28 C 52/2021-190

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 17 765 376 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobci b) částku ve výši 17 765 376 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou ve znění jejího doplnění a po částečném zpětvzetí žaloby a rozšíření žaloby, domáhali po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 12 342 876 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč, resp. 2 500 000 Kč pro každého z žalobců, a to v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí – usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.5.2015, čj. 14 Nc 11845/2008-271 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2015, čj. 16 Co 367/2015-291 a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 211 250 Kč pro každého z žalobců z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008. Žalobci uvedli, že na návrh oprávněné nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 1845/2008 exekuci soudním prodejem nemovitosti ve vlastnictví povinných, tj. žalobců, a to konkrétně budovy [adresa] stojícím na stavebním pozemku parc. [číslo] o výměře 335 m2, stavebního pozemku parc. [číslo] o výměře 273 m2, pozemkové parcely [číslo] o výměře 3 484 m2, pozemkové parcely [číslo] o výměře 876 m2 a pozemkové parcely [číslo] o výměře 1 618 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, [stát. instituce], [územní celek], k. ú. [obec] u [obec], na [list vlastnictví] (dále také jen nemovitost), na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5.12.2007, sp. zn. 5 C 283/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23.4.2008, sp. zn. 20 Co 117/2008, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 9 120 000 Kč s příslušenstvím. V rámci exekuce byl v dražbě nařízené soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Beroun, prodán pozemek žalobců, jehož součástí byl jejich rodinný dům a další pozemky žalobců. Nový majitel pak dehonestujícím způsobem je donutil odstěhovat se a ještě je obvinil z krádeže. Ještě předtím, než došlo k prodeji předmětné nemovitosti, podali žalobci proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] dovolání. V mezidobí se snažili, aby došlo k oddálení prodeje nemovitosti, tudíž podali návrh na insolvenci, kdy insolvenční řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 INS 26136/2016. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2017, čj. 21 Cdo 1020/2016-315 byla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] zrušena a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Tento následně rozhodl usnesením ze dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] tak, že exekuci zastavil. Popsaným jednáním tedy byl prodán veškerý majetek žalobců, kteří tak ztratili svůj domov, přičemž důvodem, proč došlo k zastavení exekuce, byla skutečnost, že smlouva o půjčce uzavřená mezi nimi a oprávněnou, byla fiktivní. Žalobcům v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla škoda ve výši 12 000 000 Kč spočívající v ceně rodinného domu, který byl znaleckým posudkem ohodnocen na tuto částku. Dále žalobcům vznikla škoda ve výši 264 000 Kč za nábytek a vybavení, neboť žalobci byli z domu vyhozeni a podmínkou nového vlastníka domu bylo jeho plné vyklizení, tedy museli veškerý nábytek a vybavení vyvést na sběrný dvůr, neboť neměli jinou možnost, kde nábytek uložit. Žalobci také v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nárokují náhradu škody ve výši 76 874 Kč představující uhrazené poplatky insolvenčnímu správci, neboť návrh na insolvenci byl podán z důvodu pozdržení exekuce – prodeje domu, protože v uvedeném období byla věc předložena Nejvyššímu soudu a výsledek mohl pozitivně celou věc ovlivnit. Z titulu vydání nezákonného rozhodnutí žalobci ještě požadovali nemajetkovou újmu ve výši 2 500 000 Kč pro každého z žalobců, neboť v důsledku uvedeného došlo u žalobců ke ztrátě důvěry v právní stát a demokracii, došlo k zabavení jejich vybudovaného domova a majetku a celou věc vnímali jako křivdu, kdy zároveň pociťovali stres v souvislosti s tím, že byl ohrožen výkonem rozhodnutí jejich domov. Naposledy žalobci nárokovali nemajetkovou újmu 211 250 Kč pro každého z žalobců za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008, neboť mají za to, že uvedené řízení trvalo nepřiměřeně dlouho.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že u ní žalobci dne [datum] předběžně uplatnili nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy jednak z titulu vydání nezákonného rozhodnutí a jednak z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008, v celkové výši 18 005 262 Kč. Žalovaná po projednání uvedeného nároku dospěla k závěru, že řízení vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 283/2006 (týkající se návrhu na soudní prodej zástavy) a řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008 trvalo celkem 12 let a 2 měsíce, resp. ve vztahu k žalobcům lze posoudit délku obou řízení až od okamžiku, kdy se o probíhajícím řízení dozvěděli, tedy v daném případě je délka řízení ve vztahu k žalobcům 10 let a 7 měsíců. Žalovaná takto stanovenou délku řízení hodnotila jako nepřiměřenou, tedy dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobcům přiznala přiměřené zadostiučinění, které stanovila tak, že vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši a tuto základní částku snížila s ohledem na složitost projednávané věci, stupně soudní soustavy a sdílenou újmu na straně žalobců o 50 %. Dospěla k závěru, že odpovídající výše zadostiučinění v penězích pro každého z žalobců činí 83 750 Kč. Pokud se jedná o nárok na náhradu škody v celkové výši 12 485 262 Kč, tuto žalovaná shledala jako nedůvodnou, neboť pokud jde o majetkovou újmu ve výši 12 000 000 Kč, představující znaleckým posudkem určenou cenu rodinného domu žalobců, který byl prodán v rámci nedobrovolné dražby, má žalovaná za to, že prodej nemovitosti nijak nesouvisí s průběhem exekučního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 a není tak dána základní podmínka, tj. odpovědnostní titul, s nímž by tvrzená škoda mohla souviset. Žalovaná dále uvedla, že žalobci na sebe podali insolvenční návrh, a to opakovaně, když první návrh vzali zpět, aby záhy podali návrh druhý. Oprávněná z exekučního řízení se jako zajištěná věřitelka přihlásila se svou pohledávkou do insolvenčního řízení. Následně bylo insolvenčním soudem vydáno předběžné opatření, kterým insolvenční soud umožnil soudnímu exekutorovi prodat nemovitost žalobců v dražbě. Po jejím prodeji z výtěžku byla uspokojena oprávněná jako zajištěná věřitelka. Jak plyne z rozhodnutí učiněných insolvenčním soudem v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 INS 26136/2016, pohledávka zajištěné věřitelky byla v rámci přezkumného jednání zjištěna a nebyla popřena ani insolvenčním správcem, ani samotnými žalobci jako dlužníky. Žalovaná proto uzavřela, že sami žalobci nevyužili všech možností, které jim dává právní řád České republiky, aby odvrátili případně hrozící vznik škody. Ohledně náhrady škody představující škodu vzniklou na vybavení nemovitosti žalobců, zde není a nemůže být žalovaná odpovědným subjektem. Za takovouto škodu odpovídají buď žalobci sami, popřípadě se lze domáhat její náhrady po novém vlastníkovi nemovitosti. K poslednímu uplatněnému nároku představující odměnu správce, žalovaná uvedla, že ani zde nejsou splněny podmínky pro odpovědnost státu za škodu podle odškodňovacího zákona. Žalobci podali sami o své vůli insolvenční návrh, není proto dán ani nesprávný úřední postup, ani nebylo v rámci insolvenčního řízení vydáno nezákonné rozhodnutí.

3. Vzhledem k tomu, že žalobci vzali svou žalobu zpět co do částky 149 000 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu škody za nábytek a vybavení a dále co do částky 167 500 Kč s příslušenstvím, představující nárok na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, postupoval soud podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran těchto částek usnesením ze dne [datum] zastavil. Dále soud usnesením z téhož data připustil rozšíření žaloby o částku 35 000 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, a to za dobu řízení před dovolacím soudem a dále o částku 6 614 Kč s příslušenstvím představující vynaložené náklady na odměnu insolvenčního správce.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobci předběžně uplatnili svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 18 005 262 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008, kdy po předběžném projednání tohoto nároku dospěla žalovaná k závěru, že uvedené řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a z tohoto důvodu poskytla každému z žalobců částku ve výši 83 750 Kč, jakožto náhradu nemajetkové újmy. [Obsah přílohového spisu]

6. Dále soud provedl dokazování usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.5.2015, čj. 14 Nc 11845/2008-271, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2015, čj. 16 Co 367/2015-291, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2017, čj. 21 Cdo 1020/2016-315, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka], usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.5.2020, čj. 16 Co 21/2020-597, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2022, čj. 21 Cdo 174/2021-662, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka], usnesením Vrchního soudu [obec] ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka], usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], čj. [insolvenční spisová značka], usnesením ze dne [datum] o nařízení dražby, usnesením o příklepu ze dne 5.12.2016, čj. 015 Ex 785/2008-155, usnesením ze dne 20.6.2017, čj. 015 Ex 785/2008-188. Z těchto listinných důkazů vzal soud za prokázané, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] byl návrh povinných (žalobců) na zastavení exekuce o částku 9 120 000 Kč s příslušenstvím, zamítnut. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] zrušeno a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] byla exekuce nařízená na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9.2.2008, čj. 14 Nc 11845/2008-21 (vedena proti žalobcům pro částku 9 120 000 Kč s příslušenstvím) zastavena. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o nákladech exekutora. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] nařídil insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníků – žalobců, předběžné opatření, kterým omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a to tak, že soudnímu exekutorovi Mgr. [jméno] [příjmení], exekutorský úřad [obec], umožnil provést exekuci vedenou pod sp. zn. 15 Ex 785/2008 prodejem předmětné nemovitosti, do rozhodnutí o úpadku ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici. Toto usnesení pak bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] potvrzeno. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] byly prodlouženy účinky vydaného předběžného opatření ze dne [datum]. Usnesením soudního exekutora ze dne [datum] byla nařízena dražba na předmětnou nemovitost na den [datum]. Při tomto dražebním roku byla nemovitost vydražena za nejvyšší podání ve výši 10 400 000 Kč dražitelem [jméno] [příjmení]. Na základě usnesení soudního exekutora ze dne [datum] byla z dosud nerozděleného exekučního výtěžku ve výši 10 426 623,02 Kč odpočítána pohledávka na nákladech exekuce soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ve výši 1 283 686,28 Kč a dále byl exekuční výtěžek ve výši 9 142 936,74 Kč vydán insolvenčnímu správci JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] a usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] byl insolvenčnímu správci udělen souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 8 900 936,74 Kč zajištěné věřitelce [příjmení] [příjmení], dále byly insolvenčnímu správci uloženy povinnosti vyjmenované pod II. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum] a insolvenčnímu správci byla přiznána záloha na odměnu ve výši 242 000 Kč.

7. Z výslechu žalobců vzal soud za prokázané, že uvedená rozhodnutí (tj. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum]) pro ně byla křivdou. Psychicky na tom nebyli dobře, měli obtíže, také nemohli spát. Žalobkyně a) pak vyhledala psychiatra a užívala antidepresiva. Tento stav však existoval již před dobou, než došlo k vydání uvedených rozhodnutí. Psychické obtíže, tedy problémy psychického rázu, žalobce provázely v podstatě od počátku exekučního řízení, tedy ještě předtím, než byla rozhodnutí vydána. Také následně poté, co byla předmětná nemovitost vydražena, se k nim vydražitel nemovitosti pan [příjmení] nezachoval dobře, neustále za nimi do domu docházel s tím, že již dům mají vyklidit. Chodil za nimi každý den a v podstatě je tímto způsobem šikanoval. Situace dospěla do té fáze, že žalobci následně začali věci, tj. vybavení nemovitosti odvážet do sběrného dvora, neboť je neměli kam uložit. Částky 9 100 000 Kč, která věřitelce paní [příjmení] byla vyplacena v insolvenčním řízení, se po ní nedomáhali.

8. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5.12.2007, sp. zn. 5 C 283/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23.4.2008, sp. zn. 20 Co 117/2008 byla nařízena na návrh oprávněné paní [příjmení] exekuce k vymožení pohledávky ve výši 9 120 000 Kč s příslušenstvím, a to soudním prodejem shora specifikované nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Beroun. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], byl zamítnut návrh žalobců na zastavení exekuce prodejem nemovitosti. Předmětná usnesení pak byla zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum]. Opětovně ve věci bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 8 dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze dne [datum] a Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] tak, že exekuce byla zastavena, z důvodu, že smlouva o půjčce ze dne [datum], kterou uzavřeli žalobci s paní [příjmení] na částku 8 760 000 Kč (a zároveň uzavřeli zástavní smlouvu na předmětnou nemovitost), byla simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon. Tedy žádné finanční prostředky žalobcům oprávněnou poskytnuty nebyly. Protože byla smlouva o půjčce ze dne [datum], jak uvedly soudy ve svém rozhodnutí, neplatným ujednáním, nemohla být platná ani zástavní smlouva. V mezidobí žalobci podali návrh na zahájení insolvenčního řízení proti jejich osobám s tím, že insolvenční řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V rámci tohoto insolvenčního řízení bylo vydáno předběžné opatření, na základě kterého insolvenční soud omezil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a umožnil provést exekutorovi exekuci prodejem předmětné nemovitosti žalobců. V rámci exekučního řízení byla uvedená nemovitost vydražena za částku nejvyššího podání 10 400 000 Kč dražitelem [jméno] [příjmení] dne [datum]. Následně byl exekuční výtěžek ve výši 9 142 936,74 Kč po odpočtu nákladů exekutora vydán insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Zajištěné věřitelce [příjmení] [příjmení] byl vydán výtěžek zpeněžení ve výši 8 900 936,74 Kč. Žalobci v souvislosti s vedenou exekucí pociťovali psychické obtíže v podobě nesoustředěnosti, špatného spánku, žalobkyně a) pak vyhledala psychiatra a začala užívat antidepresiva. K vystěhování nemovitosti došlo na základě urgence vydražitele pana [příjmení] s tím, že zařízení nemovitosti žalobci odvezli do sběrného dvora. Žalobci se předběžně se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy obrátili na žalovanou dne [datum]. Tato po projednání jejich žádosti dospěla k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008 došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a každému z žalobců poskytla zadostiučinění ve výši 83 750 Kč.

9. Podle ust. § 1 č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 zákona jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ust. § 2952 o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010 posoudil soud věc stran nároku na přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008 následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

11. Předmětné řízení trvalo od [datum], kdy bylo žalobcům doručeno usnesení Okresního soudu [obec] ze dne [datum], kterým vyslovil svou místní nepříslušnost stran návrhu oprávněné na nařízení exekuce soudním prodejem zástavy, neboť až tímto okamžikem se žalobci dozvěděli o vedeném řízení a teprve až tímto okamžikem jim mohla vznikat případná nemajetková újma založená vedením sporu. Jako ukončení předmětného řízení soud shledal datum [datum], a to v souvislosti s odmítnutím dovolání oprávněné Nejvyšším soudem ČR Celkem tedy řízení trvalo 12 let 3 měsíce a 14 dní. Žalobci pak v předmětném řízení vystupovali v procesním postavení povinných. Soud v této souvislosti nepřihlížel, jak učinila žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku, k řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 283/2006, neboť odškodnění tohoto řízení nebylo předmětem žalobního žádání, když žalobci nárokovali toliko zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008.

12. K jednotlivých kritériím podle § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující: Kritérium postupu orgánu státu v rámci řízení Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci podkladového řízení docházelo k určitým průtahům, a to v období od [datum] do [datum] (6 měsíců), od [datum] do [datum] (6 měsíců) a od [datum] do [datum] (8 měsíců). Vyjma uvedených období byly úkony soudů činěny v přiměřených lhůtách, plynule a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Kritérium počtu soudní soustavy Posuzované řízení probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy – nalézací soud ve věci rozhodoval čtyřikrát, odvolací soud čtyřikrát a Nejvyšší soud třikrát. V této souvislosti soud doplňuje, že nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je třeba počítat s tím, že daný postup se může podílet na celkové délce řízení, někdy až podstatně jako v tomto případě, neboť se orgány státu s procesními návrhy musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout. Toto však nelze přisuzovat ani tíži žalovaného. Kritérium složitosti řízení Po skutkové i právní stránce soud věc hodnotil jako obtížnější, čemuž přitakává i rozdílné právní názory soudů jednotlivých stupňů soudní soustavy (např. stran promlčení nároku či platnosti smlouvy). O skutkové složitosti svědčí zejména nutnost provedení důkazů v podobě výslechu svědků a většího množství listinných důkazů. V souhrnu lze proto věc hodnotit jako složitějšího charakteru. Kritérium chování poškozených v rámci řízení Žalobci se na délce podkladového řízení žádným způsobem nepodíleli, jak vyplynulo z provedených důkazů. Kritérium významu řízení pro poškozené Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu vzhledem k jeho předmětu (spor majetkové povahy) spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Soud proto význam řízení pro žalobce hodnotil jako standardní.

13. Celkově shrnuto s odkazem na délku trvání řízení a posuzovaná kritéria a zejména období nečinnosti soudů dospěl soud k závěru, ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobcům nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93). Soud dále v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzovaném případě pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za rok trvání řízení je 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla dobu 10 let, která svědčí ještě pro přiznání částky 15 000 Kč za rok trvání řízení. Za první dva roky trvání řízení pak soud vycházel z částky v poloviční výši v souladu s uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu Celkem tedy základní částka za 12 let, 3 měsíce a 14 dní trvání řízení činí 180 621 Kč. Od této částky soud odečetl částku ve výši 25 % z důvodu skutkové a právní složitosti věci, 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela a naposledy pak o 10 % z důvodu sdílené újmy na straně žalobců. Institut tzv. sdílené újmy je možno použít všude tam, kde vystupuje více poškozených, přičemž jejich újma je do určité míry – jako procesní stranou - sdílena. Větší počet účastníků je tedy okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto konkrétním případě bylo toto společenství dáno jednak společným zájmem na výsledku řízení (tj. aby nedošlo k prodeji předmětné nemovitosti) a jednak skutečností, že straně povinné vystupovali žalobci, kteří jsou manželé a mohli se tak vzájemně a intenzivně podporovat. Tato úvaha proto svědčí o vyšší a intenzivnější míře sdílených subjektivních dopadů daného sporu do osobnostních práv žalobců.

14. Soud naopak neshledal nutnost procentuálního ohodnocení stran kritéria významu řízení pro žalobce, neboť se jednalo, jak bylo vysvětleno shora o řízení se standardním významem. Také neshledal důvod pro ohodnocení postupu orgánů státu v rámci řízení, neboť sice bylo prokázáno, že v řízení došlo k opakovaným průtahům, avšak nejednalo se o průtahy dlouhodobého charakteru či ve větším množství ani o jinou excesivní činnosti orgánů státu, neboť v této souvislosti platí, že v zásadě se odškodňuje celková délka řízení, tedy i úsek řízení, ve kterém k nečinnosti nedochází. K procentuálnímu ohodnocení tohoto kritéria se přistupuje v případě, jde-li o výraznou či markantní nečinnost orgánů státu v rámci podkladového řízení, popř. o jinou excesivní činnost, což v daném případě soud nezjistil. Celkově tak soud od základní částky odečetl 55 %, tedy částku 99 342 Kč a každému z žalobců by se proto mělo dostat přiměřené zadostiučinění ve výši 81 279 Kč. Jelikož v této souvislosti žalovaná každému z žalobců mimosoudně plnila částku 83 750 Kč, tedy částku vyšší, než k jaké v rámci svého posouzení dospěl soud, neshledal již tento nárok žalobců jako opodstatněný.

15. K nárokům na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí soud obecně uvádí: předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí je současné naplnění těchto tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody (nemajetkové újmy) a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (nemajetkové újmy).

16. O odškodnitelnou majetkovou či nemajetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu/nemajetkovou újmu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody/nemajetkové újmy, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody/nemajetkové újmy ve vztahu příčiny a následku. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda/nemajetková újmy podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda/nemajetková újma by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). Samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda/nemajetková újma ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody/nemajetkové újmy může být jen takové nezákonné rozhodnutí, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody/nemajetkové újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody/nemajetkové újmy nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody/nemajetkové újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody/nemajetkové újmy natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

17. V rámci posuzování odpovědnostního titulu v podobě vydání nezákonného rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že tento odpovědnostní předpoklad byl naplněn, neboť rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13.5.2015, čj. 14 Nc 11845/2008-271, kterým byla nařízená exekuce částečně pro určitou částku zastavena a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2015, čj. 16 Co 367/2015-291, kterým odvolací soud změnil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] tak, že návrh na zastavení exekuce zamítnul, byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2017, čj. 21 Cdo 1020/2016-315 zrušena a ve smyslu § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona se tak jedná o rozhodnutí nezákonná. Za stávající situace proto soud dále zkoumal, zda jsou naplněny i další odpovědnostní předpoklady v podobě existence příčinné souvislosti a vzniku škody (nemajetkové újmy), přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tomu tak není.

18. Tak, jak bylo ohledně existence příčinné souvislosti vyloženo shora, je zřejmé, že ke vzniku škody, jak ji žalobci specifikovali a vymezili ve svém žalobním návrhu a ke vzniku nemajetkové újmy, nedošlo v přímé příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí. Naopak v řízení bylo prokázáno, že k prodeji předmětné nemovitosti v rámci exekučního řízení došlo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, který umožnil exekutorovi podle vydaného předběžného opatření předmětnou nemovitost prodat a získaný výtěžek pak převést do majetkové správy insolvenčního správce v rámci vedeného insolvenčního řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Tedy jinými slovy řečeno došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a žalobcem tvrzené škody a nemajetkové újmy, když k prodeji nemovitosti došlo v souvislosti s vydáním předběžných opatření v rámci insolvenčního řízení (která však nebyla pro nezákonnost zrušena), nikoli v souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí. Trvání insolvenčního řízení má podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona účinky i na vedené exekuční řízení, a to takové, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze je však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené však lze provést nebo vést exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona a s omezeními tímto rozhodnutím založenými, což byl i posuzovaný případ. V exekučním řízení tedy v důsledku zahájení insolvenčního řízení nebylo možné pokračovat, resp. za souhlasu insolvenčního soudu, který byl exekutorovi„ udělen“ (vydáno předběžné opatření) a tedy k prodeji nemovitosti došlo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. Pokud by tedy uvedené předběžné opatření nebylo insolvenčním soudem vydáno, nařízenou exekuci na nemovitost by nebylo možné realizovat. Tímto popsaným postupem, jak soud naznačil již shora, je přetržená příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody, neboť nová okolnost (nařízení předběžného opatření insolvenčním soudem) působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (nezákonné rozhodnutí). Tedy není naplněn jeden z odpovědnostních předpokladů – příčinná souvislost, což značí, že žalobci již nemohou být se svou žalobou na náhradu škody a nemajetkové újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, úspěšní. Z tohoto důvodu soud zamítl návrh žalobců na vypracování znaleckého posudku stran hodnoty movitých věcí a hodnoty nemovitosti, a to pro nadbytečnost.

19. V této souvislosti také soud zmiňuje, že žalobci v rámci svého dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] nežádali odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, kterým by mohli zvrátit výsledek vedeného exekučního řízení, tj. odložit realizaci exekuce. Jde proto k tíži žalobců, že řádně nehájili své zájmy a nevyužili všechny dostupné prostředky k odvrácení vzniku škody. Dále soud připomíná zásadu, že stát je posledním dlužníkem, tedy není-li možné se domoci nároku na náhradu škody po povinných osobách, připadá v úvahu žádat náhradu škody po státu, samozřejmě při splnění všech odpovědnostních kritérií. Jak sami žalobci v rámci svého účastnického výslechu uvedli, této možnosti nevyužili, tj. nepokusili se vymáhat částku, kterou získala věřitelka v rámci insolvenčního řízení, ač s odkazem na obsah uvedených rozhodnutí vydaných v rámci exekučního řízení, se jednalo o neplatnou smlouvu o půjčce a neplatnou zástavní smlouvu, přičemž žalobci od věřitelky žádnou částku, jakožto půjčku neobdrželi.

20. Pro úplnost snad soud jen doplňuje (odhlédnuto od shora uvedeného), že v případě náhrady škody představující částku za předměty tvořící vybavení rodinného domu, je již z tvrzení žalobců zjevné, že tento nárok se absolutně nevztahuje k vydanému nezákonnému rozhodnutí, neboť jak žalobci sami uvedli, movitých věcí se zbavili sami dobrovolně tím, že je odvezli do sběrného dvora. Tedy vůbec nepřipadá v úvahu tuto případnou škodu vztahovat k jednání státu, nýbrž k jednání samotných žalobců. Obdobně pak soud smýšlí o nároku na náhradu škody představující žalobci uhrazenou odměnu insolvenčnímu správci. Ani tyto náklady nijak nesouvisí s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť se týkají nákladů vzniklých v insolvenčním řízení, jehož zahájení žalobci sami vyvolali.

21. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu vydání nezákonného rozhodnutí soud ještě pro úplnost uvádí že, obecně platí, že u tohoto odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení) a musí být prokázána. Sami žalobci však v rámci svých účastnických výslechů uvedli, že tuto újmu pociťují v důsledku vedeného celého exekučního řízení, nikoliv pouze v souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí. Ani v tomto případě v souvislosti s uvedeným proto není dána existence příčinné souvislosti s vydanými nezákonnými rozhodnutími a vznikem nemajetkové újmy.

22. Na základě výše popsaných argumentů proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou výrokem I. rozsudku.

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 143 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soud. Jelikož měl žalovaný neúspěch jen v nepatrné části (stran nároku ne nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé řízení), kdy za tarifní hodnotu vzal soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 12 491 874 Kč, u nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) a u nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015), přiznal mu soud plnou náhradu nákladů řízení. Náklady tohoto řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 2 100 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 písm. a) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (7 úkonů právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, 3x příprava na jednání a 3x účast na jednání).

Poučení