. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení Žalobci se na celkové délce řízení významným způsobem nepodíleli, toliko jedenkrát podali opakovaně námitku podjatosti proti zákonnému soudci nalézacího soudu a to bezprostředně poté, co o předešlé námitce bylo odvolacím soudem negativně rozhodnuto, aniž by v novém návrhu uvedli nějaké nové skutečnosti týkající se této námitky. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, neboť předmětem řízení byla antidiskriminační žaloba, tedy šlo o věc osobního stavu. Takovýto druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Pro úplnost však soud dodává, že vzhledem ke konečnému posouzení věci (viz dále), nemá hodnocení tohoto kritéria pro věc žádný význam.

16. Celkově shrnuto s odkazem na sdělené, dospěl soud k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka podkladového řízení byla přiměřená. Za celkovou délkou řízení stojí fakt, že věc byla projednávána na 3 stupních soudní soustavy, včetně Ústavního soudu, a to opakovaně, což mělo jediný podíl na době řízení. Pokud nebylo porušeno právo žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, není dána existence odpovědnostního titulu ve smyslu uvedeného ustanovení a nárok na zadostiučinění není opodstatněný. Nad to je soud závěru, že žalobcům b) a c) tento nárok nesvědčí od počátku (byť délku řízení a jednotlivá kritéria zhodnotil i ve vztahu k těmto žalobcům), a to z důvodu nedostatku aktivní legitimace. Nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, může podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vznikat pouze a jenom účastníkům řízení, kterými žalobci b) a c) nebyli, neboť v podkladovém řízení vystupovali jen jako zákonní zástupci žalobkyně a).

17. K nároku na nemajetkovou újmu z důvodu žalobci popsaného nesprávného úředního 1) až 4) a nesprávného úředního postupu 6), soud především sděluje, že odpovědnost státu za škodu/nemajetkovou újmu je založena na třech odpovědnostních předpokladech, kterými jsou: 1) vznik škody/nemajetkové újmy, 2) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody/nemajetkové újmy a 3) vnik škody/nemajetkové újmy. Ust. § 8 odst. 1 a ust. § 13 odst. 1 zákona rozeznává dva odpovědnostní tituly - nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se tedy rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady úkonů při úředním postupu, které směřující k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Samy o sobě však odpovědnostní titul představovat nemohou.

18. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobců se podává neexistence odpovědnostního titulu, neboť žalobci je napadána popsaná nesprávnost procesního postupu soudu I. stupně a rovněž i soudu II. stupně (Městského soudu v Praze), avšak veškeré tyto procesní postupy soudů vedly k rozhodnutí, resp. se promítly do rozhodnutí ve věci samé, když žalobkyně a), potažmo žalobce b) a žalobkyně c) jako její zákonní zástupci mohli veškerá jimi zmíněná procesní pochybení soudů namítat v rámci podaného odvolání, dovolání i ústavní stížnosti (což ostatně učinili). Rozhodnutí odvolacího soudu jak ve věci samé, tak stran procesního rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nesplnění podmínky řízení - nepředložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby byla potvrzena soudem dovolacím a rovněž soudem Ústavním (odmítnutí dovolání a odmítnutí ústavní stížnosti) jako věcně správné. Jelikož ve věci neexistuje rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, což je podmínkou ust. § 8 odst. 1 zákona, nemůže se jednat o rozhodnutí nezákonná. Soud pro úplnost doplňuje, že není nadán možností přezkoumávat správnost rozhodnutí vydaných jinými soudy v jiném soudním řízení. Podmínka odpovědnostního titulu podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona proto nebyla splněna, když zde neexistuje nezákonné rozhodnutí. Soud se proto nezabýval již splněním dalších odpovědnostních předpokladů v podobě příčinné souvislosti a vzniku nemajetkové újmy a tyto nároky zamítl výrokem II. až IV. rozsudku, aniž by ve věci činil nějaké dokazování.

19. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, za použití § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když částečné zastavení řízení zavinila žalobkyně, neboť žalovaná mimosoudně plnila v zákonem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a), b) ,c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (5 úkonů po 300 Kč – vyjádření ve věci, 2x příprava na jednání a 2x účast na jednání).